Objevím se u hotelu. Ještě pořád se nacházím v Angel Falls. Nerada bych se v současné době vzdalovala nějak daleko. Stejnak si myslím, že to s tím Tribunálem nebude jen tak. Arkarian má určitě něco zaluben. Pochybuji, že by mi stoprocentně věřil. Jistě si mou návštěvu nechá pojistit několika celkem neviditelnými vojáky.

Rozhodnu se dnes složit hlavu pod střechu starého hotelu. Byl celý ze dřeva a připomínal vily z mého století. Vrací mi to dávno ztracené vzpomínky. Třeba jak jsme s kamarádkou šly pracovat do podobného domu. Byly jsme tak unesené tou krásou, která se ani vzdáleně nepodobala žádnému z mnoha dětských domovů, v kterých jsme žily. Všechno jen zářilo čistotou a dubové skříně se pyšnily krásnými ozdobami. Nikde jste nenašli rozbité věci a na podlaze se dalo klouzat, jak byla naleštěná. Služebnictvo beze slova plnilo příkazy svých pánů a často jste si nevšimli, kde zrovna jsou. Po nás se chtělo to samé, ale my nevěřily, že toho budeme schopné. Sophie (ta kamarádka) se to naučila, ale mě po pár týdnech vyhodili. Nesla jsem totiž velmi starou vázu do jiného pokoje. Květiny, které v ní byly, mi bránily ve výhledu, a tak jsem zakopla o práh. Váza dopadla těsně před nohy pánovy dcery, voda z vázy jí postříkala velmi drahé a nové šaty a nakonec se vylila na bílý koberec. Měla jsem tenkrát štěstí, že po mně nechtěli žádnou úhradu a stačila jim jen má omluva. Přesto jsem se ale musela vrátit do sirotčince a počkat na další příležitost k práci.

Vejdu do budovy a zamířím k blízké recepci. U stolu stojí usměvavá mladá žena.

„Dobrý den. Vítejte v našem hotelu. Co si budete přát?“ zeptala se mě.

„Dobrý den. Máte jeden pokoj na dnešní noc?“ odpověděla jsem jí otázkou. Snad tu bude volno. Nerada bych hledala další hotel.

„Počkejte, podívám se.“ S tím se recepční sklonila k počítači. Dartemis se mi snažil vysvětlit, jak funguje. Avšak moc to nechápu. Prý jde nějak se přes to domluvit s lidmi na druhé straně zeměkoule. Což mi není vůbec jasné jak.

„Tady to je.“ Promluví najednou žena. „Máme tu volný jen pětilůžkový pokoj. Chcete si ho vzít?“ Podívala se na mě zvláštně. Asi si je jistá zápornou odpovědí.

„Když nemáte nic jiného, tak ano.“ Přitakám.

V pokoji si vyberu jednu z postelí a lehnu si. Ani se nerozhlížím, jak to tu vypadá. Na to bude čas potom.

Zavřu oči a snažím se usnout. Za tu dlouhou dobu, co žiji, jsem se již naučila usnout na povel. V mém světě to hodně pomáhá. Nemusíte čekat hodiny a hodiny než se budete moct přenést na jiné místo či do jiné doby.

Okamžitě usnu, ale asi je to moc brzy, protože se hned nepřenáším do Citadely. Ale po mnoha letech se mi vrací sen o mámině smrti. Asi to bude tím, že jsem zase na Zemi a vše se vrací. I když teď se to možná konečně po stovkách let vyřeší úplně.

Strašně si přeji, aby už mě přenesli pryč. Nechci znovu prožívat stejný sen. Stačí, že už ho znám nazpaměť do nejmenších detailů. Nejsem si tím jistá, ale už dlouho mám podezření, že jeho neustále opakování má na svědomí Lathenie. Je totiž divné, že od toho dne, kdy mi to ukázala, zdál každou noc, co jsem strávila na Zemi. Ale u Dartemise najednou zmizel a tam její moc nesahá.

Konečně cítím, že mě něco vytahuje z vlastního těla. Za pár sekund se ocitám v Citadele. Arkarian už tu na mě čeká.

„Ahoj, Arki.“ Pozdravím ho. Snažím se znít vesele, ale moc se tak necítím. Ač si to nechci připustit, Tribunál by mne mohl hodně ohrozit. Předtím to neudělali jenom proto, že si mysleli, že brzy umřu. Ale nejsem si jistá, jestli si nechají vysvětlit mou dlouhověkost.

„Nikol.“ Kývne hlavou bráška.

„Doufám, že nemáš v plánu to řešit před CELÝM Tribunálem. Stačilo by si promluvit s Lorianem, nemyslíš?“ navrhnu nevinně. Rozhodně se mi před cizími lidmi nechtějí rozebírat rodinné záležitosti.

„Nejdříve si promluvíme s Lorianem a pak se uvidí. Ale určitě s tebou budou chtít mluvit všichni.“ Vysvětlí mi a mírně se usměje. „Takže můžeme jít?“ navrhne, a když kývnu hlavou, zmizíme a objevíme se v Athénách.

Oba se beze slova vydáme k místu, kde žije Lorian. Nikoho naštěstí nepotkáme, takže nemusím předem vysvětlovat, co tu dělám.

„Jsme tady.“ Pohlédne na mě bráška a otevře dveře, u kterých stojíme.

Octneme se ve vzdušné místnosti. Nachází se zde jen nejdůležitější věci a skoro žádné ozdoby. Celému místu dominuje Lorian. Vůbec se nezměnil. Nejvíce pozornosti přitahovaly jeho fialové oči.

„Arkariane, proč jsi se mnou chtěl…“ začal mluvit Lorian, ale zarazil se, jakmile si mě všimnul. Chvíli na mě jen zíral, jako by nebyl schopný si zařadit, kdo jsem. Sice jsem se trochu změnila, ale ne zas tak moc. Vlasy vpředu mi trochu zbělaly, ale nezešedivěly. Jen prostě změnily svou barvu z černé přes hnědou a blond na bílou (viz. Obrázek v rozcestníku). Zadní část vlasů trochu zaostává a prozatím je ještě hnědá. Oči se přebarvily do zelena.

„Nikol?“ zeptal se nesmrtelný zaraženě a čuměl na mě jak tele na nová vrata.

„Ahoj, tatínku.“ Usměju se ironicky.

„Loriane, omlouvám se, že jsem tě nevaroval, že tu bude i Nikol. Ale všichni jsme si poněkud mysleli, že už není mezi živými.“ Omluvil se Arkarian svému otci a trochu vyčítavě se na mě podíval. Tohle mi asi bude v různých podobách předhazovat pěkně dlouho.

„Tak, když jsme se už představili, mohli bychom přejít k věci? Nejsem na tomhle místě zrovna ráda.“ Pousměji se mile a sednu si na jednu z židlí, které se nachází v místnosti.

Lorian ale mou žádost ignoroval a otočil se k Arkimu: „Můžeš mi vysvětlit, co se tady vlastně děje? Neměla by být už pár století mrtvá?“ ptá se. Již se vzpamatoval ze svého šoku. Přesto to nevypadalo, že by si všimnul, jak jsem ho oslovila. Asi byl tehdy ještě mimo.

„To snad ne! Vy byste mě vážně všichni rádi viděli pod drnem!“ zvolám zděšeně. Ale spíše mi dělá problémy se nerozesmát.

Bráška se na mě jen přísně podíval a hned se věnoval svému pánovi. „Loriane, kdo je můj otec?“ zeptá se ho.

Lorian očividně nechápal, proč tu teď Arkarian plete své rodiče. No, brzy to pochopí. Mohla bych si s ním i vyříkat smrt matky. Určitě bude mít milion výmluv, ale pochybuji, že bych nějaké uvěřila.

„Já. Ale teď bychom měli řešit jiné věci. Máme tu člena řádu. Jinak si nejsem schopný vysvětlit, že žije.“ Odpoví mu Lorian.

„Myslím, že by to vysvětlilo mnohé.“ Usměji se ironicky. „Možná by sis měl příště zjistit, kolik dětí se ti vlastně narodilo… tatínku.“ Doporučím mu škodolibě. Poslední slovo dodám s důrazem a ironií, aby alespoň něco konečně pochopil.  A to se o nesmrtelných říká, že jsou chytří.

„Nikdy jste nám nevěřili, že jsme sourozenci. Ale ono to tak doopravdy je.“ Povysvětlí můj výrok bráška.

„Takže mi tu vlastně říkáte, že největší ostuda Strážců je moje dcera?“ zatváří se šokovaně a potom se zachmuří. Tohle asi nikdy nečekal.

„Hej, nejsem největší ostuda. Vzpomeň si na Marduka. Ten je horší.“ Začnu si hned stěžovat. Vůbec se mi nelíbí, že mě mají jako horší než Marduk. Ten se totiž nakonec k Řádu přidal a už několik let slouží Lathenii. Sice bych to nevěděla, kdyby mi to neřekl Dartemis, protože to není zas až tak moc dávno.

„Nikol, vůbec to nezlehčuješ.“ Napomene mě Arkarian.

„Já se to ale nesnažím zlehčit.“ Namítnu, ale už radši mlčím. Moc se mi tu nelíbí a nerada bych tu zůstala déle, než je potřeba.

„Ty jsi nesmrtelná?“ zeptá se mě Lorian.

„To je jediné, co tě zajímá?“ zamračím se a odpovím: „Ano, jsem.“

„Proč jsi nám to neřekla už tenkrát?“ zajímá se dál a dále se mračí.

„A proč bych měla? Tobě ani ostatním do toho nic nebylo.“ Pokrčím ledabyle rameny.

„To se mýlíš. Potřebujeme to vědět. Nikdo tě neučil jak zacházet se svými schopnostmi, a kdyby ses o to sama pokoušela, mohla bys přivodit katastrofu.“ Poučí mě chytře.

„Nevím, kde jsi vzal, že jsem se učila sama. Měla jsem několik učitelů.“ Usměji se.

„Jaké?“ pokračuje nesmrtelný ve výslechu. Arki se přesunul do pozadí a nezapojoval se do rozhovoru. Ale pozorně poslouchal. Asi aby v případě potřeby zasáhl.

„To je jedno. Stejně už je většina po smrti.“ Odpovím. Nechci mu říkat seznam učitelů. Někteří jsou pořád u Strážců, protože mají dar věčného mládí. A zbytek byl významnými členy a Tribunál by určitě pošpinil jejich památku.

„Proč si odešla od Strážců?“ položí otázku, kterou jsem čekala už dávno.

„Namáhej svou paměť, tatínku. Možná si na NĚCO vzpomeneš.“ Poradím mu neurčitě. Nemusím mu přece vše dát na stříbrném podnose a přímo pod nos.

„Nikol, mohla bys nám to konečně říct? To tvoje utajování je už dětinské.“ Vloží se do toho Bráška.

„Arki, měla jsem k tomu své důvody. A mám mnoho dalších, abych ti je neřekla.“ Mírně mu oznámím. I když by tato situace mohla pomoct k vyřešení celého problému, asi je ještě moc brzy. Nejdříve se chci trošku porozhlédnout po tomto století.

„Už půjdu. Nemyslím si, že bychom si měli ještě, co říct.“ Otočím se k Lorianovi. „Bráško, pokusím se ti zase ozvat, co nejdřív, ale až se tu trochu porozhlédnu.“ S tím se přenesu z Athén pryč.