Ráno ho zaměstnala obvyklá ranní procedura. Pamalu zvedl svou vysoce nabitou inteligencí hlavu, sednul si na postel a zabořil obličej do dlaní, aby si uspořádal myšlenky. Po krátké chvíli přenesl zrak na druhou postel v místnosti: Potter tvrdě spal. V Scorpiusově hlavě se začaly mísit nápady, co teď. Bylo už skoro půl osmé a kdyby Potter přišel pozdě hned první den, určitě by to hodili na Scorpiuse.

Zbytečné, problémy.

Neprojevím slabost, nechám ho spát, ať zaspí, není to můj problém.

Jsem paranoidní, co se může stát? Maximálně mi řeknou...

Že jsem se slitoval a začínám se s ním paktovat. Malfoy se nepaktuje, a už vůbec ne s někým takovým!

Pravidlo číslo tři sem nemotej!

Pravidla jsou základ!

V tomhle případě jde o pravidlo číslo pět, a to vyhnout se zbytečné publicitě a tohle by přitáhlo nejen pozornost čumilů, ale taky by z toho mohly být problémy s jeho roztomile stupidními sourozenci.

Jsem mnohem chytřejší.

A jich je víc. Tady síla rozhoduje.

Scorpius v konečném důsledku vztal, prošel se k Potterově posteli a zatřásl s ním. Nemilosrdně. Ten udělal ale něco naprosto nečekaného. Škubnul sebou, rychle se posadil a bleskově vytáhl hůlku proti Scorpiusovi. Ten se lekl takovým způsobem, že couvl pár kroků zpátky, zapotácel se a zakopl o kufr, čímž skončil na podlaze.

Očividně se jednalo o reflex, protože Potter na něj najednou koukal vyděšeně a ne už tak výhružně.

„Co blbneš?!“ zeptal se uraženě Scorpius a okamžitě vztal a nasadil aristokratický výraz.

„Eh- promiň. Většinou mě takhle budí James,“ vysvětlil. „A to bývá nepříjemné.“

„A ty na něj vytahuješ hůlku?“ podivil se Scorpius, když vytahoval školní hábit z kufru. „Člověk by řekl, že kouzla používat nesmíš…“

„Ne, hůlku ne,“ odpověděl a začal se ledabyle prohrabávat skříní. „Většinou nějaký těžký kovový předmět.“

Scorpius si nemohl nevšimnout jisté satisfakce v jeho hlase. Pak se na něj Potter znova otočil.

„Ale moc to nefunguje.“

Scorpius neodpověděl. Neměl náladu na jakékoli sbližování se spolubydlícím. Sbalil si bleskově věci, dal vlasy do pořádku a rázným krokem odešel na snídani. Společenská Místnost byla přesně taková, jakou si ji představoval. Až na ten počet lidí. Rychle prošel sklepením a namířil si to do Velké Síně na snídani.

Lidi, pomyslel si. Fuj.

Usedl u čestného stolu Zmijozelu a začal si vybírat snídani. Jen doufal, že Pottera napadne sednout si někam jinam. Nenapadlo. Vkročil za pár minut do Síně a sednul si Scorpiusovi naproti. Jeho nesympatisky sympatický starší bratr mu byl v patách se širokým úsměvem na tváři. Jak nechutně optimistické, řekl si Scorpius.

„…notak, Albusi, nebuď labuť a usměj se trochu. To, že člověk zapadl do koleje zrádců a zvrhlíků ještě neznamená, že se zřítí svět,“ snažil se chápavě tvářit James. Byl to spíš dobrý vtip. „Jenom být na místě táty, tak uvažuji o vydědění.“

„Pottere, neoxiduj,“ řekl krátce Scorpius. Náladu na první setkání s příslušníky jejich rodiné bandy opravdu neměl, obzváště ne, když snídal.

„Ale ale, budeš mi brášku bránit?“ zasmál se James a pohlédl na bratra jako na nakažlivou nemoc. „Už ste se stihli skamarádit?“

„Jamesi, vypadni, buď tak laskav,“ ozval se konečně Albus. Scorpius pochopil, proč po něm ráno háže těžké kovové předměty. „Děláš ostudu slušným lidem.“

Scorpius se začal tiše smát, ale okamžitě toho nechal, když se přiřítila kudrnatá bruneta, která mu minulý večer zacláněla, kam se hnul. Řekla dost výrazně Jamesovi, ať neoxiduje. Páni, opužila moje slova! Jsem nakažlivý! Svět hned vypadá líp…

„Jestli ho ihned nepřestaneš otravovat, NĚKOMU to řeknu a ty to potom NĚKOMU budeš muset vysvětlovat!“ James strnul. „A to bys nechtěl, věř mi,“ dodala s vítězným úsměvem na tváři.

„Tohle je rodinná sešlost?“ zeptal se s obavami Scorpius, když si uvědomil, že bruneta stojí hned vedle něj, Albus naproti a Potter starší stojí nade vším jako katedra. Nikdo mu neodpověděl.

„Já ho neotravuju, snažím se ho jako bratra povzbudit!“ opáčil James.

„Jo, to určitě.“ Albus se ironicky usmál, když si nakládal míchaná vajíčka.

„Mlč, když mluví autorita.“

„Jamesi, necháš toho? Vážně, vypadni, buď od té dobroty!“

„A ty půjdeš s ním?“ zeptal se nevinně Scorpius.

Rose se na něj otočila s posměšným úšklebem.

„Tak to se spolehni.“

Scorpius podtekst inteligentně vynechal a odpověď ho uspokojila.

Začaly se slétat sovy. Nadělaly kolem trochu zmatek, na chvíli nebylo vidět, jaké je zrovna počasí a několik lidí začalo mít obavy o bezpečí svého jídla. Nebelvírští odešli ke svému stolu a před Scorpiusem přistála sněhově bílá sůva s několika drobnými černými pírky na křídlech. Velkoryse zvedla nožičku a Scorpius si odvázal noviny, dopis a balíček. Na druhé straně stolu si Poter četl své dopisy a nad jedním z nich se docela dobře bavil.

Scorpius odložil noviny na stranu a otevřel dopis s tmavě zelenou pečetí s výrazným M na středu. Byl z domova. Tradiční gratulujeme a bla bla bla… Pár přívětivých slov uznání, povzbudivé věty a tak podobně. Na konci býval široký podpis „Malfoy“, ale otec se pravděpodobně spletl. Jistě to bylo mezi oficiální korespondencí a tak to omylem podepsal příjmením. Scorpius by mu to nevyčítal - fakt, že ho otec moc přehnaně citovými výlevy neobdařoval, mu vyhovoval. Podpis byl sice hůlkou smazaný, ale Scorpius viděl za méně formálním „Otec“ vybledlé písmena jeho vznešeného příjmení. V PS bylo napsáno, že k dopisu je přiložen dárek. Patrně ten balíček.

Rozvázal stříbrnou mašli, rozbalil lesklý papír a spatřil dárek. Hodinky - jak poetické. Scorpius se musel pousmát. Kouzelné nešpinící se stříbro, diamantové sklíčko, černý ciferník, stříbrné elegantní arabské číslice. Otočil je. Na spodní straně bylo ozdobnými písmeny vyryto Scorpius Hyperion Malfoy.

Teda, co se týče dárků, měli jeho rodiče slabší fantazii, ale nenahraditelný vkus.

O šest měsíců později

„Nechápu - opakuji – nechápu, jak se můžete jen z daleka domnívat, že máte jakékoli oprávnění se takhle chovat,“ vyslovila se ostře ředitelka McGonagallová. Stála za svým stolem jako prut, obočí se jí spojily v jedno a oči se zabodávaly do tří postav stojících za stolem. Scorpius, Albus a Rose Weasleyová byli poprvé na koberečku v kompletní trojici. Rose se snažila vypadat provinile, ale v očích se jí leskly jiskřičky. Albus s politováním mrkal to na jednu, to na druhou osobu po svých bocích. Scorpius to snášel hrdě. Stál rovně, snad rovněji než ředitelka, pohled měl aristokratický, myšlenkami byl nad věcí, ani nemrkl. Někdo by tohle mohl považovat za drzost, ale v jeho podání to budilo spíš respekt. „Já neříkám, že se z vás v průběhu několika měsíců na této škole mají stát dospělí lidé, ale chovat se jako zvířata taky zrovna nespadá do vyžadovaného chování studentů!“

„Můžu to vysvětlit,“ řekl klidně Scorpius.

„Vy mlčte,“ řekla po slabikách. „Vy jste asi poslední člověk, který by mi to byl schopen vysvětlit.“

„Ale ano, je to celkem jednoduché, jenom kdybyste…“

„Popral jste se s dívkou, pane Malfoyi!“ řekla tak důrazně, že si to nežádalo doprovodu a Albus sebou škubnul. „Tohle vám nestačí?“

Chvíli bylo ticho. Albus se znovu podíval na obadva spolužáky a měl co dělat, aby se nezačal smát. Rose si jen povzdychla. Malfoy se stále díval na ředitelku až ta konečně kývla, ať mluví. Ten děkovně lehce sklonil hlavu a spustil rychlým, inteligentním tónem:

„Na hodině lektvarů nás pan profesor rozsadil…“

„Úplně nás rozsadil,“ podotknul Albus a zacukaly mu koutky.

Scorpius se na něj podíval skro až káravým pohledem a poté pokračoval.

„Ano. Zdůvodnil to špatným počínáním pana Pottera v daném oboru. Se slečnou Weasleyovou jsme na tom velmi podobně a tak pan profesor přesadil Albuse k Archiemu Andersonovi, který je v lektvarech vynikající. Velmi rozumný posun, opravdu. Jenže takhle slečna zbyla na mě a muselisme pracovat spolu. Což je bohužel v našem případě prakticky nemožné…“

„Bohužel?“ Rose zvedla obočí.

„Buď tak hodná, a nech mě domluvit,“ řekl tak rychle, že to Rose sotva postřehla. „Pracovalo se ve dvojcích nad docela jednoduchým lektvarem. Jenže Weasleyová chtěla udělat něco, co jsem já rozhodně považoval za ryziko nejen okolních studentů, ale i sebe.“ Nad těmi slovy Weasleyová protočila oči. „Chtěla přidat jed mravenčáka ostroočného do vývaru z listů dubkohromu. Což mě určitě podpoříte, když řeknu, že hrozí okamžitou expozí, která může dosáhnout i čtyř metrů.“

„To ano,“ skočila mu do řeči Weasleyová „kdyby v konkrétním vývaru nebyl rušící element, který by rekci znemožnil. A co že jsem to tak předtím přidávala?“ Chvíli předstírala, že si nemůže vzpomenout. „Aha, byly to vlastně nasekané olivy africké, které – jak příhodné – mají schopnost zabránění prudkých reakcí, obzvláště těch, které jsou způsobeny spojením jedu kteréhokoli trojiživelníka a masožravých rostlin.“

„Fungovaloby to, kdybys tam nepřidala skoro čtvrt litru toho jedu!“

„Nedostal by se tam, kdybys do mě v jednom kuse nešťouchal a neříkal mi, co mám dělat!“

„Nemusel bych to dělat, kdybys nebyla na nejlepší cestě zlikvidovat půlku učebny!“

„Jo, hlavně že tobě se nic nestalo!“

Scorpius byl najednou jen pár centimetrů od Weasleyové a zdálo se, že nějak takhle vzniká smrtelně nebezpečné napětí. Najednou se ale uklidnil, stoupnul si zase dál a pokračoval v líčení. Ředitelka je pohledem vraždila.

„No, paní ředitelko, a někde v tom momentě mně slečna dala facku.“

„Ta sedla.“

„Buď sticha, Albusi.“

„A vy jste jí to vrátril?“ zeptala se s politováním McGonagallová.

„Začala si,“ řekl takovým tónem, který všechno vysvětloval.

Ředitelka si sedla na židli a vypadala, že omdlí. Těkala očima mezi jedním a druhým a občas i na Albuse mezi nima, který se pokusil rvačku ukončit, jako by se ujišťovala, že si z ní nedělají legraci.

„Tohle je opravdu nanejvýš nepochopitelné.“

„A mnohem více ohromující informací je, že Scorpius prohrál, paní ředitelko,“ řekla Rose se zvláštím usměvem na tváři.

„Ti-cho!“ Rose na její slova okamžitě zmlkla. „Každému odečítám čtyřicet bodů za nelidské chování…“ Albus na ni vyvalil vyděšeně oči. „…obdržíte společný školní trest…“ To zaskočilo Rose. „…a to bude dost nepříjemná práce, o to se osobně postarám.“ Scorpius poprvé od prvního září strnul. „Teď odejděte a okamžitě se rozejděte do svých kolejí. A jestli o vás ještě něco uslyším – COKOLI – tak se můžete spolehnout, že se o tom dozví vaše rodiny a pokud budu chtít, můžu vás okamžitě vyhodit ze školy. Odchod!“

Otočili se na podpadku a v tichosti se dali směrem tam, kam měli. Scorpius si v hlavě promítal všechny možné tresty umožněné zákonem. Už při pomyšlení na některé z nich mu začínalo být nevolno. Vešli s Albusem do Společenské Místnosti a sedli di na křesla u krbu. Nikde už nikdo nebyl. Chvíli bylo tocho. V krbu praskal oheň a ani záclony se nepohly.

„Vážně by tu rvačku vyhrála?“ zeptal se nakonec Albus a bylo vidět, že ho odpověď zajímá víc, než by měla.

„Dej pokoj, s holkama se neperu. I když…“ zamyslel se. „Weasleyová vlastně není holka, takže…“ Oba se začali smát. „Mělbys setřenici vysvětlit, jak se chovat, nebo to tu špatně skončí.“

„Ona je impulzivní po tátovi a navíc vyrůstala s Jamesem a se mnou, toho se jen tak nezbaví. A taky bys ji moh přestat provokovat,“ dodal poučně.

„Nesmysl,“ odfrkl Scorpius a Albus se zase začal řechtat.

Za šest měsíců si Scorpius na Albuse zvykl. Čekal, že bude jiný, ale nakonec si vlastně měli dost o čem povídat. James to snášel strašně. O přestávkách Albuse v jednom kuse otravoval a rýpal do Scorpiuse. Taky občas špatně skončil. A Rose… No jo. Rose. I kdyby Scorpius třeba chtěl, tak by si s ní nikdy nemohl rozumět. Byli si až příliš podobní – moc tvrdohlaví, moc hrdí, moc inteligentní. Mohl si jen těžko představit, jak budou společně vykonávat trest. Dokonce se mu mihlo hlavou, jestli by nebylo rozumné ji někam zašít a udělat to samostatně. Nebo ji spíš donutit udělat to za ně a někam se zašít… Těžko říct, ale příštích pár let se nerýsovalo zrovna růžově.