Liz táhla svůj vozík před sebou a zmateně se rozhlížela po nádraží King’s Cross. Pak pohlédla na svou matku.

„Mami, nespletla ses náhodou? Zdá se mi divné, že by se do kouzelnické školy jelo vlakem. Vždyť se stačí jen přemístit.“ Zeptala se Liz pochybovačně a znovu se rozhlédla. Nikde neviděla, že by někdo měl sovu, kočku či jiné zvíře, a všichni byli oblečeni po mudlovsku. To Liz sice také, ale ta se lépe cítila v tomto oblečení než kouzelnickém. Vlastně ho na sobě za posledních jedenáct let skoro vůbec neměla.

„Neboj. Jsme tu správně. Teď jen musíme najít nástupiště devět a tři čtvrtě. Jen kdybych si já pamatovala, kde je.“ povzdechla si Elena a i ona se rozhlédla. S dcerou se rozhodly, že Liz půjde do Bradavic, nejlepší školy v Anglii, kde studoval i Voldemord.

„Tak se zeptáme průvodčího. Možná to bude vědět.“ Navrhla ironicky Liz, která věděla, že průvodčí si jistě není ani vědom, že nějaké nástupiště devět a tři čtvrtě existuje.

„Přestaň si z toho dělat legraci.“ Okřikla ji matka, ale shovívavě se usmála. Když ale pohlédla na velké hodiny uprostřed nádraží, úsměv zase zmizel. „Jestli to brzy nenajdeme, vlak ti ujede.“

„Já vím.“ Povzdechla si dívka. „Proč jsi vlastně také nechodila do Bradavic?“ zeptala se své matky, ale ta jí neodpověděla. Upřeně se dívala na tři dívky, které přijeli k přepážce mezi nástupištěm 9 a 10, rozhlédli se a projeli zdí.

„Myslím, že vím kudy. Pojď za mnou.“ Zavelela své dceři Elena a pospíchala ke zdi, kde zmizely dívky. „Několik dívek tudy prošlo, takže tady.“ Řekla a pokusila se projít přepážkou. Když se jí to podařilo, vrátila se zpátky a mávla na dceru, ať jde za ní.  Ta poslechla a za chvíli se obě nacházely na nástupišti devět a tři čtvrtě.

Červená lokomotiva stála na kolejích a za sebou měla několik vagónů, do kterých děti nastupovali i se svými kufry. Hrdí rodiče se se svými ratolestmi loučili a mávali jim.

„Tak, holčičko, měla bys nastoupit.“ Povzdechla si Elena. Ještě nikdy nebyla od své dcery déle než měsíc a teď jí připadalo, jako by ji ztrácela stejně jako zbytek rodiny (Voldy a Julius). „A chovej se slušně. Nebuď drzá, piš si úkoly a nepij alkohol.“ Poučovala Liz matka, ale pak se zamyslela a řekla: „I když to poslední je asi jen mé nesplnitelné přání.“

Liz se pousmála. „Nemusíš se bát, mami. Budu tak hodná, jak to jen dokážu.“ Ujistila matku. Avšak neznělo to moc přesvědčivě.

Elena svou dceru pohladila po vlasech a rozloučila se s ní. Liz pak nastoupila do vlaku a šla si hledat kupé. Musela se protlačit zástupy studentů, kteří chtěli ještě zamávat rodičům či najít své přátele.

Došla až na konec vlaku, ale volné kupé nikde nenašla. Tak se rozhodla přisednout si k někomu jinému. Vešla tedy do prvního kupé, které nebylo úplně zaplněno. Seděl tam jen jeden černovlasý chlapec.

„Ahoj.“ Řekla, jakmile otevřela dveře. „Můžu si přisednout? Nikde jinde není volno.“ Usmála se na něj, ale když jí věnoval jen chladný pohled, zase úsměv skryla.

„Tak si třeba zůstaň na chodbě. Mně je to jedno. Tu nemáš, co dělat.“ Vyštěkl na ni rozzuřeně.

Liz naklonila hlavu na stranu a přemýšlela o svých možnostech. Rozhodla se dělat, jakoby toho chlapce neslyšela. Dala si kufr do přihrádky a sedla si.

„Tys mně neslyšela?“ utrhl se na ni zase chlapec.

„Slyšela. Jen to ignoruji.“ Usmála se na něj Liz sladce. „Já jsem Elizabeth Boltnová. A ty?“ zeptala se ho, ale kluk vzteky nemohl ani mluvit. Chtěl po ní začít křičet, ale pak si uvědomil, že by to asi nemělo žádný účinek a sklonil se ke knížce.

Dívka na to jen pokrčila rameny a vytáhla si mobil (já vím, že ještě neměli mobily, ale tady budou všechny vymoženosti 21. století.). Možná tu ještě bude signál, a tak by mohla zavolat přátelům. Už by měly mít po úvodním vyučování. Když se ale podívala na displej a ten jen divoce blikal, tak ho radši úplně vypnula. Věděla sice, kouzla a elektronika se nemají moc v lásce, ale netušila, že už ve vlaku jí bude takový přebytek.

Jelikož žádná elektronika nefungovala, musela si Liz vytáhnout knížku, jinak by se unudila k smrti.

Je hrozné, že ti kouzelníci jsou takový suchaři. Pomyslela si, zadívala se na černovlasého chlapce a jen doufala, že nebudou všichni jako on. To by totiž byl strašně nudný rok, i když možná ani ne… :D Celkem si dovedla představit, jak tito omezení lidé řvou vzteky, když se jím na hlavu vylije žlutá barva.

Čtení ji nebavilo a tak asi po čtvrthodině čtení už jen zírala na malá písmenka, jak hezky tancují po papíře a nedávají jí smysl. A při představě, že by tohle měla dělat až do večera, se jí dělalo mdlo. Tak radši zavřela oči a pokoušela se usnout, aby jí to rychleji uteklo.

Po několika hodinách dívku probudil hluk. Po otevření očí, zjistila, že to byl náraz otvírajících se dveří kupé. V nich teď stáli dva škodolibě se smějící chlapci.

„Ale, ale, Srabusi. Copak tu děláš?“ zeptal se posměšně první z chlapců. Černé vlasy mu trčely do všech stran. Hnědé oči svůj pohled skrývaly za brýlemi. Jeho postava byla pohublá.

„Sklapni, Pottere! A zalez si i se svým krvezrádským přítelíčkem zpátky k ostatním milovským šmejdům.“ Odsekl mu “Srabus“. Tím ale naštval druhého kluka (černovlasý, šedooký, trochu pohublý) a ten vytáhl svou hůlku a namířil jí na Snapea. I on tasil a během pár vteřin už na sebe všichni kluci mířili.

„Levicor…“ začal kouzlit Potter, ale najednou jim všem vyletěli hůlky z rukou. Všechny se dostaly do jedné dlaně. Liz se do jejich překvapených tváří usmála. Dva nově příchozí si jí do té doby ani nevšimli.

„Hej! Vrať nám tu hůlku.“ Vyštěkl na ni rozzuřeně Sirius. James přikyvoval.

„Až se začněte chovat přiměřeně svému věku.“ Odpověděla mu klidně Liz. Už měla s podobnými šarvátkami zkušenosti. Kuba s Daliborem takhle vyváděli pořád.

„Já se tak chovám, ale tihle dva jsou na úrovni pětiletých dětí.“ Se záští pronesl Severus.

Dcera Voldemorda se zamračila. Tak to asi nebude fungovat. Dalibor s Kubou se většinou spolčili proti ní, když urazila jejich inteligenci. A tím bylo vše zažehnáno. Ale tady jen přibyla další strana.

„Přestaňte s tím. A radši si všichni sedněte.“ Požádala je tedy, aby se to mohlo vyřešit jiným způsobem. Když se na ni, ale jen podívali jak na blázna, otevřela okno a vystrčila ruku s hůlkami. „Takže, sedněte si, nebo nebudete mít čím kouzlit.“

„Zbláznila ses? Holka jedna pitomá, okamžitě nám vrať ty hůlky.“ Vykřikl naštvaně Potter.

„Jakmile si sednete, hned vám je dám.“ Slíbila. Chlapci chvíli zvažovali své možnosti, ale pak si sedli. Liz jim všem tedy vrátila hůlky.

James se Siriusem se po sobě podívali a oba řekli najednou: „Levicorpus!“ A během vteřiny se ve vzduchu vznášeli dva studenti.

Snapeovi vypadla hůlka z ruky, ale Liz ji pořád držela. Avšak zpátky na zem nemohla. Neznala ani tohle kouzlo natož protikouzlo. Tak jen použila kouzlo Aqua eructo, což způsobilo, že dva nebelvíráci začali prchat před proudem vody a opustili kupé.

„Znáš protikouzlo?“ zeptala se Severuse. Už pomalu přestávala být klidná. Být vzhůru nohama nesnášela, i když jen dělala stojku, natož takhle vyset.

„Ano.“ Odpověděl Snape. Dál ale již nemluvil.

„A jaké je?“ vyzvídala dál dívka netrpělivě.

„Liberacorpus.“ Vylezlo neochotně z mladého muže. Očividně nechtěl, aby to Liz věděla, ale uvědomoval si, že jinak se zpátky na zem nedostane.

Děvče řeklo kouzlo a oba přistáli na hlavě. Srabus se na ni naježeně podíval a něco si zabrblal pod vousy.

„Kdyby ses do toho nepletla, nikdy bychom neskončili hlavou dolů:“ obvinil ji.

„A kolikrát se stalo, že bys je porazil?“ optala se ho, teď již pořádně naštvaná, Liz.

„To není podstatné.“ Vyhnul se chlapec jasné odpovědi. „Ale tebe se to vůbec netýká, tak se do toho nepleť. Já nepotřebuji zachraňovat.“ Vyštěkl nakonec.

„A ty si myslíš, že jsem zachraňovala TEBE? Tak to ani náhodou. Nechtěla jsem, aby se mi ve vagónu poprali tři připitomělí blbci.“

„Tak sis sem neměla sedat. Já tě tu nechtěl.“ Přidával své argumenty Sevík.

Liz se nadechla a počítala do deseti. Když ji to neuklidnilo, počítala ještě dvakrát. Pak, již klidná, se obrátila na chlapce, který na ni čuměl jak na debila. „Nemá cenu se s tebou hádat. Stejně asi nepochopíš, že někteří lidé nechtějí přihlížet rvačce.“ Řekla.

Snape na to už nereagoval, jen ji probodával vražednými pohledy. Doufal, že tahle holka neskončí u něj v koleji.

Zbytek cesty proběhl klidně. Sevího po chvíli přestaly bavit nevraživé pohledy, a tak se znovu začetl. I Liz si nakonec zase otevřela knihu a dívala se do ní. Avšak kdybyste se jí zeptali, o čem byla, nedokázala by vám odpovědět.

Jakmile vlak zastavil v Prasinkách, všichni se začali tlačit z vlaku ven. I Liz se k nim přidala. Když už stála na nástupišti, rozhlédla se zmateně kolem. Nevěděla, kam jít dál. Matka jí říkala něco o tom, že prváci jezdí loďkami. Ale nikdo se nezmiňoval jak je to u těch, co nastupují do vyšších ročníků.

Nakonec se rozhodla vydat se za staršími ročníky ke kočárům. Byly černé a vypadalo to, že je nic netáhne. Asi jsou očarovány.

Liz se přidružila k několika mladším dívkám. Ty si povídaly mezi sebou a svou spolucestující nevnímaly.

Pohled na hrad byl nádherný. Osvětlen tisíci svíčkami se majestátně tyčil do výšky. Mnoho věžiček se nechávalo ozařovat úplňkovým měsícem. Za nimi se rozrůstal obrovitý les. Mohutné stromy se ukazovaly v celé své kráse. Ptáci pěli písně, jakoby chtěli studenty přivítat. Vytí, neblíže určených zvířat, protínalo zpěv opeřenců. Před školou se lesklo veliké jezero. Po něm se plavily loďky s prváky a na přídi každé svítila lucerna. Na vodě to vytvářelo zajímavé obrazce a přispívalo k celkovému osvětlení pozemků Bradavic.

Jakmile kočár zastavil, dcera Voldíka vystoupila a užasle si prohlížela okolí. Byla ráda, že se sem nepřijela podívat za denního světla. To by pak nebylo tak dech beroucí.  Nakonec se ale přece jen odpoutala od výhledu a vešla obrovskou branou do budovy.

Předpokládala, že to vevnitř vypadá podobně jako v hradě temného pána. Avšak víc už se mýlit nemohla. Zde na stěnách zářily nové barvy šedivých odstínů. V obrazech se pohybovali lidé z různých časových období a společenských vrstev. Všichni se usmívali a pokyvovali žáků hlavou. Ti si jich ale skoro nikdy nevšimli.

Z úvodní haly vedlo schodiště. Na jeho vrchu stála žena staršího věku. Hnědé vlasy si sepnula do drdolu a rty přísně stáhla. V černém hábitu a kouzelnickém klobouku by správně měla splývat se studenty, ale ti ji obcházeli a zdvořile zdravili, a tak v davu vynikla.

Liz k této ženě zamířila. Možná by mohla vědět, kam se teď má vydat.

„Dobrý den.“ Pozdraví ji, jakmile k ní dojde. Profesorka si ji zamračeně prohlíží a odpoví stejným pozdravem.

„Vás jsem tu ještě neviděla.“ Odvětí profesorka.

„Jsem tu nová a nevím, kam jít dál. Mohla byste mi poradit?“ optala se mladá dívka a mile se usmála. Teď vypadala jako hodné slušné děvče, ale do toho měla hodně daleko.

„Jsem profesorka McGonagallová a pokud ještě nejste zařazena, počkejte tu se mnou na první ročníky a budete zařazena s nimi.“ Odpověděla ji žena. Pak již nepromluvila, a tak Liz jen čekala, čekala a čekala.

Za necelou půlhodinku se na chodbě vylidnilo a po dalších deseti minutách se objevil obrovský muž s malými caparty v závěsu. Když došli až k profesorce, něco jim říkala, ale Liz se nudila natolik, že ani nepostřehla, že někdo mluví. Procitla, až jakmile začali malí žáčci odcházet do síně. Vydala se tedy za nimi.

Ve velké síni se všichni noví studenti zarazili. Místnost byla rozdělena do čtyř částí. V každé se nacházel dlouhý stůl ozdobený pokaždé jinými barvami. Na lavičkách kolem stolu seděli starší žáci a zvědavě či znuděně si prohlíželi nově příchozí. Naproti vstupu byl ještě jeden poměrně menší stůl. Za ním pyšně posedávali profesoři.

Jeden z nich se zvedl. To byl asi Brumbál. Jeho dlouhé vousy a vlasy zkrášlovala bílá barva. Za půlměsíčkovými brýlemi se schovávali modré oči s šibalskými jiskřičkami.

„Takže můžeme přejít k zařazování. Paní profesorka McGonagallová přečte Vaše jméno a Vy si sednete na tuto stoličku (ukázal na trojnohou židli, na níž si hověl klobouk) a na hlavu si nasadíte Moudrý klobouk. Ten Vás zařadí do koleje. Hodně štěstí.“ S tím si sedl a zmíněná profesorka začala vyvolávat jména.

Elenina dcera se sice zezačátku snažila sledovat jména, ale pak už k tomu neměla sílu. Stihla si jen všimnout, že jdou podle abecedy. Na tom bylo zvláštní jen to, že už se vyvolávalo písmeno S a Liz s písmenem B ještě nebyla.

Když zbyla Liz jako poslední, McGonagallová začala mluvit: „Elizabeth Boltnová k nám přestupuje z domácího učení. Půjde do sedmého ročníku a já doufám, že se k ní budete chovat slušně.“

Dívka se posadila na stoličku a na hlavu si dala klobouk. Nechápala sice, jak by mohl klobouk vědět, kam koho poslat, ale za svůj život si zvykla nedivit se vůbec ničemu.

Ahoj. Pozdravil ji klobouk. Čekal jsem tě tu už před pár lety. Ale vidím, že jsi nemohla přijít. Promlouval k ní i nadále.

To nemohla. Kam mně máš v plánu zařadit?

To ještě nevím. Jsi chytrá, v Havraspáru bys vynikla. Ale nezdá se mi, že bys byla schopna vydržet, s věčně v knížkách zalezlých, spolužácích.

To asi ne. Tak tam mě neposílej.

Do Zmijozelu se také nehodíš. Mudlové ti vůbec nevadí. Ale teď zbývá Nebelvír a Mrzimor. V obou bys zapadla.

Tak mne někam pošli už.  Popoháněla ho Liz.

S tvým bratrem to bylo lehčí, ten věděl, kam chce jít. Pronesl jako by mimochodem Moudrý klobouk.

S mým bratrem? On tu byl? Začala se ihned zajímat dívka. Kdyby jí něco řekl o bratrovy, byla by šťastná a její matka také. Obě se ho pokoušely celé ty roky najít. Jediné, co jistě věděli, je, že se nikdy nevrátil k otci.

Ještě pořád tu je. Budeš s ním chodit do ročníku. Ale to není důležité. Teď kam s tebou?

Mně je to jedno. Půjdu kamkoli, kde jsou normální lidé. Ale řekni mi ještě něco o bráškovy. Loudila, ale klobouk jakoby ji vůbec neposlouchal.

Ať je to tedy… NEBELVÍR!