Byl šťastlivec. Nejenže se nemusel okatě loučit se svými rodiči, ale dokonce se mu podařilo najít prázdné kupé. Seděl sám, úplně sám. Jeho mizantropické já zajásalo. Ale jenom skrytě, Malfoy se přece nikdy neraduje! Tedy pokud nedojde k situaci, kdy se může škodolibě zašklebit. Nebo k situaci, že by třeba vnitřně dospěl a začal mít klasický žebříček hodnot: na prvním místě rodina, pak přátelé, potom něco jako vzdělání a budoucnost a potom takové ty vznešené věci typu čest, hrdinství a pravdivost.

Ale ne, to by Scorpius nebyl Malfoy, kdyby na začátku své sladké životní kariéry jeho žebříček nezačínal slovem „já“, potom „můj vysněný Harley davidson sportster“, potom rodinné jméno, pak dlouho nic, a teprve pak takové ty zbytečnosti jako přátelé, čest a tak dále.

Vlak sebou škubl, něco zarachotilo pod koly, zaskřípalo železo, pára bouchla a konečně se pohnuli. Už by ten vlak mohli zrenovovat, řekl si Scorpius. Jelikož byl nadprůměrně inteligentní dítě, vystačil si dlouhou dobu s vlastními myšlenkami. Věděl, že byl inteligentní a nadaný. Jeho kouzelnické schopnosti se začaly projevovat už v raném děctví, číst se naučil prakticky sám a o logickém uvažování ani nemluvím. Toho vše bylo příliš. Skoro se až bál, že s jeho mozkem by ho mohli poslat někam jinam, než do Zmijozelu. To by ho zabilo. Jeho rodiče by to zabilo. Byla by z toho aféra na celý rodinný klan. Sice se po válce přestalo tolik lpět na čisté krvi, členství ve Zmijozelu a tak podobně, ale jeho otec se stejně ještě musel oženit s dívkou z kouzelnického rodu, a navíc to vážně ještě nebylo tak dlouho, aby lidé zapomněli na to, co jsou Malfoyové zač.

Pak tu byl ještě jeden důvod, ale stejně tak důležitý. Zmijozel byl dlouhodobým symbolem odmítnutí boje za spravedlnost za války. Byl domovem smrtijedů, samotného Pána Zla a mnoha příslušníků jeho fanklubu. To ovšem zajišťovalo jistou imunitu proti popularitě a ohrožení příliš vysokým počtem známých a kamarádů, ale na druhé straně dávalo možnost samostatnosti a individuality. A tohle přesně Scorpius potřeboval. Nesnášel dav, nesnášel nutnost tváření se jako že ho to tu strašně baví, nesnášel lidi. Byl mizantropem a vůbec se za to nestyděl. Další věcí, která jaksi jeho pohledu nelichotila, bylo…

„Máš tu vol… Ne, nemáš.“ To se dveře rozsunuly a v nich se ukázala holka s vyjímečně kudrnatou hlavou a černovlasý kluk v brýlích. Tak tohle Scorpius poznal bezpečně: potomci Potterovsko-Weasleyovského klanu. Pomoc, degeneranti.

Jenže Weasleyová jakmile spatřila, kdo v kupé vlastně sedí, okamžitě změnila tón hlasu a zase zavřela dveře. Evidentně jeho otrávený pohled stačí k tomu, aby jí došlo, že ne, fakt nemá. Nebo žeby jí rodiče poštvali proti němu a nakecali jí, že je zlý, odporný, škodolibý a nepředvídatelný… no, skrátka celý táta? Výborně! Scorpius to vzal jako pozitivum, alespoň bude mít klid.

Jak ošklivě se tenkrát zmýlil…

Po zbytek cesty se nic nedělo. Prolistoval si ranní noviny, kde se dočetl o vymítání korupce na Ministerstvu. Což tak úplně Malfoyům nepomáhalo, ale což, ať má poctivá spodina radost. Zapsal pár svých životních teorií do deníku, který poté důkladně zavřel zaklínadlem a už mu nezbylo času na víc než se převléknout do čerstvě koupeného hábitu, poněkud poklidit své věci zpátky do kufru a už se chystat k odchodu.

Proběhla tradiční procedura, kdy se svolává neschopný zbytek prváků. Jako obvykle, jako jediný věděl co má dělat a kam má jít. Tedy vyjímaje starší ročníky a černovlasého evidenta v doprovodu jeho naprosto vygumované sestřenice. Hlavně ať ho někdo nedá s tou dvojkou dohromady. Udělal nenápadnou otočku a stoupl si o hezkých pár metrů dál. Obr, který před nimi stál stejně zabíral dost velkou plochu, takže to vyšlo nastejno. Taky se vesele bavil s těmi dvěma a málem si nevšiml, že zbytek prťavého osazenstva dorazil. Ano, byli prťaví. Scorpius evidentně výškou vyčníval. A kdyby někdo znal jeho IQ, tak by vyčníval ještě víc, ale proč jejich mozky zatěžovat informacemi, které z nich stejně uletí?

Sedli si do lodí, projeli v nich po jezeře. Tak jo, něco Scorpiuse mohlo ohromit. Ať už Bradavický hrad viděl mnohokrát na obrazech a slyšel mnoho vyprávění o jeho velkoleposti, realita převýšila jeho očekávání. Byl nádherný. Pro někoho, kdo umí docenit skutečnou krásu materiálních věcí by byl opravdu klenotem. Pokud by vám ovšem ve výhledu nezacláněla bujná kštice té holky, která se vážně cpala všude. Sakra, proč si ze všech lodí musela sednou zrovna do téhle?! Pronásleduje mě nebo co?

Pomlčíme, pomlčíme.

Vysedli z lodí, prošli se kousek k hradu, a jako armáda se zastavili před velkými dveřmi, kde na ně čekala vysoká štíhlá stařenka. To bude McGonagallová.

„Dobrý večer.“ Neodpověděl jí nikdo a asi to ani nečekala. „Až vám řeknu, tak projdete těmi dveřmi a budete zařazeni do jedné ze čtyř kolejí…“

Scorpiusovu pozornost upoutal fakt, že ani po plavbě ve člunech, cestě sem a kratším pochodu po kamenné podlaze nebylo ani na jeho botách, ani u okraje hábitu žádné známky poškození. Na jeho tváři se objevil ironický úšklebek. Investice se vyplatila. Jako jediný vypadá důstojně.

Ani nevěděl, kdy nastal ten okamžik. Dveře otevřely a oni hrdinsky vkročili do Velké síně. Velká byla dost, to jo. A taky v ní bylo hodně lidí. Až příliš na jeho vkus. Takticky se vmísil do skupinky tak, aby působil nenápadně. Šli a šli, a kudrnatá chytračí, že se brejloun nemá co bát, že ať už skončí kdekoli, tak ho nikdo nevydědí. A že nějaký James je jenom provokatér. A Potter jí na to zavrčel, že se nebojí a ať otravuje někoho jiného. Správný přístup.

Pohřební pochod se zastavil. U stolu sedí pár seniorů, kteří na ně nečinně shlíží. Připadal si jako vědecký experiment. A začalo se vyvolávat. Když padlo jeho nádherné a vznešené jméno, neohroženě vystoupal pár schůdků a sednul si na židli. Kouká na dav. Dav kouká na něj. Snad už někomu došlo, že to myslí smrtelně vážně. Dali mu na hlavu klobouk.

Aaa, Malfoy!

Zdravíčko.

Chystáš se dodržet tradici, nebo bys radši byl originální?

Koukej na mně, jsem už třetí  Malfoy v pořadí, který vypadá pořád stejně. Originalita není moje silná stránka, nemyslíš? Držím se tradice.

To je dobře, protože nikam jinam tě poslat nemůžu.

No vidíš, tak není, co řešit.

Ale to nadání a inteligence…

Nestraš!

Tak dobře, dobře, tak si běž.

„Zmijozel!“ ozvalo se hlasitě a zelenostříbrný stůl si konečně mohl dovolit dneska aplaus. Scorpius se vítězoslavněně snesl z pódia, prošel se ke svému stolu a tam se posadil asi metr od starších žáků.

„Co blbneš, my nekoušeme!“ zasmál se jeden. Scorpius se donutil k úsměvu.

„Držím místa ostatním, ne?“

„Těch už asi moc nebude…“

Scorpius si najednou všiml, že u zmijozelského stolu sedělo vážně poněkud méně studentů než u ostatních. Ne že by to bylo nějak nápadné, ale kdo uměl bleskově počítat jako on, tak věděl, že je jich přesně o osm a půl procenta méně než u průměru ostatních stolů. A to nebylo zrovna málo.

Pak se dlouho roztřiďovali jenom nebelvírští, mrzimorští a havraspárští. Nic extra. Pak se ozvalo jméno „Potter, Albus!“

Nastala tradiční chvíle ticha. Tuhle ale doprovázely původní šeptanice. Ano, Potterovi převzali žezlo důležitosti po svém tatíkovi. Chudáci. Potter mladší opakoval to, co už mnoho před ním. Vystoupal do křesla, dostal klobouk a seděl. Seděl dost dlouho. Příliš dlouho. Asi se se staroušem o něčem dohadoval. U nebelvírského stolu hnědovlasý kluk něco potichu řekl lidem kolem a ti se neslyšně zasmáli. Podle toho, jak se najednou začal zajímat o to, co se děje u učitelského stolu, Scorpius usoudil, že to bude James, Potterovic nejstarší syn. Asi bráchu rád škádlil soudě po škodolibém pohledu, který…

„Zmijozel!“

Zavládlo ticho, ticho před bouří, země se začala otřásat ve svých základech, lidi křičeli, blesky se snášely k zemi, umíraly nevinné děti… No tak to zrovna ne, ale ticho bylo vážně strašné. Všichni čekali, co se bude dít. Černovlasý brejloun si sundal klobouk a koukl nevěřícně k nebelvírskému stolu, kde James právě tiše umíral smíchy. Albus se rychle rozešel ke Scorpiusovi a k jeho neštěstí se posadil zrovna do té díry, kterou si Scorpius vymezil pro svůj osobní prostor. Zmijozelští si párkrát tleskli, ale všem najednou došla řeč. Potter seděl zaraženě a párkrát obrátil ke starším nechápavé pohledy. Scorpius jenom protočil oči.

Po pár minutách zařadili Weasleyovou do Nebelvíru a Scorpius začal hladovět. Ale v hlavě se začal dohadovat. Ne, to není možné. Žeby on a Potter byli jediní, kteří byli do Zmijozelu zařazeni? Ale jo, už to končí! Co dělá Potter ve Zmijozelu? Odkdy se sem hrnou i Potterovci?!

Na stolech se objevily haldy jídla a Scorpius se spolu s ostatními pustil do jídla. Najednou Albusovi někdo od havraspárského stolu poklepal na rameno a ten se otočil. Dostal na zmuchlanám kusu pergamenu dopis. Patrně od bráchy, protože za pár sekund se na něj otočil a dost výrazně mu naznačil, co mu James může. Albus to pak přestal řešit, protože samotná činnost přežvýkávání jídla byla příliš namáhavá. Scorpius nějak vycítil, že tohle nebude úplně pohodové dospívání v Bradavicích a že se bohužel asi při nejmenším s Potterovskými potomky setká.

Když se všichni začali zvedat a hromadně si vzali za cíl velké dveře do Vstupní Haly, Albuse dohonil James mladší, na moment se panovačně vecpal mezi prvňáky a zavolal na něj:

"Seš mrtvej, brácha! A adoptovanej k tomu!" Albus ho jenom stačil šťouchnout loktem do boku a James zase zmizel.

Když je prefekt doprovodil na kolej a Scorpius se společně s mladým Potterem ocitli v jedné místnosti sami, nepromluvili ani slovo. Scorpius si jenom natáhl pyžamo, zapsal do deníku další teorie, které ho napadly po zařazování, lehnul si do postele a téměř okamžitě usnul. Ráno ho probudilo zelené světlo, které přicházelo skleněným otvorem pod jezerem.