Harry seděl v knihovně na Grimauldově náměstí v domě č. 12. V domě ještě někde pobíhali Ron, Hermiona, Weasleyovi a někde pobíhal už i malý Tedy. Harry přemýšel nad tím vším, co se stalo. Už bylo po všem. Voldemort padl, ale kdo kvůli němu musel umřít? Lupin, Tonksová, Fred, Sirius, Brumbál, Pošuk a i Harryho rodiče. Všichni se s tím už pomalu smířili, všichni byli rádi kvůli Hermioně a Ronovi, Harrymu a Ginny. Akorát Harry se nesmířil. Nemohl se smířit. Umřela mu celá jeho rodina. Jistě, Weasleyovi ho přijali za vlastního, ale nebylo to ono. Jeho rodiče, kmotr, nejlepší přítel jeho rodičů; všichni byli mrtví. Nikdo z nich se nemohl dožít porážky Voldemorta. Vlastně pár lidí z jeho rodiny přežilo. Dursleyovi. Ti, co se jeli někam schovat. Ti, co zdrhli. Harry pocítil strašnou nenávist. Nenávist k Durleyovým, Pettigrewovi, Bellatrix a hlavně k Voldemortovi; jak ho Harry nenáviděl. Kvůli němu zemřelo tolik lidí. A proč? Proč? Všichni umřeli zbytečně. Z Harryho myšlenek ho vytrhlo zavrzání dveří.
"Ahoj lásko," byla to Ginny."Nad čím přemýšlíš?"
"O minulosti. O tom, jak museli všichni umřít."
Harry si všiml fotky, která visela na zdi. Byla na ní známá čtveřice kamarádů z Bradavic. Mohli být v 7. ročníku. James, Sirius, Remus, Peter; nikdo z nich už nežil.
"Podívej se na ně," vyzval Ginny. Zezadu ho objala.
"Já vím, jak moc bys ho chtěl poznat. Všichni v tomhle domě bychom ho chtěli poznat, ale víš, že to nejde. Tak to, asi osud chtěl," řekla mu Ginny a jemně ho políbila do vlasů."Já tě nechám o samotě."
Hned jak Ginny odešla si do ruky vzal fotku. Začala se mu točit hlava a škublo mu pod pupíkem, jako když se člověk přemisťuje pomocí přenášedla. Najednou pod sebou ucítil trávu. Vyškrábal se na nohy a pak si všiml čtyř záškodníků. Koukali na něho jako na nějaký přízrak.
"Tati?" zeptal se překvapeně Harry."Vy?"
"Ty jsi se musel pořádně praštit," poznamenal James."Pojď odvedem tě na ošetřovnu."
"Počkej! Jak jsi se sem vlastně dostal?" zeptal se Lupin.
"Já... ehm... Potřebuju mluvit s Brumbálem," vykoktal ze sebe Harry.
"My tě...". Dál Harry neslyšel. Už běžel k hradu. Nemohl uvěřit vlastním očím. Byl znovu v Bradavicích. Už se tam nikdy nehodlal vrátit, i když moc chtěl. Nechtěl nic riskovat. Věděl, že by bylo kvůli zbylím Smrtijedům nebezpečné, kdyby se v jeho době objevil v Bradavicích. Někdo ho zastavil.
"Počkej! Kam tak spěcháte? Do jaké koleje chodíte?"
"Do nebelvíru," vyhrkl Harry. Až teď se otočil a spatřil profesorku McGonagallovou. Teda o hodně mladší profesorku McGonagallovou. Do prdele, ona určitě bude vědět jaké má studenty ve své koleji. Harry, proč jsi to říkal?
"Áá, James Potter," vykřikla profesorka.
"Co? Já jsem Harry... Whitley. Jo, Harry Whitley."
"Ale vy nepatříte ..." Harry zbytek už neslyšel, protože profesorce skočil do řeči.
"Potřebuju za pofesorem Brumbálem. Je to naléhavé."
"Tak pojďte se mnou, já vás k němu odvedu."
Konverzace šla... no, vlastně nešla. Harry se jakékoliv otázce vyhýbal. Když došli ke dveřím ředitelny, profesorka řekla chrliči heslo: "Citronová cukrátka." Harry šel pomalu s profesorkou přeměňování k Brumbálově pracovně. Strašně se na něho těšil. Jeho smrt ho hodně zasáhla. Byl to někdo o kom si myslel, že ho měl rád a že patřil do "rodiny".
"Paní profesorko, můžu se vás zeptat, co učíte?". Harry nevěděl co učí. Věděl, že u něho, u něho doma učí přeměňování, ale co v téhle době?
"Přeměňování," odpověděla profesorka.
"To je skvělý, jako u mě."
Profesorka se zastavila a podívala se na mě trochu vyděšeným pohledem, který naznačoval Jsi-v-pořádku?
"Všechno vám to za chvíli vysvětlím, paní profesorko McGonagallová," řekl jí. Podívala se na Harryho ještě víc vystrašeným pohledem. Ona se Harrymu přece nepředstavila.
"Jak to ale.."
"Mé celé jméno je Harry James Potter, i když jsem se vám představil jako Harry Whitley." Pokud to šlo vůbec ještě víc vykulila na mě oči," Všechno vám vysvětlím, stejně by vám to Brumbál musel říct."
Vyšli už nahoru k pracovně a profesorka ještě trochu vyděšená zaklepala.
"Dále," ozvalo se za dveřmi.
"Pane řediteli.. Vedu vám Pottera nebo.. Whitleyho... já popravdě nevím," vykoktala ze sebe profesorka. Harry se usmál. Nečekal, že by někdy mohl vidět Brumbála živého.
"Rád vás vidím, pane profesore. Můžu dovnitř?" zeptal se ho Harry. Všiml si Fawkese. Byl ještě hodně mladý. Možná ho má Brumbál krátce. Přešel k jeho kleci a řekl mu "Tebe jsem dlouho neviděl. Musím ti znovu poděkovat, za to jak si mi zachránil, vlastně za to jak mi zachráníš život, Fawkesi." Teď už na Harryho zíral i Brumbál.
"Asi bych vám měl všechno vysvětlit," začal Harry," ale potřebuju vědět... Kolikátého je?" Brumbál vypadal dost vyděšeně, ale za pár vteřin se vrátil do normálu.
"2. září 1977," odpověděl.
"Myslel jsem si, že je rok 1977. No, víte. Já nejsem odsud. Já jsem se narodil až v roce 1980. Jsem syn vašich nebelvírských studentů. Lily Evansové a Jamese Pottera. Dostal jsem se sem pomoc fotky, ani nevím popravdě jak."
"Vy jste z roku... Řekněte mi přesně, co se stalo," řekl Harrymu Brumbál.
"Byl jsem v knihovně, v domě Blackových. On mi teď patří; jen aby jste neřekl, že jsem nějaký pomatenec do černé magie. Byla tam fotka, na které byli vaši čtyři studenti; James Potter, Sirius Black, Remus Lupin a Peter Pettigrew," poslední jméno řekl s odporem,"Víte, oni už jsou všichni po smrti a tak jsem si tu fotku chtěl pořádně prohlédnout. Když jsem se jí dotkl všechno se začalo točit. Bylo to, jako když se přenášíte pomocí přenášedla. Určitě to znáte. Já teda moc dobře, ale to není důležité. Najednou jsem se ocitnoul dole na trávníku před svým otcem a jeho kamarády. Rychle jsem běžel za vámi a cestou jsem potkal tady paní profesorku McGonagallovou," dovyprávěl Harry příběh a ukázal na profesorku, která se na něho dívala dost překvapeným způsobem.
"Dobře.. Kolik ti je Harry?"
"18, ale jestli myslíte na to, na co myslím já, tak jsem neměl možnost dokončit školu, kvůli..." Harry se zaseknul. Nevěděl, jestli to má říct. Má říct pravdu, která by všechno změnila?
"Neříkej mi to. Nesmím znát budoucnost," řekl mu Brumbál, když uviděl, jak je Harry na rozpacích.
"Dobře."
"Víš, Harry, nevím, jak bys se mohl vrátit domů. Zatím budeš chodit do školy, když jsi ji neměl možnost dodělat. Než něco vymyslím samozřejmě. A do jaké koleje jsi chodil?"
"Do Nebelvíru," odpověděl.
"Skvělě. Budete na pokoji s tvým otcem. Vyhovuje?"
"Jistě."
"Ale nezapomeňte, nesmíte mu říct o tom, co se má stát v budoucnosti."
"Dobře."
"Můžete jít."
"Děkuju," poděkoval Harry a odešel spolu s profesorkou do pokoje.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ