Hermiona Grangerová kráčela ulicemi japonského Tokia a přemýšlela o tom, proč je vlastně tady. Byl to její první úkol. Byla to první větší událost v jejím životě od doby, co Voldemort padl. Kouzelníci se přestali bát a zbytek smrtijedů poznal, že čas jejich nadvlády skončil. A jako bystrozorka dostala za úkol chytit jednoho z nich.

„Koukám, že nejsi tak úžasný, jak si všichni povídají,“ řekla Hermiona, když ani ne po půl denním hledání spočinula přímo za zády Draca Malfoye.

„Taky tě zdravím, Grangerová.“ Otočil se a Hermiona spatřila ten starý známý malfoyovský úšklebek, ze kterého jí vždy běhal mráz po zádech. Ani teď to nebylo výjimkou.

„Tak koukám, že přeci jenom asi úžasný budu,“ protrhnul ticho, které způsobila Hermionina odmlka.

„Nechtěl bys, prosím tě, přestat mluvit a ušetřit mi čas?“ Nadzvedla obočí a vytáhla spod pláště svou hůlku.

„Ty mně chceš opravdu zabít, Grangerová?“ Znovu se ušklíbl.

„Ne, Malfoyi. Jen tě zavřít na pěkně dlouhou dobu do Azkabanu. Když se mi vzdáš, třeba dostaneš nižší trest. V opačném případě by tě taky mohl políbit mozkomor.“ Hermiona věděla, že s největší pravděpodobností bude Malfoy silnější než ona. Proto se chtěla boji raději vyhnout. Vždyť i ve škole patřil k těm nejlepším – tedy až po ní samozřejmě. Ale naneštěstí pro ni on měl tu ‘výhodu’, že měl zkušenosti i co se Černé magie týče.

„Jenže ty bys mě nikdy porazit nedokázala. To je jediná díra ve tvém plánu.“ Zlověstně se zasmál. Sám si byl moc dobře vědom svých sil.

Hermiona se ho bála. Všichni se ho báli. A proto vyslali ji. Mysleli si, že jedině ten, kdo ho alespoň nějakým způsobem trošku zná, ho dokáže porazit. Myslela si to také. Ovšem jen do té chvíle, než se dostala až sem. Její naděje pomalu opadávaly.

„Proč Malfoyi? Protože nejsem z čistokrevného rodu?“ Hermiona se jen zasmála. Snažila se zakrýt svou nejistotu a zděšení. Snažila se zakrýt, že moc dobře ví o pravdivosti jeho slov.

„Ne. Neporazíš mě, protože to sama opravdu nechceš. Nehledě na to, že si myslíš, že mě nedokážeš ani zneškodnit, natož odvést do Azkabanu.“ Jeho úšklebek se ještě rozšířil.

Hermiona byla zaskočená. Dokonale do ní viděl. Nesnášela, když musela někomu ublížit. Což je možná pozoruhodné, když vezmete v úvahu, že se stala bystrozorkou. Důvodem bylo, že se snažila svět ochránit před ještě větším ubližováním, než byla nucena způsobit sama.

„Porazím tě. Uvidíš.“ Zamračila se. „Tas hůlku.“

„Jak myslíš …“ Pokrčil rameny a vytáhl svou hůlku.

„Expeliarmus!“ zvolala Hermiona, jakmile Draco držel svou hůlku v ruce. Ten se jejímu zaklínadlu pouze lehce vyhnul. Na tváři mu stále hrál ten jistý výsměšný malfoyovský úšklebek.

„Petrificus totalus!“ Hermiona se dále pokoušela svého protivníka zneškodnit, ale tento její pokus byl také neúspěšný.

„Grangerová, Grangerová …“ Draco zakroutil hlavou. „Nechápu, jak tě na mě mohli pustit. Vždyť se nedokážeš ani trefit.“ Následovalo další zákeřné zasmání.

‘Drž hubu a koukej!’ Hermiona by nejradši zakřičela tuto větu, ale místo toho zvolala další zaklínadlo: „Klihando!“ Konečně něco fungovalo. Bylo to zaklínadlo, které oběť umlčí tím, že se jí přilepí jazyk na patro. Užívala si pohled na němého Draca. Bylo to poprvé, co jí nemohl něco vytknout. Nemohl jí říct nic. A také nemohl vyslovit žádné kouzlo. Bylo to poprvé, co nad ním měla navrch.

Jenže bohužel pro ni, netrvalo to tak dlouho.

Draco na sebe namířil hůlkou. Trvalo to asi tři vteřiny. Tři dlouhé vteřiny, kdy si Hermiona uvědomila, že nad ním nikdy skutečně vyhráno neměla. Použil na sebe kouzlo Finite Incantatem bez pomocí slov. Od doby, co vyšel ze školy, opravdu hodně pokročil. Víc než předpokládala. Byl úžasný. Vše, co se o něm povídalo, byla pravda, jenže ona si to až do teď nechtěla přiznat.

„Teď je řada na mně,“ řekl a napřáhl ruku s hůlkou k Hermioně, která čekala nejhorší. On ale řekl jen: „Expelliarmus!“. Hůlka se jí vymanila ze sevření a odlétla několik metrů na stranu. „Ferula!“ Hůlku namířil pouze na Hermioniny ruce, které se v oblasti zápěstí přitiskly k sobě a ona je nebyla schopná odpojit. Byla v koncích. Sice ji z nějakého jí neznámého důvodu nezabil, ani nijak nemučil, ale zabránil jí v kouzlení. Cítila se jako myš, která je pronásledována kočkou. A přitom by to mělo být naopak. To ona sem byla vyslána, aby ho odvedla do Azkabanu. Jenže ten, kdo měl někoho v hrsti, byl on.

„Proč jsi to udělal? Proč jsi mě nezabil?“ Hermiona nic nechápala.

„Prostě jsem tě nechtěl zabít. Měla bys mi být vděčná, nemyslíš?“ Jakmile to dořekl, Hermiona si uvědomila, že už od ní nestojí pět metrů daleko. Nyní je dělilo nejvíce třicet centimetrů a to jí znepokojovalo snad ještě víc než to, že byla absolutně bezmocná.

„Ale chápej. Stejně tě nemůžu nechat jen tak odejít. Ne před tím, než udělám jednu věc,“ řekl a Hermiona zatajila dech. Bála se. Moc se bála. Nevěděla, co od něj má čekat.

„Co … Co to děláš?“ zajíkla se, když ji pevně chytil za kouzlem svázané ruce. Draco se znovu ušklíbl.

„Jednu věc jsem na tobě vždycky obdivoval,“ řekl místo odpovědi.

„A-Ano. Vždycky jsi říkal, že nechápeš, jak se taková … mudlovská šmejdka jako já může vůbec ukázat na veřejnosti.“ Sklopila pohled. Najednou se před ním styděla. Vůbec nevěděla proč, ale bylo to tak.

„Ne, to není ta věc.“ Zakroutil hlavou. „Vždycky jsem obdivoval to, kým jsi. I když jsem ti nadával a ponižoval tě, stále ses chovala naprosto přirozeně, nic tě nerozhodilo.“ Odmlčel se. „Ale to není všechno. Víš. Nikdy jsem si nemyslel, že by se mi někdy mohl třeba jen líbit někdo jako ty…“

„Co?“ vypískla Hermiona. Nevěřila svým uším. Musel to být prostě jen nějaký hloupý vtip. Určitě jí vlezl do hlavy nebo tak něco. Ne. Nesmí se nechat zmanipulovat.

„Nepřerušuj mě … Jak jsem řekl, nikdy jsem si nemyslel, že by se mi mohl líbit někdo takový, jako jsi ty. Absolutně se to pře se vším, čemu jsem věřil a co jsem podporoval. Jenže pak už to nebylo jen zalíbení, víš? Nikdy jsem nic takového necítil. Je to divné. Nechtěl jsem to cítit. Nechci to cítit.“ Odmlčel se. „Pro Merlina! Vždyť jsem přeci Malfoy, sakra!“ zanadával si.

„Ty … Tohle je další z tvých pokusů o zesměšnění mě, viď? Někde se tu určitě schovávají nějací tví kumpáni a smějí se tomu, jak hloupí jsou dnešní zaměstnanci ministerstva kouzel.“ Zakroutila hlavou. Nevěřila ničemu, co jí tu povídal.

„Ne. Nemám žádné kumpány, nebo něco takového … ani přátele. Jsem sám za sebe. Nikomu se nepodřizuji. Ani nikdo mně. Nikdo tu není,“ vyvrátil její teorii. „A i když to nerad přiznávám, to, co jsem ti teď řekl, byla pravda.“ Draco zvedl jednu svou ruku a lehce jí za bradu nadzvedl obličej tak, aby se jí mohl podívat do očí. „Věř mi, že na tom nejsem o moc líp než ty. Taky to nechápu. Ale nějakým způsobem jsem se do tebe zamiloval.“ Následovalo další krátké odmlčení. „A já vím, že to někde hluboko cítíš stejně. Jen si to nechceš přiznat. Chápu to.“ Zakýval hlavou.

„P-Proč mi to říkáš?“ Hermiona vypadala, že se za chvíli rozpláče. Připadala si ještě bezmocnější, než před tím. Bylo to, jakoby všechno o čem byla přesvědčená, všechno co věděla, uletělo a ona nic nechápala. Vůbec nic.

„Protože chci, aby sis to uvědomila. Chci, abys řekla ta dvě slova.“ Po té, co to vyslovil, se mu na tváři objevil další úšklebek typický pro všechny z rodu Malfoyů. A v ten okamžik, jakoby se všechny věci vrátily na své původní místo. Teď začala chápat. Už věděla, proč jí běhal mráz po zádech, když spatřila tento výraz, který jen z dálky připomínal úsměv.

„Jaká slova?“ zeptala se skoro šeptem. Teď se bála snad ještě víc. Ne snad jeho. Ale svých myšlenek. Ona totiž moc dobře věděla, co po ní chtěl.

„Vždyť víš, co myslím,“ řekl a popostoupil k ní ještě blíž, až Hermiona cítila jeho studený dech na obličeji. Byla omámená. Příjemně omámená a to ji děsilo ještě víc než to, co chtěla udělat.

„Já ti je nikdy neřeknu, Malfoyi!“ vypískla Hermiona a snažila se ustupovat dozadu, což se jí ale nepovedlo, jelikož ji stále pevně držel za svázaná zápěstí.

„Čeho se bojíš?“ Krátce se zasmál.

„Já se ničeho nebojím! Pusť mě!“ ječela a snažila se vymanit z jeho sevření. Sama ale věděla, že to co řekla, byla lež.

„Ale ano. Nechceš mi to říkat, protože se bojíš, co by řekla veřejnost. Bojíš se, že by tě tvojí přátelé zavrhli …“ Hemiona neodpověděla a tak Draco pokračoval, „Pokud jsou to opravdu tvoji … přátelé, budou tě brát takovou, jaká jsi. Mě si všímat nebudou,“ řekl a Hermiona skutečně trošku povolila. Ale zdálo se jí to všechno divné. Hrozně rychlé. Před několika málo minutami sem přišla s úmyslem zavřít ho do té nejstrašnější věznice, která kdy byla. V další chvíli si uspořádala svoje pocity v hlavě a nyní se rozhoduje mezi tím, zda mu říct ta dvě kouzelná slůvka a uzavřít tak něco nového a nevyzkoušeného, či neříct a zůstat u toho, co je teď. A to jsem vůbec nezmínila to, že ani nevěděla, proč cítí to, co cítí. Ano. Sice si vždycky na povrch nechávala kamennou tvář, ale po nocích kvůli jeho nadávkám brečela. Ale stejně to nechápala. Nechápala, proč si to dřív neuvědomila.

„Já … nemůžu,“ šeptla a znovu sklopila pohled k zemi. Věděla, že by se svým pocitům asi měla poddat. Ale jak by mohla, když jim ani pořádně nerozuměla. Nikdy před tím se takhle necítila.

„Jistě, že můžeš. Jen nechceš, nemám pravdu?“ Nadzvedl obočí. Hermiona mlčela a tak pokračoval. „V tom případě mi nedáváš na vybranou,“ řekl a namířil na ni svou hůlku. Teď už ji určitě zabije. Byla si tím jistá.

„Sbohem …“ zašeptala. Mělo to být její poslední slovo. Z jeho úst vyšlo něco jako zasmání, což se jí určitě jen zdálo, jelikož nikdy předtím neslyšela žádného Malfoye se smát. Nejspíš to bylo jen jakési ironické uchechtnutí.

„Proč se loučíš?“ zeptal se.

„Za chvíli zemřu.“ Povzdechla si. „Nechci, aby sis o mně myslel, že jsem špatně vychovaná.“ Hermiona se na poslední chvíli snažila zachránit alespoň poslední kousek důstojnosti, co jí zbyl a začala se k Dracovi Malfoyovi chovat tak jako předtím – tedy chladně a opovržlivě. Ostatně jako to dělal celé ty roky i on.

„Ne. Dnes nezemřeš, Grangerová.“ Zakroutil hlavou, zhluboka se nadechl, jakoby snad chtěl ještě něco říct, ale pak znovu svá ústa zavřel. Chvíli bylo ticho, při kterém Draco přemýšlel, zda má udělat to, na co se chystal. Když usoudil, že je to jediné možné východisko, stiskl svou hůlku pevněji a zvolal: „Obliviate!“ Ano. Vymazal jí paměť. Opravdu nevěřil, že se právě snížil k něčemu takovému.

Jakmile vyslovil zaklínadlo, Hermiona se začala kácet k zemi. Pohotově ji zachytil, sedl si na studenou mokrou zem a držel ji v náručí. Bylo pochopitelné, že omdlela. Ovšem po té co vám někdo vygumuje všechny vzpomínky z hlavy, by to bylo celkem pravděpodobné.

O pár chvil později sebou Hermiona mírně škubla a poté otevřela oči.

„K-Kde jsem?“ řekla, jakmile se rozhlédla po okolí. „Kdo jsem?“ vypískla v zápětí.

„Klid.“ Pohladil ji po tváři a mírně se usmál. „Jsi Hermiona Malfoyová.“