„Můj pane, směl bych mít pro Vás dárek?“ otázal se nervózně prošedivělý muž sedící na židli.

„Dárek?“ protáhl vysoký černovlasý muž stojící u okna.

„Ano, pane, měl bych pro Vás domácí skřítku,..kdyby jste si přál...jsou to velmi užiteční a pracovití služebníci.“

„Možná by se mi jedna hodila,“ řekl přemýšlivě lord Voldemort. „Ale není to tak, že skřítek slouží jen jednomu domu, Mc Claire?“

„Zajisté, ale včera se mojí skřítce narodilo mládě a u čerstvě narozeného skřítka se dá snadným kouzlem změnit jeho pán.“

„A k čemu mi budě nějaké vřeštící skřítče?“ odvětil Pán zla lehce podrážděné.

„Teď by se samozřejmě provedly, pane,  jen nezbytná kouzla. A skřítka byste dostal až trochu vyroste...Ale to netrvá moc dlouho...tak rok. Rostou rychle,“ odpověděl Smrtijed se vzrůstající nervozitou v hlase.

„Bude to užitečný dáreček,“ řekl černokněžník svým tichým chladným hlasem.

Na Smrtijedovi bylo vidět, jak se jeho napětí povolilo. „Jsem rád, že přijmete můj skromný dar, tolik nehodný Vaší velikosti.“ vybrebtal ze sebe a stále vsedě na židli se lehce uklonil.

„Zavolej to skřítče!“ přikázal mu Pán zla ostře. Nijak se nesnažil být ke Smrtijedovi laskavý. Neměl ve zvyku za dary děkovat.

„Sisi!“ V okamžiku se před nimi s tichým prásknutím objevila skřítka, která v náručí svírala balíček prostěradla, z něhož vykukovala jen malá vrásčitá hlavička. Skřítka se vyděšeně podívala na svého pána a pak mrkla i na černokněžníka, než od něj rychle pohled odvrátila. Pořád pevně v náručí tiskla své dítě.

„Sisi jsi přece poslušná skřítka, ne?“ otázal se jí výhrůžně Smrtijed.

„Ano, pane,“ vykvikla skřítka a z pravého oka jí stékala po tváři jedna velká slza. Chvěla se.

McClair vytáhl svou hůlku a přešel ke chvějící se skřítce.

„Můj pane, pojďte prosím sem. Budete se muset dotknout tohoto,“ dodal a ukázal na spící skřítče.

Pak jen jedno jednoduché kouzlo, dotyk lorda Voldemorta na čelo spícího skřítčete a vlastnictví tímto bylo převedeno-Voldemort se stal pánem malého skřítčátka.

„A ještě jedna věc, můj pane, měl byste jí dát nějaké jméno,“ řekl tiše Smrtijed.

Voldemort se s odporem podíval na malé skřítče. Bylo malé a podivně scvrklé. Jaké jméno mu má dát?

„Prosím, pane, pojmenujte ji Ela,“ ozval se bázlivý hlas skřítky.

„Ty mlč!“ okřikl jí její pán hrubě, „Nikdo se tebe na nic neptal.“

„Dery,...bude se jmenovat Dery,“ oznámil černokněžník, přičemž naprosto ignoroval matčino přání.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O rok později

„A poslouchej svého pána, buď dobrá skřítka. A nedělej mi ostudu!“

Skřítka se otočila ke své matce. „Jasne, mami. Dery bude dobrá skřítka, Dery slibuje.“

„Dcerunko.“ Skřítka došla ke své dceři a lehce jí objala. „Dnes si pro tebe přijde tvůj pravý pán...Budeš mi chybět.“

„Skřítci tu jsou od toho, aby sloužili svým pánům. Dery bude sloužit tomu svému,“ odvětila skřítka a přitiskla se své matce na prsa, byla asi o deset centimetrů nižší než ona, objaly se.

„A nezapomeň, že košile se žehlí...“ skřítka už nedořekla. Otevřely se dveře a v nich stál pan McClaire a vedle něj lord Voldemort. Obě dvě skřítky ztuhly, odtrhly se od sebe a hluboce se uklonily.

„Dery!“

Skřítka sebou trhla. Její pán jí oslovil. Tělem jí projelo zvláštní chvění, jako by v ní byla cizí vůle, která se slovem Pána zla probudila.

„Pojď ke mně!“

Skřítčiny nohy se okamžitě začaly pohybovat, automaticky, bez její vůle nebo s její vůlí? Cítila, že k Voldemortovi půjde, ať chce či ne. Toto se nikdy nestalo, když jí něco přikázal pan McClaire, plnila jeho rozkazy poslušně ze své vlastní vůle, ale nyní byla její vůle nepodstatná- byl tu přímý rozkaz jejího pána.

„Rozkazy znáte, McClaire?“

„Ano, pane.“

„Dery. Chyť se mě. Přemisťujeme se.“

Sotva se skřítka dotkla jeho ruky, přemístili se do vkusně zařízené haly.

Voldemort si svlékl cestovní plášť a lenivě se posadil na pohovku.

„Budeš mi vést domácnost. Víš, co to obnáší?“ otázal se jí přísně.

„Ano, pane. Dery bude dobrá domácí skřítka.“ řekla Dery a bázlivě se dívala do tváře svého pána. Měla z něj strach.

„Dobře, ale pokud ne, tak dostaneš!“ zavrčel na ní černokněžník.

Dery se zachvěla, věděla, že pod tím dostaneš, nebylo míněno, to že dostane cukroví. Od pana McClaire už parkrát „dostala“ a jizvy na zádech se jí ještě ani pořádně nezahojily.

Jejím největším životním přáním bylo dobře sloužit svému pánovi. Vedla jeho domácnost, dělala domácí práce, vařila, posluhovala mu. Snažila se být dobrou domácí skřítkou. Dům byl čistě uklizený, oblečení jejího pána naskládáno ve skříních do úhledných kupiček. I s jejím vařením byl Pán zla i jeho Smrtijedi spokojený.

Po týdnu už měla za sebou velký úklid domu a vrhla se na zahradu. Pracovala pilně, přes sedmnáct hodin denně. V noci se jen schoulila v kuchyni na zemi do klubíčka a měla pár hodin bezesného spánku, než zase vstala pracovat.

Její pán se s ní zdál býti spokojený a Dery dělala, co mohla, aby si svého pána naklonila. Brzy zjistila jeho oblíbená jídla a vynasnažila, aby vždy byly po ruce. Snažila se mu i jinými prostinkými způsoby vlichotit do přízně. Její pán se o ní moc nezajímal, většinou jen jí zadal rozkazy a nechal dělat svou práci. Někdy jí zavolal, aby mu posluhovala při jídle nebo při oblékání.

K lordu Voldemortovi chodilo mnoho různých hostů. Většina se k Dery sice chovala hrubě, ale to Dery moc nevadilo. Jak jí učila maminka, domácí skřítek musí být na hrubé chování  a nadávky zvyklý. Pokud se u pána sešla nějaká větší sešlost, Dery musela hostům posluhovat, roznášet pití a jídlo. Někteří lidé, kteří k pánovi chodili na návštěvu, byli zlý. Dery jim viděla jejich krutost v očích a snažila se být od nich, co možná nejdál. Jednou když se takto zase sešla „zlá společnost“, byl přiveden i jeden neznámý mladík. Měl svázané ruce. A pak se to stalo, její pán vytáhl hůlku a na mladíka seslal nějaké strašlivé kouzlo. Mladík se zmítal na podlaze v křečích.

Dery se neovládala, začala vyděšeně křičet, schoulila se na zemi a zakryla si oči a své dlouhé netopýří uši, aby nic neviděla, nic neslyšela. Chvěla se. Do uší jí bušil příšerný křík mučeného, který slyšela, i když si zakryla uši, po hrudi jí stékalo víno-rozlila na sebe celý džbánek vína, ze kterého předtím nalévala Smrtijedům. A pak křik ustal. Slyšela jen zmučené naříkání a pak přísný hlas svého pána: „Dery! Co tu vyvádíš?“

Neopověděla. Byla moc vyděšená na odpověď. Chvěla se. Mučili ho. Toho mladíka pán mučil. Bála se.

„Ukliď to tu a zmiz,“přikázal jí pán a z jeho hlasu čišela rozezlenost.

Dery lusknutím prstu odstranila z koberce rozlité víno a s prásknutím se přemístila pryč. Stále se chvěla.

Najednou si vyděšeně uvědomila, že svého pána rozzlobila. Zachovala se způsobem, jaký se od skřítky neočekával. Měla jen servírovat jídlo a pití a být zticha a místo toho ztropila skandál. Ponížila svého pána před hosty, ty si teď budou myslet, že její pán má špatná domácí skřítku a co horšího- pán si bude myslet, že má špatnou domácí skřítku. Věděla, že musí sama potrestat, jak to viděla u své matky. Musí se potrestat. Zoufale se rozhlédla po kuchyni po předmětu, kterým by se potrestala. Do očí jí padla velká servírovací vidlička, musí si ji zabodnout do ruky. Bála se. Bála se bolesti, ale věděla, že musí potrestat...ale snad by stačil malý trest, napadlo jí. Ano, malý trest postačí. Klekla si do kouta kuchyně na kamennou podlahu, bude tu klečet celou noc. To jako trest snad postačí...

Ráno sotva vstala, koleny měla opuchlá od tvrdé podlahy, ale věděla, že si to zasloužila. Pán jí brzy zavolal. Znovu se začala chvět, zřejmě jí volá, aby si s ní promluvil o jejím včerejším chováním.