Mary Sue projekt napsal(a) neviathiel






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=15

Index

Kapitola 1: Návod k použití Mary Sue
Kapitola 2: Mary Sue chudinka (nedokončeno)
Kapitola 3: Mary Sue bohyně (ukázka)
Kapitola 4: Mary Sue vykrádačka - NOVĚ PŘIDÁNO
Kapitola 5: Mary Sue stíhačka
Kapitola 6: Mary Sue dokonalá (ukázka)
Kapitola 7: Lakmusový test
Kapitola 8: Vzorový test


Kapitola 1: Návod k použití Mary Sue

Asi každý z nás už nějakou Mary Sue stvořil, zjistil to, schoval pod matraci a doufá, že to nikdo nenajde, a dnes již píše reálné postavy. Bohužel se na poli fanfiction denně objevují noví autoři a kontaminují fanfiction archívy svými vlastním dokonalými stvořeními, v horším případě v tom vesele pokračují mnoho dalších let. Tento článek je určen hlavně začínajícím autorům, kteří vůbec netuší, čeho se dopustili, protože vůbec nikdy o fenoménu Mary Sue neslyšeli.

 

Část 1: Co je Mary Sue
V tuhle chvíli se asi ptáte, kdo je ta Mary Sue (hlavně pokud jste začínající autor). Jednoduše řečeno: Mary Sue je projekce autora nebo osoby, jakou by autor chtěl být. MS je přitom pojem používaný pro obě pohlaví, i když někde se objevují pojmy jako Gary Stu, Murray Stu apod., pro obě pohlaví i obojetné Airy Ooh. Dát tomuto fenoménu ženské jméno ale má svou příčinu – na poli fanfiction se totiž pohybuje více autorek než autorů.
MS je popisován/a jako dokonalá postava. Ale právě jejich dokonalost je jednou z jejich největších chyb.
Podle jiné, podrobnější definice je MS kterákoliv vlastní postava nebo velmi pozměněná postava z předlohy, která částečně reprezentuje osobnost autora. Poněkud negativněji řečeno, MS je primadona (většinou, ale ne vždy špatně napsaná), která podrývá život a realitu všech postav okolo, ovládne zápletku a podřizuje postavy z předlohy svým sobeckým záměrům.

 

Část 2: Identifikace

Mary Sue se většinou pozná už podle jména a vzhledu. Postava má často neobvyklou barvu vlasů a očí (popř. jiné zvláštní znaky) a exotické jméno. Čímž rozumějte jak jména typu Scarlett, Trinity a Destiny, obvyklá jména s neobvyklým hláskováním či anagramy jmen postav z předlohy nebo jména či přezdívky autora. Totéž platí o příjmení. Takže ve chvíli, kdy otevřete povídku a jako první vás do očí praští jméno typu Battle Stormová, víte, s kým máte tu čest. Rovněž pokud jméno vaší postavy vymýšlíte velmi dlouho, měli byste se nad tím pozastavit.

Pokud má MS chyby, jsou to vždy sympatické chyby, např. nebezpečná naivita. Často mívá neobvyklého mazlíčka, kterého si dokázala ochočit jedině ona, popř. zvláštní artefakt nebo zbraň, kterou nikdo jiný nemůže používat. Exotický původ a kulturní zázemí. Rodinný vztah s hlavní postavou předlohy. Neobvyklé schopnosti, v předloze nemožné. Pochází ze stejné země jako její autor. Tohle všechno ale není pravidlem a už vůbec ne charakteristickým znakem MS.

Mary Sue se dále dělí do několika podkategorií (viz níže, části 3 až 8): MS chudinky, MS bohyně, MS vykrádačky, MS stíhačky a MS dokonalé.

 

Část 3: Mary Sue chudinka

Výskyt: častý

Popis: vede bolestiplný život s rodiči, kteří ji nenávidí, „lepšími“ sourozenci/přáteli, popř. bez přátel, bez milostného vztahu, žádní kluci si jí nevšímají, a eventuálně ještě k tomu všemu byla znásilněna. V nejhorším případě se nedočká žádné spravedlnosti nebo pozornosti okolí, jaká by se jí po tak ošklivé zkušenosti mělo dostat.

Chování: příběh bude pokračovat probuzením v jiném světě, popř. setkáním s osobou (nebo nalezením artefaktu), která postavě pomůže dostat se do světa, kde ji každý bude litovat, najde muže svých snů a budou spolu šťastně žít a zazvonil konec a pohádky je konec.

Co teď: nezapomínat, že ve světě není všechno je špatné a nikdo nemá rád ufňukance. Zneužití a znásilnění zápletce nebo vývoji postavy spíš škodí, zvlášť pokud postava nevykazuje skutečné následky takovýchto zkušeností. Pro kohokoliv, kdo něco takového doopravdy zažil, to bude vyznívat jak urážka.

 

Část 4: Mary Sue bohyně

Výskyt: velmi častý, málokdy osamocený, většinou se vyskytuje pohromadě s MS dokonalou nebo MS vykrádačkou

Popis: tyto bytosti jsou obvykle ultramocné, přičemž o svých schopnostech často nevědí, dokud je nepoužijí poprvé. Jejich schopnosti bývají početné (spočetné i nespočetné), neomezené a někdy dost silné, aby zahnaly všechny záporáky včetně toho hlavního.

Chování: ostatní postavy se budou podivovat její moci a nepochybně se do té úžasné, inteligentní a (často) přitažlivé osoby někdo zamiluje. Příběh bude pokračovat naplněním jejich lásky a šťastným společným životem.

Co teď: Síly vždycky vyžadují léta rozvíjení a ze začátku, když jsou objeveny, mohou ublížit jak soupeři, tak i samotné vaší postavě a nevinným lidem okolo. Magie je nebezpečná hračka, která musí být dlouho a opatrně vylepšována, ne okamžitě vražena do děje. Navíc pokud padoucha nedokáže zabít hlavní hrdina, nedokáže to ani vaše postava. Pokud má vaše postava o svých silách vědět, oznamte to čtenáři předem a omezte jejich rozsah.

 

Část 5: Mary Sue vykrádačka

Výskyt: v našich končinách řidší

Popis: MS bývá znechucena chováním hlavní ženské postavy a místo aby si to s ní vyříkala, zaujme její místo. To znamená, že se MS a její vytoužený objekt k sobě setkají v situaci připomínající déja vu.

Chování: od déja vu situace bude děj pokračovat sblížením oné dvojice a společným životem kopírujícím dějovou linii předlohy

Co teď: tady je třeba víc zapracovat na zápletce, než na postavě. Zápletka je na příběhu nejdůležitější. Bez zápletky je povídka jen nesmyslný blábol bez rozumného děje. Zapojte fantazii a vymyslete vlastní zápletku.

 

Část 6: Mary Sue stíhačka

Výskyt: je to téměř každá MS, která kdy vznikla

Popis: příběh je napsán prvoplánově jako romance MS a autorova vytouženého objektu. Autor do příběhu reflektuje sebe a své vysněné rande. Často díky tomu zapomíná na reálie předlohy. Stíhačky jednoduše zajdou kamkoliv, aby dosáhly kýženého efektu.

Chování: ústřední dvojice se do sebe zamiluje, porazí spolu případného protivníka a budou spolu šťastně žít až do smrti (pokud nejsou nesmrtelní).

Co teď: Posbírejte dostatek materiálu – pokud toho moc nevíte o místě a době děje, najděte si to, vymýšlet si věci, které vypadají dobře, není tak dobré, jak si myslíte. Lidé nežijí pro lásku. Přidejte postavě reálnost, dejte jí vlastní cíl a mety k němu vedoucí. Pokud jediným cílem vaší postavy je získat vytoužený objekt, pak její osobnost zrovna hloubkou neoplývá. Hloubka je realita, realita je originalita.

 

Část 7: Mary Sue dokonalá

Výskyt: nejohavnější typ MS, obvykle se vyskytující v kombinaci s výše zmíněnými druhy MS, hlavně MS stíhačkou

Popis: od ostatních se odlišuje naprostou dokonalostí. Tato stvoření jsou charakterově plytká, krásná, inteligentní, šikovná, šarmantní. Typické adeptky na Miss Universe. A to dvojnásob, protože se jim nemůže nikdo rovnat. Jsou tak výjimečné, že muži (ženy) kolem se do nich zamilují a nedokážou myslet na nic jiného.

Chování: MS je okamžitě a bezpochybně zařazena do Nebelvíru a mužské postavy se o ni porvou, kterýžto boj vyhraje osoba autorčiných preferencí. MS mu za tu rvačku vynadá, ale odpustí mu. Ostatní taky, a od té doby všichni povedou šťastný život.

Co teď: vemte na vědomí důležitou věc – jste jen člověk. Nezáleží na tom, jak krásní byste chtěli být, nebo v jakém vztahu k jiné postavě. Nemůžete být úplně dokonalí a bezchybní. Chyby dodávají postavě hloubku, jak bylo řečeno, hloubka vede k realitě a ta pak k originalitě. Řečeno laicky, čím detailněji charakterizovaná je osobnost, tím je reálnější a originálnější. MS postrádají originalitu, přestože jste si je sami vymysleli. Nezapomeňte, že nejen vy chcete být jako vaše vlastní postava. Když pět lidí napíše pět příběhů s tou samou hlavní postavou, originalita se ztrácí.

 

Část 8: Smrt

Asi jste si všimli, že předchozí příklady končily ve stylu „a od té doby žili šťastně až do smrti“. V některých případech Mary Sue povídka pokračuje dál, obvykle k dramatické smrti alias romantickému sebeobětování se pro milovanou osobu. V tomto případě pravděpodobně nastane jedna z těchto možnosti:

1) Milovaná osoba spáchá sebevraždu, aby mohla být se svým vytouženým objektem/MS. Mohou nebo nemusí být vzkříšeni a nakonec spolu budou dál šťastně žít.

2) Milovaná osoba zasvětí svůj život truchlení a celoživotnímu celibátu.

3) Mary Sue se vrátí zpátky do života díky čistotě své lásky a své obětavosti a smí žít dál šťastně až do druhého konce svého života.

Abyste se této situaci vyhnuli, nezapomínejte, že pouze u Disneyho se stává, že všichni dobří přežijí. Je to těžký, smutný fakt: dobří lidé umírají. Někdy musí zemřít i hlavní postava. Takový je život.

 

Část 9: Postup výroby reálné postavy

Jsou čtyři části charakteru, které když přeženete, pak stvoříte Mary Sue: dovednosti, osud, milostný vztah a vzhled. Když stvoříte postavu, označte si specifické vlastnosti, které bude mít, ať už jsou dobré nebo špatné, a číselně je ohodnoťte – 1 jako nejhorší a 9 jako nejlepší. Přitom 1-5 jsou negativní a 6-9 pozitivní hodnocení. Taktéž ohodnoďte, jaký osud postavu čeká, jak bude úspěšná na poli milostních vztahů a jak dobře vypadá. Až budete hotovi, spočítejte si výsledek – negativní hodnocení odčítejte a pozitivní přičítejte. Snažte se výsledek udržet mezi 10 a 15.

Můžete zkusit i mnohem podrobnější Mary Sue lakmusový test.

 

Část 10: Shrnutí

Když vymýšlíte postavu, je přirozené a nevyhnutelné dát jí/jemu něco ze sebe. Dovoluje to autorovi vytvořit si k postavě vztah, jaký k ní nikdo jiný mít nemůže. Nicméně dát postavě ze sebe příliš moc nebo přehánět určité znaky se ukazuje jako zbytečné, ledaže byste příběh psali v duchu sarkasmu a humoru. Nikdy nezapomínejte na spojení lidského těla a myslí. Fantasy není omluvou pro přílišné zacházení za hranice normálnosti, nejen v postavě samotné, ale i v ději. Toto jsou důležité detaily často opomíjené při vymýšlení postav. Nejdůležitější je toto: Žádný příběh se nikdy nesoustředil jen na jednu postavu. Ano, je to o příběhu oné postavy, ale nikdy ne o postavě. Mary Sue se často pozná podle toho, že se autor příliš moc soustředí na ni. Psaní je hraní si na boha v jiném světě. Svět se netočí kolem jednoho člověka. Někdo jej může zachránit, ale nemusí přitom být v jeho středu. Rozvinout své postavě obzory můžete jen tím, že je omezíte. Pohrejte si, a poznáte, co vás samotné baví.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Mary Sue chudinka (nedokončeno)

Venku lilo z konve, byla tma a zima. Všichni raději zůstávali doma, jen před jedněmi vrátky stála dívka s kaštanově rudými vlasy a už byla notně zmoklá, ale nešla dovnitř, ačkoliv v ruce držela klíče. Radši zůstane v tomhle pekle, než se vracet do toho horšího, kterému má říkat domov.

Z Faithiných kobaltových očích skanula krůpěj vody. Nebyl to déšť, ale slza. Kluci si jí nikdy nevšímali a spolužačky se jí posmívaly. Její mladší sestra Sissi taky. Rodiče milovali jen Sissi, byla vždycky ta nejkrásnější, nechytřejší a nejlepší, a Faith budižkničemu, které si nezaslouží tak dobrou rodinu. Zrovna dnes utekla ven, když ji táta zbil, protože Sissi tvrdila, že jí rozbila zrcátko. Rozbila si je sama, ale vždycky všechno svedla na Faith.

Faith nechtěla domů, ale byla tma a pršelo a připomínalo jí to tu osudnou noc před několika týdny, kdy ji zbili a znásilnili tři místní grázlové. Když přišla domů, rodiče jí vynadali, ať neotravuje, že je to nezajímá, protože Sissi hloupá sousedka řekla, že je povrchní husa. Faith odvětila, že je to přece pravda, a dostala nafackováno. Ti hajzlové jí řekli, že jestli to nahlásí na policii, počkají si na ni a zabijou ji. A tak si dosud beztrestně chodili po městě.

Strčila klíče zpátky do kapsy. Už se nevrátí. Někam uteče. Jen kdyby měla kam. Kamarádky nikde neměla a k sestřenici, která ji pomlouvá, kde může, taky nepůjde.

Pak uslyšela šplouchání řeky pod nedalekým mostem. Pod mostem by mohlo být sucho. Sešla pod most a sedla si tam a opřela se o pilíř. Ve vodě se něco zalesklo. Faith se šla podívat blíž. Byl to nějaký přívěsek. Faith si ho pověsila na krk, našla nejméně mokré místo, jakž takž rovné, odsunula banánovou slupku a rozmoklé noviny, stočila se do klubíčka a usnula ve špinavé kaluži. Do žeber ji neustále tlačil šutr, který nemohla odsunout.

 

Probudila se mokrá a promrzlá, bolela ji záda, v ruce stále svírala nalezený amulet a srdce se jí strašlivě svíralo při pomyšlení, jak ji přivítají doma. Musela tam ale jít. Neměla nic, jen své tričko a džíny ze sekáče a nalezený amulet. Ještě než odejde, vezme si svoje úspory, těžce vydřené tajnými nočními a víkendovými brigádami a uchráněné před nenechavou rodinou. Tady ji nic dobrého nečeká, jen samé týrání a bití.

Když se blížila k domovu, všimla si asi pěti siluet v rozsvícených oknech obýváku. Pozvali si klidně návštěvu, i když jejich dcera zmizela.

Faith si odemkla a vešla dovnitř. Když tiše procházela kolem obýváku, její matka si jí všimla a vyběhla k ní do chodby. Ale nezavřela za sebou dveře, takže její návštěva na ni a Faith dobře viděla.

„Proboha, dceruško,“ spráskla ruce zděšeně, „kde jsi celou noc byla? Měli jsme o tebe hrozný strach, že se ti něco stalo! Proč jsi nám neřekla, že zůstaneš přes noc u kamarádky? Měla sis vzít deštník. Běž se osušit do koupelny. Ještě aby ses nachladila…“

Když Faith rychle vyšla nahoru po schodech do pokoje, její rodiče opět převedli pozornost na Sissi.

Osušila se, rychle opustila koupelnu, než návštěva odjede a Sissi začne zase ječet, že se nemůže jít učesat – přitom měla v pokoji toaletní stolek s obrovských zrcadlem, ale jednoduše ráda dělala sestře ze života peklo – a vytáhla ze skříně své jediné neděravé džínsy, tričko po Sissi a svetr, který si tajně koupila z vlastních úspor a naštěstí si nikdo nevšiml, že má na sobě něco nového, a nesebral jí to. Pak otevřela šuplík se spodním prádlem a zděsila se. Všechny její úspory byly pryč! Kdo objevil tento úkryt?

Venku u hlavních dveřích se ozvalo dvojí prásknutí. Návštěva odešla.

„Faith! Kdes byla, ty děvko?“ Do pokoje vlítla matka. „Zase se někde courala a dělala naší rodině ostudu!“

Dostala takovou facku, až se bolestivě uhodila tváří o hranu stolu. „U… kamarádky…“ V ústech měla krev. „Nechtěla jsem v noci chodit přes celé město a hrozně pršelo…“

„Co je tohle?“ Matka vytrhla ze starého ubohého prádelníku ze smetiště napůl vyházený šuplík. „No? Proč tady děláš binec!?“

„Hledala jsem své úspory,“ řekla Faith dřív, než si uvědomila, že matka jen hledá záminku, proč ji pořádně zbít a zamknout ve sklepě.

„Co si to dovoluješ? Vyžíráš nás a nedáš nám ani korunu? A ještě obviňuješ Sissinku, že ti ukradla peníze! Richarde, slyšíš to? Ona schovává naše peníze! Kdo ví, kdy je ukradla!“

Faith dostala kopanec do žeber, jedno jí musela zlomit. Stočila se a zakryla si obličej rukama, ale matka ji chytila za dlouhé vlasy a uhodila ji do potlučené tváře.

„Jen přijdeš, zase děláš problémy!“ zařval otec. „Lituju dne, kdy ses narodila! Co to máš na krku, ty parchante?“

„Nic!“ zaječela a skryla v rukou poslední majetek, který jí zbyl.

„A ještě je drzá!“ Otec ji chytil za ruku, přičemž jí málem vykloubil rameno, odtáhla ji ke schodům a kopl do zad. Faith si kryla hlavu rukama. Už tolikrát ty schody počítala. Patnáct příležitostí zlomit si vaz a jestli se ani tentokrát nestane a smrt ji nevysvobodí z tohohle pekla, zase ji hodí zbitou do sklepa. Když přistála na odpočívadle, raději se nehýbala. Možná se zase leknou, že jí přerazili páteř nebo tak něco, a raději ji odvezou do nemocnice. A jestli řekne slůvko proti jejich verzi, že spadla ze schodů, zase skončí se zlomenou rukou ve sklepě.

„Tati, co se děje?“

„Nic, Sissinko.“

Teď už ji nechají žít! Faith úlevně vydechla. Teď se budou tvářit, že Faith vůbec neexistuje.

Na chodbě se objevila blondýnka s vodovýma očima. Vlasy měla narovnané a pleť v kosmetickém salónu zbavenou jakýchkoliv vad. Vždycky nosila velmi světlý make-up a modré stíny.

Faith se odplížila do svého pokoje a snažila se co nejméně našlapovat na levou nohu, kterou měla zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Zhroutila se na postel.

„Ahoj, sestro.“

Překvapeně zvedla hlavu. Sissi se na ni málokdy podívala, pokud jí zrovna nenadávala nebo jí něco nepřikazovala.

„Ano?“

„Díky za ty dvě stovky mudlovských liber, koupím si spoustu šik hadrů,“ řekla Sissi sladce. „A mám pro tebe vzkaz od grázla Flashe. Chce tě ještě někdy navštívit.“

„Co to říkáš?“

„Ale ještě neví, kde bydlíme. Neměl u sebe prachy, aby si tu informaci zaplatil. Ale kdybys šla zase o víkendu pracovat, myslím, že ho přeplatíš.“

„Ty odporná mrcho!“ vykřikla Faith.

„Cos to řekla?“

„Slyšela jsi.“

„Já taky,“ zasyčel otec. „Jen ať přijde a zaplatí. Aspoň k něčemu se hodíš. Stejně si nic jiného nezasloužíš. A teď zmiz! Je mi z tebe zle, když tě vidím.“ Naštěstí odešel. Sissi taky.

Faith vstala a se zděšením zjistila, že má na tričku krvavé skvrny. Udělalo se jí špatně. Posadila se a přehodila zpátky dopředu amulet, který jí sjel na záda.

„Ty tady ještě jsi?“ objevil se ve dveřích otec. „Neříkal jsem ti, abys zmizela?“

Fatih vyskočila a rychle sešla dolů ze schodů. V přízemí se zastavila. Nemá teď vůbec nic a když se dovleče do místní nemocnice, snad ji tam ošetří.

„Dělej!“ zařval otec a odvlekl ji do sklepa. Mrštil s ní o zem, takže dopadla na zlomenou nohu. Otec ji obešel a kopl vší silou do hlavy. Faith bolestně vykřikla. V agónii sevřela nalezený přívěšek a zavřela oči.

Pak ucítila, jak jí kdosi zarazila do břicha hák a táhl ji někam nahoru. Co jí to ten hajzl udělal…?

 

Otevřela oči, dosud semknuté bolestí a strachem, co spatří. Ale viděla jen tmu. Přejela si rukou po břichu – nenašla žádnou strašnou ránu, ale po zorném poli jí přeběhla roztřepená pulzující krvavá skvrna a ruka slabostí spadla na koberec. Další pohyb raději neriskovala.

Koberec? Tenhle neznala.

Bylo tady podivné ticho. Aspoň že jsou pryč a den, kdy ji ubijí k smrti, že zase o kousek posunul. Možná se dokonce dožije sedmnáctých narozenin.

Pak, snad po půlhodině, uslyšela jakési kroky. Podvědomě se napjala, ačkoliv věděla, že utéct v tomhle stavu nemůže. Buď přichází otec, nebo matka, anebo Sissi a ta někoho z nich přivede…

„Kdo jste?“ zeptal se cizí, chraptivý mužský hlas. „Jak jste se sem dostala?“

Ani neotočila hlavu, stejně viděla jen černočernou tmu. Možná radši vypadne a nechá ji na pokoji.

„Sakra…“ Vzal ji za zápěstí a přitiskl palec k tepně. Faithina ruka sebou škubla, jakoby si pamatovala, jak jí před pár lety matka vyhrožovala, že ji podřeže. „Holka, slyšíš mě?“ Dotkl se jejího čela, zase zanadával a jeho ruka ji zastudila na šíji. Po vlasech jí přejel kožený řemínek amuletu. Chvíli bylo ticho.

Pak jí muž opatrně podsunul ruce pod ramena a stehna. Zvedl ji a někam s ní šel, po schodech nahoru… Faith chtěla promluvit, ale když pohnula hlavou, doslova jí o sebe zaskřípaly kousky zlomeného obratle. Zasténala bolestí a propadla se do milosrdného bezvědomí.

 

Když se probudila, cítila se divně. jakoby se vznášela nad zemí. Nic ji nebolelo. Zvláštní… už dlouho se klidně nevyspala, aniž by ji nebolely modřiny a naraženiny. Přetočila se na bok do příjemnější polohy a otevřela oči.

Tma.

„Nevidím,“ zakňourala.

„Po té ráně do hlavy? Nebo už je to déle?“

Leknutím nadskočila. „Kde jste?“

„Tady.“ Zaslechla kroky blížící se k ní. Reflexivně ucukla, když ji vzal za ruku. Ale aspoň tušila, kde se neznámý muž nachází. „Mohla byste mi vysvětlit, kde jste přišla k tomu Přenášedlu?“

„K čemu?“

„Přenášedlu. To je ten amulet.“

Takže rozuměla dobře. „Našla jsem ho v řece pod mostem.“ Tady něco nehrálo, ale pořád nevěděla co. „Kde to jsem?“

„Ve starém hnusném baráku jedný povedený rodinky.“

„A co tady děláte vy?“

„Bydlím.“

Teď z toho opravdu měla v hlavě zmatek. Takže vůbec není doma. Kam se proboha přenesla? „A jak jsem se sem dostala?“

„To byste měla vědět vy. Našel jsem vás na zemi v chodbě.“

„Naposled si pamatuju, jak mě naši zase zbili.“

„Víc nic?“

Faith se zamyslela. „Vlastně ano. Přeneslo mě to sem. Ale to už jsem neviděla, otec asi použil nějaké kouz-“ zarazila se. Málem pozdě.

„Kouzlo.“

Neřekla nic.

„Jak si myslíte, že jsme vám spravili ty zlomeniny? Něco jsem zvládl sám, ale k té vaší hlavě jsem radši pustil Molly.“

Takže je tu ještě nějaká žena… Ale stejně bude lepší jim nic neříkat, že ona kouzlit neumí, stačí, že už tomu chlapovi řekla, že nevidí. „Když zase začnu vidět?“

„To nevím. Snad vám pomůžou v nemocnici. Nemáte hlad?“

„Ano… ale nejdřív bych se chtěla umýt.“

„Zavedu vás do koupelny.“ Vzal ji za paži a šel vedle ní.

Faith raději natáhla ruku před sebe se strachu, že narazí do stěny. Najednou se obrátili doprava a rukou nahmatala dřevěné dveře. Přejela po nich a našla kliku. „Díky,“ řekla, vklouzla dovnitř a hned za sebou zamkla. Postupovala podél zdi. Nejdříve objevila umyvadlo, ve kterém si opláchla obličej, a pak vanu. Když si ji napouštěla, kdosi zaklepal na dveře.

„Slečno?“ Nějaká žena. Zněla velmi mile. Mateřsky. „Přinesla jsem vám ručník a vaše oblečení.“

„Díky.“ Odemkla.

„Ehm… já jsem Molly.“ Vzala ji za tápající ruku. „Zvládnete to?“

„Faith. Myslím, že ano. Co je šampon?“

Molly jí vložila do ruky skleněnou lahvičku. Faith si ji ohmatala a položila zpátky na vanu.

„Levý kohoutek je studená. Mýdlo máte tady.“ Navedla jí ruku ke stojánku. „A…“ zapřemýšlela, „ručník vám dám před kohoutek. Kdyby se vás nikdo neujal, jděte doleva a pozor na schody, jsou na konci chodby. Po nich dolů a druhé dveře vpravo jsou kuchyně, budu tam.“

„Dobře… moc vám děkuji.“

Když se celá osprchovala a umyla si vlasy, povedlo se jí najít lahvičku z broušeného skla. Přičichla k ní a trochu si nalila na ruku. Koupelový olej! Takový měla Sissi. Faith se ještě nikdy nekoupala. Nalila si plnou dlaň a pustila teplou vodu, zatímco si rozčesávala u umyvadla vlasy a zamotala je do ručníku.

Přidržela se okrajů vany a vlezla do horké koupele. Teplo se rozlilo její tělem. Cítila se nejlépe za celých šestnáct let života.

Když vylezla, byla voda skoro studená. Oblékla se, načesala vlasy dozadu a podél stěny došla ke dveřím. Nešly otevřít. Na chvíli zpanikařila, než si vzpomněla, že se zamkla.

„Faith? Jestli chcete, zavedu vás dolů,“ ozvalo se za ní.

„A-ano. Díky.“ Když se soustředila na sluch, povedl se jí najít jeho ruku, pohnula se z místa až potom, co vykročil on – sice na něj neviděla, ale chtěla ho mít před sebou. Soustředila se, aby případně našla cestu zpátky do koupelny, kde se může zamknout. V nejhorším případě.

„Tady jsou schody.“

Druhou rukou se chytila zábradlí.

„Já vám pomůžu.“

„Ne… sejdu to sama.“ Jeho ruku ale nepustila. „Jestli se mi nevrátí zrak, musím se naučit spoléhat na jiné smysly.“

„Dobře. Ale spadnout vás nenechám.“

To už se mi stalo tolikrát, že sletím i slepá a nezabiju se, pomyslela si, když nohou ohmatávala hrany schodů a pevně se držela zábradlí.

„Jsme dole.“

„No konečně.“

„Teď jsme u dveří do kuchyně.“

Ozvalo se cinknutí talíře o stůl. „Máš hlad, zlatíčko?“

Faith pustila ruku svého průvodce a vrazila do stolu. „Promiňte.“ Takhle jí ještě nikdo neřekl… nikdy, v celém životě. Zatřepala hlavou a potlačila slzy. Místo toho našla židli a posadila se ke stolu. „Ano, mám…“

Hladově zhltla dvě topinky, než se začala shánět po džemu. „Vy tady taky bydlíte?“

„Ne, jsem tady jen dočasně. Bývá tady ještě občas moje rodina a Remus.“

Faith se zarazila. Bude tady sama, v tomhle velkém domě, a s dvěma cizími chlapy, o kterých vůbec nic neví? „Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„Sirius.“

To jméno jí bylo nějak povědomé… nepříjemně povědomé…

„Kde bydlíte, Faith?“ ozvala se Molly. „Vezmu vás domů.“

„To nikdy!“ vykřikla Faith a vyskočila ze židle. „To mě můžete rovnou zabít! Moje rodina to tak jako tak udělá.“

„Ale Faith, to přece –“

„Přenesla jsem se z domova!“ pokračovala dívka a dívala se tam, kde tušila Molly. „Nebýt toho amuletu, jsem teď možná mrtvá!“

Nastalo ticho.

„Jste tady vůbec?“ zašeptala do své černé tmy. „Poslouchá mě někdo? Zajímá to někoho? Aspoň jednou v životě?“

„My tě posloucháme,“ řekl Sirius.

Posadila se a omluvně se usmála. „Nemohla bych zůstat tady?“

„Ale…“

Sirius cosi potichu řekl Molly, Faith nerozuměla ani slovu, a Molly zmlkla. „To bys mohla. Ale není to místo pro dívku jako jsi ty.“

„Ale já nemám kam jít.“

„Proč vlastně nejsi v Bradavicích? “

„Já tam vůbec nechodím. Nikdy jsem nepřekročila práh spěšného vlaku.“

„Tobě nepřišel dopis?“

„Já nevím. Rodiče by mě stejně asi nepustili…“

Sirius přistoupil k ní a cosi jí vtiskl do dlaně. „Švihni.“

Neptala se na nic a švihla rukou. Cosi zapraskalo a Sirius s Molly se na sebe překvapeně podívali.

„Takže tě asi opravdu nepustili,“ pronesla Molly. „A co tvoje sestra?“

„Ta tam chodí. Oni jsou všichni taky kouzelníci.“

„Ta tvoje rodinka je asi dost zajímavá,“ pronesl Sirius. „Neposlat dítě do Bradavic?“

„Jo, to je,“ odfrkla si Faith znechuceně. „Ale navenek se tváří jako andělé. Jmenují se Flamestormovi.“

„Panebože,“ vydechla Molly, „to je ta nejhorší ze všech černokněžnických rodin!“

Faith upustila hůlku, protože cítila, jak ji kdosi vzal za druhý konec. „Ale já ne,“ hlesla. „Vždyť nemám ani hůlku…“

„Tu si seženeš.“

„Ale já nemám ani cent. Sestra mi sebrala všechny úspory.“

„S tím si starosti nedělej, děvče.“

Faith přikývla a vzala si další topinku. Teď se nemusí bát budoucnosti, když je daleko… ale co Sissi? Co se teď stane, neobrátí se jejich hněv proti ní, když Faith zmizela? Nejspíš jim to bude jedno… ale stejně by se teď ráda vrátila pro Sissi, protože tu ještě může zachránit před zlem, které v ní rodiče pěstují.

Možná se uvidí v Bradavicích. Je tam Sissi jiná, když není pod jejich vlivem?

Tak přemýšlela, když šla po schodech nahoru a orientovala se podle zábradlí. Když mechanicky zvedla nohu na další schod, šlápla do prázdna a natáhla se na podlaze.

„Mudlovští šmejdi... Zrádci krve!“ rozlehlo se chodbou strašlivé ječení.

Faith vyskočila na nohy, roztáhla ruce a otočila se dokola. Našla stěnu.

„Ruce pryč od domu mých otců!“

„Otců?“ zeptala se Faith zdroje kraválu. „Co je tohle za barák?“

„To je dům prastarého a váženého rodu Blacků! Jak se odvažuješ tak hloupě ptát, ty… ty parchante ze vznešené krve!“

„Hezké ráno, matičko!“ zařval odkudsi Sirius a mířil někam k ječící babizně. „Tak ahoj, moc rád jsem tě viděl, teď už se s tebou zase loučím,“ dodal a někde zahrkaly záclony.

Dům Blacků? Sirius řekl, že tady bydlí… a pak si vzpomněla, odkud to jméno zná. Před pár lety vyslechla rozhovor rodičů o šíleném vrahovi, kterému se záhadným způsobem povedlo utéct z kouzelnického vězení.

„Proboha,“ vydechla a podél stěny doběhla do pokoje, zavřela za sebou a zamkla na tři západy. Dál už to nešlo. Obešla celý pokoj, ten však žádné jiné dveře neměl. Zato se praštila o skříňku a zakopla o koberec.

Klesla na postel a rozplakala se. Byla slepá a odkázaná na dobrou vůli lidí, kteří se tady schovávají před spravedlností nebo bůhvíčím…

„Slečno Flamestormová?“ zabušil někdo na dveře.

Vylezla z postele a došla ke dveřím, ale neodemkla. „Ano?“ Ten hlas neznala. „Kdo tam?“

„Návštěva. Večer tady byla porada, zůstal jsem tady. Mamka říkala, že má barák novou obyvatelku.“

Odemkla a vyšla ven. „Je tady ještě někdo?“

„Ne, všichni jsou pryč nebo už spí. Nevzbudil jsem vás?“

„Ne…“

„Já jsem William Weasley. Říkejte mi Bille.“

„Faith Theresa Flamestormová.“

„Mám vám… ti říkat Faith nebo Tesso? Mně je dvacet jedna, může si tykat. Jestli chceš.“

„Jasně… ještě nikdo mi neříkal Tesso.“

„Já začnu. Nechceš jít dolů? Je tam ještě zbytek vína. Sám to nevypiju.“

„Ráda. Ale já jsem…“

„Nevidíš? Já vím.“

 

Uběhla hodina, možná dvě. Faith a Bill seděli na křeslech u krbu a Bill hrál na kytaru. „Máš hezký hlas. Musíš mít dobrý hudební sluch. Umíš na to hrát?“

„Ne.“

„Tak to zkus. Není to tak těžké.“

Dal jí na klín kytaru a navedl její ruce na struny. „Tuhle tady stiskni… tak to je akord A-moll…“

„Počkej, něco zkusím… to ne, to taky ne… tohle je E dur, že?“

„Ukaž…? Fakt je. Jaks to poznala?“

„Ani nevím. Prostě to slyším.“

„A fakt jsi nikdy na nic nehrála?“

„Kdysi na klavír, jako dítě, když rodina nebyla doma. Učila jsem se sama. Ale už je to dlouho.“

„To máš určitě absolutní sluch,“ řekl Bill uznale. „Škoda, že tady není pořádné piano. Táta a Sirius se ho pokoušeli naladit, ale nepovedlo se jim to.“

Nahoře cosi zazvonilo, babizna z obrazu začala ječet a kdosi ji umlčel.

„To byl tvůj budík?“

„Jo. Je šest ráno.“

„Nemohl to vypnout?“ ozvalo se za nimi rozespale. Faith nadskočila, protože to byl Sirius Black. „Takový šoky hned po ránu:“ Hlas prošel kolem ní a Faith pustila kytaru a odsunula se blíž k Billovi. „Ahoj… co se děje?“

„Tessa tě neviděla,“ připomněl mu Bill odpornou krutost rodiny Flamestormů.

„Aha… Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat.“

„To nic,“ řekla Faith tiše, vstala a popaměti odešla do kuchyně.

 

Bill ráno někam odjel. Faith se moc nechtělo z pokoje, protože v tomhle velkém baráku není nikdo, jen se po chodbách motá ten uprchlý vrah. Seděla proto na postěli a celé hodiny se snažila v té tmě najít jediný záblesk světla. Copak už nikdy neuvidí? Teď, když jí svitla naděje na lepší život?

„Slečno Flamestormová?“

Otročila hlavu za hlasem. „Kdo je to?“

„Nebyl jsem si jistý, jestli tady jste. Jmenuji se Remus. Můžu vám říkat Tesso?“

„Jistě. Pojďte dál.“

Zavřel za sebou dveře a matrace se prohnula, jak se sedl na postel. „Jak dlouho už nevidíš?“

„Pár dní… doufám, že to nebude na celý život.“

„Sirius mi řekl, že ses obdivuhodně zorientovala v domě. Jsou ale věci, na které oči potřebuješ. Čtení učebnic, psaní poznámek, taky ke kouzlení…“ Zavrtěl se na posteli a náhle ji vzal za ruku. „Dokážeš říct, kde jsem teď?“

Faith se otočila za hlasem, natáhla ruku ve výšce svého obličeje a dotkla se jemných vlasů, které jí sklouzly z ruky.

„To je dobré… Pokud všechno zvládneš, aniž bys potřebovala zrak, není problém poslat tě do Bradavic. Připrav se ale na to, že se budeš muset hodně doučit.“

„Občas jsem tajně četla sestřiny učebnice.“

„Tak to rád slyším. Snad sama víš, kde máš největší mezery. Prozatím potřebuješ hlavně hůlku. Molly tě zítra vezme na Příčnou a sežene ti potřebné knihy.“

Druhý den dopoledně Faith seděla u stolku před cukrárnou Floreana Fortescuea a ujídala ze zmrzlinového poháru, když se náhle přihnala paní Weasleyová a rozčileně odsunula vedlejší židli.

„Co se stalo? Jaktože jste tady tak brzy?“ zeptala se Faith vylekaně.

„Byla jsem u Gringottů, jak jsem ti říkala,“ vysvětlila jí Molly. „Bill tam našel nějaké podivnosti. Vypadá to, že jsi zdědila nějaký majetek, ale tvoji rodiče s ním manipulovali.“

Ani ji to nepřekvapilo.

„Nechápu, jak je to možné. Dědictví je přece chráněno kouzly, na tvůj majetek nemohl nikdo sáhnout, ale jim se to povedlo. Navíc na péči o tebe dostávali měsíční rentu, za jakou by tě měli hýčkat jako princeznu. To je neuvěřitelné.“ Vložila jí do ruky klíček. „To je od tvého sejfu. Už jsi dojedla? Výborně, půjdeme ti k madame Malkinové nakoupit nějaké oblečení a do nemocnice na vyšetření. Vybrala jsem ti nějaké peníze.“

 

„Sluší ti to,“ řekl na její adresu Sirius, když se vrátily.

Faith se jen nuceně usmála. Měla rozpuštěné vlasy a na sobě kobaltově modrý hábit s kapucí. Podle paní Weasleyové jí dokonale ladil k očím.

Odešla nahoru s taškami v jedné ruce, druhou se dotýkala zábradlí, aby udržela správný směr a nevzbudila tu uječenou babiznu. Sedla si v pokoji na zem a začala vytahovat z tašek nové oblečení a skládat je do otevřeného kufru, který jí půjčila paní Weasleyová. Většina jí padne jako ulitá, protože jí je v Hábitech pro každou příležitost šili nebo upravovali na míru. Školní hábit – černý, svetr – tmavozelený… s bledě růžovou výšivkou, sukně – růžová, společenské šaty ze sametu… jaká že je jejich barva? Paní Weasleyová jí doporučovala tmavomodré, prodavačka černé, Faith si vybrala ty sametové­ tmavomodré. Měla k nim i sadu spon, hřebínků a sítěk na vlasy. Bílá noční košile, fialkové saténové pyžamo…

Pouzdro s hůlkou.

Opět se jí sevřelo srdce, stejně jako v obchodě, když pan Ollivander začal mluvit o její neblaze proslulé rodině.

Aniž krabici otevřela, odložila ji do kufru a hořce se rozplakala. Proč ji pořád pronásledují její krutí zlí rodiče, když se provinila jen tím, že vždy stála na straně dobra?

Vrzly dveře a následovaly tlumené zvuky měkkých tlapek na koberci. Na kočku to bylo moc velké, ale kdo tady má psa? Pes vyskočil na postel a položil jí hlavu do klína.

„Kde se tady vzal?“ zakroutila nechápavě hlavou a pohladila ho po zádech – ležel stočený vedle ní a musel vážit tak metrák – a pak si unaveně lehla a udělala si z něj měkký hřejivý polštářek.

 

Probudila se s zarudlýma očima ve své posteli. Asi ji tam někdo odnesl nebo si v polospánku šla lehnout. Měla hlad jako vlk, takže sešla dolů a na schodech si počínala velmi opatrně, aby neprobudila babiznu. „Dobré ráno,“ oznámila kuchyni.

„Dobré. Chceš taky vejce se slaninou?“

„Díky, dám si.“ Sama by si jídlo nachystat nazvládla. Zůstane navždy závislí na pomoci druhých? „Kde je ten pes?“ zeptala se. „Chci mu taky něco dát.“

„Jaký pes…? Jo áha. Toho tady měla Emmeline Vanceová, ráno si ho vyzvedla.“

Škoda… takže jí společnost dělat nebude. „Vy… nechodíte nikdy ven?“

„Nemůžu.“

„Ach tak… a jak dlouho…?!“

„Už jsem taky skoro rok.“

Otřásla se. „To vám nezávidím.“

„Vždycky jsem to tady nesnášel.“ Řekl nějaké kouzlo a na stole přistály dva talíře.

„Díky.“

„Buďte ráda, že nevidíte, jak to tady vypadá. Je to starej hnusnej barák.“

Najednou jí ho bylo líto. „Mohl jste taky skončit tam, odkud jste utekl,“ ujelo jí.

„Ještě mám šanci. Jestli někdy bystrozorům docvakne, že honěj nepravého, vypadnu odtud a nikdo mě tady už neuvidí.“

„Chápu. Až moc.“

 

Uplynulo několik hodin. Faith seděla na pohovce, nohy měla poskládané pod sebou a loket opřený o opěradlo.

„Teď jsi pohnula okem. Vidíš něco?“

„Ne.“

Svícen cvakl o stůl. „Takže nic. Už jsem myslel, že ano…“

Opřela si hlavu o opěradlo. V nemocnici, kam ji včera vzala Molly, jí řekli, že se jí zrak bude vracet postupně, ale na otázku, jestli se jí určitě vrátí, mlčeli. „Ani nevím, jak vypadáte, Sirie. Začínám nový život, který nemůže být horší než ten předchozí, a nic z něj neuvidím.“

„Budeme to zkoušet dál. Dočkáš se.“

Anebo strávím zbytek života s holí… něco ji napadlo. „Nehýbejte se,“ řekla. „Můžu přece vidět i jinak. Slyším vás a vím, kde jste… jste tady.“ Natáhla paži a dotkla se studených kadeři. Delších a neupravených. Pokračovala dále, ke kořínkům vlasů, objela prsty Siriovo čelo, jedno oční víčko, nos, vystouplou lícní kost, strniště na bradě. Pak narazila na ruku, položenou na opěradla stejně jako předtím ta její. „Vy máte natržený rukáv?“

„Chytil jsem se o skříňku.“

Stáhla ruku zpátky. „Budu si na tohle muset zvyknout.“

„Člověk si zvykne na cokoliv. Proto jsem pořád ještě příčetný. I když vypadáte, že tomu nevěříte.“

„Já… promiňte.“

„Neomlouvejte se. Občas jsem si tím taky nebyl jistý.“

V náhlém hnutí mysli se přesunula k němu a oběma rukama ho objala.

 

„Nic, vůbec nic? Tak zkus jedno oko zavřít.“

„Nevidím nic. Nemá to cenu.“

„Sirie, Tesso, ahoj,“ donesl se k nim Billův hlas. „Tesso, vem si nějaký slušný hábit, musíme hned na ministerstvo.“

Faith se otočila, ačkoliv nemohla vidět, jak se tváří. „Co se děje?“

„To ti vysvětlím potom.“ Vzal ji za ruku a rychlými kroky vedl do pokoje i přes její oprávněné protesty, že pomoc nepotřebuje.

„Kam jdeme?“

„Na ministerstvo kouzel.“

„A co si mám vzít na sebe?“

„Třeba ten černý hábit.“ Podal jí pečlivě vyžehlený hábit, další dojemný projev Mollyiny mateřské péče, a odešel za dveře. „Ozvala se nám tvoje matka.“

Srdce se jí zastavilo. Upustila hábit zpátky do kufru. „Nikam nejdu,“ řekla. „Nechci se tam vrátit. Raději zůstane tady, když se i vrah ke mně chová lépe než ona.“ Krev se jí nahrnula do tváří. Sirius je možná vyloučen ze společnosti a odsouzen, možná někdy někoho zabil, když bojoval proti Voldemortovi, ale není vrah. Věřila mu, když jí včera vyprávěl svůj příběh. A věděla, že jinak jedna nemohl. „Už jsem to řekla Molly!“

„Já myslím tvou skutečnou matku, Tesso, tys ji nikdy neviděla.“

„Cože?“ Zase se k němu otočila – a to byl dokonce za dveřmi.

„Flamestormovi jsou mezi kouzelníky známí jako nejhorší rod, Blackovi hadr. K těm by tě nikdo se zdravým rozumem neposlal. Mamka ti neřekla o tom jméně?“

„Jakém jméně, o čem to mluvíš?“

„Takže neřekla.“

Faith si klekla ke kufru a horečně hledala svůj hábit. Rychle jej na sebe oblékla, shodila ze sebe džíny ze sekáče a místo nich si vzala svou novou světle růžovou sukni a modrý svetřík. Je půlka května, venku bude teplo. Vlasy smotala do sametového skřipce a obula si lodičky.

„Už jdu!“

Bill jí přišel naproti a položil jí ruce na ramena. „Stůj. Já se s tebou přemístím.“ S tím ji zvedl do náruče a Faith pocítila krátkou závrať. Postavil ji na zem a vzal za ruku. „Jsme tady.“

Sluch jí prozradil, že vlevo od ní je nějaká fontána a kolem chodí spousta lidí.

„Do dvou je dost času. Nesedneme si?“ Odvedl ji k lavičce.

„Jistě. Chci vědět, proč tady jsem.“

„Tak… já nevím, jak začít…“

„Vem to od začátku, popořadě. Říkal jsi něco o nějakém jméně.“

„Dobře… mamka šla včera vybrat z tvého trezoru nějaké peníze. Trezor tam byl, ale byl zapečetěný a navíc je na něm jiné jméno, než jsi nám řekla.“

„Ale to bylo moje jméno.“

„Splést se nemohli. A ta pečeť… teď se podrž. V kouzelnickém světě jsi oficiálně několik let po smrti.“

Faith překvapením málem spadla z lavičky. „Co je to za hloupost?“ Ale musel mluvit pravdu. Proto jí nepřišel dopis ze školy. Žila u své rodiny zapomenutá, nikdo nevěděl, že existuje. Celý svět na ni zapomněl.

„Je to vlastně docela jednoduché. Zdědila jsi majetek, který ti chtěli Flamestormovi vzít – i když na tebe dostávali každý měsíc docela hodně peněz – a proto nějak přesvědčili kouzelnický svět, že jsi v osmi letech zemřela. Jak to udělali, to nevím. Asi v tom bude nějaká černá magie. Byla jsi ale oficiálně jejich dcera, takže v případě tvé smrti zdědí majetek Sisiella Flamestormová, protože je úředně tvou sestrou. Té ale ještě není semdnáct, takže tvůj nemovitý majetek dostali do správy její rodiče a trezor byl zatím zapečetěn, ale je z něj jednou měsíčně odesláno dvě stě padesát galeonů jejím rodičům. Kdyby ses objevila o měsíc později, až bude tvá sestra zletilá, už mohlo být pozdě, mohla peníze vybrat a převést na svůj vlastní účet. Už tak prodali tvůj dům a pozemky. Přišla jsi o polovinu majetku, který ti po právu náleží.“

Faith ho poslouchala s překvapeně otevřenými ústy. Má peníze! Zjevně spoustu peněz. Může začít nový život, jak se jí zachce. „Takže: na tom trezoru je čí jméno?“

„Tvoje skutečné.“ Bill se odmlčel a vzal ji za ruku. „Ty se totiž vůbec nejmenuješ Faith Theresa Flamestormová.“

„Jsi v pořádku?“

„Ano… jen překvapená.“

„Ještě máme chvíli čas.“

„Tak pokračuj, chci vědět všechno!“ zavřela oči a opřela si hlavu o jeho rameno. „Znám tu svou rodinu jako vlastní boty. Asi by mě zabili, hned jako dostanou všechny moje peníze.“

„Ano… paní Flamestormová má sestřenici Linette. Před sedmnácti lety přišla do jiného stavu. Dítě pokřtili jako Theresu Faythelynne Elizabeth Spencerovou a bylo posláno na vychování právě ke sestřenici do Londýna. Lord Theodore Spencer tě uvedl v závěti jako svou dceru a jedinou dědičku, ale bohužel se nenašel tajný oddací list tvých rodičů. Tvůj otec byl zabit Smrtijedy. V den tvých sedmnáctých narozenin jsi měla zdědit jeho majetek. Zbytek už víš.“

Přikývla. Její otec je mrtvý, a její matka? „Proč mě moje matka nikdy nehledala?“

„Nevím. Rodina ji poslala za perspektivním snoubencem do Ameriky. Tam o její minulosti nikdo nevěděl. Kdoví, jestli vůbec věděla, kde jsi. Vdala se tam a začala znovu jako novomanželka. Možná si myslela, že jsi mrtvá. Teprve dneska ráno jsme ji kontaktovali a ve dvě se má objevit.“

„Kolik je hodin?“

„Už bychom měli jít, jsou skoro dvě.“

Vedl ji chodbou do jakési kanceláře. Když vstoupila, posadil ji do křesla a zavřel dveře. Dívka sebou leknutí trhla, když se před ní znenadání ozval cizí mužský hlas: „Dobrý den, slečno Spencerová. Jmenuji se John Blacksmiths.“

Faith k němu natáhla ruku a on ji stiskl. „Dovolte, abych vám představil madame Davidsonovou, vaši matku.“

Faith se bezradně otočila, kam jí Bill naznačil dotekem na rameni, a natáhla paži do vzduchu.

„Co to má znamenat?“ ozval se zleva ženský hlas. „Copak ty mě nevidíš?“

„Ne,“ zašeptala Faith se slzami na krajíčku. „Mami!“

Linette Davidsonová přistoupila k dceři a objala ji. „Moje dítě…“ řekla pomalu, ale bez jakýchkoliv citů nebo mateřské lásky. „Proč mi to nikdo neřekl?“ Pohladila plačící dívku po vlasech a odtáhla se. „Jak jsi krásná,“ řekla.

Za nimi bouchly dveře.

„Richarde Flamestorme!“ vykřikla vztekle Faithina matka. „Chci od tebe slyšet vysvětlení, a to okamžitě!“

„Linetto…“ řekl podlézavě pan Flamestorm. „Faythelynnko!“ vykřikl afektovaně a přiskočil k Faith, která zhnuseně ustoupila a narazila do Billa. „Kam jsi zmizela? Báli jsme se o tebe, Přenášedlo tě odneslo bůhvíkam a… a nechápali jsme, kdo tě mohl unést, když všichni věřili, že jsi mrtvá, abys byla v bezpečí… raději jsme riskovali život vlastní dcery, než tebe…“

„Zmlkni, ty podlézavý hade!“ vykřikla Faith, obešla ho a znechuceně vyběhla ze dveří. Když se dostala k východu, někdo strčil nohu mezi zavírající se dveře. Faith uskočila do rohu. Kdoví, kdo to je…

„Tesso… nevěděl jsem, že sem přijde, nechápu, odkud se to dozvěděl,“ vyhrkl Bill.

„Počkejte!“ vykřikla za nimi Linette.

Bill vyvedl Faith z výtahu.

„Tessinko,“ řekla udýchaně její matka, „je mi to všechno tolik líto, kdybych jen věděla, že o tebe není tak dobře postaráno… Přijď na zmrzlinu. Nebo na kávu.“

„Půjdu,“ hlesla. „Kdy? Teď?“

Zaváhala. „Necháš mi chvíli času? Musím si na to zvyknout… nevěděla jsem, že svou dceru ještě někdy uvidím. Musím dneska ještě vyřídit nějaké neodkladné záležitosti... nebude to na dlouho. Nechám tady panu Weasleymu svoji adresu.“ Otočila se k Billovi a cosi hledala v kabelce. „Tady je moje vizitka. Moc děkuji vaší rodině, že jste se o ni postarali a vrátili mi ji. Kdykoliv budete něco potřebovat – cokoliv – ozvěte se. Já teď musím odejít.“ Políbila Faith a čelo a přemístila se pryč.

Faith překvapením div nezakopla při vystupování z výtahu. Její matka jí teď určitě vynahradí těch šestnáct let, kdy ji neviděla vyrůstat a netušila, jaká příkoří na ni páchají její pěstouni.

„Tesso,“ řekl Bill a vzal ji za ruku, „je toho teď na tebe moc, já vím. Ty nepříjemné právní záležitosti vyřídí paní Davidsonová. Možná dostaneš zpátky i dům a panství. Pomůžu ti sbalit věci. Mám ti pro něco zajet k Flamestormovým?“

Faith se zamyslela; jediné, co kdy měla, byl její tajně koupený svetr a ten teď má na sobě. Nemá tam nikde nikoho, s kým by se chtěla rozloučit. „Ne,“ řekla. „Nechci už mít s tou zkaženou rodinou nikdy nic společného. Toto je tečka za mým dosavadním životem. Už nejsem Faith; ty, Sirius, Molly, vy všichni a moje matka jste mi začali říkat Tesso, a tak…“ opřela se o kašnu, o které se možná nikdy nedozví, jak vlastně vypadá, a rukou rozehnala vlny, „od této chvíle jsem Tessa Spencerová.“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Mary Sue bohyně (ukázka)

První kupé Malfoy, Crabbe a Goyle – ani omylem, druhé banda vyplašených prváků – málo místa, třetí plno, čtvrté plno, páté čtyři kury a prázdno – kdoví, kdo tady je, šesté plno…

Hermiona zavřela šesté dveře a navztekaně hodila pohledem po Ronovi. „Kdybych nevykecával s Patilovými, tak si někam sednem,“ zavrčela a už jen se setrvačnosti nakoukla do sedmého kupé. „Jé, volno… ahoj, můžem přisednout?“

„Jo,“ ozval se z kupé příjemný dívčí hlas.

Harry, Ron a Hermiona vešli dovnitř. U okna seděla drobná hezká dívka s vlnitými vlasy po ramena, ve kterých se jí míchaly odstíny zlaté, popelavé a sem tam i narezlé. Když si Hermiona sedla vedle ní, obrátila se k nim, zamávala řasami a rozpačitě se usmála. Harry si všiml, že na sobě ještě má mudlovské oblečení, a mohla být tak stejně stará jako on. Její oči byly listově zelené a na porcelánové pleti se nedaly přehlédnout.

„Tebe jsem tu ještě neviděl… kam chodíš? Já jsem Harry, to je Ron, tohle Hermiona. Moji nejlepší přátelé.“

Ron a Hermiona se na sebe podívali a Hermiona zrudla.

„Trinity Battleová,“ řekla dívka. „Jsem šestý ročník Nerel… ehm, Nebelvíru. Co se ti stalo?“

„Ale nic,“ zakryl si Harry jizvu ofinou.

„Tak to chodíš s námi,“ řekla Hermiona. „Ale ještě jsem tě nikdy neviděla…“

„Jsem tady nová. Ještě před měsícem jsem vůbec nevěděla, že nějaká kouzelnická škola existuje.“

„Tobě nepřišel dopis?“ zeptal se nechápavě Harry. „Ale ty přece nejsi mudla, že…?“

„Napůl jo.“ Trinity se na něj usmála. „Já si vždycky myslela, že jsem mudla úplně. Jenže pak jsem jednou v srpnu šla domů a v jedné tmavé uličce mě přepadli nějací lidi v černém s maskami – Smrtijedi. Chtěli, abych šla s nimi. Když jsem řekla, že to nikdy neudělám, jeden na mně poslal takové zelené kouzlo, co mě prý měli zabít, ale nic se mi nestalo. A potom mě zahnali do kouta a jeden říkal: „A máme tě, Asynje!“. Já jsem na něho křičela, že se asi splet a žádná Ásynje nejsem, přitom k němu natáhla ruku, chtěla jsem mu vrazit prsty pod klíční kost – dělám karate – a najednou mi z ruky vyrazilo bílé světlo a zabilo všech pět. Když jsem to doma povídala mamce, tak mi řekla, že jsem opravdu napůl Ásynje, protože můj otec je Ás.“

„Ásynje?“ vykřikla překvapeně Hermiona. „To jsou přece severští bohové! Jsou to nejmocnější bytosti na světě a dokonce si stvořili vlastní svět a v něm žijí. Prý dokonce mohou jít do světa mrtvých. Kouzelníci se jich bojí. Kdyby se jen jeden přidal na stranu Ty-víš-koho, jsme navždy ztracení. Ale ti se naštěstí o naše věci nestarají. Prý se jen zřídkakdy nějaký podívá na náš svět.“

Harry na Trinity zíral s otevřenou pusou. Napůl bohyně, nejmocnější bytost na světě! S ní by nad Voldemortem mohl vyhrát!

„Ano. Totiž, mamka toho moc nevěděla a myslela si, že budu normální dívka, dokud mě nepřepadli ti Smrtijedi, ale nejsem. Umím na sebe vzít podobu jakéhokoliv zvířete nebo člověka. Kdo je ten černovlasý muž, co se umí proměnit ve psa?“ zeptala se najednou.

Harry sebou trhl. Když se zmínila, že je zvěromág, vzpomněl si na Siria. „Můj kmotr… ty ovládáš nitrozpyt?“

„Ano… omlouvám se. Neměla jsem se ptát.“

„To nic.“

Zpět na obsah

Kapitola 4: Mary Sue vykrádačka - NOVĚ PŘIDÁNO

Nebelvírský tým se po tréninku shromáždil kolem Angeliny Johnsonové pro poslední instrukce na zítřejší zápas.

„Harry, už vím, kdo chytá místo Changové za Havraspár. Je to Ellyssiah LaRue. Asi už ji znáš, je to ta nová paťačka z Kanady. Je to prý nejlepší hráčka, co kdy měli, ale nedávno si něco udělala s rukou a delší dobu netrénovala – snad mezitím vyšla z formy…“ Angelina si povzdechla. „Nemám tušení, na čem lítá, ale prý je to Nimbus 2000, to je proti tvýmu Kulovými blesku ořezávátko… tak, končíme, jdem do školy. Začíná být nějak vedro.“

 

Když nebelvírský tým za velkého aplausu vycházel z šaten, byli všichni nervózní, protože jestli prohrají, ztratí šanci na školní pohár. Dvojčata se jala napodoboval Wooda a nabádat ostatní, aby hráli, jak nejlépe umí. Modří havraspárští už čekali venku a mezi nimi stála jen jediná dívka – Ellyssiah LaRue. O hlavu menší než Harry a nepřehlédnutelně krásná. Déja vu, pomyslel si Harry, když se na ni díval. Měla dlouhé platinově blond vlasy, hluboké fialové oči a pod modrým dresem dokonale štíhlou postavu. Ellyssiah se na něj usmála a Harryho polilo horko a zašimralo v žaludku a nebylo to z nervozity.

Proč se musí během hry pořád držet za ním, jako Cho? Lítala dobře a nutilo ho měnit směr a uhýbat jí z cesty. Významně na něj mrkala a házela na něj úsměvy. Měla krásné plné rudé rty a Harry z nich nedokázal spustit oči.

„Vzpamatuj se, krucinál!“ sykla na něj Angelina, když letěla okolo s Camrálem v ruce. „Nehraj si na gentlemana, nebo ti ta potvora vypálí rybník!“

Harry zapátral očima po Zlatonce. Koutkem oka zahlédl Ellyssiah, jak plavným obloukem oblétá Potlouk. Za ním se ozval rámus, nadávky a podezřele vlažný aplaus. Havraspárští střelili branku, ale…

„Faul!“ křičela mnohonásobně zesíleným hlasem profesorka McGonagallová. Jakmile se situace u branky vyřešila – bez protestů, protože o spravedlivosti rozhodnutí profesorky přeměňování nikdo nepochyboval – a madame Pomfreyová ošetřila brankáři vyhozené rameno, vznesli se všichni hráči do vzduchu.

Harry si najednou všiml zlatavého odlesku na zemi pár metrů od tribuny. Teď má příležitost! Ellyssiah se k němu teprve rádoby nenápadně blížila. Je o třicet metrů dále než on, tohle nestihne.

Dva metry, už už natahoval ruku, když do něj náhle cosi tvrdě narazilo.

Když se vzpamatoval a došlo mu, co se stalo, tři čtvrtiny tribun zklamaně ševelily a Zmijozel se škodolibě smál. Ellyssiah LaRue se sebrala ze země a rychlým pohybe si přejela pravou ruku.

„Jsi vcelku?“ zeptal se. Na rozdíl od zmijozelských nepovažoval za fér sednout zpátky na koště, pokud Ellyssiah nemůže pokračovat ve hře. Obzvlášť když už teď věděl, že je mu přinejmenším rovnocennou soupeřkou.

„Myslím, že ano. Naraženej loket.“ Její americký akcent byl roztomilý.

„Jdeme zpátky do hry,“ mávl Harry na rozhodčí.

Zkoumavě se na něj podívala a přetřela si naraženou ruku. „Takže tys ji nechytil? Nečekala jsem, že tady ještě budeš. Tak dobře, jdeme.“

Zlatonku nakonec chytil Harry, když byla jeho půvabná soupeřka zrovna otočená zády a prohledávala očima opačnou stranu hřiště. Nebelvír vyhrál 450:200. Přesto se na něj havraspárští usmívali, když si týmy tradičně po zápase podávaly ruce.

 

„Oliver by o tebe přerazil koště,“ smál se při oslavě v nebelvírské společenské místnosti Ron. „Ale kdybys v tu chvíli chytil Zlatonku, tak nemáme pohár zaručenej a musíme ještě porazit ty podrazáky ze Zmijozelu.“

Harry byl rudý až za ušima. Doteď nevěděl, jestli by to udělal, kdyby před měsícem Cho neodešla z tréninku Havraspárských uraženě uprostřed tréninku, protože jí někdo omylem odpálil Zlatonku Potloukem. Na chodbách ho nezdravila. Harry ji taky zdravit přestal. Jednoho dne totiž od jedné z jejích kamarádek zaslechl narážku na jejich loňský vztah a že se možná snaží získat Cho zpátky. Jemu už to bylo dávno jedno. Naopak doufal, že Cho už nebude nikdy mít zájem o něj, když je nebelvírský kapitán a něco znamená. A hlavně, tohle pubertální chichotání mu lezlo na nervy. Ginny a Hermiona a vůbec holky z Nebelvíru se nikdy tak trapně nechovaly!

Najednou zjistil, že je myšlenkami v havraspárské společenské místnosti, kde se neslaví, ale někde tam určitě s kamarádkami sedí Ellyssiah LaRue. Zdalipak má taky takový děsivý chichotající se chumel? Přeběhl mu z toho mráz po zádech. Nechápal to. Proč by ho měla zajímat nějaká nová holka z Kanady? Je sice krásná, ale… nezná ji. Vedle něj sedí Hermiona. Není tak krásná, je to obyčejná holka, ale je to skvělá kamarádka. Nejlepší, jakou kdy měl. Jen kdyby se každou chvíli nehádala s Ronem…

„Nespi!“ šťouchl do něj Ron se smíchem. „Slavíme!“

 

Září skončilo a ochladilo se. Koncem října neustále krápalo a studenti měli vesměs zkaženou náladu, protože se zdálo, že bude pršet i příští sobotu. Mělo se jet do Prasinek. Mezi třeťáky se rozšířila fáma, že výlet bude kvůli špatnému počasí zrušen.

V pátek večer seděl Harry s Ronem a Hermionou na křesílkách u krbu a už ani moc neřešili, kam se půjdou podívat. Z Prasinek už za ty roky viděla všechno. Hermiona dokonce tvrdila, že zaslechla Justina Finch-Fletchleye a Ernieho Macmillana bavit se o tom, zda tentokrát nezůstanou ve škole.

V jednu chvíli si všiml, že Hermiona má v knize ve skutečnosti rozložený dopis a píše odpověď. Nebylo těžké uhádnout, komu.

„Co je?“ zeptal se Ron.

„Ale nic.“

Hermiona už podruhé zmuchlala odpověď a hodila ji do krbu.

„Co to děláš?“

„Nic,“ odsekla.

„Neuhádnu,“ zavrčel Ron.

„No a? Je ti po tom něco?“

Harry se demonstrativně zvedl z křesla a opustil společenskou místnosti. Neměl na tohle náladu. A možná že tím ty dva přinutí, aby se tentokrát nehádali. Ještě ke všemu před čtvrtinou koleje.

Bloudil nazdařbůh chodbami, rozhodnut vrátit se nejdříve těsně před večerkou, až najednou zjistil, že stojí u dveří, které jsou mu povědomé. No ano! Tudy se chodí do sovince. Nenavštěvoval jej tak často jako ostatní studenti. Neměl žádné rodiče, kterým by psal.

Měl by navštívit Hedviku.

Když vystoupal po schodech nahoru, zjistil, že v sovinci nebude sám. Srdce mu poskočilo. U okna stála zády k němu dívka s dlouhými platinovými vlasy. Ellyssiah!

„A-ahoj,“ řekl. Proč si musí připadat jako idiot, když se baví s cizí holkou?

„Ahoj,“ zamumlala a vyhodila do vzduchu drobnou rezavou sovičku. „Nenech se rušit,“ řekla a sedla si na parapet.

Hedvika potěšeně zahoukala a slétla Harrymu na nastavenou ruku.

„Tak je krásná,“ ozvala se Ellyssiah. „Sněžná, že?“

„Chceš si ji pohladit?“ Harry využil odvahu, která se v něm najednou odněkud vzala, a přisel si k dívce na parapet. Všiml si, že má zarudlé oči. „Co se stalo?“ vyhrkl trochu zbrkle.

„Vždycky jsem si říkala, čí asi je. Když jsem tady byla.“

„Býváš tady často?“ Další idiotská otázka.

„Ano. Píšu si hodně s kamarádkami ze školy.“

„Myslel jsem si, že tě tady potkám s kamarádkami z Havraspáru.“

„To je úplně jiné. Vždyť je znám teprve dva měsíce.“ Na chvíli se zdálo, že opět upadne do osamělé zamlklosti. „Víš, ono je to těžký. Já se tady s holkama moc nebavím. Changová s Edgecombobou rozkecají po koleji i to, co neví. Tady se nemůžu s nikým otevřeně bavit, vím, jak by na mně koukali. Předloni byl zavražděn Changové kluk,“ řekla náhle. „Tys ho prý znal, že?“

„Všichni ho znali. Byl to skvělý kluk, každý ho měl rád.“ Téma rozhovoru se Harrymu přestávalo líbit. „Všichni z toho byli dost špatní.“

„A nechtěl by ses o tom se mnou bavit, že?“

„Co?“ Nějak nechápal, na co naráží. „Jak to myslíš? My… se o tom nedokázali bavit ani mezi sebou.“

„Psát si o tom je lehčí než o tom mluvit,“ povzdechla si Ellyssiah. „Ach ano, vím to líp, než bych chtěla.“ Natáhla ruku a pohladila Hedviku po křídle.

„Proč jste se vlastně stěhovali?“ pokusil se Harry změnit téma.

„Táta je odborník na transfiguraci a dostal už dříve pár nabídek vést tady výzkum.“ Odmlčela se. „Umíš držet tajemství?“

Harry přikývl.

„Koncem července v centru Montrealu srazilo auto moji nejlepší kamarádku.  Víš – já jsem sice už pár let na ryze kouzelnické škole, ale znala jsem ji snad od jeslí. Nejsme tam na internátě, vídala jsem se s ní každý den po škole. Někteří to ale nechápou. Týden na to mě můj kluk vyhodil od sebe, že jsem ubrečená slepice a mohla už jsem se z toho vzpamatovat a nebrečet kvůli blbé mudlovské šmejdce. Dala jsem mu kopačky a od té doby ho nechci vidět, ale taky mě to dost vzalo. Táta se pak rozhodl, že tu poslední nabídku vezme, že to pro mě bude lepší. Měl pravdu. Tady mně ji nic nepřipomíná.“

Jejich prsty se nad Hedvičiným peřím letmo dotkly a Harry ji v náhlém popudu vzal za ruku.

 

Všem se velmi ulevilo, když je ráno probudilo jasné sluneční světlo. Harry věděl přesně, kdy vyšlo. Do rána totiž nemohl usnout a neklidně se převaloval. Když přišel zpátky do koleje, většina studentů už naštěstí spala a nikdo se ho ani neptal, kde byl, i když venku trochu zmokl a pořád se nemohl zbavit iracionální představy, že má na tváři vedle ucha otisk Ellyiny rtěnky, jak se s ním loučila za rohem před vchodem do havraspárské koleje. Byla to pitomoct. Elly nepotřebovala žádnou kosmetiku, aby byla neuvěřitelné krásná.

Ron tak vypadal, že špatně spí. Ve čtyři ráno ho Harry slyšel, jak poslepu otevírá a o chvíli později zavírá okno. V sedm se pak najednou posadil na posteli, až se Harry lekl. „Kolik je?“ zívl.

„Sedm.“

Ron zavyl a padl do polštáře. „Šel bych zase spát, ale už to nemá cenu. Harry – jak nejlíp vysvětlit holce, že jsi pochopil, že jsi totální ignorant a vůl?“

Harry na něj vyvalil oči a málem spadl z postele. „Cože?“

„Když jsi včera vyrázoval ze společenky a Hermiona hned po tobě nahoru do ložnic, seděl jsem hodinu u krbu a přemýšlel, jestli se zase chovám jako vůl. Jako už kolikrát. A pak si ke mně přisedla ségra a bavili jsme se o tom asi do půl jedné. Věděl jsi, že se Hermiona s tím Bulharem už na jaře rozešla?“

„Ne.“

„Už od srpna má jinou. Prý jí ty dopisy nevadí. Říkala, že on si píše s půlkou svého ročníku, deseti dalšími lidi z Bradavic a ještě snad s někým z Krásnohůlek. A já si myslel, že si půjčím od Hagrida lopatu a půjdu se zahrabat mezi dýně. Prostě nejsme jediní kamarádi, na které má nárok, chápeš, jak to myslím. Můžu tě o něco poprosit?“

„Ano?“ Harry nevycházel z údivu.

„Mohl by ses pod nějakou záminkou od nás zdejchnout pryč? Chci Hermionu pozvat do čajovny a pobavit se o tom. Jsme nejlepší přátelé od prváku. Nechci to takhle zkazit.“

„Já už si něco vymyslím,“ kývl Harry. Přece nenechá kamaráda ve štychu.

Ale vymyslel to, až když potkali při vystupování z kočárů Elly.

 

Dala si čokoládu. Říkala, že poslední dobou konzumuje až moc sladkého, ale dneska zase nemůže odolat. Harrymu nepřipadalo, že by jí to nějak uškodilo. Ginny si jednou stěžovala, že jí stačí podívat se na bonbón z Medového ráje a přibere tři kila, zatímco její kamaráda spořádá, na co přijde, aniž by to na ní bylo jakkoliv vidět.

Harry si objednal taky. Servírka jim přinesla dva poháry s bílou pěnou a skořicí vysypanými srdíčky. Elly potlačila smích.

„Je to už dlouho, co jsem byla s klukem na prvním randě,“ přiznala. „Už ani nevím, jaké to je, nic o sobě nevědět.“

„Jak dlouho jste spolu chodili?“ Chyba číslo jedna. Zásadně se nebavit o bývalých láskách na prvním rande. Hlavně ne o těch vlastních.

„Dva roky. Připadá mně to jako celá věčnost. A ty?“

„Eh… já už jsem dlouho sám. Jen jsem byl pár týdnů s Cho Changovou. Byl jsem do ní ale zamilovanej dva roky. Pak jsem zjistil, jaká je, a…“ Včas se zarazil. Ani by se teď nedivil, kdyby se Elly zvedla a odešla bez zaplacení neznámo kam.

„Mně to trvalo o dost déle. Ale máš pravdu, je lepší být sám než chodit s někým, s kým si nerozumíš.“

„Jak dlouho hraješ famrpál?“

„Tři roky.“

„Já už pět. Nabrali mě hned v prváku. Není to obvyklé, ale nikoho jiného tehdy nesehnali.“

„Já vlastně… ve škole nehraji. Trénovala jsem o sobotách mimo školu ve famrpálové přípravce Montrealských mrožů. Myslím že je docela naštvalo, když jsem oznámila, že končím, protože se stěhuji do Anglie V Kanadě na školách žádný školní přebor nemáme. Je to docela škoda.“

Její něžné drobná ručka spočívala na stole vedle podšálku. Harry ji vzal a pohladil po dlani.

„Připadá mě, že to tady každý hodně prožívá. Ale spíš se mi zdá, že je to vůbec kvůli soupeření mezi kolejemi, protože když jsme hráli proti Zmijozelu, tak nám i fandil Mrzimor a Nebelvír.“

 „Máš pravdu. Zmijozelští se s ostatními nemají moc rádi. Už asi od dob, kdy se zakladatel jejich koleje pohádal s ostatními a opustil školu. A hlavně poslední dobou jsou někteří z nich až moc vidět. Třeba Malfoy. Co nastoupil do prváku, háže ostatním klacky pod nohy a dělá problémy. Půlka školy doufala, že ho nešťastnou náhodou shodíš z koštěte,“ uchechtl se Harry.

„Popravdě měla jsem chuť to udělat, když mi podpálil to koště.“

„Nemůžu mluvit za ostatní, ale nebelvírská kolej by ti přišla poděkovat osobně. Po jednom.“

Elly se z té představy rozesmála.

„I když Hermiona by asi zůstala demonstrativně sedět, ona tohle nemá ráda,“ dodal.

„Hermiona?“

„Ta holka, se kterou jsem přijel.“

Elly zamrkala. „Už vím. Já myslela, že sis k nim jen přisedl.“

„Ne. To jsou oba moji nejlepší přátelé. Jsme si hodně blízcí už pět let.“ Jakmile to dořekl, nejraději by si ukousl jazyk. To kvůli Hermioně se na něj Cho naštvala. „Ehm… doufám, že ti to nevadí.“

Zavrtěla hlavou. „Proč by mělo?“

„Některým lidem připadá divný, že se přátelím s holkou,“ přiznal Harry. „Každej hned čeká, že spolu něco máme.“

„Já se taky kamarádím s klukama. Ale taky už mě s jedním podezírali. Přitom jsme oba měli někoho jiného.“ Napila se čokolády. „My sportovci to možná vidíme jinak než normální lidi,“ zavtipkovala. „Ach jo. Už abychom vyrazili zpátky do školy. Mně se vůbec nechce.“

O půl hodiny později už čekali na nádraží na kočáry. Po Ronovi a Hermioně stále nebylo ani vidu, ani slechu.

„Možná odjeli dřív,“ napadlo jo. Kdoví, jestli se zase nepohádali…

Do školy tedy odjeli sami.

„Nechceš se ještě večer vidět?“ navrhla najednou Elly. „Chtěla bych se zase projít venku kole jezera. Nebo si sednou na astronomickou věž. Dokud ještě není sníh.“

„To by bylo skvělý. Hned po večeři?“

„Po večeři. Skvělé.“ Vlepila mu pusu a rozběhla se za svými spolužáky.

Ke jeho překvapení Ron ani Hermiona ještě nebyli v koleji. Rona nenašel ani v ložnici. Možná se Hermiona vrátila a zalezla do té své a Ron je ještě v Prasinkách a koleduje si tam o školní trest a body dolů, jak mu Hermiona určitě zítra uštěpačně připomene. Připadal si trochu divně, když se chystal na večeři a těšil na Elly, místo aby se po nich sháněl.

U stolu potkal Levanduli s Parvati. „No konečně,“ řekla Parvati, když si sedl vedle ní. „Kde jste nechali Hermionu?“

„Ona není u vás?“ zeptal se Harry překvapeně.

Parvati zavrtěla hlavou. „Naposledy jsem ji viděla ráno na nádraží.“

Tohle už začínalo být velmi podivné. Harry se rozhlédl po síni, zjistil, že Elly ještě nepřišla, a rychle přešel k učitelskému stolu k profesorce McGonagallové.

„Vím o tom,“ odpověděla na jeho otázku, „přijeli čtvrt hodiny pozdě. Za tohle trest nedostali, nemějte obavy, pane Pottere.“

Takže ti dva už jsou zpátky. Možná šli do knihovny. Ale to už není Harryho starost. Měl na večer jiné plány.

 

Vrátil se opět těsně před večerkou. Když prošel portrétem, zvedlo se k němu několik zvědavých tváří. Známou trojku od výletu v Prasinkách nikdo neviděl a beztak už se vyrojily teorie, že všichni přišli pozdě a za trest vytírají podlahu v šestém patře. Harry neměl chuť nikomu nic vysvětlovat a šel rovnou do pokoje. Vlastně byl po dnešku unavený. Ale šťastný jako už dlouho ne.

Ron se objevil o půlnoci. Pokusil se potichu vplížit, ale zakopl o čísi pohozenou botu a mimochodem tím potvrdil, že je vzdálené příbuzný s Tonksovou.

„Kde seš?“ zahuhlal Harry zpod deky.

„Zrovna ty se mně na to ptej,“ uchechtl se Ron a zalezl do postele. „Nepovím.“

 

Oznámení o sňatku novomanželů Potterových, uzavřeném během letní dovolené, zastihlo manžele Weasleyovy na svatební cestě v Paříži. Hermiona prohlásila, že je to lepší řešení než se dohadovat, zda se bude svatba konat v Kanadě či v Británii, zato Ron si prostě stál na svém, že se ti dva jednoduše ráno rozhodli vzít a odpoledne už byli na radnici.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Mary Sue stíhačka

Severus Snape zavrčel na chrlič heslo a vešel do Brumbálovy pracovny. Proč si ho Brumbál pozval na kobereček? Že by kvůli tomu lektvaru, co donutil Longbottoma vyzkoušet na sobě? Ale vždyť mu tyhle vyučovací metody vždycky toleroval a to Longbottom místo protijedu na otravu námelem uvařil extra silné projímadlo.

„Dobré ráno, Severe,“ řekl Brumbál přívětivě. Tak Longbottom mu asi v žaludku neleží. „Něco bych od vás potřeboval.“

„Ano?“

„Slyšel jste někdy o el-Amarnské škole černé magie?“

Snape přikývl. Přihořívá. Nový učitel obrany proti černé magii prvního září nenastoupil, protože to na poslední chvíli odřekl, a tak za něj už měsíc učil Severus a dokonce se k němu doneslo, že je docela snesitelný. „Znám odtamtud jednoho kouzelníka, co tam učí.“

„Profesora Rageba?“

„Samozřejmě.“

Brumbál neřekl nic – o Snapeově smrtijedské minulosti věděl svoje. „Nuže, pan Rageb mě požádat o laskavost. Jeho dcera Amber –“

„Ale Hakki přece nemá děti,“ skočil mu do řeči Snape. „Nikdy se neoženil.“

„Severe, nechte mě prosím domluvit,“ podíval dále Brumbál a nalil Severovi skleničku bourbonu, „Amber opravdu není jeho dcera, máte pravdu. Je to jeho neteř, dcera Wahiby Ragebové. To jméno taky znáte, že?“

Severus přikývl, posadil se a napil z nabízené skleničky. „Wahiba byla jedna z nejmocnějších čarodějek z el-Amarnské školy, ale nechala se strhnout na Voldemortovi stranu, protože ho milovala,“ řekl. „Je to asi tak… třicet let? Když se to všechno rozjelo, zmizela z Anglie. Slyšel jsem – myslím, že od Lucia Malfoye – že zemřela při porodu…“ Položil skleničku a vzhlédl. „Mám hádat, kolik je slečně Ragebové let?“

„Dvacet šest,“ řekl Brumbál rovnou. „A co jsem vám chtěl říct, než jste mě přerušil – Amber je ještě lepší než její matka. Nejlepší žákyně, jakou kdy Hakki znal. Chce dělat učitelku, půjde sem na praxi jako učitelka obrany proti černé magii.“

„A raději ji chcete mít tady,“ dodal Severus. Jako jeho. „A co chcete ode mě?“

„Abyste ji vyzvedl v Londýně na letišti. Měla by dorazit dnes večer v devět. Chci, abyste tam byl vy, kdyby se něco stalo.“

„Dobře,“ přikývl Severus a podíval se na hodiny. „Jdu se připravit.“

„Severe,“ řekl za ním Brumbál, když za sebou chtěl zavřít dveře, „ona to ještě neví. A nemusí to vědět.“

Severus přikývl a práskl za sebou dveřmi.

 

O hodinu později stál v příletové hale a rozhlížel se po cestujících shromažďujících se kolem pásů, po kterých jim přijížděla zavazadla. Snape se podíval na strop – ti mudlové jsou fakt promitivní – a přešlápl, protože v mudlovských džínsách a svetru s rolákem se necítil dobře, ačkoliv obojí mělo jeho oblíbenou černou barvu. Tady v hale bylo tepleji než venku, o dost.

Já snad vylezu na strop, pomyslel si a nakopl stěnu, když se na příletové tabuli objevil u linky Káhira-Londýn nápis Zpoždění 50 minut. Další hodina mezi mudly, kteří v něm začínali probouzet patnáct let dřímající vražedné instinkty…

O necelou hodinu později na ten strop málem vylezl doopravdy. Amber Rageb-Raddleovou by nepřehlédl nikdo – dokonce ani případní Smrtijedi, kteří by ji tady hledali. Měla zlatě vyšívaný tmavorudý hábit až na zem, přes který vynikla pružná postava, na očích tmavé sluneční brýle a vlasy jí zakrýval dlouhý růžový závoj, který za ní vlál jako rytířská zástava.

Severus k ní vztekle vystartoval. „Co si sakra myslíte, že děláte!?“ zasyčel na ni místo pozdravu. „Nechcete si ještě vzít transparent s nápisem „Tady jsem“?“

Mladá žena se lekla, o krok od něj ustoupila a sundala si brýle a šátek. Měla po pás dlouhé vlnité černé vlasy, jaké by v každé ženě vyvolaly závistivý povzdech, a pohled jako tajemná princezna z Tisíce a jedné noci. „Takhle se u nás v Egyptě chodí běžně, víte?“ odsekla melodickým hlasem a sjela ho jantarovýma očima od hlavy až k patě. Severovi to nebylo dvakrát příjemné. Vypadala jako arabská dáma, jen měla světlejší pleť a byla trochu vyšší, ale ten pohled, to byl přezíravě opovržlivý pohled lorda Voldemorta. „A vůbec, kdo jste?“

„Severus Snape,“ řekl. „Profesor, jestli chcete vědět, jak mě máte oslovovat. Kde máte zavazadla?“

Ukázala za sebe. „Takže jste to opravdu vy… profesore Snape.“

„Raději si to dejte zpátky na hlavu,“ zavrčel a měl sto chutí třísknout téhle primadoně s kufrem o zeď. Tentokrát mu vyfoukla jeho místo ona. „Já si bohužel nepamatuji, jak vypadala vaše matka.“

„Co prosím?“ zeptala se s nepokrytým překvapením.

„Zapomeňte na to,“ řekl rychle. Úplně se přestal ovládat a málem to bylo venku. „Prostě si schovejte obličej, není tady dvakrát bezpečno. Byla jste někdy v Bradavicích?“

„Ne.“

Ještě lepší… „Tak dobře, kufry tam pošlu a s vámi se přemístím.“

Ragebová udiveně zvedla nádherně klenuté obočí, ale neřekla nic. Severus ji oběma rukama pevně objal kolem pasu. Dalo mu dost práci soustředit se na kouzlo, když na jeho smysly zaútočila omamná vůně a hebký dotek jejích vlasů na ruce. Místo na její dokonale hladkou bronzovou pleť se raději podíval na svítící tabuli příletů.

Přemístil se do Prasinek na nádraží a nenápadně se rozhlédl, jestli je čistý vzduch, než Ragebovou pustil a ustoupil od ní. Těch pár kouzelníků, co znuděně čekali na vlak, si nevšimlo ničeho neobvyklého – Severus ani po letech neztratil reflexy jednoho z nejlepších Voldemortových zabijáků. Jenom se zvědavě a toužebně ohlíželi po Ragebové.

„Dovolíte?“ řekl Snape a aniž si počkal na odpověď, proměnil její šátek v dlouhý tmavý plášť s kapucí. Ragebová si ho se zájmem prohlédla. Snape ji chytil za paži a co nejrychleji odvedl do Bradavic. Nejkrásnější žena, co kdy kráčela po bradavických pozemcích, navíc dcera lorda Voldemorta a obávané Wahiby Ragebové, která mu přišla ukrást místo učitele obrany proti černé magii, které dočasně zastával… Hlavou se mu honily věci jako „to mi byl čert dlužen“ a „jak potkám Brumbála, s chutí ho nakopnu do spodní části zad“. Když byla Ragebová schovaná pod pláštěm, moc pozornost nebudila, kromě toho, že se jí jednou povedlo o něj zakopnout. Snape ji chytil a naschvál zrychlil krok.

 

„Dobré ráno,“ oznámil Brumbál Velké síni u snídaně a všichni jako na povel ztichli, protože bylo jasné, že se děje něco zajímavého. „Vyruším vás od snídaně jen krátce – chci vám oznámit, že včera večer dorazila do školy naše nová profesorka obrany proti černé magii – Amber Safira Ragebová.“

Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupila mladá žena s hustými černými prstenci vlasů. Měla na sobě bleděmodrý hábit, který zvýraznil její hedvábnou snědou pokožku a dokonale tvarované tělo. Usmála se na zírající studenty plnými rudými rty a posadila se na na dlouhou dobu prázdné místo u učitelského stolu. Ve Velké síni by bylo slyšet spadnout jehlu.

 

„Dobré ráno,“ řekla Amber třídě a sklonila hlavu k třídní knize. Vlasy si nechala rozpuštěné a oblékla si bleděmodrý hábit z hedvábí a přes něj dva šátky, zelený a černostříbrný. Kvůli jistým kolegům si je raději na snídani nevzala, už tak na ni celá škola zírala. I teď, když promluvila, to ve třídě zašumělo. „Jmenuji se Amber Ragebová – to už jste určitě slyšeli – a budu vás zbytek roku učit obranu proti černé magii. Jsem tady nová, takže prosím, abyste se ozvali, až přečtu vaše jméno.“

Brownová a Patilová po ní házely vražedné pohledy, Grangerová očividně vyčkávala, co z Amber vypadne, než se k nim přidá, Thomas s Finniganem přestali kecat, jen aby se zahlásili, a Potter s Weasleym cosi vyváděli v zadní lavici a řehtali se do hrsti.

„Tak,“ řekla a elegantním pohybem vstala do stolu. „Hodina může začít, až mi pánové Potter a Weasley poví, co je tak pobavilo.“

Pánové se zatvářili, jakoby spolkli citron, nasadili nevinné obličeje typu „nevím, o čem to mluvíte“ a Weasley podnikl první pokus zachránit si pověst: „No… tady Harry tvrdí, že jste Indka, ale já si myslím, že je dost vedle…“

„Jsem Egypťanka.“ Podívala se na Pottera. Něco schovával v ruce. „Ale na tom nezáleží, přišla jsem vás sem učit. Jestli s sebou nemáte nic, na čem se dá sedět venku, dojděte si pro to do koleje. Sejdeme se ve Velké síni za pět minut a půjdeme si ven procvičit pár kouzel.“

Studenti ožili a jako na povel se podívali z okna, kde už po dešti stihla uschnout tráva a svítilo sluníčko, ale nebylo horko.

Amber si oddechla – na prváky, které měla první hodinu, to fungovalo, ačkoliv tu smečku sháněla dohromady docela dlouho a měli problém se soustředit na výklad, když po sobě mohli házet blátem. Nakonec se jí povedlo je zkrotit a všichni se do konce hodiny naučili sušící kouzlo. U šesťáků zrovna nadšenou odezvu nečekala.

Třída byla nastoupena ve Velké síni už za čtyři minuty.

Z toho, co jí pověděli kolegové, Amber věděla, že Potter je na vyšší úrovni než jeho spolužáci, prý dokonce tajně doučoval lidi, co byli i o ročník výš – takže rozdělila ostatní do dvojic a jeho si nechala pro sebe. „Prosím vás,“ řekla ještě, „žádná nebezpečná kouzla. Máte za útok jen odzbrojit protivníka. Berte to jako rozcvičku.“

Studenti se rozestavěli proti sobě a Amber s Potterem zaujali místo na kraji, Potter zády k ostatním, takže Amber viděla na všechny. Než vůbec zvedli hůlky, ozvalo se vzadu zapraskání a výbuch smíchu.

„Ale no tak… jestli to přeženete, McGonagallová mě zabije, pokud nebude Pomfreyová rychlejší…“ Amber měla výbornou paměť. Od svých tří let nic nezapomněla, a tak jí stačilo prohlédnout si rozvrhy a měla vždy přehled o tom, co kde kdo učí. Tihle měli jako další hodinu mít přeměňování se svou ředitelkou koleje.

„Expelliarmus!“ zahulákal Harry Potter.

Amber použila zrcadlové zaklínadlo – ale nějak to nefungovalo tak, jak mělo. Zareagovala bleskově a strhla hůlku doleva. Kluk se na ni nechápavě podíval. „Stává se to,“ pokrčila rameny. Takže on má taky v jádru hůlky pero fénixe… pokud věděla, takové hůlky byly na světě jen tři, jednu míval lord Voldemort a o té třetí až doteď nic nevěděla. Když si ji vybírala v obchodě, Hakki říkal, že takové hůlky mívají velmi mocní kouzelníci, ale vypadal, že mu to dělá starosti.

„Už se mi to stalo,“ řekl Potter a civěl na ni jako na ducha.

„Stačí!“ zavolala Amber na poslední čtveřici. Dva spolu šermovali klacky, které někde sebrali, a další dva se navzájem marně snažili odzbrojit. „Jestli chcete, sedněte si do kruhu, můžeme zůstat venku.“

Třída jako jeden muž vytvořila kruh a volné místo pro Amber zůstalo mezi Grangerovou a Thomasem. „Všimla jsem si, že nikdo z vás nepoužil zrcadlové kouzlo,“ řekla. „Probírali jste je?“

Studenti se po sobě podívali a zavrtěli hlavami. „Leda teoreticky, ale to jsem zaspal,“ prohlásil Weasley.

„Aha.“ Amber zvedla oči ke stropu – na její předchůdkyni nadávala celá škola. Zůstaly jí po ní vyumělkované nicneříkající poznámky a růžově zarámovaný obrázek koťat. Asi to tak vypadalo i předchozí roky – po komsi dokonce našla jen testy z knih Zlatoslava Lockharta. Z jednoho roku nenašla vůbec nic, jen zapomenutou bednu s nápisem „bubák – Harry“ (naštěstí v ní nic nebylo) a nákresy nějaké překážkové dráhy. Když se na to ptala Brumbála, dozvěděla se, že ten rok tady učil nějaký vlkodlak a sice považoval pořádek za sprosté slovo, ale pedagogických buněk měl víc než všichni učitelé za posledních deset let dohromady. Jediný Snape jí přenechal použitelné detailní záznamy.

Stoupla si doprostřed kruhu. „Pro začátek nezapomínejte, že zrcadlové zaklínadlo není samospasitelné – proti protivníkovi silnějšímu než jste vy vám nebude platné. Nejdříve vám to ukážu – pomůže mi někdo?“

Grangerová se zvedla dřív, než Amber dokončila otázku.

„Děkuji. Pošlete na mně nějaké kouzlo – jakékoliv…“

 

„Nevidím nic špatného na způsobu jakým vedete hodiny, Amber,“ řekl Brumbál. „Opravdu, vede se vám nad očekávaní dobře. Studenti mají k vašemu předmětu trochu averzi po zkušenosti s vaší předchůdkyní a taky protože je měsíc učil profesor Snape, který… není ve škole oblíbený.“

„Jeden problém tady ale je,“ řekla Amber. „Šestý ročník Nebelvír. Chodí tam ten kluk, co… vy víte, koho myslím. Vzala jsem si ho do dvojice na duel a měli jsme náhodou úplně stejné hůlky. Sice jsou velmi vzácné, ale měla jsem si dát pozor… a hlavně, ten kluk se choval dost divně. Vlastně celá třída. Co jsem udělala špatně?“

„Harrymu se tohle už jednou stalo. A nebyla to pro něj dobrá zkušenost. Vysvětlete to třídě příští hodinu, vy už si poradíte. Profesorka Prýtová vás včera viděla venku a vychvalovala do nebe vaše umění improvizovat. Ale s Harrym Potterem raději bojovat nezkoušejte. Ten chlapec je trochu zbrklý a nechci, aby se mu jeho vinou něco stalo.“

„Já bych nikdy nepoužila žádné nebezpečné kouzlo na dítě –“

„To dítě bojuje lépe než leckterý dospělý kouzelník, Amber.“

Na chodbě potkala Snapea. Ten jediný se k ní pořád choval chladně, všichni ostatní si ji hned oblíbili. Ale Snape se takhle prý choval ke všem.

 

V úterý ráno měla na první hodinu první ročník Zmijozelu a pak šestý Nebelvíru. V bdělosti si studenti nezadali a Amber pojala podezření, že obě třídy vstávaly krátce před zvoněním, protože šesťáci měli předtím dějiny čar a kouzel.

„Dobré ráno. Venku leje, takže si dneska dáme rozehřívačku na chodbě. Komu se povede zrcadlové kouzlo, může se vrátit do třídy. Pokud se vám to nepovede do pěti minut, má proti sobě zřejmě příliš silného soupeře, i když to není pan Potter.“

Kdosi se uchechtl.

„Vy ve třídě si klidně můžete zahrát karty, než se to naučí i ostatní. Ale prosím o ohleduplnost, vedle se učí.“

Nakonec jí zůstali jen Longbottom, Finnigan a Patilová. Střídavě dva postavila proti sobě a třetího si vzala na starost sama, dokud nemohla poslat do třídy Finnigana. Pak sledovala Patilovou a Longbottoma při kouzlení a radila jim. S Longbottomem se ještě chvíli trápila, než si všimla, že má špatný přízvuk v zaklínadle a nemůže se toho zbavit. Nakonec mohla poslat do třídy i jeho a začít výuku.

„… na jednu věc byste si měli dát pozor,“ řekla ke konci hodiny, „a to jsou totožné hůlky vás a vašeho soupeře. Kouzla, která vyšlou proti sobě, nefungují, místo toho se vaše hůlky spojí a začnou se dít nepříjemné věci – například se z paměti vaší hůlky vynoří poslední provedená kouzla. Což vám asi neudělá radost, pokud jste dneska ráno uklízeli kouzlem navštívenku vašeho domácího mazlíčka. Pokud včas přerušíte kontakt, nic se nestane. To jsem minulý týden provedla já, protože pan Potter má stejně hůlku jako já, o čemž jsem neměla tušení.“

Potter a Weasley s Grangerovou se stále tvářili všelijak. Když si Amber sbírala věci a přemýšlela, co proti ní ta trojka pořád má, chytil ji náhle Potter za ruku. Amber vylekaně ucukla. Paže ji začala pálit.

„Promiňte,“ řekl, „ale nevnímala jste mě…“

Amber přikývla a ignorovala bolest v ruce. „Ano?“

„Znáte někoho dalšího, kdo má v hůlce stejné jádro?“

„Proč?“

„Jen se ptám.“

Weasley do něj strčil.

„Ještě… víte asi, že pero fénixe je nejvzácnější jádro na světě… víte taky o tom, že stejnou má i lord Voldemort?“

Amber se narovnala. Tak proto…? „Ach tak… ano, to jsem věděla.“

„Aha… jen vám to chtěl říct, kdybyste to náhodou nevěděla… nashle.“

Když odešel, shrnula si rukáv. Její oblou štíhlou ruku nyní hyzdily čtyři zarudlé skvrny – otisky Harryho ruky. Nechala věci na stole a zamířila na ošetřovnu.

 

„Tady jste,“ chytil ji za popálenou ruku Snape, „potřebuji od vás…“

Amber se mu s bolestným syknutím vytrhla.

„Co se vám stalo?“

„Já nevím…“ Ani se nepohnula, když jí Snape shrnul rukáv. „Dotkl se mě Potter, dřív jsem si ničeho nevšimla.“

„Zatracenej kluk,“ zamumlal pro sebe Snape, vzal ji za paži a táhl někam ke schodům, „je samé problémy. Schovte to, nikdo vás nesmí vidět!“

„Ale ta popálenina potřebuje ošetřit…“ namítla.

„Já vám to ošetřím.“ Sešli po chodech do sklepení. „Mám čerstvou mast na magické popáleniny. Posaďte se,“ řekl jí v kabinetě a chvíli cosi hledat na stole. Pak vzal skleněnou lahvičku, přitáhl si druhé křeslo a vzal ji za ruku. Rudé rány jí natřel tlustou vrstvou masti a převázal obvazem. Počínal si přitom velmi jemně a soustředěně. Když se sklonil a hledal konec náplasti, zavanula k ní slabá vůně koření. „Ten obvaz si nechte radši až do rána. A zítra… můžete k večeru přijít? Vím, jak vás toho problému zbavit.“

„A-ano… můžu. Díky.“

 

„Co si o ní myslíš teď? Havraspárští říkali, že přišla o čtvrt hodiny později a měla obvázanou ruku.“

„Mohla klidně někde upadnout, jestli se tady nevyzná,“ řekl Ron. „Co blbneš?“

„Spálila se o mě. Není ti to povědomé?“

„To, že má stejnou hůlku, ještě nemusí znamenat, že má něco společného s Ty-víš-kým. Černou magii ovládá spousta kouzelníků, na jiných školách se normálně učí. Vždyť přišla odněkud z Káhiry.“

„Tell el-Amarnské školy magie.“

„To je detail, Hermiono.“

„Není. Je to nejstarší a nejprestižnější vysoká kouzelnická škola na světě. Kdyby se mi tam povedlo dostat, budu ráda, když vůbec prolezu. Berou tam jen pár desítek lidí z celého světa. A jestli tam byla v černé magii nejlepší… tak si můžeme fandit, že nás učí.“

„Víš to jistě, že říká pravdu?“

„Harry, kdyby měla něco společného s Ty-víš-kým, tak sem nepřijede učit a nebude se s tím tajit. Brumbál si dává sakra pozor, koho sem vezme, tohle by před ním neutajila. Nelže, tím jsem si jistá. Ona opravdu ví, co učí.“

 

Amber se nadechla, zaklepala na dveře Snapeova kabinetu a přemýšlela, jestli si nestopnout, za jak dlouho ji jimi zase vykope ven. Ten chlap neměl rád nikoho, ale ji nesnášel obzvlášť – proč, to nevěděla, ale z jistých narážek profesora Brumbála pochopila, že si brousil zuby na její místo.

„To jste vy? Pojďte dál.“

Podal jí sklenici s něčím krvavě červeným. Když přičichla, dokonce to bylo i cítit jako krev. „Co to je?“

„Ochranný lektvar,“ řekl Snape. „Pottera se nemůžete dotknout, protože… je kouzlem chráněn proti někomu, kdo je s námi pokrevně spřízněn. Tenhle lektvar funguje podobně – přenese tu ochranu i do vaší krve.“

„Snad to není…“

„Ne.“ Poprvé viděla Snapea pobaveně se usmívat. „Krveochranný lektvar. Je v něm jen kapička krve.“

„A proč se mi to stalo? Kdo z mého rodu mohl toho chlapce ohrožovat?“

„Co víte o svém rodě?“

Amber zaváhala. „Vlastně… zas tolik ne.“ Donutila se vypít vše najednou. „Tak… já zase půjdu.“

„Ne, počkejte. Chtěl jsem vám něco říct. Myslím na to už od včerejška.“

„Ano?“ Půvabným pohybem se obrátila a hustá tmavá hříva za ní zavlála.

„Já… choval jsem se k vám špatně. Dostala jste práci, na kterou si brousím zuby. Ale jste lepší, než bych kdy mohl být.“

 

O víkendu se Amber vydala do Prasinek, protože potřebovala nové oblečení na nadcházející zimu. Jedna profesorka jí vysvětlila cestu k dobrému obchodu, ale když tam dorazila, zjistila, že místní výběr by mohl nadchnout jen starší dámu. Samé tmavé nezajímavé látky… chvíli se procházela okolo, než narazila na slibnější obchod.

„Potřebovala bych hlavně zimní plášť,“ řekla a prohlédla si vystavené zboží. „Líbí se mi ten ve výloze, z černého sametu. A taky nový hábit…“

„Stojí třicet galeonů,“ upozornila ji mladinká prodavačka a zavřela červený lak na nehty.

„To mi nevadí.“ Amber se zastavila u měňavé bílé látky.

Prodavačka si ji nenápadné prohlédla, sjela závistivým pohledem její překrásné vlasy, lemující olivovou tvář se svůdně plnými rty, klenutým obočím, rovným nosem a jantarovýma očima, a krátce se zastavila na modrozlatém šátku, který si Amber uvázala kolem oblých boků. „Vy… nejste odtud, že? Nikdy jsem vás neviděla.“

„Ne. Jsem tady na praxi, rok učím v Bradavické škole. Takže sháním věci na zimu.“

„Ach tak… mám ve skladu něco speciálního, myslím, že by se vám to mohlo líbit.“ Když odcházela, Amber neušel její závistivý pohled. Po chvíli se vrátila a nesla v ruce velmi zvláštní látku, která se při každém pohybu vlnila. Když se jí Amber chtěla dotknout, na první pokus se netrefila. Látka byla černá, ale leskla se všemi možnými barvami.

„Tuhle chci,“ vydechla Amber okouzleně. Počkala si skoro hodinu, ale když potom šla ulicí ve zbrusu novém hábitu a s objemnou taškou přes rameno, otočil se za ní každý, koho potkala. Cestou zpátky do Bradavic si prozpěvovala a poslepu si vyčesávala vlasy nahoru. Jakýsi student se na ni podíval s otevřenými ústy a zakopl. Amber se rozesmála, zvedla ruce a zatočil se dokola.

A vrazila do Snapea.

„Pardon,“ úsměv jí zchladl a dál šla tiše a normálním krokem.

Snape se za ní díval, dokud mu nezmizela z očí.

„Dva ležáky a jedno velký pivo, prosím,“ řekla madame Hoochová výčepní.

„Docela by mě zajímalo, jestli by si Amber dala taky. Arabové prý nepijí,“ prohodil Hagrid.

„Není věřící,“ řekla profesorka Vectorová. „Takže asi jo. Severus s náma taky nikdy na sklenku nešel a není abstinent.“

„Skoro je,“ uchechtla se madame Hoochová. „Třeba jsou na tom podobně. Oba ovládají zrcadlení.“

„Zrcadlení? Fakt?“ vyvalil Hagrid oči. „Myslíš teda jako to, že odrazí každé kouzlo kromě zakázaných kleteb?“

Profesorka Vectorová vypila sklenici do poloviny a otřela si pěnu ze rtu. „Tohle dokáže každý, pokud proti sobě nemá silnějšího soupeře, jinak máš pravdu. Ale Severus a Brumbál odrazí kohokoliv, ať je jak chce silný. Amber říkala, že v el-Amarně to umí všichni.“

„Jenže to je amarnská vysoká,“ uchechtl se Hagrid. „To jsou nejlepší z nejlepších.“

Ráno si Amber stáhla vlasy do copu, oblékla si starší rudý hábit a vytáhla ze skříně podlouhlý předmět zabalený do černého sametu. Rozcvičovala se v boji každé ráno už spoustu let. Tady zjistila, že brzy ráno není venku ani noha, takže chodila na školní dvorek.

Položila balíček na lavičku a rozbalila černý samet jako ubrus na stole. Uvnitř měla nablýskanou šavli. Otec ji už odmalička učil zacházet se všemi možnými zbraněmi a dnes mistrně ovládala boj s katanou, mečem, dýkou i tyčí, v lukostřelbě byla na el-Amarně nejlepší a uměla používat i pušku, ale nejvíc milovala šerm.

Zvedla ji před sebe a švihla. Ocel ostře zasvištěla vzduchem a rozletěla se v boji proti neviditelnému nepříteli. Z oken na vykouklo několik zvědavých obličejů. Amber se tomu nedivila – už v Egyptě se přesvědčila, že úchvatný pohled na krásnou ženu se šavlí si nikdo nenechá ujít.

Zdánlivý ústup, otočka na místě, vodorovné šlehnutí… a ocel narazila na ocel. Amber to překvapilo, ale ne natolik, aby nestihla strhnout soupeřovu čepel dolů dřív, než uhne. Pak teprve zvedla oči k němu. Překvapeně povytáhla obočí – byl to totiž Severus Snape.

„Divíte se?“ zeptal se a zaútočil, ale Amber ránu pohotově vykryla.

„Nečekala jsem to od vás.“ Přešla z obrany do útoku a úder vedla schválně mimo, protože Snape sice ragoval rychle, ale tím mečem se zrovna dvakrát neoháněl. Asi na něj není zvyklý.

„Já od vás taky nečekal, že udržíte v ruce šavli,“ opáčil.

„Učil mě to můj otec, už od mých pěti let,“ odsekla a zbraně se opět se zařinčením srazily. Její šavle protínala vzduch se smrtonosnou rychlostí, ale Amber dávala pozor, aby Snapea nechtěně nezasáhla, kdyby nestihl ránu odrazit. Při slově otec se podivně zašklebil. „Co je?“

„Co by bylo?“

Švih. Břink. Nepříjemný zvuk kovu otírajícího se o kov.

„Co vám vadí na mejch rodičích? Na letišti jste něco říkal o mé matce a teď se tváříte, jako kdyby vám na mém otci něco vadilo.“

„Dalo by se říct, že je znám.“

„Mojí matku? To je hloupost. Zemřela, když jsem se narodila, to jste vy musel být cucák na střední škole.“

„To ano. Víte, jak se jmenovala?“

„Safíra, mám druhé křestní po ní.“

„Špatně. Wahiba.“

„Kdepak! Wahiba byla moje teta, prý černokněžnice, ale nepamatuji si na ni. Moje matka byla šlechtična a baletka. Velmi krásná. Znali se s tátou ze školy.“

Snape zaváhal.

„Copak?“

„Váš otec?“

„Hakim Rageb. Toho znáte, ne? Říkal mi to.“

„Znám vašeho otce,“ připustil. „Ale není to Hakki. Hakki je bratr vaší matky.“

„Proč se mi snažíte nakecat, že moje matka je Wahiba?“

„Protože je to pravda. Zjistěte si to. Hakki vám lhal. Před vší matkou se třásla půlka kouzelnického světa, když se dala na stranu zla. A před vaším otcem se třásli všichni jedenáct let.“

„A kdo je podle vás můj otec?“ Její údery začínaly být ostřejší a nebezpečnější a Snape jí raději ustupoval z dosahu. „Kdo!?“ vykřikla. Najednou pochopila, že jí nelže – ty tátovy divné narážky, když si myslel, že ho neslyší, jak se lekl, když si vybrala hůlku s nejvzácnějším jádrem, proč ji tak nerad pouštěl zpod svých ochranných křídel… a co Potter? Ten taky něco ví, kdoví, jestli ji za tu ruku nechytil schválně…

„To vám nesmím říct,“ uhnul před špičko šavle, která mu proletěla před nosem, a udeřil doní tak silně, že Amber málem zlomil zápěstí.

„Proč!?“

„Slíbil jsem to někomu, koho si vážím.“

Ustoupila o dva kroky, položila šavli na lavičku a rozpustila si své husté černé vlny. „Tak dobře.“

Snape zvedl meč do vodorovné polohy a rukama v černých kožených rukavicích jej chytil za ostří. „Už jsem dlouho nešermoval,“ přiznal. „Šerm mě nebaví, když nemám protivníka. Kdysi jsem se cvičil denně ve všem, proto jsem byl nejlepší.“

Amber přišla k němu a podívala se na jeho meč. Měl těžkou čepel, ale dost nevhodnou rukojeť, takže se nedal chytit oběma rukama. „Tohle dejte k brnění na ozdobu,“ řekla. „Je příliš nevyvážený.“ Při té příležitosti si všimla, že se mu ještě nestihly zmastit vlasy.

Snape schoval meč do pouzdra, které měl hozené na zemi opodál. „Už pamatuje hodně. Máte pravdu, je půjčený, vlastní už dávno nemám.“

„Já cvičím denně… touhle dobou. Pokud budete chtít, přijďte.“

„Rád. Proč si pořád vykáme… Amber?“

„Ani nevím.“ Ledy se prolomily i u něj. Amber se usmála. Už když se rozešli každý za svou prací, Amber do školy a Severus pro nějaký lektvar, co nechal v noci venku, se těšila na zítřejší ráno. Nešla však do třídy opravit domácí úkoly, jak mu tvrdila, ale do nebelvírské koleje.

 

Harry se náhle vzbudil, když kdosi prudce stáhl záclony na jeho posteli. Posadil se a vyvalil oči na profesorku Ragebovou. „C-co je?“

Ragebová ho chytila za loket a vytáhla na chodbu, kde kouzlem zavřela všechny dveře. harryho rozespalý mozek zahlásil divnou věc, že mladé ženě nepůsobí žádné problémy dotknout se ho. Jak to?

„Kdo je můj otec?“ uhodila na něj.

„Cože?“

„Můj otec,“ opakovala. „jsi pod ochranou, a víš to. Kvůli mojí matce to není, zemřela dřív, než ses vůbec narodil. Je to kvůli mému otci. Nebyl sis jistý, tak ses mě potřeboval dotknout, jestli mi to ublíží.“

„Ty hůlky,“ vyhrkl. „Stalo se mi to… máte ji oba stejnou… jen jsem vám chtěla vysvětlit, proč mě to tak vylekalo. Napadlo mě to, až když jste měla na té ruce obvaz, že s ním máte něco společného…“

„A kým? O kom mluvíš?“ zašeptala naléhavě.

„O lordu Voldemortovi.“

 

Severus první hodinu neučil, a tak se vrátil do ložnic hned potom, co uskladnil lektvar, který se nechává za bezměsíčné noci venku. Cestou se zastavil u Ambeřiných dveří. Jestlipak je tam? Během přemísťování kotlíků se rozhodovat, jestli doříct, co venku nakousl.

Zaklepal.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř vlažně.

Vešel a třískl za sebou dveřmi.

„Vidíš tu věc na dveřích!? To je klika a tom se zavírá!“ zavyla Amber. Seděla na koberci a objímala kulatý rudý polštářek s třásněmi. V očích měla slzy. Takže už to ví – ani nemusel použít nitrozpyt, aby to věděl. Pokoj měla zařízený hezky, dokonce s ním ladilo i její oblečení – zlaté tílko a fialková zavinovací sukně.

„Táta se přiznal… dokonce si vymyslel i moji matku, měla jí být dívka, kterou kdysi miloval a která už dnes není naživu… Jak dlouho jste mi to chtěli tajit?“

„Neměla ses to nikdy dozvědět,“ řekl Severus a sedl si na zem. „Nikdy. Pán zla o tobě nemá nejmenší tušení, dodnes si myslí, že jeho syn zemřel, když se narodil.“

„Syn,“ řekla trpce. „Proč jsou i tady lidé hrdí jen na své syny a za dcery se stydí?“

„Každý by byl hrdá na dceru, která je krásná, inteligentní a mocná… a umí se výborně ohánět se zbraněmi, že strčí do kapsy i jeho nejlepšího zabijáka.“

„Vyšlého čtrnáct let ze cviku. Víš to jistě?“

„Ano. Jsi jeho rodu, jedině na tomhle jemu záleží.“

„Ale mně je to jedno. Stačí, že to vím. Nechci s ním mít nic víc společného.“

Severus se usmál a objal ji. Položila mu hlavu na rameno. Byla tak krásná… Raději se odtáhl.

„Musím jít opravit ty úkoly,“ řekla. „Tak… zítra v sedm venku.“

 

Severus se za dva týdny dostal tam, kde býval – od té doby se už nezlepšoval. Občas ho naučila něco nového. Tváře vykukující zvědaví z oken se různě obměňovaly, jak se každý chtěl přesvědčit, že nejoblíbenější profesorka, nejneoblíbenější profesor a šerm jsou dohromady. Objevovaly se s železnou pravidelností, někdy ještě dřív, než Severus a Amber dorazili.

Jednoho dne nepřišel. Amber se chvíli rozcvičovala sama, než ji to přestalo bavit a vrátila se do ložnice. Chyběl jí tady. Najednou si uvědomila, že je to ta hodila vzájemné nebezpečné blízkosti, co jí chybí doopravdy, že až se v létě vrátí do Egypta a už ho neuvidí, její život zešedne a ztratí smysl.

„Amber?“

„Pojď dál,“ řekla. „A těmi dveřmi prosím –“

Zabouchl je o něco tišeji. „Promiň. Musel jsem večer za Pánem a bylo to na dlouho. Nechtěl jsem tě budit.“

„Myslela jsem si, že jsi pryč. Dneska jsme tě vůbec neviděla.“

„Právě jsem se vrátil. Co máš v plánu?“

„Nevím. A ty?“

„Pozval tě na usmířenou na skleničku.“ Tvářil se jako hrad v Karpatech. „Večírek. Bude se to tam líbit.“

„Počkáš půl hodinky?“

„Jasně. Musím se jít zcivilizovat.“

Amber si sčesala své nádherné černé lokny do culíku, sedla si ke stolku a pečlivě se nalíčila černými linkami, tmavomodrozlatými stíny a plné rudé rty si jen přejela leskem. Pak chvíli nerozhodně stále před skříní, než si oblékla šaty z průsvitné látky v barvě půlnoční modři. Měly gotický výstřih, rukávy s prostřihy a do neprůhlednosti rafinovaně navrstvený živůtek a sukni, která měla dlouhé rozparky až do půlky stehen. Přidala jantarové korále, bezvadně ladící s jejíma očima, zlatý náramek a náušnice a rozčesala si vlasy. Vyčesala si je do drdolu na temeni, do kterého vpletla zlatou stuhu a pár pramínků z něj vypustila, aby volně splývaly po její snědé labutí šíji. Pak si obula tmavomodré střevíčky se zlatým vzorem a prohlédla si výsledek. Dokonalé. Už chyběla jen kapka svůdného parfému za uši.

„Dokonalé,“ vykoktal Snape, když našel řeč. Půlhodinku využil neméně efektivně – vlasy měl ještě mokré, hladce se oholil a vzal si na sebe černý hábit s vysokým límcem. Voněla z něj omamně opojná vůně orientálního koření. Nabídl jí rámě a vykročili ven z hradu na místo, odkud už se dá přemístit.

Večírek se konal kdesi v Edinburghu a hrála na něm naživu kapela, očividně velmi známá. A dobrá, dodala si pro sebe Amber, když se pozorně zaposlouchala. Na uvítanou dostali skleničku šampaňského. S hlubokým pohledem z očí do očí si přiťukli a vypili skleničky do dna.

„Smím prosit?“

Skleničky postavili na stolek, Amber se do Severa zavěsila se zářivým úsměvem, který jí vysloužil několik závistivých pohledů, a odešli na parket. Celý večer tančili v těsném objetí. Když kapela vyhlásila přestávku, Severus chvíli zůstal stát na místě, zatímco se ostatní rozcházeli ke švédským stolům, potom jí rukou vyjel od pasu k labutí šíji a dlouze ji políbil. Amber zavřela oči, vychutnávala si jeho polibek a zajela mu rukou do černých, lesklých vlasů.

„Pojď ven,“ zašeptal a vzal dvě skleničky vína z tácu číšníka, který procházel kolem.

Na terase u zábradlí stála jiná dvojice – od Amber a Severa se lišili jako den a noc. Oba měli skoro platinové vlasy a bledou kůži, muž byl v bílém svátečním hábitu, žena v sněhobílých šatech na ramínka se šálou a rukavičkami.

„Zdravím tě, Severe,“ řekl muž a podíval se na Amber. „Představíš mi svou společnici?“

„Amber, to je Lucius Malfoy, starý přítel, a jeho manželka Narcissa. Slečna Amber Ragebová, moje kolegyně.“

„Těší mě,“ řekla Amber s úsměvem a natáhla k němu paži. Malfoy jí podal ruku taktéž, ale tvářil se nadřazeně, žena jí nepodala ruku vůbec, zahlížena na ni závistivě a nakonec se nafoukaně otočila na podpatku.

„Nevěřil bych, že si najdeš ženu,“ mluvil dále Lucius Malfoy. „Navíc takhle… exotickou. No, nebudeme váš rušit. Už jsme s Narcissou byli na cestě zpátky.“

Amber přistoupila ke kamennému zábradlí. „Krásná zahrada,“ vydechla a položila dlaně na mramor.

„Ty jsi ještě krásnější,“ řekl Severus, přistoupil až k ní a políbil ji na krk. „Jsi nádherná… miluji tě.“

 

To ráno je ranní ptáčata vyhlížela z oken marně. Snad jim byl dostatečnou kompenzací pohled na dvojici tmavovlasých profesorů, jdoucích ruku v ruce na snídani. Amber a Severus si jich ani nevšimli. Měli oči jen jeden pro druhého.

 

Skončil únor a sníh už skoro roztál. Amber schovala do skříně těžký zimní plášť, leč černý svetr, který po jedné vášnivé noci zabavila Severovi, nosila dále.

„Ahoj,“ řekla to ráno a vlepila mu pusu.

„Nazdar, zlato.“ Pohladil ji po sametové tváři a sáhl po konvici s kávou, kterou spolu s dvěma šálky přinesl ven na zahřátí.

„Díky.“ Napila se a sáhla po černé látce, ve které měla zabalenou šavli.

Ale Severus nechal svůj meč ležet na lavičce. „Počkej ještě.“ Dneska byl jiný. Nervózní. „Musím s tebou mluvit.“

„Proč?“

„Za pár měsíců skončí rok a tvoje praxe… co bude potom? S námi dvěma?“

„Nevím.“ Jestli odjede, už ho nikdy neuvidí. Hakki už dávno ví, co o sobě zjistila, a nebude ji chtít už nikdy pustit do Anglie.

„Tak tady zůstaň. Se mnou.“

„Ráda bych, ale…“

„Můžeš, Nikdo neví o tvých rodičích, jen já, Brumbál, Potter a tvůj strýc. Zůstaň tady. Chceš… vezmeš si mě?“

Amber ho objala, políbila na rty a rozesmála se. „Nejraději bych řekla ano,“ zašeptala se probírala se jeho vlasy, „chci s tebou zůstat navždy, miluji tě víc než cokoliv na světě… odešla bych s tebou kamkoliv, ale můj otec…“

„Svého otce ses zřekla. A nikdo ti nemá právo bránit ve štěstí, ani Hakki. Je to jen tvoje volba. Ať uděláš cokoliv, ať jsou tví rodiče kdokoliv, Amber, jsi moje všechno.“

„Zůstanu,“ řekla a před jeho rameno zpražila pohledem patnáct studentů vyčumujících z oken tak, že do jednoho zmizeli, „a provdám se za tebe.“

Severus ji pohladil po hustých černých vlnách a jejich rty se spojily v dlouhém polibku, na který nikdy nezapomenou. Pak sáhl do kapsy a vtiskl jí do dlaně sametovou krabičku tvaru květu růže. Amber ji zvedla do výšky svých očí a otevřela. V tu chvíli sluneční paprsky vyklouzly zpoza mraků a odrazily se v tisících záblesků od rubínu zasazeného do zlatého prstenu.

„To je krása,“ řekla Amber. Pak snubní prsten schovala do kapsy a pokračovali v tom, co dělali před chvílí.

 

Profesor Snape stál uprostřed třídy a mířil hůlkou na strop. Kolem postávali chechtající se studenti a Neville, který vypadal, že by se nejraději čel zahrabat. „Evanesco!“ pronesl Snape a mokrá skvrna na stopě zmizela. „Longbottome, zkuste se příště trefit do tabule. Aspoň to budu mít bez práce,“ dodal a stejným kouzlem nechal zmizel návod na lektvar z tabule.

„To by musel naklonil kotlík a polil by podlahu,“ ozvala se Hermiona a zašroubovala lahvičku s nějakou přísadou.

Snape se podíval na tabuli, do Nevillova kotlíku a znovu na tabuli. „Tak to už je lepší ten strop,“ zamumlal a přičaroval na tabuli druhou polovinu návodu. „Tohle si opište a pokuste se dodělat lektvar za domácí úkol. Základ nechte aspoň do zítřka uležet. Zatím nashledanou.“

Harry zavřel lahvičku s trochou nehotového lektvaru, zbytek zlikvidovat a šel opláchnout nůž. U umyvadla potkal Draca Malfoye. Oba předstírali, že toho druhého nevidí. Pak se Malfoy najednou kysele podíval ke katedře. Harry se nenápadně ohlédla tamtéž, když Malfoy konečně vysmahl.

Snape si u katedry rovnal pergameny s poznámkami a u toho se o něčem bavil s Nevillem. Ten potom kývl a šel si opožděně sbalit věci.

„Copak?“ zeptal se ho, když byli venku a z doslechu. „Jestli chceš, složíme se ti s Ronem na základ,“ poklepal na kotlík s lahvičkou.

„To je v pohodě. Jestli se mi to dneska nepovede, jdu zítra za ním.“

„Dneska nemá celý večer čas, že?“ zašklebil se Ron.

Nevillovi se nějak povedlo nehnout ani coulem a s kamennou tváří odvětit: „Nemá, jak jsi to uhodl?“

„Ale kluci,“ okřikla je pohoršené Hermiona, když se jejich smích efektně odrazil o stěny sklepení a vrátil se s mnohonásobnou ozvěnou.

V tu chvíli se na schodech objevila profesorka Ragebová. V očích měla slzy a tvář pobledlou. Nikomu neřekla ani ahoj a vrazila do Snapeova kabinetu.

„Co se stalo?“ zeptal se vylekaně Seamus, který jako první našel řeč.

„Tys nic netušil?“ zeptala se ochraptěle a na chvíli sundala hlavu ze Severova ramene, aby si mohla otřít slzy.

„Doteď ne. Kdybych měl nejmenší tušení, že mu něco hrozí, šel bych mu to říct, ať se děje, co se děje,“ odpověděl jí a pohladil ji po zádech. „Lásko, nevím, co říct… je to strašné.“

„Příští neděli měl být na naší svatbě… měl mě odvést k oltáři, k tobě, měl nám požehnat a oslavovat s námi… a teď je mrtvý, už ho nikdy neuvidím…“

Severus zíral přes její hlavu do stěny. Tak zoufale rád by něco řekl, cokoliv… co by ulehčilo jejímu žalu… ale možná ani nic říkat neměl.

„Nejhorší je, že za to může můj skutečný otec… nenávidím ho!“

„Svatbu odložíme,“ řekl Severus. „Teď na to není vhodná doba.“

„Ano.“ Amber se od něj odtáhla a vzala ho za ruku. „Můj smutek bude dlouhý. On pro mě byl všechno, než jsem potkala tebe… Než se vezmeme, vymažu jeho vraha ze svého života.“

 

Během následujících dvou dnů se to rozneslo po celé škole, a nikdo nechápal, proč byl osud tak krutý zrovna k profesorce Ragebové. Ta si to zasloužila nejméně ze všech, co po téhle škole chodí.

„Ahoj,“ řekl Harry Nevillovi. „Povedlo se?“

„Jo. Dneska jsem si přivstal, že to dodělám, ale nějak jsem se zasek a nezmodralo to, je to furt fialové.“

„Máš ho tady?“

„Jo.“ Neville vytáhl pergamen se zadáním domácího úkolu.

„Fakt nechceš odlít od nás?“

„Ne.“ Neville nebyl na lektvaru zas tak levý, jak se zdálo ještě před rokem, dost mu pomohlo Snapeovo doučování. „Mám tě, ty sis spletl devítku a pětku.“

„Jo aha. Takže to můžu vylejt a začít znova.“ Neville se uchechtl a opravil si chybu. „Jo, abych nezapomněl, když jsem šel do knihovny, potkal jsem Snapea, shání tě.“

„Proč?“

„Já nevím, tvářil se jak hrad v Karpatech.“

Když Harry stál před Snapeovým kabinetem, chvíli počkal, až se mu povede ovládnout prudce inteligentní škleb, než zaklepe. Jak se tak blížil ke dveřím, vrátil se totiž v duchu o rok zpátky, kdy se obvykl pohyboval opačným směrem a to velmi rychle. Tehdy se nachytal na jeho protivnou zlou masku, za kterou se schovávala citlivá duše. Mezi sklenicemi s odporným obsahem. Ale pak přišla ona a donutila ho masku sundat.

Nic.

Harry nakoukl dovnitř. Snape tam vůbec nebyl.

„Á, tady jste. Honím vás po celé škole,“ ozvalo se za ním znenadání.

Harry se málem praštil do futer. „Já vás taky,“ řekl a zavřel.

„Pojďte ven. Tady by to mohl někdo slyšet.“

Harry spěchal za ním a usilovně přemýšlel, co tak tajného má Snape na srdci. Zastavili se až u záhonu s dýněmi.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry neklidně.

„Ambeřin otec.“

„Už jsem to slyšel.“

„Ne. Ten skutečný. Vy to víte. Komu jste to řekl?“

„Nikomu.“

„Opravdu?“

„Přísahám. Do hlavy mi lézt nemusíte. Možná…“ zarazil se.

„No?“

„Možná něco napadlo Hermionu.“

„Tak dobře.“ Snape se ohlédl a sloupl z plotu kousek kůry. „Amber se rozhodla vymazat tu pravdu ze světa.“

„Jak to chce udělat?“

„Jistým… kouzlem. To způsobí, že všichni zapomenou, i ona. Uděláme to dnes večer, je na to vhodná konstelace planet. Přijďte v deset ven na školní dvůr a vemte s sebou všechny, kdo mohou něco vědět.“

 

Byla tma, až na mihotavé teplé záblesky magického ohně, kolem kterého sedělo v kruhu několik nezřetelným siluet zachumlaných do plášťů. V noci se ochladilo a oblohu pokryla hustá vata černých mraků.

„Teď, protnul ticho hlas zjevně patřící mladé dívce.

„Jste si jistá?“ zeptal se jiný, mužský, a jeho majitel zvedl hlavu k nebi.

„Podle mých hodinek je deset devatenáct. Firenze říkal, že máme dvacet minut.“

Přesně proti muži se zvedla štíhlá, půvabná ženská postava. Oba přistoupili k ohni a vzali se za ruce, jejich prsteníky zdobily zlaté prsteny s rubínem, žena cosi tiše zašeptala a muž ji pohladil po ruce a podal jí pergamen a brk. Pak se vrátil na své místo v kruhu. Žena se sklonila a její překrásnou tvář osvětlily záblesky plamenů, jak cosi psala na pergamen černočerným písmem. Poté vstala a natáhla ruku s pergamenem před sebe, nad plameny. Šeptem pronášela podivní slova, postupně zesilovala hlas a zdálo se, že noc ještě více potemněla v pokloně její temné kráse.

Proud slov pokračoval a rozléhal se nocí jako jakýsi nádherný zpěv. Když domluvila, sklonila ruku s pergamenem, až jej olízly plameny a vrhly se na pravdu, kterou napsala na pergamen a nechtěla znát.

Čarodějka upustila rožek pergamenu a ten se na zemi obrátil v popel.

„Proč tady sedíme?“ zeptal se jakýsi chlapec dívky s hodinkami.

„Já nevím…“

Muž, který čarodějce prve podal pergamen, k ní přistoupil a vytáhl si plášť ke krku. „Je tady zima,“ řekl. „Pojď dovnitř… stejně nevím, proč jsme sem šli…“

„Ano,“ souhlasila a přejela si rukou po čele. „Je mi nějak…“ najednou omdlela a muž ji rychle zachytil, než spadla na deštěm rozmoklou zem.

„Amber? Co je ti?“ Setřásl z ramenou plášť, přikryl jím svou snoubenku a odspěchal s ní ke schodům.

Mdloba přešla ve spánek, ale Severus u ní seděl, dokud nevycítila jeho upřený pohled a neprobudila se. „Lásko, co je s tebou?“ zeptal se šeptem.

Amber si přitáhla polštářek. „Občas je mi po ránu špatně. Byla jsem za madame Pomfreyovou, aby mě prohlédla, a…“ usmála se a natáhla ruku, aby se mohla dotknout jeho tváře, „… ale nic mi není. Říkala, že naopak jsem na tom velmi dobře na to, že jsem v pátém týdnu těhotenství.“

Jenom na ni němě zíral. „Cože?“

„Čekám dítě, miláčku.“ Pozorovala jeho rozpaky a musela se rozesmát. „Narodí se na podzim, v říjnu.“

„To… je úžasné!“ vykřikl a tišeji pokračoval: „Amber, tohle je to nejkrásnější, co jsi mi kdy mohla říct.“

 

„… a nyní váš svazek manželský prohlašuji za právoplatný.“

V kontrastu s její zlatavou tváří lesknoucí se ve svitu červencového slunce se její šaty zdály ještě bělejší. Amber zvedla hlavu, schovala v dlani krajkový šátek, kterým si otřela slzy štěstí. Ani stín smrti jejího otce, kterého zabili Smrtijedi před několika měsíci, nemohl její štěstí zhatit.

Vyměnili si ještě jeden láskyplný polibek a Severus něžně pohladil Ambeřino bříško, rýsující se zřetelně po bělostnou krajkovou řízou.

„Budeme mít dvojčátka,“ zašeptala mu do ucha, než se vzali za ruce a obrátili k východu z katedrály.

„Jak dlouho jsi mi to tajila?“

„Vím to od včerejška…“ Náhle zděšeně vykřikla, protože zjistila, že ve dveřích někdo stojí, někdo, kdo jí byl podobný jako den noci – bílá kůže, černý hábit a ošklivý obličej.

„To mě ani nepozdravíš, dcero? Když už jsi ho nepozvala na svou vlastní svatbu?“

„Můj otec zemřel,“ rozkřikla se, „vy to moc obře víte, vy sám jste ho zabil!“

Lord Voldemort se ďábelsky rozchechtal. „Já jsem tvůj otec! Ten proradný lhář, co si dovolil lhát Pánovi zla, mně to sám řekl, snad si myslel, že si zachrání život…“

„Ne…“ Náhle si vzpomněla, jak v březnu cosi pálila venku na školních pozemcích a nemohla si vzpomenout, co to bylo, a pochopila strašnou pravdu. „To ne!“ zaječela zoufale. „Ne! Jděte pryč! Můj otec je mrtvý! Pro mě zemřel!“

Voldemort se náhle zarazil.

Ale Amber plamenně pokračovala. „Hakki Rageb byl můj otec, ať už mě zplodil kdokoliv. Celý můj život byl mým otcem! Naučil mě všechno, co znal, poslal mě sem a tady jsem našla svoji životní lásku… Jděte pryč!“

„Jak jsi Wahibě podobná…“ zasyčel, „stejně tvrdohlavá… Tak? On pro tebe znamená víc než vlastní otec, tenhle ubožák, co byl kdysi mou pravou rukou a teď kvůli tobě opustil svého Pána?“ Namířil na Severa hůlku. „To nepřipustím!“

Amber skočila mezi něj a Severa. „Nejdříve budete muset zabít mě,“ řekla náhle výhružně. „Uděláte to? Pak vám na mně nezáleží a nejste můj otec. Jestli vám na mně záleží, zmizte z mého života!“

Voldemort stáhl hůlku a o krok ustoupil. „Tak dobrá,“ zasyčel. „Já budu čekat, dokud sama nepřijdeš a nebudeš mě prosit, abych ti tuhle drzost odpustil, dcero,“ poslední slovo skoro zasyčel.

„Můžeš čekat do skonání světa, otče,“ odpověděla mu pohrdavým tónem, „nikdy nepřijdu. Nikdy!“

Voldemort se na ni chvíli díval a pak se přemístil pryč. Amber klesla svému novomanželovi do náruče a rozplakala se.

 

Uplynulo dvanáct let ode dne, kdy se Severus a Amber vrátili do Bradavic jako šťastní manželé. Noví studenti vždy žasli nad děsivými historkami o profesoru Snapeovi, ze kterých se časem stávaly legendy pro strašení nováčků. Amber zlomila prokletí místa učitele obrany proti černé magii a celou tu dobu učila v Bradavicích, až na pauzu, kdy se věnovala dětem – dvojčatům Eileen Wahibě a Tobiasi Hakimovi. Dali jim jména svých rodičů – a Amber pojmenovala syna po Hakkim, protože ten, ač ve skutečnosti byl její strýc, byl jejím skutečným otcem.

Obě dětí zdědily oduševnělý pohled a temnou krásu svých rodičů, držících se láskyplně za ruce u profesorského stolu. Leen měla dlouhé, rovné černé vlasy po pás a pružné, hbité tělo po otci a po matce zdědila čarokrásné jantarové oči s dlouhými řasami a zlatavě snědou pleť. U Tobyho to bylo naopak – oči měl uhrančivě černé jako jeskynní tma a vlasy se mu vlnily do lesklých prstýnků. Jeho pleť se od sestřiny lišila tím, že postrádala zlatavý nádech. Rodiče je oba už dlouho učili a hledali v nich skryté talenty – Toby už teď uměl mistrně hrát famfrpál na pozici střelce a oháněl se se šavlí své matky, jakoby se s ní už narodil. To Leen si oblíbila lukostřelbu a ráda soutěžila se studenty, pokud s nimi nechodila na hodiny baletu. Sourozenci byli často viděni na okolních kulách a vřesovištích, jak spolu závodí v jízdě na koni.

„Váš táta je ze Zmijozelu,“ řekl Leen její soused, který byl v abecedě hned za Tobym. „Vaše mamka je zase odbornice na černou magii… sice mi ve vlaku tvrdili, že to není pravda, ale sežeru svý boty, jestli nepůjdete do Zmijozelu.“

„Uvidíš… chce se fakt vsadit?“

„Snapevá, Eileen Wahiba!“

„Ségra, zlom vaz!“ zavolal za ní její bratr. Pár prvaček při pohledu na něj zrudlo a rozhihnňalo se.

Eileen napjatě vykročila ke stoličce a rychle si nasadila klobouk.

„Nebelvír!“

Síní to zašumělo.

„Snape, Tobias Hakim!“

„Nebelvír!“ ozvalo se, sotva si Toby nasadil klobouk.

Nejdříve začali tleskat nebelvírští. Pak i ostatní. Někteří dokonce vstali ze židlí. Dvojčata se u stolu objala a Leen přes bratrovo rameno viděla, jak se její rodiče šťastně objímají a kolegové jim přicházejí gratulovat.

„Swanchase, Jim!“ přehlušila aplaus vždy vážná McGonagallová.

„Havraspár!“

Toby se naklonil ke stolu a poklepal Jimovi na rameno. „Dobrou chuť přeji.“

Zpět na obsah

Kapitola 6: Mary Sue dokonalá (ukázka)

Isabelle nakoukla do kupé. Čtyři kluci asi tak jejího věku: černovlasý hezounek, nesympatický tlusťoch, vedle hezounka tmavovlasý sportovec a u okna pobledlý kluk opírající si loket o stůl. Když strčila hlavu dovnitř, kluci se k ní obrátili a bledule se narovnal a začal se tvářit, že vůbec nespal.

„Můžu si přisednout?“ zeptala se melodickým zvonivým hlasem, který pronikal až do duše.

Kluci na ni nadále mohli oči nechat a tlusťochovi poklesla brada a div nespadl ze sedadla. Isabelle byla neobyčejně krásná, vysoká, štíhlá, na pohled velice křehká, s pletí jako porcelánová panenka, měla vlasy barvy tekutého stříbra a dvě jiskrné oči, tak modré, že z toho bolel zrak.

„J-jasně, vílo,“ vzpamatoval se jako první bledule.

„Jaks to poznal?“

„Jseš moc krásná na člověka a anděl by za náma ani nepřišel…“

Isabelle zrudla. „Anděl fakt nejsem. Máma je víla. Já jsem Isabelle McGonagallová.“

„Od naší ředitelky koleje?“ dal hezounek najevo, že umí taky mluvit a ne jen čumět. Jeho soused sportovec s přiblblým úsměvem se vzpamatoval, když inkasoval dloubanec, přisedl si k hezounkovi, ale protože nespustil oči z andělské krásky ve dveřích, natáhl se na podlaze. Bledule mu se smíchem pomohl na nohy.

„Ano. Teta Minny je tátova sestra.“

Isabelle ladným krokem vešla dovnitř a posadila se na volné místo.

„Já jsem Sirius,“ představil se pohotově hezounek a pokusil se o okouzlující úsměv. Ostatní tři se po něm navztekaně podívali.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Lakmusový test

1.  Základy postavy: jméno, věk, vzhled

 

Je postava nějakým způsobem pojmenovaná po vás?
10 bodů, pokud má vaše křestní jméno
7 pokud je to vaše netová přezdívka, druhé křestní anebo jiné jméno než křestní (klidně i křestní, pokud vám všichni odjakživa říkají jinak:)
2 pokud je to podle vás opravdu skvělé jméno, které byste si sami dali

 

Je pojmenovaná po někom, koho znáte nebo obdivujete?
2 body

 

Dali (byste) svému domácímu zvíže nebo dítěti tohle jméno?
2 body za zvíře, 5 za dítě

 

Je jméno postavy neobvyklé?
(Liší se případ od případu – záleží na původu postavy. Může se někdo takový takhle jmenovat?)
1 bod

 

Je to obvyklé jméno s neobvyklým hláskování?

(např. Jayne/Jane, Menday/Mandy, Denni/Danny)

1 bod

 

Má postava véce než jedno jméno (popř. přezdívku)?

2 body

 

Jmenuje se stejně nabo podobně jako některá z postav v předloze?
(např: Mily/Lily)
3 body

 

Je postava zmíněná v názvu povídky?

(nemusí to být přímo jméno – např. „Neobyčejná studentka“)

5 bodů

 

Jak dlouho jste jméno vymýšleli?
1 za celý den (popř. více dní) rozhodování
(jedním dnem myslím více než 12 hodin)

 

Je postava základem pro ostatní?
(Jinak řečeno, má děti, anebo je směrodatná pro vznik dalších postav?)
1 bod

 

Je stejného pohlaví jako vy?
1 bod

 

Je mudla nebo moták?
1 bod

 

Je to míšenec dvou různých druhů?
1 bod za dva nelidské druhy
3 pokud je napůl člověk

5 pokud je napůl víla

-1 pokud to jen omezuje jeho možnosti

(pokud je zčásti kočka, napište si 10 bodů:)

 

Je vaše postava magická bytost nezměníná v předloze?
1 bod

 

Je teenager anebo kolem dvacet lei?
1 bod

 

Je jiného věku, ale vypadá jako teenager anebo kolem dvaceti?
2 body

 

Je mu tolik co vám, anebo kolik byste chtěli mít?
1 bod

 

Je velmi atraktivní (krásná/ý, uličnicky hezká/ý)?
2 body

 

Má bez zřejmého důvodu neobvyklou barvu očí, vlasů (popř. je Weasley a není zrzavá:), anebo jiné znaky?
(Jizvy, mateřská znamínka a tetování na lidech; neobvyklé znaky na bytostech jako kentauři.)
1 bod za každý rys

1 bod navíc, pokud jej zmiňujete v každém odstavci

2 body pokud to bude důležité pro dějovou linii

5 bodů pokud její/jeho oči čas od času mění barvu

 

Je odjinud než z Anglie?

(Nebo je z Anglie, ale má charakteristický přízvuk? Počítají se i výměnní studenti z jiných škol.)
1 bod pokud je z Velké Británie (tj. Skotsko, Wales, Severní Irsko)
2 pokud je odjinud z Evropy
3 pokud je z úplně jiného kontinentu
 

2.  Detaily:  zázemí, úloha, osobnost

 

Má postava traumatickou minulost (může být i více odpovědí)?
3 body za fyzické týrání
2 za psychické týrání
1 za opuštění (rozumějte: býti opuštěn)
1 pokud žije v chudobě nebo je níže postaven
2 pokud byl zanedbáván
3 za otroctví
3 za sexuální zneužití
2 za přežití katastrofy (požár, bitva)

(pokud vám to připadá divné – větina Mary Sue má tendence k podobné minulosti)

 

Je postava nějak přibuzná s postavou v předloze?
1 bod za vzdálenou příbuznost
2 za sestřenici/bratrance, tetu/strýce, anebo prarodiče
3 za sourozence, rodiče, potomka
1 bod navíc pokud příbuzná postava je Harry nebo jeho rodiče, Brumbál, Voldemort, Malfoy ( oba), Snape, Lupin, Sirius

 

Je vaše postava potomkem některého ze zakladatelů Bradavic, Merlina anebo jiné srovnatelné osobnosti?  (vymyšlené i skutečné)
3 body

 

Je vaše postava adoptovaná, anebo nežije se svými rodiči?
1 bod

 

Je poslední žijícím členem své rodiny?
2 body

5 bodů pokud je jediný/poslední žijící příslušník svého druhu

 

Provázely narození postavy důležité nebo neobvyklé okolnosti?
2 body

 

Žije vaše postava v Bradavicích, na Grimmauld Place 12, anebo jiném významném místě zmíněném v předloze?
2 body

 

Byla vyhnána ze svého města, rodiny, rodu apod.?
2 body pokud si za to mohla sama
3 pokud byla nevinná

 

Patří v nějakém smyslu k šlechtě?
2 body
3 pokud o tom ze začátku neví
5 pokud vládne celé zemi

 

Je to rádce, učitel, chůva, strážce kterékoliv z hlavních postav v předloze?
1 bod

 

Je dvojče, trojče apod.?
1 bod za dvojvaječné dvojče
2 za identické dvojče
1 navíc pokud o tom druhém (popř. ostatních) neví
1 navíc pokud je z trojčat či jiného vícečetného porodu

 

Trpí pocitem viny za nějakou událost v minulosti? (možno více odpovědí)
1 bod za vinu
1 pokud to nebyla skutečně jeho vina
1 pokud mu postava z předlohy pomáhá se s tím vyrovnat
1 pokud tím vaše postava stále trpí i přes veškerou pomoc

 

Je špion nebo dvojitý agent?
1 bod

 

Má stejné nebo velmi podobné morální/náboženské/kulturní přesvědčení jako vy?
1 bod

 

Baví se stejnými věcmi jako vy?
1 bod

2 body pokud jsou tyto zájmy nějak důležité pro další děj

 

Dělá stejnou práci (studuje stejný obor)?
1 bod

2 body navíc pokud je na svou pracovní pozici neobvykle mladá/ý

 

Má stejnou psychózu, osobnostní rys, důležitou výstřednost nebo zvyk jako vy?
1 bod

 

3.  Síly a schopnosti

 

Tančí vaše postava, kreslí, zpívá, hraje na nějaký nástroj apod.?
1 za každý

 

Hraje Famfrpál?

1 bod

1 navíc pokud je velmi dobrá/ý

1 navíc pokud hraje na postu chytače

 

Je poťouchlejší než Weasleyovic dvojčata, moudřejší než Brumbál nebo zlejší než Voldemort apod.?
3 body

(Odečtete si bod, pokud je to absolutně nechopný blbec.)

 

Umí kouzlit bez hůlky?
2 body

 

Má parapsychické schopnosti? 

(Počítá se i telepatické spojení mezi dvojčaty a niotrozpyt.)
1 bod

 

Je zvěromág nebo metamorfmág? (možno více odpovědí)
2 body za zvěromága
4 za metamorfmága (jsou velmi vzácní)

 

Není člověk a přitom používá hůlku a kouzlí?
1 pokud to není legální
3 navíc dostal od ministerstva kouzel výjimečné povolení

 

Je jasnovidec?  (možno více odpovědí)
3 body za jasnozřivost (vidění budoucnosti)
1 za vidění věcí, které se právě odehrávají

 

Je smrtijed/bystrozor (popř. patří do Zmijozelu/Nebelvíru)?
1 bod

 

Má přirozenou autoritu?
1 bod

 

Jsou k němu zvířata neobvykle přitahována?
1 bod
0 bodů pokud to jsou odporné slizké věci, 

0 jestli je postala zloduch a mají ji ráda rozkošná zvířátka, a

1 bod pokud je postava zlá a mají ji rády odporné slizké věci:))

 

Je postava zručná v léčení?

1 bod

 

Je postava imunní vůči věcem, které mohou ublížit jiným příslušníkům jejího druhu?
(např. kouzelník imunní proti kletbám, anebo jezerní člověk schopný pod vodou mluvit anglicky, atd.)
3 body

 

Ví o magii více, než by normálně měl, např. kouzla nad rámec jeho věku/ročníku, anebo kouzla, která se obvykle neučí, anebo kouzla, která by slušný člověk nepoužil?
1 bod

 

Nastoupila postava do Bradavic (anebo na jinou kouzelnickou střední školu) před anebo po normálním věku?
2 body

 

Učí v Bradavicích?
1 bod

 

Má dovednosti nezmíněné v předloze? (možno více odpovědí)
(Pokud je to schopnost zmíněná v jiné otázce, např. jasnovidectví, nic si nepřičítejte.)
1 pro malou schopnost (úroveň prvního až třetího ročníku)
3 za silné anebo pokročilejší schopnosti (4-7. ročník)
5 za velmi silné (věci, které umí mocní kouzelnící jako Brumbál)
7 pokud toho umí víc než kterákoliv postava z předlohy

 

4:  Situace se zaostřuje

 

Pozn.:  U nezletilých a dětských postav nahraďte milostné vztahy rodinnými.

 

Vyprávíte příběh z pohledu své vlastní postavy?

1 bod

 

Připadá vaše postava postavám z předlohy atraktivní?
1 bod
2 body pokud kvůli tomu jiná postava tu vaši vidí jako hrozivou konkurenci

 

Má některý z učitelů neobvyklé sympatie/antipatie k vaší postavě bez zjevného důvodu?

1 bod

1 bod navíc, pokud postava nechodí na Zmijozel a oblíbí si ji/ho Snape

 

Má vaše postava bezdůvodné krajní antipatie k Malfoyovi, ačkoliv nechodí do stejného ročníku?

1 bod

 

Skončí vaše postava jako slavná osobnost?
1 bod

 

Zamiluje se vaše postava (anebo má milostlý vztah – počítají se i ty jednonoční) do některé postavy z předlohy?
3 body za Harryho anebo některého z jeho rodičů, Brumbála, Voldemorta, Malfoye (oba), Siria Blacka, Snapea, Lupina, Hermiony, Rona
2 body za vedlejší postavu jako Neville, Hagrid, McGonagallová, Lockhart apod.
1 bod za nedůležitou postavu jako Avery, Nott, Parvati Patilová, prof. Sinistra

0 za Filche nebo obří oliheň

 

Končí váš příběh svatbou vaší postavy s výče řečenou postavou z předlohy (popř. se točí kolem ní)?
1 bod za svatbu na konci
2 pokud to na konci spěje ke svatbě

 

Je příběh hlavně o vaší postavě?
4 body

 

Pokud ne, je postava představena na první stránce?
2 body

 

Potká vaše postava hlavní postavy zápletky (z předlohy) a po chvíli rozporů a nerozhodnosti se s nimi spřátelí?

2 body

 

Stane se postava magickou nebo geneticky pozměněnou bytostí?

1 bod

2 pokud je ve své nové podobě šťastnější

3 pokud jí změna přinesla skvělé nové možnosti

 

Spřátelí se se zápornou postavou, přestože sám je kladná postava? Anebo naopak?
4 body pokud padouchem je Voldemort nebo hrdinou Brumbál nebo Harry
2 body za kohokoliv jiného
2 body pokud vychází stejně se zmijozelskými a nebelvírskými (resp. temnými a dobrými čaroději) a žádné straně to moc nevadí

 

Přejde výše zmínení spřátelená postava na druhou stranu kvůli vaší postavě?
2 body

 

Nebo místo toho vaše postava přeběhne na druhou stranu barikády?
1 bod

 

Zachrání zaše postava situaci anebo něčí život?
4 body
6 pokud přitom zemře
5 pokud přežije jen tak tak

 

Pokud zemře, bude někdo držet smutek?
2 body

 

Pokud zemře, je na konci příběhu oživena?
4 body
7 pokud se některá postava z předlohy obětuje za její záchranu
6 pokud je to vedlejší postava
5 pokud je to jakákoliv jiná postava z předlohy

 

Vlastní vzácný, důležitý, nebo velmi mocný artefakt?  (Hůlky se tady počítají.)
3 body
4 pokud jej dostala, protože nikdo jiný jej nemůže používat

 

Má hůlka vaší postavy stejně komponenty jako Harryho nebo Voldemortova?
1 bod za dřevo nebo jádro
2 za obojí

 

5: Vy a váš stín: věci kolem vašeho světa

 

Pozn.: Jako předtím, u nezletilých a dětských postav nahraďte milostné vztahy rodinnými.

 

Přivedli jste vaši postavu do místa, kde bydlíte, popř. poblíž?
2 body

 

Přivedli jste tamtéž postavu z předlohy?
5 bodů

 

Setkáte se se své FF se svou vlastní postavou, popř. s postavou z předlohy?
6 body
8 pokud se k nim přidáte a budete žít v jejih světě, anebo oni zůstaou trčel v tom vašem
10 pokud oni opustí svůj svět dobrovolně kvůli vám

 

Napsali jste pokračování o vaší postavě?
1 bod
5 pokud se děj točí kolem oživení vaší postavy

 

Sníte o tom, že byste byli kouzelníkem?
1 bod

 

Spřátelili byste se se v reálném světě svou postavou?
1 bod

 

Myslíte si, že čtenáři budou mít vaši postavu rádi?
1 bod

 

Pokud ji kritizují, berete to jako útok na vlastní osobu?
2 body

 

Chtěli byste s vaší postavou mít milostný, manželský nebo rodinný vztah?
2 body

 

Vydávali jste se někdy za svou postavu se všemi jejími možnostmi, silami apod:?
2 body
3 pokud je to vaše RPG postava
6 pokud tak činíte na veřejnosti jinak než v RPG – tj. roleplay game

 

Máte RPG postavu založenou na vašá postavě z FF?
4 body

 

Plánovali jste, popř. vyrobili kresbu, figurku apod. vaší postavy?
2 body za každou kladnou odpověď
3 body pokud jste si ji nechali vyrobit na objednávku

 

---

MOŽNÝ POČET BODŮ: 260

---

Analýza:
0 - 30:

Vašeho postava se vůbec nepodobá MS.

31 - 41:

Hraničí s MS.

41 - 68:

Průměrná Mary Sue/Gary Stu

69 a více:

Postava s tolika body je na nejlepší cestě do království Mary Sue... velmi často je těžké postavu na takové bodové úrovni naservírovat čtenářům jako věrohodnou a symaptickou osobu. Prosím přemýšlejte o přepsání postavy a/nebo příběhu.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Vzorový test

Testované osoby a důvody podezření:

 

Romana Fenwicková

(Bezejmenní)

dvojče Rema Lupina

 

Domingo Maldonado

(Za zády)

člen tajné sekce dominikánů, pátrající po poloze Budče

 

Jennifer O’Brienová

(Za zády)

Hermionina nejlepší kamarádka na vysoké škole

 

Broné Ionarís

(Za zády)

zprvu nenápadná budečská studentka, která nedobrovolně převezme pátrací štafetu po Hermioně a Jenny

 

 

 

1:  Základy postavy: jméno, věk, vzhled

 

Je postava nějakým způsobem pojmenovaná po vás?

ostatní 0

 

Je pojmenovaná po někom, koho znáte nebo obdivujete?
ne 0

 

Dali (byste) svému domácímu zvířeti nebo dítěti tohle jméno?
ne 0

 

Je jméno postavy neobvyklé?
(vzhledem k původu) ne 0

 

Je to obvyklé jméno s neobvyklým hláskování?

ne 0

 

Má postava více než jedno jméno (popř. přezdívku)?

ne 0

 

Jmenuje se stejně nebo podobně jako některá z postav v předloze?
Romana (Remus) 3

ostatní 0

 

Je postava zmíněná v názvu povídky?

ne 0

 

Jak dlouho jste jméno vymýšleli?
0 (průměrně 1 minuta)

 

Je postava základem pro další?

ostatní 0

 

Je stejného pohlaví jako vy?

Romana Fenwicková 1

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 1

Broné Ionarís 1

 

Je mudla nebo moták?
Domingo Maldonado (senzibilní obyčejný) 1

ostatní 0

 

Je to míšenec dvou různých druhů?
ne 0

 

Je vaše postava magická bytost nezmíněná v předloze?

ne 0

 

Je teenager anebo kolem dvaceti let?

Romana Fenwicková (35) 0

Domingo Maldonado (36) 0

Jennifer O’Brienová (24) 1

Broné Ionarís (24) 1

 

Je jiného věku, ale vypadá jako teenager anebo kolem dvaceti?
ne 0

 

Je mu tolik co vám, anebo kolik byste chtěli mít?

ne 0


Je velmi atraktivní (krásná/ý, uličnicky hezká/ý)?

Romana Fenwicková 0

Domingo Maldonado 2

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Má bez zřejmého důvodu neobvyklou barvu očí, vlasů (popř. je Weasley a není zrzavá:), anebo jiné zvláštní znaky?
ne 0

 

Je odjinud než z Anglie?

Romana Fenwicková 0

Domingo Maldonado (Španělsko) 2

Jennifer O’Brienová (Skotsko) 1

Broné Ionarís (Litva) 2


 

2:  Detaily:  zázemí, úloha, osobnost

 

Má postava traumatickou minulost (může být i více odpovědí)?

Romana Fenwicková (smrt partnera) 2

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Je postava nějak přibuzná s postavou v předloze?

Romana Fenwicková (dvojče Rema Lupina) 4

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Je vaše postava potomkem některého ze zakladatelů Bradavic, Merlina anebo jiné srovnatelné osobnosti? 
ne 0

 

Je vaše postava adoptovaná, anebo nežije se svými rodiči?

Romana Fenwicková N/A

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Je posledním žijícím členem své rodiny?

ne 0

 

Provázely narození postavy důležité nebo neobvyklé okolnosti?
ne 0

 

Žije vaše postava v Bradavicích, na Grimmauld Place 12 nebo jiném významném místě zmíněném v předloze?

Romana Fenwicková (jako učitelka bydlí v Bradavicích) 2

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Byla vyhnána ze svého města, rodiny, rodu apod.?
ne 0

 

Patří v nějakém smyslu k šlechtě?
ne 0

 

Je to rádce, chůva, strážce kterékoliv z hlavních postav v předloze?
ne 0

 

Je dvojče, trojče apod.?
Romana Fenwicková (dvojče) 1

ostatní 0

 

Cítí děsivou vinu za něco v minulosti?

ne 0

 

Je špion nebo dvojitý agent?

ostatní 0

 

Má s vámi shodné nebo velmi podobné morální/náboženské/kulturní přesvědčení ?
ne (určitě ne/ tyhle věci neřeším/ne) 0

 

Baví se stejnými věcmi jako vy?

Broné Ionarís (fotí) 1

ostatní 0

 

Dělá stejnou práci (studuje stejný obor)?

ne 0

 

Má stejnou psychózu, osobnostní rys, důležitou výstřednost nebo zvyk jako vy?

Jennifer O’Brienová (perfekcionistka) 1

ostatní 0

 

 

3:  Síly a schopnosti

 

Tančí vaše postava, kreslí, zpívá, hraje na nějaký nástroj apod.?
ne 0

 

 

Hraje Famfrpál?

ne 0

 

Je poťouchlejší než Weasleyovic dvojčata, moudřejší než Brumbál nebo zlejší než Voldemort apod.?
ne (Maldonado je hajzl, ale proti Torquemadovi hadr) 0

 

Umí kouzlit bez hůlky?

Romana Fenwicková 0

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová (to umí každý mág, ale budu to počítat) 2

Broné Ionarís (viz výše) 2

 

Má parapsychické schopnosti? 

ne 0

 

Je zvěromág nebo metamorfmág?

ne 0

Není člověk a přitom používá hůlku a kouzlí?
ne 0

 

Je jasnovidec?  (možno více odpovědí)
ne 0

 

Je smrtijed/bystrozor (popř. patří do Zmijozelu/Nebelvíru)?

Roma Fenwicková (vychodila Havraspár) 0

Domingo Maldonado (obyčejný) 0

Jennifer O’Brienová (byla v Havraspáru) 0

Broné Ionarís 0

 

Má přirozenou autoritu?
ne 0

 

Jsou k němu zvířata neobvykle přitahována?

ne 0

 

Je postava zručná v léčení?

Romana Fenwicková (ošetřovatelka zvířat s průměrnými schopnostmi) 0

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 1

Broné Ionarís 0

 

Je postava imunní vůči věcem, které mohou ublížit jiným příslušníkům jejího druhu?
ne 0

 

Ví o magii více, než by normálně měl, např. kouzla nad rámec jeho věku/ročníku, anebo kouzla, která se obvykle neučí, anebo kouzla, která by slušný člověk nepoužil?
ne 0

 

Nastoupila postava do Bradavic (anebo na jinou kouzelnickou střední školu) před anebo po normálním věku?
Valja Grišinová 2

ostatní 0

 

Učí v Bradavicích?

Romana Fenwicková 1

ostatní 0

 

Má dovednosti nezmíněné v předloze?

ne 0

 

 

4:  Situace se zaostřuje

 

Pozn.:  U nezletilých a dětských postav nahraďte milostné vztahy rodinnými.

 

Vyprávíte příběh z pohledu své vlastní postavy?

ne (vůbec nepoužívám ich-formu) 0

 

Připadá vaše postava některým postavám z předlohy atraktivní?

Romana Fenwicková 0

Domingo Maldonado 1

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Má některý z učitelů neobvyklé sympatie/antipatie k vaší postavě bez zjevného důvodu?

ne 0

 

Má vaše postava bezdůvodné krajní antipatie k Malfoyovi, ačkoliv nechodí do stejného ročníku?

ne 0

 

Skončí vaše postava jako slavná osobnost?
ne 0

 

Zamiluje se vaše postava (anebo má milostlý vztah – počítají se i ty jednonoční) do některé postavy z předlohy?

Romana Fenwicková (Benjy Fenwick) 1

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Končí váš příběh svatbou vaší postavy s výče řečenou postavou z předlohy (popř. se točí kolem ní)?
ještě aby 0

 

Je příběh hlavně o vaší postavě?
Valja Grišinová (je jen jednou z klíčových postav, které jsou v důležitosti rovnocenné) 0

Romana Fenwicková (povídka je o její narušené psychice) 4

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Pokud ne, je postava představena na první stránce?

Romana Fenwicková 2

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Potká vaše postava hlavní postavy zápletky (z předlohy) a po chvíli rozporů a nerozhodnosti se s nimi spřátelí?

Romana Fenwicková (znala se s nimi od začátku) 0

Domingo Maldonado 0

Jennifer O’Brienová (s Hermionou se spřátelila až na Budči) 0

Broné Ionarís (s Hermionou sice bydlí v chatce, ale jsou jen kamarádky) 0

 

Stane se postava magickou nebo geneticky pozměněnou bytostí?

ne 0

 

Spřátelí se se zápornou postavou, přestože sám je kladná postava? Anebo naopak?
ne 0

 

Přejde výše zmíněná spřátelená postava na druhou stranu kvůli vaší postavě?
ne 0

 

Nebo místo toho vaše postava přeběhne na druhou stranu barikády?
ne 0

 

Zachrání vaše postava situaci anebo něčí život?
ne 0

 

Pokud zemře, bude někdo držet smutek?
N/A

 

Pokud zemře, je na konci příběhu oživena?
N/A

 

Vlastní vzácný, důležitý, nebo velmi mocný artefakt?
Domino Maldonado (ochranný amulet; není vzácný, ale jistou úlohu v ději má, takže ho počítám) 3

ostatní ne 0

 

Má hůlka vaší postavy stejně komponenty jako Harryho nebo Voldemortova?
N/A

 

 

5: Vy a váš stín: věci kolem vašeho světa

 

Pozn.: Jako předtím, u nezletilých a dětských postav nahraďte milostné vztahy rodinnými.

 

Přivedli jste vaši postavu do místa, kde bydlíte, popř. poblíž?

Romana Fenwicková 0

Domingo Maldonado (Praha) 2

Jennifer O’Brienová  (Praha) 2

Broné Ionarís (Praha) 2

 

Přivedli jste tamtéž postavu z předlohy?

Romana Fenwicková 0

Domingo Maldonado (Hermiona) 5

Jennifer O’Brienová  (Hermiona) 5

Broné Ionarís (Hermiona) 5

 

Setkáte se se své FF se svou vlastní postavou, popř. s postavou z předlohy?
ne 0

 

Napsali jste pokračování o vaší postavě?
ne 0

 

Sníte o tom, že byste byli kouzelníkem?
ne 0

 

Spřátelili byste se se v reálném světě svou postavou?
ne 0

 

Myslíte si, že čtenáři budou mít vaši postavu rádi?

Romana Fenwicková 0

Domingo Maldonado (charizmatický záporák) 1

Jennifer O’Brienová 0

Broné Ionarís 0

 

Pokud ji kritizují, berete to jako útok na vlastní osobu?
ne 0

 

Chtěli byste s vaší postavou mít milostný, manželský nebo rodinný vztah?
ne 0

 

Vydávali jste se někdy za svou postavu se všemi jejími možnostmi, silami apod:?
nět 0

 

Máte RPG postavu založenou na vaší postavě z FF?
ne 0

 

Plánovali jste, popř. vyrobili kresbu, figurku apod. vaší postavy?
ne 0

 

 

---

MOŽNÝ POČET BODŮ: 260

---

 

Analýza:


0 - 30:

Vašeho postava se vůbec nepodobá Mary Sue.

 

31 - 41:

Postava začíná hraničit s Mary Sue.

 

41 - 68:

Průměrná Mary Sue/Gary Stu

 

69 a více:

Postava s tolika body je na nejlepší cestě do království Mary Sue... velmi často je těžké postavu na takové bodové úrovni naservírovat čtenářům jako věrohodnout a symaptickou osobu. Prosím přemýšlejte o přepsání postavy a/nebo příběhu.

 

 

Romana Fenwicková – 22

Domingo Maldonado – 10

Jennifer O’Brienová – 9

Broné Ionarís – 9

Zpět na obsah