3. kapitola
Další den ráno sbalím věci, zaplatím za pokoj a přenesu se pryč.Objevím se u malé vesničky. V dálce vidím les, který jsem včera po odchodu od Dartemise navštívila.Pomalu vcházím do vesničky. Malé domky tu jsou poskládány celkem blízko u sebe. Mnohé z nich mají krásně upravené trávníky a někteří majitelé nechali sestříhat své stromky do zvláštních tvarů. I přes brzkou ranní hodinu, se tu prohání malé děti.Rozhlížím se po okolí a hledám jedno určité stavení. Pamatuji se jej jen proto, že mi ho Dartemis poslal přes moskovidství. Je hodně jiné než všechny okolo. Ani se mi nechce věřit, že jsem na správném místě.Jak se tak rozhlížím kolem, nevšimnu si malého dítěte na čtyřkolce. Chlapec jede rychle a jej tak tak se mi vyhne. Leknu se a rychle se otočím jeho směrem. Měl by si dávat větší pozor.Jak se tak dívám za tím malým dítětem, všimnu si kousek za vesnice malého domku. I z dálky hned poznám, že je to ten, který hledám. Vydám se k němu. Vůbec nechápu, jak se v tomhle dokonale upravené vesnici může nacházet něco takového.Zahrada je celá zarostlá vysokým plevelem. Hned se snažím vzpomenout si, kolik má být mé domácí. Asi něco kolem padesátky. To musí být schopná si sama posekat zahradu. Tak jak mohla tak zarůst?Dům také nevypadal nijak vábně. Stěny už před dlouhým časem zmizly pod nánosy špíny a břečťanu. Pevně doufám, že vevnitř to bude vypadat jinak. Nerada bych se hned stěhovala.Konečně dojdu až ke stavení a otevřu malou zrezivělou branku. Skřípavý zvuk mi trhá uši. Vůbec nechápu, proč tu ta branka ještě je. Stejnak se většina plotu už rozpadla.Po bahnitém chodníčku se dostanu až k domovním dveřím. Zaklepu na ně a chvíli čekám. Možná by bylo lepší, abych zazvonila na zvonek, ale nějak si nejsem jistá, jestli by splnil svůj účel.Netrvá to dlouho a přijde mi otevřít postarší žena. Vypadá vládně. V hnědých vlasech se jí již začaly ukazovat šedé pramínky vlasů."Dobrý den. Přejete si něco?" zeptá se skřípavým hlasem a v šedých očích jí zasvítí vlídnost."Dobrý den." Pozdravím ji. "Poslal mě Dartemis. Prý máte volný pokoj." Řeknu a usměji se."Ach, to jste vy. Dartemis mě informoval, že přijedete. Pojďte dovnitř, pojďte." Pronese stařena a ustoupí ze dveří. Vejdu dovnitř a podivím se. Vnitřek domu je tolik odlišný od vnější části. Každá věc má své místo. Na stěnách září nová malba a podlaha vypadá, jakoby ji někdo právě vyleštil."Pojď za mnou." Řekne paní a zamíří do vzdáleného konce domu.Cestou se rozhlížím kolem. Moc se mi líbí portréty na stěnách. I když by mě zajímalo, kdo na nich je. Připadají mi celkem povědomí."Sedni si, děvenko." Pobídne mě stařena, jakmile dojdeme do kuchyně. I zde se vše leskne čistotou. Sednu si."Jmenuji se Anna. V mém domě můžeš zůstat, jak dlouho potřebuješ." Nabídne mi a já s nadšením souhlasím. Tady se mi bude líbit.
O týden později jsem se ještě pořád rozhlížela po zdejším světě. Už vím, že se tato vesnička jmenuje Five streed a nachází se někde poblíž Londýna. Vlastně stačí vystoupat jeden z blízkých kopců a můžete ho vidět.Už i chápu, proč Annin dům vypadá z venku tak zanedbaně. Byla totiž půl roku v Austrálii u dcery a nebyl nikdo, kdo by se jí staral o pořádek. Vrátila se teprve před týdnem a hned se dala do uklízení svého obydlí. Já jí pomáhám.Dnes je pátek. Po dlouhém dni, kdy jsem pomáhala Anně ve zvelebení jejího domku, jsem se vydala do nedalekého lesa. Je to ten samý, ve kterém jsem se před týdnem a jedním dnem objevila.Procházím se po lese a snažím se přijít na jeho záhady. Nikdy jsem neviděla takhle bez příčiny umírající les. Většinou takhle dopadlo vše po útoku Lathenie. Ale tady její přítomnost necítím. Přesto je tu něco zvláštního a zlého. Ani se nedivím, že místní se mu vyhýbají jako čert kříži. Dokonce mu říkají Mrtvý les. Protože tu prý nežije žádné zvíře.Jak se tak procházím, zaujme mě něčí hlas. Myslela jsem si, že tu nikdo není, ale asi jsem se spletla. Zvědavost mi nedá a musím se jít podívat blíže.Přibližuji se k malému paloučku. Během tohoto týdne jsem u něj byla několikrát. Pamatuji si, že přes něj teče malý potůček a podloží je jakoby duté. Občas mě napadá, že pod vrstvou hlíny něco je, ale zatím jsem to neověřila.S každým dalším krokem mi dochází, že něco není v pořádku. To ještě umocňují výkřiky bolesti a krutý smích. Zrychlím tedy. Když dojdu k mýtině, schovám se za strom a pozoruji scénu přede mnou.Asi deset mužů v černých pláštích tam stojí v kruhu a strašně nepříjemně se smějí. Ve středu kruhu si na židli hoví mladý hezký muž, asi jejich vůdce. Až na rudé oči vypadal celkem normálně. K té normálnosti ale neseděly dvě postavy, které ležely před ním. Obě byly hodně zřízené. Krev jim úplně zmáčela oblečení a vlasy, tak že nešla poznat jejich původní barva.Jedna z postav se právě snaží zvednout se a promluvit. Ale nedaří se jí to. Muži kolem ní se rozesmějí a jednomu z nich se objeví v ruce kus větve. Nechápu, co s ní chce dělat, ale pokud ty ubohé postavy začne bít, budu muset zasáhnout. Vlastně jsem měla zasáhnout už dávno, ale celkem by mě zajímalo, co se děje a proti čemu stojím.Z větve najednou vyletí rudý paprsek a vpije se do jedné z postav. Ta začne naříkat bolestí. Vůbec nechápu, co se stalo. Přesto vyjdu ze svého úkrytu, abych pomohla mučeným.Nevím sice, proti komu stojím, ale možná to jsou členové Řádu Chaosu. A pokud ano, hezky si pohraju. Už je to dlouho, co jsem měla s kýmkoli z nich to potěšení."Co kdybyste je nechali být?" navrhnu útočníkům mile. Doufám, že mě nebudou chtít poslechnout. To bych měla po zábavě.Teprve tehdy si mě všimnou. To je celkem divné, protože lidé z Řádu mají perfektní smysly a hned by my zaznamenali. Ale tihle si ani neumí hlídat myšlenky. Tím tedy padá má teorie, že jsou z Řádu. Tohle asi bude jiná sebranka. Ale co jsou zač?Muži se rozesmějí. "A proč bychom jako měli?" zeptá se s krutým smíchem jejich velitel."Protože pokud nepřestanete, budu vám muset ublížit." vysvětlím mu a pomalým krokem se blížím k jejich kroužku. Během toho si všímám, že ty dvě postavy jsou vlastně dva muži. Jeden z nich vypadá, že už to má nějakou dobu za sebou, ale druhý ještě vnímá."Jak by nám nějaká milovská šmejdka mohla ublížit?" zasměje se znovu velitel. "Malfoy, můžeš si jí nechat. Nám je k ničemu." Otočil se na jednoho ze svých poddaných."Jak si přejete, pane." Ukloní se mu jeden z kruhu, nejspíš Malfoy. Hned se rozejde ke mně. Teprve tehdy mu vidím do obličeje. Tváří se tak chlípně a krutě, že se až vyděsím. Ale přece mu nedopřeji, aby si mého chvilkového strachu všimnul.Skloním hlavu na stranu a chvíli ho pozoruji. Když zhodnotím, že není možnost, aby byl hodný, začnu používat svou moc. Soustředím se a o chvíli později už Malfoye bombardují kameny z okolí. On se sice pokusí vyčarovat nějaký štít, ale nepovede se mu je poslat pryč. Tak to se mi povedlo.Tímto činem si získám absolutní pozornost shromáždění. Dívají se na mě celkem nechápavě. To je vážně tak zvláštní, aby se jim někdo ubránil?"Co si zač?" zasyčí na mě jejich velitel. Hodně mi připomněl hada. Jednou jsem jednoho měla. Jmenoval se Dortík. A byl ke mně moc hodný. Tenkrát jsem ho dostala od lady Arabelly. Když jsem ale odešla od strážců, vzala si ho zpět. Byl to můj nejmilejší mazlíček."Jmenuji se Nikol. A vy?" pokusím se o zdvořilosti. Přesto jsem si jistá, že s nimi budu za pár minut bojovat. Ale jejich jména by se hodily. Alespoň se potom budu moci na ně zeptat brášky."Ty nevíš, kdo jsme? My jsme smrtijedi. A tohle je náš vládce, Pán zla." Křikne fanaticky jakási žena. Chvíli mi nedochází, kde by mohla být, ale pak si všimnu, že ne všichni v černém jsou muži. Většinou mi takové věci neunikají, asi vycházím ze cviku."A nemáte něco společného s Lathenií?" sbírám další informace. I když Řád nebývá až tak fanatický a neschopný."Nikoho takového neznáme. Naším pánem je jen Pán zla." Křičí dál žena. Nezdá se mi, že by byla normální.Předpokládám, že víc se už nedozvím. Nastal čas to ukončit. Přece jen si s nimi nechci povídat, když mezitím mohou jejich zajatci umřít. Začnu se tedy k nim pomalu a nenápadně přibližovat."Když jsme si vyjasnili, kdo je kdo, mám na vás jednu otázku. Co jste to blbečky, že mučíte lidi?" zeptám se naštvaně. Snad je tím vyprovokuji k nějaké reakci a bude moci začít jejich porážka."Jak se opovažuješ?!" zahřmí Pán zla a okamžitě na mě posílá rudý paprsek. Sice nevím, co je to zač, ale radši se mu vyhnu. Jsem sice nesmrtelná, ale bolest a zranění se mi nevyhýbají.Chci na ně poslat proud ledové vody z potůčku, ale množství jejich paprsků mi brání v soustředění. Vytvořím tedy štít, který působí proti většině schopností, které mají strážci i Řád. Teď jen vyzkoušet, jestli funguje proti jejich kouzlům.Štít zapůsobil. Sice jen na chvíli, ale stačilo to na obranu. O pár vteřin později Pána zla a jeho přívržence odnášel pryč proud ledové vody. Jsem prostě dokonalá. Bez zranění přeprat tolik kouzelníků.Najednou ucítím bolest. Hodně bolesti. Co to je? Chápu. Pak mi to dojde. Vždyť já zapomněla na ty další kouzla. Asi zničila štít a prošla jimi.Vnímám už jen krutý smích a pak nekonečnou tmu.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ