Už nemůžu dál. Ta bolest je nesnesitelná. Jak dlouho už mě tady můžou věznit? Dva tři týdny? Sama nevím.....Tady v té mokré kobce připadá člověku jeden den jako celá věčnost. Už vím, jak se cítili ti, které Pán Zla mučil ve své pevnosti a snažil se je přesvědčit, aby se dali na jeho stranu, na stranu černé magie. Stejně jako mého otce. Nebyl tak silný, aby Pánu Zla vzdoroval. Po dvou dnech mu podlehl a přidal se do jeho řad věrných Smrtijedů a slíbil mu, že mu přivede i svoji jedinou dceru, aby mu dokázal, že je jeho věrným služebníkem. Můj otec byl slaboch, ale já taková nebudu. Nikdy se k němu nepřidám, to ať mě raději zabijí. I když takovou radost mi neudělají. Jestli dnes zase odmítnu, budu pomalu bolestně umírat. Naděje na záchranu mě opustila už dávno. Odtud se nemůže dostat ani myš , aby On o tom nevěděl.

Otevírají se dveře do mé cely. Dvě silné ruce mě uchopily a pomáhají mi, abych se postavila. Nemám už ani sílu se bránit. Nikdy by mě nenapadlo, že ve svých osmnácti letech budu toužit po rychlé smrti. Dva Smrtijedi mě vyvedli z cely ven na mdle osvětlenou chodbu. Už mě zase vedou k Němu. Neustále si pohrávám s myšlenkou na smrt, ale té se z Jeho rukou nikdy nedočkám. Zaplatím vysokou cenu za to, že se stavím proti Jeho vůli.

Ruce mě pustily a já cítím, jak mé nohy se pode mnou klátí a já padám na studenou zem jeskyně. Z posledních sil otevírám oči. Jsem zase v té jeskyni, jak už tolikrát v předchozích dnech. S námahou zvedám hlavu ze země. Všechno mě strašně bolí. Jsem obklopená postavami s kápěmi přes hlavu. Dveře proti mně se otevírají a vidím , jak do místnosti vchází sám lord Voldemort. Jeho zlé červené oči, tak nepodobné těm lidským, se do mě zavrtávají. Cítím, jak se mi hrabe v hlavě, ale nemám dostatek síly, abych se mu postavila.

Jeho ústa zkřivil posměšný úšklebek. „Tak ty bys chtěla zemřít? Copak se ti nelíbí moje pohostinnost? Tak na to můžeš rovnou zapomenout. Za to, že jsi odmítla moji velkorysou nabídku, budeš dlouho trpět,“ podotkl posměšně na mou adresu. Pokusila jsem se na něj nenávistně podívat, ale výsledek byl jen ten, že jsem znovu zkřivila obličej nesnesitelnou bolestí, která mnou projela, když jsem se pokusila zvednout obličej směrem k němu. Voldemort se jen pousmál a dál pokračoval ve svém monologu. „Ale když už tě tu máme, tak se aspoň přesvědčíme, jak je mi tvůj otec oddaný,“ v jeho očích mu zasvítily jiskřičky pobavení, když jsem při tomto jeho projevu sebou zděšeně trhla. „Můžeme začít,“ pronesl Voldemort směrem, kde stál můj otec. Zahlédla jsem jen, jak jedna ze zakuklených postav vystupuje z řady a míří na mě hůlkou. „To nemůže být pravda....to by nikdy neudělal,“ blesklo mi hlavou. „Crucio,“ vyslovily otcovy ústa nemilosrdně. Už jsem zase cítila tisíce rozžhavených nožů, jak do mě bodají. Začala jsem se svíjet na zemi, ale nekřičela jsem, na to už mi nezbyly síly. „Dobře, dobře. Jsi mi vskutku velmi oddaný. Odveďte ji! V zábavě budeme pokračovat později, teď máme na práci něco mnohem důležitějšího,“ s těmito slovy mě uchopily čísi ruce a odváděly mě směrem k mé cele.

Bolest, kterou jsem cítila, byla k nevydržení. Slyšela jsem zavrzání dveří, a pak jsem ucítila známý pach hniloby smíchaný s pachem mé vlastní krve. Ruce mě pustily a já se okamžitě zřítila na podlahu. Otočila jsem se směrem ke dveřím. V nich stál muž s bledým obličejem. Jeho černé mastné vlasy mu rámovaly obličej, ve kterém jeho oči zářily jako dva černé uhlíky. Zahleděla jsem se do těch černých uhlíků a uviděla jsem v nich lítost a smutek a někde v dáli i skrytou bolest. Muž vytáhl ze své kapsy nějakou lahvičku naplněnou až po okraj zelenou tekutinou. Přistoupil ke mně a jemně mi ji položil do dlaně. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale on rychle vyšel z cely ven a zavřel za sebou dveře. Znovu jsem si prohlédla tu lahvičku s lektvarem. Opatrně jsem jí otevřela. Mocnými hlty jsem ji vyprázdnila. Položila hlavu na zem a naposledy jsem zavzpomínala na svůj krátký život plný bolesti a smutku. Cítila jsem, jak mě přemáhá ospalost. Slastně jsem zavřela víčka a upadala jsem do spánku, z kterého se už nikdy nikdo nevrátí.

O pár hodin později se dveře do cely otevřely. Dovnitř vešel Smrtijed, pohlédl na mrtvou dívku na zemi. Její černé vlasy slepené zaschlou krví jí spadaly do bledého obličeje. Přistoupil k ní, z její bezvládné ledové ruky vzal prázdnou lahvičku. Přešel ke dveřím a naposledy se na ní se smutkem v očích podíval. Vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

Pro někoho je smrt vykoupením.