Předmluva

Harry tiše seděl pod Vrbou mlátičkou, omámenou kouzlem Imobilus. Kolem poletovala jeho sova Hedvika a Harry s kusem pergamenu v rukou jen koukal na jasnou oblohu se zlatavými odlesky poledního Slunce.

„Dívat se, jak přátelé umírají, je ten nejhorší pocit, co jsem za svůj krátký život zažil,

Lord Voldemort se mi stále vysmívá, přeji si, aby se místo vražd konečně v pekle smažil!

Smrtijedi jsou v Bradavicích stále častěji a vždy se tváří tak škodolibě vesele,

ovšem už je nezajímá, co pro mě a ostatní znamenají jejich vinou ztracení přátelé!

Každou noc, když se jasná hvězdná obloha promění v rudé zkrvavené nebe,

si vždy přeji, aby vše skončilo, vím, že zachráním ostatní, když zničím sám sebe!

Proč se vůbec pokouším vyhrát, když je Voldemort silnější, a nač je život bez lásky?

Z hloupých myšlenek, mě naštěstí vytáhnou přátelé, a seberou mi ty hloupé otázky!

Špatné je však to, že mi na všem pořád víc a víc záleží, a tak mohu víc ztratit,

nikdy však nepřestanu věřit v dobro a v to, že se úmysly Pána Zla dají vždy zvrátit.

Pokud si tohle někdo čte, tak já už nechodím po tomto světě, řekněte to všem,

měl jsem Vás všechny neskonale rád, a už navždy to bude překrásný sen!“

Harry mávl hůlkou nad pergamenem a všechny jeho myšlenky se přenesly na bělostný cár, něčeho jako papír. Párkrát ho přeložil a přiložil na něj hůlku. Z pergamenu se v okamžiku stal malý zlatý ptáček. Několikrát zapípal a koukl se na Harryho malinkýma modrýma očima. Pozvedl ho na dlani a zašeptal: „Doleť si, kam jen chceš, jen prosím, ať o tobě ví celý svět.

 Započni svou dalekou cestu tady a teď!“

Ptáček zamrkal a vzlétl z jeho dlaně, směrem k Zapovězenému lesu. Harry tiše vzdychl. Jeho zelené oči pozorovali vzdalujícího se ptáčka a na tváři se mu objevil nádherný, srdcem vyslaný, opravdu šťastný úsměv. Oči se mu zalily slzami. Byli to slzy štěstí i smutku. S uslzenou tváří pozoroval malého ptáčka, dokud mu nezmizel z dohledu. Nádherná dojemná chvíle plná emocí, samozřejmá, uplakaná podzimní atmosféra, plná utrpení, smrti a nenávisti, ale také ohromného štěstí, která by rozplakala každého, kdo by si ji jen představil. Harry se smíšenými pocity vytáhl z hábitu svou hůlku. Atmosféra pohasla, jelikož skrápla poslední stříbrná perla z jeho tváře na seschlou podzimní trávu a Harryho úsměv se změnil na šťastně vážný výraz. Lehl si do suché trávy a namířil hůlku. Pozoroval rychle se zatahující, před chvílí ještě jasnou, oblohu mraky. Havrani z Hagridova srubu vytvořili na obloze menší černý mráček a hlasitě krákali. Harry, s hůlkou přesně namířenou zavřel šťastně vypadající oči a tichounce zašeptal: „Avada kedavra!“ …