Malé lekce etiky napsal(a) ioannina






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=908

Index

Kapitola 1: 1. Bylinkářství
Kapitola 2: 2. Obrana
Kapitola 3: 3. Zdravověda
Kapitola 4: 4. Lektvary
Kapitola 5: 5. Přeměňování
Kapitola 6: 6. Magické formule
Kapitola 7: Provozní řád studentské laboratoře


Kapitola 1: 1. Bylinkářství

 

Malé lekce etiky

(All In Your Power)

 

„Jste si opravdu jistý, že chcete pomáhat na ošetřovně?“

„Ano, madam Pomfreyová.“

Znala tenhle zdánlivě defenzivní postoj – skloněná hlava, neurčitý pohled, tichý tón – znala ho až příliš dobře, než aby se nechala zmást. Neville Longbottom vůbec neměl v úmyslu ustoupit. Z nějakého zvláštního, jen jemu známého důvodu se rozhodl, že tu chce být, a byl připravený se v případě nutnosti i hádat, aby dosáhl svého: tím klidným, neagresivním, ale naprosto neústupným způsobem, který propracoval k dokonalosti zejména během posledního roku a kterým přiváděl většinu svých oponentů k naprostému šílenství.

A ona neměla na nějaké přetahování čas. Bylo den po bitvě, ještě pořád se přicházeli nechat ošetřit další a další lehce zranění (nějaký ten šrám měl snad každý), ještě pořád tu a tam přinášeli i někoho zraněného těžce: tyhle případy byly tím horší, čím později je našli. Pochopitelně. A už je skoro nebylo kam dávat. Ošetřovna praskala ve švech. Madam Pomfreyové z toho vůbec nebylo dobře: někteří z těch posledních příchozích už měli opravdu špatnou prognózu. Byla ráda, že na to není sama, že Minerva McGonagallová povolala od svatého Munga další dva léčitele na pomoc. Ale pořád to bylo málo. Zabrali další velký sál na patře, a pořád byla nouze o místo a o každou pomocnou ruku.

A to ani nemluvě o tom člověku, který ležel vzadu za denní místností. Obětovala pro něho část svého vlastního zázemí, ano: měla pocit, že nechávat ho v sále odděleného od ostatních jenom plentami je nevhodné. Ten na tom byl tak zle, že by u něj měl být někdo přítomný permanentně. Madam Pomfreyová si povzdechla. S tímhle člověkem to nebylo snadné. Nikdy s ním nebylo nic snadné.

Longbottom vypadal velice ochotný a velice odhodlaný.

Jenže... madam Pomfreyová si dost přesně vybavovala, co o tomto studentovi říkával jeho bývalý profesor lektvarů. A i když si nebyla jistá, kolik z toho hodnocení bylo myšleno vážně a kolik byly jen páně profesorovy hořké vtípky... nemůže Longbottomovi svěřit žádné dávkování žádné léčivé látky.

„Madam Pomfreyová. Prosím.“

Ale ten člověk vzadu za denní místností... Ach, ale tohle řešení je absurdní!

„Jste si naprosto jistý, pane Longbottome? Je to velice... zodpovědná a často nesmírně... psychicky náročná práce, chápete.“

„Ano, madam Pomfreyová. Prosím.“

„Dobrá,“ rezignovala neochotně. „Je tu jeden člověk v bezvědomí. Uštknutí hadem. Potřebuju, aby u něj byl někdo ustavičně přítomný a aby mě zavolal, jakmile dojde k jakékoli změně.“

„Nagini?“ přerušil ji Longbottom zvědavě.

„Ano. S největší pravděpodobností ano. Můžete si dojít pro knihy a tak. Můžete se tam učit.“

„Myslel jsem, že na to je ten protijed, co tehdy dostával pan Weasley,“ nadhodil Neville neurčitě.

„Tohle je o něco komplikovanější případ,“ zamračila se madam Pomfreyová. O dost komplikovanější, pomyslela si. Například mi málem zkolaboval při pokusu o běžné diagnostické kouzlo: rozkolísalo mu hladinu magie tak, že upadl znovu do bezvědomí. Jen Merlin ví, jakou nemožnou kombinaci lektvarů do sebe nalil a co jiného ještě prováděl, že je v tak příšerném stavu. Proč to vypadá, jako by ho přestával chránit jeho vlastní magický obal. Skoro jako by si i část jeho pečeti myslela, že má být mrtvý... Kdepak, s tímhle člověkem prostě nemůže být nic jednoduché. „Nesmíte v jeho blízkosti používat žádnou magii,“ pokračovala nahlas. „Nesmí dostat nic jiného než šťávu, kterou mu připravím. Má horečku. Budete mu dávat obyčejné mudlovské obklady. Troufáte si?“

„Ano, madam Pomfreyová,“ usmál se vděčně Longbottom.

„Tak si běžte pro věci,“ povzdechla si. „Budete tam zřejmě i spát.“

„Děkuju vám!“

Sledovala ho, jak spěchá ke schodišti. Vůbec se jí to řešení nelíbilo.

„Anzelme?“ otevřela dveře do denní místnosti. „Léčiteli Janecie?“

„Jsem tady, paní Poppy,“ ozvalo se zezadu. Seděl u pacienta, samozřejmě. Díky Merlinovi (a Minervě) za školené léčitele: je na ně spolehnutí.

Paní Poppy, pousmála se. Ještě si od rána na ten cizí přízvuk a zvláštní mravy nezvykla. „Přijde sem jeden student, Neville Longbottom.“

„Dobrý v lektvarech?“

„Ne. V bylinkářství. Lektvary mu do rukou nedávejte.“

„Herbologisté mají zelené ruce, říká se, a zelené ruce léčí.“ Anzelm Janecius se objevil ve dveřích do zadní místnosti, věčný mírný úsměv v šedivých očích jako sluníčko nad bouřkovými mraky. „Jsem rád. Už jsem si tu začínal připadat nevytížený.“

Nevytížený, to jistě. Madam Pomfreyová se mimoděk rozhlédla po denní místnosti. Na stole čtyři složená prostěradla napuštěná mastí proti popáleninám, čerstvé lektvary z... tamté laboratoře (nezvyklý název pro laboratoř: nebyla zřejmě zcela legální a madam Pomfreyová měla svoje podezření ohledně jejího zakladatele. Nicméně výsledky měla prvotřídní, jak se přesvědčili, když jim Linda Deanová z Ravenclaw přišla nabídnout pomoc a přinesla vzorky. Léčitelé se okamžitě shodli, že té možnosti využijí, a po podrobnostech nepátrali), tak tedy lektvary z této laboratoře perfektně uspořádané ve skříni, vedle seznam nových požadavků pro laboratoř, nad mírným ohněm se hřeje kotlík s něčím zřejmě povzbudivým. A to je jí Janecius schopen tvrdit, že tu odpočíval.

„Jen se nebojte. Pořád ještě nacházejí nové a nové případy, v horším a horším stavu.“

„Černý humor,“ usmál se cizí léčitel. „Stejně osvěující jako černá káva. Dáte si šálek? Uvařil jsem,“ kývl ke kotlíku. Prošel do přední místnosti, nalil jí. Uklonil se.

„Máte zvláštní zvyky, Anzelme. Člověk si s vámi připadá jako kněžna.“

„Potěšení na mé straně, paní Poppy.“

„Co do té kávy přidáváte?“

Tentokrát se usmál velice radostně. „Drcený hřebíček a čekanku, jak mě učil mistr Severus.“ A taky špetku muškátového oříšku, někdy i guaranu, to podle potřeby, a především karamel a amarant, recitoval si v duchu celý recept, nejen nejaromatičtější a nejbezvýznamnější složku směsi: nebyl žádný začátečník a uměl si svá tajemství ohlídat. Oči se mu rozjasnily vzpomínkou.

„Je to takové... neobvyklé. Ale dobré. Děkuji vám, Anzelme.“ Madam Pomfreyová odložila šálek, vzala jedno z napuštěných prostěradel a zamířila do přilehlého sálu. „Vedle žádná změna, že?“

„Ne, zatím ne. Přijdu za vámi, jakmile se tu objeví ten chlapec. Longbottom jste říkala. Ano, a slečna Abbottová nám doplnila lektvary. Ta zdejší laboratoř je opravdu užitečná.“

„Já jen doufám, že je kontroluje profesor Slughorn,“ zahudrala madam Pomfreyová a prošla dveřmi.

Anzelm Janecius se znovu usmál, tak trochu ze zvyku, a vrátil se do zadní místnosti k pacientovi. Měl dost rozumu, aby nevyslovil, nač myslel: při vší úctě k paní Poppy, magister potionum, i když jen assistens, je tu on, Anzelm: on má na ošetřovně zodpovědnost za kvalitu léčivých látek. Pokud v laboratoři nebyl přítomen kvalifikovaný mistr lektvarů (a to nebyl, jinak by se byl přišel domluvit osobně a neposílal by studenta: žádný mistr lektvarů by neriskoval takové nedorozumění), jednoznačně musel lektvary začít kontrolovat Anzelm sám.

A právě při těch namátkových kontrolách zjistil, že ať v laboratoři vaří kdokoli, nepracuje podle postupů Horaceho Slughorna, ale Severa Snapea.

Anzelm znal mistra Severa dost dobře na to, aby poznal jeho receptury jen podle výsledných produktů. A aby si uměl živě představit, jak nesmírně by byl mistr Severus nadšený, kdyby mu někdo bez dovolení pustil do jeho laboratoře nějakého jiného mistra lektvarů: kdyby se přímo k jeho soukromým záznamům, vylepšeným postupům a možná i dosud nepublikovaným objevům dostal... například mistr Slughorn.

Zuřil by tak dokonale, že by se dotyčný provinilec na místě zahrabal pod kamenné dlaždice. Zmrazil by hlasem oheň pod všemi kotlíky. A uklidnil by se teprve tehdy, až by vynalezl tak čtyři nesmírně ohavné jedy. Pak by v každém vzorku utopil nějakého živočicha a přidal by si je do sbírky.

Ještě že je mistr Slughorn v současnou chvíli nezvěstný.

Anzelm otevřel okno. Bouřka krásně pročistila vzduch, pacientovi se bude líp dýchat. Po nádvoří dole šel nějaký kouzelník a levitoval před sebou troje nosítka. Na dvojích z nich ležely nějaké děti.

Byly okamžiky, kdy Anzelm mistru Severovi jeho způsob vybíjení vzteku záviděl.

„Madam Pomfreyová?“ ozvalo se z denní místnosti. „Madam Pomfreyová! Už jsem tady.“

„Pane Longbottome?“ Anzelm doufal, že je to ten ohlášený student: teď už ho bude paní Poppy v sále opravdu potřebovat. Znovu vyšel do přední místnosti. Ano, musel to být on, kdo jiný by se dnes tahal na ošetřovnu s brašnou plnou knih. Student kývl a zamžikal. „Anzelm Janecius, těší mě,“ krátce pokývnul hlavou léčitel. „Co to máte na hlavě za spáleniště?“

„To nic není...“ začervenal se chlapec.

Anzelm se krátce pomodlil k Bohyni, aby paní Poppy znala obyvatele hradu opravdu dobře. Mírný, trochu bojácný a nejistý student, nepříliš dobrý v lektvarech... no, budu se tu muset zastavit, kdykoli to bude možné. Léčitel jemně zvedl obočí a pousmál se.

„Hořel mi klobouk,“ vysvětlil neochotně Longbottom. A Anzelm ke své velké úlevě uviděl, že za tou mírností se přece jen skrývá kousek ocele.

„Sedněte si.“ Promnul si prsty levé ruky a natáhl ji chlapci těsně nad hlavu. Obyčejné incendio. „Natřu vám to. A po obličeji se vám procházel medvěd?“ mrkl na něj.

„Ne, pane. Smrtijed,“ ušklíbl se chlapec pobaveně.

Léčitel se zasmál. „Žádný rozdíl. Tak, Longbottome. Na tu hlavu si moc nesahejte, i když to bude nepříjemné. Váš pacient je tady vedle. Řekla vám paní Poppy, v čem bude spočívat vaše práce?“

„Řekla, že je v bezvědomí po uštknutí hadem. Že má horečku. Mám mu dávat pít, vyměňovat obklady a nesmím používat magii.“

To nejdůležitější vynechal, uvědomil si Anzelm. „Docela dobře. Kolísá mezi spánkem a bezvědomím. Víte, jaký je rozdíl mezi dávat pít a svlažovat sliznice?“

„Ne úplně, pane.“

Asi jako mezi udusit a neudusit, vybavila se léčiteli oblíbená a často parodovaná poučka Mistra gdaňského. „Pojďte, ukážu vám to.“ Tak a teď uvidíme, jak velký ten kousek ocele je.

Dveře vedly do soukromých pokojů madam Pomfreyové, tam Neville ještě nikdy nebyl. Vzal ze země svoji brašnu a vešel.

Místnost byla překvapivě malá a skoro prázdná. Jediné vysoké okno nalevo od dveří, překryté žlutými závěsy. Díky tomu vypadaly kamenné zdi i podlaha i v tomhle pošmourném dni protepleně a přívětivě. Pod oknem stolek, proutěné křeslo. Hned vedle vysoké nemocniční lůžko, přistavené ke zdi čelem, aby bylo přístupné z obou stran.

Pacient. Neville se zarazil. Hrubé mastné černé vlasy slepené potem, zmuchlané nepořádně pod hlavou. Velký křivý nos. Propadlé nažloutlé tváře. Na čele mokrá gáza. Ruce, odhalené až po lokty, a proto podivně neznámé, složené na pokrývce, na nich další kusy mokré gázy. Neville si vyděšeně olízl rty. Ze všech lidí na světě právě Severus Snape.

Ach, Paní vlků...! Anzelm měl co dělat, aby si nepovzdechl. Opravdu se paní Poppy v tom chlapci nezmýlila? „Starat se o naše učitele je stejně těžké jako starat se o naše rodiče,“ pokusil se zmírnit chlapcův šok. „Celou dobu k nim vzhlížíme, vždycky mají na všechno odpověď – a najednou jsou bezmocní, odkázaní na nás.“

Těch pár slov působilo jako zázrak. Chlapec se trochu uklidnil a přešel k pacientovi blíž. Dokonce si i odložil u stolku brašnu. Tak snad přece, doufal léčitel.

Jako rodiče, opakoval si Neville. Představ si, že to není Snape, ale táta. A najednou to bylo snazší. Zkusit podle pokynů cizího léčitele nabrat šťávu do lahvičky, zvednout Snapeovi hlavu a podpírat ho, dotknout se několikrát hrdlem lahvičky jeho rtů, až zareagoval, kápnout mu do úst kapku šťávy a čekat (léčitel pochvalně zamručel a Neville se pousmál), dát pryč gázu z čela (Snape bolestně zamžikal, ale oči naštěstí neotevřel) i z rukou (co je asi na levé? Strašná spálenina...), jít ji namočit do miniaturní koupelničky hned za dalšími dveřmi, opatrně položit zpátky... Snape úplně hořel, těžko se mu dýchalo. S těma zavřenýma očima jako by to ani nebyl on.

Jako by to byl táta.

Neville se usmál a opatrně uhladil konec gázy.

„Velice dobře,“ řekl cizí léčitel. (Anzelm... jak?) „Pamatujte si: žádnou magii. Když dojde k jakékoliv změně, okamžitě nás zavoláte. Ta šťáva je slaná citronáda s medem. Není to nijak chutné, ale je to čisté: žádný lektvar. Můžete to pít taky. Když vám dojde, zavoláte nás. Záchod jste viděl. Budete si nechávat otevřené dveře. Jinam se odtud nevzdálíte. Jasné?“

„Ano, pane.“

„Nepodnikejte nic na vlastní pěst, Longbottome. Neriskujte jeho život. Zavolejte nás třeba i kvůli hlouposti. Od toho tu jsme.“

„Ano, pane. Spolehněte se.“

„Tak hodně štěstí,“ usmál se povzbudivě léčitel. Pak k Nevillovu úžasu položil ruku Snapeovi na rameno. „Držte se, mistře Severe. Jste v dobrých rukou.“

A odešel.

A bylo to.

Neville si sedl ke stolku pod oknem, posunul křeslo tak, aby Snapeovi viděl do obličeje. Na stolku ležel nějaký sešit s nalinkovanými sloupci, kalamář a brk: Neville se do sešitu podíval. Rozeznal jenom hodiny, záznamy byly vedené latinsky. Písmo neznal. Odsunul sešit na okno a vytáhl svoje vlastní knihy a poznámky. Otevřel si přípravu na bylinkářství (předpokládal, že to se mu bude učit líp) a s občasným nejistým pohledem na Snapea začal zpracovávat otázky.

Snape ležel tiše, jen rytmus dechu se občas měnil. Neville si brzy začal při vypisování mumlat, jak byl zvyklý. Zvláštní, jak dobře se mu pracovalo, jak snadno se dokázal soustředit, jak lehce mu věci šly zapamatovat. Jaký tu byl klid a mír.

„Nikdy bych neřekl, že mně s váma v jedné místnosti bude takhle dobře,“ prohodil, když měnil obklady.

Reakci nečekal a taky k žádné nedošlo.

„Tak co, jak je?“ Léčitel Janecius se objevil se dvěma hrnky v rukou. „Dejte si kávu. Vy tu nemáte skleničku? Longbottome, člověče, vy mi chcete přidělávat práci.“ Sedl si ke Snapeovi. „Mistře Severe. Jak se vám dýchá?“ Zkontroloval dech, tep, podíval se pod víčka a něco zapsal do sešitu na okně. „Učíte se, jak vidím. Nahlas?“

„No... nemám?“

„Ale, žádný problém.“ Unaveně si přetřel tvář, zívl.

„Máte hodně... hodně...“

„Sedmatřicet. Rozhodně se nenudíme.“ Studoval záznamy v sešitě. „Nedává mi to smysl. Co jste si vzal, mistře? Vy byste přece takovou fatální chybu neudělal...“

„A... co si myslíte, že s ním je?“

„Nevím. Nedává to smysl. Podívejte se, ten hadí jed. Pojďte se podívat na ránu. Vyčistila se a začíná se zatahovat. Přitom jedna složka toho jedu leptá okolí rány, aby zůstávala pořád otevřená: oběť obvykle vykrvácí. To se tu neděje. Rána se čistí zevnitř, jak vidíte. Řekl bych, že si musel vzít protijed a že ho užil vnitřně. Ovšem v tom případě by měl být při vědomí... Srdce mu tluče příliš pomalu. Nebýt toho uštknutí, popsal bych to jako účinek Doušku živé smrti, den dva před probuzením. Znáte ten lektvar, Longbottome?“

„Asfodel a pelyněk?“

„Správně. Jenže včera touhle dobou byl při vědomí, naprosto v pořádku. Probudit se po Doušku živé smrti – to trvá měsíc.“

„A třeba protijed?“

„Netvrdím, že by ho nemohl vyvinout, mistr Severus je svými protijedy proslulý, ale proč by to dělal? Proč by kombinoval hadí jed, protijed, Doušek živé smrti a protijed na něj? To je takový nápor na srdce a játra...“

„Třeba... z nějakého strategického důvodu. Ta bitva, víte...“

„Hm, možná... Kdyby chtěl vypadat dočasně... A kdyby bylo dávkování nepřesné... pak by se snad mohl probírat tak nestandardním způsobem.“ Léčitel připsal něco do sešitu, povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Ale pořád to nevysvětluje... Paní Poppy tu píše...“ Odmlčel se. Jako by z nějakého důvodu náhle nechtěl svoje myšlenky vyslovovat nahlas.

„Podle toho, co říkal Harry, to tam bylo vážně ošklivé,“ zamumlal Neville. „Souboj ve věži... Pak v chýši Voldemort... Ten... ten had...“

„Hm,“ broukl léčitel neutrálně, „možná to bylo i něco takového. Interference reziduí...“ Ale pořád se mračil: zřejmě ho ani toto vysvětlení neuspokojovalo.

Mlčeli. Anzelm dopil kávu a začal se zvedat.

„Pane... mě tak napadlo...“

„No?“

„Je tu takový těžký vzduch...“

„To je tím počasím. To nikomu nepřidá.“

„Nojo... já si říkal, že kdybych sem přinesl mátu a šalvěj, že by se to tu osvěžilo...?“

„Herbolog se nezapře,“ usmál se léčitel. „Dobrý nápad. Jak rychle jste schopný být zpátky?“

„Za deset minut.“

„Tak utíkejte.“ Léčitel otevřel sešit a začal z druhé strany něco počítat.

Když se Neville vrátil, byla v denní místnosti Hannah s novou várkou lektvarů. Léčitel Janecius je ukládal do skříně, Hannah odškrtávala položky na seznamu. Podívala se na Nevilla a rostliny, které nesl. Usmála se. „Tamten skleník? Neville, máš tam mandragoru?“

„Ti vlevo vzadu už jsou dorostlí, už přelízají.“

„Mhm. Díky.“

„Nemám ti donést?“

„Ne,“ řekl Janecius. „Já už nemám dalších deset minut. Musím zpátky, paní Poppy mě potřebuje v sále. Longbottome, tamhle se vaří voda. Čtyři listy šalvěje a osm listů máty na dva litry vody. Nálev.“

Neville couvl. „Nezlobte se, ale... to ať udělá někdo, kdo to nezkazí.“ Hannah se zachichtala. „No ty nevíš...“

„V tom případě ty instrukce považujte za samomluvu,“ přerušil je znovu Janecius. „Slečno Abbottová, vyřiďte v... tamté laboratoři moje díky. Pracujete mimořádně precizně a spolehlivě. Vyřiďte, prosím, ať se počítá s nepřetržitým provozem. Podle mojí zkušenosti je ideální práce na směny. Máte tam kde spát?“

„Ano, pane. Jsme zařízení.“

„Skvěle. Tady je seznam, slečno Abbottová. Děkuji. Dovolíte, Longbottome?“ Utrhl si potřebné množství listů, hodil je do širokého měděného umyvadla a začal zalévat vařící vodou. „Ty rostliny vedle na okno, Longbottome, jak jste navrhoval.“

Neville prošel dozadu. Za chvilku vešel i Janecius, v rukách kouřící umyvadlo. „Nainstalujte mi tam dozadu trojnožku a kahan, prosím,“ kývl hlavou. „Nechám to na mírném plameni, bude se to odpařovat intenzivněji. Kdyby se měla voda vyvařit, zhasnete oheň.“

„Dobře.“

Neville se vrátil ke studiu. Vzduch v místnosti se opravdu velice osvěžil. Snape se ve spánku pohnul a natočil se tváří k umyvadlu. Neville chodil v pravidelných intervalech namáčet gázu: všiml si, že když Snapeovi otře obličej, bolestné vrásky na okamžik zmizí. Když měl táta horší den, taky vnímal a reagoval jen takhle málo. Vzpomněl si, jak jednou tátu krmil lžičkou a on jen apaticky polykal, zřetelně neschopný rozeznat, co jí. Snape, mistr lektvarů, poslušně otvíral ústa, když se lahvička dotkla jeho rtů, čas od času se kapka šťávy musela v ústech vstřebat sama, čas od času Snape aktivně polkl. Kdyby to byl jed, napadlo Nevilla, jak by to Snape poznal? A najednou viděl, proč se mu tu dobře pracuje: už se Snapea nemůže bát, ne v tomto stavu. Ne když je takhle bezbranný, jako dítě, odkázaný na jeho, Nevillovu pomoc. Až se probere, až otevře oči, až začne zase plivat svoje sarkastické poznámky, tehdy se ho Neville zase může začít bát. Ale teď ne.

Další vypracovaná otázka. Jedna z těch, které by za jiných okolností neměl rád. Byliny vhodné k léčbě povrchových zranění, jejich sběr a základní způsoby preparace jako surovin do lektvarů. Se vší tou praxi, kterou letos získal při přípravě ingrediencí pro... tamtu laboratoř, mu ta otázka připadala směšně jednoduchá. Recitoval si nahlas a doplňoval text v knize o složitější postupy z vlastní zkušenosti.

Tamta laboratoř. Neville byl šťastný, že je léčitel Janecius pochválil. Věděl, že tam pracují jenom studenti? Neville sám jim pouze dodával přísady a odebíral hotové lektvary a masti. Pro Dumbledoreovu armádu, většinou. Přímo v laboratoři se nikdy nezdržel dlouho, i když ho často zvali, ať si s nimi dá čaj – prvotřídně otrávený, říkával Jeremy Dott. Neville odmítal: věděl, že se tam čas od času zastaví Snape, a neměl chuť se s ním potkat. „Absurdní, co?“ zeptal se spícího muže a šel znovu namočit gázu. Když ji pokládal Snapeovi na ruce, nechtě zavadil o spáleninu. Snape zanaříkal. „Promiňte...“

Srdce té skupinky v... tamté laboratoři, to byla taky taková absurdita. Ravenclaw a Slytherin, Deanová a Dott, oba naprostí blázni do lektvarů. Neville je skoro neznal a nenapadlo by ho za nimi jít, dokud ho jednou Linda Deanová sama nezastavila na chodbě a nedala mu do ruky prvních pár flakónků. O čtrnáct dní později, zrovna když si dělal starosti o Ernieho Macmillana, se k němu v knihovně zničehonic přitočila Ernieho mladší sestra Melissa, páťačka z Ravenclaw, prý, vyřiď bráchovi, že jsem podědila jeho kotlík. Ve věži zjistil, že mu hodila do tašky třezalkovou tinkturu. Pak jednou zůstal o něco déle ve skleníku (v tom, co se z něj měl brzy stát... tamten skleník) a přišel za ním Stephen Cornfoot, Hufflepuff z jeho ročníku... potřebujeme dobrou mátu a třezalku, ty už víš, nač. A hlavně černý kořen, máš? (Když pak Neville dva dny na to přinesl Lindě první dávku přísad ze svého skleníku, zamítla všechny jeho protesty a okamžitě ho zavedla do laboratoře, a on tam ke svému nesmírnému úžasu zjistil, že se jeho jméno muselo na... tamté listině objevit dřív než Stephenovo a Melissino.) A tak postupně tam, ve skleníku, který oficiálně neexistoval, a v laboratoři, která oficiálně neexistovala, ale kde se i tak čas od času objevil ředitel Snape, zkontroloval postupy, výsledky, utrousil pár rad, vypil čaj a zase zmizel, se jim pěti povedlo uprostřed hrůz toho roku vytvořit iluzi míru a normálního života.

Hannah mezi sebe dneska dopoledne přijali tak samozřejmě, jako by k nim patřila od začátku.

Sluníčko se stěhovalo, sestupovalo dolů, stíny na závěsech se měnily, šťávy ve džbánu ubývalo. Voda v měděném umyvadle se už skoro vypařila. Neville zhasl kahan.

„Všechno v pořádku?“ nakoukla najednou dovnitř madam Pomfreyová.

„Ano, madam Pomfreyová.“

„Žádná změna?“

„Ne, madam Pomfreyová.“

„Ve Velké síni se podává večeře, měl byste se jít najíst.“

„Už?“ zeptal se Neville překvapeně. „Vždyť jsem tu teprve chvilku.“ Podíval se na svoji učebnici a poznámky a zjistil, že zpracoval přes půl knížky.

„Někdy se to tak zdá, viďte? Jen běžte. Zůstanu tady.“ Madam Pomfreyová upravila Snapeovi pokrývku, zdvihla mu hlavu, natřásla polštář.

„Nemohl bych raději donést nějaké sendviče? Pro všechny tady?“ smlouval Neville. Nebyl by to přiznal, ale do Velké síně se mu nechtělo. Pořád ještě tam viděl ležet řady mrtvých, jak je tam včera shromáždili.

„Jestli chcete. Pro čtyři lidi.“

Neville se Velké síni úplně vyhnul. Zašel do kuchyně a vrátil se s velkou mísou polévky, tácem plným sendvičů a dýňovou šťávou. Nechal všechno na stolku v denní místnosti. V zadní místnosti našel čerstvý džbán s tou příšernou sladko-kyselo-slanou šťávou.

„To má nějaký účel, dávat mu pít ten hnus, nebo je to jenom nátlaková akce? Přísahám, že kdyby to někdo lil do mě, raději se probudím.“

Madam Pomfreyová si četla Janeciovy zápisky. „Má to účel. Jak Janecius přišel na Doušek živé smrti? Neříkal?“

„Prý podle příznaků. Ale nechtělo se mu to líbit.“

„Nedivím se. Ty vždycky všechno tak zkomplikuješ, Severe,“ povzdechla si.

„Poppy...!“ zavolal někdo, zřejmě od dveří sálu.

„Už jdu!“

Neville si přenesl jídlo pro sebe dozadu. Polévka voněla. Snape se zavrtěl a broukl. „Je mi líto, pane, já to zkoušel ukecat,“ řekl Neville a vstal, aby mu nakapal do úst dalších pár kapek. Otřít tvář, vyhladit na chvíli vrásky. Šeřilo se a na obloze se sbíraly těžké mraky, vzduch byl hutný a stojatý. Snape byl celý slitý potem, dýchal těžce a bolestně. Oči pod víčky se pohybovaly, jako by se mu něco zdálo. Občas mu ve tváři cuklo a slabě zasténal. Neville měl s bolestí za poslední rok zkušeností až až, dobře věděl, jak zlé je tohle bouřkové počasí. Skoro dokázal cítit Snapeovu bolest na svém vlastním těle. Přál si, aby mohl udělat víc, než mu jen ochlazovat ruce a obličej.

Ale to přece mohl, ne? Byly tu rostliny, bylo tu umyvadlo, vedle byl kotlík...

Jo, to určitě. Jenom si vzpomeň, jak Snape po jednom zvlášť pěkném výbuchu říkal, že jsi pohybující se postrach laboratoře a že by ti mělo být zvláštním ministerským výnosem zakázáno přiblížit se k čemukoli, co se jen vzdáleně podobá kotlíku.

No jo, ale když tady ta voda byla, tak se mu dýchalo líp...

Třeba se tu zase ukáže Janecius...

A co? Pěkně ho poprosíš, aby za tebe udělal čaj? Pitomý bylinkový čaj?

No ale Snape říkal...

A copak je čaj nějaký lektvar?

A Janecius říkal, že odtud nesmím.

Ale on sám vedle chodí. Nechává si otevřené dveře.

Půjdu vypláchnout to umyvadlo, rozhodl se nakonec. Pak ho odnesl vedle (aby bylo nachystané pro Janecia). Pak dlouho přemýšlel, kolik listů čeho tam Janecius dal. Pečlivě prohlédl rostliny a zjistil, že to byly čtyři listy šalvěje a osm listů máty. Utrhl je. Dal do umyvadla. Otřel Snapeovi obličej. Chvíli se na něj díval, pak odešel vedle a dal vařit vodu. Zůstal stát ve spojovacích dveřích, pohledem těkal ze Snapea na kotlík a zpátky a zoufale si přál, aby přišel Janecius.

Idiote, nadával si. Motáku pitomá. Carrowa ses nebál. Bellatrix ses nebál. Voldemortovi ses vysmál do obličeje. A tady se bojíš zalít obyčejný čaj.

Voda začala vřít.

Neville ještě jednou zkontroloval obsah měděného umyvadla. Vyhrnul si rukávy, aby mu z nich nemohlo nic náhodou vypadnout. Vzal naběračku a zaklínal se: ať je to ten čaj, co udělal Janecius, ať je to ten čaj...

A byl.

A Snapeovi se dýchalo líp.

Neville se poctivě vrátil ke svým povinnostem: péči o pacienta a studiu.

Když Janecius asi za dvacet minut přišel a přinesl světlo, blesklo mu v očích, ale nic nekomentoval.

„Budete se ještě učit, Longbottome? Musí vám stačit jedna svíčka.“

„To bude, pane. Pane?“

„Ano?“

„Já mám pocit, že je...“ Neville se díval nešťastně. Celé to trápení kolem kotlíku totiž nemělo zdaleka takový efekt jako prvně.

„Pojďte vedle,“ skočil mu do řeči Janecius. „A mluvte tiše,“ dodal v přední místnosti. „Vždycky je možné, že vnímá: nesmíte před pacientem říkat, že je mu hůř a tak podobně. Rozumíte mi?“

„Ano. Já mám dojem, že trochu víc reaguje, ale že je mnohem rozpálenější. Pane, nemohli bychom něco...? Protihorečnatý lektvar...?“

„Když nevíme, jakou směs v sobě má? Nemožné.“

„Ale jemu je vážně hůř. Nějak ho ochladit?“

„Ani chladící kouzla nepřipadají v úvahu.“

„Já vím. Ale obyčejná sprcha...?“

„Vyloučeno. Není při vědomí.“

„Mně to poslední hodinu nebo tak přijde, že je to víc spánek než bezvědomí. Hýbe očima a občas broukne. Reaguje na vůně. Když jsem se nechtě dotknul té spáleniny, tak sebou cukl.“

„Tak?“ zamyslel se léčitel. Vzal si sendvič, ukousl si a šel zpátky ke Snapeovi. Jednou rukou mu zkoušel teplotu, druhou držel sendvič a trochu s ním mával. Snape polkl sliny. „Tak, možná... Zábal. Vezměte ze skříně čisté prostěradlo a namočte ho do studené vody.“ Nacpal si do úst zbytek sendviče. „Vůbec se vám to nebude líbit, mistře Severe,“ otočil se k pacientovi a začal ho svlékat z košile. „Aspoň já z celého srdce doufám, že se vám to nebude líbit a že si budete pěkně nahlas a od plic stěžovat.“

Ale Neville se najednou nedokázal pohnout, jenom stál ve dveřích a vyděšeně zíral. Pomáhal poslední dobou koupat tátu, a táta měl po těle úplně stejné jizvy jako profesor Snape.

A jako on sám, když na to přijde, přestože ty jeho vůbec nebyly tak četné, ani tak hluboké a... zlé. Divoké.

„Longbottome! To prostěradlo,“ připomněl léčitel přísněji.

„... cruciatus...“

„Do toho vám nic není!“ Teď byl Janeciův hlas opravdu přísný. „Udělejte, co máte. Hned.“

Neville se konečně pohnul. Vzal ze skříně prostěradlo. Donesl je do koupelny. Začal je máčet studenou vodou.

V přední místnosti práskly dveře. „Léčiteli Janecie! Pane! Honem!“

Anzelm se bleskem objevil v koupelně. „Počkáte na mě.“ A ten hlas byl skoro jako Snapeovo zasyčení a ty šedé oči, předtím plné světla a smíchu, byly tmavé až do černa.

Zmizel.

Co se mohlo...?

Cokoliv, uvědomil si Neville. Jsou tu dva sály plné raněných. Cokoliv, a může mu to trvat pořádně dlouho.

Ochlazovalo se. Neville nejistě přešel k lůžku. Snape byl svlečený: košile ležela na křesle, ale byl zakrytý až po bradu. Lapal po dechu. Jako by se dusil.

Jestli si Janecius myslel, že ten zábal pomůže...

Jestli tam Janecius bude opravdu dlouho...

Zvedal jsem tátu, když jsme ho koupali. Tolikrát. To nebude jiné.

Odhrnul pokrývku. Rozprostřel mokré prostěradlo vedle ležícího muže. Málo místa, zavrčel v duchu. Tak pojď, povzbudil se. Pojď, tati. „Pojďte, pane,“ začal broukat nevědomky, jak ho pohltila iluze. Vždycky si představoval, že ho táta vnímá, že reaguje – a někdy trochu reagoval, opravdu – a hlavně že se mu jednou podívá přímo do očí a pozná ho. Věděl, že je to jenom zoufalé nesplnitelné přání, ale pomáhalo mu to. „Dejte sem ruku... a druhou... jo, jasně, dám pozor, vím, že to bolí... a půjdem nahoru... tak se mi snažte trochu pomoct, ne...“ Snape byl těžký. Když se dotknul zády ledového prostěradla, ostře se nadechl a roztřásl se. Neville ho rychle zabalil úplně. Snape drkotal zuby. „Tak a jdeme zpátky, nebo skončíte na zemi. Nahoru...“ Teď to bylo ještě obtížnější. Těžký, neforemný, bezvládný, třesoucí se balík. Pomalu Nevillovi klouzal z rukou.

„Hej! Nikam...“

„Longbottome... vy idiote...“ zachraptěl Snape, „opovažte se... mě teď nechat spadnout. Nebo z vás... udělám... zvlášť odpudivý exponát.“

Neville strnul. Pak muže chytil pevněji a úlevně se rozesmál.

„Skvělý moment... pro hysterický záchvat.“

„Ale no jo,“ smál se Neville. „No jo. Jasně.“ Položil Snapea bezpečně zpátky a zakryl ho až po bradu. „Hele, hlavně dejchejte, jo?“

„Měls... počkat... na léčitele. Dobře ti tak.“

Neville se smál, až se zalykal.

Ten hluk přilákal madam Pomfreyovou. Vtrhla dovnitř jako vichřice. „Longbottome, co tady vyvádíte!“

„Já...“ chechtal se Neville, „léčitel Janecius... ono to fungovalo!“

Snape otevřel oči.

„Severe!“ Okamžitě byla u něj. „Jak se cítíš?“

Pokusil se ušklíbnout. „Skvěle.“

„Pamatuješ se, co se ti stalo?“

Pauza. Pak namáhavě: „Požvýkal mě ten... zatracený had.“

„Obstarám u Munga protijed.“

Další pauza. „Ne... Není třeba.“

„Měl jsi u sebe, nebo jak?“

„Experiment.“ Snape unaveně zavřel oči. „Dvoufázový protijed... kombinovaný... s Douškem živé smrti. Radši už nic dalšího... nepřidávej. Nechej to nejdřív... zmetabolizovat.“

Madam Pomfreyová si rezignovaně povzdechla. „Čekáš nějaké vedlejší účinky?“

„Tohle ti... nestačí?“

Madam Pomfreyová si znovu povzdechla. „Zkus co nejvíc pít. Máš tu vodu s citronem a medem.“

„A solí,“ zachraptěl Snape. „Nemám rád... citrony. Jak jsem tu... dlouho, Poppy?“

„Od rána.“

„Někdo mě sem musel... dopravit. Minerva... Zdálo se mi... Minerva?“

„Ano.“

„Že jí... děkuju.“ A znovu usnul. Nebo to tak aspoň vypadalo.

„Vyřídím,“ pousmála se. „Longbottome, zůstanete tu?“

„Zůstanu, madam Pomfreyová.“ Neville se díval na svoje dlaně. Zdálo se mu to, nebo v nich na okamžik držel živý oheň? Když se polekal, že mu Snape spadne? Ne, to se mu jistě zdálo...

Léčitelka položila ruku Snapeovi na tvář. Chvěl se, ale snad byl o něco méně rozpálený. „Těžko soudit takhle brzo, ale snad vám ten váš hrdinský kousek vyšel. Za půl hodiny se tu já nebo léčitel Janecius zastavíme znovu. Možná to budeme muset...“

„Řekněte,“ přerušil ji Neville. Nespokojeně stiskla rty a podívala se po něm úkosem. „Promiňte, ale řekněte mu, že... doufal dobře a že se to profesoru Snapeovi vůbec nelíbilo a pořádně a od plic si stěžoval.“

„Takže to byl jeho nápad,“ konstatovala madam Pomfreyová s mírným uspokojením. Neville kývl. „A neřekl vám, že na něj máte počkat? Takže tentokrát, Longbottome, už poslechnete: buď na nás poctivě počkáte, nebo nás zavoláte. Už žádné frajeřiny. Je to jasné?!“ hartusila ode dveří.

„Ano, madam Pomfreyová,“ řekl Neville nahlas, a když vyšla ven, broukl sotva slyšitelně: „No jo. Jasně.“

„Profesoři mívají dobrý sluch... i paměť,“ zachraptěl Snape. Neville se na něj podíval – a nedokázal odhadnout, jestli se Snape ušklíbá, nebo usmívá.

„Říkal jste... léčitel Janecius. Anzelm Janecius?“

„Vy ho znáte?“

Snape souhlasně zabručel.

Neville rozpačitě přešlapoval. „Chcete se... napít? Pane?“

Snape znovu souhlasně zabručel, tentokrát ne tak nadšeně. Neville došel pro čistou skleničku. „Já jsem to ochutnával, pane, a je to... no, nedobré, ale... víte, netroufnu si...“

„Těší mě... zjištění... že i šílená gryffindorská odvaha... má meze někde poblíž... hranic racionality, Longbottome.“

Co tím myslí? On si dělá srandu?! Neville se pokusně usmál, ale Snape zavřel oči. On mi tak důvěřuje? Možná je mu jenom tak zle...

Snape se s Nevillovou pomocí napil a položil hlavu zpět na polštář. Znovu bylo těžko říct, jestli spí nebo ne.

Zničehonic se roztřásl.

„Zima...?“

Snape jen neovladatelně drkotal zuby.

Chlapec zavřel okno a rychle zašel pro druhou deku. Pootevřenými dveřmi na chodbu k němu dolehla slova: „Děkuji vám, děvče drahé, velice vám děkuji. Jsem vám velmi zavázán.“

„To je přece samozřejmost, pane profesore, od toho tu jsme.“

Ženský hlas Neville neznal: ale asi léčitelka, kdo jiný. Mužský hlas... Povědomý, ale nejspíš někdo, kdo ho neučil. Profesor Slughorn? Neville si nebyl jistý.

Přikrývat Snapea teď, když byl při vědomí, bylo obtížnější: ještě že měl profesor zavřené oči. Teplo mu ale zjevně udělalo dobře. Vypadalo to, že znovu usnul.

Chlapec pro jistotu přestal zírat a vrátil se k vypracovávání otázek. Bylo ticho, jen brk skřípal po pergamenu. Po nějaké chvíli se Snapeovo chraptivé dýchání uklidnilo a pročistilo. Neville dopsal, mlčky si po sobě poslední otázku přečetl a sklidil učebnici bylinkářství. Bezpečná část práce je za mnou, blesklo mu hlavou mimoděk, jak vytahoval z brašny další učebnice: starou Příručku sebeobrany od Trimbleho, Slinkhardovu Teorii obranných kouzel, Vzestup a pád černé magie, Viridianovy Kletby (i když si myslel, že zrovna tahle mu moc k užitku nebude), Praktická obranná kouzla a jejich použití proti černé magii (tu si koupil předloni, aby měl vlastní výtisk a nemusel si půjčovat od Harryho) a po krátkém zaváhání i Jak čelit hrozbě bez tváře, kterou používali loni. Vytáhl seznam otázek a nešťastně se na hromadu knih zadíval. Proč jenom nemohli mít obranu proti černé magii s někým normálním? Kdo se má v tom chaosu teď vyznat. Natrhal pergamen na proužky a odevzdaně se pustil do vyhledávání témat.

Nepracoval dlouho, když dovnitř znovu nahlédla madam Pomfreyová. Kývla, aby vyšel ven.

„Byl na záchodě?“ zašeptala.

Neville se zatvářil překvapeně a zavrtěl hlavou. Léčitelka se nespokojeně zamračila a sešpulila rty.

„Má zimnici, nebo horečku?“

„Třásl se, přidal jsem mu deku. Madam Pomfreyová, proč...“

„Spí?“ přerušila ho léčitelka.

„Nevím, těžko říct...“

„Tak nebo tak, vy teď jdete spát. Tady máte ručník, košili, sprchy jsou na druhém konci chodby.“

„Necháte mě tady? Na noc?“

„Ano, tady,“ ukázala na dvě rozestlaná lehátka. „Jedno pro vás, druhé pro léčitele Janecia, až skončí tu...“ Mávla rukou, jako by chtěla říct, lepší nemluvit.

„Madam Pomfreyová, je to hodně zlé? Myslím s ostatními?“

„Těch pár ubožáků, co je našli až po setmění... Janecius je teď u nich. Daria taky udělala, co dokázala. Ale nevím... Celou dobu, co tu sloužím, mi tu nikdo nezemřel. Ale tohle... Jsem opravdu vděčná, že nám od Munga poslali tyhle dva léčitele: specialistu na lektvary a jedy a specialistu na poškození způsobená kletbami a černou magií...“ Přetřela si tvář. Neville si vzpomněl, jak Janecius zíval, a uvědomil si, že madam Pomfreyová pravděpodobně celou noc a celý den nespala.

„Vy si taky půjdete odpočinout, viďte,“ zeptal se starostlivě. Styděl se, že se celý den tak... no ano, flákal, seděl si v pohodlném křesle a učil se.

„Já budu vedle v sále. Ne, Longbottome, netrapte se tím. My jsme zvyklí.“

„Po té bitvě a tak... víte...“

„Říkám, abyste se tím netrápil. Běžte se umýt a spát. Nikde se necourejte, už je skoro jedenáct v noci.“

„Vypadáte strašně unavená.“

„To není vaše starost. Běžte se umýt.“ A skoro ho vystrčila ze dveří.

Sprchy našel snadno: uvnitř se svítilo a někdo si tam pouštěl vodu. Neville zaslechl ještě nějaké mumlání, kterému nerozuměl.

U umyvadla stál Janecius, šedivý v tváři, ruce holé až k ramenům. Napustil si horkou vodu a teď do ní něco kapal. Zfialověla. Drhnul se jí tak intenzivně, že to vypadalo, jako by si chtěl sedřít kůži z těla. Neville měl dojem, že na Janeciových rukách vidí naskakovat desítky malých puchýřků, ale čím víc se léčitel tou kouřící fialovou vodou drhnul, tím menší ty puchýřky byly, až nakonec zmizely úplně a zbyla jen čistá kůže, zarudlá od horké vody.

„Pane... Léčiteli Janecie...“

Janecius nechal fialovou vodu odtéct do odpadu, pustil si normální studenou a oplachoval si obličej a krk. Odfrkoval jako kůň. Zastavil vodu, vzal si ručník a začal se utírat. „Longbottome,“ kývl vyčerpaně. „Hledáte konkrétně mě, nebo vás paní Poppy konečně zahnala spát? Musel jste na mě čekat dlouho, že. Omlouvám se... akutní případy. Je mistr Severus...“

Neville našel řeč. „Probudil se, pane!“

Janecius si stáhl ručník z očí. „Jak? Kdy?“ vyrazil naléhavě.

Neville mu to řekl.

Anzelm se rozzářil. Objal chlapce, až mu zapraštěla žebra, hodil ručník na věšák a vyběhl ven.

Neville chvíli stál a nechápal. Pak se beze spěchu umyl, převlékl, přetáhl si přes košili hábit. Ale místo toho, aby se spořádaně vrátil zpátky, bloumal chvíli po chodbě.

Dveře do jednoho ze sálů byly pootevřené. Možná by mohl nakouknout škvírou?

Harry by to nesporně udělal.

Ale čím bych tam mohl být užitečný?

A kdyby někdo takhle ze zvědavosti chtěl okukovat tátu a mámu, taky bych nebyl nadšený.

Ale možná je tam někdo, koho znám.

Pravděpodobně znám skoro všechny, opravil se. Ale je jim dost dobře, aby měli náladu na návštěvy? Pochybuju. Navíc je skoro půlnoc. Chtějí spát.

Jako na potvrzení jeho myšlenek do chodby ze sálu dolehlo zanaříkání nějakého dítěte a poloviční šepot. Ten druhý hlas Neville poznal: Blaise Zabini ze Slytherinu. Volal léčitelku.

Neville zavrtěl hlavou. Ne, nebudu rušit. Došel zpátky do denní místnosti. V kotlíku se vařila voda, Janecius připravoval mátový čaj. Neville slyšel, jak madam Pomfreyová přeje Snapeovi dobrou noc. Odpověď nezaslechl. Madam Pomfreyová se rozloučila i s nimi a prošla do sálu.

„Jde si lehnout, viďte,“ zeptal se Neville léčitele.

„Bude spát vedle v sále.“

„Aspoň že tak,“ řekl Neville, spíš pro sebe. Janecius se pousmál, hodil listy do konvice, zalil je vařící vodou, zhasnul kahan a uklidil celý pracovní stůl: asi čekal, až se listy vylouhují. Pak je z konvice vyndal, dosladil čaj medem a odnesl vedle.

„Lidská varianta té citrónové hrůzy, mistře Severe,“ ohlásil. Neville obdivoval jeho odvahu: takhle žertovat tváří v tvář těm studeným černým očím... to si nedovolil ani Malfoy, a toho měl Snape rád. Čekal na nevyhnutelnou Snapeovu sžíravou odpověď, ale místo toho uslyšel zase Janecia: „Nechám vám pootevřené dveře, mistře Severe, ano? Když budete něco potřebovat, jsem hned u vás.“ Tentokrát Neville Snapeův hlas zaslechl, ale slova nerozeznal. Janecius se krátce zasmál, popřál dobrou noc, vyšel z místnosti a přivřel dveře. V přední místnosti pak pozhasínal všechny svíčky, kromě jediné na pracovním stole. „Budeme spát za světla, nesmí vám to vadit,“ řekl tiše.

„To je v pořádku, pane.“

Léčitel vytáhl ze skříně prostěradlo a kelímek s mastí proti popáleninám. Usadil se u stolu a začal napouštět prostěradlo mastí. „Běžte si lehnout, Longbottome. Pro dnešek je to všechno.“

„Nemůžu vám s tím pomoct?“

„Jen mě nechte relaxovat,“ usmál se léčitel. „Leda byste ještě chtěl natřít tu vaši hlavu.“

„Děkuju, ta je už dobrá.“

„Ukažte,“ nařídil Janecius. Neville k němu došel a dřepnul si. Trochu to zatahalo a zabolelo, jak mu léčitel odstraňoval poslední odumřelé kousky spálené kůže, ale zdaleka to nebylo tak strašné, jako když ho ošetřovala madam Pomfreyová bezprostředně po bitvě. „Ano, už je to dobré,“ usmál se znovu léčitel. „Ta mast je z... tamté laboratoře, Longbottome. Jako prakticky všechno, co tu dnes používáme. Poděkujte svým kolegům.“

„A jemu,“ kývl Neville směrem ke dveřím do zadní místnosti. „Bez něj by... tamta laboratoř neexistovala.“

„Ani nevíte, jak ohromné máte štěstí, že se můžete učit zrovna u něj,“ přikývl Janecius.

Neville se zatvářil nejistě. „Znáte ho osobně? Myslím z dřívějška? Totiž, on vás zná a mně přijde, že...“

„Vděčím mu za to, kým dnes jsem.“

„Profesoru Snapeovi?“

„Mistru Severovi, ano. Byl mým oponentem při menší mistrovské zkoušce.“

Neville vytřeštil oči. „A udělal jste?“

Summa cum laude,“ přikývl Anzelm s úsměvem.

„To musíte být sakra dobrý,“ zatvářil se Neville uznale.

„Je to nejlepší možné doporučení,“ souhlasil Anzelm. „Stačí mi do jakékoli žádosti o přijetí napsat toto a nemusím si vůbec dělat starosti. Mistr Severus je známý po celé Evropě. Otevřelo mi to dveře k praxi, o které jsem si předtím nedovolil ani snít.“

Chvíli mlčeli. Janecius uvolněně pracoval. Dokončil první prostěradlo, složil je a začal napouštět druhé. Neville si sundal hábit, zul si boty a zalezl pod pokrývky. „To jsem nevěděl, že člověk musí mít mistrovskou zkoušku z lektvarů, aby mohl být léčitelem,“ zamumlal tiše.

„Léčitelský výcvik jsem už měl dokončený,“ odpověděl Anzelm. „Tuhle zkoušku jsem potřeboval, abych mohl vařit samostatně, bez dozoru. Titul nižšího mistra lektvarů... magister assistens, rozumíte. Omlouvám se, už míchám do angličtiny trochu moc latiny, jsem už unavený.“ Na chvilku přestal pracovat, odložil prostěradlo i široký štětec, složil ruce na stůl a oči se mu rozjasnily, jak vzpomínal. „Dusil mě tam přes čtyři hodiny. Připadal jsem si jako totální idiot: já na tom problému pracoval půl roku, a on mi tam na místě vysypal z rukávu tři alternativní řešení, která mě vůbec nenapadla. To mě přinutilo strávit nad tím problémem další dva roky a zapsat se kvůli tomu k dalšímu studiu lektvarů: potřeboval jsem zázemí, laboratoř, knihovnu, možnost konzultací. Nebýt toho, míchal bych dnes donekonečna jednoduché léčivé směsi v nějakém řadovém špitále.“

Zase mlčeli. Neville nevěděl, co říct. On sám se Snapeovy hodiny lektvarů snažil vždycky jen přežít: že by někdo na Snapeovy poznámky mohl reagovat takhle, to pro něj bylo nepředstavitelné. Anzelm se usmíval sám pro sebe, ztracený ve vzpomínkách. Po nějaké chvíli vzal zase do ruky štětec, dokončil práci, složil i druhé prostěradlo, vyndal si ze skříně košili a odešel do sprch. Za pár minut se vrátil a lehl si na druhé lehátko.

„On si opravdu vzal to, co jste říkal, pane,“ prohodil Neville zamyšleně.

„Já už vím,“ povzdechl si Anzelm. „Paní Poppy mi řekla. Ještě ho čekají pěkně perné dva dny.“

„Madam Pomfreyová se na mě zlobila, že jsem nepočkal. Na vás,“ postěžoval si chlapec.

Ticho, jen svíčka popraskávala. Snape vedle jemně pochrupoval.

„Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že ta kombinace lektvarů znamená velkou zátěž pro srdce?“ Anzelm měl založené ruce nad hlavou a zcela zjevně mluvil ke stropu. „Co byste dělal, kdyby díky tomu šoku z náhlého zchlazení těla došlo k zástavě?“ Slyšel, jak se chlapec polekaně nadechl. Ne, jistěže ho to nenapadlo. Je to jenom student, napomenul se v duchu. Sice si vede dobře, ale nemá potřebné znalosti ani zkušenosti. Nebuď na něj tak tvrdý. „No, naštěstí má mistr Severus srdce silné a dopadlo to dobře,“ dodal o poznání mírněji, když už ticho začalo být neúnosné. „A výsledek je rozhodně více než žádoucí. Dobrou noc, Longbottome.“

„Dobrou noc,“ zamumlal Neville sotva slyšitelně.

A pak dlouhou dobu ležel mlčky, prakticky bez hnutí, a pozoroval, jak se světlo svíčky mihotavě odráží na stěně.

Nakonec přece jenom usnul. Do snů se mu mísila vůně máty. Byl znovu ve staré učebně lektvarů ve sklepení a vařil Peprné pití. Po učebně nechodil Snape, ale Janecius, mihotal se v tom svém bílém hábitu jako plamen svíčky proti zdi, a Snape seděl na Hermionině místě, vedle Nevilla. Na rozdíl od Hermiony nenapovídal. Osm listů máty, osm listů máty, šeptal si Neville, to tomu zatracenému hadovi utrhne srdce. Přihodil do kotlíku listy máty a lektvar zfialověl a začalo se z něj kouřit. Neville se po očku kouknul ke Snapeovi, jestli mu lektvar udělal totéž. Hleďte si výhradně vlastního kotlíku, zasyčel Snape, nebo pocítíte mou... nelibost. No jo, jasně, broukl Neville – a Snape se ušklíbl. Nebo usmál jedním koutkem? Neville nevěděl. Zamíchal zkusmo svůj lektvar proti směru hodinových ručiček a z fialové břečky se stala silná černá káva. Vaše takzvaná válka mě nezajímá, řekl Janecius a nabral si plný hrnek.

Neville se probudil.

V místnosti voněla čerstvě uvařená černá káva. A ještě něco: tousty, sýr a ovoce.

„Opakuju vám, že mě zdejší politická situace opravdu nezajímá. Zajímají mě životy lidí. Jsem léčitel, ne politik. Veškerá politika pro mě končí tamhle u vstupu na ošetřovnu.“ Janeciův hlas zněl skoro rozhněvaně. Neville viděl jenom jeho záda: léčitel stál v otevřených dveřích na chodbu, opíral se o zárubeň a v ruce držel hrnek s kávou. Nevilla zajímalo, s kým to Janecius diskutuje, ale neodvažoval se pohnout. „A chtít pacienty vyslýchat teď, když jsou v bolestech nebo pod silným vlivem lektvarů, je vysoce neetické.“

„Shacklebolt si tedy bude muset na své odpovědi počkat. Dobře. Neříkám, že mě to těší, ale chápu vaše stanovisko.“

Profesorka McGonagallová! Neville se šťastně zavrtěl. Rychle se natáhl pro hábit, aby ho ředitelka jeho koleje nenachytala v noční košili.

„Máte mé díky, paní profesorko,“ uklonil se lehce Janecius. „Samozřejmě, pokud jde o informace o zdravotním stavu vašich studentů, jsem vám plně k dispozici.“ Léčitel se otočil do místnosti. „Dobré ráno, Longbottome. Běžte se umýt a nasnídejte se, za chvíli začneme. Nabídl bych vám kávu, paní profesorko, jestli máte chuť s námi chvilku posedět.“

„Ne, děkuji, raději bych nejdřív dořešila tu Shackleboltovu žádost. Možná se zastavím někdy později. Dobré ráno, Longbottome.“

„Dobré ráno,“ zamumlal Neville rozpačitě, protáhl se dveřmi a zamířil do sprch.

„Doufám, že jsou ti studenti, které jsme vám poslali na výpomoc, užiteční? Měli jsme jisté pochybnosti, jestli vůbec mohou tak málo školení lidé tak obtížný úkol zvládnout.“

„Ano, paní profesorko, jsou. Jsme rádi, že je tu máme.“

Neville se začervenal a rychle za sebou zavřel dveře umývárny.

Když se vracel zpátky, uviděl přicházet Hannah. Zavolal na ni, zamával.

„Jé, ahoj! Ještě budeš tady?“

„No, vypadá to tak. Co v... laboratoři?“

„Ale jo, dobrý. Převzala jsem tvoji práci,“ mrkla na něj. „Oni jsou přece jenom sehraný tým, Neville. Věřil bys tomu? Slytherin a Ravenclaw. U Stephena a Melissy Macmillanové mě to samozřejmě tak nepřekvapuje, Stephen je od nás a Melissa je naučená od bratra. Ale Slytherin, rozumíš! To je fakt neuvěřitelný. A kolik toho umějí! A jak to tam všechno šlape dohromady! Oni snad měli vypracovaný i to schéma střídání, aby mohla laboratoř pracovat nepřetržitě. To je všechno naučil za tenhle rok... no, víš kdo... Snape?“

„Řekl bych, že Linda a Jeremy jsou tam doma už víc než rok,“ usmál se Neville trochu škrobeně.

„No jo, ti dva tam prakticky bydlí,“ souhlasila. „Ale my už taky. Já vím, že Stephen je z našeho ročníku a tamti dva o rok mladší, ale mám dojem, jako by to tam vedli spíš oni... to je ti divné...“

„Stephen je bylinkář, jako já,“ zabručel Neville.

„No jo... Nesu várku z noční směny, pak se stavím v kuchyni pro jídlo a jdu spát. Dobré ráno, léčiteli Janecie.“

Janecius jí podržel dveře. „Slečno Abbottová. Rád slyším, že v laboratoři dodržujete rozumný režim.“

„No, ano, pane. Ony tam platí přísná pravidla provozu. Tady jsou čerstvé lektvary, pane, a někdo se tu zastaví ještě kolem poledního, nejspíš Stephen Cornfoot, a já zase navečer. Vyhovuje vám to tak, pane?“

„Naprosto. Dbejte, prosím, na dodržování těch pravidel se zvýšenou pečlivostí, slečno Abbottová. Lektvary ztrácejí sílu, když je vaří vyčerpaní lidé. A totéž platí pro použití povzbuzujících prostředků. Neriskujte. V současné situaci si nemůžeme dovolit školácké chyby.“

No jistě, usmál se Neville, to budou. Vždyť je to jedno z pravidel z... tamté listiny, číslo pět: je nutné dodržovat nezbytnou životoprávu. Je zakázáno pracovat ve stavu nadměrné únavy či jiné fyzické nepohody, a zejména pod vlivem látek pozměňujících vnímání. Nevillovi se to pravidlo zalíbilo, hned jak se o něm dozvěděl: připadalo mu tak logické, že ho začal při svojí práci dobrovolně dodržovat ještě dřív, než přičlenili k... tamté laboratoři i... tamten skleník.

„Spolehněte se, pane,“ slíbila vážně Hannah. „Nejsme blázni. Nic nepokazíme. A... tamta laboratoř má s léčivými substancemi rok praxe, víte, vařilo se tam pod přímým dohledem profesora Snapea.“

„Ano. To je to, proč vám důvěřuju, slečno Abbottová,“ usmál se Janecius. Vzal si krabici s flakónky a kelímky a začal je rovnat do skříně, zatímco Hannah odškrtávala položky na seznamu, jako už tolikrát.

Neville si nalil kávu a namazal toust. Proč žárlíš, hlupáku, káral se. Stephena zná sedm let. Je normální, že spolu lidi z jedné koleje kamarádí. Ale ne, vadí ti ještě něco. To zdůrazňované naši proti Ravenclaw a zejména Slytherin. Pro Nevilla to už dávno byli prostě Melissa, Linda, Jeremy a Stephen: příslušnost ke kolejím byla v... tamté laboratoři ještě nedůležitější než v Dumbledoreově armádě. Proč to Hannah nechápe?

Už dávno zapomněl, že původně reagoval na Jeremyho přítomnost úplně stejně.

Byl tak ztracený v myšlenkách, že si nevšiml, že Hannah odešla a že na něj Janecius mluví. Probral se, teprve až se léčitel dotknul jeho ramene.

„Promiňte, pane?“

„Je čas, abyste se šel věnovat svému pacientovi, Longbottome. Pokuste se ho přimět, aby dojedl tu rýžovou kaši, než úplně vychladne, a taky aby udělal aspoň pár kroků. Budete ho muset podpírat. Nadále pro jistotu nepoužívejte magii. Zvládnete to, nebo víte už teď, že budete potřebovat s něčím pomoci?“

„Je už vzhůru?“

„Většinou. Čím víc se bude hýbat, tím rychleji se bude jeho stav zlepšovat.“

„Jo... Myslím, že to zvládnu. Vím jak na to. Kdyby něco, tak vás zavolám, ano, pane?“

Janecius se potěšeně usmál a přikývl.

„Můžu se ještě pořád učit?“

„Když bude spát. Pokud bude vzhůru, měl byste se zeptat. Ale priorita je péče o něj. Jestli se chcete hlavně učit...?“

„Ne, pane. Chci být tady.“

„Dobře. Počítejte s tím, že může chvíli trvat, než přijdu, když mě budete volat. Máme tu ze včerejšího večera nějaké hodně ošklivé případy s velmi špatnou prognózou. Budu se věnovat jim. Když bude třeba, vyjděte na chodbu a volejte mě jménem.“

Neville si najednou vzpomněl, jak si madam Pomfreyová večer naříkala, že jí tu ještě nikdo neumřel a že se teď bojí, že na to dojde. „Rozumím, pane.“

„Ale i tak zavoláte, když bude třeba, Longbottome.“

„Ano, pane.“ Po té lekci, kterou dostal před spaním...

„Dobrá. Hodně štěstí.“

„Vám taky, pane,“ popřál Neville z náhlého popudu. Janecius mu přátelsky stiskl rameno, vzal si nějakou truhličku a odešel.

Tak jdeme na to. Neville se nadechl a zaklepal na vnitřní dveře. Neozvala se žádná odpověď. Vstoupil.

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2. Obrana

 

„Dobré ráno, pane profesore.“

Lůžko bylo čerstvě přestlané. Otevřeným oknem proudil dovnitř příjemný vzduch: konečně přestalo pršet a z lesa se pařilo. Místnost byla lehce provoněná mátou a šalvějí: to reagovaly rostliny na parapetu na to, jak se jich dotýkal závěs. Snape napůl seděl, obložený polštáři, aby mu bylo pohodlně, a četl si v Janeciových poznámkách. Trochu mhouřil oči. Nevzhlédl od čtení, jen maličko kývl.

Ach, Merline, jestli je naštvaný, že jsem tu zrovna já...

Neville si nevěděl rady: co říct? Co dělat? Došel si pro vodu a zalil rostliny. A dál ho nenapadalo naprosto nic. Sednout si k učení? Beze slova? Nemožné. Promluvit na Snapea? Jak? Bezradně postával u okna a snažil se nedívat se nikam. Horečně přemýšlel: co by udělal Janecius? Nejspíš by něco řekl, tím svým milým a svrchovaně zdvořilým způsobem... možná něco o té kaši. Nevilla napadlo několik variant, ale ani jedna mu nepřišla použitelná. Byl čím dál rozpačitější.

„Včera vám nečinilo potíže tu pracovat, Longbottome,“ ozval se Snape, aniž vzhlédl od čtení.

„No... ehm... já nevím...“

„To je očividné.“

Ach, Merline. Je naštvaný. A já odtud nesmím. Ach, Merline...

„Dostal jste nějaké instrukce,“ řekl po chvíli Snape, nepříliš vstřícně.

„No... ano, pane...“

Ticho. Zvenku bylo slyšet, jak lidi vyklízejí trosky. Neville jasně rozeznával pisklavý hlas profesora Flitwicka, který úklid řídil, a měl dojem, že poznává i hlasy několika přátel, většinou z Dumbledoreovy armády. Nad jednotvárný pracovní hukot najednou vyniklo staccato kamenů hrnutých kouzlem po nádvoří, stříbrné zacinkání střepů a smích. Pak bylo slyšet, jak profesor Flitwick něco namítá, a hluk se ztišil na předchozí, téměř uklidňující úroveň. Neville zalitoval, že nešel raději pomáhat tam. Ale to by byl zase příliš daleko od... od lidí z laboratoře.

„Pokud si vybavuju správně, tvrdil jste, že si poradíte.“ Snape ještě pořád mluvil trochu chrčivě. Sice už zdaleka nechraptěl tak namáhavě jako včera večer, ale i tak měl jeho hlas do obvyklé nebezpečné hedvábné jemnosti ještě daleko.

Neville k němu nešťastně vzhlédl. Čekal, že se setká s obvyklým upřeným pohledem chladně odsuzujících černých očí, čekal úsměšek na rtech, ze kterého by mohl vyčíst „jsi nula a já to vím“, ale profesor se jen dál klidně díval do Janeciova sešitu. Neville skoro nedýchal.

„Longbottome,“ odložil najednou Snape neohrabaně sešit na pokrývku. „Toto je maximum, čeho jsou v současné době moje svaly schopny. Nejste tu pro legraci. Pokud situaci nezvládáte, odejděte.“

Neville překvapeně zamžikal. Cože? Tak strašně málo? A Snape navíc přiznává, že víc nemůže? Chvíli nevěřícně kmital očima mezi sešitem a Snapeovýma rukama, pak z něj vyletělo skoro proti jeho vůli: „Jakto?“

„Jeden z účinků toho jedu,“ zúžil oči profesor.

„Aha...“ Neville polkl nasucho. „Promiňte... Nedošlo mi to... Nevěděl jsem...“

„O tom nepochybuji.“ Snape namáhavě šátral rukou po pokrývce, snažil se zvednout sešit tak, aby si mohl dál číst.

Neville k němu nejistě přišel a dal mu sešit do rukou. Pak rychle ustoupil.

„„Longbottome,“ povzdechl si Snape. „Přestaňte se chovat jako dětina. Když ta kaše vychladne, bude nechutná. Nehledě na to, že rýžovou kaši jako snídani obecně nepreferuji.“ Pustil znovu sešit na pokrývku. „Budete si muset sednout,“ ukázal drobným pohybem vedle sebe.

Neville chvilku váhal, pak si neochotně a opatrně sedl. Pomalu a loudavě vzal do ruky misku. Zkusil si pomoct stejnou představou jako včera: že krmí tátu... ale nefungovalo to.

„Mistr Janecius nebude potěšen, když mu umažete jeho zápisky,“ zavřel unaveně oči Snape.

„...co? Aha. Jo. Jasně. Chci říct, ano, pane...“

Snape se mírně ušklíbl. Oči neotevřel.

Neville odložil Janeciův sešit na noční stolek.

„Povedete mi ruku,“ poručil Snape.

„Promiňte?“

„Rozuměl jste správně. Jakákoli fyzická aktivita je žádoucí. Povedete mi ruku.“

Neville vzal ze stolku lžíci, dal ji Snapeovi do ruky. Přemýšlel, jak se chce profesor najíst se zavřenýma očima. Snapeova ruka byla suchá, teplejší než Nevillova, ale zdaleka ne tak horká jako včera. Neville si vzpomněl, jak mu včera vyměňoval obklady. Jak Snape zavrněl, když ucítil jídlo. Jak se otáčel tváří k umyvadlu s mátovou vodou, aby se mu líp dýchalo. Jak zanaříkal, když Neville zavadil o spáleninu na levé ruce.

A najednou to šlo. Ztuha a váhavě, ale šlo. Ani si nemusel představovat tátu.

Ani mu nevadilo, že Snape oči otevřel.

Dojedli kaši. „Odneste to vedle a běžte se učit,“ řekl Snape.

„Ehm... Chcete si číst, pane?“

„Ne.“

„Chcete se napít?“

„Ano.“

Pomohl mu. Všiml si, že je tam k pití mátový čaj s medem. Lidská varianta té citrónové hrůzy, vzpomněl si na Janeciova slova – a na to, jak léčitel včera se Snapeem žertoval. Neville by to nedokázal. Ani teď ne. Nechápal, jak to vůbec někdo dokáže.

Snape se trochu sesunul po polštářích dolů.

„Můžu udělat ještě něco, pane?“

„Nechte mě spát. Běžte se učit.“

Nevillovi blesklo hlavou, jak včera madam Pomfreyová upravovala polštáře, aby se Snapeovi dobře leželo. Zkusil ji napodobit. Snape zabručel a ještě se maličko pohnul, jako by se chtěl stočit do klubíčka.

Konečně si Neville sedl ke stolku. (Tentokrát si otočil křeslo tak, aby Snapeovi sice viděl do obličeje, ale nemusel na něj zírat přímo.) Znovu se začetl do seznamu otázek na obranu. Včera se mu povedlo si v nesourodé sbírce učebnic vyhledat a založit skoro všechny otázky, teď už mu zbývaly jen poslední čtyři. Jak se víc a víc ponořoval do práce, postupně si zase začal polohlasně mumlat. Když dohledal poslední téma, začal si do seznamu otázek pečlivě vpisovat za každou otázku tituly a stránky: kdyby mu náhodou lístečky z knih vypadly, nebude muset přetrpět celé pracné vyhledávání znovu. Zároveň získával přehled, kolik toho může čerpat ze které knihy. Jak očekával, Vindictus mu nebyl skoro k ničemu: zvlášť v porovnání se zkušenostmi z posledního roku to byly všechno jenom neškodné hlouposti a hříčky. Slinkhardově Teorii obranných kouzel nevěřil: z celého srdce souhlasil s tím, co o téhle knize tvrdila Hermiona. Starý Trimble byl příliš jednoduchý. Sice se z něj učilo dobře, ale témata na OVCE výrazně přesahovala poněkud omezený rozsah této učebnice. Ne že by to Nevilla překvapilo, přece jen to byla kniha určená pro první stupeň, ale zamrzelo ho to. Měl Trimbleovu Příručku sebeobrany rád: výklad byl jasný, jazyk jednoduchý a autor uváděl velké množství aplikací a příkladů z praxe. Vzestup a pád černé magie byl použitelný jen pro jedinou otázku (historie): to se dalo čekat. Co Nevilla překvapilo hodně nemile, bylo, že kniha, kterou si pořídil podle Harryho, Praktická obranná kouzla, nebyla tak užitečná, jak si myslel: obsahovala příliš mnoho praktických návodů a příliš málo teorie. Dalo se z ní čerpat, když se člověk chtěl naučit nějaké ty štíty, protikouzla a podobně, to byla nedostižná, dalo se v ní najít základní vysvětlení, proč a jak co funguje, ale podrobný výklad obecných principů, který Neville potřeboval na teoretickou část zkoušky především, se v ní najít nedal.

Takže se nakonec ukázalo, že nejužitečnější je Jak čelit hrozbě bez tváře, kterou jim pro šestý ročník předepsal Snape. Kniha psaná nesmírně obtížným jazykem. Neville si musel kolikrát číst jeden odstavec třikrát, než pochopil, o čem je řeč.

„Do prdele práce!“ zaklel a prásknul seznamem otázek o stůl.

Zašustily pokrývky. „Nevadí mi, když se učíte nahlas, Longbottome, dokud jste schopen se přitom zdržet vulgarit.“

Snape! Neville málem zaklel podruhé. Ponořil se do práce tak hluboce, že úplně zapomněl, že není v místnosti sám. „Promiňte, pane profesore...“

„Co se učíte?“

„Obranu... pane.“

„Ale? Čekal bych, že si budete spíš číst v bylinkářství.“

„To už umím. Poslední část jsem se doučil včera večer,“ povzdechl si Neville a vzhlédl. Snape se opíral o loket a pozoroval ho svýma tmavýma očima.

„Mohu vědět, co konkrétně způsobilo vaši... nelibost?“ Černé oči se blyštily zájmem.

„No... vyhledávám si otázky a... jak to mám říct, ty učebnice jsou...“

„Poněkud nesourodého charakteru?“

„Mhm. Jo.“

Snape se ušklíbl. Nebo pousmál? Těžko soudit. Tak nebo tak, Neville měl snad poprvé v životě dojem, že to není namířeno osobně proti němu. Nejistě se pousmál taky a sklopil oči.

„Mohl byste být konkrétnější?“

„No... v Trimbleovi toho moc není... Slinkhardovi nevěřím... a Hrozba je strašně těžká a nesrozumitelná...“

Tentokrát si byl Neville skoro jistý, že se Snape opravdu pousmál.

„Starý dobrý Trimble, ano. Osvědčený text. Užíváte jej ovšem od prvního ročníku, že? Doufám, že jste vzal v úvahu, že se teď učíte na závěrečné zkoušky, Longbottome. Tedy že se od vás očekává poměrně vysoká úroveň pokročilosti?“ Profesor povytáhl obočí. Neville mlčel. Už dávno zjistil, že pokud Snape nevyžaduje přímou odpověď, je mlčení obvykle nejjistější reakce.

„Pokud jde o Slinkharda,“ pokračoval profesor po chvilce, „jeho základní teze, totiž že většinu způsobů, jak se bránit proti černé magii, lze rovněž kvalifikovat jako černou magii, je v podstatě správná. Pochybný je jen závěr, který Slinkhard z této teze vyvozuje.“ Snape si všiml, že Neville zírá prakticky s otevřenou pusou, a pobaveně zvedl obočí. „Je to snad formulované příliš složitě, pane Longbottome?“

Tentokrát se už odpovědi vyhnout nemohl. „Ehm... no... Hermiona říkala, že nebránit se proti černé magii jenom proto, že by ta obrana náhodou mohla připomínat černou magii, je blbost.“

„Jsem rád, že si i přes výrazné rozdíly ve formulacích alespoň minimálně rozumíme. Ovšem vynechal jste poměrně důležitou informaci. Jde o princip, který lze vysledovat i v jiných oborech, například v léčitelství. Similia similibus curantur. Lék je podobné podstaty jako samotný neduh. Teď už chápete?“

Neville ještě chvíli nevěřícně zíral, pak chvilku přemýšlel a nakonec přikývnul.

„Dobrá. Nu a Whitemoon, tedy, jak říkáte, ta... těžká učebnice,“ blesklo Snapeovi v očích, „paradoxně bych vám pro zjednodušení práce s ní doporučil tři tituly, které považuji za ještě obtížnější. Všechny najdete ve školní knihovně, v oddělení s omezeným přístupem. Mám konkrétně na mysli jistá dvě kompendia a jeden výkladový slovník. Samozřejmě pouze pokud máte zájem.“

„Proč by mi to mělo zjednodušit něco, co je ještě těžší, pane?“

Zase ten téměř spokojený poloviční úsměv. Pravděpodobně úsměv. Neville to odhadoval jenom podle toho, že Snape mírně přivřel oči. „Dva z těch titulů jsou v poměrně archaické angličtině, to vás přinutí přeformulovat si věty po svém. Tentýž přístup se vám osvědčí i při snaze o pochopení toho učebního textu, který vám činí potíže. Třetí titul je mimořádně obsažný výkladový slovník. Pracovat s takovým pramenem je sice obtížné a časově náročné, ale bývá to velice užitečné.“

„Aha... takže bude stačit, když se pokusím si Hrozbu prostě přeložit do srozumitelné angličtiny? A proto jste neměl rád, když Hermiona odříkávala texty z učebnice slovo od slova?“

„Jak gryffindorský přístup,“ ušklíbl se Snape, tentokrát zřetelně nespokojeně. „Ano. Papouškovat naučený text neznamená nutně rozumět, ani být schopen informace aplikovat. Ostatně se domnívám, že člověk věci doopravdy neporozumí, dokud k problému nezačne přistupovat kreativně, na základě vlastního poznání.“ Unaveně zavřel oči a lehl si pohodlněji. „Slečna Grangerová vám svým napovídáním prokazovala velice... medvědí službu.“ Poslední slova už zase zachraptěl.

„Promiňte, pane,“ zareagoval hned Neville, „promiňte, já... nezlobte se, já si nevšiml... já zapomněl...“

„To není nic nového.“ Snape se bezúspěšně pokusil otočit se k Nevillovi zády.

Neville položil brk, který až dosud mimoděk ocumlával, a napružil se. „Můžu... můžu vám nějak pomoct? Pane?“

„Ne,“ odmítl ostře Snape a zarazil se uprostřed dalšího pokusu o pohyb. Zůstal ležet na zádech, jako by to byla přesně ta poloha, o kterou původně usiloval. „Věnujte se svému studiu, Longbottome.“ Chvilku ležel klidně, snad sbíral síly, a pak se mu přece jen povedlo se s maximálním vypětím přetočit na druhý bok.

Neville pokrčil rameny a začal vypracovávat první otázku. Stránky šustily, brk skřípal. Snape dýchal tak tiše, že nebylo možné poznat, jestli usnul, nebo jestli jen nechce dělat hluk. Zvenku bylo otevřeným oknem slyšet, jak práce na vyklízení trosek pokračují: příjemný, uklidňující, téměř rytmický zvuk procházejících lidí, krátké, ne vždy srozumitelné útržky vět a lehké ťukání kamenů o sebe, občas proložené cinknutím drobnějších kousků. Po počátečním pokusu o legraci, který jim Flitwick zakázal jako příliš destruktivní (a příliš hlučný: Flitwick si, na rozdíl od studentů, uvědomoval, že se pohybují pod okny ošetřovny), už zřejmě větší kameny levitovali jednotlivě a drobnější suť a střepy přepravovali v nějakých nádobách.

Neville se rozhodl přece jenom občas nahlédnout i do Slinkharda. Není to úplně špatně, jenom závěry jsou uhozené: premisy si z prstu nevycucal, přeložil si Snapeovu lekci. I tak se učební texty navzájem hodně rozcházely. Když se to stalo, Neville tu divnou tendenční učebnici jednoduše ignoroval.

Práce šla pomalu. Doplňovat k otázkám praktické aplikace bylo po zkušenostech s Dumbledoreovou armádou a s Carrowovými relativně snadné, ale to bylo taky to jediné, co na tom bylo snadné.

Někde v polovině třetí otázky si Neville uvědomil, že má žízeň. Došel si vedle pro skleničku a chtěl si nalít ze Snapeova džbánu, jako včera. Obešel lůžko, aby se dostal k nočnímu stolku, a zjistil, že Snape nespí.

„Nemáte žízeň, pane?“

Snape přikývl. Nechal si pomoct do polosedu, nalít čaj a přidržet skleničku u úst.

„Proč jste se vůbec rozhodl být tady, Longbottome? Chtěl jste vypadat užitečně a zároveň mít dobré podmínky ke studiu?“ zeptal se pak, a tón kupodivu nebyl nijak výrazně ofenzivní.

„Ne, to ne... Když to je těžko říct, pane...“ Neville věděl, že jenom zdržuje. Věděl, že nezná odpověď... nebo že si ji nechce připustit... nebo aspoň ne nahlas a před Snapeem. Věděl, že ho Snape nenechá zdržovat dlouho a že z něj tu odpověď tak jako tak dostane, ale stejně si nemohl pomoct.

„Longbottome.“

„Já nevím...“

„Víte, jaký mám názor na odpovědi tohoto druhu.“

„No jo... ano, pane. Ale já vážně nevím, pane.“

„Longbottome. Takový idiot zase nejste.“

„Já myslel, že si myslíte, že jsem.“

„Nikdy jsem neplýtval svým časem na lidi, které považuji za opravdu beznadějné idioty, Longbottome. Odpovězte mi. Proč jste tady? Proč nevyklízíte trosky s profesorem Flitwickem? Nebo proč nejste, řekněme, ve skleníku?“

„To je vážně... No dobře. Ale já sám nemám...“ Snape se na něj zaškaredil. „No jo... No, teda, řekl bych, asi kvůli Hannah. Teda, asi hlavně. Ne, já fakt nevím, pane...“

Snape se mračil... a čekal.

„No to máte tak,“ snažil se Neville. „Hannah se tu včera dopoledne zastavila, zeptala se, co je potřeba, pak jsme si trochu popovídali spolu, no a pak jsem ji přivedl do... tamté laboratoře. Víte, jak to myslím, že, pane.“

Snape se zamračil ještě víc a tázavě povytáhl levé obočí.

„Ale ne... nemyslete si... vy si zas myslíte... Já si to přece pamatuju: desítka, nevynášejte informace, nevystavujte kolegy nebezpečí, a jedenáctka, nový člověk může být do laboratoře uveden pouze na základě konsensu všech stávajících uživatelů laboratoře. Nejsem přece blázen. Vždyť to víte, pane. Pro Merlina, vždyť v Komnatě nejvyšší potřeby se ke konci ukrývalo nějakých dvacet, třicet lidí – a Dumbledoreova armáda – a... tamta laboratoř – a já mezi nimi všemi dělal prostředníka! S Hannah to bylo tak podobně, jako když tam Ernie přivedl Melissu... teda, jasně že Hannah není moje sestra... no ale... no, rozumíte mi, ne? Prostě... Hannah si stěžovala, že kdyby nebyl v Komnatě nejvyšší potřeby ten požár, mohla by tam vařit lektvary pro ošetřovnu. Že ošetřovat lidi by nezvládla, ale vařit lektvary ano. A mě napadlo, že žádná Komnata není potřeba, když přece máme... tamtu laboratoř. Tak jsem tam zašel, řekl jim, co chce Hannah dělat, oni prohlásili, že to je skvělý nápad, já se zeptal, jestli by se teda Hannah nemohla přidat, zaručil jsem se za ni, shodli jsme se, že ji vezmem, a připsali jsme ji na tu listinu. Já pak šel na oběd, tam jsem Hannah vyzvedl a přivedl ji do laboratoře. Normální standardní způsob. Akorát vás jsme se nemohli zeptat, pane, když nikdo nevěděl, kde jste a co s váma je...“

Snape přivřel oči, zvedl jeden koutek a téměř neznatelně přikývl. „Nemám námitky.“

Neville si oddechl: Hannah by nevěřila, jak moc ho tenhle detail trápil a jak moc se mu teď ulevilo.

„No... no a já... ono to vypadalo, že bych jim tam nebyl k ničemu... tak jsem se odpoledne vrátil sem a řekl madam Pomfreyové, že chci pomáhat tady.“

„Slečna Abbottová ovšem nikdy nedosáhla takové úrovně jako, řekněme, většina ostatních uživatelů té laboratoře,“ řekl přemýšlivě Snape. „Pochopil jsem, že dělá svým způsobem poslíčka. To jste mohl dělat i vy. Nebo jste se bál, že se lektvar zkazí jen tím, že se ho dotknete?“ Obočí vyletělo nahoru – a v koutcích očí se objevil nepatrný náznak vrásek.

Neville se velice kraťounce uchechtl. „No, ono to totiž nejdřív vypadalo, že bude vařit, ale nakonec se to ustálilo tak, že se střídají se Stephenem při přípravě ingrediencí.“

„To byla přece vždycky vaše práce.“

„Ano, pane, byla. No, měli jsme to se Stephenem rozdělené trochu jinak, než to mají teď, já rostliny pěstoval a sklízel, on je preparoval, ale v zásadě... ano. Byla to moje práce.“

„Tak proč jste tady? Proč jste neusiloval o to, dělat dál svoji práci?“

„No, prostě to tak vyšlo, pane.“

„Longbottome. Vy nejste Hufflepuff. A z toho vašeho sebepodceňování je mi už zle. Za poslední dva roky jsem začal nabývat dojmu, že jste konečně na nejlepší cestě z tohoto zlozvyku vyrůst. Nechtějte, abych svoje mínění přehodnotil.“

Neville se překvapeně podrbal za uchem, pak odevzdaně pokrčil rameny. „Já vážně nevím, jak vám to vysvětlit, pane.“

„Věděl jste, že budete tady? Tady,“ zdůraznil Snape.

Neville se znovu uchechtl. „Ne. To jsem nevěděl. Kdybych to byl věděl, byl bych... asi bych utekl.“

„Byl byste utekl?“ protáhl Snape skoro zklamaně. „Proč jste tu tedy zůstal?“

Neville mlčel. No vážně, proč tu zůstal? Kvůli tomu, aby se mohl vídat s Hannah? Aby si o něm nemyslela, že je zbabělec? Aby ho obdivovala, že se odváží dělat něco, co ona přiznala, že nezvládne?

Nebo kvůli Janeciovi?

Nebo kvůli... tamté listině? Kvůli těm jménům na ní?

Snape čekal.

„Protože to jinak nešlo.“

Snape pořád čekal. Znovu se pracně pootočil tak, aby se díval přímo na Nevilla; oči měl matné, bez výrazu, hluboké jako dvě díry do nicoty, jen kdesi nesmírně daleko od povrchu se v nich pomalu otáčely drobné, skoro nezřetelné jiskřičky. S takovým pohledem se Neville obvykle setkával, když se mu podařilo zkazit lektvar nějakým výjimečně exemplárním způsobem a Snape se snažil přijít na to, co přesně se v kotlíku a okolí před výbuchem odehrávalo. Ale dnes bylo něco jinak. Má snad Snape potíže zaostřit?

„Protože...“ Neville si vzpomněl, jak Janecius včera říkal, že ošetřovat učitele a ošetřovat rodiče je skoro totéž. Ta scéna se mu vybavila s přízračnou přesností: světlo filtrované žlutými závěsy, šedivé kameny stěn, bělost prostěradel, smolně černé Snapeovy vlasy zmuchlané na polštáři, dusný vzduch, vlastní šok z toho, že se bude starat zrovna o Snapea, štípání masti proti popáleninám na hlavě, tíha tašky s učebnicemi, kroky na nádvoří, pach lektvarů a kávy z vedlejší místnosti... Knedlík v krku, když odkládal tašku a přistupoval k lůžku. Radost, když na něj léčitel pochvalně kývl. Pocit, že konečně dělá něco užitečného. Něco, co má smysl. Co bude mít efekt. Ne jako když se u Munga doopravdy staral o tátu. Mám tátu rád, myslí si (a vzpomínka na Janeciova slova se rozplývá, slova rezonují v mlze: nelze jim rozumět), mám tátu vážně rád, ale vím, že tam... není naděje. A Snape ji včera měl, a já to... věděl? Tušil... Ale tohle vysvětlovat, a právě Snapeovi? Ne, to je příliš... osobní. O to se nepodělím. „Ne, pane. To byste nepochopil.“

„Oceňuji, jak vysoké máte mínění o mé... inteligenci, Longbottome,“ zavrčel nespokojeně Snape.

Tentokrát se zaškaredil Neville. Ten výraz byl na jeho kulatém, dobromyslném obličeji mimořádně nezvyklý a velice překvapující. „Jak vám to mám vysvětlit, když tomu sám pořádně nerozumím? To je spousta věcí dohromady. Proč vás to vlastně zajímá?“

Snape zaťal zuby, jako by bojoval s bolestí. „Nepokládejte mi otázky, na které nechcete slyšet odpověď, Longbottome! A neurážejte mě tak hloupými a triviálními dotazy. Proč mě zajímá, co tu děláte? To je snad zřejmé, ne? Je mi dostatečně známo, jak rád pobýváte v... mojí přítomnosti. Lupin se nikdy netajil... jistými detaily z praktické části výuky obrany ve vaší třídě. Abych byl přesný, bavil tím celou sborovnu.“ Snape ty věty drtil mezi zuby, jako by mluvil jen s velkým sebezapřením, nebo dokonce proti svojí vůli.

Profesor Lupin bavil celou sborovnu tím, že Nevillův bubák má podobu profesora Snapea?!? Neville zíral, neschopen slova. Tohle by do toho hodného a usměvavého učitele nikdy neřekl. Vždyť přece to, jakou má podobu bubák a Patron, to jsou stejně intimní informace, jako jakou má člověk hůlku nebo... a podobně! Když to kouzelník o sobě zveřejní sám, je to v pořádku, ale aby to udělal někdo druhý a ke všemu jemu za zády?!? Jeho vlastní učitel?!? Něco tak podlého a hnusného by Neville očekával leda snad od Snapea, a ani to ne. I Snape měl... hranice. Úroveň.

A odpověď na svou otázku si rozhodně zasloužil. Ať to bylo Nevillovi sebenepříjemnější. Za tohle. Tohle se stát nemělo. Neville se opravdu poctivě zamyslel.

„No... jednak kvůli Hannah, jak jsem vám říkal.“

„Prosím?“

„Chtěl jste vědět, proč jsem tady. Jednak kvůli Hannah. Jednak kvůli... tomu seznamu na té listině na dveřích... v laboratoři. No, jak se tam píše kolegové... a jak tam jsou pak dole jména. A jednak kvůli léčiteli Janeciovi.“

„Mistru Janeciovi,“ opravil ho Snape.

„Promiňte, pane?“

„Pro vás vždycky mistr Janecius. Dokud vám nedovolí, abyste mu tykal. Pak to bude mistr Anzelm. Nikdy nic jiného. Alespoň dokud se nepropracujete na jeho úroveň.“

Aha, tak proto mistr Severus, uvědomil si Neville. „Ano, pane.“

Zvenku se ozval náraz, skoro melodické zařinčení sypajícího se skla, nějaké to ostré slovo a pak jemné cinkání, jak rozsypané střepy pršely zpět do krabice. Drobné klapnutí dveří z chodby v tom hluku úplně zaniklo: nezachytily ho ani citlivé Snapeovy uši, vycvičené roky učení... a té druhé práce.

„Pokračujte,“ požadoval.

„Kvůli... mistru Janeciovi, když myslíte, pane. Kdyby mi nebyl včera řekl... řekl... že... víte...“ A stejně to nešlo vyslovit. Neville zavřel oči a zaťal pěsti. Profesor Snape si zasloužil pravdu, i kdyby jen jako kompenzaci za to, co provedl profesor Lupin. „No... podívejte, já nevěděl, že tu jste zrovna vy... já myslel, že jste mrtvý. Harry říkal... a na listinu se taky dopisuje ručně, takže to, že tam vaše jméno ještě je, nic nevypovídalo... a tak. No a když jsem teda pak vešel tamhle do dveří... kdyby za mnou nestál... mistr Janecius, pane, já bych byl vážně utekl. Ale on potom... řekl... řekl... Nesmíte se mi smát, pane!“

„Nebudu.“

Neville se podíval Snapeovi přímo do očí. Zářily z té nepřirozeně bledé, pohublé a propadlé tváře jako dvě chladivé studny v poušti. Po těch zvláštních pátravých jiskřičkách uprostřed nicoty nebylo ani stopy. Chlapec se odhodlaně nadechl. „Řekl, že starat se o učitele je skoro totéž jako starat se o rodiče.“

Snape překvapeně mrkl. Těžce polkl. „Merline!“ zašeptal a sklopil pohled ke svým rukám.

Neville cítil, jak se mu zatínají svaly na ramenou, jak se mu sešklebuje obličej do téže grimasy, kterou předevčítem viděl Voldemort, jak se jeho ruka zvedá prakticky sama od sebe, jak letí dolů – na poslední chvíli ji odklonil od Snapeovy hlavy. Prásk! dopadla pěst na rám postele. „Vy to VÍTE!!! JAK to víte!?!“

„Všichni členové profesorského sboru to vědí.“ Snape mluvil téměř bezvýrazně, téměř neslyšně. „Všichni stálí členové,“ opravil se. Vzhlédl k Nevillovi, oči plné nevýslovné bolesti. „Opravdu si myslíte, že bychom vás tu mohli mít sedm let na starosti, aniž bychom se zajímali o vaši rodinu?“ S nesmírnou námahou natáhl ruku tak daleko k chlapci, jak dokázal. Dlaní nahoru.

Neville zatínal pěsti. Nemohl, nemohl, nemohl do té ruky udeřit. Viděl, jak se chvěje. On sám se třásl. Postupně mu docházelo, co Snape řekl. Věděli to, celou dobu. A nikdo mu to ani slůvkem nenaznačil.

„Proč? Proč jste nikdy nic neřekli? Proč jste vy sám...?“

Ano, proč se mu Snape nikdy nevysmál na účet jeho rodičů, umučených Smrtijedy?

„Rozhodl jste se to nezveřejňovat. Respektovali jsme vaše rozhodnutí.“ Snape položil ruku na pokrývku. Jeho hlas zněl velice unaveně. „A pokud jde o mě osobně? I kdybych se omylem domníval, že to je slušné, Longbottome, jak bych mohl, před třídou, ve které byly dětičky Smrtijedů, tak ochotné referovat doma o všem, co... viděly a slyšely? Máte nějakou konkrétní představu?“

Neměl. Z pěstí se znovu staly lidské ruce. Sesunul se do křesla.

„Považujete stále moji povědomost o té záležitosti... a moje mlčení o ní... za nepřiměřené?“

Neville překvapeně polkl. Snape vztahuje... tamta pravidla i sám na sebe?! Je zakázáno napadat kolegy. Považuje-li kolega vaše chování za nepřiměřené... „Ne, pane. Naprosto ne. Promiňte, pane.“

„Z mého pohledu je právě tak i vaše chování... pochopitelné a zcela omluvitelné, Longbottome.“

Tentokrát klapnutí dveří z chodby zaslechli. Vzápětí uslyšeli Janecia a nějaký druhý hlas. Cinkání lahviček ukládaných do skříně.

„To není slečna Abbottová,“ řekl tiše Snape.

„Ne. Hannah šla spát. To bude nejspíš Stephen Cornfoot,“ odpověděl stejně tiše Neville.

Snape přikývl. „Běžte tam. Řekněte mu, že potřebuju ty zápisky, které leží na mém stole v laboratoři. Ať je předá vám nebo mistru Janeciovi. Jasné?“

„Ano, pane.“

„A ať dole v laboratoři pozdravuje. Ať jim vyřídí, že jestli začnou oslavovat beze mě, do konce života jim to neodpustím.“

Neville se pousmál. „Jasné.“

Snape přimhouřil oči a mírně zvlnil rty. „Ta oslava se samozřejmě týká i vás, Longbottome.“

Co tím myslí? To mě zve? Nebo mi nechce odpustit, že jsem už slavil – ve Velké síni? Neville se rozhodl, že nad tím bude přemýšlet později. Teď mu nesmí utéct Stephen.

Rychle prošel dveřmi – a vycvičený celým rokem skrývání je za sebou automaticky přivřel. Aby nebylo dovnitř vidět, ale aby Snape slyšel.

V přední místnosti se mu naskytl přesně ten obrázek, který čekal: Janecius ukládající lektvary do skříně, Stephen odškrtávající položky na seznamu. Vyřídil vzkaz. Stephenovi blesklo v očích radostí.

„Tak mu to přece vyšlo. On říkal, že má tak desetiprocentní šanci. Pětiprocentní, pokud se stane něco, co nečekal. To je paráda, chlape!“ A praštil Nevilla do ramene. „Jasně. Letím. Letím, chlape!“ A hodil seznam na stůl a vyběhl ven.

Anzelm se zasněně usmíval. Vzpomínal, jak on sám takhle běhával, kdykoli po něm něco chtěla jeho mistryně lektvarů, Brigitta z Narviku, nebo starý mistr léčitel, Mistr gdaňský, nebo kterýkoli jiný z mistrů, které ctil a respektoval. Kéž by mi tak dovolil pracovat pod svým vedením mistr Severus! Kéž bych mohl strávit poslední rok praxe v jeho laboratoři! Kéž bys dala, Paní! Ale to těžko. Oponenta mi dělal, to pro něj ovšem znamenalo maximálně dva dny a nic víc. Na konferencích se potkáváme a bavíme a naučil jsem se tak od něj hodně, ale to pořád ještě není nic než drobky od stolu. Být vedoucím mé mistrovské práce... nechat mě rok nebo víc pracovat ve své laboratoři... nechat mě do detailu odpozorovat svoje vlastní postupy... to těžko. Bylo by to úžasné, ale je to prakticky nereálné.

Pokud mi to sám nenabídne, ani to po něm nesmím žádat. Zvlášť v téhle situaci ne. Kdybych sem přišel tak, jak jsem chtěl, na zdvořilostní návštěvu – pak bych se mohl zeptat. Ale teď, teď by si myslel, že po něm chci, aby mi splatil, že jsem se o něj staral... to ne.

Léčitel znovu obrátil pozornost k čerstvé várce lektvarů. „Vezměte si seznam, Longbottome, a vyhledejte a odškrtejte na něm položky, které vám budu diktovat, buďte tak laskav.“

Seznam byl velmi jednoduchý a přehledný: za každým jménem lektvaru a objemem běžné dávky řada čárek, některé přeškrtnuté, jiné ještě ne. Když skončili s ukládáním hotových věcí, vzal si Anzelm pergamen a doplnil další čárky, dopsal dva nové lektvary a uložil arch do krabice, kam mezitím chlapec bez říkání naskládal umyté prázdné lahvičky.

Anzelm se smutně pousmál. Chlapec umí pracovat v týmu. Tahle studentská laboratoř... tohle těsné spojení herbologů a výrobců lektvarů... oni si ani neumějí uvědomit, jak úžasná životní lekce to je. Jak ojedinělý projekt...

Jak rád bych se účastnil...

„Děkuji za pomoc. Posaďte se na chvíli.“

Neville si sedl. Anzelm nalil oběma kávu a přisedl si k němu. „Longbottome. Ráno jste slyšel, že ministerští panáci chtějí vyslýchat pacienty, a slyšel jste, co si o tom myslím. Důrazně vám připomínám, že se nesmíte mistra Severa ptát na žádné osobní věci. Je vám to jasné?“

Chlapec koukal trochu zmateně. „Já přece vím, že se to nesluší, pane.“

„Víc než to. Mistr Severus má v sobě tak silnou koncentraci jedu a protijedu, že je efekt podobný účinkům Veritaséra. Sice jde v tomto případě o jiné látky, než obsahuje Veritasérum, ale při takové koncentraci už na tom nezáleží. Nemůže si pomoct a na otázky vám musí odpovědět i proti svojí vůli. Pravdivě. Chápete?“

Chlapec nakrčil čelo a zamyslel se. Snad si připamatovával nějakou lekci. (Neville opravdu vzpomínal: jak Umbridgeová po Snapeovi tehdy chtěla, aby jí přinesl Veritasérum nebo jakoukoli jinou podobnou látku, a jak jí Snape řekl, že silný jed by snad působil stejně, ale pak by jí naneštěstí vyslýchaný umřel nepohodlně rychle: nestihla by si vyslechnout odpovědi – a taky na to, jak měl dojem, že Snapea dnes mluvení občas bolí, a jak se chvílemi divil, že je profesor tak necharakteristicky sdílný.) Pak konečně nejistě přikývl.

„Mistr Severus si to uvědomuje, Longbottome. Tím je to celé ještě horší. Nekomplikujte mu život. Neptejte se na věci, které nepotřebujete nutně vědět k aktuální péči o jeho pohodlí. Buďte taktní. Kdybych tu jen mohl trávit trochu víc času...“ Anzelm si povzdechl. Točil hrnkem v rukou. Situace byla nepříjemná. Chlapec není léčitel. Správně by u mistra Severa vůbec neměl být. Nezná etiku toho povolání. Nesložil přísahy...

Na druhou stranu, podílí se na tom projektu studentské laboratoře. Přivedla ho sem paní Poppy, která na rozdíl ode mě místní situaci rozumí. Tatáž paní Poppy, která rozhodla, že mistra Severa uložíme v jejích soukromých prostorách – a já vím, jak moc si každý léčitel cení soukromí: místa, kde může nerušeně spát, místa, kde může dát najevo únavu, zoufalství... A krom toho, chlapec se osvědčuje. Je sice trochu nejistý, ale má v rukou cit pro život. A je ochotný se učit.

„Já tomu rozumím, pane. Mně je jasné, že tu máme polní podmínky. Že jste na roztrhání. Nedělejte si starosti. Nebudu se ptát.“

Polní podmínky. Přesně řečeno. Anzelm se hořce ušklíbl. Tři léčitelé a tři nekvalifikovaní pomocníci na dvaapadesát těžce raněných, laboratoř bez přímého dohledu mistra lektvarů, to všechno za situace, kdy ošetřovna záměrně nerozlišuje, ke které straně se který pacient v boji přidal (díky Bohyni za plenty), a kdy se kolem potulují ti zatracení auroři. Ještě že je aspoň profesorka McGonagallová natolik lidská, že dokázala naše stanovisko pochopit a podpořit, a co víc, že je natolik silná, že jí můžu důvěřovat, že ty ministerské šašky, kteří by chtěli zatahovat svoje malicherné spory sem, na území Paní vlků, udrží na uzdě. „Za všech okolností se budete snažit zachovávat soukromí a lidskou důstojnost svých pacientů. Nebudete nikomu zvenčí sdělovat nic, co jste zaslechl od lidí v deliriu, v bolestech, pod vlivem lektvarů, kleteb, ve spánku, ve stavu euforie, deprese a ve všech ostatních stavech, kdy člověk není schopen plně posoudit, co říká nebo dělá,“ začal Longbottomovi spontánně recitovat jednu část závěrečných poučení, čtených obvykle těsně před složením přísahy. „Ať uslyšíte nebo uvidíte cokoli, pokud to není důležité pro péči o vašeho pacienta, není to pro vás důležité vůbec. Nesmíte zneužít...“

„Důvěrných informací,“ přerušil ho chlapec. „Když se vám lidi svěří s něčím, co je bolí. Důvěry lidí. Já tomu opravdu rozumím, pane. Nevěděl jsem to s tím protijedem, ale teď už tomu rozumím.“

Anzelm se na něj chvíli upřeně díval a vážil, jak moc může věřit hloubce toho porozumění a upřímnosti toho slibu. „Dobře,“ rozhodl se. „Jsem rád, že se ve vás paní Poppy nezmýlila, Longbottome.“ Vzal ze stolu prázdné hrnky a šel je umýt. „Buďte tak hodný, počkejte, až sem pan Cornfoot přinese, co mistr Severus chtěl, a pak nám skočte pro něco k jídlu. Pro mistra Severa vezměte silný masový vývar, může být s trochou zeleniny, a čerstvý chléb. Ne tousty. Já se jdu podívat vedle.“

„Profesor Snape říkal, že to Stephen může dát mně nebo vám: tak proč chcete, abych tu čekal nutně já, pane? Mohl bych jít pro to jídlo hned.“

Anzelm se opřel rukou o veřeje. Váhal. „Předpokládám, že jde o poznámky o tom protijedu,“ řekl tiše. „Neměl bych to dostat do rukou. Pro péči o mého pacienta mi stačí ty informace, které už mám.“ Odmlčel se. Ne, rozhodně bych neměl. Zvlášť když ještě nemám vymyšlené téma mistrovské práce, zachvěl se v duchu. Zvlášť když se chci taky specializovat na protijedy... Ach, Paní vlků, proč se to muselo takhle zvrtnout. Pak znovu promluvil, skoro šeptem: „Pochopte, mně by to stačilo přečíst jednou, abych si to zapamatoval. Je to jeho objev. Možná to bude chtít publikovat. Ne, neměl bych to dostat do rukou dřív a v jiné podobě, než bude on sám chtít.“

Chlapec zase chvilku přemýšlel. Pak stejně tiše namítl: „On si ty vaše záznamy čte.“

„Já vím. Požádal mě, abych mu je půjčil. Ochotně mu je přenechám úplně. Je to jeho experiment. On za něj málem zaplatil životem.“

Léčitel otevřel spojovací dveře a vešel dovnitř. Přivřel je za sebou na škvíru tak, jak je předtím nechal chlapec. Neville zvědavě naslouchal, jak si Janecius poradí s tím, s čím se on sám ráno nedokázal vypořádat. A ano, probíhalo to zhruba tak, jak si to ráno představoval: tak, jak toho sám prostě nebyl schopen. „Dobré poledne, mistře Severe. Vy tu ale máte příjemně. Za chvíli bude čas na oběd, nechtěl byste se předtím trochu projít?“ V Janeciově podání to vypadalo směšně jednoduché. Neville slyšel, jak Snape něco tiše odpovídá... a pak přestal poslouchat.

Dokud k němu nedolehlo Anzelmovo ostré: „Přece víte, že vám teď ještě nemůžu dát žádný lektvar! Ani proti bolesti, ani dokrvovací! Mistře Severe, prosím vás!“

Co se tam děje? Snape přece nekrvácí... Rána na krku se zatáhla už včera a žádnou další otevřenou ránu nemá. Co ho bolí? Ta spálenina na ruce? Nebo... nebo jsem to s těma otázkama přehnal a bolí ho tohle, nějak? Neville se cítil trochu provinile. Měl sto chutí otevřít dveře a jít dovnitř, nebo aspoň otevřít pořádně ty dveře... ale netroufal si. Jednak se styděl, že se nechoval slušně. Jednak proto, že včera večer viděl ty jizvy po cruciatu. Neměl chuť přivádět profesora Snapea do takové situace ještě jednou. Nebude strkat nos, kam nemá. Pokud budou chtít, aby tam byl, zavolají ho. Když bude potřeba, aby něco věděl, Janecius mu to řekne. Mistr Janecius...

Že by se mohl sám zeptat, že by mu třeba Janecius i rád odpověděl, to ho ještě nenapadlo.

„Anzelme, pochop, že to je jediná možnost! A musí se to udělat rychle, dokud mám v krvi dost vysokou hladinu toho protijedu. Znovu si ho už nemůžu vzít, to by nevydrželo srdce!“

Ouvej. Snape zvýšil hlas. Tak to je průšvih. Merline, co se tam děje?

„Ale to bude muset být zaživa!“

„Já vím! Myslíš, že z toho mám zvláštní radost? Ale podívej, když už to takhle vyšlo... Anzelme. Prosím.“

Neville uslyšel, jak někdo běží po chodbě, a vzápětí vrazil dovnitř Stephen.

„No čau. Trháš rekordy v běhu do schodů, nebo teprve trénuješ?“ zeptal se Neville trochu hlasitěji, než bylo nezbytné.

„Ty si ještě dělej srandu!!! Ti blázni vyškrabali každou čokoládovou žabku. Já jim říkal, že možná nebude čokoládu smět a že si nikdy čokoládu k čaji nedal a že konkrétně žabky považuje za nechutně dětinský a že nás za to zabije, tebe nejdřív a nás hned potom... a Merlin ví kolik dalších rozumných věcí, ale myslíš, že mě poslouchali? Šílenci jsou to, to ti povídám. Ty lektvary jim vlezly na mozek. No, tady to máš. Tohle jsou ty poznámky, tady nějaký čistý pergameny, tady inkoust a brk, tady Linda našla olůvko, kdyby nemohl vstát, tak aby si nezaprasil inkoustem postel... no a v týhle krabici jsou ty zatracený žaby. Já se z nich pominu!“

Neville se složil smíchy.

„No jasně, brácho. Užij si to, dlouho to trvat nebude,“ poplácal ho po zádech Stephen. „A vůbec, tvoje chyba, žes nikdy nezůstal na čaj. To by ses teprve dusil.“

„Prvotřídně otrávenej,“ chechtal se Neville.

„No jasně. Ajo, tys nikdy nezjistil, co to znamená, vlastně. To ti chtěli říct, že tam má přijít taky profesor Snape.“

„To si děláš srandu? Jeremy mi ten svůj otrávenej čaj nabízel pomalu při každý příležitosti! Já myslel, že je to nějakej jeho osobní žertík.“

„Ne, nedělám si srandu. Profesor Snape s tebou chtěl mluvit. Vzkazoval ti nejmíň dvacetkrát. No nic, přežili jsme to i tak. Hele, kámo, jak na tom je?“

„Jo... jo, docela dobrej...“ Neville byl mírně vyvedený z míry. Snape že s ním chtěl mluvit?

„Podle normální definice toho slova, nebo podle páně profesorovy osobní – ještě naživu?“

„Něco mezi. Lepší než včera.“

Stephen kývl. „Jsem fakt rád. Po tom, co blábolil Potter – sorry, já vím, že je z tvojí koleje, ale já jsem to líčení tý scény s tím hadem nemohl poslouchat. A ty nadšený oslavný ódy, člověče, z toho mně bylo zle. Když si vzpomenu, jak celejch šest let zuřil, pěnil, podezíral... vytahoval se... pak si na rok zmizí, my to tu oddřem, on si zas přifrčí a dělá hrdinu... Sorry. Potter mi leží v žaludku. Už mlčím. Nechal jsem tady někde tu transportní krabici.“

Neville mu ji podal. „Harry zas není takovej idiot. Má svoje mouchy, ale jde vydržet.“

„Dík. Hele, fakt se omlouvám. Pottera nebudem řešit, jo? Nechci se hádat. Potter je od vás, ty jseš v pořádku... kvůli tobě přežiju na týhle škole i Pottera. Snapeův bod provozního řádu číslo šest: je zakázáno rozbíjet laboratoř kvůli interkolejním nesrovnalostem. Jo, sakra, Snapeův provozní řád... chlape, zeptej se ho, jestli nemá námitky proti Hannah.“

„Nemá. Ptal jsem se.“

„Ne? Príma.“

„Ty, a vy jste všichni v pohodě? Hannah byla ráno dost nadšená...“

„Jo, my jsme v pohodě. Podle běžný definice toho slova. A myslíš Hannah? Jo, s ní se pracuje dobře, žádný potíže. Děláš si starosti, že ses za ni zaručil, co?“ Stephen se zasmál. „Ne, je to dobrý. Máme to spolu ve skleníku rozdělený trochu jinak, děláme oba dva prakticky totéž, ne jako jsme to měli ty a já. Ty, ale ty sis během roku vyhrál, co? Úplně jsem koukal, co všechno se dá v... tamtom skleníku najít. Dobrá práce, kámo.“

Neville se začervenal. „Nojo... no, dík.“ Tak Stephena ani nenapadne hrát na notu my hodné děti z Hufflepuff, ani mu nepřijde, že by se Hannah mohlo zdát divné, že se dá bez potíží pracovat pohromadě s Ravenclawem a Slytherinem, uvědomil si. Tak moc je to pro nás už přirozené... Škoda že tu Hannah celý rok nebyla.

„Hele, když mluvíme o našich lidech, nemáš tušení, co je s Erniem?“

„Nevím... Nějak se mi v bitvě ztratil. Mrtvýho jsem ho neviděl.“ Neville se otřásl. Ne, není škoda, že byla v bezpečí doma. Kdyby byla tady, byla by spíš v Dumbledoreově armádě – a s největší pravděpodobností by se nakonec skrývala v Komnatě. Jako Ernie. „Ty, Stephene,“ vzpomněl si náhle na ranní návštěvu profesorky McGonagallové, „dejte si bacha, Shacklebolt slídí a tahá informace nelegální cestou.“

„A sakra,“ zarazil se Stephen. „Díky. Dáme. Ten by nemusel mít pochopení pro takový experimenty jako je ten stan první pomoci, co? Jo, ty to vlastně nevíš, když jsi nemluvil s profesorem Snapeem... No nic, už je po všem. Kdo přežil, přežil. Jo a profesoru Snapeovi vyřiď, že na něho rozhodně s oslavama počkáme, protože se máme příliš rádi, než abychom riskovali byť jenom stín jeho rozhořčení.“

„Co, Snapeovi? Ty, Stephene, to mu přece nemůžu říct!“

„Ale můžeš.“ Stephen se ušklíbl nezaměnitelně snapeovským způsobem. „Stejně tě už zabije za ty žaby, takže to máš jedno. Dvakrát tě zabít nemůže. Tak čau.“

Neville se pousmál. „No na to bych nevsázel. Tak je pozdravuj. A tentokrát na ten otrávenej čaj přijdu. Teda, jestli se dožiju skrz ty žaby.“

„Aspoň budem konečně komplet,“ kývl Stephen, vzal dřevěnou krabici s prázdnými flakónky a seznam a odešel.

Neville čekal. Počítal. Nepřítomně přitom zíral na krabičku plnou čokoládových žabek.

„Pane profesore?“ zavolal po chvíli, když si byl jistý, že je Stephen už dost daleko a že ho neuslyší.

„Doneste to sem,“ odpověděl okamžitě Snape. „Všechno.“

Anzelm měl ruku před ústy a třásla se mu ramena. Neville se na něj zkoumavě podíval a téměř mimoděk zvedl obočí a koutek úst. Anzelm vybuchl smíchy.

„Brk a inkoust mi dejte do nočního stolku, Logbottome, opravdu bych si nechtěl... zašpinit lůžko,“ řekl Snape. V očích mu blýskalo. „Čisté pergameny také. Olůvko nechte nahoře. Čokoláda... hm... obávám se, že některé z flavonoidů by nepříjemně kolidovaly s tím koktejlem, co jsem si vzal. Smutné, ale nikoli beznadějné. Nechte to nahoře. Poznámky mi dejte do ruky.“ Rychle prolétl svazek pergamenů. „Anzelme. Pro tvoji informaci: odhadl jsi všechno, kromě drobného časovače. Nástup účinnosti první dávky protijedu byl zpomalen, z jistých důvodů jsem potřeboval, aby se protijed dal užít preventivně: časovač se začal radikálně odbourávat až působením hadího jedu. Žádnou další funkci ve směsi neměl, kromě toho, že byl jenom k vzteku: piplal jsem se s ním přes tři měsíce. A kromě toho, že nám jeho použití teď umožnilo ten... zamýšlený zákrok. Na základě tvých záznamů se domnívám, že mám v těle výrazně víc protijedu než jedu. Což je druhá věc, která ten zákrok činí možným. Chci, aby sis přečetl tohle. Můj způsob zápisu znáš. Jestli ti něco nebude jasné, zeptáš se mě. Longbottom by mohl mezitím zajít do kuchyně, jak jsi po něm chtěl.“

Anzelm se rázem přestal smát. Oči se mu zaleskly. „Opravdu? Mistře Severe...?“

Snape vážně přikývl.

„Děkuji...“ Anzelm si vzal Snapeovy poznámky. Posadil se ke stolu a začal číst.

„Longbottome. Běžte a udělejte, co vám nařídil mistr Janecius.“

Anzelm se pousmál, ale oči od čtení nezvedl.

Neville se konsternovaně otočil na patě a šel do kuchyně pro oběd.

Když se vrátil s obřím tácem plným sendvičů, polévky, chleba, salátu, zákusků, džusu a horkého kakaa, Snape a Janecius tiše diskutovali. Neville opatrně dolevitoval tác na pracovní stůl a právě chtěl zaklepat na spojovací dveře, když uslyšel svoje jméno. Ze Snapeových úst.

„Longbottom to zvládne. Dělá vám zle pohled na krev, Longbottome?“

„Nevím, pane. Asi ne. Chcete se najíst?“

„Později. Dejte na to nějaké kouzlo na udržení teploty a pojďte sem.“

Neville nevycházel z úžasu. Opsal hůlkou složitou křivku – enthermio – a mírně se pousmál. Tak formule jsou prý k ničemu? Ještě že ho profesorka McGonagallová tehdy přesvědčila, aby si je zapsal! Poctivě po sobě práci zkontroloval a šel dozadu.

Stolek byl uklizený, knihy a pergameny odsunuté na okno. Na stolku stálo měděné umyvadlo plné nějaké kouřící vody, ve které plavaly květy a listy bylin. Neville zběžně zahlédl květ třezalky, list jitrocele, květ vratiče, list vraního oka a květ měsíčku, uprostřed mísy trůnil jediný květ echinacey. Celá směs působila velice živým a barevným dojmem. Vedle byla připravená menší prázdná měděná miska, stříbrný nůž, gáza a chomáče vaty. To už tak vesele nevypadalo.

Polštáře zpod Snapeových zad ležely na křesle, stejně tak pokrývka. Merline, ten je ale hubený, zarazil se Neville. Pohled na Snapea v nemocniční košili, s levým rukávem vyhrnutým až k rameni, ležícího na holém lůžku (a blýskajícího černýma očima) byl z nějakého zvláštního, nepochopitelného důvodu ještě depresivnější, než pohled na Snapea v bezvědomí.

„Pojďte sem,“ dožadoval se Snape. „Můžete zavřít oči, jestli by se vám mělo dělat zle. Budete mě držet. Nesmím se pohnout. Jasné?“

Neville beze slov přikývl. Dvakrát, jako dítě. Zavřel za sebou dveře.

„Umyjte si ruce v umyvadle,“ řekl tiše a klidně Janecius. Upravoval tlustou vrstvu gázy pod Snapeovou rukou. „Až po lokty,“ upřesnil, aniž vzhlédl od práce. Na rozdíl od Snapea vypadal jakoby ztracený sám v sobě, nepřítomný. Neville si vyhrnul rukávy hábitu až k ramenům a ponořil ruce do umyvadla. Voda byla zvláštní na dotek, palčivá, plná ohně.

„Tak pojďte, začneme,“ oznámil Janecius do prázdna. „Neville, prosím. Z druhé strany.“

Neville přešel ke vzdálenější straně lůžka. Položil ruce Snapeovi na ramena. „Celým předloktím,“ řekl Janecius, a ani teď se na něj nepodíval. Neville poslechl. Snapeův obličej se ocitl jen na dvě pídě od jeho. Naposledy byl Snapeovi takhle blízko zhruba před čtyřmi lety, když na něj profesor syčel v učebně. Chlapec si najednou nedokázal vybavit, oč tehdy přesně šlo. Ano, a ještě včera, když se Snape probral z bezvědomí. To se teď taky zdálo roky daleko.

„Je to dobré, pane?“

„Čeká se od tebe excelentní ukázka vaší proklamované gryffindorské kuráže.“

„Jo. Jasně.“

Anzelm vzal do ruky nůž. Nasadil ostří těsně pod odchlipující se okraj spáleniny na Snapeově předloktí. Snape se zachvěl. Neville ho přitiskl pevně k lůžku – a zavřel oči.

Nekřičel. Neville nechápal, jak to dokázal. Kdyby někdo řezal kusy živého masa jemu, řval by na celý hrad. Snape nekřičel, jen tiše, tlumeně sténal. Jeho šlachy ale křičely. Prohýbal se jako luk. Neville ho držel celým tělem, a pořád se zdálo, že to nestačí. Pak napětí povolilo a Snape se znovu jenom třásl a rychle, bolestně dýchal. Neville otevřel oči. Profesorův pohled bezcílně těkal z místa na místo, vyděšeně, jako zvíře zahnané do kouta. Pak Snape zaregistroval, že se na něj chlapec dívá, zaostřil a trochu se ušklíbl levým koutkem.

„Ještě jednou,“ řekl Anzelm bezvýrazně.

Snape se nadechl a skousl. Neville sklonil hlavu ke svým rukám, čekal. Nepotřeboval vidět, jak Anzelm pracuje nožem: každý řez, každý dotek, všechno se odráželo v napětí Snapeových svalů. Nevillovi najednou hořely dlaně, tak jako když se umýval v umyvadle s květinovou vodou. Zdálo se mu, že tu děsivou, tichou křeč v ramenech, která svírá, teplem svých dlaní zmírňuje. A znovu uvolnění, třas, rychlý dech. Snapeovy oči a v nich bolest, pochopení, důvěra. Neville si nepamatoval, že by v těch očích kdy viděl tolik emocí.

„Opatrně s tou magií, chlapče,“ napomenul ho Anzelm, pořád tak odtažitý. „Naposledy.“ Snape pevně zaťal zuby.

Neville drobně pohladil to kostnaté rameno. A znovu: napětí, zmítání, skučení, teplo v dlaních. Neville se snaží najít rovnováhu mezi energií, kterou cítí ve svých rukách (a kterou zřetelně předává Snapeovi, proč by ho jinak Janecius varoval), a mezi napětím svých vlastních svalů. A daří se mu to: ta síla ho začíná poslouchat stejně dobře jako jeho svaly. Snapeův obličej je zkřivený bolestí, profesor otevírá oči, Neville se do nich dívá, upřeně. Vydrž, bude to dobré, myslí si, vydrž, bude to dobré, myslí si síla v jeho rukou, Snape se mu dívá do očí. Poslední řez, nádech, křečovité zadržení dechu, zasténání.

„Hotovo,“ říká Anzelm. Neville někde za sebou cítí šlehnutí magie a vzápětí, jak se pálí maso. Pevně zaboří prsty do Snapeových paží, ale ten nereaguje tak, jako předtím: co to tedy bylo? Ostře a sladce páchne krev. Vůně bylin a květů v míse zintenzivněla, ozývá se cinkání. Léčitel umývá nůž. Neville cítí, jak se Snapeovo prudce bušící srdce uklidňuje, dech se prohlubuje. Ssst – sběračka květinové vody na rozpálené měděné misce. Pach mokrého popela. Čísi ruka na zádech, Janeciova? „Děkuji za pomoc, to je všechno,“ říká léčitel. Neville pomalu uvolňuje sevření, narovnává se. Snape si navlhčuje rty jazykem.

„Vynikající,“ říká unaveně. A pak, stejně namáhavě a přerývaně, jako mluvil včera s madam Pomfreyovou: „Jestli se nemýlím, dostáváte ode mě toto... hodnocení za celou svou kariéru... poprvé, pane Longbottome.“

Neville se zkoumavě dívá na vlastní dlaně.

„Ano, to je to, co mám... na mysli,“ přisvědčuje chraptivě Snape. „Jak to... vypadá, Anzelme?“

„Začíná se to zatahovat.“

„Přesně jak jsem ti říkal.“ I v tom chraptivém unaveném hlase byl znát triumf. A Snape zavírá oči a usíná.

A tehdy Neville udělal chybu: podíval se na ránu.

Černá seškvařená kůže zmizela, místo ní je otevřená krvavá rána: cévy jako by se samy spojovaly zpátky, svaly a šlachy jako by se vracely na svoje místo a scelovaly, přízračně pomalu, jako když se pohybují kořeny rostlin ve slepé tmě hlíny. Rána už skoro nekrvácí. Přetáhla se přes ni slabá růžová blanka, která se snad časem stane kůží: teď je ale průhledná... Neville cítí v ústech zvláštní chuť, spoustu slin, má hlavu nepřirozeně lehkou. Bude zvracet. Rychle si dává ruku před ústa, vyskakuje a utíká ke dveřím. „Tamhle je to blíž!“ namíří Anzelm hůlku na dveře malé koupelničky. Otevřou se. Neville změní směr, šťastně dopadá na kolena před záchodovou mísu a zvrací.

Někdo mu drží čelo a týl.

„Opláchni si obličej.“

„Ano, mistře Janecie,“ odpovídá Neville slabě.

„To nic, to je v pořádku,“ podpírá ho léčitel. „Vedl sis velice dobře.“

Neville se opřel jednou rukou o umyvadlo, druhou o léčitelovu paži a posmrkává. Odvrací obličej. Tolik se stydí! Proč jenom musí být tak slabý...

„To nic,“ konejší ho Anzelm. „Nemáš se zač stydět. Taky nemám tuhle řezničinu rád, a to jsem zvyklý... A tys odvedl obrovský kus práce, Neville. Pojď, sedneš si, trochu se vydýcháš a pak se najíme.“

Neville kýve a schovává obličej do ručníku. „To ta... divná blanka... a jak se svíjely ty cévy... Promiňte, pane... jsem nemožný...“

„Nejsi. Není to hezký pohled. Mudlové to prý snášejí líp, snad že nemají přístup k magii. Zato se jim pak rány hůř hojí. Všechno má svoje. Ještě se ti točí hlava?“

„Už ne,“ šeptá Neville zahanbeně.

„Mám tě tu nechat chvilku samotného? Nalij si vodu i na krk a na hlavu, uleví se ti. Vyčerpal ses tou magií bez hůlky, chlapče...“

„Ano, mistře Janecie...“ Neville odložil ručník a pustil si poslušně vodu. „Promiňte. Já nevěděl, co to dělám. Já jsem mu jenom chtěl pomoct...“

Anzelm se mírně usmál. „Uvažoval jsi někdy o tom, že bys chtěl být léčitelem, Neville?“

„Ne, pane...?“ Chlapec opatrně vzhlédl. Anzelm souhlasně přikývl a nechal ho o samotě.

Neville si vzpomněl, jak si mistr Janecius včera večer šplíchal na hlavu studenou vodu a frkal u toho jako kůň, a napodobil ho. Možná, že léčitel včera viděl nebo prováděl podobný zákrok? Madam Pomfreyová se zarazila, když mluvila o nějaké práci, co měl mistr Janecius zrovna v sále... bylo to něco takového? Nebo snad ještě horší? Ta fialová voda... a ty puchýřky...

Já a léčitel? Copak já vím, jestli bych to dokázal?

Myslel jsem, že mi praxe u táty a mámy stačí... tohle jsem si představit neuměl.

Ale zase... když mě pochválil i Snape, poprvé v životě...?

Radši nebudu hloupě dumat a pokusím se být ještě nějak užitečný, rozhodl se nakonec a vrátil se do místnosti.

Polštáře a pokrývka byly zpět. Snape pořád spal. Ležel na boku, schoulený do klubíčka; ruku měl lehce ovázanou a tiskl si ji druhou rukou k tělu, jako když dítě ve spánku chová plyšovou hračku. Janecius stál u okna a rozhlížel se po okolí.

„Poraďte mi, Neville, kde je tu nějaká neplodná půda? Támhleto by potřebovalo zakopat,“ kývl k hromádce popela na malé měděné misce.

„Hm... na břehu jezera je hřbitov. Všiml jste si té bílé hrobky? Tak tam.“

„Kudy se tam dostanu?“

Neville si stoupl vedle Anzelma. „Vidíte ty dveře tamhle dole? Tamty, kterými vynášejí ty trosky. Tak ty jsou na konci chodby naproti Velké síni...“ Vysvětloval, ukazoval.

„To je šílené bludiště,“ postěžoval si nakonec Anzelm. „No dobrá. Děkuji. Snad budu zpět v nějakém rozumném čase.“

„Jenom hrad je takhle komplikovaný, venku je to o něco přehlednější. Jestli chcete, pane, mohl bych jít s vámi. Nebo bych to vůbec mohl udělat já?“

„Ne, nemůžete, to není práce pro vás, Neville. Rád bych měl jako průvodce někoho místního, ale nemůžu tu nechat mistra Severa samotného. Běžte se vedle najíst. Mistr Severus se taky bude chtít naobědvat, ale nebuďte ho, počkejte, až se probudí sám.“ Anzelm vzal do rukou mísu s květinovou vodou a misku s popelem. Náklad byl nestejnoměrný a zřetelně se mu to neslo špatně. Neville se podivil, proč se mistr Janecius nerozhodl obě mísy levitovat.

„Vedle je ten tác, co na něm nosím jídlo, pane,“ nabídl.

„Ne, děkuji, to naneštěstí nemůžu použít,“ odmítl Anzelm. „Musím se dotýkat kovu holou rukou – a čím míň magie v průběhu transportu použiju, tím líp.“ Zapřel si mísu s vodou o bok a nespokojeně se ušklíbl. „Někdy je prostě jednoduchý způsob ten nejhorší možný.“

Když mu Neville otvíral dveře, zjistil, že v přední místnosti sedí madam Pomfreyová. Tázavě se po něm podívala a vypadala, že chce něco namítat stran zavírání dveří, ale vtom se v nich objevil Anzelm s oběma nádobami. Zarazila se a zamračila. „Bylo tohle nutné?“

Anzelm přikývnul.

„Mohl jste mi dát vědět,“ zaškaredila se a střelila očima po Nevillovi.

„Nebylo třeba. Kdybyste tu chvilku počkala, paní Poppy, šli bychom to uklidit.“

Na hřbitově se taky pracovalo, připravovaly se čerstvé hroby. Neville zašel za profesorkou Sproutovou a chvíli se jí vyptával. Pak se vrátil k Anzelmovi.

„Co myslíte, bude to lepší hodit k Voldemortovi, nebo k Nagini? Ten první je ten, co tu ránu způsobil, ta druhá je ten had, co profesora Snapea uštknul.“

„Vyhrabeme důlek nad hadem,“ rozhodl Anzelm. „To mi přijde bezpečnější než rušit kosti vašeho místního temného pána.“ Nechal si přesně ukázat to místo, položil obě nádoby a obešel čerstvý kopeček hlíny s hůlkou v ruce. Něco si přitom mumlal. Pak spojil ruce, něco tichounce zazpíval, klekl si a začal hrabat v ještě nesesednuté hlíně.

Neville měl najednou příšernou vizi, že se had léčiteli pod rukama probudí a vyleze z hrobu. Vyjekl, nacpal si pěst do úst a začal couvat. Anzelm hrabal důlek holýma rukama, ruce mu mizely v hlíně až po zápěstí. Neville konsternovaně zíral a pořád po malých krůčcích couval: teď, teď se z jamky vynoří hlava a kousne! Anzelm vzal misku s popelem, vysypal ho do jamky, přihrnul trochu hlíny a znovu zpíval jakési neznámé zaříkávání, pak jamku zalil květinovou vodou a zahrnul zbylou hlínou. Neville ucítil, jak se něco dotklo jeho zad: ostrý, drsný dotek. Vyděsil se ještě víc, nekontrolovatelně se roztřásl, ale nebyl schopen se ohlédnout. Anzelm znovu obešel celé místo s hůlkou v ruce. Pak si ještě klekl o kousek dál, položil ruce na zem, poklonil se, nabral do obou hrstí čistou hlínu a vytřel jí mísy. Když byl hotov i s očistou, vstal a rozhlížel se, kde je chlapec.

„Co se děje, Neville?“

„Ten had...“ drkotal zuby chlapec a tisknul se zády ke kamenné zdi. „Já ho zabil...“

Neuměl to vysvětlit. Ta hrůza, ta představa byla příliš iracionální.

„Škoda že je už zakopaný, rád bych si ho prohlédl,“ řekl klidně léčitel, smetl si drobek hlíny z hábitu, přehodil si obě mísy do jedné ruky a druhou dal chlapci kolem ramen. „Pojďme zpátky. Už mám vážně hlad.“

„Já ho nechci vidět, už nikdy v životě,“ zamumlal Neville a odlepil záda od zdi. „Mně to teda jednou úplně stačilo.“

Tušil, že se mu to přání nesplní. Že se mu bude o Nagini ještě přinejmenším pár měsíců zdát.

Anzelm mu jemně stiskl rameno a odváděl ho zpět do hradu. Uklonil se směrem k profesorce Sproutové, ta jim přátelsky pokývla na odpověď.

Kdyby se byl někdo z nich podíval nahoru, mohl by za oknem uvidět pozornou tvář profesorky McGonagallové, ale ani jednoho to nenapadlo.

Zpátky na ošetřovně zašli nejdřív do umývárny: mistr Janecius Nevilla přiměl, aby si znovu umyl ruce až po lokty a vetřel si do kůže na dlaních nějaký lehce (a nepovědomě) vonící olej. „Člověk nikdy neví,“ komentoval svou činnost, když pak sám dělal totéž. „Raději budeme přehnaně opatrní.“

„To není z.. tamté laboratoře, že, pane?“

„Ne. Ten je můj.“ Mistr Janecius vypadal, že se o celé věci nechce dál bavit.

Neville zapřemýšlel, jestli byl i profesor Snape na svou práci vždycky tak žárlivý. Těžko říct. Ty postupy, které si Neville opisoval od Hermiony, se od těch v učebnici lišily, někdy jen v drobnostech, někdy dost podstatně. Byly to Snapeovy vlastní? Asi ano. Na druhou stranu, oni byli Snapeovi studenti: profesor Snape měl důvod jim dávat vlastní postupy, zejména pokud se domníval, že jsou lepší. Naopak podle toho, co Neville vyrozuměl z loňských hádek Harryho s Hermionou, profesor Slughorn postupoval přesně podle učebnice. Harry měl nějakou vylepšenou verzi: pokud Neville pochopil správně, patřívala kdysi ta stará učebnice někomu z rodiny Princeů, a tudíž snad dokonce i samotnému Snapeovi – a byly v ní opravy, podobné opraveným postupům, které si opisovali z tabule od Snapea. Když to Neville zjistil, poprvé ho zamrzelo, že on sám byl v lektvarech tak neschopný. Harrymu sice kotlíky nevybuchovaly, ale taky nad věcmi příliš nepřemýšlel: dokud mu to fungovalo, byl spokojený, když ne, obracel se automaticky na Hermionu. Hermiona byla hodně chytrá a uměla spoustu věcí, ale zase příliš věřila schváleným textům: byly pro ni prakticky svaté. Kdyby se taková opravená učebnice dostala do rukou mně, myslel si Neville, nedal bych si pokoj, dokud bych tomu nepřišel na kloub.

Ale jestli dával profesor Snape svoje vylepšené postupy (a objevy, zřejmě) k dispozici i někomu jinému než vlastním studentům... Podle toho, jak překvapený byl mistr Janecius, když mu profesor umožnil si přečíst svoje zápisky – podle toho, že to naprosto neočekával, přestože se i on svým způsobem za Snapeova žáka považoval a učil se od něj, kdykoli měl tu možnost – no, asi ne. Asi jedině tak, že to veřejně publikoval: v časopise, na konferenci, snad i knižně. Asi si mistři lektvarů svoji práci opravdu dost hlídají.

Není divu, oponuje vzápětí Neville sám sobě: pokud byl Harry schopen dosahovat jenom díky opravené verzi učebnice mnohem lepších výsledků než pilná a poctivá Hermiona... a to aniž by rozuměl, proč má věci dělat jinak, což Hermionu hrozně štvalo... tak na takových opravách a objevech bude hodně.

Od toho okamžiku, kdy jsem odmítl uvařit podle jeho pokynů ten nálev z máty a šalvěje, mi mistr Janecius nevysvětlil jediný postup u žádného z lektvarů, a že jich tu byla použita pěkná řada: v podstatě mi jenom objasnil to s tím protijedem, aby se ujistil, že neudělám chybu – a ani tehdy neřekl víc než „silná koncentrace“. Ale pokud jde o léčení, tam mi na otázky odpovídá: ukazuje a říká mi daleko víc, než bych nutně potřeboval.

Neville si s úžasem uvědomil, že ho mistr Janecius nejspíš začal učit.

„... mě hladem má nějaký terapeutický účel, nebo je to jenom čirá zlomyslnost? Ptám se pouze z akademického zájmu, pochopitelně.“

Neville automaticky mírně couvl a položil si prst na rty: pšššt. Anzelm se usmál, zavrtěl hlavou, záměrně hlasitě zabouchl dveře a začal pořádně dupat a cinkat měděnými mísami. Neville udělal polekaný obličej, proplížil se po špičkách ke stolu a ukázal na mísu s polévkou: bude chtít mistr Janecius nalít? „Ale prosím vás, Neville,“ řekl Anzelm normálně nahlas, a dodal šeptem: „On o nás už stejně ví, a jestli zvednete pokličku z té mísy, bude vědět naprosto přesně, co děláte: má skvělý sluch, protože je učitel, a ještě lepší čich, protože je mistr lektvarů.“ Přešel sám ke stolu, nalil oběma a začal jíst.

„Slibuju ti, že pokud to jenom trochu půjde, večeři už dostaneš normální, Severe,“ uslyšeli odpovídat madam Pomfreyovou. „Ale ta čokoláda tu nemá co dělat.“

„Ta tady zůstane. O tom odmítám diskutovat.“

Neville udělal další vyplašený obličej a sotva slyšitelně zašeptal: „Jestli jsme si vyposlechli za dveřma něco, co nechtěl, budem toho litovat do konce života.“

„To pochybuju,“ ušklíbl se Anzelm.

„To ho neznáte.“

„O tom bych si taky dovolil pochybovat,“ ušklíbl se Anzelm znovu. „Především je tu jistý etický kodex a mistr Severus ho dobře zná. Za další, mistr Severus nepochybně věděl, že už jsme tady. Jsou tu polní podmínky, Neville, sám jste to říkal. My všichni se s tím musíme vyrovnávat, jak nejlíp dokážeme.“ Dojedl, uklidil po sobě a zvedl se. „Jdu zase do sálu, paní Poppy,“ zavolal.

„Běžte za těmi šesti, Anzelme, buďte tak hodný, Daria vás tam potřebuje,“ vyšla madam Pomfreyová za nimi. „Myslela si, jestli by pro toho chlapce nepřipadal v úvahu Doušek klidu.“ Přidala do Anzelmova škopku s bublajícími mydlinkami i prázdný talíř a lžíci, co přinesla ze zadní místnosti. „Sám na tom vůbec není dobře, a stejně celou noc nespal: pořád jen hlídá ji,“ dodala tiše.

„Možná,“ zamyslel se Anzelm. „Co myslíte, neměli bychom ho raději propustit?“

„Ne,“ usekla madam Pomfreyová. „Kvůli zdejší zcela nezajímavé politické situaci, jak jste to ráno výmluvně nazval. Necháme ho tu ležet, jak dlouho to jenom půjde.“

„Chápu,“ povzdechl si Anzelm. „Těžko soudit, co je pro něj horší. Donesu mu trochu okořeněné kakao. Jestli jste dojedl, Neville, měl byste se jít věnovat mistru Severovi.“ Nalil do hrnku kakao, otevřel svou dřevěnou truhličku, vybral jeden flakónek – a zarazil se. „Neville, sejměte z toho ještě to ohřívací kouzlo, prosím. Nerad to říkám, paní Poppy, ale moje železná zásoba už je skoro vyčerpaná. Až přijde další zásilka z laboratoře, musíme požádat o nějaké uklidňující lektvary. Rád bych věděl, jaké konkrétně mají v repertoáru.“ Počkal, až Neville provede finite incantatem, a nakapal do hrnku deset kapek.

„Zeptejte se profesora Snapea, ten to ví naprosto přesně.“

Anzelm pokýval hlavou, mrkl povzbudivě na Nevilla a vyšel ven.

„Já jsem slyšel něco o stanu první pomoci,“ odvážil se Neville prohodit, když už byla madam Pomfreyová málem na odchodu.

„No jistě, to vysvětluje, proč včera přežilo venku tolik lidí s tak vážnými zraněními tak pozdě do noci. Všiml jste si, že jsme dnes už žádné další příjmy neměli, že?“

Neville přikývl. „A jsou na tom hodně zle? Ti poslední?“

„Zatím všichni žijí. Věřte mi, že víc vědět nechcete. Ještě pořád,“ dala důraz na poslední slovo a zamračila se, „nemáte představu.“ Vypláchla si hrneček a nalila si kakao.

„Pomáhají vám další dva studenti...“

„A vy si vážně myslíte, že je pustíme k někomu, kde by si nedokázali poradit nebo se složili, Longbottome?“ zavrtěla madam Pomfreyová nevěřícně hlavou. Zastavila se v půlce kroku, vzala z police další dva hrnečky a nalila kakao i do nich. „Říkám, že ještě pořád nemáte představu.“ Došla ke dveřím, otevřela si loktem a prohodila přes rameno: „Vy jste z nich ze všech viděl nejvíc. Léčitel Janecius vám dost důvěřuje.“

A odešla.

„Mistr Janecius,“ zašeptal si pro sebe Neville a zaklepal na spojovací dveře.

A mezi dvojím zaklepáním mu najednou došlo, že přiznávat Janeciovi titul mistr a zároveň upírat Snapeovi titul profesor jednoduše nedává smysl.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3. Zdravověda

 

„Vezměte si kus pergamenu a pište,“ přivítal ho... profesor Snape. Nejdřív mu diktoval několik názvů lektvarů. Pak čtyři velmi podrobné návody, včetně popisů přijatelných i nepřijatelných reakcí směsi v průběhu vaření, a rovněž včetně případné likvidace škod (což většinou dříve nebo později zahrnovalo formuli evanesco): každý návod chtěl mít napsaný na zvláštním archu. Pak si to všechno vyžádal k překontrolování. Pak chtěl, aby Neville podtrhal všechny části, kde šlo o původní správný postup (ne o nápravu škod), aby byl návod zřetelný. Pak to zkontroloval ještě jednou, načež nechal Nevilla jeden svitek přepsat, protože chlapec v textu podtrhl o dvě slova víc, než měl – to už si profesor položil pokažený pergamen na postel, opřel se o loket, ukazoval si prstem řádek po řádku a pomalu a pečlivě diktoval slovo od slova včetně „čárka, tečka, nový odstavec, začátek zvýraznění, konec zvýraznění“. Ke konci už sice únavou chraptěl, ale Neville i tak div že neslyšel za každým takovým pokynem nevyslovené „ty nepoučitelně pitomé děcko“. Kousal se do rtů a poctivě psal podle diktátu; tentokrát nad textem trochu přemýšlel. Ne že by rozuměl. Ne že by si myslel, že se od něj porozumění čeká. Snape... profesor Snape, musím být slušný, zkrátka ještě neudrží brk, to je všechno. Poslední kontrola. Po víc než dvou hodinách práce. Ještě něco? Profesor Snape beze slov natáhl ruku. Nechává se zvednout do sedu. „Přistrčte stůl, podejte mi můj inkoust a brk,“ požaduje. Bere brk do roztřesených prstů. Nejdřív podepíše seznam, pak vezme kompletní návody a pracně vpisuje na každý ze čtyř svitků pergamenu nahoru slovo Recipe a na konec textu formuli Vidi et meum esse confirmo. Severus Snape, magister potionum. Levá ruka, pevně zapřená o stůl, se občas roztřese, ale pravá vede brk hladce, bez zachvění: písmo je jasné a čitelné. Profesor odkládá brk, hotovo. „Položíte to vedle na stůl,“ poroučí. „Upozorníte mistra Janecia, že má mé výslovné svolení si ty recepty přečíst. Ujistíte se, že si je odnesli do laboratoře. Vyřídíte mistru Janeciovi, že si musí všechny zde uvedené lektvary osobně překontrolovat. Nikoli namátkou. Všechny lahvičky.“

„Ano, pane profesore.“ Neville latinské formuli nerozumí, přesto chápe, že jde o něco jako autorskou pečeť, a cítí se mimořádně poctěn. Že se směl podílet.

Snape se ušklíbne. „Můžete pokračovat ve vlastním studiu.“

Neville vrátil inkoust, brk i stolek na místo, pak sebral kupičku pergamenů, aby je odnesl do denní místnosti na stůl. Když se vrátil, profesor Snape spal.

Chlapec si protřepal bolavé zápěstí, přenesl svoje učebnice a poznámky z okna zpět na stolek a pokračoval ve vlastním studiu, jak mu bylo nařízeno.

Zhruba po dvaceti minutách si zase začal mumlat.

Zhruba při třetí otázce začal polohlasem nadávat. Merline, v tom je ale chaos! Zatracená zpackaná obrana! Zatracený nesrozumitelný Whitemoon! Zatracený tendenční Slinkhard! Zatracení nemožní profesoři Quirrell, Lockhart, Lupin... no, Lupin ne... ale ano, Lupin... Moody... vlastně ne Moody, ten Smrtijed co se za Moodyho vydával, jo, Crouch... Umbridgeová, ta ropucha, Snape... Snape? no dobře, Snape ne tak úplně, a Carrow, hajzl jeden.

No ale moment! Quirrell: mrtvý. Lockhart: u Munga. Lupin: sice se zpožděním, ale mrtvý. Zabitý včera v bitvě. Vlastně předevčírem... Crouch: políbený mozkomorem a touhle dobou už pravděpodobně taky mrtvý, protože tělo bez duše dlouho nevydrží; ostatně Moody: pro dobrou míru taky mrtvý, před necelým rokem sestřelený z koštěte v jiné bitvě. Teda aspoň jsem to tak slyšel... Umbridgeová: prý ječí, sotva zaslechne cokoli, co by mohlo připomínat kopyta. Ideální kandidátka na lůžko u Munga, pokud neskončí dřív v Azkabanu. Snape... Snape je prostě Snape. Ten si z toho přežívání nepřežitelného udělal asi sport. Carrow: chvíli pod imperiem, pak mrtvý. Zabitý v bitvě, náhodně mířenou kletbou: pod imperiem se špatně reaguje. No a když už jsme v tom, tak Voldemort, který tenkrát čouhal Quirrellovi z hlavy: taky mrtvý. Odrazila se proti němu zpět jeho vlastní smrtící kletba... Merline, to je ale blbá přehlídka.

Člověka to až nutí přemýšlet, jak se kdo z nich proti té černé magii v reálném životě ubránil.

„Odložte to na později a nechte mě laskavě odpočívat, Longbottome,“ zavrčel ze spánku profesor Snape.

Neville poctivě zmlkl a začal pracovat na otázkách, ve kterých byl chaos nejmenší.

Ne že by jich bylo zvlášť hodně. Ne že by mu to vydrželo zvlášť dlouho.

Když už neměl nic, u čeho si mohl být jistý, že nebude nadávat, vzal si svitek s tím pokaženým návodem na uklidňující lektvar a četl si ten. Ty všechny slepé uličky, to všechno, co se na tom dalo zkazit! A viděl: občas se jedna drobná chyba dala napravit, dvě chyby vedly ke katastrofě, ale někdy se člověk řetězem chyb dostal k něčemu, co bylo použitelné... ale bylo to něco úplně jiného, než to mělo původně být. Vzpomněl si na svoje pokusy v lektvarech a začal se pochechtávat. Tak proto býval profesor Snape tak neskutečně naštvaný! Protože stačilo pár chyb – a už se nedalo odhadnout, co se stane!

„Bavíte se dobře, Longbottome?“

„Jo, to teda... ano, pane, bavím.“

„Co shledáváte tak nesmírně zábavným?“

„Ehm... no... nebudete mi to věřit, pane, ale teď zrovna ty sedmikráskové kořínky.“

„Longbottome, vy mě dnes opravdu překvapujete. Domníval jsem se, že se učíte obranu.“

„Nojo... když vy jste nechtěl, abych nadával...“

Snape... vlastně profesor Snape, připomněl si Neville vlastní předsevzetí, si rezignovaně povzdechl. Trochu se protáhl a pokusil se si sednout. Neville mu přiskočil na pomoc.

Hýbal se o poznání samostatněji. Skoro dosáhl na skleničku s čajem.

„A já už jsem všechny nenadávací otázky vyčerpal, pane,“ zašeptal zkroušeně Neville.

Snape se pousmál. Nebo ušklíbl. „Žádám vás pouze, abyste se zdržel vulgarit a osobních urážek, Longbottome.“

„Nojo, když on je v tom takovej neskutečnej bor... když já tomu nerozumím.“

„Domnívám se, že jste chtěl vyjádřit, že se vaše podklady radikálně rozcházejí. Čemu konkrétně nerozumíte?“ ušklíbl se profesor velice pobaveně.

„Toho je hodně, ale nejhorší jsou Neprominutelné kletby, pane. Mně přijde, jako by to byly tendenční... názory... všechno, nejen Slinkhard. Jako by nechtěl nikdo říct, proč jsou neprominutelné zrovna tyhle tři? Vždyť, pane, zabít jde tolika způsoby a mučit taky a podrobit si vůli člověka taky... Čím je třeba mírnější obliviate proti imperiu? Není to skoro totéž, pane profesore?“

Profesor Snape si sedl pohodlněji. Dokonce si dal tu práci, aby se na Nevilla otočil. „Vidím, že zastáváte názor kolegy Slinkharda, pane Longbottome.“

„Ne! To, co tvrdí Slinkhard, je blbost na kvadrát!“

„Longbottome. Slušně.“

„Ne... nezastávám názor Slinkharda. Nechápu, proč jsou vyčleněné zrovna ty tři. Čím se liší? Trimble píše, že nejdou zblokovat. Ale, pane profesore, profesor Moody... chci říct Crouch... učil Harryho, jak neposlechnout pod imperiem. My oba dva víme... o lidech, kteří přežili... teda, přežili relativně ve zdraví... cruciatus. Nevím teda, jak se smrtící kletbou, ale chápete, jak to myslím?“

„Smrtící kletbě lze uhnout,“ řekl Snape téměř okamžitě. „Co říká Whitemoon?“ zeptal se pak po mírné pauze.

„Tam tomu nerozumím. Píše něco o magii oběti. Ale přece, obětuje ten, kdo něco chce, takže ten, kdo tu kletbu sesílá, rozumím tomu správně?“

Chvilka mlčení. „Ano, Whitemoon se odvážil formulovat nejpřesněji.“ Profesorův hlas je pořád mírně chraplavý, ale už daleko ovládanější než dopoledne.

„Jakto?“ vyhrkl Neville, a pak se zarazil. Skoro jako by se v duchu plácl přes pusu. „Mistr Janecius mi zakázal se vás ptát, promiňte...“

„Akademické otázky mi nevadí. Mohu tedy předpokládat, že rozumíte principu magie oběti, Longbottome?“

„Ano. Ale nechápu, jak to mám napasovat na Neprominutelné kletby.“

Profesor Snape znovu změnil polohu. Neville okamžitě vstal a bez říkání mu pomohl urovnat polštáře, aby se mu sedělo lépe. Nalil další čaj. Všiml si, že Snapeovi svítí sluníčko skoro přímo do tváře, a šel upravit závěs na okně.

„Znáte osobně někoho, kdo rád používá cruciatus. Bellatrix Lestrangeovou. Řekl bych, že si... velice dobře pamatujete její obličej, viďte.“ Profesorův hlas byl stejně jemný jako ruce mistra Janecia, když Nevillovi ošetřoval popálené temeno hlavy.

„Jo, Bellatrix umučila tátu a mámu.“ Neville se zarazil s rukou na žluté látce závěsu. Sevřel látku do pěsti, jako by ji chtěl rozdrtit. „Škoda že ji dostala Molly Weasleyová, hledal jsem ji v bitvě celou dobu. Chtěl jsem tu mrchu zabít sám. Promiňte, pane. Tu zatracenou zkurvenou svini. Omlouvám se.“

„Prosím. Nic jsem neslyšel,“ pokývl profesor Snape – a znělo to, jako když léčitel říkal To nic, to je v pořádku. „Vzpomeňte si, jestli má... tedy, měla ve tváři nějaké zvláštní rysy.“

Neville pustil závěs a otočil se znovu čelem ke svému profesorovi. „Jo, byla vrásčitá jako stařena,“ plival pomstychtivě, když si sedal zpátky do křesla. „Člověk by čekal, že když je někdo takový cvok jako Bellatrix, tak bude vypadat spíš mladě, ne? Řekl bych, že to bude těma lázněma v Azkabanu. Dobře jí tak. Kolik že jí bylo?“

„Jen o pár let víc než mně,“ přišla odpověď okamžitě. Následovalo kraťounké zamračení. „Buďte ujištěn, že za jejím vzhledem nestojí jen pobyt ve vězení, pane Longbottome. A nyní, prosím, uvažujte její rodinu.“

„Blackovi? Andromeda, Narcissa, Sirius...“

„Ne. Její děti.“

„Bellatrix přece neměla děti, pane.“

„Ano, to je přesně to, co mám na mysli. Vliv cruciatu. Oběť.“

„Chcete říct... že... když člověk používá cruciatus, tak je pak... vrásčitý a neplodný?“

„Přesně tak. Uvažujte dál. Imperius. Koho znáte, kdo rád používá tuto kletbu?“

„Malfoy starší.“ Neville se nadechoval k nějaké urážce, ale zarazil se. Na urážení Bellatrix Snape nereagoval, ale při vyslovení jména Malfoy nevypadal tak benevolentně. Neville se rychle zamyslel. „Je takový... slabý jakýsi, pane. Unavený, nebo co. Člověk by řekl, že si hraje na starého šlechtice, ale, promiňte, pane... babička mě nutila chodit do společnosti... oni takoví moc nejsou. To je póza.“

„Není. To je slabé srdce, pane Longbottome. Ach, ano, a artritická křeč v hůlkové ruce.“

Imperius? Srdce?“

„Nedává to snad smysl?“ zeptal se ironicky profesor Snape a pobaveně zvedl obočí. „A vy se ještě divíte, že mám černou magii rád.“

Dávalo to perfektní smysl. Kdo rád mučí lidi, nemůže mít děti. Kdo rád nutí lidem svoji vůli, tomu pukne srdce. „A kdo používá smrtící kletbu, ten si rozštípne duši.“

„Rozštěpí. Chápete spirituální dosah takového činu, předpokládám.“

Chápal.

Nadšeně zvedl oči k profesorově tváři. Chápal!

Profesor Snape se díval z okna, pobledlou tvář jako bílou masku, chladné černé oči se třpytily, odráželo se v nich světlo a zrcadlil se v nich závěs povlávající nad rostlinami.

Chvíli bylo ticho, oba poslouchali hluk zvenku. K obvyklým zvukům kroků, rachtání menších kamenů a cinkání střepů se přidalo občasné kovové zaskřípnutí a drobné poklepávání kladívkem. Neville by se rád podíval, co se venku děje, ale neodvážil se přerušit debatu tak neomaleným způsobem.

„Takže... jo. Nojo, ale proč jsou Neprominutelné, když tím vlastně člověk vytrestá sám sebe?“ zabrumlal po chvilce rozpačitě. Ne že by ho ta otázka nezajímala, přemýšlel nad tím už hodnou chvilku: jen netušil, jak přesně má navázat.

„Ano, to je velmi zajímavý filozofický problém.“ Profesor Snape odklonil pohled od okna. „Pokuste se formulovat odpověď,“ zapředl téměř spokojeně. Tentokrát se na Nevilla podíval: tím způsobem, který, pokud si Neville pamatoval, měl obvykle vyhrazený pro svého oblíbence, Draka Malfoye. Nebo možná i pro jiné své studenty – ze Slytherinu. Neville se s takovým pohledem setkal poprvé.

Přemýšlel ze všech sil. Jednak si nesmírně užíval, že se s ním profesor – profesor Snape – baví skoro jako se sobě rovným, skoro jako se bavil s mistrem Janeciem, jednak ho prostě celá ta debata zaujala. Profesor měl pravdu, bylo to nádherně symetrické. Krásné. Strašným způsobem, ale krásné. „To půjde pořád o toho, kdo tu kletbu sesílá, že, pane?“

„Jistě, to je ve světle našich dosavadních závěrů jen logické,“ přikývl profesor Snape a jeho hlas už byl skoro tak hedvábný, jak si Neville pamatoval.

„Ale to pak nedává smysl, aby je lidi chtěli používat, pane profesore.“

„Tato vědomost není obecně rozšířená, pane Longbottome,“ pousmál se profesor Snape mírně přezíravě. „Běžní lidé vědí pouze tolik, že Neprominutelné kletby jsou nevýslovně zlé a jsou přímou vstupenkou do Azkabanu. Když dovolíte, pomohu vám překonat další nezbytný závěr, totiž že by měly být zakázány právě proto, že tím kouzelník ubližuje sám sobě. Nikoli. Škoda, kterou takto způsobí druhým, je mnohonásobně větší, a je tím větší, čím dál ve svém konání zašel. Proč, pane Longbottome? A pokud možno nekonstatujte očividné, jinak se nepohneme z místa.“

V tomto bodě diskuse už odpověď nevím nebyla myslitelná. Ale Neville nevěděl. „Hermiona by věděla,“ zašeptal sotva slyšitelně.

„Jste si jistý? Ne, to bych opravdu netvrdil,“ přišla okamžitě nevyhnutelná reakce. Spolu se stejně očekávatelným zábleskem v očích a úsměškem. Profesor Snape se bavil.

Neville se nejdřív reflexivně stáhl do obrany, jako vždycky při podobné příležitosti. Pak se zamyslel. Proč by se mu Snape měl vysmívat? Kdyby se mu chtěl vysmát, znal přece jeho nejbolavější místo: proč by nezačal narážet na to, že ho jeho vlastní rodiče nepoznávají, že jeho otec je většinu doby slintající idiot a tak dál? Proč... když mohl... když věděl... a přesto i v tomto rozhovoru jen velmi jemně naznačil. A přeslechl všechny urážky na adresu Bellatrix.

Co když se mi nevysmívá? Co když si myslí, že přijdu na to, co nedokázala vyčíst ze svých knížek ani Hermiona?

Co když to stojí za pokus, rozhodl se.

„Pane profesore... já teda nevím, ale mě tak napadlo... jestli nejde o to, že čím víc lidi tyhle kletby používají, tím míň mají zábrany je používat... tím míň jsou... lidští...? Jako Voldemort? A tím že jsou tak moc nebezpeční? Je to blbost, nebo není?“

„Je to naprosto správně. Domníváte se, pane Longbottome, že tato odpověď uspokojí zkušební komisi?“

„No... a ne?“

„Gryffindor,“ povzdechl si profesor Snape. „Chcete slyšet, co bych v tomto okamžiku řekl svým dětem ze Slytherinu?“

„Ano... prosím, pane?“

„Když jsi pochopil, jak to je, Neville, zapamatuj si to, vyvoď z toho pro sebe důsledky... a nauč se oficiální verzi, abys prošel u zkoušky,“ ušklíbl se Snape.

„Kterou?“ zeptal se Neville mírně zmateně.

„Ale to je přece jedno. Třeba všechny tři. Uděláš větší dojem,“ ušklíbl se profesor ještě jednou a přimhouřil levé oko, skoro jako by chtěl mrknout.

Neville se velmi pomalu, velmi nejistě a velmi opatrně usmál. „Děkuju, pane.“

Ticho. Maska vklouzla zpět na bílou tvář. Oči se znovu stočily k oknu: k tomu ostrůvku barvy a krásy v této strohé místnosti.

„Pomozte mi vstát. Chci se podívat ven,“ řekl profesor bezvýrazně.

Neville mu nejdřív pomohl do sedu. Pak se malinko zarazil. Tátu nikdy nenutili chodit a máma chodila sama, bez opory: nevěděl, jak dál. Nakonec nechal svoje ruce, aby přemýšlely za něj. Podepřel Snapea pod rameny a v kříži a čekal: ať se snaží se zvednout, jak sám bude chtít. Snape zvolna postavil na zem nejdřív jednu nohu, pak druhou. Nemá tu pantofle! blesklo Nevillovi hlavou, to chce stát na těch kamenech naboso?

„Počkejte, pane profesore... chvilinku... přinesu aspoň deku odvedle, hodím ji na zem...“

Snape přikývl a zapřel se rukama, aby se udržel vsedě. Neville rychle vyběhl do denní místnosti. Seděla tam cizí neznámá léčitelka – paní Daria, pomyslel si chlapec. A okamžitě se pousmál: tak říká lidem mistr Janecius... zvláštní, že mi ten cizí způsob připadá tak samozřejmý.

Co je potřeba? kývla na něj beze slov od talíře.

„Deku... na zem. Je naboso...“ šeptl Neville. A podivil se: vždyť přinesl jídlo už před hodinami, proč se nepřišla naobědvat dřív? A uvědomil si: mistr Janecius po mně chtěl, abych sejmul ohřívací kouzlo jenom z toho jediného hrnečku kakaa, takže všechno ostatní zůstalo tak teplé nebo studené, jak bylo potřeba... to je dobře.

Okamžitě vyndala ze skříně tlusté vlněné ponožky. „Chodí?“

„Chce to zkusit.“

Přidala dlouhý župan. „Dobře. Buďte opatrný, může omdlít. Ležel příliš dlouho.“

Přikývl a bleskem se vrátil zpět. Profesor pořád seděl na kraji vysokého lůžka, hlavu zapřenou v dlaních, lokty na kolenou.

„Netočí se vám hlava, pane?“

„Trochu. To bude dobré. Nedělejte si starosti.“

Neville chvilku nejistě přešlapoval. „Pane profesore? Můžu vám obout ponožky?“

„Lepší řešení než deka na zemi,“ souhlasil Snape. „Prosím.“

Chlapec se už poněkolikáté podivil, že profesor tak ochotně dělá, co si léčitelé vymyslí. Zrovna od profesora Snapea by tolik trpělivosti a ukázněnosti nečekal ani ve snu. Snape se sice permanentně zlobil kvůli jídlu, ale i v tom se v zásadě podroboval. (Třeba právě ta krabička žabek na nočním stolku zůstávala neotevřená, netknutá. Být na Snapeově místě já, říkal si chlapec, už bych měl čokoládu dávno snědenou.) Neville si vzpomněl na Stephena a jeho láskyplné nadávání a na to, jak si profesor Snape na madam Pomfreyové vybojoval, že tu krabička zůstane, a usmál se.

„Co je tu zase tak zábavného, pane Longbottome,“ zavrčel okamžitě profesor – a ucukl.

„Promiňte... pane... já si jenom tak přemýšlím...“ Neville malinko vzhlédl od Snapeových kotníků. Po profesorově pravém lýtku se táhly hluboké, rozeklané jizvy. Co to...? Aha, nejspíš ten trojhlavý pes, jak se Harry tenkrát v prvním ročníku smál, že Snape strkal ten svůj obrovský frňák, kam neměl, a teď pěkně kulhá. To musela být hodně škaredá rána, když po tom zůstala takováhle jizva. Přece ty léčivé masti, co jsme používali my... a ten protijed... A proč se vlastně Snape nechal tehdy ošetřovat od školníka Filche, proč nešel za madam Pomfreyovou? Do toho vám nic není, uslyšel Neville v duchu mistra Janecia. Dělejte, co máte. Chlapec mrkl, bezděky uhladil lem ponožek, urovnal jejich tmavomodrý okraj, pevně se zadíval do země, vstal z dřepu a přehodil Snapeovi přes záda župan.

Ale nestačilo to. Profesor se pořád cítil dotčený. „Buď se o svoje myšlenky podělte, nebo se laskavě napříště zdržte podobných nevítaných reakcí.“

On si myslí, že jsem se usmíval nad tím, jakou má na noze ošklivou jizvu, zatrnul Neville. Merline, to musím urovnat. „Já bych se teda... podělil, jestli vám to nevadí...?“ zariskoval.

„Jak myslíte.“ Chladný varovný tón, odtažitý pohled. Zvláštní, jak Snape dokáže i vsedě na lůžku, v modré plátěné nemocniční košili, s napůl oblečeným modrohnědým kostkovaným županem a v tlustých bílých vlněných ponožkách místo bot vypadat stejně hrozivě jako dole ve sklepení mezi kotlíky, ve svém rozevlátém černém hábitu.

Neville podržel profesoru Snapeovi druhý rukáv županu. Nesmál jsem se té jizvě, nikdy bych se nesmál jizvě, sám jich mám dost; říkal jsem si jenom, že je to skoro zázrak, že nejste vzteky bez sebe kvůli těm fuseklím a tomu srandovnímu županu, a taky kvůli těm čokoládovým žabkám a tak vůbec: to bylo ono. Ale jak to má říct?

„Já jsem přemýšlel, že když... Prostě jsem si tak najednou vzpomněl... No, já na ošetřovně neležel až tak často, víte, pane, ale Harry si tu užil svoje... a že... já nevím, jak to říct... nerozumějte mi špatně, pane... Zkrátka že když tu byl Harry, tak jsme... za ním pokaždé přišli a dělali tu bor... byli jsme asi trochu hlučnější, pane, a madam Pomfreyová nás vždycky přišla seř... nám přišla vynadat a většinou nás vyhodila, a Harry si stěžoval, že nechce tohle a támhleto a tak... a že vy právě vůbec ne.“

Profesor se přezíravě pousmál, v očích mu zahrály jiskřičky. „Jednak jsem na rozdíl od pana Pottera dospělý, jednak mám léčitelský výcvik. Takže umím posoudit dosah a praktičnost většiny opatření. Copak, copak, pane Longbottome, snad vás to nepřekvapuje?“ zareagoval pobaveně, když Neville vykulil oči.

„To víte že jo... To bych neřek... že vy jste léčitel...“

„Měl byste se naučit lépe zpracovávat informace, kterých se vám dostává. Zejména od mistra Janecia.“ Profesor Snape si srovnal límce županu, pevně se o Nevilla opřel a pomalu vstal.

Ujít těch pár kroků k oknu mu trvalo skoro deset minut.

Znovu se pevně opřel, tentokrát měl předloktí položená na kamenném parapetu, a nejdřív ze všeho nastavil tvář mírnému větříku, který dovnitř otevřeným oknem foukal a rozechvíval listy máty a šalvěje. Snape zavřel oči a vypadal tak smířeně a blaženě, jak ho Neville neviděl ještě nikdy: chlapec by byl přísahal, že se na té přísné tváři takový výraz ani nemůže objevit. Pak se profesor zlehounka naklonil, aby viděl dolů na nádvoří. Neville stál za ním a držel ho za župan, napružený, připravený okamžitě reagovat. Kamenný parapet byl hodně hluboký, tak jako u všech oken na hradě: nahoře v gryffindorské věži na parapetech sedávali a čítávali si, někdy se tam hrávaly i šachy. Snape se pohodlně opíral, tvář těsně u rostliny máty. Neville si až po nějaké chvilce všiml, že se profesor o rostlinu otírá tváří záměrně. Máta příjemně voněla.

K lidem pracujícím na nádvoří přibyl školních Filch: nechal si vynosit poškozená brnění a opravoval je.

„Podejte mi nějaký jemnější pergamen,“ požádal Snape.

Neville mu vyhověl.

Profesor začal pergamen skládat. Co z toho tvoří? Neville fascinovaně pozoroval Snapeovy dlouhé štíhlé prsty, jak se pohybují čím dál šikovněji. I když se pergamen obecně špatně skládal, Neville takovou práci už několikrát viděl: po třídě si posílali psaníčka právě tímto způsobem. Jenže jednak dělali z kousku pergamenu obyčejné vlaštovky, jednak nejdřív napsali vzkaz a teprve potom se piplali se skládáním. Pravda, Malfoy se vytahoval svými propracovanějšími vlaštovkami, ale Malfoy se vytahoval vždycky a čímkoliv. Profesor Snape pracoval s nepopsaným kouskem. Neville nerozuměl, co má profesor přesně v plánu. Možná si jenom tak hraje. Ale Snape – a hrát si?

Konečně byla skládanka hotová a Neville uviděl, co to je. „Motýl,“ vydechl překvapeně.

„Ano, motýl. Motýly mám nejraději. Věděl jste, že se motýlí křídla nepoužívají do žádného známého lektvaru? Tvrdí se, že neobsahují žádnou užitečnou substanci, ale já si myslím, že je lidem spíš líto ničit něco tak krásného.“ Snape pohladil motýlka prstem. „Leť k Filiu Flitwickovi,“ zašeptal. Motýl ožil, zatřepetal křídly a začal se snášet dolů.

Cože, k profesoru Flitwickovi? podivil se Neville. Já myslel, že to skládá pro Filche... Zavrtěl hlavou. Asi vážně nemám o vztazích ve sborovně ponětí. A pak mu došla ještě jedna drobnost.

„Nic jste nenapsal, pane...“

Profesor se jen pousmál.

Motýlek se už třepetal před očima maličkého profesora Flitwicka. Profesor Flitwick nastavil dlaň. Motýlek na ni usednul. Maličký profesor se začal rozhlížet po okolních oknech. Profesor Snape zvedl ruku, jako by nepatrně mával. Nebylo poznat, jestli se profesor Flitwick usmál nebo ne: přece jen byl docela daleko, tři patra dolů a přes celé nádvoří, ale zato bylo vidět, jak schoval motýlka do kapsy, zvedl hůlku a poslal nahoru do okna osm pestrobarevných bublin. V každé rozkvétal jiný květ. Posedaly si na parapet a zářily v pozdním odpoledním slunci jako malé šperky.

Neville s úžasem sledoval, že si téhle drobné výměny nevšiml vůbec nikdo ze studentů, a zřejmě ani školník Filch, kterému jinak ušlo opravdu máloco. Jen školníkova kočka, paní Norrisová, švihla popuzeně ocasem, když bubliny přelétaly několik metrů nad její hlavou.

„Doneste mi sem čaj.“

„Jistě, pane profesore.“

Neville uvažoval, jestli to měla být jenom výměna pozdravů, nebo jestli si profesoři sdělili i něco víc. Litoval, že nedával větší pozor v hodinách věštění, kde se mohl naučit jazyk symbolů: z tohoto pohledu už to jako taková pitomost nevypadalo. Proč motýl? Proč květiny v bublinách? (Neville nepoznal, o jaké květy jde, a to ho mátlo ještě víc. Měl Tisíc kouzelnických hub a bylin nastudovaných stejně dokonale, jako Hermiona své oblíbené Dějiny Hogwarts.) Ale netroufl si ptát se: měl pocit, že by se tak ocitl v příliš osobních vodách. Profesor Snape se taky vyhýbal osobním tématům. Proč by měl být Neville hrubý?

Profesor Snape se jemně dotýkal obou Nevillových rostlin, máty i šalvěje. „Kde přesně jste vzal tehdy ten černý kořen, Longbottome? Podle mých informací se mu ani v jednom z našich skleníků nedaří.“

Černý kořen? Neville vzpomínal. Aha, ten po něm přece na podzim chtěl Stephen Cornfoot... tak se vlastně Neville dostal do... tamté laboratoře. Proč se Snape ptá zrovna na černý kořen? Jak ví, že ho obstaral právě Neville a ne Stephen?

„Kam byste na něj šel vy, pane?“

„Do Zapovězeného lesa. Na paseku na Spáleném vršku. Ale ani odtud není nijak kvalitní, je tam příliš kyselá půda.“ Snape natáčel hlavu, koupal si zavřené oči v paprscích slunce, čichal vůni blízkého lesa, po včerejší bouřce ještě pořád velmi výraznou, a znovu se přitom otíral tváří o mátu. Jeho dvoudenní strniště lehounce chrastilo.

„Hm... a není náhodou proti školnímu řádu, aby studenti chodili do Zapovězeného lesa, pane profesore?“

„To samozřejmě je,“ natočil Snape obličej k Nevillovi, pootevřel oči a zvedl levé obočí. „A rovněž je mi známo, že jste Gryffindor.“

Aha, tím myslí „dostatečně odvážný nebo pitomý, abyste tam i tak lezl“. Neville se uchechtl. Začínal snad Snapeově ironii balancující na ostří nože přicházet na chuť? „No... ale je tam kyselá půda.“

„Jistě. Proto mě to zajímá, pane Longbottome.“ Tentokrát otevřel oči naplno. Blyštily se.

Profesor Snape si myslí, že ten můj černý kořen byl kvalitnější než ze Zapovězeného lesa, kde ho sbíral on sám? Neville se nevěřícně usmál. „To byla taková zvláštní náhoda, pane. Všiml jsem si loni, že pár kousků roste divoce na starém kompostu za čtvrtým skleníkem. Někdo tam asi vyhodil ještě ne úplně mrtvé rostliny ze skleníku, kde se jim nedařilo, jak jste říkal, a ony se tam nějakým zázrakem chytily. Zkoušel jsem je přesadit, ale nikde jinde se neujaly. Taky jsem zkoušel kdysi vyset tu jednoletou varietu na zeleninovou zahradu vedle mrkve, ale je tam na ni moc sucho nebo jak. Člověk by řekl, takový nenáročný plevel, a kolik je s tím trápení.“

„Děkuji.“

„Můžu se zeptat, pane...“ Neville se zarazil. Smát se, když si Snape dělal legraci, byla jedna věc, ptát se ho, nač něco chtěl, byla věc úplně jiná.

„Nač jsem ho potřeboval?“

Neville přikývl a trochu se přikrčil.

„Je to základní složka protijedů proti hadím jedům. Jak byste zajisté věděl, kdybyste se byl schopen ve třídě soustředit.“ Levý koutek se zkroutil ve známém gestu, hlava se lehce naklonila na stranu. Ale nebylo to tak bolestivé, jako obvykle: Snape si pořád hrál s mátou. Jako by se její vůně nemohl nabažit. „Kdysi se hadi zabíjeli tak, že se jim strčil do tlamy celý černý kořen. Ne, pane Longbottome, vůbec jsem naší malé Nagini nechutnal.“

Neville se zase uchechtl. Nemohl si pomoct: představil si Nagini, jak se jí v tlamě vzpříčil... černý kořen, černý kořen, samozřejmě, ta kytka, ne jistý profesor v černém hábitu. Bezúspěšně se pokusil zamaskovat smích kašlem.

Ale i přesto měl dojem, že mu ještě něco uniká. Pořád se mu připomínali Carrowovi, jejich věčně pozorné oči a tajnůstkářské špitání, Voldemort a jeho nezvratná jistota, že Snape je na jeho straně, a Nagini, ach Merline, Voldemortova Nagini...

… a přísná a pečlivě dodržovaná bezpečnostní pravidla v laboratoři.

Kdo se vlastně zaručil v laboratoři za mě, když Stephen přišel až po mně? Ernie Macmillan?

Snape si odkašlal. „Pomůžete mi zpět. Nebo, kdyby vás to příliš neobtěžovalo...“ Profesor vypadal, jako by ta žádost obtěžovala spíš jej. Neville nerozuměl, proč. Snape přece musel vědět, že tu chlapec je dobrovolně, že chce pomáhat. Pak si Neville uvědomil, že Snape nepatrně kývl směrem ke koupelně.

Zrudl. „Jasně... Pojďte...“

Ještě že je pro něj samotná chůze takový problém, myslel si vděčně Neville. Musí věnovat pozornost tomu, aby se vůbec udržel na nohách, a nestihne se stydět. Merline, jasně že věděl, jak se tyhle věci u ležících pacientů řeší. Jednak to sám uměl od Munga, jednak nechat studenty čistit bažanty byl jeden z oblíbených školních trestů. Ale nedovedl si v té situaci představit Snapea. Ještě že se profesor rozhodl, že se pokusí dojít do koupelny!

I když, jestli je léčitel... mohl by mít nějaké oboustranně přijatelné řešení. Mistr Janecius má přijatelná řešení pro prakticky jakoukoli podobnou situaci.

Mistr Janecius... se tu zastavuje dostatečně často, uvědomil si Neville. Aha. A madam Pomfreyová říkala, že nenechávají studenty dělat něco, co by nezvládli.

„Pane... pane profesore... já vás tu nesmím... nesmím vás nechat samotného...“

„Já vím. Pustíte vodu a otočíte se.“

Měl řešení. Neville si oddechl. Nahlas.

Zdálo se mu, že čeká nekonečně dlouho. Pak ho Snape požádal, aby mu pomohl vstát. Když Neville natahoval ruce, aby profesorovi vyhověl, zeptal se najednou Snape, jestli by Nevillovi vadilo, kdyby znovu uviděl tu ránu. „Myslím, že už to nebude vypadat tak... nepřirozeně.“

Neville se zachvěl. No ale když Snape myslí...

Snape sundal obvaz. Pak s Nevillovou pomocí přešel k umyvadlu a s nesmírnou rozkoší si ráchal ruce ve vodě. Divná narůžovělá blanka už nebyla průhledná: teď to vypadalo jako hodně čerstvá kůže, jemná a zranitelná. Neville se divil, jak rychle se rána hojí. Věděl, že rány na krku se zahojily taky velice rychle (teď už vypadaly jen jako staré jizvičky), ale tohle bylo skoro přes celou vnitřní část předloktí. A přesto...

Když doprovázel profesora zpátky k lůžku, uslyšel, jak někdo vešel do přední místnosti. Měl dojem, že je to nejspíš mistr Janecius. Nemýlil se.

Čekal, že se mistr Janecius přijde podívat. V tom se mýlil.

Čte si ty recepty, myslel si. I v tom se mýlil.

Anzelm seděl u stolu a hlavu měl složenou na rukách, jako by plakal.

„Mistře Janecie...?“

Anzelm zvedl hlavu a položil si prst na ústa. Neotevřel oči. Položil hlavu zpátky.

Neville nervózně přešlapoval na místě. Jsou tu ty recepty. Každou chvíli přijde někdo z laboratoře. Musí něco udělat. Nemůže dovolit, aby... aby tu byl mistr Janecius tak... Co má udělat?

Vzal svitky s recepty a položil je před Anzelma.

Anzelm vzhlédl.

„Ty uklidňující lektvary. Od profesora Snapea, pane.“

Anzelm přikývl a zase položil hlavu zpět.

Neville nakoukl do zadní místnosti. Profesor Snape už zase spal. Ne že by to Neville nečekal, všechno to stání u okna a chození muselo Snapea hodně unavit. Jenže co teď? Janecius se tu objevuje obvykle, když je čas poslat Nevilla pro jídlo, nebo když čeká dodávku lektvarů z laboratoře, nebo obojí. Ošetřovna ty uklidňující lektvary potřebuje: Janecius o ně zcela jasně požádá. Ale Snape Nevillovi nakázal, co přesně s těmi recepty dělat, a Neville si jeden ten recept mohl poměrně pečlivě prostudovat a promyslet: to opravdu není možné poslat do laboratoře, aniž by Janecius věděl... viděl... Má jít Neville sám pro večeři? Nepřijde někdo z laboratoře, zatímco bude Neville pryč, neodnesou ty recepty, aniž by je Janecius prostudoval, nezpůsobí se tak nějaká katastrofa? Ne, to nejde. Musí Janecia probrat. „Mistře Janecie,“ zkusil to znovu.

Anzelm zavrtěl hlavou.

Merline! Kolik mám času, než sem přijde Hannah nebo Stephen? Neville vykoukl druhými dveřmi: na chodbu.

Na chodbě stála nosítka s nesmírně malým tělíčkem přikrytým prostěradlem.

Neville chvilku stál a zíral. Pak, jako proti svojí vůli, přišel blíž a odhrnul prostěradlo.

„Neruš ji.“ Anzelmův hlas byl chraptivý, vyprahlý. Léčitel vzal Nevillovi konec prostěradla z ruky a mrtvolku znovu zakryl. „I takhle to někdy vypadá. Jsme v království Paní vlků. Tuhle maličkou si Paní právě odvedla...“

„Mistře Janecie...“ polkl Neville.

„Ještě pořád chceš být léčitel?“ A když Neville neodpovídal (nevěděl, co na to říct: nevěděl, jestli chce nebo ne), položil mu Anzelm ruku na rameno. „Pojď. Uděláme, co musíme.“ Vytáhl hůlku a zvednul nosítka. „Nejdřív mi ukážeš, kde tu máte márnici.“

Neville se zachvěl. Pak vrostl do podlahy. „A ty recepty? Profesor Snape na nich pracoval přes dvě hodiny.“

„Jedno po druhém,“ zavrtěl Anzelm hlavou a zavolal: „Paní Poppy! Prosím, ať nikdo nebere recepty z denní místnosti. Jestli přijdou lidi z laboratoře, ať počkají: musím s nimi mluvit. A Neville jde se mnou! Tak pojď, jestli chceš,“ řekl tišeji.

Nechtěl, ale šel. Sám nevěděl, proč.

Cestou si říkal, jak se hrad zdá prázdný, když v něm nejsou... no, nechtěl říkat mrňata... mladší studenti. Jistěže, místo evakuovaných tu byli členové Řádu a bystrozoři a včera zřejmě přibyli i nějací rodiče (šílení strachy, jestli jejich děti přežily) – a zjevně tu našli azyl i lidi z Hogsmeade. Ne že by na vesnici bylo zvlášť dobře vidět, ale zdálo se, že Smrtijedi vypálili několik domů, a bylo jen logické, že se lidi uchýlí sem, do hradu. Neville přemýšlel, jestli to dítě, které nesou, není náhodou z jednoho z těch vypálených domů. Najednou chápal, nač bylo na ošetřovně potřeba tolik masti proti popáleninám: proč mistr Janecius každou volnou chvilku napouští nová a nová prostěradla.

Dolů po schodech, jako v poledne, a pak dlouhou chodbou k Velké síni a postranními dveřmi do sálku vedle ní. Tam děťátko uložili. Neville se nechtěl rozhlížet po ostatních, kteří tam už leželi. Pomáhal sice těsně po bitvě sbírat padlé, ale teď to bylo něco jiného. Teď nebyl opilý vítězstvím. A hlavně, tuhle bitvu, o tohle dítě, prohráli. Sice nic přesného nevěděl, ale cítil to tak.

„Ta snazší část je za námi,“ řekl Anzelm. „Teď musíme najít jejího otce. Ještě pořád jdeš se mnou?“

Nechtěl. Vůbec nechtěl. Neuměl si představit, jak to chce mistr Janecius udělat. Naprosto netušil, co by dělal on sám, kdyby po něm mistr Janecius něco takového chtěl. Děsil se, když zjistil, že mistr Janecius míří do Velké síně. Ale... šel.

Anzelm se na kraji síně rozhlédl a zamířil zhruba doprostřed. Naštěstí ne k vyvýšenému stolu, kde seděli profesoři (a Shacklebolt a pan Weasley a někteří další členové Řádu). Došel k muži, se kterým potřeboval mluvit, a jednoduše mu položil ruku na rameno. „Pojďte, prosím, na ošetřovnu,“ řekl tiše.

Muž se ohlédl – a zdálo se, že pochopil. Vstal a šel ven, Anzelm ho držel pod paží. „Louisa... nebo Margaret? Nebo moje žena...?“

„Louisa. Je mi velice líto. Pojďte, prosím, nahoru. Vaše žena a starší dcera vás potřebují.“ Muž vzlykl a Anzelm ho podepřel ještě pevněji.

Neville si vzpomněl, jak mu hořely dlaně, když pomáhal mistru Janeciovi. Měl dojem, že se teď děje něco podobného. A připamatoval si, jak měl mistr Janecius jednoduchá řešení právě pro takhle neřešitelné situace. Měl dojem, že si jich snad ani nikdo nevšiml. Podíval se ještě rychle k profesorskému stolu.

Prostřední, ředitelské křeslo bylo prázdné. Z jedné jeho strany seděla profesorka Minerva McGonagallová (a vedle ní Arthur Weasley), z druhé strany profesor Filius Flitwick. Ten se velmi zaníceně bavil s Kingsleym Shackleboltem: připoutával jeho plnou pozornost. Ale Neville měl dojem, že minimálně profesorka McGonagallová jeho a mistra Janecia viděla.

Od gryffindorského stolu si jich zato nevšiml nikdo. To byl Neville celkem rád. Neměl teď chuť se bavit s kamarády.

U slytherinského stolu sedělo jen tak půl tuctu lidí: a ti celé dění sledovali velmi pozorně.

„Kdo s ní byl?“ ptal se omámeně otec holčičky. „Louisa se bojí tmy...“

„Byl jsem u ní já.“

Šli chodbou. Anzelm muži odpovídal, tiše a mírně, jak to právě on dovedl, a podpíral ho víc a víc. Neville nevěděl, jestli se má zapojit. Chtěl přilákat Janeciův pohled, kývnout na něj, cokoli... ale Anzelm měl oči jenom pro cestu pod nohama.

Byli už skoro v druhém patře: ještě kus chodby, pak ještě jedno schodiště a dorazí k těžkým dveřím ošetřovny. Neville uslyšel, jak za nimi někdo spěchá. Měl dojem, že to jsou kroky profesorky McGonagallové, ale ta snad spěchává málokdy...? A navíc ještě před chvilkou seděla u večeře? To by musela odejít od stolu prakticky hned poté, co je uviděla... Proč?

Zvláštní, jak se ty kroky na prázdné chodbě rozléhají... zní to tak naléhavě...

Anzelm mírně zrychlil. Muž, kterého vedl, si toho zřejmě nevšiml.

„Teď ne. Vraťte se a zkuste to znovu tak za půl hodiny.“ Byla to profesorka McGonagallová, ale s kým mluvila?

A rozhodně šla za nimi.

Prošli dveřmi. Mistr Janecius Nevillovi pokynul, aby zůstal venku před sálem. Otce holčičky zavedl dovnitř. Léčitel sám se uvnitř ale nezdržel nijak dlouho, skoro jako by měl důvod být zase co nejdřív na chodbě. A právě když vycházel ze sálu ven, tvář šedivou a propadlou únavou nebo bolestí, rozrazila hlavní dveře profesorka McGonagallová.

„To bylo šílenství, léčiteli Janecie, šílenství! Jak si myslíte, že pana Shacklebolta udržím v rozumných mezích, když mu budete odvádět lidi přímo před očima?“

Neville měl dojem, jako by se Anzelm stáhl a... jak to říct, jaksi zaostřil? Jako zvíře, než zaútočí. Jeho bílý hábit zazářil proti šedivým kamenům chodby jasným kontrastem. „Promiňte,“ řekl léčitel tiše, tak tiše a kontrolovaně, až to Nevillovi připomnělo nejnebezpečnější tón profesora Snapea, „ale mohla byste přestat křičet? Tomu muži právě zemřela tříletá dcerka. Vedl jsem ho k jeho ženě.“

Proresorka McGonagallová se prudce nadechla a zatěkala očima. „Ach, Merline...“ Opřela se o zeď, na okamžik bledá a ztracená. Pak se vzpamatovala. „No, myslím, že pro vás můžu udělat něco, co vám tu zajistí potřebný klid. Buďte tak laskav, zavolejte sem i madam Pomfreyovou a léčitelku Dillonsbyovou.“ Vytáhla hůlku a energicky vykročila ke dveřím.

„Moment, prosím,“ chytil ji Anzelm okamžitě za paži. „Co přesně máte v úmyslu?“

Profesorka McGonagallová se mu vytrhla. „Zapečetit dveře, samozřejmě, co asi. Budou průchodné jen po dotyku jedné ze tří vašich hůlek.“

„Počkejte okamžik, prosím.“ Anzelm se už nesnažil se profesorky McGonagallové dotknout: teď vypadal jako zvíře, které vyletělo a kouslo – a pak zjistilo, že kouslo do nesprávné ruky. Omlouval se gestem i hlasem. „To je opravdu velmi... velmi šlechetná nabídka, paní profesorko. Ale, nezlobte se, zároveň to znamená vážný zásah do chodu ošetřovny: na tom bychom se měli domluvit všichni tři, a zejména musí souhlasit paní Poppy. Když dovolíte, hned obě dámy přivedu.“ Položil ruku na dveře sálu, ze kterého před chvilkou vyšel. „Neville, doveďte profesorku McGonagallovou do denní místnosti a nabídněte jí kávu. Je vrcholně neslušné, abyste tak váženou paní nechával stát na chodbě. Hned přijdeme.“ A zmizel v sále.

„Půjdete?“ zeptal se Neville opatrně.

Krátce se zamračila a pak strnule kývla.

„Paní profesorko...“ postavil před ni hrnek s kávou. „Víte... já bych se chtěl zeptat... Já teda vím, že jsme o tom mluvili už před dvěma rokama, ale... Víte, od té doby se změnilo spousta věcí a... no... Myslíte... myslíte, že bych mohl být léčitel?“

„Nemáte tam trochu smetany? A proč to chcete řešit právě teď, Longbottome?“

Poohlédl se po smetaně. „No... kvůli mistru Janeciovi. Víte, já mám dojem, že... Myslíte, že by to šlo? Já teda vím, že by mě babička daleko raději viděla jako bystrozora, ale to už stejně nejde, když nebudu mít OVCE z lektvarů a přeměňování, žejo.“

Profesorka McGonagallová stiskla rty, posunula si brýle, podívala se na Nevilla přes obrubu. „Hm, vaše babička. O tom už jsme se, myslím, bavili dostatečně, nezdá se vám?“ Znovu se zamračila. Neville málem slyšel Jestli jsi měl tak slabé výsledky jenom kvůli tomu, aby ses za žádnou cenu nemohl stát bystrozorem... Jestli jsi byl tak zbabělý, žes potřeboval takovou hloupou výmluvu... že sis nedokázal prosadit, cos chtěl, přímo, rovně a čestně... To jsi Gryffindor? Sklopil oči. Rozpačitě si žmoulal rukáv hábitu. „Uvědomte si, Longbottome,“ pokračovala ředitelka jeho koleje, „že bez OVCÍ z lektvarů vás u svatého Munga nepřijmou ani k léčitelskému kurzu. A vysvětlete mi, proč používáte cizí tituly?“

„Cizí tituly? Jo, mistr Janecius? Nařídil mi to profesor Snape. Paní profesorko... nešlo by to třeba jinde?“

„Vy byste chtěl?“

„No... začínám o tom přemýšlet...“

Znovu se na něj zkoumavě podívala přes obrubu brýlí. Začala drobounce poklepávat prsty po okraji stolu. „Tak ještě chvíli přemýšlejte. Pokuste se složit OVCE s nejlepším možným prospěchem. A počkejte, až se situace trochu ustálí. Pak byste si případně mohl dostudovat, co by vám chybělo. Je to trochu nestandardní, ale už jsme to několika studentům dovolili. Naštěstí máte z lektvarů aspoň NKÚ, že?“ Posunula si brýle ke kořeni nosu a opřela si bradu o palec.

Neville rozpačitě přešlapoval. „No, to mám... Přijatelné... On nám profesor Snape slíbil, že nám udělá ze života peklo, když nebudeme mít aspoň přijatelné... Ale, paní profesorko, když budu přemýšlet moc dlouho, tak mistr Janecius odjede...“

Profesorka McGonagallová si zamíchala kávu a usrkla. „Neodjede. Promluvíme si o tom.“

„Děkuju...“

„Ale i tak vám doporučuji, abyste se pečlivě rozmyslel, Longbottome. Jste dobrý v bylinkářství. Proč se nechcete držet toho? Ten nestandardní postup je hodně náročný, a já si hlavně myslím, že by měl člověk dělat to, pro co má nadání. Proč byste se měl trápit v oboru, kde můžete být maximálně průměrný, když můžete být v jiném oboru vynikající?“

„No a co když... co když bych mohl být dobrý...?“

„Promluvím si s... mistrem Janeciem,“ slíbila znovu a Neville se šťastně usmál. Nejen kvůli tomu slibu, ale i kvůli tomu titulu. „A pravděpodobně s profesorem Slughornem. Někdo vás musí doučovat. Doufejte, že bude váš profesor lektvarů ochoten, i když už nebudete oficiálně studentem této školy. Kdybyste na to byl myslel dřív...“ povzdechla si. Neville udělal omluvný obličej. „A samozřejmě to musíme projednat i s profesorem Snapeem,“ dodala přísně. „Je vám jasné, že jakýkoli nestandardní způsob bude muset schválit ředitel školy osobně.“ Neville přikývl. Už zase s úsměvem.

Sklidil další pochybovačný pohled. Nevadilo mu to. Byl nefalšovaně šťastný. Profesorka McGonagallová se rozhodla, že mu pomůže. A jak ji znal, dokázala v takovém případě obrátit svět vzhůru nohama, aby dosáhla svého.

Ale když vzala znovu hrnek do ruky a zvedla ho k ústům, všiml si, že se jí ruka chvěje, jako by v ní měla křeč. A vzpomněl si na diskusi, kterou měli ráno s profesorem Snapeem o Neprominutelných kletbách. Artritická křeč v hůlkové ruce... Úsměv zmizel a vystřídala ho starost.

Přišla madam Pomfreyová a paní Daria... vlastně léčitelka Dillonsbyová, opravil se Neville, spokojený, že zná i její příjmení. Přišel mistr Janecius. Dohodli se na způsobu zapečetění dveří (ven může kdokoli, dovnitř jen ti, koho osobně pustí léčitelé). Madam Pomfreyová prosadila, aby byla do formule zahrnutá i hůlka profesorky McGonagallové, a mistr Janecius, aby poskytli tutéž výsadu i Nevillovi. „Neville tráví v denní místnosti a přilehlých prostorách nejvíc času z nás ze všech: může chodit otevírat.“

„Zvlášť pokud sem umístíte nějaké signalizační zařízení, aby lidi nemuseli na dveře bušit,“ podotkla léčitelka Dillonsbyová. Shodli se i na tom.

„Možná to tu budeš chtít tak nechat napořád, Poppy.“

„To nemyslím,“ odmítla. „Udělej to, prosím tě, tak, aby se to dalo zrušit, až bude zase škola fungovat normálně.“

„Dobrá, jak chceš.“ Vyšli na chodbu a profesorka McGonagallová se dala do práce. Neville ji chvilku fascinovaně sledoval. Pak si všiml, že jí to není zvlášť příjemné, a přešel k Anzelmovi.

„Mistře Janecie... co lidi z... laboratoře?“ zašeptal.

„Budete jim chodit otevírat,“ mrkl na něj Anzelm. Neville mu mrknutí oplatil a usmál se.

„A... mistře Janecie? Všiml jste si té ruky? Myslím tu křeč...?“

Tentokrát sklidil pochvalný pohled – a Anzelm si odešel šeptat s léčitelkou Dillonsbyovou.

Pak je profesorka McGonagallová požádala, aby se dotkli hůlkami určitého místa na dveřích, a prohlásila práci za hotovou.

„Tak, teď je čas na ty recepty,“ zaklepal Anzelm Nevillovi na rameno. „Určitě mi k tomu máte co říct.“

Když odcházeli do denní místnosti, Neville zaregistroval, že profesorka McGonagallová jde za léčitelkou Dillonsbyovou do sálu. Otevřely dveře a Neville uviděl koutek ohrazený plentami, kde léčitelé nejspíš ošetřovali lehká zranění. Byl moc rád. Věděl, že by jeho profesorka sama za léčiteli nezašla, že by sama od sebe o ošetření takové... podle jejího názoru drobnosti... nepožádala. Dobře si všiml, že se tady na ošetřovně necítí ve svojí kůži. Na rozdíl od něj. On si tu připadal... patřičně.

Anzelm se začetl do svitků od profesora Snapea. „To myslí vážně?“ zašeptal nevěřícně, když se propracoval k druhému receptu.

„Co, pane?“

„Že jsou v laboratoři schopni uvařit tohle? Měl jsem dojem, že tam jsou jen studenti...“

„No... jsou... Proč?“

„Tohleto jsou poslední objevy, které mistr Severus publikoval, Neville,“ poklepal si Anzelm pergamenem o ruku.

Neville zazíral. Takže měl ve svém odhadu pravdu, profesor Snape jednoznačně dával svoje nové recepty... na rozdíl od profesora Slughorna, zřejmě. Mimoděk ho napadlo srovnání s profesorkou McGonagallovou a její pečetí na dveřích.

Ach, Merline, profesor Snape... profesor Slughorn... doučování z lektvarů... Zatracené lektvary!

Anzelm dočetl poslední svitek. Zamyšleně položil pergameny na stůl. „Poslyšte, Neville, jak dlouho jste říkal, že mistru Severovi ta práce trvala? Písmo je vaše, že? Jeho je jen signatura.“

„Ano, pane, diktoval mi a pak to po mně kontroloval...“ Neville se ošil. Nechtěl se zmiňovat o tom pokaženém receptu. Najednou měl dojem, že by to vůbec nebylo rozumné. Mistr Janecius zase vypadal jako zvíře před útokem. „Asi... já nevím, asi dvě hodiny, pane... Pak ale usnul, pane.“

„Tak. Dvě hodiny.“ Mistr Janecius vstal – a Neville strnul. Židle zarachotila trochu hlasitěji než obyčejně, Janeciovy pohyby byly trochu prudší než obyčejně... Neville si všiml zaťatých zubů. „Dvě hodiny. Těsně po tom zákroku.“ Došel ke kotlíku s kávou a nalil si. Držel hrnek chvíli v rukou. Pak ho prudkým pohybem vychrstl do odpadu. „Dvě hodiny! Měl jsem si uvědomit, že nás slyší! Ach, Paní!“

Hrnek zařinčel na stole. Nově instalované signalizační zařízení jemně zacinkalo. „Běžte otevřít, Neville,“ poručil po drobné pauze Anzelm a sám zašel dozadu.

Za dveřmi byla Hannah.

„Co tu máte za novoty?“

Nevillovi nebyla její dobrá nálada a zvědavost zrovna po chuti. Ale on přece nemohl za to, že se mu profesor Snape rozhodl diktovat, ne? A mistr Janecius nebyl naštvaný přímo na něj, ne? Ale i tak.

„Neville, co je s tebou?“

„Ale nic... asi toho mám tak trochu plný brejle. Tady je to dneska jeden šok za druhým. Tohleto? Bezpečnostní opatření. Kvůli bystrozorům. Jako v laboratoři, chápeš. Dost podobně.“

„Aha... tak proto mě zastavila McGonagallová, že mám přijít později... Ty, to je ale hezká práce. Já se jenom dotkla dveří, člověče, a už jsem slyšela, jak to někde uvnitř cinká.“

Bodejť by to nebyla hezká práce! Však to dělala profesorka McGonagallová osobně! Neville se mračil. Věděl, že to Hannah myslela jako pochvalu, ale jednoduše potřeboval prvně strávit... no, to všechno.

Hannah naklonila hlavičku a pěkně se na něj podívala. Usmála se. Mrkla na něj. Malinko zčervenal. Ale přestal se mračit a bylo mu líp.

Dovedl ji do denní místnosti. Mistr Janecius tam nebyl. Neville si netroufl převzít lektvary sám, měl v čerstvé paměti, co to dělá, když vrtá do práce profesoru Snapeovi: rozhodně nechtěl riskovat totéž i s mistrem Janeciem; takže aspoň nalil sobě i Hannah hrnek kávy.

Když se mistr Janecius za okamžik vynořil ze dveří do zadní místnosti, měl sice mokrou hlavu, ale už to byl zase on, včetně úsměvu skrytého v šedivých očích. „Slečna Abbottová. Odpočatá na novou směnu? A náš Neville se chová jako dobrý hostitel.“

Zatímco si Hannah pochutnávala na kávě (a chválila, jak je dobrá, a omlouvala se, že se po včerejší noční směně nějak pořád nemůže probudit – Neville byl za její švitoření pro jednou rád a usmíval se na ni, kdykoli měl možnost), pomohl Neville mistru Janeciovi odškrtat položky na seznamu. Pak mistr Janecius přiložil k seznamu nové recepty, dal Hannah několik důrazných pokynů pro laboratoř – a nakonec Nevilla poslal pro večeři, jako obvykle.

„Já myslela, že na ošetřovnu nosí jídlo domácí skřítci,“ prohodila Hannah, když spolu šli po schodišti ke kuchyni.

„Třeba se mě chcou na chvilku zbavit,“ zažertoval Neville.

Ale když nad tím pak cestou zpátky přemýšlel, uvědomil si, že asi nebyl daleko od pravdy. Ostatní dva studenti, kteří na ošetřovně pomáhali, nikdy v denní místnosti nejedli: zdálo se, že chodí jíst se všemi do Velké síně a spát normálně do svých ložnic. (Vlastně ani nevěděl, kteří dva to jsou: ani jednou je nepotkal, nebo si neuvědomil, že to jsou oni.) No a pacienti samozřejmě taky museli něco jíst. A byla spousta odpadu: špinavého prádla, špinavého nádobí, použité gázy... Přestože Neville viděl, že léčitelé sami uklízejí, co můžou, měla Hannah s těmi skřítky pravdu. To ovšem znamenalo, že se na ošetřovně mohli bez téhle Nevillovy pochůzky dost dobře obejít.

Že by mi to takhle přizpůsobili, když jsem nechtěl jít do Velké síně? Nejspíš...

Ale proč? Aby se mě zbavili? To těžko... to mohli i jinak.

Možná proto, abych se na chvilku dostal ven já? Abych si já sám od nich odpočal?

Třeba jako teď? (A opravdu: i když levitoval přeplněný tác se spoustou tekutých věcí, což rozhodně vyžadovalo hodně pozornosti a energie, cítil se zvláštně lehounce, jako by se dostal z nějakého lisu. Nesrovnatelně proti tomu, jak mu bylo ještě před necelou půl hodinkou, když šel Hannah otevřít.)

Ale... léčitelé z ošetřovny skoro neodcházejí. Jak to potom řeší oni? Jak to dělá třeba mistr Janecius, že je pořád... no, skoro pořád... aha. A madam Pomfreyová a její strach, že lidi začnou umírat. Aha. A ostatní studenty posílají spát na koleje, jenom mě tam nechávají celou dobu – a madam Pomfreyová mi říkala, že z nich ze všech vidím nejvíc. Aha.

Neville pochopil, jak moc je pro léčitele důležitá právě ta denní místnost. Kousek soukromí. Včetně Anzelmova věčného kotlíku s kávou.

A taky, proč mistr Janecius doopravdy prosadil, že to bude i Nevillova hůlka, která dokáže otevřít zapečetěné dveře, aniž by musel zvonit.

A taky, proč se tehdy mistr Janecius bez říkání postaral o jeho popálenou hlavu, hned tenkrát, když tam Neville poprvé přišel – a léčitelka Dillonsbyová zas o profesorku McGonagallovou, bezprostředně poté co jim paní profesorka zajistila klid k práci. Proč madam Pomfreyová donesla v poledne kakao i... komu, ostatním dvěma studentům? A proč se neptala, proč se Nevillovi nechce do Velké síně, a prostě to jenom zařídila tak, aby z toho měli užitek všichni.

Jednoduše je to v rozšířené verzi totéž, co se děje v... laboratoři. Proč se pro ně stala... tamta laboratoř během roku prakticky druhým domovem, místem, kde se navzory všemu cítili v bezpečí. Místem, kde si profesor Snape mohl připravovat protijed, o kterém věděl, že ho s devadesátiprocentní pravděpodobností zabije (ale že ho přesto potřebuje, leda by se chtěl vzdát bez boje a umřít se stoprocentní jistotou), a přece si v mezičase najít čas a chuť na čaj. Místem, kde se vařily desítky várek různých balzámů a mastí, a přece tam nedoléhala bolest Carrowova cruciatu. Místem, kde když se zjistí, že jeden z nich přežil, i když to skoro nečekal, vyškrábou se čokoládové žabky ze všech tajných skrýší, aby se mu poslaly, jen tak, pro radost, ať už je to jejich profesor nebo ne. Místem, kde lidi nejsou Gryffindoři nebo Slytherini, studenti nebo profesoři, ale prostě kolegové.

Neville položil tác na zem, dotkl se hůlkou dveří a ony se nehlučně otevřely.

Cítil se mimořádně poctěn.

Zpět na obsah

Kapitola 4: 4. Lektvary

 

V denní místnosti nikdo nebyl. Neville nakoukl dozadu, co dělá profesor Snape. Ještě spí? Ne. Četl si, stejně jako ráno.

„Pane profesore? Neruším? Chtěl byste se navečeřet?“

„Máte v úmyslu mi dělat společnost?“

„No... jo, když budete chtít.“ Neville poklízel svoje roztahané učení, aby udělal na stolku místo.

„V tom případě sem přineste ještě jedno křeslo,“ řekl Snape zpoza zvednutého Janeciova sešitu.

Nojo, ale odkud.

Nakonec v koutě denní místnosti našel volnou a použitelnou stoličku. Poslal ji ke stolku. Naložil na dva talíře bramborovou kaši, nějakou zeleninu a maso. Ošetřil tác ohřívacím kouzlem, jako v poledne, aby jídlo zůstalo správně teplé i pro všechny ostatní, a donesl Snapeovu a svoji porci na stolek.

Snape si dal tu práci a oblékl si župan. Pokoušel se vstát. Neville přiskočil a podepřel ho.

„Proč musela profesorka McGonagallová pečetit dveře, Longbottome?“

„Co jsem pochopil, tak bystrozoři chtějí vyslýchat lidi na ošetřovně a léčitelé jim to nechtějí dovolit. Teda, ne že bych se divil, ani jedné straně.“

„Objevujete krásy samostatného uvažování?“ ušklíbl se profesor.

Neville se po něm podíval... a ušklíbl se taky.

„Učíte se,“ zkonstatoval Snape. Chvíli jedli mlčky.

„Pane profesore? Můžu ještě k těm Neprominutelným?“

Snape kývl. „Stručně.“

„Jenom jednu věc. Když už se stane škoda, dá se to nějak napravit?“

„Na které straně?“

„No... na obou, pane.“

Snape dojedl a odložil příbor. Neville vzal talíř a odnesl ho do přední místnosti. „Kdybyste měl chuť, je tu ještě kompot, pane,“ zavolal od dveří. Snape něco zabručel. Neville nerozuměl přesně, ale donesl dvě misky kompotu.

„Na straně oběti je to snadné, Longbottome. Účinky smrtící kletby se napravit nedají. Pokud jde o cruciatus, máte sám dostatek zkušeností, takže jistě víte, že pokud nedošlo vlivem bolesti k trvalému poškození psychiky, zůstávají obvykle jenom drobné jizvy na kůži v okolí hlavních nervových uzlů: s těmi se dá nakládat stejně jako s jakýmikoli jinými jizvami. Imperius vyžaduje hlavně klid a podobnou péči jako po otřesu mozku. Opět pod podmínkou, že nedošlo k trvalému poškození. Jakákoli vedlejší, mechanická poranění vzniklá díky křečím v cruciatu nebo neohrabaným reakcím pod imperiem se léčí zcela běžnými metodami. S pocity viny, které oběť má poté, co si uvědomí, co pod kletbou prováděla, se toho moc dělat nedá. Mudlové prý mají nějaké metody, ale nevěřím, že by byly příliš účinné.“

„Aha... To nezní tak špatně... Teda pokud to člověk přežije, žejo.“

„Když člověk přežije, ano,“ souhlasil Snape neochotně a vrtal se lžičkou v kompotu. „Někdy je ale lepší nepřežít.“

Nevillovi ztuhla tvář. „Kdy konkrétně?“

„Třeba když víte, že jste přežil jen proto, aby vás mučili dál a dál,“ drtil Snape lžičkou kousky hrušek v misce. „Někdy si člověk přeje zemřít rychle. Někdy to považuje za... milosrdnější. Mistři lektvarů mají v tomto výhodu: mohou použít nějaký jed. Znají bezpečné dávkování – a obvykle u sebe nějakou tu fiólu nosívají. Ostatní... Vaše vlastní hůlka nezbytně selže, pokud se ji pokusíte obrátit sám proti sobě, víte.“ Rozmačkával kousky ovoce, jako by pracoval s moždířem: vypreparoval všechny pecky a pečlivě mísil drť se šťávou. „Žádal jsem vás, abyste byl stručný, Longbottome. Neplýtvejte mou trpělivostí.“

Neville měl pocit, jako by se dobrý míchaný kompot ve Snapeově misce pomalu měnil v prudký jed.

„Víte, pane profesore, já si dělám starosti o... o lidi, co znám,“ pokusil se vysvětlit.

„To chápu.“ Jemný, kontrolovaný hlas – a drť v misce už byla vymíchaná skoro do hladka.

„Já bych jim chtěl pomoct.“

„I tomu rozumím. Obávám se, že nemáte mnoho možností.“

„Já nemyslím jenom tátu a mámu, pane...“

Snape si nabral jemnou kaši a nesl ji k ústům.

Neville vystartoval, srazil mu ruku, bleskem tasil hůlku. „Evanesco!“

Jeden, dva, tři údery srdce. „Co jste si myslel, že to je, vy neskutečný... hazardére?“

„Nevím,“ vydechl Neville, pustil profesorovu ruku a schoval hůlku, „ale vypadalo to zatraceně jedovatě.“

„Pro Merlina, Longbottome.“ Snape zakroutil hlavou, povolil sevřené pěsti a promnul si prsty v dlaních.

Neville si vzpomněl, že tentýž pohyb viděl už několikrát: u mistra Janecia, když použil magii bez hůlky. Taky si uvědomil, že profesorova ruka celá brněla. Hazardére, proběhlo mu hlavou. Zachvěl se. Ale věděl, že by to udělal znovu.

„Vy se snad domníváte, že rozeznáte jed od kompotu lépe než já sám?“ otočil k němu profesor svoje nečitelně černé oči.

„Právě že ne.“

Ticho.

„Právě že ne,“ zopakoval po nekonečně dlouhé době Snape, jako by tomu nemohl uvěřit. „Zdá se, že mě dnes nepřestanete překvapovat, Longbottome.“

Ticho.

„Jo,“ zašeptal po chvilce Neville sotva slyšitelně. „Já taky zírám. Tohle mi někdo vykládat ještě tak předevčírem, tak se mu vyřehtám do obličeje.“

Ticho.

„Měl byste příležitostně sejít do sklepení. Nedaleko mého starého kabinetu je takové menší... bludiště. Jakmile se tam trochu zorientujete, není to tak nepřehledné: jen jedna několikrát lomená chodba. Nacházejí se tam nějaké nepoužívané učebny a docela vzadu je mezi kameny jedna zvláštní škvíra. Tam mají hnízdo bubáci. Chodíval jsem je tam lovit, ale nikdy se mi nepovedlo je vyšťourat všechny. Doporučuji vám, abyste si tam zašel... ovšemže řádně připravený. Domnívám se, že si budete muset vymyslet nějaký nový trik.“

Ticho. Pak: „Bubák se může změnit?“

„Samozřejmě. Neočekávejte, že to bude k lepšímu. Alespoň pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti. Dětské strachy jsou jednodušší.“

„No to teda pěkně děkuju,“ pousmál se chlapec.

„Potěšení na mojí straně,“ ušklíbl se nezaměnitelně profesor.

Neville se rozesmál.

Dveře se otevřely o něco víc a dovnitř nahlédl Anzelm. „Pánové se baví?“

„Tak, pane Anzelme, pánové se baví,“ napodobil Snape přesně léčitelův lehký přízvuk.

„Prosil bych pány, aby byli pokud možno méně hluční,“ usmál se rozverně Anzelm. „Dovolí pánové, abych se připojil?“

„Ale samozřejmě,“ pokynul mu profesor ke stolu. Neville vstal, odnesl misky od kompotu a sedl si na zem pod okno.

„Jsem velice rád, že se cítíte tak dobře, mistře Severe.“ Anzelm střelil očima po bublinách na okně (teď odrážely světlo svíčky, pableskovalo v nich všemi barvami duhy), spokojeně si pokývl a položil si talíř na stůl. „S vaším laskavým svolením, pane mistře lektvarů, děkuji.“

Snape přikývl. „Anzelme, kam jste mi dali hůlku?“

„Omlouvám se, mistře Severe, byl jste v bezvědomí a ten hábit byl ve strašném stavu. Do nočního stolku.“

Snape natáhl ruku. Anzelm okamžitě položil příbor, ale Neville byl rychlejší. Profesor se opřel o studentovo rameno s naprostou samozřejmostí. Došli ke stolku a Snape se v něm chvíli přehraboval. Vytáhl hůlku a začal si s ní pohrávat.

„Čím se vám povedlo mi rozkolísat magii, Anzelme?“

„Diagnostickým kouzlem,“ otřásl se léčitel. „Málem jste zkolaboval. Nic takového jsem nikdy předtím neviděl...“ Pozoroval profesora, zřetelně napjatý. „Buďte prosím opatrný, mistře Severe...“

„Už by to mělo být v pořádku, už jsem něco zkoušel,“ pohodil hlavou profesor. Ale čím víc si s hůlkou hrál, tím nespokojeněji vypadal. „Ten psychopat se mě snažil zabít ještě i ze záhrobí.“

„Myslíte Voldemorta, pane?“ ujišťoval se Neville.

Snape okamžik zaváhal, pak s rozmyslem přikývl. „Ach ano, Temný pán, jistěže... Longbottome. Rád bych, abyste mi vyprávěl, jak přesně padl.“ Položil hůlku na polštář a sedl si na postel. „Nemám pochybnosti o tom, že je skutečně mrtvý, a Minerva mi řekla, že Potter přežil, ale chtěl bych znát podrobnosti.“

„Hm...“ zamyslel se Neville, „to by bylo nejlepší zeptat se Harryho. Já vám můžu říct jenom to, co jsem viděl... On tam byl občas docela zmatek.“

„Nemám chuť poslouchat líčení pana Pottera. Váš zmatečný dojem mi bude stačit.“

„Co proti němu všichni máte,“ zabručel Neville. „Já ho mám celkem rád. No jak chcete, pane.“ A začal vyprávět, jak viděl a prožíval bitvu on sám: poprvé od toho večera. Jak mluvil, uvědomoval si, jak moc se jeho pohled liší od Harryho, o kolik je chaotičtější, ale taky, o kolik víc si všímal ostatních lidí. Snape se vyptával na profesorku McGonagallovou, a Neville poprvé plně uviděl, že v bitvě řídila nejen studenty a profesory, ale i členy Fénixova řádu a prostřednictvím Shacklebolta částečně i bystrozory. Profesor Flitwick? zeptal se Snape, a Neville s údivem zjistil, že maličký, mírumilovně vypadající profesor byl vždycky neomylně tam, kde mohl být nejužitečnější: buď aby překvapil nepřátele, nebo aby pomohl z nouze vlastním. Že musel průběh bitvy dost přesně odhadovat: tak, jak to dělávají jen velice zkušení bojovníci. Pak Snapea zajímalo, co se dělo ve sklepení, a Nevillovi došlo, že minimálně polovina Slytherinu se musela vrátit zpět a že zřejmě postupovali podle nějakého předem dohodnutého plánu.

„Ale pochopitelně, profesor Slughorn a já jsme učili vybrané studenty provádět asistované přemisťování. Bylo jasné, že pokud se bude evakuovat, tak děti nemohou zůstat u Prasečí hlavy nebo na jiném podobném místě: to už by byly bezpečnější uvnitř Hogwarts. Profesorka McGonagallová udělala dobře, že se pro evakuaci rozhodla,“ řekl potěšeně Snape.

Neville se uchechtl, když si představil, jak některé drobné dívky ze Slytherinu přemisťují tělnatého profesora Slughorna. Pak mu došel význam Snapeových slov. „Oni byli na naší straně, pane?“

„Slytherini nejsou hlupáci, Longbottome. Škoda že jste nikdy nezůstal v laboratoři na čaj.“

„Já mám dojem, že v poli musel být stan první pomoci,“ řekl Anzelm. „Někteří lidi sem přišli s ranami alespoň základním způsobem ošetřenými.“

„To taky byl. Zeptej se profesora Slughorna a Blaise Zabiniho.“

Když se Neville dostal k té části, kdy mu Voldemort posadil na hlavu Moudrý klobouk a zapálil ho, Snape se bezděčně otřásl. Anzelmovi blesklo v očích a přikývl. Neville se pokusil popsat svoje překvapení, když se temene jeho hlavy dotknul jílec Godrikova meče. Když pak líčil, jak mečem rozsekl Nagini, zakoktal se. Profesor a léčitel si vyměnili pohledy. Pak se Neville dostal k slavnému duelu Harryho a Voldemorta.

„Potter žvanil,“ zkonstatoval znechuceně Snape. „Ne že bych to nebyl čekal, ale i přesto mě nedostatek taktu ze strany pana Pottera vždycky znovu a znovu... rozmrzí. Ještě mi řekněte, že si ho Temný pán vyslechl až do konce a pak se neúspěšně pokusil ho zabít smrtící kletbou i pošesté.“

„No... přesně.“

Potter žvanil. Nevillovi vytanulo na mysli, jak byl ráno nešťastný z toho, jak neomaleně prozradil jeho tajemství Lupin. Ošil se: měl sice Harryho rád, ale tentokrát měl profesor Snape naprostou pravdu, i když možná ani sám netušil, jak moc. Neville doufal – marně, to věděl – že se profesor nedozví, co všechno o něm Harry rozkecal. Zdaleka to nebylo jenom to slavné „Dumbledoreův člověk skrz naskrz“, ale hlavně, a možná především... A nejen během souboje, ale i potom ve Velké síni... a Hermiona pak při snídani naznačovala něco o svých kontaktech na lidi z novin, což může znamenat jedině... Merline, dej, ať se to profesor Snape nedozví nikdy celé. Už tak Harryho nemá nijak v lásce.

„Jo... jo, pane. Přesně tak,“ přikývl ještě jednou. A v duchu počítal: kolikrát se to Voldemort už Harryho pokusil zabít? Nebylo to víckrát? Pak si uvědomil, že profesor řekl smrtící kletbou, a došlo mu, že Snape má o Voldemortových neúspěšných pokusech opravdu perfektní přehled.

„Jaká nepředvídatelná náhoda pomohla Potterovi přežít tentokrát?“ zajímal se profesor.

Neville mu to řekl a Snape se rozesmál. Znělo to dost divně a velice nezvykle. Jako by tím zvukem překvapil i sama sebe.

„Předpokládám správně, že si někteří lidi myslí, že to je konec všech problémů? Že se teď rozdají Merlinovy řády a pak všechny hodné děti půjdou domů a budou žít šťastně až do smrti?“

„No... někteří určitě, pane,“ pokrčil rameny Neville. Někteří jiní vaří lektvary, ošetřují raněné, loví v Zapovězeném lese zbytky Smrtijedů a opravují hrad, pomyslel si. „Vy si to zřejmě nemyslíte.“

„Ne, Longbottome, já v pohádkách nežiju,“ ušklíbl se profesor kysele. „Jestliže chcete znát můj názor, domnívám se, že ta opravdová práce teprve začne. Posledně trvalo přes dva roky, než se situace jakž takž uklidnila.“ Vypadal, jako by chtěl dodat ještě něco, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Položil znovu ruku na hůlku na polštáři.

Anzelm dojedl a odešel po sobě uklidit.

„Longbottome,“ řekl tiše profesor, „rád bych vás požádal o... jednu laskavost. Jste ochoten?“

„Samozřejmě, pane?“

„Zajděte do laboratoře. Vzadu je můj pracovní stůl. Tam, v šuplíku pod deskou, najdete dvě krabičky, ve kterých Ollivander prodává hůlky. Přineste mi je.“

Neville překvapeně přikývl. Tohle nečekal. Ale neztrácel čas ptaním: upozornil mistra Janecia, že má nějakou pochůzku, a běžel.

Cestou jen doufal, že ani v jedné té krabičce nebude nějaká taková fióla, o které profesor Snape říkal, že ji u sebe mistři lektvarů mívají... pro případ nouze. No, pokud bude...

Pokud to bude opravdu chtít udělat, tak mu v tom nezabráním, uvědomil si – a roztřásla ho zima. Ale teď? Teď? Proč by měl? Merline, ať...

Neuměl to přání přesně formulovat.

Nahoře na ošetřovně Anzelm napouštěl vanu a rozbaloval holení. Ani on neměl nejlepší náladu. Teď už místní situaci chápal podstatně lépe. Začínal dokonce rozumět Shackleboltovi: ne že by byl ochoten na jeho požadavky přistoupit, ale už viděl, co ho k nim vedlo. Zamýšlel to tak mistr Severus, když Anzelmovi dovolil být přítomen téhle rekapitulaci? Nevěděl: tak dobře zas mistra Severa neznal. Ale v každém případě bylo jasné, že jeho původní plány, totiž pokusit se mistra Severa přesvědčit, aby ho přijal jako osobního žáka, jsou naprosto nerealizovatelné. Mistr Severus bude mít teď dost vlastních starostí. Anzelm se kousal do rtů. Byl blázen, naivní mladý blázen. No dobrá, co se dá dělat. Za čtrnáct dní skončí praxi u svatého Munga, vyzvedne si poslední osvědčení a vrátí se do Norska k Brigittě z Narviku. Mistryně z Narviku mu jistě doporučí... nějakého jiného a dobrého mistra... a s mistrem Severem se bude dál potkávat na konferencích, jako dosud...

Hlupáku, okřikl se. Buď rád, že mistr Severus vůbec žije. Copak nevidíš, jak málo počítal s tím, že se sám konce války dočká? Co je nějaký titul mistra lektvarů proti lidskému životu? Namátkou si vzpomněl na to malé děvčátko, které s Nevillem nesli do márnice. Některé si Paní vezme, některé ze své ruky propustí zpět do světa.

Mistr Severus si v teplé vodě s bublinkami lebedil stejně, jako když si odpoledne koupal tvář ve slunci. Anzelm se za jeho zády smutně usmíval.

„Kolik ti ještě zbývá z povinné praxe, Anzelme?“ zeptal se mistr Severus náhle.

„Promiňte? Ach, ano... Mungo je poslední. Dva týdny.“

„Vracíš se pak na sever?“

Anzelm vzdychl. „Ano, nejspíš.“

„Nepříliš rád? Máš snad nesrovnalosti s Brigittou z Narviku?“ Neville by poznal jak ten hloubavý jemný tón, tak zvídavé jiskřičky v temných očích. Anzelm s mistrem Severem tolik zkušeností neměl.

„Ne, to ne, mistře Severe. Jen ještě nemám jasno, ke komu se obrátím dál.“

Zkoumavý pohled. A další otázka: „Kde všude jsi byl na praxi?“

Anzelm byl tím zájmem překvapený. Věděl, že mistr Severus považuje běžnou konverzaci za ztrátu času. Ale třeba chce zjistit, jak jsem využil možností, které mi otevřel, pomyslel si a začal pokojně vypočítávat: „Na klinice Mistra gdaňského, v Heidelbergu v tamních laboratořích, v rumunské dračí rezervaci, to byla zajímavá zkušenost...“

„Jako léčitel, nebo jako ošetřovatel zvířat?“ zkřivil rty mistr Severus. Tak ho Anzelm viděl jenom dvakrát, v Heidelbergu při přednášce starého mistra Divjakova... a na svojí vlastní zkoušce.

„Oni to tak nerozlišují,“ pousmál se smírně. „Pro ně jsou nejdřív zvířata, pak lidi. Byl jsem k ruce tamnímu mistru lektvarů i mistru léčiteli. Skoro jsem nespal.“

„To je v tomto oboru běžné,“ ucedil profesor a nabral si plnou hrst pěny. „Pokračuj.“

Anzelm drobně zvedl obočí. Pak se rozhodl ten osten ignorovat: koneckonců, komentáře mistra Severa takové bývaly často, z různých, mnohdy ne zcela jasných příčin, a urážet se nevedlo obvykle nikam. Navíc míval mistr Severus většinou pravdu. Anzelm věděl, že jediné, co má teď smysl, je dokončit výčet. „V Ravenně u mistryně lektvarů Tissy, v Gabretě poblíž Obřího hradu u mistra léčitele Stránského, to je krásné a silné místo, no a teď u svatého Munga.“

„Vybral sis poměrně vyhlášená místa. Máš dobrá hodnocení?“

„Ano, mistře Severe, mám. Kamkoli bych se mohl kdykoli vrátit.“

Mistr lektvarů souhlasně přivřel oči. Chytil se madla na boku vany a pomalu vylezl ven. Anzelm mu přehodil přes ramena velkou osušku a opatrně ho posadil na stoličku. Položil mu ruce na ramena a čekal, až si tělo zvykne na změnu polohy. Automaticky vnímal proudění energií v těle pacienta: ano, bylo to už mnohem lepší. Ještě ne zcela v rovnováze, ale nesrovnatelně lepší. Nové rány se hojily očekávanou rychlostí, celková vyčerpanost pomalu ustupovala. Vnitřní orgány už pracovaly správně. Staré jizvy... dobrá, zítra snad bude možné začít s třezalkou. Magie ještě mírně kolísá a stále je obtížně rozeznatelná její individuální pečeť, ale ochranný obal je už na místě. Anzelm ani v nejmenším nepřeháněl, když mistru Severovi odpovídal, a věděl, že nepřehání: opravdu by se mohl ze dne na den objevit i u slavného Mistra gdaňského, a právem.

Pak profesor položil další znepokojivou otázku: „Zabýváš se pořád svojí myšlenkou organických inhibitorů?“

„Ano, mistře Severe.“ Léčitel maličko sklonil hlavu: to bylo téma jeho první práce na poli lektvarů, té, kterou oponoval právě profesor Snape. Teď, při zpětném pohledu, Anzelmovi ta práce připadala... no, nedotažená. Nezralá. Čistě akademická bez ohledu na praxi. Teď by si už něco takového předložit nedovolil. Rozhodně ne takové kapacitě, jako byl mistr Severus Snape. Bohyně, já měl ale drzost...!

„Už se ti to povedlo zjednodušit?“ zvedl pobaveně obočí profesor a v očích mu zahráli čertíci.

„Trochu...“ Anzelm se začervenal: znovu si vzpomněl na zkoušku. Jak byl pyšný na svoje složité řešení – a jak mu mistr Severus řekl, že dobrý mistr lektvarů je schopen uvařit si protijed dřív, než padne mrtev k zemi.

Profesor se předklonil a začal si ručníkem vysoušet vlasy: povedlo se mu tak zakrýt úsměv.

„Kdyby sis chtěl otevřít samostatnou laboratoř na kontinentě, Anzelme, dokázal bys to?“

Anzelm se zamyslel. Oči mu těkaly ze strany na stranu, jak počítal a zvažoval možnosti. „Ano, snad ano. S pomocí mistryně z Narviku, nejspíš... a snad ve spolupráci s nějakým dobrým herbaristou... Na kontinentě taky není zrovna klidno. Na severu je aspoň dost volného místa: lidi se tam špatně hledají. Však víte, inkvizice...“

Mistr Severus přikývl a nechal Anzelma, aby mu namydlil a oholil tvář.

„Ale raději bych...“ Anzelm si nebyl příliš jistý. Čekal ho rok nebo víc pod vedením některého mistra lektvarů a velká mistrovská zkouška: dál se zatím nedíval. Ještě pořád měl dojem, že by rád kombinoval oba obory, buď v nějaké nemocnici, nebo takovým způsobem jako viděl u mistra Stránského. Ale za hlavní prioritu teď považoval dobře se připravit a především přežít mistrovskou zkoušku. Přesněji řečeno přežít mistra Divjakova. Z těch pár drobků informací, které zjistil o jeho požadavcích, a zejména metodách, se mu ježily všechny chlupy na těle. Vrátit se živý z Durmstrangu. Potom si už nějak poradí.

Mistr Severus tázavě nakrčil čelo.

Anzelm smutně zavrtěl hlavou.

„Buď samostatná praxe, která si vydělá na svůj provoz, nebo pracovat v některé větší nemocnici ve vývojovém oddělení, nebo být profesorem na některé dobré škole, nebo mít hromadu zlata po rodičích,“ otřel si mistr Severus zbytek mýdla z tváře. „Jak jinak sis to představoval?“ Naklonil hlavu na stranu a věnoval Anzelmovi jeden ze svých pochybovačných pohledů. Neville by nejspíš překvapeně konstatoval, že jeho bývalý profesor lektvarů opravdu nepotřebuje ani ponuré sklepení, ani vlající hábit, ani mít tvář orámovanou svými vlasy: že dokáže vyvolat tentýž dojem i zamotaný v puntíkaté osušce a s kostkovaným ručníkem na hlavě. Anzelm si jenom vzpomněl, jak prezentoval na zkoušce svůj lektvar a mistr Severus, tehdy tedy ještě mistr Snape, přesně takhle naklonil hlavu a položil svou první otázku. Vzpomněl si na napjatá záda mistryně z Narviku. Na to, že on sám měl dojem, zcela mylný, že ta otázka je snadná a že svou práci bez potíží obhájí.

Nadechl se – a zjistil, že i tentokrát mu prostě vymizela z hlavy slova.

Slyšeli, jak se vrátil Neville Longbottom. Podle toho, jak dupal a skoro třískl dveřmi, byl zřejmě dost vyvedený z míry.

„Děje se něco zvláštního, Longbottome?“ zavolal z koupelny profesor Snape.

„Jo, to bych řekl, pane. Profesorka McGonagallová, profesor Slughorn, pan Shacklebolt a pan Weasley na sebe řvou na chodbě, až málem padá hrad. Sem to není slyšet?“

„Pochopil jste, oč se hádají?“

„Já se snažil být neviditelný, pane,“ ohrazoval se Neville z pokoje. Něčím tam chvilku rachtal, pak podal do dveří koupelny župan a čistou košili. „Křičeli něco o ministerstvu. Něco ve smyslu kdo má na co právo. Nic moc jsem z toho nevyrozuměl. Ale mám dojem, jestli nechtějí Shacklebolta udělat ministrem magie.“

„Ještě sem přinesu světlo a půjdu tu milou novinu říct paní Poppy,“ zamumlal Anzelm. Automaticky převzal od Nevilla prádlo. Koupel mistru Severovi viditelně prospěla, pohyboval se s nesrovnatelně větší jistotou. Takové obyčejné mudlovské maličkosti, podivil se léčitel. Možná je někdy podceňujeme...

„A profesor Slughorn říkal, že on tu být nemusí, že on podepsal řediteli Dumbledoreovi smlouvu na jeden rok,“ pokračoval zaujatě Neville a automaticky k profesoru Snapeovi natáhl ruku. Snape se opřel. „A když jsem pak za ním šel do jeho kabinetu, jestli by nemohl postrádat nějaký anorganický substance pro... já teda řekl pro lektvary pro ošetřovnu, ale... vy jste říkal, že měl ten stan první pomoci, pane profesore, a on není blbej. Dal mi skoro všechno, co měl ve skladě. Leda dobře, v laboratoři už začínaly minerály docházet. A přísady ze zvířat taky. Tak proto mi to trvalo tak dlouho. Jo a donesl jsem vám váš hábit. Jo a taky boty, pane.“

Anzelm umístil na stůl svícen a odešel.

Snape se usadil do křesla. „Nebude vám vadit, když s vámi budu sdílet pracovní stůl, pane Longbottome?“

Neville chvilku přemýšlel, škrábal se na hlavě. Oceňující pohled? Čím si od profesora Snapea vysloužil další gesto, které měl profesor rezervované prakticky jenom pro své Slytheriny? A co profesor chce teď? Pokusně Snapeovi přinesl jeho pergameny, inkoust a brk. Snape sice krátce pokývl, ale zároveň vyčkávavě zvedl obočí.

„Dáte si trochu čaje, pane? A tady...“ Neville položil na stůl profesorův pečlivě složený černý hábit a značně váhavě a značně se třesoucíma rukama z něj vybalil obě krabičky. Olízl si rty. Merline, ať... ať v tom není...

Profesor spokojeně kývl a otevřel první z nich, tu těžší.

Byla prázdná.

Uložil do ní svou hůlku.

Pak otevřel tu druhou. V jemném saténovém lůžku spočívala graciézní bílá hůlka.

Neville si oddechl. Pak mu došlo, co vidí, zabodl oči do země a snažil se tvářit, že v místnosti není.

„Máte dobré vychování, Longbottome,“ prohodil Snape. „Pokud je mi známo, máte i vy sám zkušenosti s výměnou hůlek, je to tak?“

„Ano, pane... Zlomil jsem si tu starou před dvěma roky na ministerstvu.“

„Všiml jsem si jisté výrazné změny. Dovolíte mi otázku, pane Longbottome?“

„Byla původně tátova,“ odpověděl Neville. „Ta zlomená.“

„Děkuji za důvěru.“

„Ta nová je jenom moje,“ dodal Neville tiše, překvapený profesorovou taktností.

„Mohu konstatovat, že to bylo velmi rozumné rozhodnutí.“

Neville vytáhl svou hůlku z kapsy, položil ji na stůl a jemně pohladil. Trešňové dřevo a žíně z jednorožce. Babičce se ta hůlka nelíbila: měla dojem, že je slabá, dobrá leda pro holky, stejně jako formule a bylinkářství, ale Neville měl svou novou hůlku moc rád. Měl pocit, že pomáhá věcem růst. Vzhlédl k profesoru Snapeovi. Zdálo se mu, že Snapeovy černé oči nejsou tak chladné a odsuzující jako obvykle, a i ten mírně zkřivený koutek úst připomínal něco o trochu lidštějšího než pohrdlivý úšklebek. Je možné, že by Snape Nevillovu volbu neodsuzoval? Neville se opatrně pousmál a hůlku zase schoval.

Mlčeli. Před profesorem ležely dvě krabičky, v jedné černá hůlka, silná a nebezpečná, ta, kterou Neville dobře znal, a v druhé jemná graciézní bílá.

Profesor Snape teď zíral z okna. Nebo se možná díval na čarovné květy v bublinách, které mu poslal profesor Flitwick. Tmavé oči byly nečitelné a tvář jako bílá maska.

Neville nalil čaj. Podal si svoje učebnice, rozmístil je na zem kolem stolku a na parapet tak, aby na všechno pohodlně dosáhl, dal si na stolek pergamen a chystal se pokračovat v práci.

Profesor Snape se pousmál. „Znáte tuto černou, viďte.“

Neville odložil brk a kývl.

„Ta bílá je starší. Mám ji od jedenácti let. Pamatuju se, když jsme ji kupovali...“ Profesor se odmlčel. Neville se díval na obě hůlky, tak nesmírně nepodobné, představoval si jedenáctiletého Severa Snapea v obchodě pana Ollivandera a taky neříkal nic. Ten okamžik byl jemný a zranitelný... jako motýl.

„Nelíbila se mi. Měl jsem pocit, že je moc... holčičí. Ale vybrala si mě a já s ní pracoval dalších devět let. Pak jsem si koupil tu druhou. Ta první... Ne že by byla... Nikdy...“ Snape se ušklíbl levým koutkem, tak trochu ztraceně. Neville si uvědomil, že profesor vůbec gestikuluje levou polovinou obličeje častěji než pravou.

„Neměl jsem ji od té doby v ruce,“ zašeptal Snape.

Nevillovi to připadalo, jako by se profesor bál.

„Tu druhou jsem si koupil, když už jsem měl na ruce ten cejch.“ Snape se pořád díval na okno. Zkřivil rty, až se ukázaly zuby. Nevillovi to připomnělo zvíře, které uvidí hada.

Ticho. Otevřeným oknem vletěla do místnosti můra.

Snape spojil prsty a promnul si oběma ukazováčky čelo nad nosem. Pak vzal do rukou skleničku s čajem a napil se.

„Když se rozhodnu špatně... poškodím Hogwarts.“ Snape položil skleničku na stolek a propletl prsty. Neville si i tak všiml, že se chvějí. A uvědomil si, že ředitelské křeslo u stolu ve Velké síni bylo prázdné.

Ticho. Jen můra vrčí kolem svíčky.

„Mohl bych ji přinutit... nebo možná sám sebe... Myslím tu černou. Cítím, že bych mohl...“

Ticho. Neville skoro nedýchá. Vzpomíná, jak mu babička dala tátovu starou hůlku, jak tvrdá a nepoddajná se mu zdála v ruce... jak měl dojem, že jí všechno kolem sebe jenom ničí...

„Ale už se mi nelíbí.“

Můra spadla do plamene.

Profesor vztáhl levou ruku, uchopil křehkou bílou hůlku a mávl jí, jako když dítě u Ollivandera zkouší, která hůlka mu padne. Z konce hůlky vyletěl roj zelených, modrých a stříbrných motýlů.

Neville vydechl.

Snape zavřel obě krabičky a poslal je na noční stolek. Současně. Neville zíral. Levitovat dva objekty současně přece není nic jednoduchého. To je už Snapeovi tak dobře? Profesor si všiml chlapcova pohledu (nebo možná toho, jak mu spadla brada), pobaveně se ušklíbl a nechal krabičky cestou přeskakovat jednu přes druhou a dělat kotrmelce.

Pak zase zvážněl a obrátil pozornost k pergamenům.

Neville chtěl říct něco podobně jemného jako bylo profesorovo Děkuji za důvěru, ale nenacházel vhodná slova. Nakonec vzal taky do ruky brk a pokračoval ve vypisování.

A nikoli poprvé zkonstatoval, že se mu pracuje mimořádně dobře. Lépe než kdekoli jinde. Tiše se pro sebe usmíval. Jak absurdní.

Byl by rád věděl, jestli by taková poklidná pracovní atmosféra byla myslitelná ve slytherinské společenské místnosti. V gryffindorské by nebyla: tam se vždycky našel nějaký rušivý živel. V knihovně zase nebylo možné mít na stole čaj nebo se bavit nahlas, a už vůbec ne kouzlit. Neville si říkal, jak to asi vypadá ve sborovně.

Zahleděl se na svého profesora a začal ožužlávat špičku brku. Proč mě napadají samá místa, kde by mohl sedět u jednoho stolu se svými kolegy buď jenom on, nebo jenom já? Copak v Hogwarts neexistuje místo, kde by takhle mohli pracovat profesor a student pohromadě?

„Knihovna, ale velmi zřídka,“ broukl profesor Snape. „Konzultace a doučování, s jistou logickou výhradou. Některé druhy školních trestů, i když ani to jste zjevně neměl na mysli, že. A samozřejmě jste ze svých úvah zcela vynechal laboratoř. Což mě vzhledem k vaší vyhlášené lásce k lektvarům nikterak nepřekvapuje.“

Neville div nenadskočil. „Promiňte, pane?“

„Máte ve zvyku si mumlat, když přemýšlíte, Longbottome,“ ušklíbl se profesor do pergamenu. „Čistě pro vaši informaci.“

„Omlouvám se, nechtěl jsem rušit,“ začervenal se chlapec.

„Už jsem si zvykl.“

Pokračovali v práci. Svíčka mírně prskala. Neville si s úžasem všiml, že začíná rozumět i těžkému Whitemoonově textu: poslední dvě stránky mu přišly pochopitelné už na první čtení. Snapeův návrh přeformulovávat si nesrozumitelné pasáže po svém měl hodně do sebe a v té poklidné, soustředěné atmosféře, která v místnosti vládla, to šlo skoro samo.

Jak asi vypadala taková práce v... tamté laboratoři? Neville mimoděk začal znovu cumlat špičku brku. Měl tam opravdu Snape svůj kotlík vedle Lindina a Jeremyho? Mohli ho pozorovat při práci jako já tady? Jestli ano... kolik asi mohli odkoukat? A mohli se ptát? Nejspíš... Proč by jinak existovalo to pravidlo, že žádná otázka není hloupá, jestliže je k věci?

Merline, kolik studentů reálně vidělo profesora Snapea něco vařit? Prakticky nikdo. Setkávali se s jeho hotovými lektvary – nebylo žádné tajemství, že Snape zásobuje ošetřovnu, dělal to dokonce ještě i loni, kdy už učil lektvary profesor Slughorn – dostávali k dispozici jeho vylepšené postupy, ale že by někoho pustil k sobě do laboratoře... Žádný div, že Hannah zírala, kolik toho Linda, Jeremy a Melissa umějí.

Žádný div, že se tam lidi cítí ze všeho nejvíc jako kolegové.

Neville se podíval na Snapea. Zjistil, že i on si hraje s brkem, když přemýšlí: neocumlával ho, jen se jím lechtal na spánku. Chlapec položil brk. Dolil do obou skleniček čaj. „Stejně je to zázrak. Myslím ta laboratoř,“ upřesnil.

„Říkal jste, že nechcete rušit,“ zavrčel nespokojeně profesor. „Pokud vám to uniklo, pokouším se pracovat.“

Neville zase vzal brk do ruky. Chtěl se omluvit, ale pak se rozmyslel. „No jo. Jasně,“ řekl.

„To není příliš vtipné. Ten první nápad byl lepší.“ Snape podepsal poslední listinu, osušil ji, poslal inkoust a brk do nočního stolku a listiny stočil a převázal stužkou. „Poděkujte Deanové a Dottovi.“

„Co prosím?“

„Bez jejich věčných otázek by ta laboratoř nevznikla. Až se tu zítra zastaví profesorka McGonagallová, vyřiďte jí, že s ní potřebuji mluvit.“

„Dobře, pane profesore. A... ještě budete pracovat?“

Snape vzal do ruky dolitou skleničku, napil se. „Ne. Už můžete rušit.“

Neville se mírně začervenal. Pak se ale odhodlal. „Víte, já tak přemýšlím... kdybych chtěl být léčitel...?“

„Proč se nespokojíte s odpovědí, kterou vám na tuto otázku dala ředitelka vaší koleje?“

„Protože vy jste... a můžete to posoudit z první ruky.“

Profesor Snape Nevilla sjel svým chladným pohledem. „Máte už aspoň méně... idealizovanou představu o tom, co taková práce obnáší, Longbottome?“

Neville si olízl rty a kývl.

„No, dovoluji si vyslovit jisté pochybnosti.“ Profesor se opřel v křesle, zkřížil nohy, propletl prsty a protáhl si je. „Dobrá, chcete znát můj názor. Ten nálev včera. Mistr Janecius připravil ten první, vy ten druhý, je to tak? Použil jste vodu, která ještě nevřela, nezahřál jste nádobu, ve které jste nálev připravoval, čímž se to celé zchladilo ještě víc, nechal jste v tom ty listy a postavil jste to i s nimi nad kahan, čímž z toho vznikl odvar. Stačí vám to jako odpověď?“

Neville zbledl a stáhl se, jako by dostal ránu. „Do prdele... a já se tak snažil,“ zašeptal.

Profesor si prohlížel vlastní nehty.

„A jak jste to poznal, pane?“

„Po čichu.“

„Do prdele...“

„Věřte mi, že ani já sám nechápu, jak je možné, že se stále dopouštíte tak školáckých chyb, a to jsem vás ten předmět pět let učil.“

Chlapec si nešťastně povzdechl. „A já si myslel, že když to není lektvar, ale blbej čaj, tak na tom není co zkazit...“

Mistr lektvarů se na Nevilla podíval, jako by nevěřil vlastním uším. „Zapomínáte, že máte ruce obdařené magií, Longbottome. Pro nás v těchto případech neexistuje kategorie blbej čaj.“

Neville si přetřel nos. „Do prdele... A vy jste to poznal, i když jste byl včera prakticky pořád mimo sebe...“

Profesor Snape Nevilla počastoval jedním ze svých suchých přezíravých úsměšků.

Chlapec si znovu přetřel nos, kulaté oči plné zklamání pořád upřené na svého učitele.

Snape se bezděčně natáhl pro skleničku. Pak zvedl levý koutek přesně v tom gestu, které Neville nikdy nedokázal dešifrovat: úšklebek? Úsměv? Napil se. „Na druhou stranu vám musím přiznat, že máte v rukou cit pro život, máte dobrý pozorovací talent, umíte odhadnout naléhavost situace, jste zodpovědný a dokážete v nouzi improvizovat.“

Neville nakrčil čelo. To byla první věc, která nezněla tak beznadějně. „Nojo, a co si z toho mám vybrat?“

„Profesorka McGonagallová to podle mého názoru formulovala dostatečně jasně. Já sám neznám léčitele, který by se během své praxe nebyl nucen dostat do styku s lektvary. Je samozřejmě možné, že důležitost toho oboru přeháním... ale domnívám se, že pokud má člověk zodpovědnost za životy lidí, není trocha přehánění nikdy na škodu.“

„Takže myslíte, že na to mám raději zapomenout.“

„Ne, to jsem neřekl,“ protáhl si záda profesor.

„Tak co?“ opřel se chlapec rukama o hranu stolu.

„Je pouze na vás, kolik námahy jste ochoten do splnění svého snu investovat. Myslím, že by vás to stálo veliké úsilí. Vzhledem k vašim dosavadním výsledkům...“ Profesor si povzdechl. „Jste velice dobrý bylinkář, Longbottome,“ pokračoval věcně. „Máte nadání pro práci s lidmi. To ano. Ta magie bez hůlky byla... poměrně přesvědčivá. Předpokládám, že se vám to vědomě podařilo poprvé.“

„To teplo v rukách? Jo...“ Neville pořád nechápal, jestli to má znamenat spíš ano, nebo spíš ne. Ale vzpomněl si, co říkala profesorka McGonagallová o doučování u profesora Slughorna a nutnosti domluvy s ředitelem. „Víte, pane profesore... já když něco fakt doopravdy zkouším, tak se mi to časem začne docela dařit,“ vemlouval se.

„Tím chcete říct, že jste se v mých hodinách jednoduše nesnažil?“ Snape nezměnil polohu: pořád seděl hluboko zabořený v křesle, ruce volně složené na břiše, nohy pohodlně natažené. Jenom jeho oči se odvrátily od stropu a zabodly se přímo do Nevillových. Začaly v nich pableskovat studené jiskřičky. A ta uvolněná, relaxovaná pozice najednou vypadala nesmírně nebezpečně.

„Já... já nevím,“ zakoktal se chlapec. Ach, Merline, teď jsem ho urazil – je po všem. Rozhodl se vsadit na upřímnost. „Ne, prosím vás, neberte to zle, pane, já fakt nevím. Já byl hrůzou bez sebe a snažil se přežít. Mě nenapadlo, že byste mohl mít pravdu. Já jenom chtěl, abyste na mě přestal řvát.“

„Ach tak, vás nenapadlo, že by váš profesor mohl mít pravdu.“ Snape odvrátil pohled a odmlčel se. Zaujatě pozoroval mihotavé odrazy světla svíčky na žlutém závěse. Mlčel dlouho. Neville sklopil oči a pomalinku se začal choulit. „Nikdy v životě jsem na vás neřval, Longbottome,“ promluvil profesor znovu, klidně, kontrolovaně, ale čím dál chladněji. „Nikdy v životě jsem na vás nevztáhl ruku. A jestli jsem býval poblíž vašeho pracovního místa častěji, pak pouze proto, že jsem musel být připravený řešit jakoukoli katastrofu, kterou by se vám podařilo způsobit. Což se vám dařilo s nervy drásající pravidelností.“

„Nojo... já si to náhodou pamatuju,“ zašeptal vzdorně Neville.

Opřel se čelem o stěnu. Čekal další chladný útok. Ale Snape mlčel.

Venku se zvedal vítr: barevné bubliny na okně poskakovaly a listy obou rostlin se chvěly. Zatoulaný poryv rozkolísal i plamen svíčky. Neville by rád s tím větrem odplachtil někam daleko. Merline, já jen chtěl, aby se za mě přimluvil u Slughorna. Jak se to mohlo takhle zvrtnout!

Ale ještě v něm zbýval kousek vzdoru, a ten ho přiměl zamumlat: „Já ty vaše příšerný lektvary nemám rád. Ony si dělají, co chcou. S kytkou se aspoň domluvíte. S těma hrůzama ne.“

„Lháři.“ Snapeův hlas zněl jako když odsekává kostky ledu. Místností se šířil chlad. Neville skousl, aby nebylo znát, jak mu drkotají zuby. „Za sedmnáct let své praxe jsem nepotkal člověka, který by byl tak dobrý v bylinkách a zároveň tak mizerný v lektvarech. Protože to je stejný princip použití magie, Longbottome. Vy jste celou dobu věděl, že na to máte. Vy jste opravdu jenom nechtěl. Vy lháři prolhaná.“ Teď už mluvil tak tiše, že to byl víc šepot nebo syčení. „Vy zbabělče. Uvědomujete si, co jste dělal?! Uvědomujete si, že jste kvůli svému strachu – strachu být tím, kým jste, Longbottome – po čtyři nebo pět let dvakrát týdně ohrožoval na životě dvacet lidí?!“

Merline, je to pravda? Tohle jsem nechtěl...

„A přesto máte tu nekonečnou drzost...?“ Teď už to vůbec nebyl lidský hlas, ale syčení sublimujícího ledu. Nevilla z toho zvuku mrazilo v zádech.

Schoulil na stoličce, přitiskl se ke zdi celým tělem, schoval si obličej za předloktími, jako dítě. Mrkal, aby dostal z očí slzy, které se tam kdovíjak objevily, a vrtěl hlavou. „Ne... ne, pane... Ne, pane, promiňte... Já... já jenom... já, já nemyslel na ostatní, pane... vy jste přece vždycky...“

Snape se pohnul.

Neville malinko, beznadějně, vzhlédl.

Profesorova tvář byla stažená hněvem, bílá. Rukama se opíral o stůl, jen pár centimetrů od hůlky. „Jistěže. Nemyslel jste na ostatní. O tom přesně mluvím, Longbottome,“ zasyčel.

To bylo příliš: tomuhle už chlapec vzdorovat nedokázal. „Nechápete to! Nechápete!“ vybuchl nekontrolovaně do těch bezedných černých očí. „Já si naše nepamatuju jinak než u Munga! Babička mi od malinka říkala, že musím být bystrozor! A...“ Zoufalství mu zadrhuje dech. „A já nechtěl – JÁ NECHTĚL SKONČIT JAKO ONI! Jsem zbabělec? Jsem!?!“

Ticho, jen prskání svíčky.

Polykané slzy zoufalství a studu. Drnčivé chvění v rukách a na temeni hlavy.

„Jsem... Podle vás... Podle profesorky McGonagallové... Ale já jsem to pochopil, abyste věděl. Já jsem to pochopil tam na ministerstvu. Že se... neschovám. A schovávám se od té doby? Schovávám?! Jenomže vy mi to už nikdo nechcete věřit! POŘÁD JEŠTĚ mi to nechcete věřit?!“

Náhle se žlutý závěs nafukuje, jako nějaké obludné zvíře –

Na samém kraji zorného pole se kymácí něco zeleného –

Snape má v ruce hůlku –

Tenesco!“

Prásk!

Neville vyskočil, otočil se, hmátl po své hůlce...

O zlomek vteřiny pozdě.

Na zemi leží rozbitý květináč, nad ním se vznáší máta. Listy se jí chvějí. Z kořenů se jí oddrobují zrníčka hlíny: chvilku krouží, pak padají k zemi, nepřirozeně pomalu.

Reparo,“ klepl Neville do střepů, nepřítomně, jako ve snu. Vzal scelený květináč do ruky. Máta se zachvěla ještě víc a vklouzla mu do náručí. Jemně vsadil rostlinku zpět do kořenáče, posmetal drobky hlíny, dosypal, upěchoval. Pohladil. Postavil zpátky na parapet. Zavřel okno.

Pop, pop, pop, barevné bubliny praskají jedna po druhé, kapky duhy letí přes pokoj.

Neville se ohlíží.

Snape už nedrží hůlku, zato je ještě bledší než obvykle. Střípky bublin krouží kolem něj, stáčejí se do spirály kolem jeho srdce a mizí.

Chlapec na něj chvíli nepřítomně zírá. Pak se zatacká, zachytí se zdi a zavírá oči. „Proč?!“

A znovu nekonečné mlčení.

Skleněná tabule okna zadrnčí pod dalším poryvem větru – a Nevillovi dojde, že Snape tu rostlinu neshodil. Že ji naopak chytil.

Že ji shodil buď vítr – nebo on sám, Neville. Svým nekontrolovaným výbuchem magie.

A že se kořenáč rozbil proto, že profesor chytal právě jenom tu živou rostlinu.

„Dobře... tak dobře,“ mumlá chlapec tichounce, zřetelně ještě v šoku. „Když to teda jinak nejde... Nerad se rvu, ale naučil jsem se, když jsem musel. Tohle se taky naučím. Dobře...“

Dotápal poslepu k židličce, sesunul se na ni. Chytil se oběma rukama stolu. Chvilku jen seděl a dýchal. „Pane profesore. Promiňte. Byl jsem blbej. Mrzí mě to,“ zašeptal pak. Natáhl ruku přes stůl. „Ale... pane profesore. Věřte mi. Prosím vás. Já o to fakt moc stojím. Když vám slíbím, že ty zatracený lektvary tentokrát vezmu vážně, že se opravdu budu snažit ze všech sil, pomůžete mi?“

Ticho. Neville pomalu a namáhavě vzhlédl. Zjistil, že se profesor dívá přímo na něj.

A když se jejich oči potkaly, řekl Snape: „Ano.“

Neville se zapřel o desku stolu a chvilku zíral do prázdna. Pak se nevěřícně usmál. „Vy... vážně? I když se třeba ukáže, že jsem... takový nepoužitelný idiot, jak jste si celou dobu myslel?“

„Nezačínejte zase. Něco jste slíbil. Řekl jsem ano.“

Úsměv se opatrně rozšířil. „Fakt? Teda! Děkuju.“

Snapeovy oči byly naprosto nečitelné, tančily v nich odrazy plamínku svíčky, jinak nic. Neville ten tanec fascinovaně sledoval. Plamínek se změnil na popálenou tvář té malé holčičky. Uslyšel hlas mistra Janecia: Ještě pořád chceš být léčitel? Pak se obraz zachvěl a Neville znovu uviděl Snapeovy černé oči, nesmírně zblízka, plné bolesti – a důvěry. Cítil zase to horko v dlaních a slyšel: Pomalu s tou magií, chlapče. A najednou to bylo jiné lůžko, lůžko u Munga, tátovo lůžko, z černých očí se staly oříškové, a byly plné života, plné poznání. Chlapec se kousl do rtu.

„Nedělejte si plané naděje,“ řekl bezbarvým hlasem profesor Snape. „A rozhodně si nemyslete, že obejdete profesorku McGonagallovou,“ zavrčel hned nato, vstal a zamířil do koupelny. Neville vyskočil a Snape na něj mávl, ať sedí. „A nečekejte, že to bude snadné,“ prohodil přes rameno. „A koukejte se učit, máte už jenom tři měsíce,“ dodal a přivřel dveře.

Neville zatřepal hlavou. Vize zmizely, svět se vrátil zpátky do normálu. Najednou cítil, jak nekonečně je unavený. Zůstalo jenom vědomí, že Snape je proti všemu očekávání přece jen na jeho straně a že mu pomůže. „Co se mám učit, pane?“ zavolal zmateně. „Obranu? Nebo lektvary?“

„Z čeho asi děláte teď zkoušky, Longbottome?“ ozvalo se z koupelny.

„Zkoušky jsou za tři týdny, ne za tři měsíce, pane!“

Snape vystrčil hlavu ze dveří koupelny. „Něco málo přes tři měsíce. Mně to můžete věřit. Za současné situace se komise dřív než koncem srpna nedokáže sejít. To je fyzicky nerealizovatelné.“

„No tak teda jo,“ zamumlal nepřesvědčeně Neville a vzal znovu do ruky brk.

Ale nepsal: pečlivě poslouchal, jestli se z koupelny neozve nějaký nepatřičný zvuk.

Po vedlejší místnosti někdo chodil a byl odtud slyšet nějaký šramot, šustění skládané látky a cinkání. Nevillovi to vadilo, protože nemohl kontrolovat, jestli profesor Snape v koupelně neomdlel. Natahoval uši a ani nedýchal.

Z denní místnosti přišla madam Pomfreyová. Ostře přejížděla očima po všech detailech. „Longbottome. Spát.“ Zarazila se. „Kde je Severus?!“

V koupelně, kývl opatrně hlavou Neville.

„Tady!“ ozval se Snape.

„Jakto že neděláte, co máte!“ rozkřikla se madam Pomfreyová na Nevilla.

„Protože nechtěl,“ zajektal tiše Neville.

„Protože jsem nechtěl!“ zavolal z koupelny Snape.

„Mně to stačí jednou!“ odsekla nabroušeně madam Pomfreyová. „Já slyším dobře!“

Z koupelny se ozvalo uchechtnutí. Neville překvapeně zamrkal. On se mě opravdu zastává?

Madam Pomfreyová si nesouhlasně odfrkla a začala upravovat lůžko. „Skliďte si věci, Longbottome. Spíte vedle, jako včera.“ Zkontrolovala krabičku s čokoládovými žabkami: byla stále poctivě zavřená. Zašla do denní místnosti a přinesla čerstvý čaj a čistou skleničku. „Chceš na čtení něco normálního, Severe, nebo ti ještě stačí ten sešit se záznamy?“

„Mám tu Trimbleho, Slinkharda, Whitemoona, tři další nepoužité, a tudíž zjevně podřadné knihy, a k tomu předčitatele, děkuji, jsem plně saturován.“ Snape vyšel z koupelny. Začichal. „Aha, změna medikace? Heřmánkový s medem? Dobrou noc, Longbottome. Nezapomeňte, že potřebuji mluvit s profesorkou McGonagallovou.“

„Já myslel, že ty tři už znáte nazpaměť, a tak vás to předčítání nemůže nijak zvlášť bavit, pane,“ zkusil Neville nesmírně opatrně a nesměle navázat ve stejném tónu. „Nezapomenu. Dobrou noc, pane profesore.“

Snape se lišácky ušklíbl. Neville mu to mírně konsternovaně oplatil.

Madam Pomfreyová nevěřícně zavrtěla hlavou. „Tobě nějak otrnulo.“

Neville se cestou do sprch snažil uhodnout, na koho z nich to myslela.

V umývárně hrčela z jedné sprchy voda. Mistr Janecius, pomyslel si Neville a schválně se natočil tak, aby Anzelma neviděl a nepřivedl ho do rozpaků. Ale pak uslyšel zvuky dávení a potlačovaný vzlykot.

Byl to Blaise Zabini. Dávil něco černého.

Neville bez přemýšlení rozrazil dveře na chodbu. „Mistře Janecie! Madam Pomfreyová!“ Pak přiskočil k Zabinimu a položil mu ruce na čelo a týl, stejně jako držel po tom zákroku mistr Janecius jeho. „To neva, to bude dobrý, jenom to vyhoď,“ broukal mu.

Přiběhl Anzelm. Zastavil vodu. Přehodil chlapci přes ramena velkou osušku. Nabral trochu černé tekutiny a promnul ji v prstech. Blaise mezitím přestal zvracet a chvěl se. Anzelm ho vzal do náruče, schoval jeho obličej na svém rameni a napůl ho vedl, napůl nesl do denní místnosti.

Neville posbíral Blaisovy věci a šel za nimi.

Léčitelka Dillonsbyová vynášela na chodbu troje zakrytá nosítka.

„Nechte to tu a běžte pomoct paní Darie,“ kývl ostře hlavou Anzelm, když Neville s náručí plnou Blaisových věcí vešel do denní místnosti. „Zavřete za sebou.“

Poslechl.

Mlčky levitovali nosítka dolů po schodišti a chodbou k sálku. Uložili je. Neville se neptal na jména a nesnažil se odkrýt mrtvým tváře. I když tušil, že mezi nimi jsou lidi, které znal. V mysli mu znělo Anzelmovo Neruš je. Neville zatínal zuby. Tohle bylo daleko surovější než smrt v bitvě. Daleko beznadějnější. Ale i přesto si byl v srdci stále jistý: být léčitelem je mnohem smysluplnější než být bystrozorem, jak po něm chtěla babička. Navzdory občasným prohrám, být léčitelem znamenalo pomáhat životu. Držel se a poctivě dělal, co bylo potřeba, tak jak mu ukázal mistr Janecius.

Tentokrát museli zajít i za profesorkou Sproutovou. Jen pokývala hlavou a hluše je ujistila, že uvědomí rodinu. Neville ji chtěl nějak utěšit, ale znovu nedokázal najít slova.

A pak to na něj padlo. Malá Louisa s ohořelými vlasy a tváří. Blaise Zabini, dávící cosi černého. Ernie Macmillan, pořád nezvěstný. Lupin a jeho žena v řadě mrtvých ve Velké síni. Oči profesorky Sproutové. Drobečky hlíny padající z kořenů máty. Čerstvě připravené hroby...

Zatočil se s ním svět. Opřel se o zeď, aby se udržel na nohách. Najednou chtěl řvát, ječet všechna sprostá slova, co kdy znal, drásat kámen holýma rukama.

„Pojďme na vzduch,“ řekla bezvýrazně léčitelka. Ani ona nevypadala zrovna ve své kůži.

Vyšli na zadní nádvoří. Prošli kolem oken ošetřovny a dál dozadu k zeleninové zahradě.

Když už byli tak daleko, že si Neville mohl být jistý, že ho nebude z hradu slyšet, praštil pěstí do země a zaklel: „Kurva práce!“

„Jo. Přesně,“ dechla léčitelka. „A ještě jsou tam takoví aspoň čtyři.“ Sesunula se na holou zem. Zničehonic začala trhat trsy trávy. „Který hajzl, který neskutečný hajzl! Já ho dostat do rukou, Merline, přísahám, jako že jsem léčitel, já bych mu osobně servala maso z kostí!“

Chvíli jen tak seděli, ztracení každý ve vlastním pocitu bezmoci, chlapec zatínal nehty do hlíny, léčitelka drtila v pěsti stébla trávy. Pak Neville zjistil, že jeho zoufalý vztek pomíjí: jako by ho hlína vstřebala. Položil zkusmo léčitelce ruku na paži. Přijala jeho gesto: objala ho a rozplakala se. Opatrně ji držel a neobratně ji hladil po zádech.

„Až tu skončíme, půjdu se ožrat,“ vzlykla naposledy. Trochu se odtáhla a Neville ji pustil. Uhladila si vlasy. „Pojď, musíme zpátky,“ vzala ho za ruku.

Neville přikývl a ruku jí stiskl. „Madam Rosmerta má prvotřídní medovinu.“

„Jo. Tak jí ji vypijem. Pojď, jdeme nahoru. Potřebujou nás.“

Smetla si z klína trávu, kterou naškubala. Neville s úžasem zpozoroval, že většina stébel je nepřirozeně seschlých a některá jsou i zčernalá. Co to je? Ruce obdařené magií...?

Šli zpátky. Louka kolem voněla. Nad záhonky v zahradě se rozklenula jemná mlha: zalévalo se. „Řekněte mi... řekněte mi, proč?“ zeptal se Neville tiše.

„Proč co? Proč umírají?“ vyložila si tu otázku po svém. „Protože se nějaký kretén předváděl s ohněm, nějaký další kretén si zkoušel výbušniny, protože odražené kletby nadělají víc paseky než si lidi myslí, protože tu pobíhalo pár vlkodlaků, trolů, mozkomorů – a tak podobně. Protože lidské tělo nevydrží všechno a my nedokážem zázraky. Za dnešek je to už osm. Nejhorší jsou děti. Na to si nezvyknu nikdy.“

Neville se opřel o zeď. Pro něj byli nejhorší ti, které znal. „Co je s Blaisem?“

„Reakce na protijed. Chytili jsme ho, když cucal prostěradlo napuštěné mastí proti popáleninám. Ale zřejmě toho teda smíchal víc. Neptej se mě, co to bylo a kde to vzal, netuším. Chtěl se otrávit. Jeho děvče je na tom moc zle. Přinesl ji ve vlastním náručí, včera asi touhle dobou. Na poslední chvíli. Ti hlupáčci si mysleli, že Slytheriny neošetříme... Zkurvená válka. Promiň.“

Mohl mít něco z toho stanu první pomoci, došlo Nevillovi. Mohl si u sebe schválně nechat jed, aby... jak říkal Snape o mistrech lektvarů. „Do hajzlu,“ praštil do zdi. „Dostane se z toho?“

„On, nebo to děvče? Děvče nejspíš ne. Na chlapce se zeptej Anzelma.“

Anzelm... soustředěný a nepřítomný, jako v poledne, když seškraboval profesoru Snapeovi, co zbylo po Znamení zla, ale tvář bílou skoro stejně jako hábit, stál u pracovního stolu, před sebou řadu fiólek a sáčků s přísadami, hrneček a kotlík. Ruce se mu jen míhaly. Blaise, zabalený v košili, županu a třech přikrývkách, polo ležel polo seděl na lehátku, zhroucený v náručí profesora Snapea, a nekontrolovatelně plakal. Mumlal něco naprosto nesrozumitelného. Snape chlapce jednou rukou pevně objímal, druhou měl položenou na jeho žaludku a chrlil na Anzelma pokyny. Obličej měl stažený bezmocnou zlostí.

Ještě pořád chceš být léčitel? rezonovalo Nevillovi v hlavě.

„Co můžu dělat?“ zašeptal.

Snape příkře kývl k měděnému umyvadlu u svých nohou, plnému sražené černé masy s trochou žluče nahoře. Neville vytáhl hůlku. „Evanesco.“ Vzal umyvadlo ze země a ještě ho omyl vodou.

„... jít za Daphne... já jí slíbil, že vás uvidí...“

Zacinkal zvonek.

„Vyraž je,“ zavrčel Snape.

„Laboratoř,“ namítl Anzelm.

„Nepouštěj sem nikoho,“ usekl Snape. „Seber lektvary a vyraž je.“

„Jasně,“ přikývl Neville a šel k hlavním dveřím.

Anzelm měl pravdu, byla to Hannah.

„Dej mi, co máš, a nechtěj chodit dovnitř,“ zašeptal Neville.

Zbledla. „Je něco špatně?“

Louisa. Ernie. Blaise. Daphne. Profesorka Sproutová. Profesor Lupin, běželo Nevillovi hlavou. A ti ostatní, které jsem neviděl. Fialová voda mistra Janecia včera večer. Pach pálících se zbytků Znamení zla... dnes po poledni? Merline... a profesor Snape se teď stará o Blaise...

Uvědomil si, že to je přesně to, proč Hannah sama na ošetřovně být nechtěla. Hluše řekl: „Všechno. Neptej se.“

Dala mu do rukou přepravní krabici. „Potřebujeme vědět, co máme vařit dál, Neville...“

„Přijď za půl hodiny. Jestli potkáš kohokoli z těch fanatiků, co tvrdili, že Slytherini nejsou lidi, ale Smrtijedi ve výcviku, tak mu za mě rozbij hubu.“

„Dobrá,“ přikývla vážně, bledá a najednou mnohem dospělejší, než ji kdy pamatoval. „Potřebujete ještě něco? Cokoli?“

„To neřeš. Poslali by mě.“

„Dobrá,“ přikývla znovu. „Za půl hodiny.“

„Dávej na sebe pozor, Hannah, prosím tě.“

Kývla, až jí ohon vlasů přepadl přes rameno, a už běžela po schodech dolů.

Díval se za ní, dokud mu nezmizela z očí. Pak zavřel dveře a opatrně nesl plnou krabici do denní místnosti.

„Dvě minuty míchat na vodní lázni, prudce zchladit a sem s tím,“ dával profesor Snape Anzelmovi poslední pokyny.

„Co to je... já... nechci...“ naříkal Blaise.

„Tiše. Nebudeš diskutovat.“

„On mi včera donesl... já nemůžu spát... já nesmím spát... já musím být s Daphne... Pane profesore, ona umře...“ Tmavá tvář patří skoro dospělému člověku, vyděšené oči a hlas dítěti.

„Pššš. Tiše. Půjdu se podívat.“

Profesor kývl na Nevilla. Ten okamžitě přidřepl a nastavil krabici tak, aby do ní Snape viděl a dosáhl. Mistr lektvarů se v krabici chvilku přehraboval, vybral jednu lahvičku, odzátkoval, přičichl, nalil si na dlaň pár kapek a omočil špičku jazyka. Soustředěně analyzoval chuť. „Deanová... Vynikající.“ Vrátil zátku do hrdla lahvičky a otřel si dlaň o látku županu.

„Co je to...“

„Věříš mi?“ podíval se na chlapce profesor Snape. Blaise kývl a přitiskl mu vyčerpaně hlavu na rameno.

Anzelm vyndal hrneček s lektvarem z vodní lázně, prudce ho zchladil a podával Snapeovi. Snape položil lahvičku na lehátko vedle sebe, vzal si od Anzelma hrneček a přiložil ho Blaisovi ke rtům. „Tak pij. Bude to hořké, ale vypiješ to všechno.“

Chlapec znovu kývl a napil se. „Fuj,“ otřásl se.

„Ano, já vím.“

Anzelm ani nemrkl, jen tiše poklízel pracovní stůl. „Dvacet kapek na lžičku cukru,“ poručil mu Snape a kývl směrem k lahvičce vedle sebe. Neville vyskočil a podal lahvičku Anzelmovi, pak vyhrabal cukřenku. Anzelm nabral cukr na lžičku a odměřil dávku lektvaru. Předal lžičku Nevillovi a pokračoval v uklízení stolu.

Blaise dopil. Profesor Snape natáhl ruku s hrnečkem. Neville ho převzal. „Poslouchej mě pozorně, Blaisi,“ řekl profesor přísně. „Už nikdy si nelij do těla náhodné směsi. Nebo tě příště v těch křečích nechám. Jasné?“

„Ano, pane. Už to nikdy neudělám.“

„Dobře.“ Snape znovu natáhl ruku, Neville mu podal lžičku s lékem. „Teď spolkneš tohle a odneseme tě spát.“

„Já jsem chtěl... zůstat s Daphne. Máma mě už nebude chtít... já... Pane profesore, prosím, nechte mě být s Daphne... nechte mě u ní až do konce...“

„Takhle vyčerpaný ničemu nepomůžeš, Blaisi. Spolkni to a půjdeš spát.“

„Oni mě zabijou ve spánku, protože jsem Slytherin...“

„Ne. Věř mi. Tady jsi v bezpečí.“

Znovu vyděšené oči dítěte ve skoro dospělé tváři. Nejistota. Důvěra. Pak chlapec otevřel ústa a spolkl lék. „Teď spi,“ brouká profesor Snape a hladí chlapce po kudrnatých vlasech. „Odneseme tě, mistr Janecius a já, ano? Neboj se a spi.“

Chlapec zavřel oči, podložil si tvář rukou, pevně chytil do obou pěstí látku Snapeova županu, stulil se do profesorova náručí, vzdychl a usnul.

„Já ho ještě neunesu, Anzelme,“ šeptá Snape.

Anzelm se dotýká chlapcových ramen. Hoch se nechce pustit. Opatrně a pomaličku uvolňují oba muži sevření chlapcových rukou. Anzelm chlapce bere do náručí, Snape ho drži za ruku a tak ho spolu nesou zpět do sálu.

Oni mě zabijou, protože jsem Slytherin, opakuje si Neville. Merline!

Není snad Voldemort mrtvý? Není snad už po válce? Copak to šílenství nikdy neskončí?

Snape a Janecius jsou zpět. „Ty taky. Umýt a spát,“ poroučí profesor Nevillovi. „Anzelme, Nevillovi jenom deset kapek.“

„Já vydržím, pane,“ ohrazuje se Neville, i když se celý chvěje vyčerpáním. „Ona každou chvilku přijde znovu Hannah, bude chtít ten seznam...“

„Řekl jsem umýt a spát.“ Profesorův tón nepřipouští námitky. Neville se neochotně a škobrtavě loudá do sprch, pak se vrací. Mistr Janecius s profesorem Snapeem uklízejí poslední lahvičky. Mistr Janecius beze slova odhrne Nevillovi pokrývky a odměří lék. Neville se sice pořád uraženě ošklíbá, ale přesto se zuje, sundá si hábit, lehne si. Profesor Snape ho zakreje, jako by mu bylo jedenáct a ne skoro osmnáct, Neville polkne cukr s lékem. Je to divně trpké. Profesor mu dává ruku na čelo. „Spát.“ Z ruky sálá konejšivé teplo, proti Snapeovu přísnému výrazu nečekaně laskavé. Neville má najednou hrozně těžké nohy a ruce. Poslušně zavírá oči a usíná.

Cinknutí zvonku už neslyší.

Tu noc se mu nezdálo nic.

Zpět na obsah

Kapitola 5: 5. Přeměňování

 

„... po snídani hned dolů do laboratoře.“

„Vyloučeno. Nejdřív zítra.“

Neville se probírá. Jde to ztěžka, mnohem obtížněji než obyčejně. Spánek se přes něj převaluje jako vlny a hrne před sebou kamínky slov.

„... nemůžou pracovat bez dozoru tak dlouho. Každou chvíli se může...“

V místnosti voní čerstvě uvařená káva, opečená slanina a tousty. Neville se vrtí a protahuje si pod přikrývkou prsty na nohou.

„Anzelm lektvary kontroluje, nedělej si starosti. Jsou pořád stejně kvalitní.“

„Budete potřebovat složitější směsi. To už děti nezvládnou.“

Neville vystrkuje nos zpod přikrývky a čichá. Slanina? Co dělá snídaně u nás na koleji v ložnici? Nebo jsem doma? Babi...?

„Ještě jeden den, Severe. Buď trpělivý. Ještě jeden den v klidu na lůžku.“

Severus...? U nás v Gryffindoru přece není žádný Severus... Aha. Severus Snape. Ošetřovna.

Neville si protírá oči a zívá. „Dobré ráno...“ U stolu sedí profesor Snape a madam Pomfreyová. Neville se rychle natahuje pro hábit, aby se před nimi nemusel stydět v košili. Zdá se mu, že je nějak málo světlo, nebo se jenom ještě neprobudil?

Na vedlejším lehátku někdo spí, hlavu schovanou pod dekou. Mistr Janecius?

„Co že je venku tak tma?“ ptá se Neville rozespale.

Profesor Snape se mračí a dává si prst před rty. „Pět hodin ráno. Ještě nemusíte vstávat.“

Neville teprve teď registruje, že profesor i léčitelka mluvili celou dobu polohlasem. Vrtí hlavou. „Půjdu se umýt, pane. Jak je na tom Blaise?“

„Žije. Daphne je mrtvá. Snažte se nedělat příliš velký hluk.“

Neville se trochu zamotá a zapotácí. Madam Pomfreyová ho chytí a přistrčí pod něj židli.

„Kvalitní, to vidím,“ vrčí profesor na madam Pomfreyovou a nalévá Nevillovi kávu. „Kdyby to byla moje práce, tohle by se nestalo.“

„Chceš zase zkolabovat, Severe? Buď rozumný.“

„Jak, zase,“ mračí se mistr lektvarů ještě víc. „Vypijte toto, Longbottome. Skloňte hlavu a počkejte, až ta závrať přejde.“

Káva je neobyčejně hořká. Ale v žaludku hřeje jako kamínka a Nevillovi je rázem mnohem líp. Jako by z něj někdo stáhl těžkou, pichlavou houni.

Madam Pomfreyová nastavuje svému kolegovi zrcadlo. „Takhle zase. A podívej se na to jako léčitel na pacienta. Ještě jeden den.“

Neville si zavazuje tkaničky u bot. „Pane profesore... a co to pravidlo o tom, že se v laboratoři nemá pracovat ve stavu fyzické nepohody,“ zkouší se přidat.

„To bych nesměl na kotlík ani sáhnout zhruba tak posledních dvacet let,“ odsekl Snape a bezděčně si promnul jizvu na levém předloktí. „A co vy do toho vůbec máte co mluvit, Longbottome.“

„Protože tam na dveřích visí jistá listina, pane,“ zvedl hlavu Neville. Nadechl se, že bude pokračovat, ale zarazil ho výraz madam Pomfreyové.

„Longbottome, profesor Snape je dospělý, zodpovědný, plně graduovaný člověk. Jestli už opravdu vstáváte, pokliďte po sobě lůžko a běžte se umýt.“

Teď začal vrčet Neville. „Tak oni tu do mě takhle. No to je fakt príma.“

„Až se nasnídáte, čekám vás vedle,“ zvedá se profesor a odchází dozadu.

Neville se mračí a kouká do stolu. Pak švihne hůlkou k lůžku, to se složí a cestuje ke zdi. „Jo. Jasně. Formule jsou k ničemu, bylinkářství je pro holky a já jsem úplně blbej,“ vrčí ještě rozzlobeněji, když otevírá dveře na chodbu.

„Jestli těmi dveřmi třískneš, tak se sem nemusíš vracet,“ zasyčel mu za zády profesor Snape.

Neville chvilku vypadal, že přesně to udělá. Pak koutkem oka uviděl cíp deky padající z Anzelmova lůžka. Několikrát zamrkal, vzpamatoval se a zavřel za sebou tak tiše, jak dokázal.

Horká sprcha mu pomohla se vzteku zbavit skoro úplně.

V zadní místnosti našel profesora Snapea v plné práci. Zvětšil stolek tak, aby u něj mohli sedět oba a nepřekáželi si, a právě přizpůsoboval lůžko. Několik křivek, několik poklepání a z nemocničního lůžka se stalo pohodlné houpací křeslo. Dokonce vypadalo, že se samo tvaruje podle přání toho, kdo v něm sedí. Pak profesor přešel do koupelny. Neville byl zvědavý, co chce měnit tam, ale Snape jenom nabral do kádinky vodu a šel zalít rostliny na okně.

Neville zíral.

„Sedněte si a začněte pracovat,“ rozkázal mu suše profesor.

Neville si uvědomil, že se zapomněl nasnídat. „Mohl bych si sem donést jídlo, pane?“

Profesor zkřivil ústa a krátce přikývl. „Dáte pozor, abyste mi nic nezamazal.“

„Samozřejmě,“ odpověděl stejně suše Neville. Vztek v něm zase začal růst. Došel si pro snídani. Položil ji na stůl. Začal jíst. Pak ho napadlo, jestli Snape už snídal. Pak si řekl, že mu to může být jedno, ať si donese sám, když už chodí. Napil se té příšerně hořké kávy a zašklebil se.

„Doneste mi taky kávu. Můžete si do té své přidat cukr a smetanu, jestli vám to takhle nechutná,“ střelil po něm chladným pohledem Snape.

„Ta, kterou vaří mistr Janecius, není tak hořká,“ prohodil Neville. „Pane,“ dodal od dveří.

Rozhodl jste se být hrubý, Longbottome, uslyšel v duchu.

Jo, odpověděl si. Šel vedle. Nalil Snapeovi hrnek kávy. Vzal cukřenku, smetanu a lžičku a nesl všechno dozadu. Jo, krucinál.

„Děkuji,“ pokývl profesor odměřeně. Usrkával kávu, houpal se v křesle. „Mistr Janecius vaří tuto kávu podle mého vlastního receptu,“ pokračoval svým nebezpečným hedvábným hlasem. „V této konkrétní várce je použito více amarantu. Vy byste jako bylinkář měl přinejmenším vědět, jakou má amarant chuť.“

„Já hlavně myslel, že každý lektvar má přesný dávkování věcí,“ odsekl Neville. „Že když se do kotlíku nahážou věci v blbým poměru nebo v blbým pořadí, tak to bouchne.“ A myslel si: jestli se teď ušklíbne nebo zachechtá nebo něco, tak mu to asi chrstnu do obličeje.

„Nic takového,“ řekl tiše a varovně Snape. Neville zamračeně vzhlédl a setkal se se Snapeovýma studenýma očima, které ho fixovaly přes okraj hrnku. „To platí pro studentské práce,“ vysvětlil profesor, pořád stejně hedvábným hlasem. „Platí to i pro běžné výrobce lektvarů. Ovšem pokud jde o mistrovské práce... Mistři si tvoří vlastní recepty a modifikují je podle potřeby, pane Longbottome.“

„To by mě zajímalo, jaká to byla potřeba, že z toho vylezla takováhle odporně hořká věc,“ zavrčel Neville a ládoval si do hrnku cukr a smetanu. „Pane,“ dodal důrazně. Po pořádné odmlce.

„Měl jsem dojem, že jste bylinkář,“ zapředl profesor. Čím byl tón jeho hlasu tišší a jemnější, tím víc zpod černého obočí sršelo blesků. Kdyby byl Neville míň rozčilený, už dávno by ten pohled i ten tón poznal. „Nejsou vám snad známy účinky amarantu? Nikoli náhodou se mu též říká laskavec.“ Pak ale Snape zdánlivě bez příčiny zmlkl. Napil se. Když promluvil znovu, byly jeho oči matné a odtažité a hlas naprosto bezvýrazný. „Ošetřovna po bitvě není zrovna příjemné místo. Léčitelé potřebují každou drobnost, která jim pomůže se udržet na nohách... a při smyslech. Nikomu není z těch úmrtí do zpěvu, Longbottome.“

Neville si olízl rty. Poslední věty zapůsobily jako studená sprcha. Vzpomněl si, jak včera nosili mrtvé do márnice. Jak mistr Janecius ležel s hlavou na stole a nevnímal. Jak Neville sám marně hledal slova nebo gesta útěchy pro profesorku Sproutovou. Jak léčitelka Dillonsbyová vzlykala, že se půjde ožrat. Došlo mu, že Snape opravdu ještě není úplně v pořádku, a že přesto zřejmě seděl u Daphne – pokud se Neville moc nepletl, musela to být Zabiniho holka, Greengrassová ze Slytherinu – že u ní seděl, když umírala, stejně jako mistr Janecius u té malé holčičky včera. A že byl Snape... profesor Snape... dlouhé roky ředitelem slytherinské koleje a že tak znal Daphne i Blaise Zabiniho od malička, stejně jako profesorka McGonagallová znala je. Neville si vzpomněl na těch několik příležitostí, kdy bylo tak zle, že šli za profesorkou McGonagallovou pro pomoc: jak jednou přiběhla s rozcuchanými vlasy, v tartanovém županu... jak je přišla seřvat po zápase... jak měla ten rok, co byli kolem školy mozkomoři, v kabinetě krabici plnou čokolády a jak si tam mohli kdykoli přijít... jak se s ní bavil o svojí budoucnosti a ona pak zašla k nim domů a povídala si s jeho babičkou... a na desítky dalších takových drobností. A uvědomil si, že přesně tak, jak měla profesorka McGonagallová ráda své Gryffindory, docela stejně musel mít profesor Snape rád své Slytheriny.

„Promiňte, pane profesore,“ sklonil hlavu. „Je mi moc líto, že je Daphne mrtvá.“

„Děkuji,“ pokývl upjatě profesor Snape, pohled chladný jako onyxová stěna.

Neville sklonil hlavu ještě níž. Styděl se do krve. „Já nevím, co to do mě vjelo, pane... Promiňte. Moc se omlouvám.“

„Nervy po bitvě. Člověku odlehne až po několika dnech. Prosím, přijímám omluvu. Už o tom nemusíme mluvit.“ Snapeův hlas byl pořád stejně bezvýrazný, odtažitý.

„Včera jsem říkal Hannah, že jestli potká toho haj... Ne, já řekl fanatika, a to je lepší výraz. Jestli potká nějakého toho fanatika, co tvrdí, že Slytherini jsou jenom Smrtijedi ve výcviku, tak ať mu za mě rozbije tlamu, pane.“

Profesor Snape se na Nevilla dlouze zadíval. Pak se hořce ušklíbl a onyxová stěna zmizela. „Fanatici, říkáte. Takových je naneštěstí víc, než na kolik síly slečny Abbottové stačí, pane Longbottome.“ Odložil hrnek na stůl. „Je to přece tak jednoduché, že, tvrdit, že děti z jedné koleje jsou ztělesnění všeho zla. Člověk pak může být tak pohodlně slepý k vlastním chybám...“

Neville přemýšlivě žvýkal. Tenhle obrat v hovoru ho překvapil. „Pane... jestli se Slytherini přidali v bitvě k nám, tak... tak to přece musí být lidem jasný, ne?“

„Ne, obávám se, že nebude. I v bitvě na ně pálili z obou stran.“ Profesor Snape se zvedl a šel si do přední místnosti pro další hrneček kávy.

„Když o tom budeme mluvit, tak se to lidi dozvědí a pochopí to, pane.“ Neville dojedl, sebral nádobí a šel ho uklidit. Mistr Janecius pořád ještě spal: Neville se snažil nedělat moc velký hluk. „Co Harry začal mluvit o... o vás, pane, a profesoru Dumbledoreovi, tak si lidi taky začínají myslet něco... no, jinýho než poslední rok, nezlobte se. Válečný hrdina, říkají, a statečný člověk, a mluví se o Merlinově řádu a tak, pane,“ šeptal naléhavě.

„Počkejte, co budou říkat, až zjistí, že jsem přežil,“ ucedil profesor Snape. „S mrtvými se smiřuje snáz. Kdepak, nedělejte si iluze, Longbottome, tohle se bude dávat do pořádku hodně dlouho. Chcete ještě kávu?“

„Ano, děkuju... když se do toho dodá cukr a smetana, tak je to celkem dobrý... a ráno mě to fakt postavilo na nohy... teda ono je furt ještě ráno... to je šílený, vstátat v pět...“ snažil se chlapec.

„Nemusíte mi lichotit, já cenu svojí práce znám,“ pousmál se mistr lektvarů. „Ukažte.“

Vrátili se ke stolu a mlčeli. Neville opatrně ochutnal hutnou krémovitou tekutinu, kterou měl v hrnku tentokrát. Bylo to pořád hořké, ale za tím následovala další chuť, jemná a neuchopitelná.

„Šedesát let, Neville,“ řekl znenadání profesor, když si chlapec už už chtěl rozložit učení. „Šedesát let, co Temný pán zkazil Slytherin. Ani já tu kolej už nezažil v pořádku. Profesor Slughorn ještě ano. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Nemám nejmenší představu.“ Točil právě v rukou svým vlastním hrnečkem a pozoroval víření tekutiny. „Chtěl jste pracovat, promiňte. Prosím. Můžete se mnou konzultovat, když budete potřebovat, jako včera.“

„To počítáte od doby, co sem nastoupil jako student, pane profesore? Od jeho jedenácti let?“ zeptal se překvapeně Neville.

„Ano, přesně tak.“

Zase mlčeli. Neville si pomalu přestěhoval z parapetu učebnice a poznámky. Stůl byl dobře široký, pohodlný; měl příjemnou výšku, pevnou, solidní desku a trnož, o kterou si člověk mohl opřít nohy. Profesor Snape si v houpacím křesle vybudoval jakýsi kokon z polštářů a přikrývek, vzal si k ruce sešit s popisem svého stavu, svoje poznámky o protijedu a olůvko a vypadal, že chvílemi čte, chvílemi přemýšlí a chvílemi prostě odpočívá.

Neville si chvilku vypisoval, ale myšlenky mu utíkaly. K laboratoři, ke Slytherinu... Opravdu by nepomohlo, kdybychom začali mluvit o tom, že velká část Slytherinu byla na naší straně? Vždyť je to pravda, ne? A Blaise... Merline, já jsem tak rád, že žije... ale jestli se na něj sesypou, sotva vystrčí nos ze dveří ošetřovny, jenom za to, že je Slytherin... a on přitom měl na starosti ten stan první pomoci... To je přece takový nesmysl, taková nespravedlnost! A Jeremy Dott...? Vždyť Jeremy je můj kolega! Můj... kamarád?

„Tady na ošetřovně to nevyřešíte, Longbottome,“ řekl profesor Snape jemně. „Tady jsme už udělali maximum. Věnujte se teď svým původním povinnostem.“

„Ano, pane...“ Neville obrátil pozornost k profesoru Snapeovi. Pokud mohl soudit, vypadal už Snape skoro jako normálně. No, normálně... Neville ho nikdy předtím neviděl v tak neformálním prostředí. Ale vypadal v pořádku. Rozhodně ve srovnání se včerejškem... Víc než v pořádku.

Profesor seděl ve svém houpacím křesle stočený jako kočka, zachumlaný do deky, nohy složené pod sebou. Zpod cípu deky vykukovaly jenom krémové špičky tlustých ponožek a kousek modrého proužku u lemu nad levým kotníkem. Límec županu byl pečlivě urovnaný. Neville nechápal, jak toho profesor Snape dosáhl: jemu samotnému stačilo si v županu sednout a už měl límec někde za uchem. Co se nedalo přetáhnout přes hlavu nebo nemělo poctivé knoflíky, to bylo pro Nevilla neupravitelné. Ne tak zřejmě pro profesora Snapea. Ten vypadal skoro stejně striktně upjatý jako ve svém hábitu. Samozřejmě až na tu drobnost, že župan byl hnědomodrý a kostkovaný. A až na ta holá předloktí. (Profesor si ohrnul rukávy županu i košile – a záložky byly precizně stejné, bez jediného varhánku.) A až na vlasy. Neville si nikdy předtím nevšiml, že má Snape vlasy sice hrubé jako koňské žíně, ale přitom mírně vlnité – a zřejmě naprosto neučesatelné. (Že by za normálních okolností používal nějaký olej? Že by to byl fakt, ne jenom studentský vtip?) A taky až na tu neskutečnou... pružnost? Nebezpečnost? Neville netušil, jak to pojmenovat.

A to ho vrátilo k původnímu tématu přemítání. Něco bylo výrazně jinak.

Dobrá, nehledě na vlasy a oblečení. Bledý byl Snape vždycky. Nos měl jako skobu vždycky. Kruhy pod očima... míval často. Prsty měl zažloutlé vždycky: Neville si už kolikrát říkal, jestli je to od přísad do lektvarů, nebo jestli profesor náhodou nekouří. Hubený byl taky vždycky. Ty jizvy na krku už vypadaly jenom jako drobné škrábanečky. Jizva na předloktí vidět nebyla. Ruce se mu už nechvěly. Dobrá, je neoholený. Tmavé strniště je na bledé kůži vidět výrazně. Ale to by mělo spolu s těmi rozcuchanými vlasy dávat spíš horší obraz než obvykle, ne lepší. A on přitom vypadá... mladší? Uvolněnější? Odpočatější? Jako by se zbavil veliké bolesti.

Profesor si mimoděk zastrčil pramen nezkrotitelných žíní za ucho. Ten pohyb byl plynulý jako voda: něco, co by člověk při pohledu na tu nepřístupnou tvář nečekal. Neville se odhodlal.

„Pane profesore, můžu?“

„Prosím.“

„Nezlobte se, netýká se to ani obrany, ani Slytherinu, ale toho protijedu. Můžu?“

„Co vás zajímá.“ Profesor Snape se pořád díval do svého sešitu. Ale hlas měl neutrální, ne ledově chladný, a sám přece Nevillovi dovolil se ptát. A existovala nějaká pravidla...

Neville byl pro jistotu pořád co nejzdvořilejší. „Já vím, že se kouzelníci uzdravují rychleji než mudlové, pane, ale... já nechápu, jak je možné, že jste tak rychle v tak dobrém stavu. Když Nagini uštkla pana Weasleyho, tak to trvalo několik týdnů, než se mu ta rána zavřela, a vy jste ještě včera navíc přesvědčil mistra Janecia... no, ta ruka, víte. Já nad tím tak přemýšlím: předevčírem jste sotva dýchal, promiňte, včera touhle dobou jste neudržel lžíci, a dneska ráno tady běháte a vaříte kafe. A to jste toho asi v noci moc nenaspal, když jste byl u... no, v sále.“

Profesor Snape se lehce pousmál. „Pokud se týká případu pana Weasleyho, byl jsem požádán o konzultaci a měl jsem tak možnost se s působením jedu i s různými variantami léčby důkladně seznámit. Mistr Janecius vám říkal, jak ten jed působí, vzpomínáte si?“

„Že leptá okolí rány. Že člověk vykrvácí.“

„Jedna složka, ano. Druhá složka je zodpovědná za křeč ve svalech. Takže pokud nevykrvácíte, udusíte se. To druhé se dá zhruba přirovnat k působení strychninu, jen to není tak razantní.“

„To je pěkně hnusný,“ otřásl se Neville.

„Zajisté. Mudlové prý strychninem trávili krysy,“ zkřivil ústa profesor Snape. Teď už odložil olůvko na stůl, těsně vedle svojí hůlky, a zvedl obličej od sešitu. „Zpět k vaší otázce. Mohl byste formulovat, pane Longbottome, jaký účinek by měl mít protijed?“

„No... řekl bych, slepit ránu a uvolnit křeč, pane?“ Neville nevědomky okusoval konec brka.

„Poněkud naivní, ale přesto celkem výstižné,“ přikývl profesor. Probral se kupkou pergamenů z laboratoře a jeden z nich položil volně na stůl. (Byl to zjevně soupis ingrediencí a jakýsi vzorec, ale chlapec ho nedokázal vyluštit: ne když bylo písmo vzhůru nohama.) „Slepit ránu, jak říkáte, je obtížnější. Proto jsem použil hodně silnou substanci ve velké koncentraci. Prakticky v nejsilnější koncentraci, kterou jsem si mohl dovolit. Věděl jsem, že budu v bezvědomí... že budu mít zpomalený metabolismus... že i hojení ran bude tedy mnohem pomalejší. Díky jednomu detailu, který jsme diskutovali včera s mistrem Janeciem, došlo k tomu, že se můj metabolismus postupně zrychloval, ale ta substance v krvi přetrvávala: působila poměrně spolehlivě ještě...“ profesor tentokrát zalistoval sešitem, „včera kolem čtvrté hodiny odpoledne. Jistě si vzpomínáte, že jsem postupně přestával být nucen odpovídat na vaše všetečné dotazy, že,“ zvedl obočí.

Neville vzhlédl od pergamenu, který ležel před profesorem. Přikývl.

„Podle toho se dalo celkem bezpečně usuzovat na hladinu protijedu v krvi. Lektvaru je jedno, jakou ránu uzdravuje. Proto se i ta ruka zatáhla tak rychle. Abych byl přesný, zatáhla se rychleji než rána na krku, i když už byla hladina účinných látek v krvi mnohem nižší, a to proto, že už nepůsobila ta leptavá složka jedu: ta jednak působí zejména lokálně, jednak jsem měl v krvi daleko víc protijedu, a tedy i léčivé substance, než jedu. Stále mi rozumíte?“

„Černý kořen. Nagini kousala míň, než mohla,“ přikývl znovu Neville a naklonil se v křesle dopředu.

„Ach, vidím, že si přece jen něco pamatujete.“ Koutek úst se pohnul o pár milimetrů nahoru. „Pokud jde o křeč,“ pokračoval profesor ve výkladu, „tam mi velmi dobře posloužil Doušek živé smrti. Stačilo přikombinovat pár drobností.“ Zamračil se. „Ale nestalo se úplně přesně to, co jsem zamýšlel. Proto jsem ještě včera nemohl svoje tělo pořádně ovládat. Ten účinek je velice necharakteristický...“ Znovu se zamračil. Neville chápal: udělalo to něco úplně jiného, než profesor Snape čekal, a profesor nevěděl přesně, proč. „K očekávaným reakcím došlo až poté, co jste mi pomohli od tohoto,“ dotknul se Snape jizvy na předloktí – a bezděčně trochu poodhalil zuby.

„Jakto?“ vyhrkl zaujatě Neville – a rychle dodal: „Pane?“

„Nevím. Pravděpodobně interference reziduí magické energie při zhroucení toho kouzla.“

Neville zamrkal a přikývl.

„Rovněž viním zbytky Znamení z rozkolísání hladiny mojí magické energie. I to se ustálilo téměř bezprostředně po zákroku,“ doplňoval zamyšleně profesor Snape a nepřítomně přejížděl svým dlouhým, zažloutlým ukazováčkem po liniích vzorce lektvaru.

Neville polkl a znovu přikývl, oči upřené na pergamen. „Ten motýlek, jak jste posílal.“

„Ano.“

„A když jste pak vzal do ruky tu bílou hůlku,“ dodal chlapec skoro šeptem.

„Ano.“ Profesor se na dlouho odmlčel. Pak řekl: „Mistr Janecius vám včera recitoval některé pasáže léčitelské přísahy a vy jste je odsouhlasil. Uvědomujete si to?“

„Ano, pane profesore. Teda, nevěděl jsem, že to je přísaha, ale... no, vypadalo to tak. Ano.“

Profesor zase chvíli mlčel. Když už si Neville myslel, že nic dalšího neřekne, Snape znovu promluvil. „Říkal jsem vám, že když jsem si kupoval tu černou hůlku, měl jsem už na ruce Znamení. Zřejmě to moji magickou energii ovlivňovalo víc, než jsem si myslel.“

„To chcete říct, pane... Ona se k vám teď nezná?“ zeptal se šokovaně Neville.

„Ne tak, jak jsem zvyklý.“ Snape se znovu zamračil. „Není to nic, co bych nedokázal překonat: jen jiný... pocit. Znáte to, že. Zřejmě... zřejmě došlo k mnohem závažnější změně, než jsem předpokládal.“ Profesor vypadal, jako by chtěl dál přemýšlet nahlas, ale pak stiskl rty a mírně zavrtěl hlavou. „Zajímavý případ,“ řekl, vložil volný list pergamenu do sešitu a znovu se začetl do poznámek. „Ovšem nepublikovatelný, leda jako kuriozita. Došlo k příliš mnoha interferencím.“

Nevilovi zářily oči. Tohle bylo neuvěřitelné! Jestli mělo to doučování lektvarů, co si včera tak bláhově domluvil, probíhat takhle... Přesto se snažil nedělat si iluze. Raději. Merlin ví, jak to bude vypadat, až budou v laboratoři. Ale... ano, teď už chápal, proč si mistr Janecius profesora Snapea tolik váží, proč říkal, že mají štěstí, že se můžou učit právě u něj, i jak mohly Snapeovy nepochybně tvrdé komentáře inspirovat mistra Janecia k dalším rokům studia. Rozusmíval se naplno.

Profesor Snape se pousmál levým koutkem, nepatrně pokýval hlavou a přivřel oči.

Neville se odvážil zariskovat a položit jednu z těch otázek, které ho při výkladu napadly. „Hm... pane profesore... ty rezidua... to může nějak ovlivňovat lektvary? Celkem chápu, že když jsme zakopávali ty zbytky Znamení, tak kolem toho mistr Janecius dělal spoustu opatření, ale on později chtěl, abych dal pryč i to enthermio z toho pitomého kakaa, když se do něj chystal něco nakapat...“

„Jaká škoda, že jste se nerozhodl se snažit dřív, Longbottome,“ konstatoval suše profesor Snape. „Jistěže ano. Proč si myslíte, že jsem vždycky trval na tom, abyste laboratoř uklízeli mechanicky, bez použití magie? Ach ano, pochopitelně, já se přece vyžívám v týrání studentů, že?“ Ušklíbl se a podíval se po Nevillovi úkosem.

Neville zatěkal očima a olízl si rty. Cítil, jak mu začínají rudnout uši. Nikdy by nebyl věřil, že profesor Snape tak přesně ví, co si o něm studenti myslí. Najednou se za ty studentské žertíky styděl, připadaly mu neadekvátní a nejapné. A to o tom snažení, pochopil tu větu správně jako chválu? Nebo se profesor Snape zlobí, že se Neville tak dlouho flákal?

Snape zvedl obočí a znovu drobně zkřivil ret. Ale když promluvil, byl jeho hlas naprosto neutrální a věcný. „Rezidua magické energie mají ve zvyku s lektvary interferovat velmi nepředvídatelnými a nepříjemnými způsoby, pane Longbottome. Léčitelé se obvykle snaží udržet veškeré báze i prostředí co nejčistší.“

Neville zamrkal, pak se opatrně a nejistě usmál. Tak Snape se přece jenom nezlobí? Napadla ho další otázka, mírně ošemetnější. Jak by se dal vysvětlit ten omládlý výraz. Zkoumavě se podíval na svého profesora. Ne, nevypadá, že by se zlobil, opravdu ne. Ale i tak, debatovat s profesorem Snapeem na tak osobní témata, to byl balet na ostří nože. Chlapec se nadechl a znovu sebral odvahu. „Hm... a pane profesore? Funguje ten... ten protijed... teda ta lepivá část protijedu... i na staré rány?“

Černé oči se drobounce zúžily a objevily se v nich zase pátravé jiskřičky. „Uvažujete o aplikaci sám na sebe? Ne, to bych raději nedoporučoval. Vedlejší účinky jsou poněkud... riskantní. Krom toho, staré jizvy mají jinou dynamiku než čerstvé rány. Neměl jste snad k dispozici třezalkovou tinkturu?“

Neville se kousl do rtu. „Ne, pane, já myslel...“ Mých pár jizviček je mi jedno, já myslel vaše staré rány, ale to byla přesně ta věc, kterou za žádnou cenu nesměl vyslovit. Věc, která ho, aspoň podle mistra Janecia, neměla vůbec zajímat. Pak si ovšem chlapec zkusil tu odpověď přeložit do jednoduššího jazyka a zjistil, že znamenala prostě Ne, to se dělá jinak. Jiskřičky v profesorových očích se pobaveně zamihotaly a Neville měl najednou iracionální pocit, jako by mu Snape podal ruku, aby se mu na tom ostří balancovalo líp. „Hm... A... mistr Janecius to s tím protijedem takhle všechno ví, pane? Tak jak jste to teď vysvětlil mně?“

Pátravé jiskřičky klesly o něco hlouběji do černého sametu. Profesor mírně přezíravě zvedl koutek úst. „Mistr Janecius byl schopen poznat, co jsem si vzal, z pouhých příznaků, Longbottome, a po prostudování mých poznámek a těchto záznamů,“ poklepal na sešit, „tomu koktejlu přizpůsobil složení své vlastní směsi, kterou pak při tom zákroku použil jako ochrannou a podpůrnou pro sebe i pro vás. Zajisté se pamatujete?“

Ta květinová voda. Neville zazíral. Mně to tady profesor Snape musel vysvětlovat kousek po kousku – a mistr Janecius... Vzpomněl si na léčitelovu rozjímavou samomluvu první den, na radostný ruměnec, když dostal svolení si přečíst Snapeovy zápisky, na odosobněné soustředění při zákroku, na neochotu prozradit cokoli o tom oleji... Takže tohle znamená být mistr lektvarů?

„Každý obor je na mistrovské úrovni takhle zajímavý, Longbottome,“ řekl ještě profesor jakoby mimochodem, znovu pohroužený do svých pergamenů. „I bylinkářství. I kouzelné formule.“

A dál už neřekl nic. Neville se díval na jednu větu v učebnici. Nevnímal ji. Byl příliš ohromený, než aby mohl vnímat. Svaly na obličeji se mu mimovolně stahovaly do lehce nepříčetného a nesmírně blaženého úsměvu. Postupně se probral do normálního stavu a začal si zase vypisovat.

Cinknutí zvonku. Neville vyskočil, ale nedošel ani ke dveřím a už slyšel z chodby trylek smíchu, dva nepovědomé dívčí hlasy a léčitelku Dillonsbyovou. Zřejmě přišli ostatní dva dobrovolníci. Ošetřovna se pomalu probouzela. Neville si znovu sedl ke stolu. Ozvalo se zaklepání: madam Pomfreyová. Přinášela čaj, tentokrát opravdový černý čaj i s konvičkou mléka a cukřenkou.

„Konec diety, Poppy?“ zvedl tázavě obočí profesor.

Přikývla. Dlouze se na něj podívala, jako by chtěla něco na toto téma dodat, ale pak se jenom pousmála. „Anzelm ještě dospává, ale ty sám poznáš, kdy už sneseš třezalku, viď. Tentokrát jsou ty jizvy hodně vidět.“

Profesor Snape odložil pergameny a mírně se protáhl. „Teoreticky by to už mělo být možné. Myslíš, že je to nutné? Moji tu asi už nemáš, že?“

„Tvoji nemám už dva dny, Severe. Anzelmova došla včera. Ta z laboratoře je dobrá. Slabší než tvoje, ale čistá a kvalitní. A ty sám dobře víš, že v tomhle případě platí, čím dřív, tím líp.“ Madam Pomfreyová vytáhla z kapsy kelímek s mastí a lahvičku a rezolutně oboje postavila na stolek.

„Hm, to jsem přesně předpokládal,“ zkřivil ret profesor Snape. „Proto se ptám, jestli je to nezbytné. Laboratoř pracuje v nepřetržitém režimu, a ty tu chceš plýtvat materiálem a námahou na takové irelevantní kosmetické úpravy? Zdá se ti to v současné situaci adekvátní?“

Neville se snažil udržet si neutrální tvář. Přes všechno Snapeovo hudrání bylo znát, že profesora ocenění kvality lektvarů z jeho laboratoře potěšilo. A to o tom plýtvání... to Nevillovi připomnělo jeho vlastní (i když nahlas nikdy nepřiznané) důvody, proč se nechtěl nechat ošetřovat po Carrowových cruciatech. Aby zbylo víc na ostatní. Nemohl si pomoct a drobně se zarděl.

Madam Pomfreyová si odkašlala a sjela očima po chlapci. „Ano, naprosto.“

Mistr lektvarů sledoval její pohled. „Dobrá, dobrá, když jinak nedáš... tinkturu, ne mast,“ kapituloval neochotně, natáhl se pro lahvičku, nalil si na dlaň malou kapku tinktury a rozemnul ji v prstech. „Aspoň otestuji tu takzvanou... kvalitu na vlastní kůži. Čí je to práce? Hm, Macmillanová... pečlivá, jako vždy... no dobrá.“ Ovšem vzápětí blýskl očima po Nevillovi tak, že chlapec strnul a skoro přestal dýchat. Tenhle pohled nikdy nevěštil nic dobrého. „Longbottome,“ vrátil Snape zátku do hrdla lahvičky a přistrčil ji k němu. Chlapec vzhlédl a rychle se snažil vydolovat z paměti složení třezalkové tinktury. Mistr lektvarů se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Ujměte se aplikace. Když už mám trpět následky práce svých studentů, ať to stojí za to.“ Vymotal se z kokonu v křesle, vyhrnul si rukáv ještě o kousek a šel si sednout na stoličku.

Madam Pomfreyová se sice zatvářila značně nesouhlasně, ale přesto kelímek s mastí sbalila zpátky do kapsy a lahvičku s tinkturou dala do rukou Nevillovi. Ten zadrkotal zubama a otočil k ní oči. „No co koukáte, Longbottome? Nalijete si trochu do dlaní a vmasírujete to do jizvy,“ postrčila ho příkře.

Neville pořád váhal. Profesor Snape se znovu ušklíbl, tentokrát lehce přezíravě, natáhl ruce dlaněmi nahoru a kývl, ať mu chlapec vloží svoje ruce do dlaní. Neville z jeho rukou ucítil zvláštní mírné teplo, jako včera. Profesor nechal tinkturu zahřát, pak teprve chlapci dovolil, aby začal s aplikací.

Jizvy byly na dotek zvláštní, hrbolaté, a pulsovalo v nich. Neville se jich dotýkal co nejjemněji, jen špičkami prstů pravé ruky. Madam Pomfreyová mu stála prakticky u lokte a sledovala jeho počínání ostře jako jestřáb. Chlapec téměř hmatatelně cítil její obavy. On sám je ale nesdílel: připadalo mu, že si vede dobře. V každém případě dokázal udržet teplo v dlani s tinkturou přesně tak, jak mu profesor ukázal, a v prstech druhé ruky cítil lehounké mravenčení. Ten pocit byl stejně dobrý – správný – jako když nějakou rostlinu zasazoval na místo, kde se jí samotné chtělo růst. Začal se nevědomky usmívat a bezděčně sladil pohyby prstů se svým dechem. Profesor Snape na sobě nedal nic znát, jen zavřel oči a dál seděl bez pohnutí, ale chlapec měl znovu dojem, jako by mu ulevovaly od bolesti i samotné doteky, nejen lektvar. Drobné jizvičky na krku spolykaly k Nevillovu úžasu plnou dlaň tinktury, na velkou jizvu na předloktí vypotřeboval dvě další. V lahvičce zbývalo o něco víc než polovina obsahu. Neville drobně zaváhal: mohl by si dřepnout a pokračovat v nanášení na tu škaredou jizvu na noze? Profesor Snape přece říkal, že staré rány se ošetřují právě třezalkou? Nadechoval se, že se zeptá, když vtom Snape otevřel oči. Neville udělal tázavý obličej, opatrně se pousmál a sklouzl očima k profesorově noze a zpět.

Snape zkřivil ústa do svého klasického polovičního úsměvu. „Stačí. Zbytek použijte stejným způsobem sám na sebe, vy... hrdino,“ zavrčel, nikoli výslovně nespokojeně, a sjel pohledem po místech, kde měl Neville jizvy po cruciatu. „Pokuste se nenapatlat si to do očí. Až skončíte, opláchněte si ruce. Nebo byste snad dal přednost odbornější aplikaci?“

Neville si olízl rty, mlčky zavrtěl hlavou, zašel do koupelničky a poctivě si nanesl tinkturu na vlastní staré jizvy. Pocítil, že začaly trochu štípat. To tak má být? Nevěděl. Sedl si zpět ke stolu a pokoušel se zamaskovat nervozitu tím, že si pohrával s hrnečkem.

Madam Pomfreyová mezitím pootevřela okno a upravila závěsy. Nespokojeně kontrolovala, jak moc nebo málo pohodlné je houpací křeslo. „Doufám, že se ti v tom spí dobře, Severe.“

„Samozřejmě, jak jinak,“ zvedl obočí profesor Snape.

Stočila pohled ke stropu a povzdechla si. „No jistě, jak jinak. Tu tinkturu budete takto aplikovat třikrát denně, Longbottome,“ houkla přes rameno. Neville kývl. „Teplotu a puls ti asi kontrolovat nemusím, Severe, co říkáš,“ ptala se dál.

„Ne, už je to v normě. Ještě se trochu snadno unavím, ale to je všechno.“

Došla k němu a položila mu ruce na spánky. „Hlava se ti točí?“

„Jen po prudkých pohybech. Zítra už budu naprosto v pořádku.“

„Uvidíme, uvidíme.“ Sjela mu dlaněmi na ramena, pak se vrátila na temeno hlavy, jako by něco hledala. Zatvářila se o poznání nespokojeněji. Vytáhla hůlku. „Přece jen bych to ráda zkontrolovala.“

Profesor po léčitelce loupl očima. „No když myslíš,“ souhlasil neochotně. „I když nechápu, co se ti zase nezdá. Mně to opravdu přijde v pořádku. A Poppy, byla tu už Minerva? Potřebuji s ní nutně mluvit.“

„Normální obyvatelé hradu jsou teď právě na snídani, Severe.“

Znovu zvedl obočí, pak přikývl.

Neville ustaraně vzhlédl a zachytil profesorův pohled: no vážně, co se madam Pomfreyové nezdá? Ale nechtěl se jim míchat do hovoru, a tak raději jen upil trochu kávy. Bezděčně si pomlaskl. Normální obyvatelé... sice nevstávali v pět ráno, ale taky nedostali k snídani tohle. Tenhle skvost byl jenom pro místní. Poválel kávu na patře. Opravdu mu to začínalo chutnat. A tinktura na kůži už taky přestávala pálit. Upil ještě jednou a co nejnenápadněji si olízl fousy od smetany.

„Poppy, mohla bys říkat inkantaci nahlas?“ zeptal se znenadání profesor Snape.

Madam Pomfreyová střelila očima po chlapci.

„Ano. Proto.“

„Inkantaci? Celkové diagnostiky? Nezacházíš s tím trochu daleko?“ zaprotestovala. „A komplexní vizuální diagram bys nechtěl? Abys věděl, Severe, tohle se mně už vůbec nelíbí.“

„Tak sem pošli Anzelma.“ Profesor Snape vstal ze židličky a zamířil do koupelny.

„Jenom tomu chudákovi klukovi pletete hlavu, ty a Anzelm,“ mračila se madam Pomfreyová čím dál víc. „Ale Anzelm o něm skoro nic neví. Ty ano. Ty ho znáš. Prosím tě, Severe.“

Neville zamrkal a stiskl hrneček tak silně, až mu zbělely klouby na rukou. Zadržel dech.

„Ten kluk jednak není hluchý, a jednak pro to má ruce,“ odsekl Snape z koupelny. „Jak jsi právě sama mohla vidět. A já jsem shodou okolností jeho učitel, jestli ti to uniklo.“

„U Merlina, Severe! Léčitelství se na téhle škole přece nevyučuje!“

„Na téhle škole se nevyučuje spousta důležitých a zajímavých věcí. Možná se vedení školy brzo rozhodne s tím něco udělat,“ ozval se nakvašeně profesor Snape.

„To by se nejdřív muselo celé slavné vedení školy dočkat září naživu a na svobodě,“ zavrčela si madam Pomfreyová pod vousy, stiskla rty, zavrtěla hlavou, mávla ostře rukou, jako že mluvit dál nemá cenu, otočila se na patě a odešla.

Neville div že nehvízdl. „Merline, ta je teda nasraná,“ zašeptal ohromeně. „To jsem ještě nezažil.“

Zpět na obsah

Kapitola 6: 6. Magické formule

„Sežeň Minervu McGonagallovou,“ položil mu Snape ruku na rameno. Neville si nevšiml, kdy profesor vyšel z koupelny: prostě byl najednou tady. Jeho ruka pálila jako tisíc sluncí. „Hned. Pokus se být tak nenápadný, jak dokážeš. A pokus se zjistit, jestli je už Shacklebolt ministrem magie, nebo jestli je pořád ještě jenom bystrozor s řadou zvláštních úkolů. Ale nejdřív Minerva. Utíkej.“

„Nemůžu vás tu...“

„Můžeš. Já už jsem v pořádku. Utíkej.“

Když Neville vycházel ze dveří, ohlédl se. Severus Snape odložil župan a právě si přetahoval přes hlavu hábit.

Po schodech dolů, chodbou k Velké síni. Směrem ze sklepení přicházela Hannah, v rukách krabici lektvarů. Jen jí zamával a chvátal dál. Nevěřícně za ním zírala. To se mu vůbec nepodobalo, vždycky si pro ni našel slovíčko. Pohodila hlavou, až jí culík pleskl ze strany do čela, a šla dál nahoru na ošetřovnu. U hlavních dveří uviděl Neville profesora Slughorna se sbalenými kufry, pana Weasleyho, který si nervózně žmoulal hábit, a profesorku McGonagallovou.

„Jistě... samozřejmě, pane profesore, mám už auto opravené...“ říkal právě pan Weasley.

„Bylo by to od vás velice laskavé, drahý chlapče, velice laskavé.“

„Taky si myslím, že to Kingsley nemyslel tak zle, Horaci. Nechceš se ještě rozmyslet? Co bez tebe budou děti dělat?“

„Nene, Minervo, nene,“ mával odmítavě buclatou rukou profesor Slughorn. „Albus po mně chtěl jeden jediný rok a jenom lektvary. Jen si pěkně zkontroluj smlouvu. Tenhle rok už byl navíc, a toto všechno... tento chaos... taková silná slova a obviňování... nene. Já už jsem starý člověk. Kdepak, děvče, já se do těchhle špinavých věcí míchat nechci. Říkal jsem to Albovi a říkám to teď i tobě: příliš mnoho nenávisti a politikaření škole škodí. Ne že bych si myslel, že tomu porozumíš. Ale já tě už přesvědčovat nebudu, moje milé děvče. Nic takového. Já mám svou penzi, svoje děti a vnoučata... přátele... Odcházím, Minervo, hodně štěstí. Budete potřebovat aspoň to štěstí, když už jste přestali mít rozum. Pojďte, Arthure, chlapče drahý, kdepak máte to auto?“ Popohnal hůlkou svoje kufry po schodech a k hlavní bráně.

„Paní profesorko!“ zavolal Neville a rozběhl se tryskem. Taktak že stihl zabrzdit, když se profesorka McGonagallová nenadále zastavila a otočila.

„Longbottome, dobré ráno. Proč děláte takový povyk?“

Ouvej, vyletěly Nevillovi oči navrch hlavy. Další člověk, co je ho neradno naštvat, rozzuřený do běla. Ouvej. „Na ošetřovně... prosím vás, kdybyste tam mohla jít.“ Hned jak to vyslovil, cítil, že to nebyla nejlepší formulace, ale nemohl si pomoct, už to řekl. Měl ředitelku svojí koleje rád, ale když byla takhle rozzlobená, bylo nejbezpečnější se jí klidit z cesty co nejrychleji a co nejdál. Zhruba tak na druhý konec Britských ostrovů.

A bylo hůř. Profesorka McGonagallová stiskla rty tak silně, až zbělaly, a uchopila Nevilla pod paží. „Samozřejmě, pane Longbottome. Tak pojďme.“ A vedla ho chodbou zpátky ke schodišti, její podpatky vyklepávaly na kamenných dlaždicích přísné staccato a pírko na jejím špičatém klobouku odřezávalo do taktu každý krok.

Neville ruku skoro necítil.

Ve třetím patře těsně před dveřmi na ošetřovnu dohnali Hannah.

„Nesete poslední várku od profesora Slughorna, slečno Abbottová?“ ucedila nenaloženě profesorka McGonagallová.

„Ne, prosím, paní profesorko,“ usmála se Hannah, a pak si všimla Nevillova staženého obočí a zmlkla. Z laboratoře je zakázáno vynášet informace. Ale profesorka McGonagallová je přece... Ne. Už ji na ta pravidla v laboratoři upozornili aspoň šestkrát, už je začala brát stejně vážně jako... no, jako starousedlíci. Bezpečnější je lidem nedůvěřovat. „Nedělejte si starosti, dodávky pro ošetřovnu se nepřeruší,“ řekla raději. Neville kývl.

„Mistr Janecius kdyžtak může sám vařit, říkal mi to, paní profesorko,“ dodal a otevřel hůlkou dveře. „A profesor Slughorn mi včera dal pro ošetřovnu všechny ingredience ze svého skladu. Nedělejte si starosti.“ Uvnitř se otřásl, že tak... lže? Ne, nelhal, ale šílené bylo, jak přesně nelhal. Jenže... Carrowovi ho naučili. Kdo neví, neřekne ani na mučení. Nevystavujte kolegy nebezpečí. Otočil k ředitelce svojí koleje, k člověku, který ho měl sedm let rád, svou poctivou kulatou tvář a podíval se své profesorce zpříma do očí. Válka je svinstvo, myslel si. Bude to trvat ještě hodně dlouho, než se ten chaos usadí, myslel si. Slytherini se báli, že je tu neošetří, a proto nejmíň jedna z nich umřela, myslel si. Jeremy Dott ze Slytherinu je můj kamarád a já chci, aby byl v bezpečí, myslel si. Udělal svůj proslavený hloupoučký obličej a důvěřivě se usmál.

„No, vidím, že to máte pod kontrolou a že jste si jistí, že to bude dál fungovat,“ usekla profesorka McGonagallová. „Tak co se tu tedy děje, Longbottome?“

Dveře za nimi zapadly.

„Pojďte tudy, paní profesorko.“

Anzelm Janecius se probíral. Někdo s ním třásl. Ten dotek neznal, tuhle magii nikdy necítil. Kde jsem? Zamumlal něco ve své mateřštině a uslyšel odpověď v jazyce, který sice ovládal, ale nepoužíval tak často, aby i v polovědomí hned rozuměl. Zpátky v Norsku, po třech letech? Ne, tam se mluví latinsky... Kdo mě to budí, co mi chce? Zkusil latinu: „Quinam es, quid tu mihi?“ Znovu uslyšel odpověď a tentokrát si ji jeho mozek po chvíli dokázal přeložit: tentokrát to byla latina, i když s příšerným přízvukem. Vstávej, říkal ten člověk, začíná ti služba. Služba? Tak to jsem u Mistra gdaňského? Paní, já se musel včera opít... ne, když jsem ve službě, tak nepiju... Ucítil v krku něco hořkého a hnusného. Hnusného? Ne, to je káva mistra Severa, ale je v ní trochu moc amarantu a skoro žádný karamel, který zloděj se mi hrabal v receptech!!! Tentýž, co se mě teď dotýká, to je tatáž magie! Otevřel oči.

„No konečně. Anzelme, vstávej.“

Mistr Severus osobně. Proč jsem ho nepoznal? A co dělá mistr Severus u Mistra gdaňského?

Quid tu hic, magister Severe?“ Zaostřil. Ne, tady je na Mistra gdaňského příliš mnoho kamene. Kde to jsem? A ptá se znovu, překvapeně: „Ubinam gentium sumus?“ Rozumí mistr Severus latině? Anzelm si nevzpomíná.

„Na ošetřovně v Hogwarts. Merline! Anzelme, snaž se trochu. Vypij to kafe. Seber se.“

Z chodby jsou slyšet rychlé kroky tří lidí.

Na ošetřovně... na ošetřovně se neběhá, pokud není průšvih! Anzelm vyskočil, zatočila se mu hlava, chytil se mistra Severa, hodil do sebe zbytek kávy, natáhl si hábit a vklouzl do bot dřív, než ti tři došli ke dveřím a otevřeli je.

Když uviděl slečnu Abbottovou s krabicí lektvarů, věděl už přesně, kde je a co má dělat.

„Severe.“ Oči profesorky McGonagallové jen létaly, jak se snažila zjistit, v čem je problém. Znovu a znovu se stáčely k tváři profesora Snapea.

„Minervo. Musíme spolu nahoru do ředitelny. Longbottome, vezměte mi zezadu ty listiny, co jsem připravil včera. Anzelme. Vrátím se, hned jak to půjde, ale nejdřív mám povinnosti ke škole. Longbottom mě donese, když bude třeba. Pojďte, Longbottome.“

Mistr Janecius jen zvedl obočí a povzdechnul si. „Jak myslíte, mistře Severe. Vraťte se co nejdřív.“ Uhnul, aby kolem něj profesor Snape mohl projít. Neville se protáhl z druhé strany kolem pracovního stolu a vyšel na chodbu: denní místnost byla sice dvakrát větší než ložnice za ní, ale i tak tam rozhodně nebylo dost místa pro pět kouzelníků, zvlášť když nejméně tři z nich byli značně rozčilení. Neville i na těch několik metrů téměř fyzicky cítil, jak kolem obou profesorů jejich osobní magie pulsuje. Stejně bolestivě to tepalo i za jeho vlastníma očima: pozor, nebezpečí! Uteč! Bojuj! Jenže utéct nemohl a bojovat nesměl. Pro jistotu se stáhl až k protější stěně chodby a podvědomě položil holou dlaň na chladivý kámen. Snažil se zjistit, kdo je zdrojem toho stále vzrůstajícího napětí. Profesor Snape? Ne, anebo ne jenom: mnohem víc profesorka McGonagallová! Merline, pomoz. Neville uhnul ještě o další metr, aby kolem sebe měla víc volného prostoru. Hannah si instinktivně stoupla do rohu před skříň s lektvary, schovala plnou přepravní krabici za záda a zakryla oboje vlastním tělem. A mistr Janecius téměř automaticky nastavil ruku, aby se profesor Snape mohl chytit a projít kolem něj pohodlněji. A to bylo ono, to bylo řešení. Nevilla by nenapadlo, jak může být takové jednoduché, obyčejné gesto účinné: napětí jako by se rázem uzemnilo a začalo odplývat. Konečně byli na chodbě všichni tři, šťastně a bez nehody, a profesor Snape se zavěsil do profesorky McGonagallové.

Ta vypadala, že nad něčím rychle přemýšlí. „Severe, dej sem hůlku,“ řekla těsně před hlavními dveřmi na konci chodby.

Znělo to ostře a razantně, snad i o něco přísněji, než zamýšlela. Profesor Snape se pustil a odstoupil od ní. Navlhčil si rty a mrkl. Sklonil hlavu. Shrbil se. Sáhl do kapsy pro hůlku, pomalu a klidně. Pak ji vzal do druhé ruky a podával profesorce McGonagallové. Špičkou k sobě.

Neville se pokusil vrůst do zdi. Tohle rozhodně nebyla scéna pro jeho oči.

Profesorka McGonagallová to neviděla: byla obrácená zády a oživovala pečeť na dveřích. Když se čáry a uzly pečeti rozjasnily, otočila mírně hlavu a nakázala: „Dotkni se... Severe!“

„Prosím.“

„Merline, vy jste se dneska všichni zbláznili! Chyť tu hůlku, jak patří, a dotkni se hlavního uzlu, pane řediteli. Musela jsem to tu zapečetit, aby měli klid k práci.“ Poslední věta zněla téměř omluvně: rozhodně to byl jeden z nejsmířlivějších tónů, které kdy Neville slyšel profesorku McGonagallovou použít.

Ředitel Snape se těžce nadechl a vzhlédl. Neville usuzoval podle sklonu jeho zad, jak moc úsilí ho to stálo. Narovnal si svitky pod paži a nachystal se, aby svého profesora dokázal chytit, kdyby měl omdlít.

„Takhle jsi to myslela...? Ach... Omlouvám se, Minervo. Samozřejmě.“

„Pro Merlina, Severe! Proč bych ti asi cpala ten tvůj protijed a tahala tě z té špinavé chýše?!“

„Nemám tušení,“ zašeptal profesor Snape. Dotknul se koncem hůlky místa, které mu profesorka McGonagallová označila. Ta ho hned znovu vzala pod paží. Neville se uvolnil.

„Minervo...“ zastavil se Severus Snape na začátku schodiště.

„Co je, potřebuješ levitovat? Tak pojď.“

„Ne... Chci ti říct... Nikdy ti tu chýši nezapomenu.“

„Já taky ne.“ Teď už v jejím hlase nebyla ani stopa přísnosti: teď přetékal emocemi. Hladil. Konejšil. Plakal. „Nikdy v životě nezapomenu, cos mi řekl, když ses probudil, Severe.“

Podíval se na ni tázavě. „Promiň... Nepamatuju se... Pamatuju se jen, cos říkala ty...“

Přitiskla si jeho ruku loktem k tělu. „To nevadí.“

Scházeli dolů tak, aby se Severus mohl opírat o zábradlí.

Neville Longbottom šel poctivě za nimi, pro tu chvíli naprosto zapomenutý.

Konečně, po vyčerpávajícím stoupání po dalším schodišti, stáli před chrličem. Minerva nebyla nijak šťastná: chrlič dostal v průběhu bitvy zásah nějakým odraženým zaklínadlem a ona se jej několikrát pokoušela opravit, ale pořád to nebylo ono.

„Budeme tu potřebovat novou sochu,“ poznamenala nespokojeně.

„Pokud můžu soudit, budeme potřebovat nahradit hodně věcí. Filius a jeho studenti se včera namáhali s vyklízením trosek celý den.“

„A ještě zdaleka neskončili,“ zaškaredila se Minerva.

„Jedno po druhém. Střecha je v pořádku, nebo nám sem i prší?“

„Střecha je naštěstí v pořádku. Docela zázrak, když člověk uváží ten požár v Komnatě nejvyšší potřeby. Tam jsem se podívat ještě nebyla, Severe, promiň. Prší sem jednou chodbou, kde se vysypaly všechny okna, ale jinak...“

„Nejdřív lidi, potom věci,“ odbyl její starosti Severus. Znovu sáhl do kapsy pro hůlku a klepl chrlič po hlavě.

Nic. Žádná reakce.

„Vždyť to říkám, ten krám patří vyhodit,“ naježila se Minerva.

Chrlič se probral a odšoural se stranou.

Vešli a postavili se na točité schody. Severus klepl hůlkou do středového sloupu.

„Pojďte přece, Longbottome, nestůjte venku. A ty se zavři, balvane,“ sekla Minerva hůlkou po porouchaném chrliči. Zaskřípal a neochotně nacouval na místo. „No tak, jedeme!“ dupla.

Schodiště se hladce rozjelo.

Neville Longbottom stál pár stupňů pod oběma profesory a byl tiše jako myška. Opravdu chodil do společnosti a babička ho naučila dobrému chování: věděl, že kdyby měli profesoři sebemenší možnost řešit věci jinak, nikdy by se tu neocitl. Naštěstí to vypadalo, že se mu daří a že ho skoro nevnímají.

„Dobře že jsi tady, Severe, už mi bylo dost úzko, že tu necháváme ředitelnu takhle otevřenou. S těmi všemi dokumenty... no však víš. Teď to konečně pořádně zahesluješ, jak patří.“

„Začínám mít vážné pochybnosti.“

Dveře na konci schodiště se rozletěly. Zevnitř bylo slyšet obrazy bývalých ředitelů.

„Minerva?“

„Ano, Minerva. A dva další kouzelníci. Koho přivádíte, Minervo?“

Severus vstoupil do kruhové místnosti.

„Dobré ráno, dámy a pánové.“

Ticho. Pak promluvil starý Everard. „Severe. Konečně. Máme zřejmě poměrně velký problém, kolego.“

„Dejte mi ty listiny, Longbottome, a počkejte na schodišti.“ Minerva netrpělivě natáhla ruku.

„Ano, Neville, to bude nejlepší,“ souhlasil Severus zamyšleně. „Můžete zneprůzvučnit i tyto dveře, Everarde? Jestli ne, nevadí.“

„Ne úplně. Je mi líto.“

Neville Longbottom věděl, proč nevadí. Kvůli té přísaze, kterou složil mistru Janeciovi. I když by se tu byl rád porozhlédnul, zvlášť po obrazech bývalých ředitelů – protože kdy se mu může znovu podařit se dostat do ředitelny? – teď opravdu nebyla na nějakou zvědavost ta nejlepší doba. Kratičce se na profesora Snapea usmál, předal listiny a couvl zpátky. Schodiště se ještě pohybovalo, tam jít nechtěl, ale na odpočívadle bylo okno, jedno jediné, úzké a vysoké, jako všechna okna v této věži. Některé tabulky mělo začernalé, jiné popraskané, ale pořád ještě propouštělo světlo, pořád jím bylo vidět ven. Chlapec si sedl na parapet.

Minerva zaregistrovala, že se Longbottom připravuje na dlouhé čekání. Zavřela dveře. Došla ke stolu a položila na něj listiny. Severus ztěžka přešel ke svému křeslu a posadil se.

„Prosím, Minervo,“ ukázal jí na židli před stolem. „Ano, Everarde?“

„Zdá se, že se ti změnila magická pečeť, Severe. Tvůj kontrakt vypršel.“

Viděla, jak zbledl. Rukama se pevně chytil stolu. Roztřásl se. Obličej se mu zkřivil. Otočil se v křesle, takže se díval přímo do očí Alba Dumbledorea. „Máš, cos chtěl, Dumbledore? Spokojený?!“ zasyčel.

„Severe... chlapče můj...“ pohladil si bývalý ředitel dlouhou bradu.

„Jsem už konečně svobodný?!“ dožadoval se nemilosrdně odpovědi Severus.

Albus Dumbledore si povzdechl, sklonil hlavu, sundal si brýle a začal si je pečlivě čistit cípem jednoho rukávu.

„Severe!“ položila mu Minerva ruku na rameno. Cítila, jak vibruje vztekem. Ale pod tím hněvem a hořkým zklamáním rezonovalo něco, co by u něj nikdy nečekala. Pláč.

„Minervo...“ Opřel se o ni. Zavřel oči, chytil se jí a schoval si obličej. „Měla jsi mě nechat umřít, Minervo...“

Objímala ho a hladila po vlasech. Mlčel. Zdálo se, že nekonečně dlouho.

Pak se odtáhl. Otřel si tvář. „Jak to vypadá na ministerstvu? Thicknesse sice byl pod imperiem, ale ani tak se nedá čekat, že ve funkci vydrží. Kdy můžeme mít nového ministra? Kdo to bude? Shacklebolt?“

„Thicknesse je... mrtvý.“ Minerva Severovi podala kapesník. „Byl tu, bojoval na straně Smrtijedů; zemřel včera na ošetřovně,“ referovala věcně. „Ano, Shacklebolt, nejspíš... Doufejme. Dnes ráno ho odvolali z Hogwarts, odjel do Londýna. Potřebovali bychom teď někoho jako je on.“

Znovu si otřel tvář, tentokrát tím kouskem voňavého plátna, a maličko pootočil koutek úst nahoru. „Zázvor... osvěžující... Promiň, neholil jsem se... ještě neudržím pořádně břitvu...“ Natáhl ruce. Chvěly se.

Jemně ho pohladila po předloktí.

„Ano, buď Shacklebolt, nebo vedoucí bystrozorů Robards. Ale nebude to dřív než za tři, čtyři týdny Severe,“ promluvil ze svého rámu Dexter Fortescue, který měl díky svým ostatním obrazům, strategicky umístěným na různých úřadech, vždycky nejlepší zprávy. „Před hodinou jsem se tam byl podívat, je tam chaos. Polovina ministerstva je nepoužitelná. Imperius, vraždy... však víš. A Starostolec na tom taky není o moc líp, jen o něco méně zamořený imperiem a o něco víc členů na útěku. Umíš si představit, než se dozvědí... sejdou... shodnou... Tři, čtyři týdny přinejmenším.“

Krátce, strnule přikývl. Zvedl ruku a začal si masírovat kořen nosu. „Několik týdnů... v téhle době nemůže být škola bez ředitele tak dlouho... Merline!“

Mlčeli, každý ztracený ve vlastních myšlenkách.

„Poslyš, Severe, a co správní rada?“ navrhla s nadějí v hlase Minerva. „Tam se přece složení nijak drasticky změnit nemohlo? Co kdybys svolal správní radu?“

„Planá naděje,“ promluvil hluše do desky stolu. „To by trvalo ještě déle. Ti nikomu za imperius nestáli, tam se jenom vraždilo – a kdo není mrtvý, ten je buď v rukou bystrozorů, nebo utekl do ciziny. Jediný reálně dostupný by momentálně mohl být... Lucius Malfoy.“ Minerva si posunula brýle, zamračeně se odtáhla a sepjala prsty na rukou. Severus se hořce ušklíbl. „Pochopitelně pokud přežil bitvu,“ dodal ještě o poznání vyprahlejším tónem. „Temný pán... neměl s Luciem poslední měsíce příliš mnoho trpělivosti. Zabavil mu i hůlku...“

„Přežil,“ přeměřila si ho přes okraj brýlí. „Jestli jsem informovaná správně, on, jeho žena i syn našli azyl ve slytherinské koleji. Do Velké síně na jídlo nechodí, ale myslím, že na hradě budou.“ Stiskla rty do tenké čárky.

Pochopil to gesto jinak, než ho myslela. „Správní rada!“ vybuchl. „Já jsem měl co dělat, aby mi nezačali unášet a vraždit profesory a studenty! Zázraky neumím! Dokážeš si vůbec představit...?“ Trpce se zasmál. Znělo to spíš jako zakašlání. „Ne, nedokážeš, já vím. Buď ráda.“

„Severe...“ zasykla bolestně.

Několik nekonečných vteřin bylo ticho.

„Promiň, Minervo,“ schoval vyčerpaně obličej v dlaních. Natáhl ruku přes stůl. „Byl to ošklivý rok.“

Překryla jeho ruku svojí, stiskla.

Vzhlédl a ona v těch nečitelných černých očích uviděla nekonečnou bolest, vděčnost a naději, choulící se jako ptáčátko na římse okna. Sklouzla pohledem stranou. Albus Dumbledore si ve svém rámu stále ostentativně čistil brýle a tvářil se, že ho okolní dění nezajímá.

Kousla se do rtu a popotáhla. „Ošklivý rok,“ souhlasila zahanbeně a téměř neslyšně.

Tentokrát porozuměl správně. Oplatil jí stisk. „Už se stalo.“

Nějakým zázrakem se jí podařilo vykouzlit náznak statečného úsměvu.

Mlčeli.

Po chvíli se Minerva začala přemýšlivě mračit.

„Nedává mi to smysl,“ usekla a poklepala rukou na desku stolu. „Proč bys měl potřebovat obnovit kontrakt? Nikdo tě neodvolal, ty jsi sám neodstoupil a žiješ, tak kde je problém? Nemůžeme prostě zachovat status quo?“

Pokusil se o přezíravý úsměšek.

„Poznáváme Severovu tvář, poznáme jeho podpis, ale nepoznáváme jeho magii, Minervo,“ vložil se do věci Everard.

Minerva nespokojeně pomlaskla a těžce si povzdechla. To bylo zlé. Veškeré magické pečetě, veškerá ochranná kouzla... a že jich bylo v Hogwarts víc než dost.

Znovu mlčeli.

Po nějaké chvilce se Minerva zase nepohodlně zavrtěla na židli. „Severe... Všimla jsem si, že máš jinou hůlku. Není to jenom tím? Kde máš tu starou, ztratil jsi ji? Zlomila se?“

Zavrtěl hlavou.

„Výměna hůlky by vadit neměla,“ ozval se shora měkce Everard. „To muselo být něco podstatnějšího.“

Severus si beze slova vyhrnul levý rukáv a ukázal jizvu na předloktí. Byla už skoro úplně zahojená.

Albus Dumbledore si nasadil brýle a zvědavě se ve svém křesle nadzvedl. Nahlédl Severovi přes rameno. Polekaně zbledl a co nejnenápadněji se stáhl zpět.

„Můžu?“ zeptala se opatrně a nepřesvědčeně Minerva.

Severus příkývl.

Zlehka se dotkla jizvy. „Když jsem to viděla v chýši, tak to vypadalo jako spálenina.“

Přikývl. „Dal jsem to pryč. Celé. I s kořeny.“

Ohromeně zírala. „A proto...?“

Přikývl. „Pravděpodobně. Ta černá hůlka mě už neposlouchá. Je jako cizí.“

Everard si vyměnil ustaraný pohled s Dexterem, Phineou Nigellem a Dilys Derwentovou.

„Ani mě nenapadlo, že by ta kletba mohla být postavená právě na magické pečeti, Everarde,“ řekl Severus vyprahle a pokusil se ušklíbnout.

Minerva si vzpomněla, jak se Severus zhroutil po diagnostickém kouzle, a zachvěla se. Vzala jeho ruku do dlaní. „Ale žiješ. Máš zpátky svou magii. A už nejsi žádný Smrtijed,“ zašeptala úlevně a tvář se jí rozjasnila. Jako by jí z ramen spadlo několik desítek let.

„Žádný Smrtijed. Už ne. Už nikdy,“ souhlasil tiše Severus.

Impulsivně vyskočila a objala ho. „Tos udělal dobře,“ vydechla. „Tos udělal moc dobře.“

Cítila, jak se k ní přitiskl celou tváří.

„Máš teď tu svou starou bílou, viď,“ promluvila lehčím tónem, ale pořád ho pevně držela. „Vždycky jsem ji ohromně obdivovala. Je taková... jako žebroví katedrály. Vypadá křehká, ale je velice silná. Víš, mně se k tobě hodí víc než ta černá. Ta mi přišla trochu... jak to říct, tvrdá? A eben taky není naše domácí dřevo. Já vím, já vím, potřeboval jsi ji. Jenom říkám, že se mi ta bílá líbí mnohem víc. Musí být hodně stará, že?“

Cítila, jak přikyvuje. „Ollivanderův... tuším buď otec nebo dokonce děd... Bříza a dračí srdce, třináct palců,“ zašeptal. „Čekala na mě hodně dlouho, ano.“

Usmála se. Krátce ho přitiskla pevněji a políbila ho do vlasů. „Takhle je to daleko lepší,“ zašeptala. „A moc ti to tak sluší, víš.“ Ještě jednou ho letmo pohladila a šla si znovu sednout. „Nechceš trochu čaje?“

Drobounce se začervenal. Bezděčně si shrnul pramen vlasů z obličeje a zastrčil si ho za ucho. „Děkuji, ano. S mlékem, bez cukru.“

„Dilys, můžete dát vědět v kuchyni?“ požádala a ještě jednou se usmála, pro sebe: vzpomněla si, jak tu byla s obrazy ona sama. Sundala si klobouk a odložila ho na stůl.

Dilys Derwentová se zatvářila nepřívětivě: zvláštní výraz na jejím milém obličeji. Vyměnila si pohled s Everardem a Phineou Nigellem, zvedla karatelsky obočí a naznačila lusknutí prsty. Minerva omluvně přikývla a přivolala domácího skřítka.

Severus si této drobné mezihry snad ani nevšiml. „Mně se tenkrát má nová hůlka nelíbila,“ vzpomínal tiše, oči zavřené. „Maminka z toho byla nešťastná: vydala se skoro ze všech peněz, a já frflal... Ollivander říkal, že do ní dorostu, to se mi líbílo ještě míň.“ Ušklíbl se. „Proč musí mít starci jako Ollivander většinou pravdu, nevíš, Minervo?“

Na stole se objevil čaj. Minerva nalévala do obou hrnečků. „Nevím. Sama to na sobě nějak nepozoruju.“

„Asi ještě nejsi dost stará.“

Tiše se rozesmála.

Severus se taky usmál a pokývl hlavou.

Mlčky pili čaj.

„Měl bych jistou... ideu, ale nevím, jestli je realizovatelná,“ řekl po chvíli Severus. „Everarde, mohli bychom se v časech krize vrátit ke starým inauguračním pravidlům?“

„Samozřejmě, Severe. Cokoliv, pro co existuje precedens.“

Severus vážně přikývl. „V pořádku. Většinu tohohle tedy potřebovat nebudeme.“ Odsunul pergameny, které přinesli: nechal před sebou ležet jen dva z nich. „Minervo. Jednak tě musím informovat, že jsme finančně naprosto nezávislí na ministerstvu a legislativně... legislativně je to poněkud zmatené. Nicméně Hogwarts tu byly o nějaké to století dřív. Což v praxi znamená, že když si postavíme hlavu, mají smůlu. Je to naše dobrá vůle, že poskytujeme dětem vzdělání, nikoli naše povinnost. Za další, odpovídáme se správní radě. Ovšem ta v danou chvíli de facto neexistuje. Takže ministerstvo a správní rada budou pouze požádáni, aby vzali na vědomí naše rozhodnutí, jakmile toho budou... z personálního hlediska schopni. Je tu totiž ještě poslední, nejzajímavější maličkost: původně bylo v Hogwarts zvykem, že odstupující ředitel jmenoval svého nástupce. Everarde, platí ještě můj podpis na listinách?“

„Ano. Jen máš problémy s čímkoli, kde se vyžaduje fyzické rozpoznání tvojí magie. To znamená všechny magické pečetě na branách a dveřích, autorizace letaxového spojení pro tebe i pro ostatní obyvatele... a tak dál, však ti to nemusím vyjmenovávat. Tvůj podpis je jiné podstaty: ten platí.“

Severus znovu vážně kývl.

„Nedělej si starosti, kolego Slytherine, viset tu s námi budeš,“ ušklíbl se Phineas Nigellus. „Tomu neujdeš. To máš za ten rok už jisté.“

„Nepochybuji, kolego Slytherine, že cokoli jiného bys hořce oplakal,“ ušklíbl se naprosto identickým způsobem Severus. „I když bych se odvážil tvrdit, že nejsi nespokojený ani s tím, že jsem stále ještě naživu. Rozhodně jste pro to s Dexterem a Dilys udělali víc, než někteří jiní, které nehodlám jmenovat,“ konstatoval suše. Minerva si zase jednou s obdivem připomněla jeho schopnost ukázat a říct jenom tolik, kolik chtěl: ona sama se neudržela a očima k Dumbledoreově portrétu zalétla.

Albus Dumbledore se nezúčastněně probíral svým majestátním plnovousem.

Minerva stiskla pevně rty a zavřela oči: to bylo daleko lepší než ztratit nervy a začít křičet. Nevěděla jak Severus, ale ona od té doby, co viděla Severovy vzpomínky, nedokázala na Alba Dumbledorea v dobrém už ani pomyslet. A přestože byli hlavními oběťmi Albovy vražedné šachové partie Severus a Potter (a ona sama v ní hrála roli spíš mizivou), pořád si připadala podvedená a zneužitá. Většinu života k Albovi vzhlížela, a i když s ním ne vždycky souhlasila, přesto mu za všech okolností stála pevně po boku a ze všech sil ho podporovala. A on? Ani se nenamáhal ji informovat... a ona proto... Styděla se za svou úlohu v té kruté, krvavé hře, styděla se i přesto, že rozumem ji chápala. Její srdce vášnivě protestovalo. A dvojnásob se styděla za Alba. Minerva nikdy neváhala, když měla nasadit vlastní život, ale chladnokrevné obětování životů druhých... přičemž člověk sám zůstává v pozadí, v bezpečí... Albus tomu mohl stokrát říkat strategie a nezbytné oběti pro vyšší účel: z Minervina pohledu to bylo zkrátka zbabělé a naprosto neodpustitelné.

„Teď mě ovšem zajímá současná krize,“ pokračoval věcně Severus. Odmlčel se; Phineas a Dexter se na sebe přestali spokojeně ušklebovat. „Minervo,“ řekl jemně a položil jí ruku na paži. Cítil, jak vibruje hněvem, a pak hněv začal odplývat a zůstal jen bezbřehý, beznadějný smutek. Otevřela oči a podívala se na něj. „Minervo, chtěla bys být ředitelkou? Odstoupím ve tvůj prospěch. Musím tě upozornit, že to bude těžká doba. Cítíš se na to?“

Zamrkala. „Já...? Jsi si jistý? Opravdu já...? To bys udělal? Po... po tom všem, Severe...? Vždyť já... I po tom... ošklivém roce a tom, co jsem ti... řekla a udělala v ravenclawské věži...?“

„Ano.“

Sklonila hlavu. Promnula si čelo v dlani. Zasykla, jako by nechtěla plakat. Pak se narovnala.

„Ano, Severe.“

„Dobře. Dámy a pánové, děkuji vám všem za vynikající spolupráci. Bylo mi ctí.“ Přeletěl všechny obrazy očima, krátce se každému uklonil. „Everarde... Phineo... Dilys... Dextere... Armando...“ A další a další. Všichni mu odpovídali stejným gestem, se stejnou slavnostní vážností. Nakonec se obrátil k Dumbledoreovi. „Albe.“

I Albus Dumbledore vstal a uklonil se, byť poněkud strnule.

„Jestliže nemáte námitky proti tomu, přijmout jako mou nástupkyni Minervu McGonagallovou, ukažte jí nyní trezory, prosím.“ Vytáhl ze stolu jemný bílý pergamen, vzal si brk, na okamžik se zamyslel a začal psát.

Jednotlivé obrazy se postupně odkláněly od zdí a odhalovaly nejdůležitější poklady Hogwarts: listiny, smlouvy, artefakty. Lahvičky vzpomínek. Minerva tu a tam přešla k některému otevřenému trezoru a nahlédla dovnitř, tu a tam s některým z portrétů prohodila pár slov na vysvětlenou.

Když jí zatykal první z nich, Dexter, překvapeně se po něm podívala. „Kolegyně,“ usmál se tiše Dexter Fortescue. Stočila oči stranou, pousmála se a přikývla.

Slyšela, jak někde za jejími zády Severus vstává od stolu. „Prosím, paní ředitelko. Chybí už jenom tvůj podpis – a pokud tu chceš mít obraz, měla bys to pak uložit tamhle k Everardovi.“

Pročítala smlouvu. Vzala do ruky brk. „A ty, Severe?“

Pokrčil rameny. „Dám se do pořádku... a zmizím. Třeba na kontinent. Vezmu s sebou Anzelma Janecia jako soukromého žáka, bude nadšený.“

„Tak to ne.“ Položila brk na stůl. „Abys odešel takhle, po tom všem... To je nefér.“

„Nefér? To si myslíš?“ Ušklíbl se. „Jsem Slytherin. Už jsem si zvykl, Minervo.“

Dívala se na něj, jako by promluvil nějakým neznámým jazykem. „Tak takhle by to nešlo, Slytherine,“ řekla po chvíli zamračeně. „Takový přístup se škole už jednou vymstil, pamatuješ?“ Severus zvedl obočí a naklonil hlavu. Minerva se po něm podívala úkosem a posunula si brýle. „Everarde,“ zeptala se přísně a poklepávala špičkou boty o podlahu, „jakou formuli tam mám dopsat, když chci, aby tu Severus nastoupil po mně?“

Severus kratičce přimhouřil oči a založil si ruce na hrudi. Phineas Nigellus se zasmál. Everard navrhl několik formulací. Minerva si jednu vybrala a zapsala ji. Pak listinu podepsala a poslala nahoru do trezoru.

Obrazy začaly tleskat.

Pokývla jim. Hluk ustal.

„Tak a teď mi poraď ty, Severe.“ Přišla těsně k němu a začala mu ťukat ukazováčkem o rameno. „Jak mám přesvědčit tady toho nekonečně paličatého, jízlivého, sarkastického profesora, aby tu chtěl být ředitelem Slytherinu a zástupcem ředitele školy?“

Trochu se zapotácel. Našel rovnováhu, jemně jí ruku zadržel. „Třeba by stačilo jenom požádat. Samozřejmě pokud je to v silách jistého nekonečně tvrdohlavého a tak dále Gryffindora.“

„Pěkně prosím,“ rozbalila pěst a položila mu na rameno dlaň. „Sedni si a napiš žádost. Jsi okamžitě přijat. Co chceš učit, obranu? Lektvary?“ Dovedla ho k židli před stolem.

A tam jí znovu padl pohled na Dumbledoreův portrét. Albus se spokojeně usmíval do vousů a šibalsky na ni pomrkával přes okraje brýlí.

Udělalo se jí fyzicky zle. Musela se chytit opěradla, aby neomdlela.

Severus naklonil hlavu na stranu a zadíval se jí do očí. Poznala ty drobné pátravé jiskřičky: rozhodla se neuhnout a jeho pohled opětovat. Nelžu, nikdy jsem ti nelhala, pomyslela si. Prohlédni si, cokoli potřebuješ. Nechci jít v Albových stopách. Stáhl se. Vzal do ruky konvici a zamyšleně naléval čaj. „Longbottom včera říkal... Rozuměl jsem správně, že Horace Slughorn odchází?“

„Už... odešel. Dnes po snídani.“ Obešla stůl a sedla si. Napila se. Nevolnost přecházela.

Promnul si tvář. Čerstvé strniště zachrastilo. Zatvářil se nespokojeně. „To není dobré... Horace nám velmi pomohl, to není dobré, aby odešel takhle... aby se cítil zneuznaný... Mohu si půjčit pergamen a brk? A prosím, podívej se tady na ten seznam. To jsou jména dětí ze Slytherinu, které se přidaly na naši stranu.“

Četla a on mezitím psal. „To je skoro polovina Slytherinu,“ vydechla překvapeně.

„Polovina mých dětí ze Slytherinu, ano,“ přikývl. „Polovina tvých malých Slytherinů. Mnoho z nich stálo proti vlastním rodičům. Nezapomeň na to, Minervo. Požádám Longbottoma, aby zašel do sovince a poslal Horacovi tady ten dopis. Měl bych s ním zůstal v kontaktu aspoň já. Možná by sis to chtěla taky ještě pročíst?“

Lehce zavrtěla hlavou: není třeba. Vstal a zamířil ke dveřím. Slyšel, jak za jeho zády nepřítomně mumlá: „Slytherin... viděla jsem je v bitvě... ale myslela jsem... všichni jsme mysleli... A Horace to Shackleboltovi říkal, jenže Kingsley tomu nechtěl věřit a začal se hádat. Snažila jsem se pak Horace přesvědčit, aby zůstal, ale on si nedal říct. Merline, to bude teď Slytherin potřebovat...“ Zbytek věty zmizel v zapomnění.

Longbottom se krčil na okně, před ním se svíjela Nagini. Na hlavě jí vysokým plamenem plápolal Moudrý klobouk.

Severus bez přemýšlení skočil před chlapce, jednou rukou mu zakryl oči a přitiskl jej k sobě, druhou rukou nemilosrdně švihl hůlkou. „Riddikulus! Vy nekonečně idiotské děcko, vy neumíte ani ječet?!“

„Já... já... nechtěl... rušit...“ koktal chlapec. Roztřásl se. Pevně se profesora chytil. „Nagini... Merline, je to Nagini...“

„Říkal jsem vám, že to nebude o nic příjemnější,“ vrčel profesor Snape.

Neville ucítil na zádech drobnou ruku. Profesorka McGonagallová. „No tak, Longbottome, přece jste tu potvoru zabil, pamatujete?“

Pomalu ho odváděli do ředitelny.

„Minervo, mně se zdá, že je jich tam víc. Nemám ti je zničit?“

Beze slova se postavila vedle svého kolegy. Neville udělal ještě krok, jak ho profesor postrčil, a najednou byl za jejich zády, chráněný, bezpečný. Natahoval ruku pro hůlku, ale příliš pomalu. „Elicio!“ křikla profesorka McGonagallová a z pukliny ve zdi se začala soukat nezřetelná postava. V ten moment profesor Snape třikrát ostře švihl zápěstím: „Petrificus! Sectumsempra! Evanesco!“

Než oba bubáci (nebo jich bylo víc? Neville si nestačil všimnout) dokázali nabrat podobu, byla z nich jenom rosolovatá kaše, která vzápětí zmizela.

„Koukám, žes mě na té věži ještě docela šetřil. Pojď, dorazíme to papírování. Běžte přece dovnitř, Longbottome.“

Profesor Snape potěšeně zasvítil očima, ušklíbl se a pohodil hlavou.

Posadili Nevilla na konec stolu (chtěl bych si umět udělat židli na míru jako profesorka McGonagallová, pomyslel si závistivě), přistrčili před něj čaj.

„Věčná škoda, že tu nemáš ohnivou,“ zahučel profesor Snape, když viděl, jak se Nevillovi klepou ruce. „Já mám všechen alkohol dole v laboratoři a z kuchyně nedostaneš nic než sherry na vaření.“

„Budu s tím muset něco udělat,“ souhlasila. „A mám ráda světlo!“ Závěsy na oknech se poslušně rozjely na strany.

Nevillovi i přes filtr právě prožité hrůzy došlo, na čem se oba profesoři domluvili. Proč ho původně nechali čekat venku. Ošil se na židli: toto je zjevně další ze situací, do kterých by se jako pouhý student neměl vůbec dostat. Sklonil tvář k hrnečku a snažil se být co nejnenápadnější. Nesmí být hrubý. Nesmí rušit. Ať raději zapomenou, že tu vůbec je.

A to se mu dařilo. Profesor Snape si znovu sedl ke stolu a psal. „Jestli je Horace pryč, tak lektvary,“ bručel: zjevně navazoval na předchozí rozhovor. „Ale chci mít postgraduální studenty na stipendium. Už je na čase, abychom dali světu najevo, že se tahle škola vrací ke svému původnímu účelu.“ Odsunul listinu stranou.

Neville ani nedýchal. Postgraduální studium...?

„Dobrá, dobrá, ale jen na byt a stravu, žádný plat jim nepůjde,“ přikyvovala profesorka McGonagallová a upravovala přitom nějakou drobnost na okně. Přešla ke stolu, natáhla se přes Snapeova záda pro jakousi tlustou obálku a začala v ní listovat. Profesor Snape ji sledoval, obličej obrácený nahoru, obočí zvednuté. Znovu krátce přikývla. „Pro příště jen chci znát jména a vidět doporučení, než sem přijdou. Jednotlivě.“

„To mi naprosto vyhovuje.“ Profesor Snape si přitáhl další pergamen. „Říkal jsem si, jestli by nebyl jako zástupce ředitele dobrý Filius Flitwick,“ kývl k jednomu ze svitků, které přinesli z ošetřovny.

Odložila obálku a opřela se dlaní o stůl, těsně vedle Snapeova lokte. „Chci, abys to byl ty,“ prohlásila pevně.

Věnoval jí jeden ze svých patentovaných pohledů, přisunul k ní diskutovaný svitek. „Tres faciunt collegium,“ prohodil. „A s ohledem na současnou politickou situaci... Filius je velice rozumný člověk a skvělý diplomat.“ Pak namočil brk a začal vypisovat hlavičku druhé žádosti.

Stiskla rty a neochotně vzala listinu do rukou. „Trochu nefér vůči Pomoně Sproutové, ne? Řekla bych, že jako ředitelé kolejí mají dostatečné pravomoce. A v pěti se rozhoduje stejně dobře jako ve třech: navíc tak nevynecháš žádnou kolej a je to vyzkoušená sestava.“

Phineas Nigellus si sedl pohodlněji, podepřel si bradu a spokojeně se rozusmíval.

„No dobře, jak myslíš, ty jsi ředitelka,“ pokrčil rameny profesor Snape. To gesto vypadalo lehounce a nonšalantně, ale Nevillovi něco nesedělo. Na to, jak velice nerad Severus Snape ustupoval a jak obtížně se dal přesvědčit o názoru jiném než vlastním, byla ta kapitulace příliš snadná. Chlapec rychle mrkl přes okraj hrnku a všiml si, že se profesor zapírá levou rukou stejně pevně, jako když podepisoval recepty pro ošetřovnu.

Profesorka McGonagallová studovala i další svitky, které přinesli z ošetřovny. Nad jedním se drobounce pousmála: „Plná moc, hm?“ Nakonec tři z nich hodila do krbu, nechala si v rukou jen jeden jediný. „Chápu, jak to myslíš, ale přece jenom ne, Severe. Pro Filia i pro tebe prosadíme Merlinův řád, to bez diskuse, ale nerada bych tříštila tvoji autoritu. Kromě toho chci nejdřív zkonsolidovat školu. Filiův Ravenclaw potíže nemá. Maximální možnou podporu teď budeš potřebovat ty a tvůj Slytherin.“

Půjčila si od kolegy brk a dopsala do svitku několik poznámek.

Profesor Snape jí četl přes ruku. Zbledl. „Jak myslíš, Minervo,“ zopakoval bezvýrazně.

Albus Dumbledore si ve svém rámu odkašlal. „Minervo, děvče drahé...“

„Mlčet!“ prskla tak zuřivě, až profesor Snape zamžikal. „Ty ne, Severe. Albus! Mlčet, dokud ti nedovolím mluvit, rozumíš, nebo tě nechám sundat a hodit do nějakého hnusného zaprášeného skladiště plného pavouků! Já ty Severovy vzpomínky viděla! A nejen vzpomínky!“ Došla těsně k němu. „Na mě si už nikdy nic takového dovolovat nebudeš, na to rovnou zapomeň,“ poklepala mu výhružně hůlkou o okraj rámu. „Tyhlety tvoje praktiky tady teď prostě končí. Vidíš ty trosky? Vidíš ten chaos? Viděls, kolik jsme zbytečně ztratili lidí? Takže dost. Hogwarts budou především zatraceně dobrá škola, je ti to jasné?! A budou v ní mít právoplatné místo všechny čtyři koleje! A je mi jedno, jestli se ti to líbí nebo ne!“

Albus Dumbledore se odtáhl co nejdál od rámu a tvářil se, jako by kousl do citronu.

Neville do sebe rychle hodil zbytek čaje, aby zakryl svoje překvapení. Ne že by si myslel, že jsou vztahy ve sborovně nebo v Řádu idylické, ale rozhodně by neřekl, že se dočká dne, kdy bude profesorka McGonagallová křičet na ředitele Dumbledorea. No teda vlastně naopak, ředitelka...

Někde na kraji jeho zorného pole se zachvěla špička brku.

Chlapec odložil hrneček a celý se napjal.

„Na to jednání s ministerstvem se začínám... těšit,“ podotkl profesor Snape tiše a jakoby mimochodem a posunul přitom před svou novou ředitelku druhou dopsanou žádost. „Ty na ně budeš řvát a já z nich budu dělat idioty. To jim... nezávidím.“

Když listiny podepisovala, chichotala se.

Phineas Nigellus šťastně blýskal očima. „Ohnivý odhodlaný Gryffindor. A jako jeho pravá ruka náš ledově chladný, předvídavý Slytherin. Kolegové, tak tohle bude opravdu zábavný čas. Dovol, Minervo, abych se ti omluvil za to neuvážené a neslušné jednání těsně po bitvě a...“ Phineas se zarazil, prudce vstal z křesla, chytil se rámu. „Omlouvám se, že jsem nezdvořilý, Minervo, ale...“

„Minervo, Severus!“ vykřikla varovně Dilys.

Neville vyskočil, zvrhl loktem prázdný hrneček, šlápl na něj, přeplachtil ty tři metry, co ho dělily od profesora Snapea, a zachytil ho dřív, než se profesor stačil sesunout na zem. „Možná bychom se měli vrátit na ošetřovnu,“ navrhl nejistě.

Profesorka McGonagallová vydechla a sklonila hůlku. Pak jí dvakrát švihla (Reparo! Reposito! proběhlo Nevillovi hlavou), střepy se scelily a hrneček vyskočil zpátky na stůl. Položila znovu hůlku před sebe a pomalu se spustila zpět do židle. „Stále ještě uvažujete o kariéře léčitele, Longbottome?“ Nasadila si klobouk. „Je možné tu cestu nějak zkrátit? Nemusí nás vidět celý hrad,“ zeptala se obrazů.

„Můžeš si odblokovat interní letaxovou síť,“ navrhl Dexter.

„Prosila bych. Nebo se to i tady dělá stejně jako v mém kabinetu?“

Dilys sklopila hlavu, aby její kudrnky skryly pousmání. „Jistě. Ve tvém bývalém kabinetu, Minervo. To si za pár dní zvykneš. Dělá se to úplně stejně, jen musíš specifikovat, do jaké míry a které krby v Hogwarts otevíráš. Momentálně je interní i externí letaxové spojení zablokované úplně a v hradě je zaheslované všechno kromě hlavní brány a zdejšího chrliče pod schodištěm.“

Profesorka McGonagallová stiskla popuzeně rty a podívala se po Dilys úkosem. Pak si zcela zbytečně srovnala na hlavě klobouk. „Hm, děkuji za upozornění...“ zamumlala (a profesor Snape přivřel oči a pousmál se). Vyšla na okamžik ven: Neville ji slyšel říkat něco nezřetelného chrliči. Vrátila se, poklepala hůlkou na konkrétní místa na římse krbu a hodila do plamenů letaxový prášek.

„Tak pojďte, Longbottome, můžeme. Chyť se mě přece, Severe.“

Podepřeli profesora Snapea každý z jedné strany a prakticky ho donesli až k lůžku.

Zdálo se, že na ně Anzelm Janecius čekal. Objevil se v místnosti téměř okamžitě poté, co dorazili, zase tak zvláštně odtažitý a soustředěný. „Neville, hábit.“

Profesor Snape si sahal do kapsy pro hůlku. Neville mu chtěl pomoci.

„Ne,“ zarazil ho ostře mistr Janecius. „Tohle musí sám.“ Klepl vlastní hůlkou do křesla, které si profesor stvořil z nemocničního lůžka. Křeslo se vrátilo do původní podoby. Léčitel natřepal polštář a rozhodil přikrývky. „Posaďte se, mistře Severe. Pomaličku. Neville, boty.“ Podpíral profesorova záda. „A pomalu si lehněte. Čaj mám uvařit já, nebo to zvládnete, Neville? Šalvěj s medem.“

„Zkusím to zvládnout, pane.“ Neville okamžitě zamířil do denní místnosti.

„Donesete mi ho k překontrolování,“ přikývl léčitel. „Můžete mluvit, mistře Severe, nebo byste raději spal?“ ptal se a pokládal přitom pacientovi ruce na temeno hlavy, na hrudník a na solar.

„Anzelme... laboratoř... Longbottom...“

„Překontroluju to po něm, nemějte starosti.“

„Spi, Severe,“ pohladila ho po předloktí profesorka McGonagallová.

„Ne... Anzelme... vysvětli paní ředitelce... laboratoř... nesmí přijít jiný mistr lektvarů... ještě nepublikoval. Ty můžeš... když bude třeba. Longbottom ať se zeptá... ostatních. On už bude vědět... co myslím.“

„Dobře, mistře Severe. Jak chcete. Nejdřív vyndat spařené listy, potom přidat med, Neville!“

„Ano, pane!“ potvrdil okamžitě chlapec.

Minerva McGonagallová se prudce nadechla. V očích se jí vítězně zablesklo.

„Minervo... Horaci Slughornovi ten dopis... asi nechal na stole nahoře...“

„Najdu ho a pošlu za tebe. Už spi,“ pohladila ho znovu, poněkud nepřítomně. Ale vzápětí vzala do dlaní obě jeho ruce a vřele je stiskla. „Udělals všechno, cos dokázal. Rozumíš?“

Na okamžik zadržel dech. Pak přivřel souhlasně oči a usnul.

Tiše přešli do denní místnosti k Nevillovi. Ten soustředěně pracoval. Vylil konvici horkou vodou, aby se zahřála. Hodil dovnitř čtyři listy šalvěje a ohlédl se po mistru Janeciovi, jestli je to správná dávka. Léčitel přikývl a položil ruku na konvici, aby zkontroloval teplotu. Znovu přikývl.

Pootevřenými dveřmi do sálu k nim dolehlo ženské sténání, zřejmě tlumené kouzlem, a ostrá slova léčitelky Dillonsbyové: „Držte ten zatracený ručník pořádně, Zabini.“ Téměř současně se ozval povzbudivý hlas madam Pomfreyové „Dobré je to. Ještě jednou, beruško.“

Profesorka McGonagallová se zkoumavě podívala na dveře, pak na Nevilla a nakonec na mistra Janecia. Posadila ke stolu. „Zřejmě teď budete chvíli tady, mistře Janecie?“

Anzelm taky vypadal, že sleduje dveře, ale přesto kývl.

„Mohu vám položit jednu otázku?“

„Jistěže,“ souhlasil Anzelm nepřítomně a odtrhl oči od dveří. „Prosím pěkně.“

Co se děje v sále? Nějaký další zákrok? říkal si Neville. Pak si vzpomněl na Anzelmův důraz na soukromí. Na listinu na dveřích. Na práci je nezbytné se maximálně soustředit.

„Děkuji. Ráda bych se vás zeptala, jak konkrétně si představujete případné školení Nevilla Longbottoma v oblasti léčitelství. Vidím, že jste se seznámil i s jeho slabinami. Domníváte se, že to není tak velká překážka? Pan Longbottom nebude mít OVCE... promiňte, to znamená zkoušky na druhé úrovni pokročilosti... z lektvarů. U svatého Munga by ho bez těchto zkoušek ke studiu léčitelství nepřijali.“

Neville strnul. A je to tady. Přesně jak jsem čekal. Ale ona neví, že mi profesor Snape slíbil...

„Paní profesorko...“

„Teď mlčte, Longbottome.“

Neville si přetřel hřbetem ruky nos. Vyhrnul si rukávy hábitu, aby z nich nemohlo nic vypadnout, jako to udělal posledně. Natahoval ruku, že zhasne oheň pod kotlíkem: voda se už vařila.

„Nechte pod kotlíkem živý oheň, dokud nedokončíte zalévání, Neville,“ zarazil ho mistr Janecius. „Ano, paní ředitelko, sám vidím. Na druhou stranu, mistr Severus Snape má vynikající pověst a jeho žáci jsou všude obecně přijímaní i s nižším prospěchem, než od jiných mistrů lektvarů.“ Zaposlouchal se do zvuků ze sálu, teď velmi tlumených, přikývl, postavil na druhý kahan mnohem větší kotlík, vybral ze své dřevěné truhličky nějakou tresť vonící po mateřídoušce a nakapal ji do vody. Upravil plamen a přikryl kotlík pokličkou.

Profesorka McGonagallová pozorně sledovala práci obou dvou, léčitele i Nevilla.

„Profesor Snape si svou pověst udržuje tak, že nepřijímá do kurzu na OVCE studenty, které nepovažuje za perspektivní, mistře Janecie. Na prvním stupni nemá možnost rozlišit: na této škole je studium lektvarů na prvním stupni pro všechny žáky povinné.“

„Aha, chápu...“ Zvuky ze sálu ztichly. Léčitel si podal dva hrnky. „Smím vám nabídnout trochu kávy? Tentokrát v původním provedení od mistra Severa Snapea osobně. Budete možná chtít smetanu a cukr?“

„Ano, děkuji.“

Neville se na Anzelma taky po očku koukal. Chtělo se mu brečet. Mistr Janecius vypadal tak samozřejmě, tak soustředěně... měl tak jisté a úsporné pohyby... Do prdele, že já blbec se schválně flákal! Co jsem tím získal? Vyndal velkou lžící z konvičky listy šalvěje. Doufal, že to bylo včas. Teď to opravdu nesmí nijak pokazit. Rozpačitě se ohlédl po mistru Janeciovi a zhasil oheň pod kotlíkem. Našel sklenici s medem, otevřel ji. Omyl lžíci ve vodě a osušil ji (pomůcky budou udržovány v čistém a funkčním stavu, zlatá listina na dveřích laboratoře, vzpomněl si). Merline, Merline ať... Kdy mám přidat med?

Léčitel k němu stál téměř zády a míchal kávu se smetanou a cukrem: vyšlehával ji do vysoké pěny. Pak napěněný hrnek se svou graciézní úklonou postavil před profesorku McGonagallovou. Pokývla. (Nelichoťte mi, znám cenu svojí práce, vzpomněl si Neville.)

„Prosím, paní ředitelko. Já sám neučím. Jediné, co bych pro pana Longbottoma mohl udělat, je dát mu doporučení k Mistru gdaňskému. Samozřejmě...“ Anzelm se posadil. Vzal do ruky hrnek, přiložil ho k ústům, ale nenapil se. „Jste s tím čajem hotov, Neville? Nalijte mi na ochutnání.“

Neville rychle vmíchal do konvice med, zavřel sklenici, znovu umyl lžíci, nalil trochu čaje do skleničky, otřel stůl, přiklopil konvici víčkem a donesl skleničku mistru Janeciovi.

„Rozumím.“ Profesorka McGonagallová se napila, drobně sešpulila rty, maloučko pomlaskla. „Doporučení k Mistru gdaňskému... to je samozřejmě velice vážná věc. Nikdo lepší už v Evropě v tomto oboru není, Longbottome, uvědomujete si to? Viděla jsem ve vašich materiálech, že máte osvědčení z jeho kliniky, mistře Janecie: byl jste jeho osobním žákem?“

Neville zamrkal a div že nezakopl o nohu stolu.

Ze sálu se zase ozvalo tlumené sténání a uklidňující hlas madam Pomfreyové.

Anzelm se krátce podíval po svém kotlíku s mateřídouškovou vodou. „Ano, paní ředitelko, Mistr gdaňský vedl mou mistrovskou práci v oboru léčitelství,“ uklonil se znovu. Natáhl ruku a přijal od Nevilla skleničku s čajem. Přičichl, prohlédl si barvu, ochutnal. „Později mi na své klinice umožnil absolvovat i část povinné praxe,“ dodal nepřítomně. „Podejte mi celou konvici, Neville.“

Neville zbledl. Tak jsem to přece zvoral. Zatáhl hlavu mezi ramena, postavil konvici s čajem před mistra Janecia a čekal, že léčitel vytáhne hůlku a řekne Evanesco. Neville to málem udělal sám: udržel se jenom díky přísnému drilu z hodin lektvarů. Léčitel ovšem vzal konvici do obou rukou, několikrát s ní zakroužil a postavil ji zpět na stůl. „V pořádku, můžete to odnést mistru Severovi.“

„Ehm... mistře Janecie...?“

„Ano, Neville?“ zvedl léčitel obočí.

„Ne... nic... děkuju...“

Profesorka McGonagallová skryla tvář za hrnkem kávy.

Léčitel vstal a šel opláchnout skleničku. Znovu zkontroloval svůj kotlík a stáhl plamen na minimum. „Samozřejmě... já sám jsem ještě hodně mladý a nezkušený,“ pokračoval. „Doporučil jsem zatím Mistru gdaňskému jen jediného člověka, a toho jsem znal opravdu velice dobře. Jak jsem říkal, neučím. Vy pana Longbottoma znáte... sedm let, říkám to správně? Já jen pár dní. Zaujal mě jeho cit pro život a schopnost předávat magickou energii přímo, rukama: to není příliš běžné a mám dojem, že se to učívá až na velmi pokročilých úrovních. Pochopitelně, neznám kurikulum vaší školy, promiňte. Dám na váš názor.“

Neville odnesl konvičku s čajem dozadu. Nezavřel za sebou dveře: chtěl slyšet, o čem se v přední místnosti mluví, ať to bylo sebehorší. Ale nemohl tam být, nemohl dovolit, aby ho viděli. Ne mistr Janecius. Ne takto.

Profesor Snape spal. Neville si přitáhl křeslo těsně k hlavám lůžka. „Já jsem to posral, pane, já to flákal a teď už je pozdě, oni mě nenechají... Jak by... jak by mohli... On je o tolik lepší... všichni jsou lepší... oni vědí sami, co dělat, jenom mně se musí všechno pořád říkat... a stejně to furt vrtám... Ach, Merline...“ Položil hlavu na pelest a tiše vzlykal.

„No, no... co je... kterýpak ty jsi...“ broukl v polospánku profesor a dal Nevillovi ruku na hlavu. „Co brečíš.“

„Protože jsem beznadějnej idiot, pane...“ slzel tichounce chlapec.

„Takhle Slytherin nemluví... tiše, uklidni se...“

„Já nejsem Slytherin, já jsem Gryffindor...“

„No, no... lidi běžně dostávají několik různých voleb, neplač... Co se ti stalo?“

„Profesorka McGonagallová,“ vzlykal Neville, „já jí nestihl říct... a teď mistr Janecius... pane... mě ty zatracený lektvary tak mrzí, vážně...“

Venku se zvedal vítr. Okno rachtalo. Z nádvoří dolehlo dovnitř pár příkrých pokynů. Profesor Snape neurčitě zabručel. Jeho ruka tápala po temeni Nevillovy hlavy, jako by něco hledal.

„Pan Longbottom je výborný bylinkář a velmi dobrý v kouzelných formulích,“ slyšel Neville profesorku McGonagallovou. „Oba jeho profesoři, Sproutová i Flitwick, si ho velice chválí. Profesor Snape... oceňuje jeho práci v obraně proti černé magii. Pokud se týká lektvarů...“ Ozvalo se povzdechnutí. „Profesor Snape má velmi přísné nároky. Zeptejte se raději jeho osobně, to bude nejlepší.“

Neville přitiskl tvář k pelesti a snažil se nebrečet nahlas.

„Longbottome?“ zašeptal Snape. „Neville? Co je špatně? Proč pláčeš? Běž, vezmi si z krabice žabku. A dej mi napít.“

„Jo,“ vzlykl Neville a utřel si obličej do rukávu. „Jasně, pane. Kdyžtak poslouchejte... oni se vedle baví...“

Profesor Snape si dal prst před ústa. Neville kývl. Hrábl do krabice (pootevřené, mírně prázdnější) a vyndal dvě čokoládové žabky. Podával jednu tázavě profesorovi. Ten zavrtěl hlavou. Nechci, jenom ty si vezmi, ukázal.

„Mimochodem, když mluvíme o profesoru Snapeovi... Naznačil mi, že má v úmyslu vás přijmout jako postgraduálního studenta. Viděla jsem vaše osvědčení a doporučení – vyžádala jsem si je od svatého Munga, než jste sem přišli, vy i léčitelka Dillonsbyová, jak nejspíš víte – měla jsem dokonce možnost vás vidět při práci osobně a nemám nejmenší námitky,“ říkala profesorka McGonagallová.

Snape vyčkávavě zvedl levé obočí.

Neville rozthl obal, chytil žabku uprostřed skoku a se zuřivým zoufalstvím jí ukousl hlavu.

Z obalu vypadla sběratelská kartička a pomalu se snášela k zemi.

Z vedlejší místnosti nic. Ticho. Jen nezřetelné hrkotání nádobí. Pak někdo požádal: „Tu vodu? Díky.“ Klepnutí kotlíku o desku stolu, cinknutí kovu a rychlé kroky.

„A ty žárlíš, ty jedno pitomé děcko?“ zašeptal profesor.

Neville zavrtěl hlavou, zvedl kartičku ze země, prohlédl si ji, zakňučel, zaťal zuby, postavil kartičku na stůl a šel nalít čaj.

Z kartičky se na ně usmívala léčitelka Morgana.

Odněkud se ozval pláč novorozeného dítěte.

Profesor Snape mrkl. Otevřel oči naplno. Napjal se. „Tak proto Anzelm tak spěchal,“ zašeptal. „Víš něco bližšího, Neville?“

Neville taky překvapeně zamrkal. „Nevím, pane... slyšel jsem to sténání, ale... já netušil, co to je, pane... Slyšel jsem odtud madam Pomfreyovou... a mistr Janecius dělal zas nějakou tu svoji vodu... pořád poslouchal, co se v sále děje... ale nikam nešel...“ snažil se, viditelně vyvedený z míry.

Snape kraťounce přikývl a natáhl ruce, aby mu Neville pomohl se posadit. Chlapec ucítil, jak se profesor chvěje vyčerpáním a únavou, a ruce, kterýma ho podpíral, se mu samy od sebe rozhořely. Pak ale postřehl, že sebou profesor cukl, jako by ho ten dotek zabolel, a pomalu a vědomě ten žár stáhl do mírného a příjemného hřání. Jako když se stahuje plamen kahanu.

Profesor si od chlapce vzal skleničku a napil se. Neville čekal na reakci: teď Snape čaj vyplivne zpět do skleničky a řekne... řekne... Neville si najednou neuměl představit, co.

Ale Snape neřekl nic. Jen přivřel oči a napil se ještě jednou.

„Pane profesore, promiňte... ten čaj jsem dělal já...“

Profesor se znovu napil. „Tak přece jen vy?“ zvedl obočí.

Neville kývl. Polkl.

„Hmm...“ převaloval mistr lektvarů čaj na jazyku, „to budou zajímavé hodiny.“

Neville okamžitě strnul. Došlo mu, konečně, že se s ním navzdory všemu pořád ještě počítá. A že by mistr Janecius nikdy neposlal pacientovi nekvalitní věc, a co víc, že dokonce i profesor Snape je snad tentokrát s jeho lektvarem spokojený. „On s tím mistr Janecius pak tak zatočil, tak to možná nějak...“ snažil se uvést věci na pravou míru.

Profesor pootočil koutek úst nahoru a přivřel oči. Mírně zavrtěl hlavou. „Gryffindor. Za každou cenu.“ Neville se zatvářil bolestně. „To není kritika, Longbottome,“ povzdechl si Snape, odložil skleničku a zabořil hlavu do polštáře. Pak chraplavě dodal: „Tentokrát.“

Ve dveřích se objevil Anzelm Janecius. Upřená soustředěnost byla pryč: teď se léčiteli třásly ruce, pohled mu těkal, kousal se do rtů a dýchal přerývaně, skoro jako by vzlykal. Zapotácel se a chytil se zárubní. „Mistře Severe...“ Polkl a šťastně se usmál. Pak zaostřil. Profesor Snape se na něj napjatě díval, obočí zdvižené. „Nic, jen jsem se o ně bál, bylo to trochu... Ale nakonec bez komplikací. Vedla to paní Poppy. Jsou v pořádku,“ oddechl si zhluboka a opřel si čelo o hřbet ruky.

Neville zase jednou zíral a nenacházel slova. Zato profesor Snape se uvolnil a spokojeně kývl. Jeho obvykle tak chladné oči byly teď hebounké jako samet a nekonečně něžné.

„A vy, mistře Severe... říkala mi paní ředitelka... vy mi opravdu dovolíte...?“

Snapeova gesta byla zpomalená, a tak Neville dokázal rozeznat, co má být ten zvednutý levý koutek. Vítězný úsměv. „Doufám, že nečekáš, že to bude nějak jednoduché, Anzelme,“ odpověděl mistr lektvarů, a chlapec měl dojem, že slyší ozvěnu toho, co profesor říkal včera večer jemu. „Předpokládám, že si uvědomuješ, že v komisi bude mistr Divjakov z Durmstrangu: chápeš snad, co to... znamená.“

Anzelm k němu zvedl oči. Poprvé v nich byl vidět strach. „Jistě... Samozřejmě to vím, mistře Severe... Slyšel jsem... Vím, jak málo... Právěže vím!“ vykřikl zoufale. „Právěže se jeden můj kolega nevrátil! Proto jsem tolik chtěl... Už jsem nedoufal... Za současné situace jsem si ani netroufal... Děkuji.“ Šedé oči se projasnily a rozzářily, léčitel najednou vypadal neuvěřitelně mladě.

Profesor Snape zkřivil rty. I když bylo to gesto zatemněné únavou, byla z něj znát stará hořkost. „Ach ano, to je celý mistr Divjakov. Z naší skupiny se... nevrátili... dva. Tak ty říkáš, že sis netroufal se mě zeptat, Anzelme?“ Pootočil hlavu, podložil si tvář dlaní a pobaveně se ušklíbl. „Tady Longbottom tolik drzosti měl. Budete se v laboratoři potkávat. Longbottome... už jste vyřídil to s tou listinou?“

Co? Cože? Takže tohle znamená ta Anzelmova mistrovská zkouška? Neville létal očima z mistra Janecia na profesora Snapea: měl jisté nepříjemné tušení, co myslí tím nevrátit se, ale rád by znal ještě způsob. Nějaký jed? Oba mistři lektvarů však vypadali, že si řekli všechno, co chtěli. Anzelm teď jako by zářil zevnitř a profesor Snape se na Nevilla začínal mračit. Na něco se chlapce zeptal a chtěl odpověď.

Neville byl naprosto zmatený: dělo se toho příliš mnoho najednou. Pak se vzpamatoval. Jeho povinnosti jsou tady. Rychle vzpomínal. Aha... tamta listina... profesor Snape se zaručuje za Anzelma Janecia, Neville má zjistit, jestli proti tomu nikdo další v laboratoři nic nenamítá...

„Promiňte, oni tu ještě mezitím nebyli, mám tam zaběhnout?“

„Zeptejte se ještě, jestli nemají námitky proti tomu, kdybychom občas pohostili čajem... nebo kávou,“ bleskl profesor klížícíma se očima po Anzelmovi, „paní ředitelku.“

„Jo. Jasně. Ano, pane profesore. Už letím.“

Minerva McGonagallová se u stolu v denní místnosti pořád zaobírala svým hrnkem kávy.

Škvírou dveří ze sálu nahlédla Poppy Pomfreyová. Tvářila se zároveň triumfálně a ustaraně. Profesorka McGonagallová se na ni tázavě podívala. „Holčička,“ oznámila léčitelka. „Mladá maminka je z Hogsmeade: Lewisie Lennocková, absolvovala tuším předloni. Její muž sice zemřel, ale ji z toho domu naše děti zachránily a dovlekly do stanu první pomoci – a nakonec sem. Však je to taky stálo jeden život. Matka i dítě jsou v pořádku. Dítě je prokazatelně magické.“

„Že mamince gratuluju,“ odpověděla lehce zaskříplým hlasem profesorka McGonagallová. Vytáhla kapesník a otřela si oči. „Že oběma přeju moc štěstí.“

Madam Pomfreyová spokojeně kývla. Pak se ale na její tváři znovu objevil ustaraný výraz. „Takže ty v tom toho kluka taky podporuješ, Minervo?“

Profesorka McGonagallová schovala kapesník a podvědomě se napřímila. „Myslíš Longbottoma? Kdyby mohl být dobrý, nevidím důvod, proč mu nedat šanci.“

Neville Longbottom vyrazil ze zadní místnosti, přeběhl kolem stolu, srazil židli, nepřítomně ji chytil dřív, než dopadla, postavil ji a přisunul ke stolu, a už už natahoval ruku po dveřích.

„Longbottome!“ zarazila ho ostře madam Pomfreyová. „Na ošetřovně se neběhá. Dokud nejde doslova o život.“

Chlapec zabrzdil na místě. „Jo, jas...“ Střelil po léčitelce omluvným pohledem. „Ano, madam Pomfreyová. Promiňte. Už se to nestane.“

Profesorka McGonagallová zvedla hrneček ke rtům a snažila se z něj vydolovat poslední kapky kávy. Madam Pomfreyová si donesla svůj vlastní hrneček, vymyla ho, nalila si kávu a silně si ji osladila. Několika úspornými pohyby si zastrkala pár uvolněných vlasů zpátky pod čepeček.

Anzelm pomalu vyšel za Nevillem na chodbu. Vypadal, že okolí vůbec nevnímá. V šedivých očích mu hrály jiskřičky, jako blesky nad bouřkovými mraky daleko na obzoru, bílý hábit se mu vlnil kolem kotníků jako spadané listy zvířené podzimním větrem. Tiše se pro sebe usmíval.

Madam Pomfreyová zamračeně přešla ke dveřím do zadní místnosti, nakoukla dovnitř, zjistila, že Severus Snape pokojně spí, došla ho zakrýt, zkontrolovala mu teplotu, shrnula mu z čela pár vlasů, upevnila okno, kterým sílící vítr lomcoval. „Mladí blázni,“ zavrtěla hlavou, „všichni tři.“ V očích se jí nakratičko mihnul láskyplný výraz. Vrátila se do přední místnosti a uklidněně si sedla se svou kávou ke stolu. „Jenom aby se tím Longbottom nesnažil si kompenzovat... no, přece víš, jak je na tom jeho rodina, Minervo,“ zahudrala.

„A i kdyby, Poppy. I kdyby.“ Profesorka jemně točila hrnečkem: vypadala ztracená ve vlastních vzpomínkách.

„Řekni, Minervo, jak potom unese, když zjistí, že pro ně opravdu po těch šestnácti letech už není šance? Nebo když zkusí něco riskantního a někdo z nich mu umře v rukách?“ namítla léčitelka.

„Nevím. To neví nikdo, dokud se mu to nestane.“ Minerva McGonagallová vstala, uklidila hrneček. „Na druhou stranu, Poppy, umírá spousta dospělých lidí i malých dětí, a jenom proto, že běžní kouzelníci nevědí, co dělat. Léčitelství se na téhle škole vyučovalo naposledy za časů Dilys Derwentové, že? No, mám dojem, že vedení školy bude měnit kurikulum.“

„A bude se vedení školy obtěžovat ptát se na názor praktiků?“ Madam Pomfreyová vypadala, jako by jí i její přeslazená káva hořkla v ústech.

„Ale samozřejmě, Poppy,“ vzala profesorka McGonagallová ze stolu svůj klobouk a zamyšleně jím točila, jako předtím hrnečkem.

„Tak jestli chceš znát můj názor, Minervo,“ našpulila madam Pomfreyová rty, až vypadaly jako svrasklá švestka, „myslím, že by vedení školy mělo stáhnout hlavu z oblaků a nejdřív ve zdraví ukončit tenhle školní rok, pokud to dokáže.“

„Nedělej si starosti, Poppy,“ poupravila si ředitelka peříčko na klobouku. Poklepala madam Pomfreyovou po rameni. Energicky si klobouk nasadila a upevnila vlásenkami. „Já se o svoje lidi postarám.“

Severus Snape ta slova i ve svém polospánku slyšel. Oddechl si, schoulil se do klubíčka, přitáhl si pokrývku k obličeji a po nekonečně dlouhé a vyčerpávající době si dovolil usnout úplně.

Anzelm je neslyšel. Chtěl mluvit s Nevillem. Viděl, že chlapec už už vytahuje hůlku, aby si otevřel. Tam, venku z ošetřovny, se jistě rozběhne. Anzelm se probral. „Počkej chvilku,“ zavolal.

Pečeť na dveřích zažhnula, cinkl zvonek. „Ano, pane?“ otočil se chlapec na poslední chvíli.

Léčitel k němu došel a natáhl pravou ruku. „Máme teď stejného učitele. Rád bych pro tebe byl Anzelm, kolego.“

Neville zvedl obočí a překvapeně se usmál. „Fakt? Teda...“ Zarazil se. Polkl.

Na druhém konci chodby se rozletěly dveře. V nich, ztrácející se v proudech světla, stál Blaise Zabini. „Mistře Janecie! Mistře Janecie!“ hulákal šťastně. „Ona jí chce říkat Daphne!“

Neville se narovnal. Znovu se nadechl. Podíval se léčiteli do očí.

„Díky, mistře Anzelme.“

Pak ruku přijal.

_______________________________________________

Zpět na obsah

Kapitola 7: Provozní řád studentské laboratoře

 

PROVOZNÍ ŘÁD STUDENTSKÉ LABORATOŘE

1. V pracovní části laboratoře je zakázáno jíst a pít.

2. Udržujte klid. Na práci je nezbytné se maximálně soustředit. Je zakázáno bezúčelně vyrušovat pracující kolegy.

3. Pracovní plocha a všechny pomůcky budou udržovány v čistém a funkčním stavu.

4. Je nutné dodržovat dostatečnou osobní hygienu. Mějte vždy čisté ruce a oděv, pracujte se svázanými vlasy.

5. Je nutné dodržovat nezbytnou životosprávu. Je zakázáno pracovat ve stavu nadměrné únavy či jiné fyzické nepohody, a zejména pod vlivem látek pozměňujících vnímání.

6. Je zakázáno rozbíjet laboratoř kvůli interkolejním nesrovnalostem. Je zakázáno napadat kolegy. Považuje-li kolega vaše chování za nepřiměřené, je vaše chování nepřiměřené.

7. Jestliže experimentujete, postupujte od teorie k praxi. Než přistoupíte k praktické realizaci, konzultujte experiment se zkušenějšími kolegy a pokud možno i s mistrem lektvarů.

8. Vyskytnou-li se v průběhu práce pochybnosti nebo nečekané obtíže, přikloňte se k názoru zkušenějšího kolegy. Pokyny mistra lektvarů je třeba plnit okamžitě a bez námitek.

9. Žádná otázka není hloupá, jestliže je k věci.

10. Z laboratoře je zakázáno vynášet informace. Rovněž je zakázáno prozrazovat polohu laboratoře a způsob, kterým se do ní vstupuje. Mějte na mysli, že bezpečnější je lidem nedůvěřovat. Nevystavujte kolegy nebezpečí.

11. Je zakázáno přivádět do laboratoře lidi, kterým nebyl vstup výslovně povolen. Nový člověk může být do laboratoře uveden pouze na základě konsensu všech stávajících uživatelů laboratoře. Severus Snape má v tomto bodě právo veta, které nelze přehlasovat.

12. Skleník je považován za nedílnou součást laboratoře. Platí pro něj stejná pravidla jako pro laboratoř, plus pravidla, která považují za nutná kolegové bylinkáři.


 

Jestliže někdo některé z výše uvedených pravidel poruší, může být z laboratoře vyloučen, a to buď na základě konsensu všech ostatních uživatelů laboratoře, nebo na základě rozhodnutí Severa Snapea.


Aktivní uživatelé laboratoře:

Severus Snape

Jeremy Dott

Linda Deanová

Ernie Macmillan  (dlouhodobě nepřítomen)

Neville Longbottom

Stephen Cornfoot

Melissa Macmillanová

Hannah Abbottová

Anzelm Janecius

 

Vítaní hosté:

Poppy Pomfreyová

Minerva McGonagallová



Zpět na obsah