Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Manší pokus od Tija12
[Komentáře - 0] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

1. kapitola

 

Tak a jsem zase na planetě Zemi. Za posledních skoro pět set let (pozemského času, pro mě to byly jen dvě stovky let) jsem tu nebyla ani jednou. Učila jsem se u Dartemise (*bratr Loriana a Lathenie) na jakési planetě. Moc jsem se naučila. Musela bych tam být déle, kdybych se základy nenaučila u jiných učitelů.

Těchto pár set let jsem neviděla brášku. Po té co naznačil, že jsem se přidala k Řádu, jsme se viděli ještě párkrát, ale pak už nikdy. Původně jsem si myslela, že mě naštvanost na něj přejde, ale když se tak stalo, učila jsem se u Dartemise. Vrátit jsem se mohla až po ukončení učení a to bohužel dlouho trvalo. I když asi 600 let bych bez něj nevydržela. Ale osud tomu chtěl jinak. Já byla sice pryč jen 200 let, ale pro něj to bylo třikrát více. Bohužel si asi myslí, že jsem mrtvá. Nemá ani tušení, že jsem nesmrtelná a ani dlouhověkost nemám. Takže až se s ním setkám tentokrát, ani se nebudu divit, když dojde k závěru, že jsem v Řádu.

Teď stojím v nějakém zvláštním lese. Stromy vypadají povadle a tráva oschle. Ani větříček nepohnul větvemi. Nikde nebylo slyšet ani ptáčka. Jako by tu nebylo žádné zvíře.

Pomocí jedné ze svých schopností, zjišťuji, že se nacházím kousek od Londýna v Anglii. Více se nesnažím vyzvědět a rychle se pomocí křídel (*něco jako přemístění, neobjeví se opravdová křídla) přenesu na okraj města Angel Falls. Zde by měl bydlet Arkarian.

Zhmotňuji se na louce. Kdysi krásné lesy se proměnily v dlouhé pláně luk. Rostou zde různé druhy rostlin, a tak vše víří barvami. Na nemnoha stromech listy němí svou barvu na žlutou, hnědou a červenou. To vše ještě ozářeno svitem slunce.

Typický podzim. Jak dlouho už jsem něco takového neviděla? U Dartemise nic jako jaro, léto, podzim či zima nebylo. Jen den a noc.

Pomalu zamířím k blízkým skalám. Cestou se rozhlížím a kochám tou nádherou. Země mi dost chyběla.

Jakmile dojdu ke skalám, snažím se v nich najít vchod do Arkarianova obydlí. On totiž v těch skalách bydlí.

Když vchod naleznu, pokouším se ho otevřít, ale asi tam má nějaké opatření proti vloupání. A tím dokážou projít jen pověřené osoby. A mezi ty já nepatřím, jelikož mě skoro celý svět považuje za mrtvou.

Rozhodnu se tedy počkat tady tak dvě hodiny, jestli nepůjde někdo dovnitř či ven. To bych pak mohla proklouznout. Avšak pochybuji, že by to udělal bráška. Podle Dartemise, nechodí moc na veřejnost ani neopouští své jeskyně. Nechce se totiž moc stěhovat, ale kdyby zůstal na místě, vzbuzoval by moc pozornosti. Jak by taky ne! Ale viděli jste někdy člověka, který má modré vlasy a fialové oči a ještě k tomu od osmnácti nestárne?

Slunce se již přehouplo přes obzor a stále nikdo nejde. Asi si půjdu najít bydlení a vrátím se sem zítra. Snad se mi ho podaří zastihnout.

Scházím dolů do města. Kdyby mě Dartemis neučil o 21. století, asi bych tu nic nechápala. Něčím potažené silnice (myslím, že se to jmenuje avald (*to prosím není překlep jen její neznalost)) jezdí povozy bez koní (auta). To za mých mladých let nebylo.

Tsss. Mluvím (píšu) jako bych byla strašně stará. Ale mě je JEN necelých šest set let. A to ještě není žádný věk.

„Niky?!“ ozve se za mnou mladý hlas a tím mě vytrhne z přemýšlení. Když se otočím, zjistím, že je to Matt. Jeden z vyvolených a zároveň syn Dartemise a další nesmrtelný. Je mu teprve sedmnáct, ale musel předčasně dospět. Potkali jsme se, když se šel na chvíli učit používat své schopnosti k Dartemisovi.

„Ahoj, Matte.“ Pozdravím ho zvesela a usměji se na něj. „Neměl bys být doma a učit se?“ optám se.

„Ne. A neměla bys ty být u Dartemise a učit se?“ oplatí mi mou otázku.

„Ne. Už jsme skončili. Konečně.“ Povzdechnu si.

„Ale co děláš zrovna tady? Přišla jsi nám nějak pomoct?“ zajímá se Matthew nechápavě. Myslím, že ho více jak moje přítomnost zmátla možnost, že bych se jim měla nějak pokusit pomoci. Ví o mé averzi k Tribunálu, ale jako všichni ostatní nezná důvod.

„Pomáhat vám? Ani náhodou. Však vy to zvládnete i beze mě. Já bych musela sama zabít Loriana.“ Ucedím. Tím Matta rozesměju. Ani on si nemyslí, že je Lorian bůh ví jaký svatoušek, ale tak radikální názor jako já nemá.

„To by se ti asi nepovedlo. Musela bys nejdříve odstranit všechny Strážce.“ Upozorní mě na téměř slepou loajalitu Strážců. Hlavně ti starší na svého pána nedají připustit. Není se jim co divit. Tribunál je už jako dvouleté odebíral od rodiny a začal vyučovat. To naštěstí pře sto lety skončilo.

„Já vím.“ Přitakám útrpně. Bez nesmrtelných by byl svět lepší. Já jen doufám, že za pár století budu spíše jako Dartemis než jako Lorian nebo Lathenie. „Ale mohl bys mi pomoci. Snažím se dostat k Arkarianovi. Potřebuji s ním mluvit. Jak otevřu ty pitomé dveře ve skále?“ zeptám se ho a doufám, že se nebude vyptávat, proč za bráškou jdu. Matt totiž ví, že Lorian je můj otec a tak by jistě došel ke správnému závěru, že je i Arkarianovým. A to by nebylo dobré. Staletí nezničila bráškovu absolutní oddanost Lorianovi, a tak by mu pravda mohla ublížit.

„Proč to chceš vědět?“ optá se podezíravě Matt.

„Posílá mě za ním Dartemis.“ Povím mu neúplnou pravdu. Dartemis mi jen doporučil, ať tu záležitost s Arkarianem vyřeším. Nelíbilo se mu (a ani mě), že by byl další rozpol v rodině.

„Aha. Tak to pojď se mnou. Máme teď poradu. Budeme tam všichni vyvolení, tak se aspoň se všemi seznámíš.“ Nabídne mi. Ale to do mých plánů nepatřilo. Rozhodně nechci svému bratrovy vysvětlovat, že jsem živá, před zraky dalších devíti lidí (*vyvolených je osm plus Arkarian, ale přidal se k nim Dillon a oni ho berou jako jednoho z vyvolených, i když jim není).

„No, ráda bych s ním mluvila o samotě.“ Vykrucuju se.

„Stejnak jdu o něco dřív a nejméně další půlhodinu se tam nikdo neobjeví. Času budeš mít dost.“ Navrhne, a tak jdeme oba směrem ke skalám.

„To na cestě, to černé, se jmenuje avald?“ snažím se zjistit. Mám totiž nejasné tušení, že se to jmenovalo trošičku jinak.

Matt se začne dusit smíchem. „N-ne.“ Dostane ze sebe. Ještě nějakou chvíli trvá, než se uklidní. „Je to a-s-v-a-l-d.“ poučí mě a zase se začne nekontrolovaně chlamat. Asi je v dost těžké pubertě, když se směje i tomuhle.

Netrvá to dlouho a dojdeme ke vchodu. Matt se ještě nepřestal úplně smát, ale už byl schopný mluvit.

„Otevřu to a pustím tě dovnitř. Počkám venku, ale jakmile půjde někdo z ostatních, vejdu s nimi dovnitř. Takže máš maximálně půlhodiny. Snad to stihneš.“ Oznámí mi svůj plán a během vteřiny se ukáže schod do jeskyně. Nevypadalo to moc těžce, ale asi k tomu bude i nějaké heslo.

„Moc děkuji.“ S tím vejdu dovnitř a vchod se uzavře. Nacházím se ve spleti chodeb. Okamžitě se rozsvítí louče. Rozhodnu se vejít do nejbližších dveří.

Místnost je navržena do kruhu. Na stolcích se válí různé přístroje, které hučí. Když jsem ještě byla u Strážců, měl tyto věci můj učitel. Každý, kdo se jím stane, je dostane. Uprostřed leží malá koule. Tou se kontroluje minulost. Je tím nejdůležitějším k práci Strážců.

„Arkariane?“ zavolám. Sice to nevypadá, že by byl v místnosti, ale pro jistotu to zjistit musím. Jelikož je tohle řídící centrum (to jsem poznala podle té koule), měl by přesně vědět, kdy kdo přijde a odejde. A určitě se brzy objeví.

„Kdo jsi?“ ozve se za mnou. Po hlase poznám, že je to bráška. Ale on mě zezadu určitě nepoznal. No, vzhledem k tomu, že podle něj jsem mrtvá, ho to netrkne ani při pohledu zepředu.

„Vím sice, že jsme se dlouho neviděli, ale že bys mě ani nepoznal… No, styď se.“ Otočím se k němu. Arkarian na mě vyvalí oči. Vypadá celkem legračně. Vážně. Kdyby to nebyla tak napjatá situace, asi bych se rozesmála.

„Nikol?“ zašeptá šokovaně, ale pak potřese hlavou. „Kdo jsi? A proč vypadáš jako moje sestra?“

Aha. Takže se chová přesně, jak jsem si myslela. To znamená, že za chvíli mě bude obviňovat z účasti v Řádu.

„Protože jsem tvoje sestra, Arki.“ Vysvětlím mu.

„To není možné. Nikol neměla schopnost věčného mládí a ke Strážcům se nevrátila. Je mrtvá.“ Mluví dál můj bratr. Skoro mi připadá, jako bych se měla stydět, že ještě žiju.

„Chyba. Nejsem mrtvá. Jak tě o tom mám přesvědčit?“ zeptám se ho. Jen doufám, že po mně nebude chtít, ať doluji ze své děravé paměti nějaké příhody z dětství. Zřejmě by se mi to povedlo, protože nesmrtelní si pamatují všechno od svého početí (což není zrovna hezké představa).

„Pokud jsi moje sestra, jak tvrdíš, pak ti někdo musel dát věčné mládí. A Lorian to nebyl, to bych věděl. Takže zbývá Lathenie.“ Začne polemizovat. Nějak mu to nejde. Došel k celkem blbému závěru.

„Hele, to jsme řešili posledně. K Řádu jsem se nepřidala a nepřidám. A Lathenii ani Loriana jsem nějaké to století neviděla.“ Oznámím mu znuděně. Nemůže se chovat aspoň trošku nepředvídatelně?

„Tak jak to že…“ neodřekne, protože se najednou otevřou kované dveře. V nich se objeví menší hnědooká blondýna. Vlasy ji padají až do půli zad. Na tváři jí zamrzl úsměv a vyměnil ho zaskočený obličej. Poznám ji podle fotky. Tohle je Isabella, Mattova nevlastní sestra. Podle Dartemise k sobě mají s Arkarianem celkem blízko, takže by se chlapec ve stáří šesti set let mohl usadit.

„Ahoj, Isabello.“ Pozdravím ji s úsměvem. Ale brácha moc nadšený není. Asi to se mnou chtěl vyřešit, než se někdo dozví, že tu jsem.

„Neruším?“ zeptá se mladá dívka zaraženě, vejde do místnosti a zvláštně se podívá na Arkiho. To asi bude žárlivost. Teda to by mě nikdy nenapadlo, že na mě bude žárlit bráchova milá. Hned za ní vstoupí Matt a omluvně se usměje.

Arkarian se nadechuje k odpovědi, ale já ho předběhnu. „Ale vůbec ne. Arki mi jen právě říkal, jak je strašně rád, že mě znovu vidí.“ Usměji se sladce a pošlu k bratrovi myšlenku: Měl by ses stydět, že rád nejsi. Naštěstí se mi povede poslat ji jen jemu a Matt ji neslyší (je taky mozkovid).

Bráška po mě střelí naštvaným pohledem a otočí se k nově příchozím. „Prosím, mohli byste počkat venku, než to tady vyřeším. A vyřiďte to i ostatním, pokud to nestihnu, než přijdou.“ Požádá je. Matt jen kývne a odtáhne sebou i svou stále zmatenou sestru.

„Takže, jak to že žiješ, když ti nikdo nedal dar věčného mládí?“ otočí se zase na mě. Tentokrát slova již drtí mezi zuby. Hle! Nikdy jsem ho neviděla naštvaného a teď mi na to stačilo pár minut.

„Nemám dar věčného mládí, to říkáš správně. Ale teď jsem nesmrtelná.“ Vysvětlím mu. Ale když se začne tvářit, jako by v tom měl ještě větší guláš, povzdechnu si. „Víš o tom, že každý nesmrtelný může dát jednomu člověku nesmrtelnost a potom se jim ještě mohou narodit nesmrtelné děti?“ zeptám se ho, abych nemusela hned říkat pravdu.

„A tobě dal nesmrtelnost kdo?“

„No, mně ji nikdo nedaroval.“ Snažím se z toho vybruslit a nelhat. Ale proč vlastně? Nemusím mu říct úplně všechno, ale některé skutečnosti nemusím zatajovat. „Hele, Arki, víš už kdo je náš otec?“ začnu od začátku. I když, kdyby to věděl, asi by se mě hloupě neptal, odkud mám nesmrtelnost. „Asi ne, jak vidím. Tak si radši sedni.“ Poradím mu.

„Proč?“ zajímá se hned, ale mávnutím ruky přivolal dvě židle (jedna z jeho schopností). Poznám v nich stejný styl židlí, jaké začal vyřezávat, když jsme ještě nevěděli o nesmrtelných ani o Strážcích, a které nepřestal dělat ani pak. Asi je vyrábí ještě teď. Teda nevím, co ho na tom může šest set let bavit.

Oba si sedneme. Hmmm, ty židle jsou stejně pohodlné jako kdysi (takže vůbec). „Asi víš, že Matt nebyl první pokus o zplození nesmrtelného?“ řeknu, a když souhlasně kývne, pokračuji. „Takže z jednoho z těch pokusů, jsme vzešli my. Ale zatímco ty jsi získal jen nadprůměrné schopnosti, já získala nesmrtelnost. Už chápeš?“

„Asi ano, ale to neznamená, že ti věřím. Kdo je podle tebe teda náš otec?“ ptá se opatrně. Není schopen uhlídat si myšlenky, a tak vím, co si myslí. Má za to, že jsem se buď zbláznila, nebo je to past.

„Lorian.“ Odpovím. Nemohu si nevšimnout jeho výsměšného pohledu a toho, že v duchu již došel k názoru, že jsem totální blázen. „Běž se ho zeptat, jestli mi nevěříš.“ Syknu na něj naštvaně a uraženě pohodím hlavou.

„Myslím, že ses zbláznila, ale po tom gestu, které jsi před chvíli udělala (*uražené pohození hlavou), ti věřím, že jsi Nikol. Jen asi nejsi úplně v pořádku.“ Rozesměje se.

„Hej! Než se mi budeš smát, jdi se ujistit, že nelžu. Protože budeš překvapený. Tedy pokud náš “tatíček“ přizná barvu.“ Okřiknu ho, ale i mně začínají cukat koutky. Pamatuji si, že jsme se vždy smáli stejným věcem a často nikdo nepochopil čemu. Bývali jsme si blízcí, ale teď tomu tak od začátku asi nebude. Ale snad půjde náš vztah nějak spravit.

„Zajdu k němu, ale TY půjdeš se mnou.“ Vysloví svou podmínku.

„Cože? Vždyť tam určitě bude celý Tribunál! A zase budou mít ty svoje keci! A myslím, že nikdo nebude nadšený, že ještě žiju. A navíc, Lorian určitě nechce vědět, že bych zrovna JÁ měla být jeho dcera.“ Vykřiknu zděšeně, ale Arkarian se na mě podívá děsně přísně. Naposledy to udělal, když jsem mu poprvé řekla, co si myslím o našem otci.

„Buď tohle, nebo tě pošlu do blázince. Všichni jistě hned pochopí, že originálnějšího blázna ještě neměli.“ Vyhrožuje mi, ale vím, že to nemyslí vážně. Kdysi jsme se takhle škádlívali, když jeden z nás někam nechtěl jít. S blázincem na mě sice vytasil poprvé, ale to bude asi tím, že kdysi se o bláznech nemluvilo. Věřilo se, že přenášejí nemoci, a tak se o nich radši ani nezmiňovalo.

„Dobře.“ Kývnu tedy. „Dneska půjdu spát dřív.“ Slíbím.

„To jsem rád.“ Směje se. Jé, to je dneska poprvé, co ho vidím se smát. Zvláštní u mého jinak věčně usměvavého bratra. „Ale je to šest set let, co jsme se viděli naposledy. Jak to, že ses ukázala až teď?“ zeptá se a jde na něm vidět, že mu to ublížilo.

„Nevěděla jsem, že je to tak dlouho. Když jsme se viděli naposledy, odešla jsem do učení několika lidí. Sto let jsem se toulala všude možně a pořád jsem na tebe byla naštvaná, tak jsem se nevracela. Pak si mě vzal do učení Dartemis a u něj jsem byla doteď. Ale jak jistě víš, čas tam plyne jinak, a tak jsem netušila, že to je již tak dlouho. Promiň.“ Omluvím se zahanbeně. Nikdy jsem neměla v úmyslu být pryč tak dlouho.

„Dobrá. Zbytek si řekneme potom. Teď musím konečně pustit dovnitř ostatní a začít poradu. Tak nezapomeň jít spát brzy.“ S tím se se mnou rozloučí a pustí dovnitř zbytek vyvolených. Já se tedy přenesu jinam. Ještě by si mysleli, že je špehuju.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.