Když Noat potkal Lunu napsal(a) Sohaj






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=971

Index

Kapitola 1: Kapitola 1: Setkání
Kapitola 2: Kapitola 2: Zařazení
Kapitola 3: Kapitola 3: V odloučení
Kapitola 4: Kapitola 4: Nečekaný návštěvník
Kapitola 5: Kapitola 5: Co mělo přijít…
Kapitola 6: Kapitola 6: Ve službách BA
Kapitola 7: Kapitola 7: Sladká odměna
Kapitola 8: Kapitola 8: U Láskorádů
Kapitola 9: Kapitola 9: Stíny se prodlužují
Kapitola 10: Kapitola 10: Ztráta ochránce
Kapitola 11: Kapitola 11: Nový režim nastupuje
Kapitola 12: Kapitola 12: Odboj a únos
Kapitola 13: Kapitola 13: Útěk a návrat
Kapitola 14: Kapitola 14: Do boje!
Kapitola 15: Kapitola 15: Epilog


Kapitola 1: Kapitola 1: Setkání

Bylo úterý, 1. září, roku 1992. Hodiny na londýnském nástupišti King´s Cross ukazovaly za pět minut jedenáct. Na nástupišti se motala spousta lidí. Vypadalo to tu jako kterýkoli jiný den. Až na to, že to nebyl zas tak obyčejný den, a už vůbec by se nedalo říci, že se jedná o obyčejné nástupiště. Vlastně tu nebylo obyčejné vůbec nic. Stejně jako v minulých letech, i letos se zde sešlo několik lidí v pozoruhodných oblecích. Byl totiž první zářijový den a tedy čas, kdy se několik mladých kouzelníků a čarodějek mělo vydat do Bradavic, do školy čar a kouzel. Byli mezi nimi jak chlapci a dívky, kteří už svou cestu do Bradavic aspoň jednou absolvovali, tak i ti, na které tato cesta připadla zcela poprvé. Mezi těmito dětmi stál na nástupišti 9 a tři čtvrtě i jeden jedenáctiletý chlapec s krátkými tmavými vlasy. Výraz v jeho tváři rozhodně nenaznačoval dobrou náladu. Očima kmital ze strany na stranu a v ruce pevně svíral matčinu dlaň.

„Ale no tak, Noate,“ řekla mu s úsměvem matka, když si všimla strachu v jeho tváři. „Vůbec se nemáš čeho bát. Uvidíš, že se ti tam bude líbit.“ Malý Noat jen těžce polkl. Zřejmě ho matčina slova moc nepřesvědčila.

„Ale, ale,“ vmísil se do hovoru jeho otec, „snad náš malý hrdina nemá strach?“ Po celou dobu se přitom usmíval.

Jejich rozhovor náhle přerušil zvuk červené lokomotivy, který jim oznamoval, že vlak co nevidět vyjede ze stanice. Matka jen pokynula volnou rukou a všichni tři se vydali ke dveřím  jednoho vlakového vozu.

Jeho matka poklekla a políbila Noata na tvář. „Všechno bude dobré. Budeme ti psát každý den, když budeš chtít, jo? Noat se lehce usmál a otec ho pohladil po vlasech.

„Tak se tam měj dobře. A moc nezlob profesora Brumbála,“ podotkl.

Po těch slovech nastoupil do vozu a dveře se za ním zavřely. Z lokomotivy se opět ozval zvuk píšťaly a vlak se dal pomalu do pohybu na jejich dlouhou cestu do Bradavic. Naposled zamával rodičům, než se mu nástupiště definitivně ztratilo za zatáčkou. Rozhlédl se kolem sebe a viděl spoustu mladých kouzelníků, jak se hrnou do kupé. Sebral odvahu a též se vydal najít místo k sezení. Prošel kolem tří kupé, kde se spolu bavili starší žáci a zřejmě si vyměňovali zážitky z prázdnin. Teprve až v pátém kupé bylo volno. Neseděl v něm téměř nikdo, až na jednu malou holku s dlouhými, špinavě blonďatými vlasy a s podivným náhrdelníkem kolem krku, která zaujatě sledovala okolní krajinu. Noat se nadechl a otevřel dveře kupé.

„Promiň, máš tu volno?“ zeptal se tichým a vystrašeným hlasem.

Dívka se otočila a zaujatě ho sledovala vykulenýma očima. Po chvíli řekla zasněným a klidným hlasem: „Ano, klidně se posaď.“ A dál ho sledovala zasněným pohledem.

Noata to lehce vykolejilo: „Ehm, dík.“ Přitom se na ni lehce usmál. Vešel do kupé a posadil se k oknu proti holce, která se na něj stále dívala. Noata to začalo přivádět do rozpaků. Znovu se na ni usmál. Po pár minutách odvrátila svůj zrak od něho a znovu se zadívala z okna na ubíhající krajinu.

Uběhla další půlhodina, během níž nikdo nepromluvil ani slovo. Noat se začínal cítit nesvůj a napadlo ho, jestli by neměl něco říct. Chvíli si tak v hlavě přehrával, čím by měl začít rozhovor, ale nenapadlo ho nic rozumného.

Nakonec však ticho přeci jen prolomil: „Pokolikáté jedeš do Bradavic?“ Hned však začal své otázky litovat. Neznámé děvče se na něj opět podívalo vykulenýma očima, ale nic neříkalo. Noat cítil, jak rudne po celém obličeji a honem odvrátil pohled na venkovní krajinu.

Po další minutě trapného ticha se naproti němu ozval drobný hlásek: „Jak se jmenuješ?“

Noat sebou polekaně trhl. Už ani nedoufal, že se mu podaří s neznámým děvčetem navázat kontakt. „N-Noat, Noat Dall,“ vykoktal ze sebe Noat. Vycítil příležitost, že by se mu mohlo podařit navázat konverzaci, a tak pokračoval: „A jak ty se jmenuješ?“

Mýlil se. Děvče jen opět přesunulo svůj zrak z Noata na venkovní krajinu. Noat si začínal v duchu říkat, jestli se jí tou otázkou nedotkl. Ukázalo se, že ne.

„Luna,“ ozvala se dívka zasněným hláskem, „Luna Láskorádová.“

„Těší mě, rád tě poznávám,“ řekl tichým hlasem Noat. Luna se jen lehce pousmála a opět se zadívala z okna.

Uběhlo dalších pár minut nepříjemného ticha, když se Luna nečekaně ozvala: „Poprvé.“

„Prosím?“ zeptal se překvapeně Noat.

„Odpověď na tvou otázku,“ usmála se Luna, „jedu do Bradavic poprvé.“

Noat kývl hlavou na znamení, že rozumí. „I já jedu poprvé,“ a snažil se, aby to znělo co nejvíc uvolněněji.

„Nemusíš mít strach,“ nahnula se k němu Luna.

Noat se zatvářil zmateně: „Jak, jak víš, že mám strach?“

„Tvůj výraz ve tváři,“ řekla klidně Luna. „Tváříš se moc křečovitě. A můžu ti říct, že to člověku rozhodně nesvědčí.“

Noat těžce polkl. Nevěděl, co si má o ní myslet. Lehce ho mrazilo v zádech, zároveň se mu ale Luna určitým způsobem zamlouvala. „Jo, máš pravdu,“ a snažil se uvolněně usmát, „neměl bych se tím tak trápit.“

„Přesně tak. Takhle jsi totiž snadná kořist pro můrožky.“

Noat měl pocit, že se asi přeslechl. Cože to bylo to poslední slovo? Mů-cosi?

Luna si jeho zmateného pohledu všimla. Vzalo do rukou svoji kabelku a začala se v ní přehrabovat, až vytáhla nějaký časopis a podala ho Noatovi.

Noat si ho nechápavě vzal do rukou a podíval se na obálku. Stál na ní velkým písmem nápis Jinotaj.

„Jinotaj?“ pohlédl při tom na Lunu, „o něm jsem nikdy neslyšel.“

„Opravdu? To je zvláštní. Je to docela oblíbený časopis v kouzelnické veřejnosti. Nejspíš jsi z mudlovské rodiny.“

„To ne, mojí rodiče jsou kouzelníci.“

Luna se zatvářila dotčeně.

„Ehm, promiň, já nechtěl…“

„Ale to nic,“ začala opět Luna tím svým hláskem, „ne všichni kouzelníci dokážou ocenit tento časopis.“

Noat se cítil lehce dotčeně. Rozhodně se teď nechtěl Luny nijak dotknout „M-můžu se na něj mrknout?“

Luna přikývla a Noat se dal do čtení. Narazil zde na článek o můrožkách. Podle tohoto článku pochopil, že můrožky jsou jacísi mrňaví tvorové, kteří vyhledávají lidi s vážným výrazem a následně se dotyčnému usadí ve vlasech. Tím pak vysílají určitý druh vln, které potlačují myšlení a nakonec vedou k nadměrnému množství spánku.

Rozhodně se nedalo říct, že by se jednalo o nezajímavý časopis. Nalezl zde i článek o tajném spiknutí jezerních lidí, jejichž cílem mělo být zaplavení Ministerstva a nastolit tak vodní nadvládu. Když se prokousal na konec, nevěděl, co si má o Jinotaji myslet. Měl nutkání se smát, zároveň se však nechtěl Luny nijak dotknout.

„Je to opravdu zajímavý časopis,“ řekl Luně a doufal, že to vyznělo co nejpřesvědčivěji.

Luna se na něj usmála: „Jestli chceš, můžu napsat taťkovi, aby ti posílal každé číslo. On je totiž jeho šéfredaktorem.“

„To by bylo…“ snažil se najít vhodná slova, „skvělé. Nechci vám však přidělávat nějaké starosti."

„Ale kdepak,“ nenechala se odbýt Luna, „bude naopak potěšený, že má dalšího čtenáře.“ Luna se zdála být opravdu nadšená. Další hodiny strávila vyprávěním o nejrůznějších výpravách za různými tvory, o kterých Noat v životě neslyšel. Noat místy začínal pociťovat otupělost ze všech těch podivností, Luna však z toho všeho byla velmi nadšená, a tak ji nechtěl kazit náladu. A tak se snažil poslouchat a sem tam i přikyvoval na znamení, že rozumí.

Venku se pomalu začínalo stmívat a podle hluku na chodbě bylo zjevné, že zanedlouho dorazí do Bradavic. Pro Noata a Lunu to bylo o to vzrušující, že to bude vůbec poprvé, co uvidí legendární Bradavice. Doslova s přilepenými nosy na skle se dívali na venkovní divokou krajinu a v houstnoucí tmě se snažili rozeznat cokoli, co by připomínalo Bradavice. Po několika minutách však bylo jasné, že takhle Bradavice neuvidí a místo toho se začali dohadovat o všech tajemstvích, která na ně v Bradavicích můžou čekat. Luna opět zaperlila poznámkami o nejrůznějších bytostech a Noat jen doufal, že většina z nich vůbec neexistuje.

Po chodbách mezitím procházeli starší studenti a informovali zejména prvňáky, že během 10 minut dorazí do Bradavic, a že by se měli převléct do hábitů. Sotva tak učinili, začal vlak zpomalovat, což znamenalo jediné: byli v Bradavicích.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2: Zařazení

Luna s Noatem pomalu vystoupili z vlaku na nástupiště. Kolem nich se to jen hemžilo studenty. Noat si jen v duchu říkal, že kdyby mu nedělala společnost Luna, vůbec by nevěděl, co si počít. Její přítomnost ho určitým způsobem uklidňovala.

Z dálky k nim dolehl burácivý hlas: „Prváci sem, prváci ke mně.“

Ohlédli se, aby zjistili, komu ten vysoký hlas patří a strnuli úžasem. Na jednom konci nástupiště stál obrovitý muž, jestli to teda bylo to správné slovo. Byl snad dvakrát větší než kterýkoliv jiný dospělý kouzelník. K jeho mohutnosti mu napomáhal i těžký kožich, který měl na sobě.

„Už jste všichni?“ zaburácel znovu, když se kolem něj shlukla kupa malých a vystrašených tváří. Jediná Luna se tvářila potěšeně.

„Tak pojďte za mnou, vy bando,“ zahřměl a vydali se po cestě k nedalekému jezeru. Když k němu přišli, všimli si, že u břehu na ně čeká spousta loděk. Člověk, který je vedl, si položil lampu do loďky a vyzval ostatní, aby se do nich posadili. Noat s Lunou si sedli do jedné z loděk. Do další loďky vedle nich se posadila dívka s rudými vlasy spolu s chlapcem, který se tvářil stejně tak nadšeně, jako Luna a na krku se mu houpal podivný přístroj. Hned poté, co byli všichni usazeni, se loďky daly samy od sebe do pohybu, zřejmě byly ovládány nějakým kouzlem, což vyvolalo úžas u mnoha přítomných. Chvíli tak pluli po černé hladině jezera a za okamžik se jim naskytl ten nejúžasnější pohled v životě. Před nimi se tyčil obrovský bradavický hrad. Všichni strnuli úžasem a ze sousední loďky bylo slyšet cvakání, když chlapec mačkal přístroj ostošest.

Propluli pod jednou z mohutných bran a zakotvili u velkého mola. Velký člověk je následně vyzval, aby ho následovali do schodů. Během cesty se dal do řeči s Lunou, která se od něj dozvěděla, že se jmenuje Hagrid, a že zde dělá hajného. Cesta jim utekla velmi rychle. Možná až nečekaně rychle. Kolem nich bylo totiž tolik zajímavých věcí, že vůbec nevěděli, na co dřív koukat.

Když dorazili na konec schodů, čekala tam na ně postarší žena ve smaragdově zeleném hábitu a špičatým kloboukem a s velmi přísným výrazem ve tváři. Noatovi bylo hned jasné, že tuhle osobu by si nerad znepřátelil.

„Tak co Hagride? Všechno v pořádku?“ zeptala se muže, který je vedl.

„Ano, paní profesorko. Cesta byla letos velmi poklidná.“

„Díky, Hagride. Teď už si je převezmu.“

Po těchto slovech zamířil Hagrid pryč a žena s přísným výrazem ve tváři k nim opět promluvila: „Dobrý večer. Já jsem profesorka McGonagallová, zástupkyně ředitele. Teď vám řeknu, co vás v následujících chvílích čeká.“ Všichni přítomní ji s velkým zaujetím sledovali. Profesorka McGonagallová pokračovala: „Až projdeme těmito dveřmi, vstoupíte do Velkého sálu a následně budete rozřazeni do jednotlivých kolejí. Jsou jimi Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel.“

Profesorka jim dále vysvětlila, jak to na kolejích chodí, že pro svou kolej můžou získat body, ale taky o ně přijít, a že kolej s nejvyšším počtem bodů získá na konci školního roku Školní pohár. Tahle zpráva vyvolala v mnohých tvářích nadšení.

„Takže teď mě prosím následujte,“ oznámila jim profesorka a otevřela velké dveře.

Všichni ji poslušně následovali a sotva vešli dovnitř, naskytl se jim další úžasný pohled. V síni byly čtyři dlouhé stoly, každý zjevně patřil jedné koleji, ale nejvíc je zaujal strop, který vypadal, že přesně odráží noční oblohu. Proti nim se podélně táhl pátý stůl a u něj seděli všichni profesoři. Před stolem na židli byl položený klobouk.

Jakmile došli až k němu, ozvala se opět profesorka McGonagallová: „Teď budu vyvolávat vaše jména. Přistoupíte sem a já vám na hlavu položím Moudrý klobouk, který vás zařadí do jedné ze čtyř kolejí. Profesorka roztáhla pergamen a začala vyvolávat jednotlivá jména.

„Creevey, Colin,“ vyvolala další jméno a Noat poznal chlapce, který tak v loďce usilovně cvakal tím zvláštním přístrojem. Přišel ke stoličce a profesorka mu na hlavu položila Moudrý klobouk.

Po chvílí váhání se ozvalo: „Nebelvír,“ a Colin za hlasitého potlesku si utíkal sednout k nebelvírskému stolu.

„Dall, Noat,“ ozvalo se.

Noat těžce polkl a s bušícím srdcem vyrazil kupředu. Sedl si na stoličku a na hlavu mu dosedl klobouk, až mu zakryl oči. Najednou se mu do ucha ozval hlásek: „Hmm, tak co s tebou uděláme? Máš v sobě velkou odvahu a laskavé srdce. Už vím, bude to… Nebelvír.“

Noat si oddechl a zamířil ke stolu, kam si před chvílí sedl Colin Creevey a zaujal místo vedle něj.

Následovalo vyvolávání dalších dětí, až konečně přišla na řadu Luna: „Láskorádová, Luna.“

Luna s vykulenýma očima zamířila ke stoličce a dala si na hlavu klobouk. Po chvíli ticha, při němž Noat ani nedýchal, se ozvalo: „Havraspár.“

Tentokrát se ozval hlasitý potlesk od havraspárského stolu, kam ihned Luna zamířila. Noat se jen smutně podíval, jak Luna zapadla k jednomu ze stolů.

Zařazování však pokračovalo nadále, až už zbývaly jen dvě děti. Jedním z nich byla holka s rudými vlasy, kterou viděl při nasedání do loďky a druhým byl nějaký mladík s hnědými vlasy.

„Weasleyová, Ginny,“ zaznělo.

Dívka zamířila ke klobouku a po chvíli se ozvalo: „Nebelvír.“ Ginny se letmo usmála a zamířila k nebelvírskému stolu, kde si sedla naproti Noatovi.

Následoval proslov ředitele a poté nastala velká hostina, jakou Noat do té doby ještě nezažil. Během hostiny se dal do řeči s ostatními prváky u stolu. Od Colina se mimo jiné dozvěděl, že ten cvakající přístroj je fotoaparát, a že díky němu se mu podaří zachytit všechno to, co vyfotí. Od dívky s rudými vlasy se zas dozvěděl, že pochází z rodiny o sedmi sourozencích a že čtyři její bratři tady momentálně též studují.

Byla to opravdu pěkná hostina a po jejím skončení zamířili do nebelvírské věže, kde jim byla ukázána společenská místnost a taky ložnice. Noat s Colinem zamířili do jedné z nich, Ginny zase do druhé. Ložnice vypadaly opravdu překrásně a Noat okamžitě zalehl. V hlavě se mu honily nejrůznější vzpomínky na dnešní den, často pak myslel na Lunu a v duchu si kladl otázku, zda si s ní bude moct ještě někdy popovídat, jako ve vlaku.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3: V odloučení

První dny v prvním školním roce pro Noata a další prvňáky byly ve znamení objevování spousty nových věcí. Předměty ve škole ho zcela fascinovaly a jen těžko by někdo věřil tomu, že ho škola opravdu baví. Obzvlášť první hodiny, kdy se učili správně zacházet s hůlkou, byly velmi veselé a často vedly ke kuriózním příhodám. Stále se však snažil myslet na Lunu, ovšem krom pár okamžiků, kdy ji viděl ve Velké síni či na chodbě, se mu nedostávalo moc prostoru, jak s ní navázat kontakt.

Luna však očividně na něj nezapomněla. Jednoho rána u něj totiž přistála sova s větším balíčkem. Když ho rozbalil, okamžitě poznal, o co jde. Bylo to nové číslo Jinotaje a se vzkazem od Luny: „Napsala jsem taťkovi, že tě velmi zaujalo minulé číslo Jinotaje a jestli by ti nemohl jeden výtisk poslat. Taťka byl z toho celý nadšený a ani okamžik neváhal. Měj se, Luna.“

Noat se neubránil úsměvu. Takže přeci si na něj vzpomněla, říkal si v duchu. Strčil si Jinotaj do tašky a snažil se pohledem najít Lunu. Doufal, že se mu dnes poštěstí jí řádně poděkovat.

Najít okamžik, kdyby mohl Luně poděkovat, se mu však toho dne nepodařilo. Naopak ten den strávil ve společnosti Colina, který rád a často mluvil o jednom studentovi z koleje, Harry Potterovi. Bylo až k nevíře, co o něm Colin dokázal všechno vyčíst. Colin navíc často chodil se svým foťákem a doufal, že se mu podaří Harryho vyfotit. A jak se zdálo, volil vždy takovou cestu, že nějak moc často narážel na Harryho a jeho kamarády. V důsledku toho pak nejednou přišel pozdě na hodinu, za což si od profesorky McGonagallové vysloužil školní trest. Ani to mu však radost nezkazilo.

Jak ubíhaly týdny Noat a ostatní z prvního ročníku čím dál tím víc pronikali do tajů čar a kouzel a brzo už s hůlkou dokázali zajímavé věci. Zdálo se, že je čeká příjemný školní rok, ve kterém budou nadšeně objevovat pro ně zcela nové kouzelnické možnosti, hodovat ve Velké síni a sem tam si zpestří sobotu zhlédnutím famfrpálového zápasu. Ovšem tahle idylka neměla dlouhého trvání. Tajemná komnata byla znovu otevřena.

Nápis, který o tom informoval, okamžitě vzbudil ohlas mezi všemi studenty a vyvolával nepříjemné otázky. Tajemná komnata? Znovu otevřena? Co se tím myslí? Napjatá atmosféra visela ve vzduchu a napětí ještě vzrostlo po napadení jednoho studenta, Noatova spolužáka z Nebelvíru, Colina Creeveyho. Snad nejvíc tento útok poznamenal prvňáky, které jakoby tahle událost stmelila a na hodiny tak chodili ve skupinkách. Nejvíc ustaraná pak vypadala Ginny, která byla den ode dne bělejší. A když se jí Noat ptal, jestli je v pořádku, jen pokývla hlavou a pokračovala v psaní si něčeho do svého deníku.

Vyrojila se celá řada teorií o Zmijozelovu dědici, nejdál však zašel profesor Lockhart, neschopný vyučující obrany proti černé magii a své si k tomu řekla i Luna. I když ve druhém případě to spíš Noatovi připadalo, jako by snad Luna chtěla jen povzbudit své okolí.

Ale nic z toho se nevyrovnalo události, která se odehrála během jednoho večera, kdy se ve Velké síni konal první soubojnický klub. Při jedné z potyček mezi Harrym Potterem a Dracem Malfoyem, zareagoval Harry na vyčarovaného Malfoyova hada tak, že na něj promluvil hadí řečí, až z toho všem tuhla krev v žilách. Rázem se Harry Potter stal jasným favoritem na post Zmijozelova dědice, což snad ještě víc rozrušilo Ginny.

Události pak nabraly rychlý spád. Došlo k dalším útokům, Brumbál byl odvolán z postu ředitele školy a vše pak vyvrcholilo únosem Ginny Weasleyové do Tajemné komnaty. Noat se cítil mizerně. Další z jeho spolužáků to schytal, tentokrát to však nevypadalo vůbec dobře a byla jen otázka hodin, kdy bude škola uzavřena. Ale to by Bradavice nesměly mít Harryho Pottera, který spolu se svými kamarády nejen odhalil tajemství Tajemné komnaty, ale dokonce i zachránil Ginny Weasleyovou. Následná hostina patřila vůbec k těm nejlepším v Bradavicích a jejím vrcholem pak bylo vítězství Nebelvíru ve Školním poháru. První rok v Bradavicích měli za sebou.

Zpáteční cesta proběhla v příjemné atmosféře. Noat, Colin a pár dalších studentů z prvního ročníku strávilo cestu společně v kupé, kde si ještě vyměňovali zážitky z právě skončeného léta a přemítali o tom, co v létě podniknou. Když pak vlak zastavil, společně vystoupili a rozběhli se ke svým rodičům. Když s nimi pak chvíli nato Noat odcházel z nástupiště, spatřil Lunu se svým tatínkem. Usmál se na ni a zamával jí. Luna si toho všimla a s letmým úsměvem mu zamávání opětovala. Potěšen touto událostí si dal Noat předsevzetí, že aspoň jednou musí Luně během léta napsat.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4: Nečekaný návštěvník

Léto se chýlilo ke konci a Noat se pomalu začínal připravovat na návrat do Bradavic. Na rozdíl od loňského roku, se však tentokrát do Bradavic těšil. Tedy, ne že by se měl doma nějak špatně. První dny prázdnin vyprávěl rodičům všechny možné zážitky, které v Bradavicích prožil, některé věci si však lehce poupravil a o některých raději pomlčel. Přeci jen vyprávět detaily o útocích na studenty, by na rodiče nemuselo dobře zapůsobit. Následně pak strávili týdenní dovolenou ve východním Walesu, kde navštívili několik usedlostí, které nějakým způsobem souvisely s kouzelnickým světem. Nezapomněl ani napsat Luně a právě to mu dělalo největší starosti.

Už pozítří měl opět usednout do spěšného vlaku, ale odpověď od Luny nikde. Jejich rodinná sova se sice vrátila dva dny poté, co ji poslal i s dopisem, odpovědi se však nedočkal. Dokonce i poslední číslo Jinotaje se k němu nedostalo, což se Noatovi vůbec nezamlouvalo. Tedy, ne že by na tom plátku nějak lpěl, ale teď by ho docela rád uvítal, jak nikdy předtím.

V den odjezdu si ještě ráno narychlo překontroloval, zda má všechny svoje věci a spolu s rodiči se vydali vstříc londýnskému nádraží King´s Cross, tentokrát však mnohem uvolněněji, než loni. Na nástupišti zahlédl celou řadu známých spolužáků. Viděl Colina, jak se loučí se svým mladším bratrem a zdálky zahlédl i houf rudých vlasů, které mohly patřit jedině Weasleyovým včetně jeho spolužačky z ročníku, Ginny. Rozloučil se s rodiči a zamířil do jednoho z kupé, kde už na něj čekal Colin a Jason, další z nebelvírských spolužáků.

Ještě se ani nestačil posadit, když v tom se dveře otevřely a v nich stálo děvče s dlouhými, špinavě blonďatými vlasy a vykulenýma očima. Byla to Luna.

„Ahoj, Noate,“ pozdravila ho svým jedinečným zasněným hlasem.

„A-ahoj,“ odpověděl Noat. Zároveň se zamyslel nad tím, proč se pokaždé v její přítomnosti musí zakoktat.

„Nebude vadit, když si přisednu? Musím ti toho spoustu povědět.“

„Jistě, pojď,“ vyzval ji s úsměvem Noat.

Luna vešla dovnitř, pozdravila Colina a Jasona a dala se do řeči: „Prvně, díky za tvůj dopis, cos mi onehdy poslal.“

„Takže ti přišel? Já už si dělal starosti, že ho naše sova po cestě někde ztratila.“

„Ne, ne, došel v pořádku. Ale jen jsem neměla čas odpovědět. Akorát, když dorazil, tak jsme s taťkou odjížděli a už jsem v tom spěchu nestihla odpovědět. Jeli jsme totiž hledat nějaké šnoříčky a…“

„Koho?“ skočil jí do řeči Colin.

„Šnoříčky,“ opakovala Luna. „Jsou to velmi zajímaví tvorové, ale je o nich jen velmi málo záznamů.“

„Jak to?“ chtěl vědět Noat.

„Jsou totiž velmi vychytralí. Dokážou po sobě šikovně zametat stopy.“

„Takže jste žádného nenašli?“

„Ale to asi jo, jen to nevíme jistě.“

Noat se zatvářil rozpačitě.

Luna jen vykulila oči a dala se do vysvětlování: „Totiž, jak už jsem řekla, dokážou po sobě zametat stopy. A pokud nějakého uvidíš, tak do rána zapomeneš, že jsi je viděl. Šnoříčci se totiž ve spánku k tobě přiženou a vymažou ti vzpomínky na ně.“

Při těchto slovech se dal Colin do smíchu. Noat po něm střelil varovným pohledem a Colin okamžitě přestal. Noata však napadla jedna taková poznámka. Jak je možné, že o nich Luna ví, když dotyčnému dokážou vymazat veškeré vzpomínky na ně, ale raději nic neříkal. Jen přikývl hlavou na znamení, že rozumí.

Další část cesty strávili tím, že si vykládali zážitky s prázdnin a Noat se začetl do posledního čísla Jinotaje, které mu Luna přinesla.

Venku již panovala tma a nevlídné počasí, když se vlak náhle zastavil. Všichni přítomní se po sobě nechápavě podívali. V Bradavicích rozhodně ještě být nemohli. Co se to děje? Že by porucha na lokomotivě?

Colin se podíval přes sklo v naději, že něco uvidí. Po chvíli pronesl: „Vypadá to, že někdo nastupuje dovnitř.“

Než stačil kdokoliv něco říct, teplota vzduchu prudce poklesla a ve vteřině se ochladilo. Noat měl z toho divný pocit a v mysli se mu vybavovaly jen samé nepříjemné vzpomínky. Pak to uviděl. Uličkou kolem nich se neslo něco zvláštního, nějaký tvor, který byl celý zahalen v černém plášti s kápí přes hlavu. Zpod pláště mu vystupovalo něco slizkého, co připomínalo ruce. Tvor prošel kolem nich k dalšímu kupé.

Na Noata a zjevně i na ostatní doléhala deprese, jediná Luna snad vypadala nejlíp. Pak se odněkud z chodby ozval mužský hlas: „Nikdo z nás tady neukrývá Siriuse Blacka,“ a po chvíli tito tvorové opustili vlak. Ve voze opět začala stoupat teplota a Noat cítil, jak ho depresivní vzpomínky pomalu opouštějí. Po chvíli se vlak dal do pohybu.

Ještě než se mohl úplně vzpamatovat, ozval se Colin roztřeseným hlasem: „Co, co to, to bylo?“

Noat měl neblahé tušení, že ví, co za tvora se právě vznášelo u dveří, než však stačil něco říct, ozvala se pohotově Luna klidným hlasem: „To byl přece mozkomor.“

Colin stále jen těžce oddechoval.

„Docela zajímaví tvorové,“ pokračovala Luna. „I když trochu nebezpeční.“

„Trochu?“ podivil se Noat. „Promiň, ale tuhle věc bych rozhodně nechtěl mít za domácího mazlíčka.“

„Ale povídá se, že pokud se v přítomnosti mozkomora za úplňku pokropíš odvarem z lichokořene, staneš se odolným vůči všem nemocem. A zesílí se ti všechny smysly,“ dodala Luna.

„Ehm,“ vložil se do toho stále se třesoucí Colin. „Myslím, že stávající smysly mi docela vyhovují.“

Následujících několik minut nikdo nepromluvil. Jen Luna si sama pro sebe broukala nějakou melodii. Nálada rozhodně nepřipomínala tu, která panovala při odjezdu z Londýna. Možná i proto byla úleva, když jim bylo oznámeno, že za pár minut dorazí do Bradavic. Oproti loňsku je čekala drobná změna. Necestovali loďkami, ale byly pro ně připravené kočáry bez žádného zvířecího doprovodu.

„To jsou ale zajímaví tvorové,“ ozvala se mu do ucha Luna.

„A kde je vidíš?“ zeptal se jí Noat.

„No přeci tady,“ a ukázala do místa vedle kočárů. „Jsou zapřažení ke kočárům.“

Noat tam však nic neviděl a začínal si dělat obavy, zda třeba ti šnoříčci, či co, ji nějak nepoznamenali, když jí vymazávali paměť. Dál už se k tomu však nevraceli. Nasedli do jednoho kočáru a vydali se k hradu, vstříc druhému ročníku.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5: Co mělo přijít…

Druhý rok v Bradavicích rozhodně nebyl okořeněný tak dramatickými událostmi, jaké loni představoval bazilišek. Jedinou nepříjemností snad mohli být jen mozkomorové, kteří byli na žádost Ministerstva kouzel rozmístěni před školními pozemky. Po zkušenosti z vlaku věděl Noat jistě, že by si něco podobného nerad zopakoval. Starosti si však dělal o Lunu, aby ji náhodou nenapadlo dělat onen úplňkový rituál.

Dobrou zprávou pak bylo, že druháci z Nebelvíru měli spolu s Havraspárem společné hodiny přeměňování a kouzelných formulí. Znamenalo to, že Lunu tak mohl vídat častěji než minulý rok. Noatovu přítomnost zjevně vítala i Luna, která ho co chvíli zasypávala nejrůznějšími zprávami o všemožných tvorech. Zdálo se, že Noat je jeden z mála, který její historky poslouchá. Některým to však bylo pro smích a někteří ji začali přezdívat „Střelenka Láskorádová“ apod. Před jednou hodinou přeměňování už to však Noat s nervama nevydržel a vrhl se na jednoho z mrzimorských studentů zrovna v okamžiku, kdy se objevila profesorka McGonagallová. Logicky tak následoval odečet bodů a školní trest.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se ho po hodině Luna.

Noat nechápavě zamrkal očima: „Vždyť se ti přece posmívali.“

„To je milé, ale to je dobrý. Já vím, že jsem trochu divná…“

„To ne.“ Zaprotestoval rychle Noat. I když taky se občas neubránil dojmu použít dané slovo.

„Máma mi vždycky říkala, že nezáleží na tom, co si říkají ostatní a že bych měla poslouchat hlas srdce.“

Noat nevěděl, co říct. Bylo mu jasné, že Luna je mnohem chytřejší, než si ostatní myslí. „Tvoje máma je moudrá čarodějka.“

Hned na to by si však nejraději nafackoval: „Byla. Zemřela, když mi bylo devět.“

Noat cítil, jak se mu vnitřnosti všemožně kroutí. „Ehm… promiň, já… já… to mě moc mrzí…“

„Ano, byla to neobyčejná čarodějka. Ale pořád mám ještě taťku. A navíc máma mi vždycky říkávala, že všechno, co ztratíme, se k nám jednou vrátí,“ a usmála se na něj svým zasněným výrazem.

Noat jí úsměv opětoval. Po tomhle měl jasno. Luna je nejen neobyčejně chytrá, ale ještě všem předvede, co se v ní všechno skrývá.  

 

Jak týdny ubíhaly, začal Noat nabývat podezření, že čas v Bradavicích plyne daleko rychleji, než kdekoliv venku. Než se člověk nadál, byl tu konec školního roku, ale ještě před tím na Noata a další čekaly nepříjemné zkoušky. Asi by bylo příliš pošetilé doufat v to, že i letos budou všechny zkoušky zrušeny. Mnohem větší pozdvižení však způsobila událost, která se odehrála den po skončení zkoušek. Během rána se totiž roznesla zpráva, že předešlého večera byl na školních pozemcích polapen Sirius Black, ale než ministr kouzel stačil dojít pro mozkomory, povedlo se mu znovu uprchnout. Opět se vyrojila celá řada fám, např. že Black přepral samotného ministra a další kouzelníky, a že ministr momentálně leží u sv. Munga, kde se zotavuje ze zranění.

Během zpáteční cesty si Noat vyslechl jednu z historek od Luny. Podle ní se Blackovi zjevily nadpřirozené bytosti, tzv. gnosánci, kteří dotyčnému pomohou, pokud jim daruje svou krev. Tu totiž potřebují na jeden prastarý rituál, o němž se už celá léta vedou rozsáhlé spory uvnitř akademické obce. A odkazovala Noata na jedno ze starších čísel Jinotaje, kde její taťka o nich napsal rozsáhlý článek.

Zpáteční cesta v doprovodu Luny utekla neobyčejně rychle a nadešel čas prázdninový, kdy ve druhé polovině prázdnin celý kouzelnický svět očekával jednu významnou událost, finálový zápas mistrovství světa ve famfrpálu. Když se však Noat ptal Luny, jestli též pojede, tak mu odpověděla, že mají s taťkou v plánu jet na nějakou expedici, ale že se má nechat překvapit. Noat jí tedy ještě před odchodem popřál pěkné léto a každý z nich se rozešel přivítat se svými rodiči.

Těžko říci, čím to bylo, že léto uteklo neobyčejně rychle. Příčinou mohlo být jak pěkné počasí, díky němuž se Noat vůbec nenudil, tak i famfrpálové finále konající se ke konci prázdnin. Do finále se probojovaly státy Irska a Bulharska a Noat byl přesvědčen, že na tento zápas se bude ještě dlouho vzpomínat. Ovšem ne zrovna tak, jak by si přál.

Samotné finále nabídlo tu nejúchvatnější podívanou, jakou mohl na hřišti kdy vidět. Ovšem to, co následovalo, zcela zastínilo výkon obou týmů. Po dlouhých letech se nad Británií opět objevilo znamení zla, znamení, které používali stoupenci Voldemorta pokaždé, když někoho zabili. Nebylo proto divu, že tento incident vzbudil velký rozruch.

Přesto o pár dní později při cestě vlakem do Bradavic byly převážně slyšet zážitky ze samotného zápasu než debaty o tom, co následovalo pak. Luna se tentokrát během jízdy neukázala a Noat doufal, že se z expedice vrátila v pořádku. Později ji však zahlédl ve společnosti Ginny, jak obě nasedají do jednoho z kočárů. Letošní rok v Bradavicích měl být pro studenty třetích ročníků o to zajímavější, že mohli začít navštěvovat Prasinky, jedinou čistě kouzelnickou vesnici v celé Británii. Brzy se však ukázalo, že Prasinky nebudou tím jediným, na co se v tento školní rok těšit.

Hned na zahajovací hostině jim profesor Brumbál oznámil, že v Bradavicích se letos odehraje slavný Turnaj tří kouzelnických škol za doprovodu dalších kouzelnických škol, Krásnohůlek a Kruvalu. Nadšení z oné zprávy nemělo konce ještě dlouho poté, co skončila hostina. A dobré zprávy přišly i druhý den ráno, když jim profesorka McGonagallová rozdávala rozvrhy. Opět měli s Havraspárem společné hodiny přeměňování a kouzelných formulí, a tak se mu snad konečně poštěstí si popovídat s Lunou.

Ještě předtím však musel protrpět nepříjemnou hodinu lektvarů se Snapem a pak hurá na formule. Lunu uviděl už z povzdálí. Odpoutal se od Colina a zamířil k ní.

„Ahoj, Luno.“

„Jééé, ahoj,“ odvětila Luna. „Jaké bylo léto?“

„Jo, celkem dobrý. A co ty? Povedl se vám výlet s taťkou?“

„Musím říct, že toto léto bylo celkem úspěšné. Povedlo se nám v potoce vysadit několik hltonatek.“

Noat se už naučil v takových chvílích nic nenamítat. Luna se však tvářila nadšeně.

„Myslím, že kdybys pak nějaké chtěl, nebyl by to problém zařídit.“

„A k čemu jsou vlastně ty… hltonatky dobré?“ chtěl vědět Noat.

„No na to taťka musí teprve přijít. Pravidelně je teď studuje a bude mě o všem informovat.“

Noat se chtěl zeptat ještě na jednu věc, když v tom se otevřely dveře a profesor Kratiknot je vyzval dál. Po skončení hodiny byl tak unavený, že už zapomněl, co vlastně Luně chtěl.

 

Ač se mohlo zdát, že život a výuka probíhá v poklidném režimu, atmosféra ve škole rozhodně idylická nebyla. A jak se blížil příjezd delegace z Krásnohůlek a Kruvalu, tak byla na tvářích některých profesorů čím dál tím víc patrná jistá nervozita. Přeci jen, nestává se vám každý rok, že by vás navštívil někdo tak významný. Po celém hradě se horlivě uklízelo, čehož s radostí využíval školník Filch, který tak s oblibou využíval studenty, kteří dostali školní trest, jako pracovní sílu.

Samotný příjezd obou škol proběhl ve velkém stylu a velký rozruch vzbudil příjezd jednoho ze studentů z Kruvalu, Viktora Kruma. Obě tyhle události však zastínil incident, který se odehrál při výběru jednotlivých šampionů. Pohár totiž vylosoval navíc jedno jméno, Harryho Pottera.

Jen málokdo tehdy věřil, že se Harryho jméno ocitlo v poháru náhodou a studenti z ostatních kolejí, zejména ze Zmijozelu a Mrzimoru, mu jasně dávali najevo, co si o něm myslí. I Noat měl tehdy pochyby o tom, co je na tom pravdy. Ve světle těchto událostí, tak i úplně zapomněl na první návštěvu Prasinek a kdyby mu ji jednoho sobotního rána nepřipomněl Colin, zůstal by trčet na hradě.

Rychle se skočil obléct a pak s Colinem a Jasonem zamířili do Prasinek. Samotné Prasinky byly úchvatné. Bylo zde tolik zajímavých krámků a obchodů, že vůbec nevěděli, kam dřív skočit. Nakonec skončili u Taškáře, kde by vydrželi klidně i celý den a ještě než vyrazili zpět na hrad, stačili si dát v Medovém ráji Máslový ležák.

 Nadšení z Prasinek následně vystřídalo nadšení z Turnaje tří kouzelníků. První úkol byl za dveřmi a všichni z Nebelvíru byli zvědavi na to, jak si povede Harry. Harry však svůj souboj s drakem zvládl mistrovsky a toho večera zavládla v nebelvírské věži báječná nálada.

Zbytek pololetí pak probíhal vesměs v poklidu. Nedalo se však říct, že by je učitelé nějak šetřili a jak se blížily Vánoce, jak naschvál jim přidávali další a další úkoly. Luna ho samozřejmě před každou hodinou informovala o hltonatkách, a že táta s nimi udělal značné pokroky.

Vánoční prázdniny se Noat rozhodl strávit v Bradavicích. Konal se zde totiž tradiční ples u příležitosti Turnaje tří kouzelníků. A ačkoli bylo jasné, že se na ples nepodívá, chtěl být u toho. Taky doufal, že by třeba mohl strávit nějaký čas s Lunou, nakonec se však ukázalo, že Luna dala přednost hltonatkám před Bradavicemi.

 

Jak vánoční svátky rychle přišly, tak stejně rychle i skončily a nadešlo druhé pololetí. I v něm se však dalo nalézt pár světlých bodů. Tím hlavním byl samozřejmě druhý úkol turnaje, pak nějaká ta návštěva Prasinek a vše mělo vyvrcholit v červnu závěrečným úkolem.

I přes svůj věkový handicap zvládl Harry i druhý úkol a před třetím Nebelvír nemluvil o ničem jiném, než o velkém pohárovém finále. Snad nikdo v Nebelvíru nepochyboval o Harryho triumfu a nebyl zde nikdo, kdo by mu ho nepřál.

Ještě předtím však na Noata, Ginny a ostatní čekala jedna nepříjemná věc, zkoušky. Blížících zkoušek si byli vědomi i profesoři a na poslední chvíli je zasypávali nejrůznějšími úkoly. I povídání s Lunou bylo teďka mnohem obtížnější. Noat s Colinem si navíc často nechávali úkoly na poslední chvíli a využívali tak poslední minuty před hodinou k jejich dopsání.

Ze samotných zkoušek byl pak Noat na rozpacích. Astronomii zvládl bez problémů, povedly se mu i formule a dokonce zvládl i nástrahy profesora Moodyho. Jen přeměňování a lektvary mohly dopadnout líp.

Noat si však začínal uvědomovat jednu věc. Už zdaleka tak často nevídával Lunu. A ač ho v posledních týdnech škola zaměstnávala víc než kdy jindy, začínal pociťovat, že mu ty všemožné řeči o žabounech,  rochtáncích a jiných tvorech chybí. Jejich cesty se jakoby rozcházely. Vypadalo to, že se tak s Lunou budou vídat jen při výjimečných hodinách, ale pak se stalo něco, s čím ani jeden z nich nepočítal. Něco, co jich v následujícím roce opět mohlo přivést k sobě. Lord Voldemort se vrátil.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6: Ve službách BA

K oné neblahé události došlo jednoho červnového večera v době, kdy se konal poslední úkol turnaje. Nikdo z přítomných vlastně nevěděl, co se stalo. Seděli na tribunách a s napětím čekali, kdo se objeví s Ohnivým pohárem jako první. Nakonec se před nimi současně objevili oba bradavičtí šampioni, Cedrik a Harry. Okamžitě zavládlo nadšení, které o sekundu na to vystřídalo totální zděšení. Cedrik Diggory byl mrtvý. Následně se od profesora Brumbála dověděli, že Cedrika zabil Voldemort, který se znovu objevil mezi nimi. Mezi studenty zavládl strach a celou zpáteční cestu se nemluvilo o ničem jiném.

Během léta však události nabraly nečekaný spád. Nejen, že se v Denním věštci o Voldemortovi nenašlo ani slovo, dokonce se však místo toho začaly objevovat slovní útoky na Brumbála a Harryho Pottera. Noat tak s napětím očekával, co přinese následující školní rok. Noatovi rodiče vůbec nepochybovali o tom, že Brumbál mluví pravdu, ve vlaku však panovala zcela odlišná situace. Dokonce i mezi žáky Nebelvíru, kteří pochybovali o Harryho duševní vyrovnanosti. Noatovi myšlenky se však během cesty několikrát zatoulali směrem k Luně, kterou na nástupišti vůbec nezahlédl.

Samotný školní rok rozhodně nebyl tak idylický, jako ty uplynulé. Velký podíl na tom měla jejich nová učitelka obrany proti černé magii. Jejich výuka rozhodně neměla s obranou nic společného. Jedinou jejich činností bylo sezení v lavici a čtení knihy, která byla určena pro úplné začátečníky.

„Na co si to ta kráva hraje?“ rozčílil se po jedné hodině Noat před Colinem. „Tahle kniha nám proti Ty-víš-komu a jeho stoupencům rozhodně pomůže,“ a vztekle mrštil knihu do batohu.

 Ve stejném okamžiku kolem něj procházela Hermiona a měřila si je přísným pohledem, že se Noat v jednu chvíli obával, že mu odebere nějaké body.

Co ho však dožíralo ještě víc, že za celou tu dobu se jen jedenkrát stihl pořádně pozdravit s Lunou, a to během jejich první hodiny kouzelných formulí. Luna vypadala pořád stejně dobře, až si Noat říkal, jak mu ten její zasněný pohled přes léto chyběl. Umínil si, že si s ní musí aspoň jedno sobotní odpoledne popovídat a dozvědět se nové zážitky o trumbadórech a jiných exotických tvorech.

Napadlo ho, že by se jí zkusil zeptat, zda by s ním nechtěla jít do Prasinek, ale než se k tomu odhodlal, přišla jednoho večera k němu Hermiona. První, co Noata napadlo, že se nějakým způsobem provinil proti školnímu řádu, a o to víc ho překvapilo, co mu Hermiona pověděla.

Mluvila docela potichu, jakoby nechtěla, aby ji někdo jiný slyšel: „Onehdy jsem zaslechla, jak jste se s Colinem bavili o Umbridgeové, a tak mě napadlo, zda bys neměl zájem se přiučit opravdovým kouzlům.“

Noat se na ni překvapeně podíval.

„No tedy, abychom se uměli bránit Ty-víš-komu.“

„Kouzlit? To by bylo skvělé, ale jak to chceš…“

Než to však stačil dopovědět, přerušila ho Hermiona: „Dobře, tak přijďte i s Colinem v sobotu do hostince U Prasečí hlavy. Tam se dozvíte vše potřebné.“ Rozloučila se a odešla.

A tak se Noat s Colinem vydali místo obvyklých pochůzek po Prasinkách do nevábně vypadající Prasečí hlavy. Už z dálky ho překvapilo, kolik studentů si to namířilo stejným směrem. Poznal několik studentů z Nebelvíru, nějaké mrzimorské a taky… Lunu. Měl co dělat, aby se za ní nerozběhl.

U Prasečí hlavy měla hlavní slovo Hermiona, která spolu s Harrym a Ronem seděla vepředu před nimi. Povídala jim o tom, jak by bylo dobré se zdokonalit v kouzlení, zvlášť teď, když jim hrozí venku větší nebezpečí, než kdy předtím, a že tím, kdo by jim v tom mohl pomoct, je Harry.

„Harry a jejich učitel?“ blesklo Noatovi v hlavě. Bylo by skvělé se učit od někoho, kdo na svůj věk toho tolik zažil. Ostatní si zjevně mysleli to samé, takže její návrh vřele uvítali. Ještě než se rozešli, dohodli se, že si budou říkat Brumbálova armáda a stvrdili svoji účast podpisem. Nakonec jim Hermiona oznámila, že je v následujících dnech informuje, kdy a kde se bude konat první hodina.

Když se rozloučili, Noat okamžitě vystartoval z hostince, aby zastihl Lunu, což se mu k velké radosti povedlo.

„Ahoj, Luno.“

„Jé, ahoj. Už dlouho jsme se neviděli,“ odpověděla klidně Luna.

„Jo, to máš pravdu. Nebude vadit, když ti budu dělat společnost?“

„To by bylo fajn,“ usmála se Luna a společně se tak procházeli po Prasinkách.

Od Luny se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Například o nových tvorech, které se s taťkou rozhodli chovat a taky o hltonožkách, které jim během jedné noci záhadně zmizely. Luna v tom však viděla jasný důkaz inteligence těchto tvorů, kdy podle ní je hltonožky celý rok pozorovaly, a pak se rozhodly vrátit ke svým druhům poreferovat jim, jak se žije mezi kouzelníky. Luna navíc byla přesvědčena, že se určitě vrátí a budou s námi chtít navázat kontakt.

Takhle se dokázali bavit celé odpoledne, až už nadešel čas se vrátit. Když se blížili ke škole, povšimnul si Noat podivné věci, kterou měla Luna kolem krku.

„Zajímavý náhrdelník,“ ukazoval Noat na věcičku kolem jejího krku.

„Vlastně je to amulet,“ oznámila mu Luna. „Je proti škrknám.“

Noat se už chystal zeptat, co to jsou to ty škrkny, když v tom k němu dolehl smích ze zmijozelského hloučku postávajícího na nádvoří.

„Ale, ale. Dall se nám zamiloval do střelené Láskorádové,“ a ozýval se přitom smích z jejich řad.

 Noat zrudl a rázem se v něm nahromadila veliká zloba. Už se chystal něco říct, když ho zarazila Luna.

„Proč si jich vůbec všímáš?“

„Když oni o tobě mluvili nehezky,“ bránil se Noat.

„No a máš s nimi snad něco společného? Hmm? Byl jsi snad v Prasinkách s nimi?“

„To ne, ale…“

„Tak pak si jich vůbec nemusíš všímat,“ a obdařila ho svým úsměvem.

Mezitím došli do Velké síně, Noat se stále ještě červenal. Rozloučili se a každý zamířil ke svému stolu. Noat měl za sebou opravdu povedený den.

 

Co se týkalo času stráveného ve společnosti Luny, nemohly se od sebe poslední dva ročníky v Bradavicích lišit víc. Nejen, že najednou měl čas si s Lunou povykládat před a po vyučování, ale jako bonus s ní mohl trávit čas v rámci Brumbálovy armády. Samotné hodiny pod Harryho vedením se ukázaly jako výborný nápad. Harryho zkušenosti se zde ukázaly velmi vítané a do Vánoc se Noatovi podařilo zdokonalit pár obranných kouzel. S pocitem, že dělají opravdu něco užitečného, dokázal tak Noat i překousnout nezáživné hodiny s Umbridgeovou.

Příchod vánočních svátků hned na úvod narušila událost, která se stala během jednoho z posledních večerů před koncem pololetí. Během noci se ze školy vytratili všichni sourozenci Weasleyovi i s Harrym. Od Nevilla se ve vlaku dozvěděli, že Harry měl té noci údajné vidění ohledně útoku na pana Weasleyho. De facto celou zpáteční cestu strávili přemýšlením, co to mohlo znamenat a zda by nakonec hodiny jasnovidectví přeci jen za něco stály.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7: Sladká odměna

Snad nikdy předtím se Noat netěšil do Bradavic tolik, jako letos. Možná i díky tomu mu utekly vánoční prázdniny neobvykle rychle. Návrat do Bradavic znamenal další hodiny Brumbálovy armády, ale i další příležitost vidět Lunu. Ta první přišla hned na londýnském nástupišti, kde zahlédl Lunu, jak se loučí se svým taťkou. Rozloučil se s rodiči a zamířil se s ní pozdravit. Společně si pak našli volné kupé. V průběhu cesty se k nim připojil Colin, jen Weasleyovy nebylo nikde vidět. Usoudili tak, že nejspíš zvolili jiný druh přepravy.

Luna přišla s teorií, že do školy přicestují na testrálech, o nichž  Noat v životě neslyšel ani slovo. Ale o kterém z tvorů, o kterých mu Luna vyprávěla, se to nedalo říct? Bylo pak na ní vidět menší zklamání, když se od Ginny dozvěděla, že použili Záchranný autobus.

Mezitím nadešel únor a s ním se přiblížila i další návštěva Prasinek. Noat se opět domluvil s Lunou, že půjdou spolu. O to větší zklamání zažil jednoho sobotního rána, když mu oznámila, že musí jít do Prasinek s Hermionou, ale že mu to pak vysvětlí. Zklamaný Noat se nakonec vydal do Prasinek v doprovodu Colina a dalších nebelvírských spolužáků.

Důvod, proč musela Luna změnit plány, se dostavil zanedlouho, když mu jednoho pondělního rána přistál na stole další výtisk Jinotaje. Hned z úvodní obálky pochopil, o co šlo. Zíral na něj Harry, stejný Harry, který seděl kousek od něj. Tohle taky vysvětlovalo velké množství sov, které se k němu snesly. Bylo vidět, že přinášejí reakce na článek publikovaný v Jinotaji. Korunu tomu pak nasadila Umbridgeová, která se tvářila, že každou chvíli vybuchne.

V následujících týdnech se toho moc zvláštního neudálo. Zimu vystřídalo jaro a Noat spolu s ostatními pokračoval pod Harryho taktovkou ve zdokonalování svých kouzel. Pokročili už tak daleko, že s nimi Harry začal cvičit Patronovo zaklínadlo. Jak brzy Noat zjistil, vyvolat kompletního patrona, byl obzvlášť složitý úkol. Po několika neúspěšných pokusech, které zabraly celou hodinu, se mu nakonec přeci jen povedlo vyčarovat Patrona ve tvaru medvěda. Vypadal opravdu překrásně. Medvěd pobíhal kolem svého pána a Noat neodolal, aby se ho nepokusil nedotknout. V následujících okamžicích se událo hned několik věcí najednou. Do komnaty vešel domácí skřítek, který Harrymu po pár záchvatech oznámil, že jsou prozrazeni. V příštím okamžiku už se spolu s ostatními řítil chodbou pryč z pátého patra. Jasné bylo jedno: někdo je zradil a musel to být někdo, kdo po celou tu dobu navštěvoval tajné lekce.

Druhého dne se dozvěděl, že během noci byl Brumbál donucen uniknout, ale ještě předtím se mu povedlo přemoct samotného ministra kouzel, Umbridgeovou a dva bystrozory. Následně byla do funkce ředitelky jmenována Umbridgeová a škola neměla daleko k nastolení anarchie. Podíl na tom měl i nový Vyšetřovací sbor složený z žáků Zmijozelu, který neváhal strhávat body na potkání. Na druhou stranu nebylo dne, kdy by se ve škole neodehrál nějaký poprask. Velký podíl na tom měly výrobky bratrů Weasleyů. Hitem se staly kouzelnické rachejtle, dávivé dortíčky, zvracející kokosky atd.

V návalu nadšení tak Noat úplně zapomněl na blížící se zkoušky. Nemohl se však zbavit dojmu, že i někteří profesoři jsou myšlenkami jinde. Samotné zkoušky však zastínily zcela jiné události. Ještě před zkouškami se o velký rozruch postarala Weasleyova dvojčata, která ztropila svou poslední show a za velkého potlesku zmizela na košťatech ze školy. Během zkouškového se jednoho večera udála další neblahá událost. Noat, Colin, Ginny a ostatní seděli ve společenské místnosti, když k nim zvenku dolehly ječivé zvuky. Okamžitě se všichni nahrnuli k oknu a sledovali, jak banda ministerských v čele s Umbridgeovou se marně pokoušela zajmout Hagrida. Zděšení však vyvolal následný útok na profesorku McGonagallovou, která přiběhla situaci vyřešit. Zcela nepřipravená byla sražena několika omračovacími kouzly a zůstala ležet na zemi. Hněv vůči Umbridgeové už snad nemohl být větší.

To však ještě nevěděl, čeho bude svědkem po poslední zkoušce. Noat se procházel po chodbách a pokoušel se najít Lunu. Doufal, že by mohli využít pěkného počasí a projít se po bradavických pozemcích. Zabočil za roh a naskytl se mu strašný pohled. Lunu a Ginny někam dosti hrubým způsobem vedla banda členů Vyšetřovatelského sboru.

„Hej,“ zařval na ně. „Okamžitě je pusťte!“ V rukou už držel svou hůlku.

Ozval se pohrdavý smích a jeden ze zmijozelských po něm vyslal kletbu.

Noat zareagoval zcela instinktivně a použil štítové kouzlo, které se s přehledem naučil v rámci Brumbálovy armády. Chystal se už do protiútoku, když se za ním ozval další chladný hlas a v následujícím okamžiku do Noata prudce narazil nějaký paprsek, až Noat narazil hlavou do stěny a ztratil vědomí.

 

Probudil ho děsný rachot, který se strhl na ošetřovně. Noat pomalu otevřel oči. Podle světla venku usuzoval, že akorát svítá. V hlavě mu pořád pulzovala nepříjemná bolest: Připadalo mu, že se mu snad každou chvíli rozletí na několik kousků. Zvedl hlavu a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Na okolních postelích leželi Ron, Hermiona, Ginny a Neville. První, co Noata napadlo, že má halucinace. Po takové ráně do hlavy by se ani nedivil. Pak však madam Pomfreyová odstoupila od jedné z postelí a Noat spatřil Lunu.

„Luno,“ vyhrkl ze sebe, „co se to…?“ Zbytek věty už však nedořekl. Když se chtěl postavit na nohy, zamotala se mu hlava a upadl na zem.

„Okamžitě zpátky do postele, pane Dalle!“ ozval se nesmlouvavý hlas madam Pomfreyové. „Co vás to napadlo takhle vyvádět? Máte za sebou těžký otřes mozku a nakřaplou lebku.“

Noat se vyškrábal na postel. Nenechal se však odbýt: „Madam… Luna… co se to…“ A omdlel.

Probudil se o pár hodin později. Když se rozhlédl kolem, hned si uvědomil, že se mu to nezdálo. Ostatní zde leželi taky. Jen Luna seděla a zamyšleně se na něj dívala. Opět měl sto chutí vyskočit a rozběhnout se k ní. Madam Pomfreyová zřejmě jeho úmysl postřehla a v mžiku byla u něho.

„Dnes zůstanete pěkně v posteli. Musíte se teď chvíli šetřit.“

Sotva odešla, sednul si a obrátil se k Luně: „Luno, co se to tady stalo? Jsi v pořádku? A co ostatní? Já vůbec ničemu nerozumím.“

Luna na něj vrhla další zasněný pohled a pustila se do vypravování. Vyprávěla mu o tom, jak se Harry potřeboval s někým spojit, a že se mu s Ginny rozhodly pomoct. Ovšem je chytili ti ze sboru a odvlekli k Umbridgeové. Vylíčila mu, jak se jim nakonec povedlo přemoct Malfoye a ostatní a pak se vydali za Hermionou a Harrym, kteří šli s Umbridgeovou do lesa. Vyprávěla dál, občas ji doplnila Ginny. Poté se vydali na Ministerstvo zachránit Harryho kmotra. Byla to však past a narazili tam na smrtijedy. To Noata úplně vyděsilo. Luna však pokračovala. Šlo jim prý o nějakou věštbu a pak se s nimi pustili do boje a nakonec si vybavovala, jak byla v místnosti plné mozků, kde jí zasáhla kletba a ona musela ztratit vědomí.

„Samozřejmě jsem úplně zapomněla ti poděkovat,“ ozvala se Luna po chvíli ticha.

„Cože? Mně?“ podivil se Noat. „Já přece nic neudělal. Celou dobu jsem tu prochrápal,“ řekl trochu zahanbeně.

„Ale ano,“ pokračovala Luna. „Tam na chodbě si nám šel pomoct. A kdyby tě zbaběle nenapadli ze zadu, tak by si je porazil.“

Noat teď nevěděl, co říct. Cítil, jak v obličeji rudne: „Ehm,“ vykoktal ze sebe, „to nic nebylo.“

Luna se pořád usmívala.

Navečer madam Pomfreyová propustila Lunu a Ginny. Noat však ještě musel zůstat, stejně tak i Ron a Hermiona. Hermiona se ještě pořád vzpamatovávala z té nepříjemné kletby, která ji silně zasáhla do hrudi, a na Ronovi byly ještě patrné stopy po nehodě s mozky.

Noat byl propuštěn až odpoledne následujícího dne. Ještě před tím si vyslechl článek o návratu Voldemorta, který jim z Denního věštce předčítala Hermiona. Když se pak Noat objevil u večeře, hlavním tématem mezi studenty byl Voldemort.

Zbylé dny proběhly v poklidu a nadešel poslední večer před odjezdem. Noat se akorát chystal na slavností večeři na rozloučenou, když si všiml Luny, jak po chodbách něco vylepuje. Bez váhání k ní zamířil.

„Ahoj. Jak to, že nejsi na hostině?“

„Ztratilo se mi několik věcí. Ostatní mi je pořád schovávají.“

„To je strašné,“ přerušil ji Noat.

„Ale ne, je to docela zábava. Dnes je ale poslední den a já bych je ráda měla zpátky.“

„Můžu ti s tím pomoct?“

„To je dobrý.“

Noat ani nevěděl, proč v následující chvíli udělal to, co udělal. Chytl ji za ruku a podíval se jí do očí. Nic v nich však nedokázal vyčíst. Pořád viděl ten roztomilý, zasněný výraz.

„Rád bych ti pomohl,“ a přistoupil k ní blíž. V duchu mu přitom našeptával hlásek „Teď nebo nikdy!“ a jemně ji políbil.

„To je hezké,“ pousmála se Luna.

Noat se též lehce usmál a znovu ji políbil. Tentokrát však déle. A pak ještě jednou a znovu a znovu. Byl na vrcholu blaha a nechtěl, aby tento okamžik skončil. Nejraději by tu tak stál celou noc. Po chvíli však vycítil, že by možná bylo hodno přestat. Chvíli tam tak jen mlčky stáli a usmívali se jeden na druhého.

Po chvíli ji Noat vzal znovu za ruku: „A teď ti můžu pomoct s hledáním těch věcí.“

„A co kdybychom si zašli dát trochu pudinku?“

„S radostí.“

A vyrazili tak směrem k Velké síni. Po celou dobu se drželi za ruce. Noat cítil, jaké teplo z Luny vyzařuje a v duchu si říkal, že na ni si žádný mozkomor hned tak nepřijde. Společně vešli do Velké síně a k úžasu těch, které míjeli, zamířili ke svým stolům.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8: U Láskorádů

Prázdniny začaly teprve před třemi dny a Noat už měl pocit, jakoby uběhla věčnost od chvíle, co se s Lunou rozloučili na londýnském nádraží. Od té doby si už sice stačili poslat nejednu sovu, ale to byla jen slabá útěcha. Strašně mu chyběla její přítomnost. Její zasněný výraz, její oči, krásné vlasy s jedinečnou vůní, no prostě všechno. Neubránil se dojmu, že Voldemort zná nějaké mocné kouzlo, kterým dokáže zpomalit čas, protože si nevzpomínal, že by se někdy letní prázdniny takhle vlekly.

Bylo akorát jedno krásné letní odpoledne, když se rozhodl lehnout si venku na deku a přečíst si nějakou knihu. Uvelebil se tak na trávníku před domem a dal se do čtení. Po půl hodině ho přerušilo zašustění něčích křídel. To se k němu akorát snesla malá sova, o níž věděl, komu patří. V mžiku byl u ní a bral si od ní kus přeloženého pergamenu. Okamžitě poznal Lunino písmo:

Ahoj. Doufám, že ti prázdniny utíkají rychleji, než mně. Chtěla jsem ti napsat, že zítra s taťkou odjíždíme na další expedici a chystáme se odchytit nějaké chropotaly, takže nebudu moci napsat. Taťka říkal, že sovy by je mohly vyplašit, tak ji radši nemám brát sebou. Vrátit bychom se měli počátkem srpna. Taťka mi taky říkal, že se tě mám zeptat, zda bys nechtěl v srpnu na pár dní přijet? Bylo by to docela fajn. Kdybys chtěl, tak dej vět po naší sovičce. Měj se pěkně.

                                                                                                          Luna

Noat si to musel přečíst ještě jednou. Nevěřil vlastním očím. Luna se ho ptá, jestli by nechtěl na pár dní přijet. Okamžitě se rozběhl do domu. Ze stolu sebral kus pergamenu a lahvičku inkoustu s brkem. Do malé misky pak nalil vodu pro Luninu sovičku. Misku položil vedle ní, a zatímco ona uždibovala kousky z Noatovy svačiny, pustil se Noat do psaní. Po chvíli odložil brk a zkontroloval po sobě, co napsal:

Ahoj, Luno. Díky za tvůj dopis. Moc mě potěšil. A taky díky za pozvání k vám na prázdniny. Budu se ještě muset zeptat našich, ale věřím, že to nebude problém. Bude to skvělé vidět tě dřív, než za dva měsíce. Taky přeji hodně úspěchu při vaší výpravě a ať se v pořádku vrátíte.

                                               Noat

Sovička se mezitím očividně dobře najedla a napila a byla připravena na zpáteční cestu.

Před odletem ji ještě pohladil a pověděl jí: „Dej za mě pusu Luně, jo?“ Sovička zahoukala, vznesla se a Noat sledoval, jak se postupně ztrácí na modré obloze.

Noatovi rodiče se toho dne vrátili až k večeru. Noat si dal záležet, aby měli dobrou náladu, až je bude žádat o povolení jet na prázdniny k Luně, a tak připravil menší večeři. Tah s večeří se ukázal jako dobrý nápad a když je později žádal o povolení, tvářili se vesele. Možná až neobyčejně moc vesele. Sem tam přidali nějakou pubertální narážku, ale nic proti tomu nenamítali. Teď už jen Noat doufal, že červenec uteče co nejrychleji.

Zbytek července Noat strávil v poklidu domova, krom jednoho víkendu, kdy si udělali menší výlet do Ardenských lesů. To s počasím to bylo poněkud slabší. Střídaly se pěkné a slunečné dny s obdobími dešťů a mlh. Prázdniny se mezitím přehouply do své druhé poloviny a Noat teď každým dnem očekával sovu.

Lunina sova se objevila až osmého srpnového dne. Bylo akorát poledne. Noat se akorát chystal k obědu, když se sovička snesla na okenní parapet. Nechal jídlo jídlem a rychlým krokem, až přímo poklusem, vyrazil k ní. Vzal si od ní kus lístečku a pohladil ji. Sovička zahoukala, vlétla dovnitř do kuchyně, usadila se na stole a ponořila zobák do pomerančového džusu, který měl Noat postavený na stole. Noat se však plně soustředil na dopis:

Ahoj Noate, tak už jsme se s taťkou vrátili. Bylo to opravdu naučné a určitě ti o tom budu vyprávět. Doufám, že ti rodiče dovolí přijet. Bydlíme kousek od Vydrníku svatého Drába. Takže bychom si tam na náměstí mohli dát sraz 11. srpna kolem poledne. Co ty na to? Moc se těším.

                                               Luna

Noat zářil štěstím. Popadl kus papíru a rychle naškrábal odpověď:

Ahojky Luno. Jsem rád, že jsi v pořádku dorazila. Naši s tím souhlasí, takže 11. srpna budu tam. Zatím se opatruj.

                Noat

Dvakrát si ho po sobě přečetl, složil ho a dal ho sovičce do zobáku. Ta se vznesla, jedenkrát obletěla kuchyni a vyletěla otevřeným oknem. „Tak už jen tři dny,“ říkal si v duchu.

Ráno 11. srpna se probudil kolem osmé hodiny. Věci si už naskládal do batohu předešlého večera. Rovnou se tak běžel nasnídat. V kuchyni byla už jen mamka, taťka už odešel do práce. Na dopoledne si vzala volno. Rozhodla se, že Noata vypraví na cestu. Vydrník ležel asi padesát kilometrů severovýchodně od jejich bydliště. Do vesnice se měl Noat dostat pomocí letaxového prášku. Přímo ve vesnici se nacházel jeden starý hostinec, který byl pro tyto účely využíván. To Noatovi náramně usnadní cestu.

Ve tři čtvrtě na dvanáct už stál před krbem s batohem na zádech. Mamka ho ještě vybídla k tomu, ať tam nezlobí a že má pozdravovat Lunu i pana Láskoráda. Pak se s ním rozloučila a Noat vstoupil do krbu. Nabral si hrst letaxového prášku a nahlas zvolal: „Vydrník svatého Drába,“ a hodil si prášek pod nohy. V mžiku se s ním všechno zatočilo a o chvíli později už stál v krbu nevlídně vyhlížejícího hostince.

Na nic nečekal a vyrazil ven. Samotná vesnice nebyla nijak veliká a najít náměstí nebyl žádný problém. Nacházelo se jen kousek od hostince. Uprostřed náměstí se nacházela socha nějakého neznámého člověka a kolem dokola bylo plno obchodů. A před jedním z nich s domácími mazlíčky stála holka s dlouhými blonďatými vlasy. Nebylo těžké uhodnout, komu ty vlasy patří. Luna si zaujatě prohlížela jednotlivá zvířátka a vůbec si tak nevšimla Noatova příchodu.

Ten se k ní pomalu přikradl: „Tak copak vybíráš?“

Noat čekal, že se poleká, ale ozval se jen klidný hlásek: „Jen se rozhlížím, co nového dostali. Tyhle myši vypadají opravdu roztomile.“ To už však stála čelem k němu.

Její pohled však zamířil na Noatovy vlasy: „Tvé vlasy, vypadají jinak.“

„Líbí se ti?“ Noat během léta trochu experimentoval se svým účesem a teď nevypadaly tak učesaně.

„To ano. Vypadáš víc dospěle. Nejspíš tě v noci navštívily gůňky.

„Jo, to bude nejspíš ono,“ řekl s úsměvem a následně k ní přistoupil a políbil ji.

 „Tak tohle mi chybělo,“ pronesl Noat ve chvíli, když se od sebe odlepili.

Chytli se za ruce a vydali se směrem k domovu Luny. Po cestě mu vyprávěla všemožné historky, které během pátrání po chropotalech zažili. Místo, které letos navštívili, údajně skrývá spoustu záhad a příští rok by se tam rádi vydali znovu. Šli víc jak půl hodiny, když se zpoza kopce objevil podivný dům ve tvaru věže.

„Tak, tady bydlíme,“ oznámila mu Luna.

„Wow,“ na nic víc se Noat nezmohl. Byl to ten nejpodivnější dům, jaký kdy viděl. Ale o to víc jim byl fascinován. Lunu to náramně potěšilo a letmo ho políbila.

Sotva přišli blíž k domu, dveře se otevřely a v nich stanul kouzelník v podivně barevném oblečku a úsměvem na tváři.

„Vy musíte byt Noat, že ano?“ a s napřaženou rukou se rozběhl k němu. „Ano, ano, Luna mi o vás hodně vyprávěla.“

„Ehm, dobrý den, pane Láskoráde,“ vyhrkl ze sebe Noat, kterého velkorysé uvítání překvapilo. „Rád vás poznávám.“

„Zdvořilý, přesně jak říkala Luna.“ Pořád se usmíval. „Jen pojďte dál. Určitě vám po cestě vyhládlo. Dáte si i šálek čaje?“

„Nedělejte si starosti, pane…“

„Ale jaké pak starosti. Jsi tu přece na prázdninách, ne?“

V příštím okamžiku mu podával šálek čaje. Nebo aspoň něco, co vypadalo jako čaj. Chutí to však mělo do čaje hodně daleko. Pan Láskorád se pak Noata vyptával na všechno možné. Jaká zvířata má doma? Co dělají rodiče? Čemu by se chtěl věnovat? Apod. Trochu se mu ulevilo, když se asi po dvou hodinách ozvala Luna, že půjde Noatovi ukázat jeho pokoj. Vyšli spolu do prvního patra a vedla Noata kolem podivných věcí do pokoje pro hosty. Byl to takový menší útulný pokoj s pěkným výhledem na potok.

K večeři pan Láskorád připravil podivně vyhlížejícího tvora a nechyběl ani Lunin oblíbený pudink. Po večeři si s Lunou vyšli na menší procházku. Seděli u nedalekého potoka a povídali si. Mezitím se setmělo a na obloze se sem tam mihl nějaký ten meteor. Bylo totiž období nejvyšší aktivity Perseidů. Spát šli až kolem půlnoci.

Následující dny si Noat skutečně užíval. Nebylo nic lepšího, než trávit celý den s Lunou. Často se procházeli po okolí a Luna mu vyprávěla o všemožných příhodách, která tu jako malá zažila. Nebo si jen tak lehávali do trávy a jen tak se o něčem bavili. A když nebylo o čem, tak tam jen tak leželi. Večer se Noata pan Láskorád rád vyptával na nejrůznější věci a zajímaly ho i názory na některé články v Jinotaji.

Místo týdne zde nakonec strávil čtrnáct dní, ale v posledním srpnovém týdnu se už musel vrátit domů, aby se připravil na cestu do Bradavic. Ač se mu moc nechtělo, tak věděl, že za týden se opět s Lunou potkají.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9: Stíny se prodlužují

Poslední týden prázdnin utekl neskutečně rychle a než se Noat nadál, opět seděl ve vlaku jedoucím do Bradavic. Pro Noata, Lunu, Colina a Ginny začínal pátý rok, což znamenalo jediné: zkoušky NKÚ. Bradavice se mezitím přeměnily na nedobytnou pevnost. Zlo číhalo na každém kroku, objevovaly se zprávy o neblahých událostech. Voldemort a jeho stoupenci se přestali schovávat a začali páchat jeden zločin za druhým a vůbec přitom nerozlišovali mezi kouzelníky a mudly. Strach dopadl i na Bradavice a před začátkem školního roku byla bezpečností opatření několikanásobně posílena. Bylo nemožné, aby se jakékoli temné síly dostaly do hradu.

I přes tyto těžké časy se v Bradavicích našli lidé, na které temná atmosféra nedolehla. Byli mezi nimi i Noat s Lunou. Bylo snad až neuvěřitelné, kolik času najednou spolu mohli trávit. Jakoby Bradavice chtěly, aby lidé byli co nejvíc šťastni. Šok z toho, že Noat chodí s Lunou, pomalu opadl. I když občas zahlédl v tváři nějakého studenta nechápavý výraz, což Noatovi bylo upřímně jedno. Asi největší radost z jejich vztahu měla Ginny, která měla Lunu opravdu ráda, a těšilo ji, že je šťastná. Dokonce si jednoho večera přisedla ve společenské místnosti k Noatovi a jen tak mezi řečí mu nadhodila, že pokud Luně nějak ublíží, bude mít co dočinění s ní. To Noata nejdřív vystrašilo, ale zároveň i popudilo. Když jí však ujistil, že mu na Luně moc záleží a myslí to s ní vážně, zatvářila se spokojeně, popřála mu hezký večer a s úsměvem odešla.

Jestli však Noatovi něco tento rok chybělo, tak to byly hodiny v rámci Brumbálovy armády. Nedalo se říct, že by hodiny se Snapem byly nezajímavé, rozhodně z nich však Noat neměl takový požitek, jako s lekcemi s Harrym a ostatními.

Na první listopadový víkend byla naplánována návštěva Prasinek. Dlouho nebylo jasné, zda budou návštěvy kvůli silným bezpečnostním opatřením povoleny. Radost pak byla o to větší. Noat se na návštěvu docela těšil. Nejen, že tak bude moci na pár hodin vypadnout ze školy, ale bude to další čas strávený s Lunou. Měli v plánu, že tentokrát zkusí zajít do čajovny.

Když se však onoho sobotního rána probudil, nadšení už zdaleka nebylo tak velké. Venku panovalo příšerné počasí. Musel se tak řádně přiobléct, nechtěl-li v tomto počasí nastydnout. V čajovně však bylo příjemně teplo, že s Lunou zvažovali, co by se stalo, kdyby tady zůstali až do pondělka. Nakonec případná sankce za pozdní návrat zvítězila nad útulností čajovny a Noat s Lunou se vydali na další nepříjemnou cestu zpět do hradu. Když pak dorazili do Velké síně, ihned bylo poznat, že něco není v pořádku. Podívali se na sebe a pak každý zamířil ke svému stolu. Noat se posadil vedle Colina a zeptal se ho, co se to děje.

Colin mu ihned vylíčil vše o incidentu, který se přihodil jejich spolužačce ze sedmého ročníku, Katie Bellové. Podle toho, co Colin vyprávěl, byla Katii napadena něčím, co souviselo s černou magií a teďka leží ve vážném stavu na ošetřovně.

Po celý následující týden se snad nemluvilo o ničem jiném. Katiin stav byl natolik vážný, že musela být převezena ke svatému Mungovi. Zlo si už našlo cestu i do Bradavic.

Jak se blížil konec pololetí, rostla tak studijní zátěž pro všechny studenty pátého ročníku. Co hodinu, byli navíc bombardováni zmínkami o NKÚ. Nejdál zašel profesor Snape, když jim poslední hodinu před vánočními prázdninami oznámil, že s tím, co mu tady předvádí ať radši ani ke zkoušce nechodí. Jediným pozitivem tak pro Noata byla Luna, kterou ale kvůli studijní zátěži vídal čím dál tím míň. Uklidňovala ho však skutečnost, že během cesty domů, si udělá čas jen a jen pro ni.

Během cesty do Londýna jim společnost v kupé dělala Hermiona s Nevillem. Neville si četl nějakou knihu do bylinkářství a Hermiona se ponořila do četby starodávných run. Cesta proběhla v poklidu, jen sem tam někdo prohodil pár slov. Noat vytušil, že by nebylo nejrozumnější, kdyby se s Lunou před Hermionou k sobě moc měli, a tak jen mlčky seděli, s hlavami opřenými o sebe.

Když pak konečně vlak zastavil na nástupišti, popřál Hermioně a Nevillovi pěkné svátky a když oba vyšli z kupé, otočil se k Luně.

Vzal ji za ruku a podíval se jí do očí: „Pěkné Vánoce, Luno.“

„Pěkné svátky i tobě,“ a pak se navzájem políbili. Byl to ten nejhezčí okamžik za poslední týden.

Temná atmosféra neopustila školu ani ve druhém pololetí. Nejen, že co chvíli četli v novinách o podivných událostech, navíc začaly klepat na dveře zkoušky NKÚ. S příchodem jara tíživá atmosféra zkoušek dolehla i na Noata. Sem tam míval problémy se spaním, a tak jen tak ležel v posteli a převaloval se ze strany na stranu. V těchto chvílích byl moc rád, že chodí s Lunou, které se mohl svěřit se vším, a navíc mu vždy dokázala poradit.

Na klidu mu nepřidala ani další nepříjemná událost, která zasáhla školu. Došlo k dalšímu útoku na studenta a opět jim byl nebelvírský student, tentokrát Ron Weasley. Z toho, co se doslechl z Harryho vyprávění, napil se Ron něčeho, co v sobě obsahovalo jed. Temnota tak zase naplno dolehla na Bradavice a zjevně žádná bezpečnostní opatření jí v tom nedokážou zabránit.

Následující týdny však pro Noata a další studenty pátého ročníku jakoby přestal existovat okolní svět. Stále častěji byli ponořeni do knížek a všemožných poznámek z hodin. Jediným pozitivem bylo příjemné počasí, takže studenti mohli trávit víkendy na školních pozemcích a připravovat se na NKÚ.

Do zkoušek zbývalo už jen pár dní a nervozita na studentech se projevovala častěji, než kdykoli předtím. Co chvíli někdo odběhl na ošetřovnu pro uklidňující lektvar. Přesto však zde byla jedna osoba, na kterou atmosféra NKÚ vůbec nedolehla. Luna se tvářila pořád stejně a Noat si několikrát v duchu říkal, zda o zkouškách vůbec ví. Na druhou stranu ho však její klid určitým způsobem uklidňoval.

V předvečer zkoušek byste ze studentů pátého ročníku v nebelvírské věži sotva dostali kloudné slovo. Všichni seděli u jednoho stolu a mlčky pročítali své poznámky z formulí, které je nazítří čekaly. Zkouška z každého předmětu se skládala ze dvou částí, teoretické a praktické. Kouzelné formule patřily k Noatovým oblíbeným předmětům, ale nevěděl, jak si povede v takovém stresu.

Uklidnilo ho, když těsně před začátkem k němu přistoupila Luna a pošeptala mu do ucha: „Neboj se. Hlavně pracuj klidně a nenech se znervóznit, když nebudeš vědět nějakou otázku.“

Pak se mu podívala s líbezným úsměvem do očí. Noat ze sebe dostal křečovitý úsměv a jemně ji políbil. Popřál jí hodně štěstí a pak každý zamířil ke svému stolu. Posilněn povzbuzujícím polibkem od Luny se pustil do odpovědí na otázky. Letmo přelétl seznam otázek a spadl mu kámen ze srdce. Otázky mu byly vesměs povědomé, a tak se s chutí pustil do psaní. Praktická část zkoušky pak proběhla v poklidu a Noat si byl jistý, že aspoň jedno NKÚ má v kapse. Velmi ho také potěšilo, když se před večeří sešel s Lunou, která se též tvářila spokojeně.

Další den následovaly lektvary, kterých se Noat velmi obával. Čtyři roky pod Snapeovou hrůzovládou snad nemohl zachránit ani jeden ročník s Křiklanem. Přesto však měl pocit, že teoretická část nedopadla nejhůř. S tou praktickou už to však bylo horší. Ale na rozbor zkoušky nebylo zrovna moc času. Další zkoušky se už hlásily o slovo.

Středa patřila péči o kouzelné tvory, což byla hlavně Lunina specialita. Noat jen žasl, s jakou lehkostí zvládala jeden úkol od poroty za druhým. Když pak odcházela na hrad, stačil na ni Noat mrknout.

Ve čtvrtek přišlo na řadu přeměňování, kde zvlášť v praktické části se Noat dopustil pár menších chyb. Nebyl však čas si s tím lámat hlavu, protože nazítří čekaly na Noata starodávné runy, což rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou. A ač si během zkoušky špatně přeložil pár slovíček, doufal, že by to mohlo vyjít.

Sobotu se Noat rozhodl strávit ve společnosti Luny venku u jezera. Vzali si sebou i poznámky k černé magii, ale spoustu času jen tak leželi a povídali si, co všechno podniknou během prázdnin.

Ve druhém zkouškovém týdnu na Noata čekala obrana proti černé magii, bylinkářství, astronomie a dějiny, tedy předměty, ve kterých si celkem věřil. Tedy, až na jednu výjimku. Zkouška z obrany probíhala v poklidu a za úspěšnou praktickou část mohl vděčit Harrymu a hodinám v rámci Brumbálovy armády.

Po úterní zkoušce z bylinkářství přišla na řadu astronomie, jejíž praktická část se konala až po setmění. Astronomie byl předmět, který Noata strašně bavil, a tak si ani na chvíli nepřipouštěl, že by neuspěl. A když pak pozdě v noci uléhal do postele, stále ho zaplavoval pocit štěstí. Nadšení mu však nevydrželo dlouho. Před sebou měl poslední zkoušku, dějiny čar a kouzel. Celý čtvrtek strávil přehrabováním všemožných pergamenů s poznámkami za všechny roky. Měl však pocit, že i kdyby se tomuto předmětu věnoval celý měsíc, stejně by mu to moc platné nebylo.

Když si pak procházel jednotlivé otázky, měl pocit, že to mohlo být i horší. Tím se však už nehodlal zabývat. Měl za sebou všechny zkoušky a před sebou dva týdny volna, které mohl trávit jen a jen s Lunou. Vypadalo, že se nic nemůže pokazit, ne teď, když přečkali NKÚ. Za pár dní Noat poznal, jak moc se ve svém úsudku mýlil.

Byla už noc a Noat se zdržel ve společenské místnosti. Začetl se do nového čísla Jinotaje a během četby usnul v křesle. Ze spánku ho však vytrhl Neville, který se s vyděšeným výrazem vyřítil z ložnice do místnosti.

„Noate, rychle. Musíme jít. Harry. Volá nás.“

Noat z toho nepochopil ani slovo. Kdo a co je volá? Však zkoušky už skončily. Než však stačil něco říct, Neville proběhl společenskou místností a zmizel venku. Noat se protáhl a vyrazil za ním. Neville se mu však ztratil, a tak Noat chvíli bloudil po chodbách. Už si začínal říkat, jestli se mu to náhodou nezdálo, ale vyděšený výraz v Nevillově tváři byl dost výstižný. Zabočil do další chodby a záhy pochopil, co Neville tím vším myslel. Na druhé straně chodby stála skupinka lidí v černých pláštích, smrtijedi.

Noat se instinktivně schoval za jedním brněním. To přece nemůže být pravda. Určitě musí snít. Smrtijedi v Bradavicích? To je zlý sen. Naneštěstí však nebyl. Chvíli na to se ozvaly děsivé výkřiky. To smrtijedi zjevně narazili na nějaký odpor.

Noat neváhal a vydal se směrem, odkud vycházely ony výkřiky. Zanedlouho spatřil, co ty výkřiky znamenaly. V chodbě proti sobě stála skupina smrtijedů na jedné straně a skupina kouzelníků v čele s profesorem Lupinem na straně druhé. Obě skupiny po sobě metaly jednu kletbu za druhou. Noat věděl, že teď je ten okamžik, kdy musí splnit závazek, který má vůči Brumbálově armádě. Už se chystal pozvednout svou hůlku, když na druhé straně zahlédl Hermionu, a k Noatovu zděšení, i Lunu. Postřehl, že holky se akorát chystaly napít nějakého nápoje, což mu však vůbec nedávalo smysl. Nepozornosti holek si všiml i jeden ze smrtijedů a chystal se proti nim vyslat kletbu.

Noat na nic nečekal a zařval: „Mdloby na tebe!“

Kletba zasáhla smrtijeda do ramene a odhodila ho stranou. Luna s Hermionou sebou polekaně škubly. Noat se rozběhl k nim. Naneštěstí však jeho pohyb postřehl další ze smrtijedů a vyslal proti němu další kletbu. Noat nezareagoval včas a v dalším okamžiku ho něco prudce zasáhlo do prsou. Noata síla kletby odhodila stranou a při dopadu ztratil vědomí.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10: Ztráta ochránce

Noat se probral na druhý den a podle všeho opět ležel na ošetřovně. Nemohl se pořádně hýbat. V místě, kde ho zasáhla kletba, cítil ostrou bolest. Rukou si přejel po hrudníku a lehce zasténal, pokusil se posadit, ale bolest mu to nedovolila. Teď už chápal, jak se musela cítit loni Hermiona, když ji kletba zasáhla do stejných míst. Zvedl proto jen hlavu a podíval se po ošetřovně. Nebyl v ní sám. Na druhém konci někdo musel ležet, protože závěs kolem postele byl zatažený. Na další posteli zahlédl Nevilla, který podle všeho spal. A byla tu taky Luna, ale ta neležela na posteli mezi zraněnými, nýbrž seděla na židli a hlavu měla položenou na Noatově kapně. Noat pocítil úlevu, že je v pořádku a taky radost nad tím, že tu u něj strávila celou noc.

Neměl v úmyslu Lunu budit, ale tím, jak před chvíli sebou škubl, lehce pootevřela oči, a když viděla, že je Noat vzhůru, otevřela oči úplně a normálně se posadila.

„Ahoj,“ vysoukal ze sebe Noat a lehce se přitom usmál. „To jsi tu ležela takto celou noc? To jsi přeci nemusela.“

„Ale musela. Měla jsem starost, zda jsi v pořádku. A navíc,“ usmála se na něj, „jsi nám pomohl.“

Přitom se k němu naklonila a políbila ho.

„Je to trochu paradox, ale opět jsem bitvu prospal na ošetřovně,“ v duchu byl přitom na sebe naštvaný, že opět selhal. Snažil se, aby to vyznělo normálním tónem, Luna však postřehla zasmušilost a vztek z jeho hlasu.

„Nesmíš být na sebe tak přísný. Jednoho ze smrtijedů jsi dostal a zachránil jsi tak mě a Hermionu. Kdo ví, co by se stalo, kdyby ses tam neobjevil.“ Noat se pokusil o letmý úsměv.

„Mám pro tebe ještě další zprávy,“ tentokrát už se však úsměv z její tváře vytratil.

Noat okamžitě zbystřil. Z výrazu jejího obličeje vyčetl, že se nejedná o nic dobrého.

„Profesor Brumbál je mrtvý.“

Noat nevěřil vlastním uším. To přece nemůže být pravda. Albus Brumbál, jejich ochránce a největší kouzelník všech dob nemůže být mrtvý. Bylo mu však jasné, že Luna by o takových věcech nežertovala.

„Jak?“ vypravil ze sebe po chvíli.

„To Snape, jsem slyšela. Zabil ho nahoře na věži.“

Noatovi bylo mizerně. Jeho tělo naplňovala prázdnota. V hlavě se mu pořád honila jména Snapea a Brumbála. Luna vycítila jeho sklíčenost a chytila ho za ruku. Najednou si uvědomil, jak moc jsou bez Brumbála zranitelní. Stiskl Luninu ruku ještě víc, jakoby se bál, že o ni každým okamžikem přijde.

Luna pochopila Noatovy pocity a též ho pevně uchopila. Přitom se na něj usmívala.

„Údajně se teď rozhoduje, že školu zavřou,“ a začala mu vyličovat všechny události předešlého večera. Noat jen ležel a poslouchal. Po chvíli přišla i madam Pomfreyová a přinesla mu snídani. Noat však na jídlo neměl vůbec chuť, za což dostal pěkně vynadáno. Bylo však znát, že i na madam Pomfreyovou dolehla Brumbálova smrt.

Luna u Noata zůstala celé dopoledne. Po obědě se zastavil Colin a informoval je o nejnovějším vývoji ve škole. Na zítřek byl naplánován odjezd ze školy, ale ještě před tím proběhne na Bradavických pozemcích poslední rozloučení s Brumbálem. O osudu školy pak rozhodne školní rada.

Noat doufal, že i přes svůj stav se bude moct zúčastnit pohřbu. Madam Pomfreyová zpočátku razantně nesouhlasila, nakonec však svolila. Důrazně ho však nabádala, aby se příliš nenamáhal. Z ošetřovny byl propuštěn až těsně před pohřbem. Oblékl si společenský hábit a vyšel z ošetřovny. U schodů na něj čekala Luna. Když ho spatřila, lehce se pousmála. Chytli se za ruku a vydali se na školní pozemky. Podle množství přítomných bylo znát, že Brumbálovi přišlo vzdát hold spousta kouzelníků z celé země. S Lunou si sedli do jedné ze zadních řad a po celou dobu obřadu se jen pevně drželi za ruce.

Smutek ve tváři jim vydržel i po celou zpáteční cestu. V kupé seděli spolu s Ginny, Nevillem a Colinem. Po celou dobu nikdo nepromluvil. Teprve až v Londýně, když vlak zastavil, navzájem se rozloučili a každý zamířil ke svým rodičům. Ještě předtím se rozloučil s Lunou. Krom dlouhého polibku mu samozřejmě připomněla, aby nezapomněl na srpnové prázdniny u nich doma a pak už každý zamířil jiným směrem.

 

Letní prázdniny se rozhodně nenesly v klidném duchu. Pod vlivem nedávných událostí atmosféra v kouzelnickém světě ještě víc ztěžkla. S Lunou si teď posílali sovy každý druhý den, ale co se bude dít od září, tak to bylo ve hvězdách. Školní rada se stále ještě nevyjádřila, přesto jim však byly zaslány výsledky NKÚ, na které Noat úplně zapomněl. Když mu pak jednoho červencového dne přinesla sova dopis, první, co ho napadlo, že mu posílá psaní Luna. O to víc ho zarazilo, když si všimnul razítka ministerstva.

S třesoucí se rukou rozbalil obálku a pustil se do čtení výsledků:

VYSLEDKY  ZKOUŠEK NKÚ:

Kouzelné formule: Nad očekávání

Přeměňování: Nad očekávání

Astronomie: Výborné

Obrana proti černé magii: Nad očekávání

Bylinkářství: Přijatelné

Lektvary: Přijatelné

Péče o kouzelné tvory: Nad očekávání

Dějiny čar a kouzel: Mizerné

Starodávné runy: Přijatelné

               

                Noat nevěřil vlastním očím. Opravdu jsou tohle jeho známky? Tak dobré výsledky rozhodně nečekal. Dokonce i na nějaký čas zapomněl na všechny problémy. V duchu doufal, že Luně se povedly zkoušky minimálně stejně tak dobře.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11: Nový režim nastupuje

Léto se pomalu přehouplo do své druhé poloviny a to znamenalo jediné, již za pár dní se opět uvidí s Lunou. Nic ho netěšilo víc než tento okamžik. Luna mu připomněla místo, kde se opět potkají. Též mu v dopise vylíčila, jak si vedla během zkoušek. I Luna uspěla z většiny zkoušek. Nejvíc však byla nadšená s výborným hodnocením z péče o kouzelné tvory.

Do odjezdu k Luně zbýval jeden den, když se během jednoho odpoledne stalo až příliš věcí najednou. Venku se z ničeho nic zatáhlo a v následujícím okamžiku s ohlušujícím řevem vtrhli do domu dvě postavy s nerudným výrazem ve tváři. Než se Noat stačil vzpamatovat, co se děje, mířili mu hůlkou do obličeje a na stůl položili ministerský výnos.

Noat si ho vzal do ruky a začetl se: „Hledá se za účelem výslechu.“

Pod velkým nadpisem na něj mrkala postava Harryho Pottera. Noat byl z toho úplně zmatený.

Slova se však ujala jedna z postav: „Hledáme Harryho Pottera. Potřebujeme ho vyslechnout ohledně smrti Albuse Brumbála.“

„No a proč ho hledáte tady?“ odsekl Noat. Tón jeho hlasu se mu vůbec nezamlouval.

„Do toho vám nic není. Bylo nám řečeno, že jste v minulosti byli spolu v kontaktu.“

„Opravdu? No nevěřte všemu, co slyšíte,“ podotkl Noat s lehkým úsměvem.

V příštím okamžiku mužova ruka vystřelila do vzduchu a uhodila Noata do tváře. Noat dopadl na zem, do ruky už však bral hůlku. Začínalo být jasné, o co tady jde. Tohle rozhodně nebyl běžný výslech a tihle lidé rozhodně nebyli běžní ministerští úředníci.

„Být tebou, tak tu hůlku nechám na pokoji!“ Noatem cloumal vztek.

„Tak víte, kde se skrývá?“

„I kdybych to věděl, tak bych vám to neřekl,“ oznámil jim s nevraživým výrazem ve tváři.

V následující chvíli si Noat uvědomil, že opět přestřelil: „Crucio!“

Noatem projela vlna bolesti, jakou v životě nezažil. Jakoby do něj bodaly tisíce nožů zevnitř i zvenčí.

„Dej si na nás pozor, zmetku,“ a se škodolibým výrazem zamířili pryč.

Noat zůstal ležet na podlaze a těžce oddechoval. Věděl, že jen jedna skupina lidí by neváhala použít tuto zakázanou kletbu, smrtijedi. Co se to tady k čertu děje?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Pár minut na to, se doma objevili oba rodičové. S vyděšeným výrazem je informoval o tom, co se tady stalo a oni mu naopak pověděli o převratu, který proběhl na ministerstvu. Voldemortovi se povedlo získat vládu nad ministerstvem. Vlna strachu projela celým jeho tělem. Věděl, co teď musí udělat. Okamžitě vzal do ruky brk a kus pergamenu a začal psát Luně dopis. Musel se ujistit, že je v pořádku.

Noat zažil bezesnou noc. Vůbec nevěděl, zda je v pořádku. V životě necítil takový strach, jako teďka. Měl sto chutí použít letax a dostat se k ní pěšky. Rodiče mu to však důrazně zakázali, že je to příliš nebezpečné. Též mu bylo odepřeno strávit prázdniny u Láskorádů. Situace byla natolik kritická, že každý den mohli přijít o život.

Dopis od Luny přišel během dalšího dne. Noatovi se strašně ulevilo. Luna i její taťka byli v pořádku. Byla to jediná dobrá zpráva za poslední dobu. Téměř denně slýchal od rodičů o útocích na kouzelníky z mudlovských rodin a další ranou bylo jmenování Snapea ředitelem Bradavic. Školní docházka byla v tomto ročníku povinná. Jedinou útěchou tak pro Noata bylo to, že se uvidí s Lunou.

Horší 1. září Noat ještě nezažil. Atmosféra strachu sužovala celé nástupiště devět a tři čtvrtě. Svůj podíl na tom měl i postávající hlouček starších kouzelníků. S největší pravděpodobností se jednalo o smrtijedy a Noat nepochyboval o tom, co tady dělají. Rozhodně jim nešlo o to, aby všichni přítomní studenti v bezpečí nastoupili do vlaku, ale spíš doufali, že zde narazí na Harryho Pottera.

Ve vlaku ihned narazil na Lunu a bez váhání se k ní vrhl a dlouze ji objal. Brzy si k nim do kupé přisedli Neville s Ginny. Noat se od Ginny dozvěděl, že Harry spolu s Hermionou a Ronem někam zmizeli a nikdo neví, kde nyní jsou.

Po cestě každý ostatním vylíčil události onoho dne, kdy došlo k převratu. Jak se ukázalo, smrtijedi navštívili každého z nich a vůbec nebrali ohled na škody. Po zbytek cesty pak přemýšleli o tom, jak bude letos probíhat výuka.

O tom, že to nebude žádný med, se ukázalo hned na slavnostní večeři na uvítanou. Vedla Snapea nastaly v profesorském složení dvě změny. Na úvod jim Snape oznámil, že předmět studium mudlů je od tohoto roku povinný a jeho výukou byla pověřena Alecta Carrowová a předmět obrana proti černé magii byl nově přejmenován na černou magii. Vyučovat ho měl Amycus Carrow. Alecta a Amycus byli nejen sourozenci, ale též věrní služebníci Pána zla.

O tom, co jsou oba zač, se mohl Noat, Luna, Neville a Ginny přesvědčit hned v prvním týdnu výuky. Černá magie se zvrhla v lekci nácviku nebezpečných kleteb a v hodině studia mudlů se učili jen o tom, jak jsou mudlové špatní a jak je potřeba jim ukázat, kdo je tady pán.

Úplně nejhorší, ale byla nová metoda trestání přestupků proti řádu. Klasické písemné tresty a odpočty bodů nahradilo trestání pomocí kletby Cruciatus. Noat se jen těžko smiřoval s tím, co se tady děje. Byl nesmírně rád, že přišel víkend. Spolu s Lunou využili pěkného počasí a šli se projít po školních pozemcích. Bavili se o všem možném, co je napadlo. Asi po hodině se k nim připojili Neville s Ginny.

„Ahojte, můžeme se k vám přidat?“ zeptal se Neville.

„Jo, klidně,“ odpověděl mu Noat.

Neville se lehce pousmál: „Víte, trochu jsme s Ginny přemýšleli a napadlo nás, že si tohle nesmíme nechat líbit.“

Noat se na Nevilla nechápavě podíval.

„Víte, měli bychom jim dát najevo, že se rozhodně nehodláme smířit s tím, co dělají.“

„Ale jak to chceš provést?“ zeptala se Luna.

„Myslím, že je na čase jim dát vědět, že Brumbálova armáda stále existuje,“ mrkl na ně spiklenecky.

Na Noata to udělalo velký dojem: „Tak, co máš v plánu?“

Neville se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že je někdo cizí neposlouchá: „No, můžeme začít s psaním různých vzkazů na stěny ve škole. Musíme se však ujistit, že nás nikdo nenachytá. Takže zatímco jeden bude psát vzkazy, tak ostatní budou hlídat. Souhlasíte?“

Noat nadšeně pohlédl na Lunu. Ta se jen usmívala, což byla pro Nevilla jasná odpověď.

„Dobře. Škoda, že u sebe nemáme ten Harryho plánek. Usnadnil by nám spoustu starostí. Takže zatím navrhuji jen zmapovat terén a zjistit, zda Filch chodí po chodbách apod. O to se postarám já s Noatem  a pak vám dáme během nejbližší příležitosti vědět, souhlasíte?“

Všichni přikývli na znamení souhlasu.

„Dobře, takže večer ve společenské místnosti,“ mrknul na Noata a spolu s Ginny odešli.

Noat tak opět zůstal s Lunou sám: „Páni, tak to je síla, co?“

„Ano, bude to zábavné. Je to myslím to jediné, co můžeme pro Harryho a svobodu udělat.“

Opět se chytli za ruce a začali se procházet kolem jezera. Chvíli se bavili o NKÚ a o tom, zda v tomto režimu budou tyto výsledky něco znamenat. Nakonec se jejich řeč opět stočila k Nevillovi a k jeho záškodnickým plánům. Zdálo se, že z Nevilla se pomalu stává hotový vůdce, a přesně někoho takového tady teď potřebují.

Když se začínalo stmívat, zamířili zpátky do hradu na večeři. Dnešní den totiž ještě zdaleka neskončil.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12: Odboj a únos

Večer panovala ve společenské místnosti Nebelvíru zvláštní atmosféra. Neville, Noat a Ginny seděli u jednoho ze stolů a přemítali o večerní akci.

„Než se do něčeho pustíme, musíme aspoň pár dní sledovat situaci. Neznamená, že když dnes nenarazíme na Filche, že na něj nemůžeme narazit třeba v pondělí.“

Noat s Ginny přikyvovali.

Chvíli se ještě dohadovali o dnešní noci. Společenská místnost se pomalu vyprazdňovala a po jedenácte zde zbyli jen oni tři.

Neville se zhluboka nadechl: „Tak jdeme na to?“

Noat přikývl. Srdce mu přitom začalo víc tlouct. Rozloučili se s Ginny a vyrazili ven z místnosti. Chodbou se pohybovali co nejtišeji a každou chvíli se rozhlíželi, zda na někoho nenarazí. Procházet se po chodbách takhle v noci bylo pro Noata zcela nové. Byl zvyklý potkávat další studenty, ale teď tu byl jen on a Neville. To ticho mu nahánělo husí kůži.

Obzvlášť velké nebezpečí jim hrozilo ze strany Protivy, který se mohl kdykoli objevit. Měli však štěstí. Venku strávili dvě hodiny a nenarazili na žádnou překážku. Když se pak vrátili do věže, domluvili se, že v pondělí v noci to zkusí znovu.

Ráno po snídani se všichni čtyři sešli poblíž jezera. Neville se chopil slova a vylíčil, jak to v noci probíhalo. Před nimi stálo vyřešit jeden problém. Jak dát vědět Luně, že vzduch je čistý. Ginny napadlo použít oné mince, s nimiž se domlouvaly hodiny Brumbálovy armády. Chtělo to však ošetřit tak, aby zprávu dostala jen Luna a nikdo další. Tak se rozhodli k neobvyklému kroku, zalezli do knihovny a hledali všechno možné o předávání vzkazů na dálku.

Po nocích se zase potulovali po chodbách a testovali bezpečnostní opatření. Jednou se jim podařilo narazit na Protivu, ale včas se mu schovali za jednou sochou.

Po dvou týdnech bádání a sbírání informací se jim konečně povedlo nalézt způsob, jak upravit mince tak, aby dávali vědět jen tomu, komu budou chtít. Konečně tak mohli začít uskutečňovat své plány. Rozhodli se, že s tím začnou dnes večer.

Domluvili se, že první půjde Noat s Nevillem a omrknou terén. Pokud bude všude klid, dají vědět holkám. Kolem půlnoci se tak opět vykradli do ticha noci. Opět zde panoval klid, a tak pomocí mincí dali vědět Luně a Ginny. Sraz si dali v jedné z chodeb ve čtvrtém patře. Když obě holky dorazily, začali hledat místo, kde začnou s psaním vzkazů. Nakonec se rozhodli pro stěnu poblíž třídy černé magie. Ideální místo, navíc to bude první věc, kterou Carrow uvidí při cestě na snídani. Noat šel hlídat na jeden konec chodby a Luna s Ginny na druhý. Neville se zatím pustil do psaní vzkazu. Po deseti minutách na ně zavolal a všichni se šli podívat na onen výtvor. Na stěně stál jasně rudou barvou nápis Brumbálova armáda hledá nové členy. Vypadalo to úchvatně a nemohli se dočkat rána, až se to všichni dozvědí.

Té noci Noat nemohl usnout. Ze všeho nejvíc chtěl vidět, jak se Snape a ostatní budou tvářit. Odpověď na otázku nenechala na sebe dlouho čekat. Když ráno scházeli na snídani, ozval se v dáli ječivý hlas.

O chvíli později Amycus vletěl do Velké síně a přitom vyřvával: „Kdo to udělal?!“ Všichni přítomní se tvářili zmateně, ale než si stačili uvědomit co se děje, táhl Amycus Snapea a další členy sboru sebou. Studenti je následovali. Zajímalo je, kvůli čemu vznikl ten povyk.

Už zdálky na Noata zářila ona povědomá písmena. Mezi studenty to jen zašumělo. Zato Carrowovi vypadali, že každou chvíli vyletí z kůže. Profesorka McGonagallová na sobě nedala nic zdát, ale Noat si byl jistý, že když kolem něj procházela, něco si pro sebe broukala.

Následující hodiny černé magie a studia mudlů byly pěkně vyhrocené. Amycus co chvíli na někoho vyjel a pod pohrůžkou kletby Cruciautus se snažil zjistit, kdo za tím stojí a Alectina nenávist vůči mudlům snad dosáhla vrcholu.

Když se pak po večeři krátce sešli v knihovně, mohli si gratulovat k prvnímu úspěchu. Celá škola nemluvila o ničem jiném. Zároveň si však uvědomovali, že odteď už to v noci tak jednoduché nebude. Rozhodně však hodlali ve své odbojové politice pokračovat.

Další akci si naplánovali na příští úterý, aby co nejmíň eliminovali hrozbu chycení. Druhá noc už však tak poklidná nebyla. Podařilo se jim spojit s Lunou a setkat se opět ve čtvrtém poschodí, po chvíli však narazili na Filche. Měli však štěstí, že Filch byl o patro níž a zřejmě si jich nevšiml. Zamířili tentokrát do chodby, kde se nacházel kabinet Alecty a Neville se pustil do díla. Nápis opět odkazoval na Brumbálovu armádu.

Ráno proběhlo ve stejném duchu, jako to z minulého týdne jen s tím rozdílem, že tentokrát to byla Alecta, kdo přiběhl do síně. Toho večera v nebelvírské věži nikdo nespal. Všichni řešili jen jedno téma, Brumbálovu armádu. Všichni se snažili přijít na to, kdo má ty vzkazy na svědomí. Noatovi bylo jasné, že někteří si určitě dají dohromady dvě a dvě a dojde jim, že za tím musí stát někdo, kdo byl v minulosti členem Brumbálovy armády.

Ke stejnému závěru dospěl i Snape, kterému po čtvrtém vzkazu na stěně došla trpělivost, a začal si zvát jednotlivé členy dřívější armády k sobě do ředitelny. Mezi prvními pozvanými byl Noat.

„Takže, pane Dalle,“ ozval se chladný hlas Severuse Snapea. „Asi víte, v jaké záležitosti jsem si vás sem pozval.“

Noat se snažil za žádnou cenu nedat na sobě nic znát. Věděl, že zachovat klid jako Luně se mu nepodaří: „Vlastně ani ne, pane.“

Snapeovy oči se zúžily: „Takže nevíte? Hmm, takže mi chcete tvrdit, že nemáte s těmi vzkazy co dočinění?“

Noat vycítil, že by nebylo momentálně moudré Snapea dráždit: „Nemám, pane.“

Snape ho dál provrtával pohledem a po chvíli pronesl: „Zmizte odsud!“

Noatovi to nemusel říkat dvakrát, a poslušně vyšel z ředitelny. Opět mohl klidně dýchat. Později se ukázalo, že Snape nepochodil u žádného člena armády, přesto však během listopadu došlo ve škole k razantním změnám. Byly založeny hlídkující patroly, složené z žáků Zmijozelu, které se po nocích potulovaly po chodbách ve snaze chytit ony narušitele.

I přesto však s Nevillem pokračovali ve svém úsilí a nedalo se říct, že by se hlídkám dařilo je chytat. I přesto však došlo k menším incidentům. Jednou v noci narazili na dva studenty Zmijozelu, ale podařilo se jim je zneškodnit dřív, než je poznali. Jinou noc narazili na další hlídku, Filche a Amycuse. Ve snaze utéct jim, se rozdělili na dvě skupiny. Noat s Lunou zamířili do horních pater a nakonec našli útočiště v učebně přeměňování za jedním ze stolů. Slyšeli, jak někdo nahlídl dovnitř a rozhlíží se po třídě, vidět je však nemohl. Nechtěli nic riskovat a tak se rozhodli zde přespat. Schovali se za katedru, odkud na ně nemohlo být vidět. Noat se posadil a opřel se a Luna si položila hlavu na Noatovovo rameno. Přitom se drželi za ruce. Usnout však nemohli. Jen tu tak seděli a naslouchali, zda neuslyší nějaký zvuk z chodby. Nakonec je však přeci jen přemohl spánek.

Noat měl pocit, že sotva zavřel oči, tak už je otvíral. Nebylo to však nijak klidné vstávání. Někdo s ním totiž třásl. Ještě než otevřel oči, lekl se, že jsou odhaleni, pak však spatřil obličej profesorky McGonagallové.

„Co to tady k čertu provádíte?“

„No… my jsme…,“ snažil se rychle něco vymyslet Noat.

Slova se však ujala Luna: „Pronásledovaly nás ty hlídky a nechtěli jsme riskovat návrat do věží.“

„Proč by vás měly pronásledovat…“ V tom se odmlčela. Zřejmě pochopila, co to znamená. „Vy?“

Noat ani Luna nic neřekli, výraz v jejich tvářích však byl víc než výstižný.

Profesorka McGonagallová našpulila rty: „No, myslím, že už můžete vyjít ven. Žádné nebezpečí vám už nehrozí. Důrazně vás však varuji, abyste s tím, co děláte, přestali. Riskuje své zdraví.“

„Paní profesorko, nemůžeme tu jen tak sedět a nic nedělat,“ skočil jí do řeči Noat.

„Náš čas ještě přijde, pane Dalle, ale do té doby se všichni musíme mít na pozoru.“ S tím vyšla z učebny a pokynula jim na znamení, že můžou vyjít ven.

 

„Takže McGonagallová už ví, že se podílíte na těch nápisech?“ zeptala se Ginny Noata a Luny během polední pauzy. Jí i Nevillovi se povedlo dostat do nebelvírské věže, kde čekali, zda dorazí i Noat. Vylíčili jim, že v jednu chvíli se chtěli vydat je hledat.

Do Vánoc se situace ve škole ještě přiostřila a začali se množit útoky mezi studenty. Sem tam členové hlídky zaútočili na mladší žáky, odveta na sebe nenechávala dlouho čekat. Končilo to nakonec školními tresty, jak jinak než na straně žáků Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru.

Všichni byli rádi, že jsou vánoční prázdniny a můžou tak odjet ze školy. V kupé si opět spolu sedli Noat, Luna, Ginny a Neville a potají střádali plány na další pololetí. Nikdo z nich však ještě netušil, k jaké události za pár hodin dojde a ovlivní tak počínání v druhém pololetí.

Když zrovna vystupovali z vlaku, přihnaly se k nim zezadu tři postavy v maskách. Než se kdokoli stačil vzpamatovat, odhodil jeden smrtijed Noata na zem a další dva chytli Lunu a podle všeho ji hodlali unést. Jak jinak vysvětlit jejich počínání. Noat se rychle vzpamatoval, viděl Lunu snažící se dostat z jejich sevření.

V Noatovi se jakoby v tu chvíli vzedmul všechen hněv. Chystají se unést Lunu, osobu, která pro Noata hodně znamená.

Okamžitě vystartoval ze země a v ruce už třímal hůlku. Zároveň zařval: „Pusťte ji, vy mizerové!“ Následně proti nim vyslal kletbu. Jeden ze smrtijedů ji hravě odrazil a následně použil proti němu kletbu Cruciatus.

Noat se okamžitě skácel v bolestech k zemi. Sotva smrtijed přestal, už se opět drápal na nohy a volal přitom: „Nechte ji být, nechte ji být!“ Myšlenky na Lunu mu jakoby dodávaly veškerou sílu. Jeden ze smrtijedů se začal smát a vrazil Noatovi pěstí do tváře, čímž ho opět srazil na zem, kde si ještě neodpustil pár kopanců do Noata.

Od další mučicí kletby ho zřejmě zachránil Neville, který se zapojil do bitvy. Smrtijed však jeho kletbu hravě odrazil a následným protiútokem ho srazil na zem.

Pak se otočil k ležícímu Noatovi: „Třeba ti ji vrátíme.“ A se smíchem zmizel.

Mezi přihlížejícími zavládl chaos. Vyděšeně těkali pohledy mezi Noatem a místem, kde ještě před chvílí stála Luna. Noat měl v očích slzy. Luna byla pryč. Unesli ji. Unesli ji přímo před jeho očima.

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13: Útěk a návrat

„Nedokázal jsem to, nedokázal jsem ji ochránit.“ Noat seděl ve voze s Nevillem a Ginny. Prázdniny skončily a oni se opět vraceli do Bradavic. Když to říkal, jeho hlas zněl roztřeseně a v očích se mu leskly slzy.

„Udělal jsi vše, co jsi mohl,“ snažila se ho uklidnit Ginny. I ona se tvářila ztrápeně.

„Přesně tak, navíc tě mohli i zabít,“ přidal se Neville.

„Jo, to bych si nejspíš zasloužil.“

„Takhle nemluv,“ důrazně se ozvala Ginny a Noat z jejího hlasu postřehl varování. „Lunu potkalo velké štěstí, že má tebe a nelíbilo by se jí, kdyby slyšela, co říkáš.“

„Jasně,“ přitakal Neville. „Luna je nesmírně vnitřně silná. Určitě se jí nic nestane.“

V jeho hlase však Noat postřehl i obavy.

Po chvíli ticha Noat pronesl: „Nenávidím je. Všechny je nenávidím. Za to zaplatí.“ Oči se mu stále leskly, ale byla v nich patrná jasná zloba. 

Během prázdnin došlo ve škole k další změně. Po chodbách se nyní začali pohybovat i mozkomorové. Zloba v Noatovi stále přetrvávala a rozhodl se ještě aktivněji zapojit do odboje. Během jedné hodiny černé magie odmítl poslechnout výzvu Amycuse, aby potrestal mučící kletbou jednoho ze studentů. Neuposlechnutí rozkazu však znamenalo to, že si Amycus vybil zlost na něm.

Po nocích stále pokračovali v psaní nejrůznějších vzkazů. Situace se vyhrotila natolik, že souboje s hlídkami teď byly nedílnou součástí jejich vycházek.

Další mučivé orgie musel přetrpět po dalším školním trestu, který si vykoledoval za odmlouvání při hodině studia mudlů. To nejhorší však teprve mělo přijít. Během jednoho březnového týdne se Carrowovi rozhodli potrestat jednoho prvňáka z Havraspáru za údajný prohřešek. Pověsili ho za řetězy nad schody ve vstupní hale. Noat se ho vydal téhož večera osvobodit. Byl však přitom chycen a Carrowovi toho využili jako odstrašující příklad. Na řetězy místo havraspárského studenta pověsili Noata a šíleně ho zmučili. Nebýt zásahu profesorky McGonagallové, pokračovali by v mučení celý den. Noat se pak týden nedokázal postavit na nohy.

Po této události zavládl ve škole strach. Každý si teď začal uvědomovat, že Carrowovi jsou schopni všeho. Vše se však změnilo po velikonočních prázdninách. Do školy se nejdřív nevrátila Ginny a nikdo přesně nevěděl, co se stalo. O pár dní později přišel jednoho večera za Noatem Neville.

„Noate, chci ti jen říct, že zítra už tu nejspíš nebudu. Smrtijedi po mně pasou. Už jsem jim nadělal až příliš mnoho starostí a když jim to nevyšlo s mojí babičkou, tak půjdou přímo po mně.“

„Ale…“

„Nedělej si starosti. Pokusím se jim nějak zmizet.“

„Ale jak? Vždycky přece hlídají všechny vchody, a to dokonce i ty tajné.“

„Zkusím využít komnatu nejvyšší potřeby. Chci ti ještě říct, že teď v tom zůstaneš sám. Dávej na sebe pozor a neboj se požádat o pomoc další členy BA, Seamuse, Parvati a další,“ mrkl na něj a odešel k ložnicím.

Na zítří se po Nevillovi opravdu slehla zem. Objevilo se několik teorií, podle nichž se mu povedlo přeprat několik hlídek a zmizet na koštěti. Jen Noat věděl, co z toho je pravdivé a co ne.

Teprve až teď mu to došlo. Zůstal tu sám. Z celé čtveřice rebelantů tu zbyl on jediný. Je teď možné, že příštím cílem má být on? Z úvah ho vytrhla Parvati, která si během večeře k Noatovi spolu s Levandulí přisedla.

„Ahoj, nerušíme?“

Zaskočený Noat nevěděl, co říct. Nakonec ze sebe vykoktal: „Ne.“

„Jak to zvládáš?“ zeptala se Parvati. Bylo to zvláštní, ale nikdy s ním nepromluvila víc jak dvě slova. A na jeho pocity se už vůbec neptala.

„No, celkem to ujde. Co vy?“

„V rámci možností,“ odpověděla mrzutě Levandule.

„Poslyš,“ pokračovala Parvati, „napadlo nás, jestli by se ti nehodila pomoc. Myslíme to, co jste s Nevillem a ostatními celý rok prováděli.“

„No pomoc by se mi teď hodila, jen nevím, jestli vás do toho mám zatahovat.“

Obě děvčata se zatvářila pohoršeně.

„Totiž nechci, abyste si to vyložily špatně. Jde o to, že každý, kdo se na tom podílel, je teď trochu ze hry.“ Myšlenky se mu přitom zatoulaly k Luně.

„S námi si starosti nedělej,“ přerušila ho Parvati. „Známe případná rizika. Uvidíme se pak ve společenské místnosti.“ Mrkla na něj a obě společně odkráčely.

Večer ve společenské místnosti Nebelvíru bylo živo. Kolem Noata se shlukli všichni zbývající studenti z Brumbálovy armády, Parvati, Levandule, Seamus. Všichni se zajímali, co má dál v plánu. Nechtěli už tu dál posedávat a sledovat, jak si Carrowovi dělají, co chtějí.

Noat si však nepřipadal jako někdo, kdo by měl převzít vedení po Nevillovi.

„Poslyšte, já opravdu nevím, co přesně dělat. Hlavou tady byl Neville. Dřív jsme mohli chodívat ven. Teď jsou však bezpečnostní opatření na takové úrovni, že nás objeví tak po pěti minutách.“

Ostatní se na něj jen dívali. Po chvíli si vzala slovo Parvati.

„Mluvila jsem s Padmou, mou sestrou z Havraspáru a i tam by byli ochotni se k nám přidat. Stačilo by si opět dát nějak znamení pomocí těch mincí,“ přitom z kapsy vytáhla svůj falešný galeon.

„Jo, možná bychom se mohli všichni schovat třeba na záchodech a po zákazu vycházení se vyřítit ke svým kolejím a po cestě psát vzkazy na zeď a kosit jednu jejich hlídku za druhou,“ prohodil Seamus.

Nápad to rozhodně nebyl špatný, problém byl však v tom, že by to vedlo k otevřené válce přímo tady ve škole a Carrowovi by přesně věděli, pro koho jít. Nakonec se rozhodli, že nebudou plnit jejich rozkazy a kdykoliv půjdou po škole a bude k tomu příležitost, zkusí napsat pár dalších vzkazů.

Tahle taktika jim vydržela několik dalších dní. Chtě nechtě se museli párkrát utkat i se zmijozelskými hlídkami. Carrowovi však po těchto incidentech ztratili veškeré zábrany a doslova na potkání začali pomocí kletby Cruciatus vyslýchat podezřelé osoby.

V následujících dnech se jejich řady ztenčily o Terryho Boota, Ernieho a Seamuse. Noat doufal, že jen našli útočiště v komnatě nejvyšší potřeby. Týden na to se neobjevila Parvati s Levandulí a o dva dny později došla řada na Noata.

Během hodiny černé magie přišel Amycus s jedním mladším studentem a bylo jasné, co teď bude následovat, mučení jako školní trest.

„Tady tento zmetek neví, jak se na chodbách chovat. Je načase, dát mu pořádně za vyučenou.“ Ve tváři studenta z Mrzimoru bylo vidět zděšení.

„Takže, kdo se toho dneska ujme?“ a se škodolibým výrazem se rozhlížel po třídě. „Co třeba, pan Dall?“

Noat se postavil a s nenávistným výrazem se zadíval na Amycuse. Ruce si dal v bok a razantně odpověděl: „Ne.“

Úsměv se z Amycusova obličeje vytratil rychlostí blesku: „Tak vy říkáte, ne? No, myslím, že je načase i vás naučit poslušnosti.“ Namířil na něj hůlku a zařval: „Crucio!“

Nohy okamžitě vypověděly Noatovi poslušnost a v bolestech se svalil do uličky.

„Tak co? Budeš poslouchat?“

Noat se jen zasmál: „Myslím, že mě něco svědí na pravé části zadku. Myslíte, že byste mohl…“

„Crucio!“ Amycus teď doslova zuřil. „Teď tu není žádná McGonagallová, aby tě tahala z průšvihu, Dalle.“

Noat se svíjel na zemi.

„Ty jedna špíno. Skončíš stejně, jako ta tvoje ubohá kámoška Láskorádová.“ Amycus se chechtal, jak blázen.

V Noatovi se vzedmula vlna strachu a nenávisti. Vytáhl z rukávu hůlku a zařval: „Impedimenta!“

Naprosto překvapený Amycus přeletěl před katedru a zhroutil se k zemi.

To už byl Noat na nohách a na cestě ke dveřím. Na prahu se ještě otočil k překvapené třídě: „Bylo mi potěšením tady s vámi chodit na hodiny, ale musíme se rozloučit. Ještě si v rychlosti potřebuju napsat nekrolog.“ A s tím vyrazil ze třídy.

Bylo mu jasné, že mu nezbývá moc času. Už teď je mrtvý člověk. Potřebuje se někde rychle schovat, v komnatě nejvyšší potřeby. Stihne to však včas? Na nic nečekal a rychle se rozběhl do pátého patra.

Když dorazil na onu chodbu, začal se školou rozléhat Amycusův hlas: „Okamžitě mi přineste Dalla a je mi jedno jak to uděláte.“

Noat mezitím doběhl k místu, kde se měli nacházet dveře do komnaty a bylo mu jasné, co musí udělat. Třikrát projít sem a tam a myslet přitom na něco. Bylo to však nesmírně těžké, protože na chodbě se vyrojili členové hlídek. Noat omráčil jednoho z nich a druhé zaklínadlo pohotově odrazil. Z druhé strany však někdo zakřičel: „Crucio,“ a Noat byl opět na zemi.

„Máme ho,“ zakřičel čísi hlas.

V tom však nad ním prolétl barevný paprsek a v příštím okamžiku bolest ustala. Něčí ruka ho chytla za paži a táhla kamsi dovnitř.

Když po chvíli přišel k sobě, stál nad ním Neville. Dokázal to, povedlo se mu dostat do komnaty.

Posadil se: „Díky.“

„Není zač. Čekal jsem, že se tu brzy ukážeš. Aspoň podle toho, co říkali ostatní.“ Noat se rozhlédl a spatřil Terryho, Seamuse, Parvati a další. Lehce se usmál a zamával jim na pozdrav.

„Tak, co jsi provedl?“ ptal se Neville.

„No, trochu jsem Amycusovi pocuchal účes.“ V komnatě se rozhostil smích.

„Ty Neville, když mě Amycus mučil, zmínil se o Luně,“ najednou se mu mluvilo těžko. „Říkal, že skončím stejně špatně, jako ona. Co když je…“

Nebyl však schopen to doříct.

Neville mu položil ruku na rameno: „Neboj, určitě bude v pořádku. Vsadím se, že tě tím chtěl jen naštvat.“

Noat jen lehce pokývl hlavou. Doufal, že má Neville pravdu.

V dalších hodinách mu ostatní vylíčili život v komnatě. Stravu jim dodává Aberforth, hostinský z Prasečí hlavy. Mají tu dokonce vlastní sprchy a co je nejlepší, komnata se nikdy neotevře ve stejném místě. Tím je nikdo nemůže vystopovat.

Vypadalo to tady úžasně. Bylo tu zkrátka všechno, na co pomysleli. V následujících týdnech tak mohli po nocích klidně vycházet ven a nemuseli se přitom bát, že je někdo objeví. Nebyla to však jen komnata nejvyšší potřeby, co jim dodávalo výhodu. Počet studentů, kteří se aktivně rozhodli zapojit do záškodnických akcí, rostl, a to bylo další plus při případné potyčce. Díky tomu nejeden ze zmijozelských studentů skončil na ošetřovně s ošklivými puchýři.

Mezitím nadešel červen. Komnata se rozrostla o dalších pár studentů, kterým se povedlo uniknout Carrowovým a díky hostinskému Aberforthovi mívali i drobné útržky z toho, co se děje ve světě. Šokem na ně zapůsobila informace, že došlo k úspěšnému vloupání ke Gringottovým a pachatelům se údajně povedlo uniknout na drakovi. Podle všeho za vloupáním stál samotný Harry Potter, ovšem bylo těžké v dnešní době rozlišit mezi tím, co je pravda a co lež. Nicméně v komnatě se nemluvilo o ničem jiném.

Ještě téhož večera si pro ně osud přichystal další překvapení. Seděli v komnatě a bavili se o tom, co dnes podniknou, když v tom se objevila v portrétu mladá dívka a pokynula Nevillovi, aby šel s ní. Noat věděl, co to znamená. To Aberforth volá Nevilla.

Uběhla sotva půlhodina, když se Neville s úsměvem na tváři vrátil. A nebyl sám.

„Podívejte, koho jsem přivedl,“ a vítězoslavně ukazoval na nově příchozí. Noat, stejně jako ostatní, překvapením ztuhl. Do komnaty vstoupil Harry, Ron a Hermiona.

„To je Harry,“ překvapené hlasy se ozývaly ze všech koutů místnosti.

„A víte, s tím drakem je to taky pravda,“ radoval se Neville.

Nálada v komnatě nemohla být lepší. Příchod Harryho mohl znamenat jen jednu věc, boj. Čas skrývání zřejmě pominul.

Harry se však netvářil nijak nadšeně, když Neville začal hovořit o sesazení Carrowových a pořád mluvil o tajném úkolu pro Brumbála. Vůbec však nechtěl prozradit, o co konkrétně jde.

Dohady však přerušily hlasy nově příchozích kouzelníků. Do komnaty se díky Nevillovi a očarovaným galeonům začali trousit další studenti Brumbálovy armády, kteří z různých důvodů nepobývali v Bradavicích.

Jako první se k velkému překvapení ostatních objevila Ginny a další Weasleyovi, pak Dean a pak, Noat nemohl uvěřit vlastním očím, Luna. Objevila se v komnatě se stejným zasněným výrazem, jaký Noat znal z předešlých let a byla snad ještě krásnější, než když je od sebe odtrhli smrtijedi.

Noat byl v mžiku na nohou. Luna se chvíli rozhlížela po místnosti, dokud se její oči nestřetly s jeho očima. Vykouzlila jeden ze svých krásných úsměvů a pomalu se rozběhla k Noatovi. Noat na nic nečekal a rozběhl se také. V příštím okamžiku se slzami v očích ji pevně držel v náručí za doprovodu uznalých pokřiků od ostatních přítomných. Držel ji tak pevně, že se po chvíli začal bát, aby ji nerozmačkal.

„Už nikdy,“ pošeptal ji do ucha, „už nikdy nechci tohle zažít. Strašně jsi mi chyběla.“

Luna ho místo odpovědi políbila, ale Noat věděl, co to znamená. Ani ona už nechce zažít takové odloučení.

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14: Do boje!

Zatímco se Luna s Noatem v obětí vítali, komnata se naplňovala dalšími příchozími. Mezi nimi se objevila Cho Changová, Oliver Wood, Angelina Johnsová a další. Harry však stále odmítal přijmout pomoc od ostatních, což u některých vyvolalo rozpaky.

Po chvíli se však přeci jen podvolil. Když si vzal slovo, informoval je, že zde potřebuje najít něco, co kdysi patřilo Roweně z Havraspáru. Chvíli mlčení přerušila Luna, když mu oznámila, že se jedná o ztracený diadém, a že její taťka pracuje na vytvoření repliky.

Když se chtěl Harry podívat, jak diadém vypadá, nabídla se Cho, že mu ho ukáže na obraze ve společenské místnosti Havraspáru.

Než však stačil Harry zareagovat, ozvala se Ginny: „Diadém ukáže Harrymu Luna.“

Noat po ní střelil vyčítavý pohled. Luna však souhlasila. Noat chtěl sice něco namítnout, ale výraz v Lunině obličeji mu naznačil, že bude v pořádku. A tak se po chvíli s Harrym schovala pod neviditelným pláštěm a vytratili se do nočních chodeb hradu.

Uběhlo pár minut, když k němu přišla Ginny: „Neboj, nic se jí nestane.“

„Snad ne,“ odpověděl jí Noat. A aby odvedl myšlenky jinam, zeptal se Ginny, co se jí stalo během Velikonoc.

Vylíčila mu o tom, jak byli nuceni opustit Doupě, a že se celou dobu schovávali u jejich pratetičky. Do komnaty se mezitím nahrnula celá řada starších kouzelníků. Noat poznal rodiče Ginny, bývalého profesora Lupina, Kingsleyho Partorka a další. Všichni se vzrušeně dohadovali o tom, co se bude dít.

Uběhlo dalších několik desítek minut, když do komnaty vešel Harry s Lunou, tentokrát však bez pláště. V rychlosti je informoval o tom, co se děje a že se mají všichni sejít ve Velké síni, kde jim profesorka McGonagallová sdělí další informace.

Když se pak někdo zeptal, co se děje, odpověděl Harry stručně: „Budeme bojovat.“

Za hlasitého jásotu se všichni začali trousit do Velké síně. Profesorka McGonagallová je v rychlosti seznámila s vývojem situací, načež byla přerušena Voldemortovým hlasem, který jakoby vycházel ze stěn hradu. Následně vyzvala všechny nezletilé k evakuaci přes komnatu a všichni plnoletí kouzelníci se můžou zapojit do obrany Bradavic.

Noat pochopil, že jde do tuhého. Do teď vedli záškodnickou bitvu se Zmijozelem, Snapem a Carrowovými. Teď už však půjde o život. Jen oni a proti nim samotný Voldemort a kupa smrtijedů neváhajíc použít smrtelné kletby. Při tom pomyšlení se mu sevřel žaludek. Rozhodně však chtěl zůstat a být u toho. Bojovat za svobodu tak, jak to dělali po celý školní rok.

 

Obrana Bradavic byla rozdělena do několika úseků. Každý oddíl byl pověřen bráněním různých částí hradu. Noat se dostal do skupiny, která měla mít na starosti astronomickou věž. Luna zůstala u hlavní brány. Ještě než se rozloučili, stáli chvíli v obětí a navzájem si popřáli hodně štěstí. Noat doufal, že se nevidí naposled.

Pár minut na to, už stál spolu s dalšími kouzelníky na astronomické věži a poslouchal pokyny profesorky Prýtové. Ticho, které panovalo na bradavických pozemcích, nevěstilo nic dobrého. A skutečně, o pár minut později to začalo. Ozvala se ohlušující rána a školní pozemky ozářily proudy barevných paprsků. Bitva o Bradavice začala!

Profesorka Prýtová, stejně jako ostatní zdejší, se zapojila do bitvy. Metali z vrchu jednu kletbu za druhou, ale zasáhnout z takové výšky pohyblivý terč, nebylo vůbec snadné. Jak však profesorka Prýtová poznamenala, stačit bude, když tím vyvedou smrtijedy z koncentrace a o zbytek se postarají dolní oddíly.

Po chvíli však situace začínala být víc a víc nepřehledná. Smrtijedům se povedlo prorazit severní část opevnění a aby toho nebylo málo, do bitvy se zapojilo i několik nestvůr ze Zapovězeného lesa. Něco obrovského se rychle pohybovalo po školních pozemcích, a když pak potvoru osvítila jedna z kleteb, poznal Noat obřího pavouka.

„Arania exuma!“ vykřikl Noat a vyslal tak zaklínadlo proti jednomu z nich. Naneštěstí minul a pavouci začali lézt po stěně k nim.

Noata se lehce zmocnila panika. Být zabit smrtijedem je jedna věc, ale sežrán obřím pavoukem se mu vůbec nezamlouvalo. Začal proto sesílat jednu kletbu za druhou a povedlo se mu sejmout jednoho z nich. Ten při dopadu narazil do dalších dvou, co lezli za ním, a všichni tři dopadli na zem, kde zůstali nehybně ležet. Nakonec se jim pavoučí invazi povedlo odrazit, i když poslední dva se jim podařilo dostat až poté, co se vyškrábali až do věže.

Mezitím si smrtijedi klestili cestu k hlavní bráně. Obranné oddíly byly donuceny se stáhnout do hradu. V příštím okamžiku se podlaha ve věži zatřásla, jako by do ní narazila nějaká mocná kletba. Ozvala se další exploze a kus stěny odletěl pryč. Smrtijedům se povedlo proniknout do astronomické věže. Hned, co se první z nich objevil v díře ve stěně, ozvalo se několik hlasů a smrtijeda zasáhlo několik kleteb. Ten zavrávoral a zmizel jim v temnotě. Na jeho místo se mezitím tlačili další dva a ti už kolem sebe metali jednu kletbu za druhou.

Noat viděl, jak jedna z nich zasáhla jednu mrzimorskou studentku, která se v bezvědomí zhroutila na podlahu, a další z nich přepadl přes zábradlí. Nezbývalo než se stáhnout. Astronomická věž už nebyla pod jejich kontrolou.

Rozhodně se však nedalo říct, že by se stihli přeskupit do nové obranné formace. Smrtijedi jim byli v patách a sotva seběhli z věže, už jim kolem hlavy proletěla další z nebezpečných kleteb.

„Mdloby na vás!“ vykřikl kdosi vedle Noata.

Smrtijed pohrdavě mávl hůlkou a zaklínadlo zablokoval. Následně vyslal proud modrého světla a dotyčný student následně přepadl přes zábradlí. Další ze smrtijedů vyslal proud zeleného světla proti Noatovi. Noat na poslední chvíli uskočil a skutálel se přitom ze schodů. Rychle se však zorientoval a vyslal směrem nahoru svoji kletbu. Tentokrát slavil úspěch. Smrtijed nic takového nečekal a po nárazu se zhroutil na zem.

Následovala další mohutná exploze, při které se podlaha zatřásla. Podle všeho smrtijedi slavili úspěch i na zbylých frontách a obránci teď zmateně pobíhali sem a tam v domnění, že na jiné části fronty budou v bezpečí. Ve skutečnosti, tak vbíhali smrtijedům přímo pod nos.

Smrtijedů najednou byla plná škola. Noat nevěděl, kam dřív skočit. Zůstat na místě už nemělo cenu. Obránci z věže buď byli zneškodněni, nebo byli roztroušeni bůhvíkde. Noatovi tak nezbývalo nic jiného, než pomalu ustupovat směrem k dolním místnostem, kde se nacházelo jádro jejich obrany. Přitom však nadále sesílal jedno kouzlo za druhým a sem tam se musel ukrývat před nepřátelskými zelenými paprsky.

Nevěděl, jak dlouho ještě dokáže odolávat, když v tom se opět rozezněl ten strašlivý Voldemortův hlas. Ten rozkázal smrtijedům se stáhnout a vyzval Harryho Pottera, že má hodinu na to, aby se okamžitě vzdal. Následně se smrtijedi začali stahovat a Noat si docela vydechl. Zhluboka oddechoval, zároveň se vydal do Velké síně. Cestou narážel na zraněné studenty a taky na nehybně ležící. Někteří z nich byli mrtví. V Noatovi se mísil smutek z nenávistí. Mnohé z nich totiž znával ze školy. Myšlenky ho zavedly k Luně. V duchu doufal, že je v pořádku.

Nejraději by se hned rozběhl dolů do síně, věděl ale, že tu zraněné studenty nemůže jen tak nechat. Přišel tak k jednomu zraněnému studentovi Mrzimoru, kterému z ramene ošklivě kapala krev. Vytáhl z kapsy kapesník a přiložil ho na ránu. Následně si jeho druhou ruku dal kolem krku a společně se postavili. Pomalu se tak vydali k Velké síni. Cestou naráželi na známé tváře. Noat poznal Nevilla, jak pomáhá dalšímu studentovi, zahlédl i profesorku McGonagallovou, jak na vyčarovaných nosítkách odnáší studenty.

Když došli do Velké síně, panovala zde vřava. Ovšem atmosféra byla zcela odlišná oproti předešlým návštěvám Velké síně. Na stolech leželi poranění studenti a madam Pomfreyová jim podávala první pomoc. Noat zahlédl na druhém konci Lunu, jak pomáhá jedné havraspárské studentce se posadit. Srdce mu poskočilo.

Posadil mrzimorského studenta na volnou židli, kde si ho vzala na starosti profesorka Prýtová a zamířil k Luně.

„Ahoj, jak to zvládáš?“ přitom jí položil ruku na rameno.

Luna se k němu otočila a objala ho. Šaty měla špinavé od krve a obličej zašpiněný od prachu. To však bylo Noatovi úplně jedno. Chvíli se objímali a pak se vydali pomáhat zraněným spolužákům.

 

Mezitím uběhla ona hodina, kterou jim Voldemort dal k ošetření svých zraněných spolubojovníků. Všichni teď s napětím čekali ve Velké síni, co se bude dít. Nemělo smysl znovu zaujímat obranné postavení po celé škole. Už tak měli vysoké ztráty a dalším rozdělením by se jen oslabovali.

Po deseti minutách ticha se ozval Voldemortův hlas: „Harry Potter byl zabit mou rukou, když se zbaběle pokusil utéct. Bojovali jste a umírali úplně zbytečně. Je konec.“

Harry a mrtvý? Ne, to nemůže být pravda. Všichni proto napjatě a plní strachu vyšli ze síně ven na nádvoří. A skutečně. V Hagridově náručí leželo bezvládné Harryho tělo. Noata zaplavila vlna zděšení, ale taky nenávisti. V následujících okamžicích se událo několik věcí najednou. Nejdřív se Neville pokusil napadnout Voldemorta. Ten mu přitom nasadil na hlavu Moudrý klobouk, který začal hořet. Následně se do bitvy zapojili kentauři z lesa a jejich šípy kosily řady Voldemortových přisluhovačů.

Pak zničehonic se v Nevillově ruce objevil Nebelvírův meč a švihem usekl hlavu velkého hada. Voldemort zaburácel, ale spolu se zbývajícími smrtijedy byl donucen stáhnout se do hradu. Bitva se tak přesunula do Vstupní síně. Noat, Seamus a další se pustili do souboje s jedním mohutným smrtijedem. Jakoby posilnění tím, co před chvíli viděli, se jim snadno povedlo smrtijeda sejmout.

Bitva se přesunula do Velké síně, kde už na nohou zůstali jen Belatrix a Voldemort. Bela byla následně zabita matkou Ginny Weasleyové a v příštím okamžiku zažili všichni velký šok. Rozzuřený Voldemort vyslal na paní Weasleyovou kletbu, když z čista jasna se před ní objevilo štítové kouzlo. V dalším okamžiku před Voldemortem stál k úžasu všech Harry Potter, živý a zdravý.

Došlo ke krátké debatě mezi nimi, kdy Harry vysvětloval, proč se mu povedlo zůstat na živu a že Voldemort ho nemůže porazit, protože on je teď majitelem Bezové hůlky a ta Voldemortova, kterou si vzal od Snapea, tak jemu nemůže sloužit.

V dalším okamžiku oba současně zařvali své kletby a chvíli na to, už ležel Voldemort mrtvý na zemi. Následovaly výkřiky nadšení a objímání. Voldemort byl poražen a ve světě kouzel tak opět mohla zavládnout svoboda.

Následovala ta největší hostina, jakou Noat kdy zažil. Seděl vedle Luny u jednoho stolu a oba se přitom drželi za ruce. Teď už je od sebe nic nemůže rozdělit. Po pár hodinách oslav mu Luna naznačila, ať se jdou projít. Zamířili tak ke svému oblíbenému místu na břehu jezera. Vykládali si přitom, co všechno se jim od Vánoc přihodilo a též nechyběly ani plány na letošní léto. Tentokrát se už nemuseli bát, že by jim v létě něco zkřížilo plány. Jsou teď spolu, jsou šťastní, a to je nejhlavnější.

KONEC

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15: Epilog

Byl krásný červnový den a slunko pomalu zapadalo za kopci nedaleko Bradavic. Luna s Noatem leželi na břehu jezera a pozorovali okolní krajinu.

„Nikdy jsem si pořádně neuvědomil, jak je to tu krásné,“ oznámil Noat.

„Ano, bude mi to tu moc chybět,“ přitakala. „Mám na tohle místo spoustu pěkných vzpomínek.“ Naklonila se k němu a přitom se usmívala.

Noat úsměv opětoval: „Například?“

Luna mu neodpověděla, jen ho krátce políbila. „Třeba takovéto vzpomínky.“

Následně se oba zahleděli na hladinu jezera, nad kterým se odrážel obraz zapadajícího slunka. Zkoušky OVCE měli za sebou a za pár dní už nadobro opustí Bradavice. Před nimi teď ležela nová výzva. Luna by se ráda věnovala práci se zvířaty a Noat zřejmě hodlal nastoupit do práce na ministerstvu. Ale ještě před tím, než tak učiní, splní slib, který Luně před pár týdny dal. A to, že spolu navštíví různá místa, která by Luna chtěla prozkoumat a objevit tak nové kouzelné tvory.

Krom toho, že budou spolu, to bude pro Noata zajímavá zkušenost. A kdo ví, třeba při ní objeví i lásku k těmto tvorům. No, a když ne, tak jednu jistotu měl. Že i přes tento drobný nedostatek, s ním Luna zůstane.

Zpět na obsah