Index

Kapitola 1: Část I. Pohádka začíná
Kapitola 2: Část II. Splněný sen
Kapitola 3: Část III. Procitnutí ze snu
Kapitola 4: Část IV. Konec jedné pohádky

Kapitola 1: Část I. Pohádka začíná

Byl by to den jako každý jiný, kdyby se právě dnes nerozhodla uskutečnit svůj dlouho připravovaný plán. Bylo to prosté… Nežít dál v bídě a nouzi, skoncovat s utrpením. Získat muže, kterého už dlouho tajně miluje, a s ním i vše, o čem kdy snila. Vstala dnes časně, aby se dala do práce.  Stará dřevěná postel se slaměnou pelestí pod ní zavrzala a její bosé nohy se dotkly špinavé podlahy.

„Kdepak ji mám…“ Rozhlédla se. Kouzelník ani v noci neodkládá svou hůlku, proto ji i ona měla stále u sebe. Musela se jí zakutálet. Ohnula se a nahmatala ji pod postelí. Kdyby ji měla třeba pod polštářem, hrozilo by, že si ji ve spánu zlomí. Cítila se bez ní tak zranitelná. Co je čaroděj bez své hůlky? O nic víc než obyčejný mudla. Bránila se těmto myšlenkám, kterými se svému otci podobala víc, než si přála.

Škvírami ve stěnách a děravou střechou polorozpadlé chatrče pronikly dovnitř první zářivé paprsky slunce. Mávla hůlkou a dřevené okenice i obě křídla malého okénka se špinavými skly se rozlétly dokořán. Tmavá místnost se rázem prosvětlila a do světnice proniknul příval svěžího ranního vzduchu. Blížil se konec léta a opravdu horkých dnů zbývalo už jen málo, proto nesměla dál otálet. Bylo načase jednat.

Konečně se dokázala volně a svobodně nadechnout, a co víc… bez urážek a výčitek začít používat kouzla tím správným způsobem. Po svém… Vždycky ji měli za špinavého neschopného motáka. Jak šeredně se v ní mýlili… Její otec, ten starý blázen, surovec a bezcitný netvor, ji nikdy nenechal, aby naplno projevila své čarodějnické nadání. Nikdy nechodila do školy, neměla učitele. Pokud někomu vděčila za to málo, co se v životě naučila, byla to její matka. A byl to opět její nenáviděný otec, kdo ji připravil o celé dětství, když její maminku utýral k smrti. Ponižoval ji a bil, až to jednoho dne nevydržela a ukončila své trápení. Nikdy se nedozví, zda byl její čin záměrný nebo jen nehoda. Nepochybovala však o té první možnosti. A za všechno mohl jen on! Bála se ho, nikdy se mu nepostavila na odpor, stejně jako Meropa. Vzpomínka na matku v ní pokaždé vyvolala stejnou míru lásky k ní jako nezměrné nenávisti k hrdému a zahořklému otci, který pohrdal nejen mudly, ale i celým kouzelnickým světem. Kéž by se on i její mizerný bratr z Azkabanu nikdy nevrátili!

Uchopila zalátovanou zástěru visící přes opěradlo židle a ovázala si ji kolem pasu přes zašedlou spodní košili. Vlasy si stáhla do volného ohonu u kořene hlavy a dala se do práce. Teď měla příležitost vyniknout v jiné oblasti svého vrozeného umění a talentu a přesvědčit se tak názorně o svých netušených schopnostech. To jí dodávalo alespoň špetku sebevědomí. Od smrti matky slýchala jen urážky a nadávky, posměšné poznámky na svou adresu, na svůj vzhled i kouzelnickou neschopnost. Dobře věděla, že krásou zrovna nevyniká, ale nyní byla odhodlaná od základů změnit celý svůj život. 

Přešla místností k černým začouzeným kamnům a z police nad nimi si podala kotlík.

„Aquamenti!“ vyslovila potichu, a kotlík se následně začal až po okraj plnit průzračnou vodou. Dalším jednoduchým kouzlem podpálila oheň v peci a plotna chvíli na to začala příjemně hřát. Otevřela starý oprýskaný kredenc hned vedle kamen. Vzala do ruky jednu z mála starých čarodějnických knížek, co ležely na polici. Lektvary a dryáky, léčivé, hojivé i uhranující. Na okamžik pocítila ke své matce nezměrnou vděčnost za to, že alespoň umí číst a psát. Co ji nenaučila matka, dokud ještě žila, to se musela naučit sama. Jediným jejím mávnutím hůlky se kniha rozevřela na požadované stránce.

Amorovo tajemství jest jeden z nejstarších, nejjednodušších, velice účinných a dodnes velmi často využívaných nápojů lásky. Podávejte pravidelně ve stejnou denní dobu…

Postup měla dávno prostudovaný, přísady přichystané. Věděla, že si musí pospíšit. Neměla moc času, než si mladý pán ze statku na kopci vyjede na obvyklou dopolední vyjížďku. A bylo na čase uskutečnit její plán …

Začala odříkávat potřebná zaklínadla, pečlivě přidávat jednu přísadu za druhou v přesně stanoveném pořadí a časovém rozmezí. Z kotlíku se zvedal hustý dým, i když byl už hodnou chvíli odstaven z žáru plotny. Ještě párkrát zamíchala v jednom, poté v opačném směru. Zbývala poslední přísada. Něco z ní samotné… Zvolila tu nejúčinnější ze všech. Vlastní, panenskou krev. Ostrým trnem se píchla do prstu a nakapala několik kapek do nachystaného lektvaru. Dým jako zázrakem zmizel a před ní se v kotlíku čeřil právě připravený, ještě horký nápoj lásky. Chutí i vzhledem k nerozeznání od obyčejné vody, který bylo možné přidat téměř do čehokoliv, a neminul by se účinkem. Spokojeně se zasmála nad vlastním důvtipem. Najednou se to zdálo být tak snadné… Ještě přimět Toma, aby se od ní napil. I tohle měla dávno promyšlené, jen dostat příležitost vše provést podle plánu. Spěchala do vedlejší malé místnosti, která patřívala jejímu bratrovi, aby se umyla a čistě převlékla. Upravila si neposedné prameny vlasů, které se jí uvolnily z copu a nyní volně a neupraveně splývaly podél její vyhublé tváře. Žádnými kouzly svůj vzhled zlepšit nedokázala. Pokud jí dnes bude přát štěstí, na tomhle již brzy záležet nebude. To, co se mělo stát, brala též jako pomstu a zadostiučinění za dlouhá léta potlačované nenávisti ke zbytku své rodiny.

Posadila se na dřevěnou lavici k oknu a čekala. Čas jako by se najednou neskutečně vlekl a ona počítala každou minutu. Její nervozita se neustále zvyšovala. Srdce jí divoce tlouklo, až měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. A její milovaný Tom pořád nikde…

Musí tu být přece každou chvíli… Už je čas… Měla strach, že s každým zaváháním ztratí své odhodlání. Všudypřítomné ticho náhle prolomil povědomý zvuk. Zastavil se jí dech, ale jen na kratičkou chvíli. Na nepatrný okamžik, než pozvedla hůlku.

Zaslechla dusot koňských kopyt na nedaleké cestě vedoucí k lesu. Roztřásla se, ale nezaváhala. Nadešla její chvíle. Věděla, že se musí chopit příležitosti a že to musí udělat teď hned. Snad je to on a snad i dnes bude sám, bez doprovodu jedné z těch fiflen, které občas vídala v jeho přítomnosti.

Když se v zatáčce prašné cesty objevil ušlechtilý hnědák se svým pánem v sedle, zamířila svoji hůlku na vyčnívající kořeny starého stromu rostoucího poblíž. Kořeny jako by ožily a vystoupily z hlíny přímo pod koňskými kopyty. Hnědák se jim v mírném cvalu už nestačil vyhnout, klopýtl a vyhodil jezdce ze svého hřbetu.

Tom Raddle přepadl přes koně a svalil se prudce do křoví u cesty. Jen to zapraštělo, jak se suché větve pod tíhou lidského těla zpřelámaly. 

Mohl si právě srazit vaz, uvědomila si Meropa, přesto svého činu nezalitovala ani na vteřinu. Jednala přeci ve jménu lásky.

Polekaný kůň klopýtal nedaleko, vyplašený a zmatený. Jeho pán se po chvíli, která se pro ni zdála být věčností, pohnul, zanadával a opatrně se postavil.

Vyběhla z domu, aby mu přispěchala na pomoc. Ve svém hereckém výkonu se téměř překonávala. Nikdy netušila, že vládne i tímto talentem, teď už jen aby svou roli zvládla.

„Ach, pane…“ zvolala vyděšeně. „Nejste zraněný?“

On ale o její pozornost zjevně nestál. Okamžitě se na ni hrubě utrhl, když k němu natáhla své dlouhé štíhlé ruce.

„Táhni ode mě pryč, ženská! A nesahej na mě těma svýma špinavýma rukama,“ zaburácel, až ji tón jeho hlasu ochromil. Byla zvyklá slýchat výhrůžky a nadávky několikrát denně, tak proč ji to nyní tolik sebralo? Bodlo ji u srdce, když spatřila v jeho černých očích pohrdavý a opovržlivý výraz. 

„Ty jsi tu ještě?“ křikl na ni výhružně.

Zůstala před ním stát jako omámená. Jeho krásná tvář vypadala i nyní v rozrušení a vzteku dokonale. Teď ji hyzdil jen lehký krvavý šrám na čele, způsobený poraněním o ostré větve při tom nepříjemném pádu. Výrazné tmavé oči, které ji přímo nenávistně probodávaly, byly v kontrastu s jeho bledou hladkou pletí přímo vyzývavé. Až příliš dobře si uvědomovala, jak se v ní probouzí žena. Při pohledu na jeho dokonalé rysy se jí sevřelo srdce a poklesla v kolenou. Milovala ho. Milovala ho a toužila, aby jí patřil.

„Jsi snad hluchá?!“ obořil se na ni. „No tak! Vypadni! Zmiz mi z očí, ty špíno!“

„Pane, já… já jsem jen… jen jsem,“ zakoktala se v rozpacích, neschopná ze sebe dostat jedinou kloudnou větu. Teď nesmí ustoupit ani o krok ze svého záměru. Doufala, že při ní alespoň jednou v životě bude stát štěstí.

Pokorně sklopila oči k zemi a přikrčila se, jak jí velel tón jeho hlasu. Ale pak stejně neodolala a znovu k němu vzhlédla. Lehce si oprášil jezdecké kalhoty a napřímil se. Nikdy si neuvědomila, jak je vysoký. Nikdy nestál tak blízko ní. Sklopila oči a zrakem ulpěla na jeho vysokých jezdeckých botách. Černá, jindy pečlivě vyleštěná kůže byla nyní zaprášená, jak se jejich majitel při dopadu nechtěně setkal se špinavou zemí. Vrhla se mu k nohám. Hrubou látkou svých šatů mu boty neohrabaně otřela.

„Nedotýkej se mě, jdi ode mě dál!“ poručil jí ostrým tónem hlasu. Hrubě ji odkopl stranou, až upadla. Ustoupil od ní s odporem, jako by se jí štítil. Zamračeným pohledem se podíval na její špinavé bosé nohy, na mnoha místech poraněné. Rychle je pokrčila a snažila se je skrýt pod okraj svých šatů.

„Říkal jsem ti, aby ses ke mně nepřibližovala,“ zdůraznil, když se na zemi opět pohnula. Pak se otočil a zamířil ke svému hnědákovi. Lehce napadal na pravou nohu, ale určitě nešlo o žádné vážné zranění.

Chytil koně za volné otěže, zapletené mezi hnědákovýma nohama. Ten dvakrát prudce pohodil hlavou, než ho jeho pán zklidnil konejšivými slovy a poplácáním po krku. I k tomu zvířeti se choval mnohem lépe než k ní. Jak by jí tohle mohlo uniknout… Měl pro něj určitě větší cenu než její ubohý život. Komu by záleželo na otrhané, ubohé dceři místního pobudy? To se však zakrátko změní…

Vstala ze země, upravila si šaty a pospíšila si ke studni, aby do vědra nabrala čerstvé vody pro koně. Nebránil jí, když k němu přistoupila a nabídla hřebci doušek k osvěžení. Ten se okamžitě chlemtavě napil.

„Pane… vy nemáte žízeň?“ odvážila se zeptat. Košili měl na hrudi propocenou, kůže na krku a na prsou se mu leskla a na spáncích se mu perlil pot.

„Přinesu vám také hrnek čisté vody, pokud budete souhlasit,“ nabídla se.

Aniž by čekala na jeho odpověď, položila vědro na zem a rozeběhla se k domu. Bála se, že se rozhodne nasednout a odjet. Zřejmě však měl svého koně natolik rád, že mu dopřál dostatek odpočinku. Zatímco ušlechtilý hřebec chlemtavě pil, Tom se letmou prohlídkou přesvědčil, že se jeho koni při tom klopýtnutí nic nestalo. Využila momentu, kdy k ní stál zády, a zamířila. Seslala mu do zad kletbu, po které bude mít vyprahlá ústa, pocítí nesmírnou žízeň a touhu napít se, aby si tak pojistila svou naději na úspěch. Ani si neuvědomil, co se stalo. Teď už vše záleželo jen na náhodě a na štěstí.

Naplnila hrnek až po okraj lektvarem a přispěchala zpátky k němu. Otočil se k ní a jí se samým očekáváním zastavil dech. Napije se od ní? Bude jeho žízeň větší než jeho odpor k ní? Přijme od ní hrnek studené vody, přestože se jí štítí dotknout a je mu nepříjemná i její bezprostřední blízkost?

Sklopil oči a pohlédl na její roztřesené ruce. Skoro se jí zastavilo srdce, když od ní hrnek přijal. Vzal ho do dlaní, aniž by se přitom dotkl jejích prstů, a přiložil ke rtům. Vypil vše, až do poslední kapky. Měla vyhráno… Teď už bude záležet pouze na ní, aby svoji dávku dostal vždycky včas, až přijde ta chvíle… Okamžik, na který čekala.

Mírně zavrávoral a zmateně se na ni podíval. Jako by ani nepoznával tu, před kterou stál.

„Musím už jet,“ řekl a upřeně se na ni zadíval. Ten odmítavý pohled jeho černých očí se kamsi vytratil. Víc už nepromluvil. Vyhoupl se do sedla a pobídl svého koně kupředu.

Dívala se mu do zad, ztracená ve svých myšlenkách. Mnohokrát ho potajmu pozorovala, když projížděl kolem, aniž by jí on někdy věnoval sebemenší pozornost. Teď bude vše jinak. Ta náhlá změna jeho chování ji ujistila, že se lest zdařila. A jeho upřený pohled v tu chvíli, kdy se jí díval do očí, jí byl jistým příslibem lepší budoucnosti.

~ o ~

Následující hodiny se neuvěřitelně vlekly, a ona začínala být netrpělivá. Žádnou činností se nedokázala zabavit, jen dál nečinně čekala. Nejdřív minuty, pak celé hodiny. Slunce zapadlo a místnost zaplnily dlouhé temné stíny. Začalo se stmívat. Lhostejně pozorovala skomírající plamínek dohořívající svíčky ve svícnu na stole. Seděla skrčená v rohu místnosti na dřevěné lavici, nohy přitažené až k bradě, hlavu složenou na kolenou. Okolní všudypřítomné ticho náhle prolomil známý zvuk. Klapot koňských kopyt se pomalu přibližoval. To nemohl být nikdo jiný než Tom.

Vyhlédla z okna. Nemýlila se, její prosby byly vyslyšeny. Cinkot postrojů ustal, když jezdec s koněm zastavil přímo před chatrčí. Seskočil z koně a zamířil ke dveřím.

Meropa samým očekáváním téměř nedýchala. Bylo přece nad slunce jasnější, proč tu je. Tak čeho se tolik obává? Snad jen na chvíli znejistěla, ale hned v zápětí se chopila příležitosti, když se ozvalo tiché zabušení na dveře. Se zaskřípáním je otevřela a stanula tak tváří v tvář milovanému muži.

„Nechtěl jsem tě vylekat,“ promluvil, když před ním několik kroků couvla. „Nemusíš se mě bát.“ Po krátkém zaváhání vstoupil do místnosti. Rozhlédl se a pomalými kroky zamířil přímo k ní.

Zatajila dech, když se zastavil na vzdálenost paží. Bála se mu pohlédnout přímo do tváře, místo toho mu hleděla na zvedající se hruď. Znovu v jeho přítomnosti znejistěla. Zrazovalo ji její ženství, jediná slabost, kterou pro něj měla.

„Co si přejete, pane? Proč jste sem přijel?“ zeptala se váhavě. Hlas ji neposlouchal stejně jako její nohy, které udělaly bezděčný krok zpátky.

„Neublížím ti,“ ujišťoval ji o svých čistých úmyslech, jako by o to stála. Jediné co si přála, bylo, aby ji popadl do náruče. „Přijel jsem, abych ti vyjádřil svůj dík.“

„Ale, pane…“ snažila se mu říct, že to pro ni byla samozřejmost? Aniž by tušil, že za tím vším stojí ona, čarodějnice.

„Jmenuješ se Meropa, je to tak?“ přerušil ji. Ve skutečnosti ho nezajímala ani ta hloupá nehoda, ani to, co pro něj potom udělala. Bylo zřejmé, že je to jen záminka. Středem jeho pozornosti byla jen a jen ona.  V očích mu jiskřilo a na rtech se mu objevil nepatrný úsměv.

Pokud někdy váhala nad tím, jestli dělá správnou věc, tak na to teď zapomněla. Natáhl k ní silné paže a chytil její malé ruce do dlaní. Zachvěla se. Pokusila se mu lehce vytrhnout, ale bylo to jen hrané.

„Ne… neutíkej mi, prosím,“ zašeptal a sevřel její ruce o to pevněji. Nebránila se, celou ji polilo horko, zaplavil ji pocit neskutečného štěstí…

„Možná je to šílenství, možná úplný nesmysl, co já vím,“ promluvil znovu, „ale nemůžu si pomoct. Neodejdu odsud, dokud mě nevyslechneš.“ Jeho hlas zněl naléhavě, začaly se mu potit dlaně, prsty přejížděl něžně po jejích ručkách.

„Nikdy bych ti neublížil, maličká,“ zopakoval jí, jako by se chtěl ujistit, že se ho nebojí. Potřeboval se přesvědčit, že k němu chová důvěru.

„Neměl byste tu být, pane,“ promluvila k němu opět jistým a pevným tónem hlasu. Nyní už věděla, že si může dovolit riskovat a chtěla vyprovokovat zamilovaného muže k činu. „Nehodí se, aby muž navštěvoval osamělou dívku takhle po setmění. Nesluší se už ani to, že jsem vám otevřela a pustila vás dovnitř.“

„Neříkej mi pane,“ znovu jí skočil do řeči. „Jmenuji se Tom.“

„Já vím… vím, jaké je vaše jméno,“ přitakala a tiše souhlasila s tím, co jí právě nabídnul.

„A jsem tu proto, abych ti řekl…“ zaváhal, jako by se to na pána jeho postavení nehodilo, ale pak přeci jen dořekl, „Miluji tě, Meropo. Hluboce a upřímně, jak jen jsem schopen milovat ženu.“ Odmlčel se. Snad čekal na její reakci.

Konečně se dočkala… Konečně se vyslovil… Už nebylo pochyb, že je vše, jak má být, že lektvar účinkuje a že on bez ní víc nedokáže žít… Nyní byla řada na ní.

„Tome, to co jsi mi právě řekl… Jsi si tím jistý?“ Ta otázka musela padnout. Byla to součást její právě rozehrané partie. „Chci tím jen říct, ty a já… jsme tak rozdílní. Světy, ve kterých žijeme, se snad už ani nemůžou lišit víc.“ Chtěla to slyšet, chtěla se ujistit a chtěla, aby to udělal hned.

„Slyšela jsi, co jsem ti právě řekl?“ naléhal na ni, jako by se domníval, že jeho vyznání lásky zprvu nerozuměla. „Miluji tě, Meropo. Chápeš význam těch dvou slov?“

„Ale Tome, milovat mnohdy nestačí. K čemu je láska, když nemůžeme být spolu,“ řekla smutně a vážila přitom každé své slovo. To, k čemu ho chtěla přimět, bylo velice jednoduché. Strašně si přála, aby to udělal… aby ji odtud odvedl.

„Nemůžeme být spolu? Copak to říkáš? Vždyť já… jsem tu a hodlám tě odtud odvést. Navždycky…“ dořekl odhodlaně. „Tady nemůžeš zůstat, má lásko,“ rozhodl. „To nedovolím. Nedovolím, abys tu dál takhle žila, nenechám tě tu.“

Nebránila se, ani když ji k sobě přitáhl. A pak udělal to, v co se v tuto chvíli neodvažovala ani doufat. Sklonil se k ní a políbil ji na ústa. V jeho polibku bylo tolik vášně, touhy, chtíče… Chtěl víc, ale zatím se neodvažoval. Snad to bylo slušným vychováním, snad touhou po opětované lásce. Objal ji v pase a přitáhl si ji ještě blíž k sobě, něžně ji pohladil po vlasech a pak ji vzal za bradu.

„Je to bláznivé, já vím… Ještě nikdy jsem však nepocítil takovou potřebu být s milovanou bytostí. S tebou, Meropo,“ řekl zasněně, jeho oči zářily štěstím. „Prosím, neodmítej mou nabídku.“ Uvolnil ji ze svého sevření a netrpělivě čekal na její odpověď. „Neříkej, že jsem ti lhostejný. Všiml jsem si už dřív tvých pohledů, tvého rozpačitého chování v mé přítomnosti. To může znamenat jen jediné, a neříkej, že ne…“

Byl to snad strach, co tentokrát zaslechla v jeho hlase? Bál se snad, že ho odmítne? Právě se jí splnil její nejtajnější sen.

„Ach Tome…“ vydechla šťastně a tentokrát už beze strachu objala muže svého srdce. 

Vzal to jako souhlas, přitiskl ji na svou hruď a pak ji vzal do náruče. Objala ho kolem krku a nechala se unášet hřejivými pocity, které jí byly doposud cizí. Políbil ji, nyní o mnoho vášnivěji než předtím. Stále ještě nemohla uvěřit… Tentokrát už mu oplácela stejnou měrou, vjížděla mu svými prsty do hustých vlasů, vychutnávala si chuť jeho polibků i jeho vůni. Nezadržela slzy v momentu, kdy jí do ucha znovu zašeptal vyznání lásky. Bylo jí úplně jedno, že on je pod vlivem lektvaru, že jeho slova i chování jsou následkem očarování. Její sen se stával skutečností a jednala ve jménu lásky…

„Ale co chceš dělat, Tome? Kam si mě chceš odvést? Kam míníš jít?“ zeptala se plná očekávání. Nadešel okamžik, kdy se vše rozhodne. Vše o její budoucnosti. „Vím moc dobře, že tví rodiče mě ve svém domě nikdy nepřijmou…“ řekla nešťastně, ale v skrytu duše doufala, že by je dokázal nějak přesvědčit. Byl přece jejich jediný a nadevše milovaný syn.

„Je to taky můj dům, ale máš pravdu. Nikdy by tě nepřijali jako moji ženu. Tohle jsem věděl, už když jsem si pro tebe šel. Počítal jsem s tím. A proto tě neodvedu ke mně domů.“ V jeho výrazu bylo plno nejistoty, ale spousta odhodlání.

„Ale kam?“ zeptala se zmateně. Nedávalo jí to smysl. Že by k nějakým jiným žijícím příbuzným?

„Peněz mám dost, jsem vzdělaný a mé jméno má váhu. Nic nám nebude chybět,“ řekl a odmlčel se. Tvářil se zamyšleně. „Vrátíme se sem, až tu mí rodiče nebudou,“ dodal po chvíli.

„Ale Tome, co to říkáš?“ otázala se vyplašeně. Na malou chvíli zapochybovala o jeho úmyslech. Chtěl se svých rodičů snad nějakým způsobem zbavit? Na něco takového ani nepomyslela…

„Slyšela jsi mě dobře, Meropo,“ dodal bez rozmýšlení. „Mí rodiče jsou staří. Vrátíme se sem, až tu nebude ani jeden z nich. Jsem jejich jediný syn. Po jejich smrti zdědím veškerý rodinný majetek.“

Řekl to úplně s klidem, ale Meropa v jeho hlase i v jeho výrazu odhalila skrývanou bolest a zármutek. Pokud však musel volit, věděla i ona velice dobře, že neměl na vybranou.

„Musíme jít,“ vyzval ji tentokrát bez sebemenšího zaváhání. Byl rozhodnutý. „Odejdeme odsud, někam hodně daleko.“

„Ale Tome, co tví rodiče? Budou tě hledat. Budou po tobě pátrat…“ A pokud by je jednou přece jen našli, kdo ví, co by se stalo. Kdo ví, čeho jsou schopni. Co všechno jsou ochotni udělat v zájmu jejich jediného syna a dědice.

„Nebudou…“ řekl s jistotou. „Zanechal jsem jim dopis. Vědí, že by veškerá snaha byla zbytečná.“

Nezbývalo jí, než mu plně důvěřovat. Kdo jiný znal jeho rodiče lépe než vlastní syn. A říkal to s takovou jistotou…

„Pospěš si, drahoušku, je čas,“ připomněl jí, když viděl její malé zaváhání.

Byla jen zamyšlená, nic víc. Řekl jí drahoušku… to oslovení ji pohladilo na duši. Patřilo jen a jen jí… Kéž by ho nyní slyšel Morfin! To jí patřilo tohle slovo… drahoušku…

„Musím si jen… měla bych si vzít…“

„Co si odsud chceš odnést, má drahá,“ zasmál se od srdce. „Se mnou ti nebude nic chybět. Tvůj život se od základů změní.“

„Máš pravdu, Tome,“ ale přece… Věděla, že je tu pár věcí, na které nesmí zapomenout. „Ale asi bych tu svému otci a bratru měla také zanechat dopis. Že se sem už nikdy nevrátím.“ Tentokrát to řekla s takovou jistotou… Ano, měla ji, v tenhle okamžik si tím byla jistá.

„No dobře, počkám venku u koně,“ pousmál se na ni a pak vyšel ven ze dveří.

Rozběhla se do vedlejší světnice a otevřela velkou dřevenou truhlici. Vytáhla z ní těžký zlatý medailon, který ji vždy tak studil na krku. Nenosila ho od doby, co jejího otce a bratra odvedli do Azkabanu. Ale nyní ho tu nemínila nechat. Vezme si ho, jako jediný majetek, který kdy vlastnila, jako dědictví po slavném předku. Jediném člověku, na kterého kdy mohla být hrdá. Avšak v mudlovském světě jí to bylo k ničemu.

Do velkého šátku zabalila další dva kousky oblečení, které jí zbývaly, čutoru naplněnou až po okraj lektvarem lásky a dále pak všechny potřebné přísady k jeho přípravě. Hůlku… na tu v žádném případě nesmí zapomenout. Tom se ale nikdy nesmí dozvědět, kým ve skutečnosti jeho vyvolená je. Převázala šátek velkým uzlem a přehodila si jej přes rameno. Zasedla za těžký dřevěný stůl a ze zásuvky pod ním vytáhla kus pergamenu a pero. Hodlala dát tomuto životu své poslední sbohem…

Odcházím, otče. Tady mě nic dobrého nečeká. Zajistila jsem si lepší budoucnost. Budu žít v bohatství a přepychu, obklopená věcmi, o jakých se mi nikdy ani nesnilo, navíc s mužem, kterého miluji nade vše. Ano, utekla jsem s tím špinavým mudlou, jak ty ho nazýváš. A nehodlám se vrátit.  Nikdy… Dávám ti své sbohem, pryč s nouzí a bídou, se kterou jsme se my čistokrevní potomci Salazara Zmijozela vždy potýkali! Nestojím o tohle ani o nic jiného. Nazývej mě krvezrádkyní, pro mne to nic neznamená. Raději budu žít stokrát mezi mudly než se potýkat s životem, jaký jsem zde dosud vedla. Zavrhuji celý kouzelnický svět a s ním i tebe, otče! Kéž se naše cesty už nikdy nezkříží…

Byla si jistá, že i kdyby tu ten dopis někdo našel, i kdyby tu někdo z těch mudlů z vesnice čmuchal, nikdo těm slovům nebude rozumět. Nikdo, kromě jejího bratra a otce…

Stejně pochybovala o tom, že by se do domu toho podivína a pobudy někdo byť jen odvážil strčit nos. Všichni v okolí se jich báli. A z velmi dobrých důvodů.

Neměla proč dále otálet. K tomuto místo ji poutalo jen několik ošklivých a bolestných vzpomínek. Již víc nezaváhala a vyběhla z domu. Tom už na ni netrpělivě čekal. Seděl na koni připravený k odjezdu. Natáhl k ní ruku a uvolnil jí třmen, aby jí umožnil k němu nasednout. Dva páry očí na sebe teď upřeně hleděly. Dva pohledy splynuly v jeden. Šťastný a spokojený pohled zamilovaného muže a vítězoslavný pohled odhodlané ženy. Zasunula bosou nohu vysoko do třmenu a vložila svou ručku do jeho dlaně. Vytáhl ji nahoru na koňský hřbet. Pevně ho objala oběma rukama, když pobídl koně do kroku. 

Snad poprvé v životě byla spokojená a šťastná. Věděla, že její pohádka právě začíná…

Zpět na obsah

Kapitola 2: Část II. Splněný sen

„… co bůh spojil, člověk nerozlučuj. Amen,“ dořekl kněz a s úsměvem na rtech jim udělil požehnání. Pak už ženich jen vroucně objal svou šťastnou novomanželku a za přítomnosti svědků ji znovu láskyplně políbil. Zvedl Meropu do výšky a otočil se s ní radostně kolem dokola. Malým kostelíkem se rozlehl jeho spokojený smích.

Postarší kněz, který právě spojil jejich dva životy v jeden, se na ně ještě naposledy usmál a pak jim i se svědky nenápadně zmizel z dohledu. Jelikož je v okolí nikdo neznal, požádal Tom ve vší počestnosti o svědectví jejich svátosti manželské paní domácí a jejího manžela, u kterých bydleli. Žili tam sice jen krátce a téměř se neznali, ale přes všechny pohnutky nikdo nepochyboval o jeho nezměrné lásce k ní.

„Tome… Tome!“ smála se šťastná nevěsta a stále opakovala jeho jméno. Jednou rukou si musela lehce přidržet jemný závoj, který kolem ní vál a který je v momentu oba obmotal. Jak ji uvolnil z náruče a pustil její útlý pas, klesla střevíčky opět na kamennou zem v kostele. Objala ho kolem boků a upřela na něj svůj pohled. Odhrnul jí lehký závoj z tváře a vzal její hlavu do dlaní.

„Nyní jsi moje žena a zůstane to tak navěky,“ řekl zasněně. V očích mu jiskřilo a jeho rty ozdobil šťastný a spokojený úsměv.

Cítila, jak uvnitř hoří. Očekáváním a touhou… Tento muž, v minulosti chladný jako led, měl v očích žár a v srdci oheň, a ona doufala stejně jako on, že společně shoří v plamenech jejich vášně. Čekala je první společná noc.

Ruku v ruce vyšli ven před kostel, kde na ně čekal nastrojený kůň. Hřebec, který je měl odvést do ráje. Vzal ji za pas a vysadil do sedla. Nedbal nic zvědavých pohledů přihlížejících, vyhoupl se za ni a pevně ji objal pažemi. Meropa se mu zády spokojeně opřela o hruď a zavřela oči.

„Podívejte se na ně! To je ale dvojice k pokukání,“ slyšela za sebou, když se na hnědákovi začali vzdalovat z dohledu kolemjdoucích. Tom si jich nevšímal, jako by je ani neslyšel. Byl zahleděný jen do své nové paní.

„Říká se, že láska je slepá, ale o tomhle páru to platí dvojnásob,“ smáli se. Za chvíli však nikoho z nich již nebylo slyšet. Nad hlavami jim zašumělo listí vysoko v korunách stromů a za zády se jim rozezněl kostelní zvon.

Tom pobídl koně do klusu a potom pomalu přešel v mírný cval. Opřel se do nich lehký vítr a Meropě strhl z vlasů pavučinový závoj. Ani se nesnažila ho zachytit, co na tom záleželo. Zamihotal se ve vzduchu nad jejich hlavami, pak se vznesl ještě o něco výš a zmizel jim z očí někde v korunách stromů hustého stromořadí. Meropa uvolnila bílou stuhu svatební kytice a zvedla ruce s květinami do výšky. Rozevřela dlaně nad Tomovou hlavou a krémové růže je náhle zasypaly jako zázračný déšť a pak spadly do prachu pod koňskými kopyty. Vítr byl chladivý a ve vzduchu byl cítit první náznak přicházejícího podzimu. Příroda se začala převlékat do svých nejkrásnějších a nejpestřejších šatů. Jako by klenbou pod korunami stromů projížděli branou přímo do nebe…

Po útěku měli zamířeno do malého městečka několik mil od Velkého Visánku, daleko z dosahu mocného vlivu Raddleovy rodiny. Nikdo je zde nepoznával, nikdo je nepodezříval. Lidé se po jejich příjezdu jen poněkud pozastavovali nad zvláštností takového páru. Meropa byla na první pohled chudá jak kostelní myš, ani krásy moc nepobrala, a její milý byl bohatý mladý muž z jistě velmi vážené a úctyhodné rodiny. Tom jí však už během několika prvních dnů pořídil zcela nové oblečení. Když se upravila, umyla a učesala, oblékla si nově pořízené šaty, nevypadala už tak nápadně. Věděla, že vedle muže jako je Tom bude vždycky poutat pozornost.

Ubytovali se v nejlepším apartmá místního nóbl hostince pro majetnější hosty, a v  kostelíku v sousední vesnici Tom brzy po jejich příjezdů domluvil svatbu. Nechtěl čekat ani tak dlouho, jak bylo v tehdejší společnosti zvykem. Kde nepomohlo naléhání a prosby, tam vždy pomohl měšec cinkající zlatem. Nikoho nemusel dlouho přesvědčovat. Nikdo nepochyboval o jeho čistých úmyslech oženit se s milovanou ženou. Přesto dal přednost svatbě na venkově před městem plným zvědavých společensky znuděných maloměšťáků.

Do jejich svatby se jí ani nedotkl, byť by proti tomu roztoužená Meropa ani slůvkem neprotestovala. Svatba přece byla hotová věc. Ale Tom, jak se zdálo, vyčkával do poslední chvíle. Věnoval své milé svou náruč, náklonnost a přízeň, několik letmých doteků a pohlazení, pár vášnivých polibků, ale nic víc… Nesčetněkrát se přistihla, jak v duchu přijímá jeho tělo a on zase její… On však svou nejmilovanější nechtěl zneuctít. A přestože po ní toužil možná daleko víc než ona po něm, dal přednost předsvatební zdrženlivosti. Byl to však právě on, kdo na rychlém uzavření sňatku trval. Přímo naléhal… Sám se nemohl dočkat, až bude jeho, a bylo to na něm znát.

Nepovažoval za vhodné, aby až do svatby sdíleli jeden pokoj a jednu ložnici. Jejich apartmá jim nabízelo dva oddělené pokojíky a společný salonek k pohodlnému posezení. Musel se často přemáhat, aby ho nepřemohla touha a chtíč. Stávalo se tak vždy, když k ní zavítal, aby zkontroloval, že jí nic nechybí. Pokaždé v takovou chvíli z jejího pokoje bez vysvětlení odešel a vrátil se s úsměvem na rtech, až když si na čerstvém vzduchu pořádně zchladil hlavu. Přesto spolu až do svatby trávili veškerý společný čas a popíjeli tradičně čaj o páté, do kterého mu Meropa nepozorovaně přidávala patřičnou dávku připraveného lektvaru. Nebylo vůbec těžké na malou chvíli odvést pozornost zamilovaného muže, který celým svým srdcem a celou svou duší naslouchal jen jí. A jeho láska k ní rostla. Den ze dne víc a víc…

Konečně se dočkala, když dnes před oltářem stanula po jeho boku. Stala se jeho ženou, jeho jedinou a milovanou láskou, navěky… Bylo jí jedno, že je před kostelem nečekaly zástupy svatebních hostů a gratulantů. Netrápilo ji, že jejich pokoje nebyly zasypané svatebními dary. Měla, po čem toužila. Získala za manžela jediného muže, o kterém byla přesvědčená, že by ho dokázala milovat. A ve své bláhovosti, přes použití nápoje lásky si namluvila, že jsou její city hluboce opětované. Nedělala to přece jen kvůli sobě. Dokáže ho učinit šťastným, ve jménu lásky…

„Jsme tu, má milovaná. Naše hnízdečko lásky,“ pronesl zadýchaně a zastavil u obrovských vrat před jezdem do dvora. Okamžitě k nim přispěchal mladík, aby odvedl koně do stáje. Tom seskočil jako první a nabídl Meropě svou náruč.

Obřad se konal pozdě odpoledne a oba už se nemohli dočkat svatební noci. Nezdržovali se ani hostinou, ani slavnostní večeří. Ostatně nebyl tu nikdo, kdo by jejich štěstí dokázal pochopit. Existovali jen jeden pro druhého. Tom vynesl Meropu do schodů a odemknul dveře. Přenesl svou novomanželku přes práh, a ta v témže momentu samým údivem skoro přestala dýchat.

„Ach Tome…“ vydechla úžasem nad vší tou nepopsatelnou krásou. Nikdy by jako čarodějka nevěřila, co svede obyčejný mudla i bez pomocí kouzel. Tom se blaženě usmál. Bohaté květiny zdobily pokoj ve vázách, kam se jen podívala. Na stole stál pětiramenný svícen a na nadýchaných polštářích jejich novomanželské postele s nebesy ležely rozházené okvětní lístky vzácných růží. Za okny padal soumrak. Celý pokoj se zbarvil do ruda a stíny proměnily jejich ložnici ve svatyni lásky.

Postavil Meropu opatrně na zem a zapálil svíčky. Za okny už zavládla téměř naprostá tma. Zatáhl závěsy. Očima upřeně hleděl své ženě vstříc, až se pod jeho pohledem otřásla nervozitou. Posadil se na okraj postele a rozepnul si knoflíčky u košile.

„Svlékni se, Mer…“ vyzval ji tentokrát nedočkavě. V jeho očích zaplál oheň neskrývané touhy. Nedočkavost a chtíč bylo to, co v nich viděla. Hruď se mu začala zběsile zvedat a oči se mu divoce zaleskly. Již nemusel čekat.

Meropa znejistěla. Ještě nikdy nebyla s mužem. Teprve nyní na ni dolehl pocit přirozené ženské zdrženlivosti a studu, i když po něm neskutečně toužila. Víc než kdy dřív…

Byl netrpělivý a nepřestával ji bedlivě pozorovat. Vpíjel se do ní očima. 

Roztřesenýma rukama povolila živůtek, uvolnila šněrovačku, stáhla si šaty z ramen a ty následně hladce sklouzly na zem k jejím nohám.

Natáhl k ní ruce. Přistoupila k němu a zastavila se, až když ucítila dotek jeho horkých dlaní. Objal ji v pase a položil si její dlaně na obnaženou hruď. Dovolil jí, aby se ho dotýkala. Aby vnímala teplo jeho kůže, horkost jeho dechu i zběsilý tlukot jeho srdce. Zaklonil hlavu a vychutnával si každý její dotek, pak ji však něžně uchopil a povalil pod sebe do měkké peřiny poseté spoustu voňavých okvětních lístků rudých růží…

~ o ~

„Jsi jen má, Meropo. Nikdy tě nepřestanu milovat…“

Ach, jak tato slova lahodila jejímu sluchu… Jak lichotila jejímu ženství… Cítila se naplněná a šťastná.

„Prožijeme spolu šťastný život plný lásky, obklopení našimi dětmi, v domově našich snů, ve světě splněných přání…“ rozplýval se nad svými představami.

„Chtěl bys mít děti?“ přerušila ho s úsměvem. Věc, nad kterou zatím ani neuvažovala, ale bylo to přirozené. Třeba se mu to přání vyplní už po dnešní noci.

„Pochopitelně,“ otočil se na ni a znovu ji políbil. „Chtěl bych mít spoustu krásných a statných synů, drahá Mer. A věřím, že ty mi je dáš.“ Pak už neříkal nic, ale bylo jí jasné, co bude následovat. Pohladil ji po tváři a zabořil nos do jejích vlasů… Nikdy se jí nedokáže nabažit. Nikdy jí nebude mít dost. Co bude živ.

„Kam teď chceš jít?“ Zachytil její paži, když vyklouzla zpod peřiny a chystala se vstát, zatímco on ještě spal.

„Nechtěla jsem tě vzbudit. Hned budu zpátky,“ zašeptala a odcupitala.

„Je čas na tvůj čaj, Tome,“ pronesla tiše, když se vrátila k jejich svatebnímu loži se šálkem horkého, čerstvě připraveného čaje. Posadila se na okraj postele.

Podložil si záda polštáři, aby se o ně mohl opřít. Pak si od ní hrníček vzal.

„To jsi nemusela. Ne dnes,“ pousmál se. „Dnes jsou tu od toho pokojské, aby nám posloužily, a já jsem tuto noc opilý láskou.“ Upil z porcelánového hrníčku a pak si ji přitáhl blíž k sobě, aby ji políbil.

„Vždyť jsi říkal, že ho nikdo nedokáže připravit tak jako já. A navíc… dělám to ráda, z lásky…“ Snad v tom bylo i něco pravdy v tu chvíli. Tom vyprázdnil svůj šálek do dna, a Meropa si spokojeně oddechla. Dnes by na to při všem tom svatebním shonu málem zapomněla.

„Zítra odjíždíme do Londýna. Tady už nemůžeme déle zůstávat,“ oznámil jí.

„Proč zrovna do Londýna?“

Zprvu se jí ten nápad nezamlouval. Všude spousta lidí a nejen mudlů… Neměla však důvod o jeho rozhodnutích pochybovat. Úplně jí stačilo, že ho měla zcela ve své moci. Splnil by jí každičké přání, které by jí viděl na očích. Přesvědčila samu sebe, že se nemá čeho bát. A nakonec to i uvítala. Uvědomila si, že v Londýně pro ni nebude nijak obtížné sehnat všechny potřebné přísady do čarovného lektvaru lásky, které z jejích skromných zásob pomalu, ale jistě ubývaly.

„V Londýně mám spoustu vlivných přátel ještě z dob studií. Nebude pro mě problém zajistit nám budoucnost. Peníze nám nikdy nebudou chybět,“ chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě na obnaženou hruď. Prohrábnul jí vlasy.

Teď už nemohla než souhlasit. Bez peněz by se dokázali obejít jen stěží. Peníze znamenaly moc. A touha po moci pro ni den ode dne znamenala víc a víc. Nevyšla z bídy jen proto, aby se do ní vrátila. Zatím měli peněz dost, nic jim nechybělo. Ale moc dobře si uvědomovala, že bez peněz nezmůže ve světě mudlů naprosto nic.

„Postarám se o tebe, o nás o oba. Ty nikdy nebudeš muset pracovat, má drahá. A až zdědím majetek po svých rodičích, už nikdy víc nebude muset kdokoliv z nás vydělávat peníze. Budou se vydělávat samy i bez našeho přispění. S penězi se to musí umět,“ zasmál se. „Je to jen otázka času.“

~ o ~

Když dorazili do Londýna, Tom přesně věděl, kam jít. Pronajal pro ně drahý byt v jedné z luxusních čtvrtí na londýnském předměstí. Hned se taky postaral o to, aby měli z čeho žít. K zajištění budoucnosti jim stačily bohaté úspory na jeho soukromém účtu v jedné z londýnských bankovních institucí. Rodiče mu na ten účet skládali peníze celý život a tučné konto během let ještě narostlo.

Chod domácnosti zajišťovala dle svého přání ze zištných důvodů sama, i když jí často vypomáhala paní domácí. Byla to ochotná postarší dáma, která pro ni jako pro mladou novomanželku měla vždy pochopení. Pomáhala jí s vařením a úklidem, obstarávala nákupy. Dostávala za to slušně zaplaceno a Meropa se tak nemusela nikdy o nic starat. Od doby, co byla s Tomem, nikdy nemusela čarovat. Občas, jen  když byl Tom pryč, si vypomohla několika jednoduchými kouzly. Tom nikdy nesměl zjistit její malé tajemství. Nechávala si ho pro sebe. Malým zázrakům, které se kolem nich děly, nevěnoval přílišnou pozornost. Bral to jako samozřejmost a nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že za tím vším vězí kouzla a čáry. Hůlku před ním Meropa vždy pečlivě schovávala.

Zima se kvapem blížila a Meropa tak jejich příbytek opouštěla vždy jen na nezbytně nutnou dobu. Pouze přísady do lektvaru si sháněla sama a tajně. Moc dobře věděla, kam si pro ně má zajít. Tom odcházel každý den za obchodem, většinou dopoledne. Meropa se nevyptávala, kam chodí, ani kde bere peníze, které nosil domů. Byla šťastná a spokojená. Alespoň do chvíle, než se ukázalo, že jejich společné přání mít dítě nebude hned tak vyslyšeno. Ani po několika měsících nedokázala přijít do požehnaného stavu.

 „Je čas na tvůj čaj, Tome.“ Podávala mu ho pravidelně ve stejnou denní dobu. Nikdy nepojal sebemenší podezření, vždyť čaj o páté byl v Anglii tradicí. A její nic netušící manžel k ní hořel láskou den ode dne silnější…

Pomalu upíjel ze svého šálku a pozoroval ji očima plnýma něhy. Pak natáhl ruku, zachytil její zápěstí a přitáhl si ji k sobě na klín.

„Jen velice nerad vidím, že musíš zastávat práci, která mé ženě nepřísluší,“ řekl rozladěně. „Jednou budeš mít vlastní dům plný služebnictva a budeš se starat pouze o to, aby všichni svědomitě plnily tvé příkazy a přání. To ti slibuji.“

„Ráda se tu o všechno starám sama. O domácnost, o tebe,“ ujistila ho. V tuto chvíli by nechtěla nic měnit, natož ve svojí společnosti trpět nějakou služku. Úplně stačilo, že musela čelit všetečných otázkám a zvědavosti paní Swonsnové, jejich domácí. S tím si však poradila velice snadno. Použila kouzlo mlčenlivosti, kterým byl začarován práh jejich bytu proti cizím návštěvníkům. Paní Swonsnová měla svázaná ústa a pokaždé, když od nich odcházela, nepamatovala si nic, co se tam za tu dobu stalo, co slyšela anebo viděla.

Tom ji zahrnoval pozorností a láskou, ona však v jeho očích spatřovala přes všechnu náklonnost smutek a zklamání. Toužil po dítěti a ona si ho k sobě chtěla připoutat navždycky. Bylo snad nějaké větší pouto než dítě? Dítě, které si oba tak přáli, i když ze zcela odlišných důvodů? Uvědomila si to ve chvíli, kdy ji dlaní pohladil po břiše a na něm se bezděčně zastavil, jako by už poněkolikáté ve nitru toužebně vyslovit ono přání… Blížily se Vánoce a tohle by pro něj byl určitě ten nejkrásnější dárek ze všech.

Bez výčitek, bez obviňování se na ni podíval. Pohledem milujícího muže, který žije v očekávání den za dnem a s nadějí, že se jim i tohle přání brzy vyplní.

Tehdy se rozhodla, že si opět pomůže. To jí za trochu námahy stálo. Od čeho byla čarodějnice…

~ o ~

Nepozorovaně vyklouzla zadními dveřmi, aby unikla pozornosti paní domácí, a zamířila rovnou na hlavní ulici. Ještě jednou se rozhlédla a pak si přes hlavu přehodila teplý vlněný šátek. Pomalu se brodila čerstvě napadaným sněhem, který v tomto mizerném počasí ani nestačili odklízet. Z nebe se dolů stále snášely těžké sněhové vločky. Den teprve začínal, ale lucerny v tmavých londýnských ulicích, lemovaných vysokými měšťanskými domy, stále svítily kolemjdoucím na cestu. Nebe bylo tmavě šedé, překryté sněhovými mračny a ulicemi se proháněl ledový vítr. Otřásla se zimou a pospíšila si na nejbližší nároží, odkud se mohla nepozorovaně přemístit do klidnější části Londýna. K Děravému kotli to neměla daleko.

Když otevřela dveře čarodějnického lokálu, který se před ní zjevil znenadání a odnikud, ovanul ji nepříjemný puch nevětraných prostor. V tomto nečase bylo všem příchozím příjemnější teplo, třebaže se uvnitř skoro nedalo dýchat. Přes kouř z tolik oblíbených dýmek nebylo vidět na krok. Mnoho kouzelníků hledalo v tomto přeplněném hostinci útočiště v počasí, kdy by ven ani psa nevyhnal. A oni samotní se neměli kam vrtnout. Snadno se ztratila mezi všemi těmi hosty, mezi kterými bylo na první pohled dost pochybných existencí. Zamířila rovnou k východu na druhé straně. Potřebovala jen projít skrz a dostat se přes dvorek na Příčnou ulici. A odtamtud potom do Obrtlé. Došla už skoro na druhý konec putyky, když zaslechla jméno, při kterém jí přeběhl mráz po zádech a krve by se v ní nedořezal. Nebyla s to se hnout z místa. Ruka zůstala ztuhle ležet na klice. Rojvol…

„Říkám ti a vopakuju, že vod takových je lepší držet se co nejdál…“ pokračoval v rozhovoru nějaký pobuda v potrhaném hábitu. Seděl u stolu s jedním z těch štamgastů, kterého tady každý znal a oslovoval jménem. Netušila, v jaké souvislosti zaslechla jméno svého otce, a tak se skryla v koutku a poslouchala dál. Nikdo z přítomných jí nevěnoval sebemenší pozornost. Splynula se zdí jako nevýrazná šedá myš.

„Nepřestával vyhrožovat a utrhoval se na každýho, kdo prošel kolem. Klel a nadával, nepřestával hubou mlít, a to můžu za sebe říct, že tam člověk neví, kdy je den a kdy noc. Snad až do tý doby, než mu začalo ubejvat sil. Jako nám všem, co jsme tam zůstávali přespříliš dlouho.“ Vyprávěl a gestikuloval nad svými slovy tak rozmanitě, že by mu nejspíš rozuměl i neslyšící. Byl zjevně přiopilý, ale při smyslech. Meropě začalo docházet, odkud jejího otce a možná i bratra tak dobře zná.

„Některý tam nevydrželi ani tejden. Tenhleten tam přestál celý měsíce. Nechápu, jak to tam mohl tak dlouho přežít. Vodpornej a vodpudivej chlap jako von by si tam zasloužil zůstat až do konce života. Ani přes mříže, který ho dělily od okolního světa, ani přes ty slizký potvory, který z nás každý den vysávaly zbytky sil, se ten chlápek nikdy nevzdal naděje na to, že se vrátí do tý svý smradlavý chatrče, kde na něj stejně čekala jen bída s nouzí.“ Rozkašlal se, načež si upil ze svého korbelu, a pak chraplavým hlasem pokračoval: „Slyšel jsem, jak se spolu baví tím zpropadeným hadím jazykem, když Rojvola propouštěli. Morfin mu však po nějaké době přestal odpovídat. Vsadil bych svý boty na to, že ten už se z Azkabanu domů nevrátí. Pustili mě pár dní po té. Vypad sem vodtamtuď co mi nohy stačily. No a teď jsem tu, co jiného mi zbejvá. Se svou reputací sotva kde seženu práci, co říkáš…“

„Buď rád, žes to přežil, starý brachu. Ne každý má to štěstí a vyjde z Azkabanu po svých, tak jako ty,“ vložil se do hovoru jeho tichý společník, to už jim však Meropa přestala naslouchat.

Jejího otce propustili domů… Je zpátky v Malém Visánku a už určitě ví, co se tam stalo. Určitě už našel dopis, který tam zanechala.

Přestala nad tím přemýšlet a bezmyšlenkovitě vzala za kliku. Protáhla se škvírou ve dveřích na malý dvorek. Ona už se tam přece nikdy nevrátí… Nikdy víc netoužila spatřit ani jednoho z nich. Ani svého bratra a otce už vůbec ne… Co jí záleželo na jejich osudu?

Příčná ulice byla klidná a tichá. Jen občas v husté chumelenici proběhl hlouček nakupujících z jednoho obchodu do druhého.

Prošla Příčnou a za rohem odbočila rovnou do Obrtlé. Věděla přesně kam jít, nebyla tu dnes poprvé. A přestože nenarazila na živou duši, chtěla být odsud co nejdřív pryč. Rozhlédla se kolem a nakonec zamířila k jednomu z těch malých krámků s tmavými závěsy, kterých se v Obrtlé nacházel nespočet.

Otevřela dveře obchůdku bylinkářky, o jejímž zboží a jeho účincích by se dalo polemizovat, a vešla. Zvoneček nad dveřmi utichl a závěs za pultem se pohnul. Ve stejnou chvíli se před ní objevila shrbená stařena opírající se o dřevěnou hůl. Čarodějnický klobouk na její hlavě vypadal jak obrostlý mechem, a na sobě měla ošuntělé záplatované hadry. Nad její ubohou vizáží by se kdekdo ustrnul. Anebo by jí naopak nepodal ani kůrku chleba. Meropa ztuhla na prahu. Ještě před pár měsíci ona sama nevypadala líp.

„Copak tě ke mně přivádí, děvenko?“ zeptala se skřehotavým hlasem a natáhla k ní ruku s dlouhými a křivými nehty, aby ji pozvala blíže. Kolem zápěstí měla obtočeného malého hádka. „Jak ti může stará Morena pomoci?“

„Přeji si dítě, stařeno,“ odpověděla bez váhání. Nechtěla ve společnosti této pochybné ženštiny zůstávat ani o minutu déle, než bylo nezbytně nutné pro uzavření obchodu.

„Peníze máš?“ zeptala se nejdřív. „Odpusť mou nezdvořilost, ale z něčeho živa být musím,“ shrbila se, sklopila oči a natáhla k ní vrásčitou ruku.

„Peněz mám dost,“ řekla, „ale nejdřív mi dej, pro co jsem přišla. Zaplaceno dostaneš potom,“ nemínila s ní diskutovat. A stařena moc dobře věděla, že by se její zákaznice mohla obrátit jinam.

„Nuže dobrá,“ zakrákala a otočila se k ní zády. Sehnula se dolů pod pult a vytáhla váček se směsí bylin. Položila jej před ni na špinavou desku stolu. „Připrav si odvar, pij ráno a večer, dokud ti nebude přáno, děvenko,“ doširoka se usmála.

„Je to zaručené?“ otázala se nedůvěřivě Meropa.

„Jistěže, holčičko. Nejsi první ani poslední s takovým přáním. Komu není dáno od přírody, tomu je třeba trochu pomoci,“ zasmála se škodolibě. S některými přírodními zákonitostmi, jak se zdálo, uměla manipulovat přímo mistrovsky.

Bylo zbytečné dlouho se rozmýšlet. Stejně neměla jinou možnost. A byla rozhodnutá už předem.

„Kolik?“ uhodila na ni zhurta a vysypala před stařenu váček s penězi. Za chvíli už z Obrtlé spokojená odcházela se směsí čarovných bylinek v kapsáři. Přísady do lektvaru lásky nepotřebovala, od poslední návštěvy Obrtlé jich měla do zásoby ještě víc než dost.

Londýnem se proháněla sněhová vichřice. Nebylo vidět na krok, mrznoucí sníh štípal ve tvářích, zledovatělá zem pod vrstvou sněhu prokluzovala. Všechny stopy rázem mizely pod vrstvou čerstvě napadaného prašanu. Ulice byly liduprázdné. Nikdo by v takovém počasí z domu ani paty nevytáhnul. Přece se našli i tací. Spěchající služebné obstarávající nákupy, rychlí poslíčkové vyřizující záležitosti svých pánů. Tom byl také pryč, a Meropa doufala, že domů vrátí dříve než on.

Když za ní zapadly dveře, spokojeně si oddechla. Neviděla ji ani paní domácí, které jinak neunikne nic. Shodila ze sebe šátek a osušila ho hůlkou dřív, než by na to potom zapomněla. Nechtěla, aby Tom pojal jakékoliv podezření, že bez jeho vědomí opouští dům a toulá se v tomto počasí bůhvíkde.

„Už jsi doma, miláčku?“ promluvila směrem ke dveřím, když Toma uslyšela vejít. Přivítala se s ním polibkem a něžným obětím. „Pojď si sednout ke krbu a trochu se zahřát, než ti připravím tvůj čaj…“

~ o ~

Štěstí je vrtkavé a nyní, když stálo při ní, musela si tuto přízeň osudu zachovat stůj co stůj. Byla odhodlaná si k tomu dopomoci všemi možnými prostředky. Hůlka se jí stala velmi dobrou pomocnicí, aby z jejich dočasného bydlení Tomovi vytvořila domov, po jakém toužil. Konečně i ona mohla realizovat něco ze svých představ, i když často postrádala vkus a styl. Tomovi na tom nezáleželo. Nezjišťoval, za co jejich peníze utrácí. Nosil jí dárky a květiny, zahrnoval ji všemožnými pozornostmi a láskou…

Dnes však měla dárek ona pro něj. Nepochybovala o tom, že ten nejkrásnější ze všech.

„Jaký jsi měl den, drahý?“ zeptala se ho, sotva se vrátil domů.

Objal ji a přivinul na svou hruď. „Těšil jsem se za tebou. Každá hodina bez tebe zdá se mi delší jednoho roku.“ Svlékla mu kabát a pověsila ho na věšák. Zima se chýlila ke konci, ale rozhodně se zatím nemínila vzdát jaru.

Vzala Toma za ruku a vedla ho do salonku. Tam pro něj měla připravené malé překvapení, aby navodila tu nejkrásnější možnou atmosféru pro novinku, kterou se mu chystala sdělit.

„Jak jsi to udělala?“ strnul úžasem, jakmile vešli. Zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Místnost osvětlovaly dva pětiramenné svícny. Plamínky však svítily mnohem zářivěji než je tomu obvyklé a poskakovaly, jako by tančily. Místností se nesla líbezná melodie z hrací skříňky a opakovala se, jakmile dohrála, aniž by někdo  musel otočit klíčkem. Pousmál se.

„Jsi snad čarodějka?“ řekl.

„Řekněme, že nejsem jen tak obyčejná smrtelnice,“ odpověděla Meropa s potutelným úsměvem na tváři.

„To rozhodně nejsi,“ přitakal Tom a posadil se na jednu z čalouněných židlí u prostřeného stolu. „Pro mě jsi ta nejneobyčejnější žena na světě. To všechno kvůli mně?“

„Copak netušíš, drahý Tome, co dokáže láska?“ řekla tajemně. I kdyby mu řekla pravdu, stejně by jí nevěřil.

„Láska dokáže zázraky, má milovaná. Ale čemupak vděčím za tolik pozornosti?“ uvědomil si.

„Dnes je opravdu výjimečný den. A všem překvapením ještě zdaleka není konec,“ pokračovala ve své hře. Tom byl jejím tajnůstkářstvím doslova nadšený. Nemohla však vědět, jestli alespoň tuší, o co tu kráčí. Stále se na ni zamilovaně díval, věnoval jí ty nejkrásnější úsměvy, obdivné pohledy, plné lásky a touhy…

„Když už si člověk myslí, že v životě nemůže být šťastnější, že se mu splnilo vše, o čem kdy snil, může se objevit něco, co rázem všechno změní. Třeba takové dítě…“

„Řekla jsi… dítě?“ nevěřil vlastním uším. „Ach Mer, my budeme mít… totiž, ty jsi… chci říct… čekáš mé dítě? Naše dítě?“ Vpíjel se do ní rozzářenýma očima, na tváři strnulý úsměv. Pak neobratně vstal a zamířil k ní. Oba v tu chvíli zapomněli na jídlo.

„Nemůžu ti teď ublížit?“ zeptal se provinile. Nedokázali zkrotit svou touhu a skončili v ložnici. „Tobě nebo dítěti.“

„Ne, Tome. Láska nemůže dítěti ublížit,“ ujistila ho. Vstala z postele, aby mu uvařila v pravidelnou dobu jeho tolik oblíbený čaj. Oba dostali hlad a v salonku na ně stále čekal teď už studený oběd.

„Pojď se najíst. Oběd je hotový, stačí ho ohřát,“ k tomu postačí jediné mávnutí hůlkou, zatímco Tom jistojistě nejdřív zavítá do koupelny.

Dělal, že ji neslyší a oči nechával zavřené. „No tak, Tome! Je čas na tvůj čaj. Vařila jsem ho s láskou…“ dodala rádoby posmutněle, načež znovu otevřel oči. Meropa se spokojeně usmála a vzala z opěradla čalouněného křesla svůj hedvábný župan.

„Neoblékej se…“ V rychlosti se posadil a vytrhl jí ho z ruky. „Bylo by to zbytečné.“ Popadl ji za zápěstí a stáhl zpátky k sobě do postele.

„Tebe zahřeje můj čaj, ale já…“ vydechla, „já nosím pod srdcem naše dítě. Nesmím teď nastydnout,“ připomněla mu.

„Ochráním tě. Tebe i našeho syna,“ zašeptal jí do ucha. „Uvidíš, bude to syn a bude celý po mně,“ řekl pyšně budoucí otec. „Nedovolím, aby se tobě nebo našemu děťátku cokoliv stalo.“ Pohladil ji po břiše, na kterém ještě vůbec nebylo znát, že je v něm ukrytý nový život.

„Tome, vystydne ti tvůj čaj,“ připomněla mu a ohleduplně se odtáhla. Vytrhla se mu z náruče a vyběhla z pokoje.

„Mer! Tvůj župan,“ vyskočil z postele, to už však ona byla v kuchyni a on zamířil do koupelny.

V salonku mu pak z porcelánové konvičky nalila horkého čaje. Spokojeně se usmála, když vzal svůj hrníček s kouřícím obsahem do ruky a přitáhl si ho ke rtům. Nabídla mu ještě podnos s čajovými sušenkami, když se jí zcela náhle udělalo nevolno. Tác se sušenkami s řinčením dopadl na malý stolek. Meropa vyběhla z pokoje rovnou na onu místnost.

Nevím, proč tomu říkají ranní nevolnost, když je mi špatně celý den. Tohle ale snadno spraví nějaký lektvar…

„Mer, jsi v pořádku?“ ozvalo se za dveřmi. „Vyděsila jsi mne k smrti.“

„Jsem… v pořádku,“ zašeptala a pokusila se o úsměv. Přešla k umyvadlu, aby se opláchla. Zatímco si ze džbánu nalívala vodu, druhou rukou si v zátylku stále přidržovala dlouhé vlasy. „Hned budu u tebe, Tome. Opravdu jsem v pořádku, jen… tohle prostě k těhotenství patří.“ Zasmála se, protože věděla, že on ještě stále stojí za dveřmi.

Když je pomalu otevřela a nakoukla ven, stál tam, opřený o zeď, bledý jako stěna. Vrhl se k ní a velmi opatrně a citlivě ji uchopil do náruče.

„Odnesu tě zpátky do postele,“ pronesl docela tiše. Nesnesl v tuto chvíli ani náznak protestu.

„Ale já… To není nutné, můžu jít sama. Už je mi docela dobře, vážně…“

„Už ani slovo,“ zarazil ji, když viděl, že se znovu nadechuje a otvírá pusu. „Nech mě, abych se o tebe postaral. Dělám to rád. Nesmírně rád.“

Už nekladla žádný odpor, ani zdánlivý. Nechala se odnést v náručí milovaného muže. Vychutnávala si ten pocit plnými doušky. Být milovaná, zahrnovaná láskou, pozorností, něhou… Cestou salonkem však nezapomněla po očku zkontrolovat jeho hrníček. Prázdný… Čekala ji další noc plná lásky.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Část III. Procitnutí ze snu

Meropa se probudila brzy. Tom se vedle ní nepokojně zavrtěl. Tiše vstala, aby ho nevzbudila a zamířila rovnou do kuchyně. Bylo nutné udělat něco s její ranní nevolností. Potřebovala se něčeho napít.

S příchodem jara se jí vrátila i dobrá nálada. I když o ni nyní bylo dobře postaráno, v minulosti v zimě vždy dost strádala. Ani kouzla nezmůžou všechno, natož ovládnout roční období. Teplo se dá vyčarovat pomocí ohně, ale teplo domova nikoliv. V chladné zimní dny si to často uvědomovala mnohem víc. Na jaře se dny prodlužovaly a vždy přinášely novou naději do budoucna. Tu měla i tentokrát. Bude žít po boku milujícího manžela, a brzy se jim narodí vytoužené dítě. Vše ve jménu lásky…

Z ložnice zaslechla další neklidné zasténání.

Co to s ním dnes je? Snad nebude nemocný?

I na tuto možnost byla celou dobu připravená. Věděla by si rady. Zatím to ale nikdy nebylo třeba. Tom byl silný mladý muž. Co byli spolu, nikdy nestonal. Otočila hlavu k ložnici zrovna ve chvíli, kdy jejich postel hlasitě zavrzala. Její manžel se právě probudil.

„Co se to proboha děje? Moje hlava…“ zaslechla zaúpění.

Najednou Meropa pocítila obrovský neklid. S hrnkem horké směsi kouzelných bylin zamířila k němu. Na jeho dávku však ještě nebyl čas.

„Tome, miláčku… copak se děje?“ ptala se s neskrývaným zájmem.

Prudce k ní zvedl hlavu a zadíval na ni pohledem, který se jí ani trochu nelíbil.

„Byla jsi to ty, že ano?“ vyhrkl a prudce se chytil oběma rukama za hlavu. Bolestně zasténal a znovu na ni obrátil oči.

„Cos to se mnou udělala? Co jsi mi to provedla?“ zařval na ni nepříčetně. Kdyby byl schopen vstát, asi by se na ni vrhnul. Ale místo toho se opět zhroutil v křečích do peřin.

Odběhla do salonku. Na stole stále ležel prázdný hrnek od Tomova čaje.

Pak je všechno v pořádku! Nemohla jsem se zmýlit, prostě nemohla…

Snažila se samu sebe utěšit, když spatřila zaschlou skvrnu na zemi vedle Tomova křesla. Viděla ji nyní naprosto jasně. Sehnula se k zemi, aby se o tom přesvědčila. Včera tam ještě nebyla, tím si byla naprosto jistá. Znovu pohlédla na hrnek na stole, když v tom jí došla ta děsivá skutečnost.

„Ach, Merline…“ začala si uvědomovat, co se stalo, se všemi důsledky, které to pro ni může mít.

On jej převrhnul… Včera, když se jí udělalo nevolno, a on vyrazil za ní. Jak prudce vstal, aby ji následoval do koupelny, čaj se vylil. Hrnek postavil zpátky na podšálek. Nevypil svoji dávku a ona si toho nevšimla… Přehlédla něco tak důležitého, na čem v tuhle chvíli závisel celý její život i budoucnost.

Zalapala po dechu a zvedla se z podlahy. Slabounce zasténala a snažila se všemožně potlačit slzy. Všechno se dá ještě napravit, utěšovala se. Jen se musí napít a to teď hned!

Celá roztřesená, s divoce tlukoucím srdcem, se vrátila do ložnice. Ale jak ho k tomu teď přiměje?

„Tome… podívej se na mě,“ oslovila ho tiše. „Vím, jak ti pomoct.“

Přestal se zmítat s hlavou zabořenou hluboko v polštářích, a ona tak nabyla dojmu, že ji zas poslouchá.

„Tome, když tohle vypiješ… Vypij to a bude ti zase dobře. Prosím…“ napřáhla k němu třesoucí se ruce svírající horký nápoj slastné nevědomosti. Jen jediný doušek, bolest odezní a on bude zas jen a jen její. Po obličeji jí začaly stékat slzy. Už se jim nedokázala bránit.

Obrátil se prudce k ní. Rukama křečovitě svíral načechrané peřiny, ve kterých ještě před několika hodinami spokojeně spali jeden druhému v náručí. Pohled, který jí věnoval, byl plný pohrdání. Bylo to jako procitnutí z dlouhého a nekonečného snu.

„Tak takhle to tedy je…“ zašeptal. Tvářil se zamyšleně, s nepřítomným výrazem ve tváři, jako by mu začaly docházet všechny souvislosti.

„Celou tu dobu jsi mě měla v moci, nemohl… jsem se ti bránit. Byl jsem pod vlivem… tvého…“ zdráhal se uvěřit. Nic z toho mu zjevně nedávalo smysl.

Meropa věděla, že prohrála. Že by už ale bylo všechno ztracené, tomu nedokázala uvěřit… Vždyť on ji přece hluboce miloval. Čekali spolu vytoužené dítě! Nepochybovala o jeho citech a ve své bláhovosti přesvědčila samu sebe, že jsou skutečné, že její lektvar už má nad Tomem jen pramalou moc. Byla přesvědčená o tom, že ji miluje hluboce a upřímně, tak jako ona jeho. Že ho dokázala přimět, i když s pomocí kouzel, aby pochopil… aby si uvědomil, že se na tomto světě narodili jeden pro druhého.

„Tome, napij se,“ zasténala. „Tvůj čaj.“

Prudce vstal a vyrazil jí hrnek z ruky, až jí zbyly jen prázdné dlaně prosebně natažené k jejímu milovanému.

„Už mě k tomu nikdy nedonutíš,“ zavrtěl hlavou. Sevřel ji v ramenou tak silně, až jí uniklo bolestné zasténání. Hlasitě se rozvzlykala.

„Nikdy, rozumíš!?“ Odmrštil ji od sebe, div že neupadla.

To nemůže být pravda! Neee…

„Co ty jsi vůbec zač?“ rozkřikl se na ni. „Ty lidská zrůdo! Ty… čarodějnice,“ hledal správný výraz. Vyslovil to s takovou hořkostí v hlase a s největším odporem. Nemohl uvěřit, že kouzla a čáry skutečně existují…

„Cos mi to namíchala do toho čaje? Jak jsi jen mohla!?“ hrubě se na ni utrhl. „Jak sis mohla myslet, že bych tě… Že bych já mohl někdy milovat někoho, jako jsi ty!“ zuřil.

„Tome, miláčku… Tak to přece není, já tě miluji!“ přesvědčovala ho, ale bylo to zbytečné. Neposlouchal ji. „Tome, podívej se na mě, vždyť ty a já…“

„A já ti celou tu dobu poslušně zobal z ruky…“ přerušil ji. „Jak bych se ale mohl bránit takovému… čemu vlastně? Cos to se mnou provedla? Co jsi zač!? No tak mluv!“

Vyzval ji tak důrazně, že musela s pravdou ven. Možná, když mu vše poví, když mu osvětlí důvody svého činu a svého zoufalství… Možná vše pochopí. Snad si i on uvědomí, že ji nemůže opustit, ne teď. Nikdy!

„Jsem čarodějka ze vzácného a starobylého čarodějnického rodu,“ řekla roztřeseným hlasem. „Jsem přímým krevním potomkem jednoho z největších čarodějů všech dob, slavného Salazara Zmijozela,“ vyslovila s takovou hrdostí, jako ještě nikdy v životě, a vytáhla hůlku. Vůbec ji nepřekvapil jeho zděšený pohled. Mávla směrem k prádelníku, ze kterého se do vzduchu s trhnutím vznesl těžký zlatý medailon a hned vzápětí se jí chladné zlato zavěsilo kolem krku.

Nebyl schopen jediného slova. V očích se mu odrážel třpyt zlatého medailonu, jak na něj upřeně zíral.

„Co je krev obyčejného mudly,“ pokračovala, „proti vzácné aristokratické krvi mocného čaroděje?“ Teď mluvím jako můj otec, uvědomila si. Ale chtěla mu dokázat, že není taková ubožačka, za jakou ji celý život všichni měli.

Tom se však velice rychle vzpamatoval a ona toho velice záhy litovala.

„Tak to tedy je…“ odtušil. „Tohle je ta vaše moc, které říkáte magie?“ řekl s opovržením. „Lidské zrůdy jako vy by měly shořet na hranici! Ať vás pohltí nejtemnější temnota, vy zplozenci pekla!“ zakřičel na ni. Křesťanská výchova a jeho nezdolná víra jím cloumaly jako v horečkách.

„Co je na vás lidského? Snad jenom vypadáte jako lidi! Nenávidím tě, nenávidím takové, jako jsi ty! Nenormální, podivínské, zvrácené…“ vmetl jí do tváře.

„Myslela sis, že si mne můžeš zotročit? Že na to snad máš, bůh ví z jaké moci, právo?“ ptal se dál zmítaný emocemi a zuřivě přitom rozhazoval rukama. Každý prudký pohyb jako by mu však působil nesmírnou bolest.

„Čím se mě teď pokusíš zastavit, ty nelidská stvůro? Hm? Protože já odcházím. Vracím se domů. Teď. A navždycky…“

„Ne! Tome…“ vyhrkla a natáhla k němu prosebně ruce. Hned vzápětí mu poníženě padla k nohám.

„To přece nemůžeš. To neuděláš!“ naléhala. „Udělám, co budeš chtít, vzdám se i čar a kouzel,“ žadonila a odhodila svou hůlku. Úplně zapomněla na svou hrdost. Stejně nikdy žádnou neměla.

„Myslíš, že pak nebudeš tím, čím jsi?“ řekl jízlivě a odkopnul ji stranou. „Vážně si myslíš, že bych o tebe i tak projevil sebemenší zájem? Vždyť se na sebe podívej a podívej se pořádně,“ zasmál se tak odporně, až se jí udělalo zle. Arogance v jeho hlase byla nepřeslechnutelná. Pohrdal jí.

 „Čekám tvé dítě, naše dítě! Ani na tom ti nezáleží?“ snažila se v něm vzbudit alespoň špetičku soucitu a lítosti.

On už byl zase ten Tom, jakého dříve znala. Namyšlený snob, syn bohatých rodičů, který by o ni dřív nezavadil ani pohledem. Ale teď byl i otcem jejich syna.

„Copak bych mohl stát o toho bastarda se stejně nečistou krví jako je ta tvoje?“

Tentokrát byl v jeho slovech kousek pravdy. Jejich syn nebude nikdy čistokrevný čaroděj. Zrovna tak ale nebude obyčejný mudla. Na tom jí ale pramálo záleželo. Neznamenalo to nic. Ona se vzdá svých kouzel. Kvůli Tomovi… A jejich syn vyroste v prostředí netknutém magií.

„Nechci tebe, Meropo, a nestojím ani o tvoje děcko,“ zavrtěl hlavou.

„Ano, slyšela jsi mě dobře. Je to tvoje parchantě. Já si je nepřál. Tohle dítě nikdy nepozná otce! Pomohla sis k němu, tak si pomoz i od něho, pro mě za mě… Tohle dítě nebylo zplozeno z lásky. Jen z tvojí zvrácené představy o ní,“ vyslovil ta slova s čirou nenávistí k ní.

„Já se teď vrátím domů ke svým rodičům, kam patřím. A ty mi nikdy víc nechoď na oči! Ty, která jsi mi málem zničila život, se už nikdy nesmíš objevit v Malém Visánku ani v jeho okolí,“ varoval ji. „Protože pak bych byl donucen k něčemu mnohem horšímu, než jen tě opustit. A neudělám to teď a tady jen kvůli tvému stavu. Přeci jen jsem člověk, na rozdíl od tebe. A dobře ti radím, toho děcka se zbav. Použij k tomu svá kouzla a čáry,“ smál se, ale byl to krutý, pohrdavý smích. „Jinak teprve poznáš krutost života, který jsi chtěla připravit mně.“

Odvrátil se od ní a začal se v rychlosti oblékat, jako by se už nemohl dočkat dlouho odpírané svobody.

„To neuděláš!“ zaúpěla a po kolenou se po studené podlaze došourala až k němu, „nemůžeš mě opustit, Tome, jsem tvoje žena!“

„Tuhle maličkost brzy napravím,“ ohradil se. „Nechám naše manželství neprodleně rozvést a ukončím tak s konečnou platností tuhle frašku.“

„To ale není možné, vzali jsme se přece před vaším bohem, v kostele. Dal jsi mi slib! Nemůžeš mě opustit,“ snažila se z posledních sil. S poslední jiskřičkou naděje, která jí zbývala.

„Řekla jsi to správně. Před naším bohem, který ve své svátosti jistě neměl v úmyslu vytvořit zrůdy, jako jsi ty a tobě podobní, a svést mě tak na scestí. Ten slib sis vynutila ty. Svými kouzly a svou lstí,“ obvinil ji a byla to pravda.

„A kromě toho… není nic, co by peníze nedokázaly. S malou pomocí se brzy zapomene na to, že jsem byl kdy ženatý. A s trochou štěstí na to brzy zapomenu i já, až tahle noční můra skončí.“

Byl přichystaný k odchodu. Neměl jí už co říct.

„Tome! Tome, miláčku, prosím… vrať se. Tome, lásko moje!“ volala za ním, dokud neuslyšela prásknout dveře.

Byl pryč a ona s tím nemohla vůbec nic dělat. Hlasitě se rozvzlykala.

„Vrať se, Tome, prosím. Ve jménu lásky…“

Byla tu jedna možnost. Ale tu od samého začátku odmítala. Mohla použít kletbu Imperius a Tom by zůstal. Tak dlouho, jak by chtěla. Určitě by si ho dokázala znovu získat. Přinutit ho tak vypít potřebnou dávku lektvaru.

Když se trochu uklidnila, zvedla se ze země. Posbírala střepy rozbitého šálku a položila je na noční stolek. Usadila se na postel.

Chvíli nehybně seděla a pak položila unaveně hlavu na polštář.

Vrátí se ke mně. Uvědomí si, že mě miluje. Že beze mě nemůže žít… 

Sevřela jemnou látku ve svých prstech a nasála Tomovu vůni.

Jednal v unáhlení. Až se uklidní, vrátí se… Odpustí mi, až pochopí, že patří ke mně stejně jako já k němu. Až mu dojde, co ke mně skutečně cítí.

„Tome, miláčku…“

Mísila se v ní beznaděj a zlost. Jak mohla něco takového dopustit? Jak se to jen mohlo stát? Takovou dobu měla vše pod kontrolou… Přála si, aby to byl jen zlý sen a ve víru vlastních myšlenek únavou usnula.

Když se znovu probudila, byla už noc. Její manželská postel i milující náruč zely prázdnotou.

Ještě je moc brzy, však on se vrátí…

Chlácholila sebe i svou neutěšenou mysl.

~ o ~

Čas míjel a ona se nevzdávala naděje. Nevyšla z jejich bytu už několik dlouhých dní. Dvakrát slyšela paní Swonsnovou, jak opatrně tluče na dveře. Zaslechla i její hlas, ne však její slova. Jak dlouho mohla předstírat, že se nic nestalo? Tom se nevracel a ona v bytě zůstávala celé dny zavřená. Potřebovala ale jíst a blížil se další termín splátky jejich vysokého nájmu. Do té doby však bude Tom zpátky…

Plynul den za dnem a míjely další. V domě už nezůstalo nic, co by se dalo uvařit a sníst. Trpěla hlady. Teď už bylo nevyhnutelné, aby opustila pokoj i dům a poohlédla se po něčem k snědku. Ale kam půjde? Nebude se sem smět vrátit. Jak by vše vysvětlila? Byla však odhodlaná zůstat někde poblíž. Příliš se nevzdalovat od místa, kde společně žili. Bude Tom vědět, kde ji má hledat? Neměla by zmizet jen tak, beze stopy. Nechal jí tu jen trochu peněz a všechny své věci. Nezbude jí, než si s tím vystačit. Jen dokud se nevrátí, a to bude brzy.

Sbalila si většinu oblečení a dárky, kterými ji Tom čas od času potěšil. Byly mezi nimi i nějaké šperky. Pobrala do příručních zavazadel jen tolik, co unesla. Těžko by se s tím vším vláčela městem. Měla peněz jen na to, aby si zaplatila nocleh v nějakém hostinci. Bude muset něco ze svých věcí prodat. Získat tak mudlovské peníze. Tady už ale dál zůstávat nemůže, uvědomila si.

 „Ach, Merline!“ zajíkala se zlostí a vztekem. Zařekla se, že se veškeré své magie nadobro vzdá. Nikdy to nemělo dojít tak daleko, aby byla nucena přistoupit k tomuto radikálnímu kroku. Brečela a nenacházela útěchu v ničem z toho, co se chystala udělat. Vzala do ruky svoji kouzelnickou hůlku. Chvíli ji podržela v roztřesených rukou a potom ji zvedla do výšky očí. Zhluboka se nadechla a pak ji v jediném okamžiku přelomila napůl. A bylo to… Jasně cítila, jak se tím přetrhla její vazba k celému kouzelnickému světu. Odhodila ji do kouta, teď už jí byla k ničemu. Ona nepotřebuje kouzla. Dokáže se bez nich obejít. A toužila to dokázat zvláště Tomovi, který se k ní jistě brzy vrátí.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Část IV. Konec jedné pohádky

Pramálo jí záleželo na tom, kam půjde. A tak celý den bloumala londýnskými ulicemi. Teprve k večeru, když se začalo stmívat, hledala, kde by složila hlavu. Jelikož se potřebovala najíst a neznala hodnotu mudlovských peněz, našla si nenápadný hostinec v poklidné části Londýna. Stál jen několik bloků od místa, odkud právě přišla. Kvůli Tomovi se chtěla držet poblíž.

Když vešla, všichni hosté se k ní otočili a ztichli. Nebylo tam zrovna plno, ale ona nedbala jejich pohledů a zamířila rovnou k výčepu.

„Máš tu hosta, Marge,“ oslovil hostinský ženu, která zrovna odnášela podnos s prázdnými sklenicemi.

„Hned budu u vás, paničko,“ prohlédla si ji Marge od hlavy až k patě a pak v rychlosti obsloužila několik dalších hostů.

Hostinský si ji důkladně prohlížel a mnul si přitom svůj dlouhý knír. Broukal si pod nos nějakou melodii a čepoval pivo. Hosté se opět věnovali svým korbelům a talířům plným jídla. Meropa si uvědomila, jaký má hlad. Za celý den nic nejedla a strádala už několik posledních dní. I přes veškerý smutek, který jí tížil na srdci, přece musela jíst, pít a spát.

„Tak copak to bude, milostpaní,“ oslovila ji Marge. Utřela si své ruce do pomačkané utěrky. „Jak vám můžu sloužit?“ nešetřila zdvořilostí. V drahých šatech vypadala Meropa jistě jako vzácný host.

„Hledám nocleh,“ odpověděla přímo.

„No nějaký pokoj by se tu pro vás našel,“ odvětila Marge.

„A taky jídlo,“ připomněl Meropě její žaludek, když se opět zahleděla mezi hosty.

„Najíte se tady?“ zeptala se Marge.

„Ne, doneste mi jídlo do pokoje,“ vyhrkla Meropa okamžitě. „Prosím,“ dodala.

„Nuže dobrá,“ změřila si ji Marge pohledem, ruce založené v bok. Něco jí asi nehrálo do noty. „Pojďte, ukážu vám váš pokoj, paničko.“

Vedla ji nahoru po schodech a Meropa ji v tichosti následovala.

„Tak tady to je,“ ukázala Marge na dveře na konci chodby. Potom odemkla dveře a nechala Meropu vejít. „A cože tak sama?“ nedala jí její zvědavost. „Mladá žena by neměla cestovat bez doprovodu.“

Meropa úplně zapomněla na pravidla tehdejší společnosti, která se jí v jejím postavení nikdy netýkala.

„Nejsem sama. Můj muž se pro mě brzy vrátí,“ odpověděla pohotově. Ani si nemusela vymýšlet. Byla o tom hluboce přesvědčená. „Odcestoval za obchodem.“

„Hm,“ zakabonila se hostinská, nespokojená její nepřesvědčivou odpovědí. Ale jak jí velela zdvořilost k hostu, už se víc nevyptávala.

„Peníze mám,“ dodala Meropa. Což stačilo, aby hostinskou přesvědčila a ta se víc nevyptávala.

Netušila, kolik času zatím uběhlo. Několik týdnů, měsíc či dva… Z pokoje i přes krásné letní počasí téměř nevycházela. Neopouštěly ji ani ranní nevolnosti, které se však časem zmírnily a už ji tolik neobtěžovaly. Dvakrát nebo třikrát se vydala k místu, kde s Tomem společně bydleli. Nepřestávala doufat a dál se utápěla v zoufalství. Přestala vnímat čas i okolní svět, ztracená ve svých myšlenkách.

Peníze v hotovosti brzy utratila, a když si hostinská přišla opět pro zaplacení, vytáhla něco ze svých cenností.

„Bude to stačit?“ zeptala se v ruce svírajíc vzácné náušnice, které nikdy nenosila. Byly zdobené zelenými kameny, kterým Tom říkal smaragdy. Prý se tolik hodily k jejím očím.

Jako by nejdřív hostinská Marge nevěděla co říct. „Na nějakou dobu určitě,“ odpověděla pak. „Jídlo třikrát denně, nocleh na další dva týdny… Vyperu vám oblečení,“ nabídla se a pak od ní šperky přijala. Meropa se opět zhroutila na křeslo u okna. Nešťastná, zoufalá…

Dítě začalo kopat. Přiložila dlaň na rostoucí bříško. Pomalu se už nevešla do šatů.

„Potřebovala bych nějaké nové oblečení,“ požádala hostinskou, když přinesla čisté prádlo a tác s jídlem. Zatím jí vždy ve všem ochotně vyhověla. Brzy už Meropě začaly docházet výmluvy, kde se její muž tak dlouho zdržel. Neutajila už ani své těhotenství.

Určitě se tu brzy objeví, přijde si pro mě, opakovala pokaždé.

Za několik dalších dnů, když přišel čas platit, nabídla hostinské Marge náhrdelník posázený červenými kamínky, které Tom pojmenoval rubíny. Byla tu už tak dlouho, že to přestala počítat. Postupně přišla i o tepanou brož, náramek a několik prstenů. Nic z toho nyní nenosila. Nebylo to jako dřív, když tím dělala radost sobě i Tomovi. Nijak jí na těch špercích nezáleželo. Trápila se hlubokým smutkem a úzkostí. Chtěla zpátky svého Toma… On ji pak opět zahrne dárky a láskou.

Tom se neobjevil ani v hostinci, ani nikde poblíž, když se přeci jen odvážila ven na ulici. Nepřestávala doufat. V bytě, kde spolu předtím bydleli, ani v jeho okolí se ukázat nemohla, když zmizela náhle a bez vysvětlení. Mohla by ji zahlédnout paní Swonsnová, jejich bývalá domácí. Věřila však, že Tom má dost prostředků na to, aby ji našel. Určitě to má v úmyslu, nemohl na ni jen tak zapomenout. Na ni ani na jejich syna, který jí pod srdcem rostl a sílil. Cítila jasně kopání malých nožiček a neubránila se tak slzám.

„Nemám už nic, co bych vám mohla dát. Vždyť jsem platila sotva před týdnem,“ bránila se Meropa, když si hostinská přišla pro další platbu.

„Ty peníze už jsou dávno pryč, milostpaničko. Máte tu všechno, co potřebujete. Jídlo třikrát denně, čisté prádlo. Je čas na další placení.,“ vyhrkla Marge.

„Ale já už nic nemám, kromě oblečení,“ opáčila Meropa. „Můžete si vzít mé šaty. Většinu z nich už stejně neobléknu,“ řekla. A byla to pravda. I když povolila šněrovačku, většinu šatů už si na sebe vzít nemohla.

„A co ten medailon?“ ukázala Marge prstem na Meropin odhalený krk.

Meropa jej přikryla rukou a sevřela v dlani chladný kov. „Ten není na prodej,“ odmítla.

„Franku? Milostpaní nemá na zaplacení,“ zavolala Marge dolů ze schodů na svého muže. Za chvíli už obě slyšely dusot, načež se ve dveřích za chvíli objevil zamračený hostinský.

„To je nám velice líto, paničko, ale budete muset odejít,“ obořil se na ni. „Nemáme tu pokoj pro každého. Když nemáte čím zaplatit, kliďte se odsud.“

„Ale kam mám jít?“ vyhrkla Meropa. Neměla vůbec ponětí, kam se poděje a co s ní bude. „Nemám, kam bych šla. A kde mě bude Tom hledat?“ Nemínila odejít z Londýna a do Malého Visánku se vrátit nemohla. Přemístit by se už nedokázala a neměla na to peníze. Veškeré magie se vzdala už dávno. Až doposud se bez ní obešla.

„Ty vaše šaty si tu nechám místo peněz, které nám dlužíte,“ utrousila hostinská a začala sbírat všechno kolem. Úplně ignorovala Meropinu otázku. „Seberte se a jděte, madam,“ nezapomněla ji upozornit. To už stála ve dveřích, svírajíc plnou náruč Meropiných šatů. „Až přijdu poklidit, ať už jste pryč.“ Z jejích slov se vytratila veškerá zdvořilost.

Nezůstalo jí nic než dvoje šaty, o které Marge zjevně nestála. Byly to ty samé, které jí na její žádost už před časem donesla a které před ní zjevně někdo nosil. Co na tom záleželo… Už neměla nic. Nic než prázdné ruce a svůj žal. Sbalila šaty a odešla.

Bylo léto a slunce zalilo svým jasem ulice Londýna. Mohla se uchýlit kamkoliv. V teplých letních nocích se dalo spát i venku. Jen najít vhodné místo. Náhle se zděsila. Jestli se Tom brzy nevrátí, co s ní pak bude? Skončí jako ubohá žebračka a navíc je těhotná. Své břicho už nedokázala před nikým skrýt.

Celý den se bezcílně toulala. Nevšímala si zvědavých pohledů kolemjdoucích. Nezbývalo jí, než se uchýlit do chudších čtvrtí východního Londýna. Našla je snadno. Chudých bylo v tomto velkoměstě víc než bohatých. Chudinské čtvrti East Endu však byly často i nebezpečné, jak se o tom zanedlouho sama na vlastní kůži přesvědčila. Ani nevěděla, kolik dní mezitím uplynulo.

Spala v parku za křovím, na velkém šátku, který vláčela všude s sebou s uzlíčkem šatů. Jediné, co jí zůstalo. Hladová a vysílená nakonec padla únavou. Strašně se lekla, když na tváři ucítila něčí prsty, které ji dusily.

„Buď hezky zticha a nic se ti nestane,“ vyzval ji hrubý mužský hlas šeptem.

Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Chtěl ji snad okrást? Kromě medailonu neměla nic, o co by mohl mít zájem. Nezmohla se navíc než na slabé zasténání, když násilníkovy prsty trochu povolily. Strnula hrůzou, když jeho prsty začaly šátrat po jejím těle a dobývat se jí pod sukni. Ten chlap páchnul chlastem a tabákem. Z jeho oblečení byl cítit pot. Udělalo se jí zle a začala sebou cukat. Přidržel si ji.

„Prosím, ne…“ vydralo se jí ze rtů. Byla k němu stále zády a nebylo před ním úniku.

„Kdepak sis to uhnala, ty malá hnusko, co?“ začal se odporně smát, když si všiml jejího pupku. „Už si přes to břicho beztak nevidíš ani na špičky u nohou. Ještě bych ti moh bejt dobrej, protože kdo by o tebe stál, šlapko špinavá.“

Pak ale zaslechla kroky a to jí dodalo trochu odvahy. Vysmekla se mu, kousla ho do prstu a hlasitě zaječela. Vtom uslyšela píšťalku městského strážníka. Za chvíli si na ně posvítil baterkou. Chlap se vyšvihl na nohy a utekl dřív, než se vůbec stihla vzpamatovat.

„Co se to tu děje?“ zeptal se strážný. Ukázalo se, že není sám. Chodili na obchůzku po dvou.

„Zas jedna žebračka. Koukej se odtud klidit!“ rozkřikl se na ni. „Jako by chudobince nebyly plné. Táhni odsud, couro, nebo tě necháme zavřít pro potůlku!“

Nezmohla se na slovo. Po tváři jí tekly slzy, že skoro neviděla na krok. Sebrala se ze země a pospíšila si pryč.

„Měli by to tu vyčistit od krys a lůzy,“ slyšela za sebou druhého z nich.

Noční ulice Londýna vůbec nebyly liduprázdné. Zvlášť v místech, kde se potulovala. Potloukali se jimi opilci a pobudové. Na rozích stály prostitutky a výjimkou nebyly ani žebravé děti. Srdce se jí rozbušilo o poznání rychleji, když kolem občas viděla projít někoho v dlouhém temném hábitu.

Schovala se do jednoho zapadlého dvora, aby tam přečkala noc. Než na ni ráno majitel poslal své psy. Roztrhali jí šaty, ale naštěstí neublížili jí ani dítěti, když upadla na zem mezi páchnoucí splašky.

Každou neděli rozdávaly milosrdné sestry u kostela polévku a chléb. Občas mezi chudinu rozdělily i nějaké staré oblečení. Než však na ni v tom davu přišla řada, nezbylo nic.

„Kdypak to čekáš, dcero?“ zeptala se jí řádová sestra starostlivě.

Meropa netušila. Mohla jen hádat, že ke konci roku. Ve špinavých rukách svírala dřevěnou misku s polévkou. Hltavě jedla a přikusovala chléb.

 „Potřebuješ lékaře,“ vzala ji za ruku jeptiška. Meropa se jí však vytrhla. Jediný, koho potřebovala, byl Tom. Než se dítě narodí, budou zas spolu. Tom se pro ni dřív nebo později vrátí, možná už ji hledá.

„Nechceš se uchýlit k nám do kláštera, než se dítě narodí?“ nepřestávala se řádová sestra dál zvědavě ptát. „Kdepak je otec tvého dítěte?“

„Je mrtvý,“ vyhrkla Meropa bez rozmyšlení. Snad si v tu chvíli přála, aby to byla pravda. Raději aby byl mrtvý, než by ji opustil s jinou a navždycky. Nebyl v tom rozdíl. To se však nestane. Tom si pro ni přijde. Už brzy ji odsud odvede. Jako tehdy z její chatrče.

~ o ~

Nezbývalo jí než krást. Musela přece jíst. Vodu pila z veřejné studny nebo kašny. Často velice studenou nebo znečištěnou. Na tržišti se i v potrhaných a špinavých hadrech snadno ztratila v davu. Nenápadně po zemi posbírala, co z přeplněných pultů spadlo na zem a čeho si prodávající nevšiml. Když se řádní zákazníci chystali platit a odvedli pozornost kupců, potajmu v rychlosti něco sebrala, ať už to bylo cokoliv. Občas se nad ní někdo slitoval a vzhledem k jejímu stavu jí dal alespoň kus pečiva nebo jí hodil k nohám pár drobných mudlovských mincí. Večer pak na tržišti zůstávaly vždy nějaké zbytky nahnilého a potlučeného ovoce nebo zeleniny, o které nikdo nestál, a kupcům se nevyplatilo vláčet je zpátky. Občas se našly i zbytky rozlámaného pečiva. Někdy měla štěstí, jindy byli rychlejší toulaví psi. Žebráků a hladových dětí bylo v ulicích Londýna taky víc než dost.

U lidských obydlí sotva mohla najít něco k snědku. To spíš kolem hospod, vzadu u popelnic, když měla štěstí. Většinou se o likvidaci všech zbytků postaraly krysy a co nestačily sežrat ony, roztahaly v noci toulavé kočky. Nepohrdla proto ani plesnivých chlebem.

Dosud se dokázala nějak obejít bez střechy nad hlavou. Ale teplých podzimních dnů ubývalo. Jak přicházely plískanice a chlad, Meropa se neměla kam uchýlit a hledala útočiště. Zastavila se před hostincem Na růžku, kterých bylo v Londýně nespočet, a zaposlouchala se do hlasů uvnitř, tiše závidíc teplo a jídlo. Otevřely se dveře a na ulici z nich vypadl opilý štamgast, co se sotva udržel na nohou.

„Uhni, ty čubko!“ obořil se na ni. „Co se mi pleteš pod nohy.“ Vzápětí se pozvracel na dlažbu, nedbaje přitom, že toho svinstva neušetřil ani její už tak dost špinavé šaty.

„Chceš se napít?“ vztáhl k ní ruku s poloprázdnou láhví, kterou svíral v ruce. Pořádně si přihnul, až mu pití teklo po bradě i po krku. „Tu máš!“ zařval a mrštil po ní láhev, sotva stačila uhnout.

Chlap se odpotácel někam za roh a Meropě zbyly jen oči pro pláč. Chvíli na to vyšla ven mladá žena s kýblem v ruce, nejspíš hostinská. Vrhla jí špinavou vodu přímo pod nohy.

„Člověk aby po nich stále jen uklízel. Mizernej život! Jestli já to mám zapotřebí…“ lamentovala. „Co tu okouníš? Zmiz odtud! Táhni, odkud jsi přišla!“ obořila se na Meropu, která se nehnula z místa a v rukách svírala své jediné drahé šaty, do kterých se už dávno nevešla. Byly sice trochu špinavé, jak je všude vláčela s sebou, ale zachovalé. Naštěstí zůstaly ušetřeny alkoholu i páchnoucích zvratků.

„Co tu chceš? Máš hlad, co?“ zeptala se. „Jsi kost a kůže, jen to tvoje rostoucí břicho už v těch hadrech neschováš,“ řekla a pak si všimla těch šatů.

„Kdes k těm šatům přišla, co? Ukradla jsi je?“ ukázala na ně prstem.

„Líbí se vám mé šaty, madam? Už je neobléknu. Nic jiného nemám. Za trochu jídla…“ využila příležitosti Meropa.

„Nejsem žádná madam,“ utrousila žena nevěříc, že ty šaty kdysi nosila ona. Rozhodně na to teď nevypadala. „Nu dobrá. Pojď dovnitř, ale dvorem,“ ukázala na malou branku za rohem.

„Ty ale páchneš,“ poznamenala, když kolem ní Meropa prošla. „Nikdo tě tu nesmí vidět, rozumíš?“

„Ano, paní,“ přikývla Meropa a spěchala se ohřát ke krbu.

Žena dala Meropě najíst a napít a nechala ji vyspat na dece v rohu kuchyně u jejich psa. Hned ráno ji však vykázala pryč z domu. Pouze jí podarovala jedním pecnem chleba na cestu. Ty šaty jí za to nejspíš stály. Sama by si takové nepořídila.

Sotva však skončila znovu na ulici a složila hlavu na lavičce v parku, okradli ji ve spánku nějací obejdové. Mohla se jen domýšlet, kdo si teď pochutnává na tom kousku čerstvého chleba, co ho mohla mít k jídlu celý následující den.

Kůže po těle ji svědila, špínu za nehty už skoro nevnímala. Do slepených vlasů se jí daly vši. Její oblečení páchlo stejně odpudivě jako ona, což jí dávali najevo hlavně lidé, kteří se dostali do její blízkosti. Těžko potom sehnat nějakou práci. Nikdo by se k ní nepřiblížil, i když v některých budila lítost. Co jí to však bylo platné, když se jí nenajedla ani nenapila.

~ o ~

Tak to šlo den za dnem. Občas ji nechali přespat ve chlívě u zvířat, kde bylo alespoň teplo, nebo ji dovolili udělat nějakou jednoduchou práci, za kterou pak dostala najíst. Obtěžkaná břichem stejně žádnou náročnou a namáhavou práci zastávat nemohla. Vymetala popel z krbů a kamen, vynášela odpadky nebo myla nádobí.

Pracovala zadarmo, jen za to jídlo, co jí kdo dal, a nocleh někde v kumbále. Nebudila tolik důvěry, aby si ji někdo pustil do domu. Nepohrdla ani starým oblečením, které by jinak jejich majitel vyhodil. Nohy si v tomhle počasí omotala kusem hadru. Šaty jí byly dlouhé a tahala je za sebou po promáčené zemi. Jednou měla štěstí a našla u popelnic ležet staré odřené boty. Když si na nohách nechala omotané hadry, byly jí akorát. Kabát přes břicho nedopnula a tak přes sebe hodila děravou deku, co si vysloužila v obchodě s rybami. Třídila čerstvé ryby podle velikosti a druhu. Mrzly jí prsty a celá odporně páchla. Těžko si však z práce, která se jí nabízela, mohla vybírat.

Když napadl první sníh, nemohla se už celý den potloukat venku. Buď se schovala v nějaké maštali u koní, nebo zalezla do sena. Zůstávala, dokud ji odtamtud nevyhnali. Měla většinou štěstí, že na ni nikdo nebyl přehnaně hrubý. Chránilo ji její mateřství a zároveň jí bylo největší přítěží. Dítě už jí skoro nedalo spát. Neustále nespokojeně kopalo a ona byla stále víc neohrabaná. Noci přečkávala stále častěji v chudobincích, protože by jinak venku na ulici umrzla. Trpěla hlady a zimou a neustále ji trápilo její soužení. I když neztrácela naději, že se Tom jednoho dne vrátí, nedovolila si už doufat, kdy ten den nastane.

V jednu chvíli hluboce zalitovala, že se vzdala kouzel a magie, které by jí život v utrpení nyní dokázaly usnadnit. Byla však den ze dne přesvědčená víc a víc, že by už čarovat nedokázala. Sotva si dokázala vzpomenout na některá zaříkání, jako by jí magie už byla docela cizí. Nebyl ale tohle právě ten svět, který jí skýtal alespoň poslední naději? Potřebovala nutně nějaké peníze. Pro sebe a pro dítě. Aby se měla kam uchýlit, až to na ni přijde. Když se dostavily první bolesti a nepravidelné stahy, uvědomila si, že co nevidět bude rodit. Teprve pak se definitivně rozhodla zbavit jediného majetku, který doposud vlastnila a který ji připomínal, kým je, a odkud pochází. Chytila se za medailon na krku a zamířila k Děravému kotli. Od doby, co tu byla naposled, uplynula spousta dní. Přesto si na to vzpomínala. Blížily se Vánoce, stejně jako tehdy. Ona tenkrát toužila po dítěti a teď ho nosila pod srdcem. Oči se jí zalily slzami a hrdlo se jí sevřelo hlubokým žalem. Nechápala, jak mohla přežít těch několik posledních měsíců na ulici. Při životě ji držely už jenom poslední zbytky naděje. Co znamenal její život bez Toma? Brzy mu porodí dítě a on se k ní nevracel.

Prošla nenápadně lokálem i Příčnou ulicí. Ledový vítr ji štípal ve tvářích a zábly ji nohy, jak se v děravých botách prodírala sněhem. Ulicí zněla tichá vánoční melodie. Okna příbytků i výlohy krámků zdobila vánoční výzdoba. Sevřelo se jí srdce. Své první skutečné vánoce trávila s Tomem. Všude panoval předvánoční shon, lidé pobíhali z krámu do krámu obtěžkáni taškami s vánočními dárky a nákupy. Zamířila přímo do Obrtlé k  vetešnictví. Zastavila se před krámem. Když vešla, trošku se zalekla. Obchod samotný i zboží v něm prodávané jí naháněly husí kůži. Chtěla být odtud co nejdřív pryč. Neměla ani čas dlouho se rozhlížet, když se za pultem objevil zavalitý stařík s bujnou kšticí.

„Co vás k nám přivádí?“ zeptal se zvědavě. Nejspíš nechápal, co by někdo jako ona mohl nabídnout nebo koupit.

„Chci něco prodat,“ přistoupila Meropa k pultu a sundala z krku zlatý medailon. „Nutně potřebuji nějaké peníze, víte?“

Chlápek si ji chvíli nedůvěřivě prohlížel. Nejspíš nevěřil, že by s ní mohl uzavřít dobrý obchod.

„Je velice vzácný. Naše rodina ho vlastní už léta. Patřil slavnému Salazaru Zmijozelovi. Podívejte,“ nabídla mu ho k prohlédnutí.

„To by mohl říct každý, děvenko,“ zavrtěl hlavou. „Takových tu už bylo, co tvrdili…“

„Podívejte se pořádně, já vám nelžu,“ snažila se ho přesvědčit. Začínala být zoufalá a tak si od ní medailon nakonec vzal. „Potřebuji jen zlato. Kolik mi za něj můžete dát?“

Chvíli váhal, ale pak ho podrobil svému pečlivému zkoumání.

„Hmmm…“ zabručel a pak se několika jednoduchými kouzly přesvědčil o jeho pravosti. Nakonec přeci jen zjistil, že mluvila pravdu. „Ano, ano… Ten medailon opravdu patřil Salazaru Zmijozelovi. To bude těžké,“ váhal a přemýšlel nad cenou. „Velice těžké,“ odmlčel se.

„Kolik za něj chcete?“ zeptal se po chvíli. „Nemůžu vám za něj dát moc. To víte, obchody zrovna moc nejdou. Lidé už dnes nenakupují jako dřív,“ což bylo s podivem, když se blížily Vánoce.

Nemněla na vybranou a nechtěla smlouvat. Doufala ve slušný obnos, který by ji na nějakou dobu vytáhl z nejhoršího.

Když nic neříkala, promluvil jako první. „Dobře, udělám vám cenu. Dám vám za něj osm galeonů,“ navrhl.

„Ale…“

„Nu dobrá, tedy deset galeonů,“ přerušil ji, když už se chystala něco říct. „To je má konečná cena.“

„Děkuji vám, pane,“ rozzářila se štěstím. To bylo mnohem víc, než v co doufala. „Děkuji mnohokrát,“ nepřestávala děkovat, ještě když peníze vysázel na stůl a shrábl medailon do kapsy. Posbírala zlaté mince a s díky se obrátila k odchodu.

Vánoční svátky přečkala v hostinci u Děravého kotle. V mudlovském světě by jí kouzelnické peníze byly k ničemu. Život v chudobě, na pokraji společnosti, byl stokrát horší než v jejich rozpadlé chatrči. Obtěžkaná, bez hůlky a teď i bez medailonu by se domů ale nikdy neodvážila, i když o tom poslední dobou častokrát uvažovala. Mohla by Toma i přes jeho varování vyhledat sama. Ale otec by ji za tohle zabil. Nepřežila by ani den. Ona, dítě a nejspíš i Tom by za její opovážlivost zaplatili životem.

„Kdes k těm penězům přišla?“ zeptal se hostinský, když měla zaplatit předem. Už si zvykla, že u ostatních moc důvěry nebudila.

„Neukradla jsem je,“ bránila se. „Prodala jsem jednu cennost, co patřila mě a mé rodině po dlouhá léta,“ odpověděla popravdě s bolestí v srdci. „Dědictví, které přecházelo z generace na generaci.“ Ten medailon měl jednou patřit jejímu synovi.

Zřejmě uvěřil a přestal se ptát. Když řádně zaplatila, co na tom záleželo.

„Mám hlad,“ dožadovala se. „A žízeň.“

Konečně se po dlouhé době pořádně najedla, umyla a vyspala. Potřebovala nabrat síly. Neztrácela naději na Tomův návrat. Vánoce byly tou nejpříhodnější dobou. Tom však nepřišel a ani ji nehledal. Netoužil znovu spatřit ani ji ani dítě, které už brzy přijde na svět.

Poslední den v roce musela hostinec opustit. Peníze se rozkutálely až příliš rychle, a jí nezbylo nic než prázdné ruce. Když skončila znovu na ulici, ztratila i tu poslední naději a vůli žít. Začalo ji nepříjemně bolet v kříži. Břicho jí tvrdlo, trápil ji kašel. Mrzlo, až praštělo a zábly jí ruce i nohy. Snědla poslední zbytky jídla. Bolest na chvíli polevila. Schoulená do klubíčka usnula v čekárně na nádraží, které v tu dobu zelo prázdnotou. Všichni byli u svých rodin a blízkých, nebo slavili konec roku se známými a přáteli. Tu a tam prošla skupinka bujaře oslavujících mudlů. Ani strážný by ji toho dne odtamtud nevyhnal, ona tu však nemínila zůstat celou noc. Znovu ji probudila bolest, teď už o poznání silnější. Mohlo to znamenat jen jediné. Její hodinka se přiblížila. Věděla, že brzy bude rodit.

Najednou pochopila, že není nic horšího než neopětovaná láska. Než milovat někoho, kdo její cit nedokáže ocenit a vracet stejnou měrou, jakou ona do něj vkládá. Bolest se stupňovala a stahy neustávaly. Vracely se v pravidelných intervalech stále silnější. 

Bolest najednou byla tak silná, že skoro nedokázala jít. Intervaly mezi stahy se zkracovaly. Cítila se vysílená a unavená. Už nemohla dál. V chudobinci jí nepomůžou. Snad řád milosrdných sester, vzpomněla si. Nebyla však v tomhle stavu schopná dojít ani tam.

Blížila se půlnoc a s tím sílil i hluk v okolních barech a hospodách. Ulice byly liduprázdné a ona tak zůstávala bez pomoci. Začalo hustě sněžit a mráz ještě přituhl. Už skoro nebyla schopná pokračovat dál. Stála před mudlovským sirotčincem, který se jevil jako poslední možnost. Pomalou chůzí došla až ke vchodu, v předklonu a vzdorující ukrutným bolestem, a velkým klepadlem zabušila na dveře.

Uslyšela kroky a pak klapl zámek. Zvedla se zástrčka a otevřely se dveře.

„Můj ty bože…“ vyjekla žena, která stanula na prahu. Nejspíš jedna z ošetřovatelek zdejších chovanců. „Kde ses tu vzala a v tuhle hodinu, děvče nešťastné?“ Okamžitě pochopila a vzala ji dovnitř. To už se kolem ní shlukl hlouček dalších tří žen, z nich jedna byla řádovou sestrou.

„Přineste horkou vodu a deky, slečno Coleová. A odneste to všechno na ošetřovnu. Dítě se narodí co nevidět,“ přikázala starší dáma dívce, která nemohla být o moc starší než Meropa.

„Moje dítě…“ zaúpěla Meropa. Sotva se ještě udržela na nohou.

„Bude to v pořádku,“ utěšovala ji starší žena. V její tváři se zračila moudrost a zkušenost. Jistě toho už v životě mnoho prožila. To Meropu uklidňovalo.

„Dítě chce na svět,“ vysvětlila jí.

Jakmile odešla plodová voda, bolesti ještě zesílily a teď už téměř neustávaly. Meropa ztrácela pojem o tom, co se kolem ní dělo. Žena po jejím boku ji nepřestávala držet za ruku.

„Všechno bude dobré. Za chvíli bude po všem,“ stále k ní mluvila.

„Dýchej, děvenko. Krátce a povrchně. Ještě chvíli, vydrž,“ slyšela konejšivý hlas ženy jakoby z veliké dálky.

Zakřičela bolestí.

„Nevysiluj se, má milá, a tlač. Brzy se ti narodí dítě.“

„Tlač, děvče. No tak zaber. Už vidím hlavičku,“ pobízel ji ženin uklidňující hlas.

„Je hrozně slabá. Takhle vysílená porod nezvládne,“ zaslechla odněkud.

V momentu, kdy přicházely další bolesti, sebrala všechny síly, co jí ještě zbývaly, a několikrát za sebou silně zatlačila. Teprve pak se dostavila kýžená úleva. Místností se rozezněl dětský pláč, jak se dítě hlásilo o svoje právo na život. Meropa se neubránila slzám.

„Máš syna, má milá,“ oznámila jí žena, která celý porod vedla. Zabalila dítě do čistého bílého plátna, aby je mohla ukázat matce. Meropa s úsměvem pohlédla do pomačkané tvářičky překrásného dítěte, které se stále hlasitě dožadovalo pozornosti.

Jestli v ní zůstala nějaká čarodějnická moc, vložila ji toužebně do svého přání.

„Odpočívej, děvenko. Ten porod tě velmi vysílil,“ řekla žena a pohladila ji po čele. Vyčerpaná Meropa pak na chvíli zavřela oči.

 „Zdá se být úplně vysílená. Je v hrozně zbědovaném stavu,“ bavily se spolu zbývající dvě přítomné v místnosti. „Musela trpět a strádat velice dlouho.“

„Chci vidět své dítě,“ vyslovila sotva slyšitelným hlasem své přání. Síly ji opouštěly.

Za chvíli už jí z vedlejší místnosti přinášeli maličký živý uzlíček.

„Tu máš syna, děvenko,“ podržela jí ho žena před obličejem, aby se mohla podívat. Sama nebyla schopná udržet dítě v náruči. Chlapec zabalený do teplé deky spokojeně spal. Obličejík měl krásný už teď a vlásky tmavé jako jeho otec.

„Sestro Marie, dojděte pro matku představenou. Má vysokou horečku, nevypadá to dobře. Ať alespoň poroučí její duši.“

„Slečno Coleová, odneste chlapečka vedle do postýlky. Musíš si odpočinout, děvenko,“ oslovila ji mile ošetřovatelka. „Chlapečka si ještě užiješ, jen co se prospíš.“

Meropa si všimla kradmých pohledů obou přítomných žen. Už necítila žádnou bolest. Byla jen hrozně unavená.

„Doufám, že se bude podobat tatínkovi,“ vyslovila své přání, které celou tu dobu nosila na srdci.

„Máš krásného chlapečka. Jak se bude jmenovat?“ zeptala se jedna z žen. Ani ona zřejmě nedokázala potlačit slzy. Potkalo mě veliké štěstí, uvědomila si Meropa. Narodil se jí syn, přesně jak si oba přáli.

„Chci, aby se jmenoval Tom,“ hlesla, jak ji síly opouštěly. Znovu nabrala dech. „Dejte mu prosím jméno Tom, po jeho otci, a Rojvol, po dědečkovi.“ Ani k němu už Meropa necítila žádnou zášť. Jak z ní vyprchávaly poslední zbytky života, zůstávala smířená se svým osudem.

„Matka představená je tu. Slečno Coleová, zaveďte ji k ní,“ slyšela v dálce něčí hlas.

„Jeho příjmení je Raddle,“ dodala ještě. Bylo důležité, aby tohle všechno věděli. Aby Tom jednou vyrostl a dozvěděl se, jak se jmenovali jeho otec a děd. Aby dokázal najít svého otce a obměkčit jeho srdce, když to nedokázala ona. Aby zjistil, z jaké rodiny pocházel. Aby i on jednou pochopil, že vše udělala ve jménu lásky…

Zpět na obsah