Nastala půlnoc.
Zpoza mraků se vynořil bledý měsíc, jehož stříbřitá záře dopadala na vodní hladinu a vytvářela na ní třpytivé odlesky. Kanon mlčky kráčel po písčité pláži. Vlny omývaly pobřeží a smývaly jeho stopy. Modrovlasý mladík ve zbroji mořského draka přišel, jako už tolikrát předtím navštívit místo, kde naposledy spatřil svého bratra. Zastavil se u vchodu do temné jeskyně, která se málem stala jeho hrobem. Chodil sem každý úplněk, vždy úderem půlnoci, v tu samou hodinu, kdy jen o vlásek unikl jisté smrti. Chvíli jen stál a upřeně zíral do temné hlubiny. Poté váhavě vstoupil. Přiblížil se k jedné ze stěn a opřel čelo o chladný kámen v místě, kde cítil slabou přítomnost čehosi jemu blízkého. To kvůli ní se neustále vracel. Alespoň na kratičkou chvíli se mu tak povedlo částečně zaplnit tu hlubokou prázdnotu v jeho srdci, kterou cítil od chvíle, co skrz mříže pozoroval odcházejícího rytíře Blíženců. Tato návštěva však byla jeho poslední. V podmořském království ho nyní čeká spoustu práce. Již nebyl jedniným obyvatelem Atlantidy. Před nedávnem nalezl dalšího z Poseidonových generálů, což mohlo znamenat jen jediné. Příchod pána moří se blíží, a on se musí na všechno náležitě připravit. Jedniná chyba by ho mohla stát mnoho, a proto teď musí nechat minulost za sebou a musí čelit své prázdnotě. Udělal několik kroků vzad a zahleděl se na kamennou stěnu.
"Sbohem," zašeptal tichým hlasem a navždy opustil Sunion.

Nastalo poledne.
Zpoza mraků se vynořilo slunce, jehož zlatá záře dopadala na vodní hladinu a vytvářela na ní třpytivé odlesky. Saga mlčky kráčel po písčité pláži.Vlny omývaly pobřeží a smývaly jeho stopy. Zlatý rytíř Blíženců přišel, jako už tolikrát předtím navštívit místo, kde naposledy spatřil svého bratra. Vracel se každé poledne, přesně v hodinu, kdy své dvojče zavřel do vězení, z něhož nebylo návratu. Chvíli stál a zíral dovnitř. Jeho mysl opět zaplnily výčitly a pocit viny. Viny, která ho sužovala jako stále krvácející rána, která se nikdy nezahojí, ani nezmizí. Bude navždy trýznit jeho rozpolcenou duši. Jediný lék, který ho udržoval stále při smyslech se nacházel uprostřed temné jeskyně. Z jednoho místa stále vyzařoval Kanonův slabý kosmos, jehož přítomnost poskytovala útěchu Sagově zmučené duši. Udělal několik kroků vpřed a dlaní se dotkl kamenné stěny. Tentokrát však hledal útěchu marně. Již nikde necítil známky bratrovy přítomnosti. Vězení bylo prázdné, stejně jako on sám. Před očima se mu náhle zatmělo. To, co jeho mysl poutalo k tomuto světu, zmizelo, a nebyl již žádný důvod, aby tu zůstával i on. Žádná věc již nedokázala zabránit tomu, aby podlehl temnotě, ukryté v jeho srdci. Udělal několik kroků vzad a upřeně hleděl před sebe.
"Sbohem" zašeptal zlověstným tónem, zatímco jeho vlasy zbledly a oči se zbarvily do ruda.