Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 764 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Breaking the Girl od Yoshie
[Komentáře - 0] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Po smrti matky a ztráty dlouhého přátelství se Hermiona rozhodla vypnout všechny své emoce a ponořit se do studia černé magie.

Povídka je pouze můj překlad. Originál najdete zde: http://www.fanfiction.net/s/666371/1/Breaking_the_Girl.

Mé tmavě hnědé vlasy mi spadaly na záda ve vodopádech prstenců. Mé rty byly karmínově červené, což kontrastovalo s bílou bezchybnou pletí. Na tvářích jsem měla jen malé množství růže, která zvýrazňovala mé vysoké elegantní lícní kosti.

Jsem ztvárnění perfektnosti. Mladý elegantní bohatý… ďábel. Měla jsem všechno, co jsem potřebovala. Peníze, sílu a svou lásku. Pamatuji si, jak to začalo. Vzpomínám si na to, jakoby to bylo včera. Ale bylo to o mnoho, mnoho let dříve. Člověk by si myslel, že na minulost zapomene. Ale já nezapomněla. Jsou to vzpomínky, neslavné, ale přesto vzpomínky. Pamatuji si, jak se to stalo… Pamatuji si to.

 

FLASHBACK

 

Seděla jsem sama v mém opuštěném pokoji, žádná světla, žádná hudba, pouze zlost. Dobře, tak ne zlost, vztek. Snad. Samota, rozhodně. Smutek a zármutek, ano. Tento rok začal opravdu dobře. Stala jsem se prefektkou, měla jsem přátele, měla jsem rodiče. Ale to všechno se brzy mělo změnit.

Vzpomínám si, jak jsem dostala dopis od otce. Byl to prostě nádherný den. Ve vzduchu byl jasný náznak podzimu, jaký by měl v říjnu být. Seděla jsem s Harrym na nádvoří, nevím, kde byl Ron, pravděpodobně se někde muckal se svou přítelkyní.

Ron začal randit s Havraspárkou. Jmenovala se Charlotte Howellová a byla ze sedmého ročníku. Byla chytrá a aktuálně se ucházela o místo prefekta (jakoby snad vedle mě měla nějakou šanci). Ačkoli byla chytrá, neměla žádný respekt a oblékala se jako děvka. S jejími černými vlasy, bílou pokožkou a modrýma očima byla velmi pěkná. Měla perfektní úsměv a smích. Nebylo to fér, Ron měl být můj. Teď, s jeho přítelkyní, na mně úplně zapomněl.

Nezáleželo na tom … Stále jsem měla Harryho, který byl mým nejlepším přítelem. Byl jediný, koho jsem měla v celé této zatracené škole. Tedy kromě mých knih. Každou hodinu, kdy jsme byli vzhůru, jsme strávili společně. Prostě jsme seděli a mluvili. Ale Harry se za ty tři roky, od čtvrtého ročníku do sedmého, hodně změnil. Dozrál. Z malého chlapce se proměnil na pohledného mladého muže. Vyrostl a teď je vyšší než já. Ale nezměnil se jen v tomhle. Jeho dřívější bezstarostná a pohodová povaha zmizela. Nyní je zdrženlivější, opatrnější a starostlivější. Jeho tvář dostala nové rysy v důsledku častých bolestí způsobených jeho jizvou. Po mnoho nocí, či snad každou noc se budil bolestí a musel jít za školní sestrou pro pomoc.

Pamatuji si, že tam byl, když jsem to zjistila.

Seděla jsem na nádvoří na kamenné lavičce, četla jsem knihu Historie Bradavické školy, když se Harry vyřítil z famfrpálového hřiště přímo ke mně. Všimla jsem si ho, až když mi rukama zakryl oči.

„Hádej, kdo?“ řekl mi.

„Hmm, nemůže to být Harry,“ odpověděla jsem s lehkým nádechem sarkasmu. Sundal ruce z mých očí a začal se smát.

„Správně, je to Harry! Já bych to nikdy neuhádl.“ Sedl si vedle mě na lavičku. „Co čteš?“ zeptal se.

„Bradavickou historii,“ odpověděla jsem bez obtěžování se zvednout k němu hlavu.

„Cože? Už jsi to četla snad milionkrát!“ říkal, zatímco mi tahal už poničenou knihu z rukou.

„Harry, prosím! Prosím, vrať mi tu knihu. TEĎ, HARRY! Tohle není hra! Prosím, dej mi…“ Zarazila jsem se, když se mi sova posadila na rameno. „Proč jsi tady?“ řekla jsem a ona mi podala dopis.

„Hůů!“ zahoukala a odletěla pryč.

Sedla jsem si a otevřela dopis.

 

Drahá Hermiono,

Nevěděl jsem, jak ti to říct. Cokoli ti řeknu, nepomůže zastavit tu bolest. Ale tvoje matka… ona zemřela. Bylo to naprosto nečekané, dopravní nehoda. Jsem přesvědčený o tom, že jsi z toho stejně nešťastná jako já. Až se vrátíš ke mně domů, najdeš u mě plnou podporu. Musíme oba zůstat silní, to by tvá matka určitě chtěla. Informoval jsem Albuse Brumbála a ty se vrátíš domů v nejbližším vyhovujícím termínu.

S láskou, táta.

 

Zůstala jsem na ten dopis zírat. Ve tváři jsem měla prázdný výraz. Roztrhala jsem dopis a začala jsem křičet, byl to nejhlasitější zvuk, který jsem za celý svůj život vyprodukovala. Moje matka zemřela…

Stála jsem, na minutu jsem byla šokovaná a poté jsem se rozeběhla, má cesta neměla cíl. Jsem si jistá, že jsem opustila Harryho poněkud zaskočeného, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Běžela jsem. A běžela. Nevím kam. Bylo to, jakoby mé nohy ovládalo tělo a ne já. Nakonec jsem se dostala až k hradbám. V důsledku vyčerpání jsem se o zeď opřela, špatně se mi dýchalo…

Poté jsem se cítila…

Usnula jsem.

 

::O pár hodin později::

 

Probudila jsem se a rozhlédla se kolem. Nacházela jsem se v místnosti, ve které jsem nikdy před tím nebyla. Vstala jsem, mávla hůlkou a všude kolem mně se objevily hořící svíčky, které byly jediným zdrojem osvícení v místnosti.

Znovu jsem se rozhlédla kolem. Byl tu stůl ze silného dubového dřeva, vysoká knihovna plná knih a luxusní kožené křeslo. Přešla jsem ke knihovně a podívala se na knihy. Měly všechny různé tvary a velikosti, ale byly tu i svazky pergamenů. Knihy byly opravdu staré. Četla jsem si jejich názvy.

 

„Temnota: Jak objevit svůj potenciál v Černé magii.“

„Kompletní průvodce černou magií.“

 

Vytáhla jsem jednu z oněch velkých kožených knih. Věděla jsem, že je to špatné a každá buňka v mém těle mně chtěla zastavit. Ale já jsem se nezastavila. Kniha byla velmi těžká. Šla jsem ke stolu, položila jsem na něj knihu a sedla si. Otevírala jsem jí opravdu pomalu, cítila jsem elektřinu v konečcích prstů, nabíjela mé tělo … a já jsem začala číst.

Četla jsem jednu knihu za druhou. Po pohlcení tolika nových vědomostí jsem byla vyčerpaná … Bylo to návykové jako droga. Měla jsem stále více energie a to pouze tím, že jsem četla. Bylo to úžasné.

Jak se noc vlekla, svíčky dohořely. Stejně tak i já jsem začala být unavená a propadla jsem klidnému spánku.

 

::Další ráno::

 

Ráno mně probudil ptačí zpěv. Vyskočila jsem na nohy a kniha spadla na zem. Znovu jsem se rozhlédla kolem dokola, kde jsem to byla? Co se stalo? Pak se mi to všechno vyjasnilo. Moje matka, dopis a pak já, běžela jsem do této místnosti. Potom jsem našla tyhle knihy. Ty o temné magii. Přečetla jsem asi čtyři. Zívla jsem.

To, co jsem četla, bylo úžasné. Všechno. Temná strana nebyla pouze peklo, bylo to umění.

Elegantní a nádherné. Svůdné a rafinované. Bylo v tom něco záhadného. A to je důvod, proč ty knihy nemůžete odložit. Jak jsem začala číst, dostávala jsem se do toho stále hlouběji a hlouběji. Všechno to bylo úžasné. Ta síla, které můžete dosáhnout.

 

Kdybych jen takovou sílu mohla mít.

 

Představovala jsem si, že bych tu moc mohla mít. Moudrost a poznání. Neuvěřitelně bych přesahovala své vrstevníky.

Sebrala jsem jinou knihu a sedla si s ní zpátky ke stolu. Otevřela jsem ji a znovu jsem cítila ty malé elektrické výboje, jako předtím.

 

::O týdny později::

 

Bylo to skoro dva měsíce po matčině smrti. Šla jsem na její pohřeb, plakala jsem… Dělala jsem všechny ty věci, které by měla zarmoucená dcera dělat.

Když jsem se dostala zpátky do Bradavic, šla jsem rovnou do svého pokoje a pokračovala ve čtení těch knih. Bylo to jako droga, jednou jste to zkusili a chtěli jste víc. A čím více jste četli, tím více jste toho měli k přečtení, stačilo pouze zůstat vzhůru.

Brzy jsem zkoušela kouzla na malých zvířatech. Nic velkého. Pouze malá zvířata jako pavouci. Ale brzy jsem se chtěla posunout dál. Poté, co jsem se naučila tolik kouzel, kolik jsem mohla, začala jsem se učit je dělat bez pomocí hůlky. Pouze myslí. Jedině tak se stanu mocnou kouzelnicí.

Byl to vyčerpávající proces a tak jsem mohla dělat jen pár kouzel za čas…

Ale brzy už pro mě neexistovala žádná překážka. Dokončila jsem všechny knihy v místnosti.

Ale chtěla jsem víc. Víc a víc… více síly, vědomostí. VŠEHO!

Čím více jsem se toho naučila, tím více jsem zapomínala na své problémy. Moje matka, Ron zapomínající na mně s jeho novou přítelkyní, Harryho bolest…

Zdálo se, že všechno mizí s každým nově naučeným kouzlem.

Nepotřebovala jsem žádné emoce, když jsem měla sílu.

Brzy jsem dokončila knihy v mé osobní malé knihovničce. Začala jsem se vkrádat do oddělení s omezeným přístupem s pomocí Harryho neviditelného pláště.

Šla jsem do chlapecké koleje a otevřela Harryho truhlu. Dal mi svolení ho použít, kdykoli budu potřebovat. Koneckonců, byla jsem jeho kamarádka. Po krátkém hledání jsem našla to, co jsem chtěla. Vzala jsem neviditelný plášť, přehodila si ho přes záda a stejně rychle a tiše, jako jsem do místnosti vstoupila, tak jsem ji také opustila.

Otevřela jsem obraz a běžela jsem chodbou, pokoušejíc se dělat tak málo zvuků, jak jen to jde. Po procházce z kolejí jsem se dostala do knihovny.

Zatlačila jsem na těžké mahagonové dveře a otevřela je. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že tam nikdo není. Místo bylo naprosto prázdné. Šla jsem do omezené části knihovny a sundala ze sebe plášť. Prohledávala jsem regály a sundala knihu. Cítila jsem sílu té knihy, temnotu. Bylo to nádherné. Šla jsem dozadu knihovny a sedla jsem si do rohu.

„Lux,“ zamumlala jsem, na což se přede mnou objevila malá světelná koule. Zatočila jsem se světlem proti směru hodinových ručiček a ono se rozjasnilo. Pak jsem zamávala rukou a zašeptala: „Suspentia.“ A světlo se rozprostřelo nad knihu.

Začala jsem číst… Kniha byla o využití kleteb Cruciatus a Imperius, bez použití příliš mnoho energie… Ponořila jsem se do knihy a zapomněla na své okolí.

 

::Další den::

 

Šla jsem na hodinu lektvarů, skoro jsem táhla nohy za sebou, jak se mi tam nechtělo. I přes skutečnost, že jsem v lektvarech byla dobrá (vynikala jsem v mnoha předmětech, jestli snad ne ve všech), nesnášela jsem Snapea a on nesnášel mně.

Ale zase, nemůžete se přátelit se všemi, nebo ano?

Seděla jsem v zadu místnosti… znuděná a unavená… učili jsme se o Mnoholičném lektvaru.

Já to ale uměla.

Téměř už před pěti lety.

Ha, jak vtipné.

Seděla jsem tam, zatímco Snape vysvětloval pravděpodobně užitečné informace, které jsem věděla už pár let. Po mém stole lezl pavouk.

„Impedia,“ zamumlala jsem a pavouk se začal pohybovat rychlostí želvy. „Imperius,“ řekla jsem, mávajíc hůlkou. „Přetoč se,“ zašeptala jsem. Pavouk se začal otáčet ve vzduchu. Začala jsem se smát.

„Co jste shledala tak vtipným na Mnoholičném lektvaru, jestli se můžu zeptat?“ zeptal se jedovatým hlasem Snape.

Celá třída na mně zírala. Pavouk na mém stole dělal hvězdu.

„Stupefy,“ řekla jsem a pavouk tiše dopadl na mou lavici.

„Nic, pane. Jen jsem přemýšlela o jednom vtipu, který jsem slyšela,“ rychle jsem zalhala.

„Ó, opravdu? Dobře, slečno Grangerová, jestli je tento vtip tak legrační, jak říkáte, možná byste ho chtěla říct celé třídě,“ řekl a zákeřně se přitom uculoval.

„Ne, pane, to nebude třeba. Nechci, aby vaše hodina ztrácela hodnotu,“ řekla jsem. Nesnáším, když musím stát před tolika lidmi a mluvit. Zvlášť před svými spolužáky, nehledě na to, že polovina z nich je ze Zmijozelu.

„Ne, slečno Grangerová, já na tom trvám. Právě teď se potřebuji pořádně zasmát. Tak prosím,“ řekl mi.

Právě teď jsem byla středem pozornosti ve třídě. Vyděsila jsem se. Přála jsem si vyslat proti němu mučící kletbu. Mohla bych… ne, uklidni se, holka, nechceš, aby tě vyloučili.

„Hmm, dobře.“ Usilovně jsem přemýšlela o nějakém vtipu. „Dva muži venčili své psy. Jeden měl pudla a ten druhý zlatého labradora. Ten s labradorem říká: ‘Páni, právě teď bych si dal pivo.’ A ten druhý na to: ‘Ale do baru nemůžeme, máme psy.’ ‘Tak sleduj,’ řekl ten první. Vyndal sluneční brýle a nasadil si je. Poté vkročil do baru a muž s pudlem povídá: ‘Hmm, když mohl on, můžu i já’,” dokončila jsem. Cítila jsem, jak se červenám, poprvé za několik týdnů jsem se zasmála (Nebelvír se nesmál o nic méně).

„Dobře, Grangerová, sedněte si. Deset bodů mínus pro vaši kolej za rušení mé hodiny. A za ten PŘÍŠERNÝ vtip,“ řekl.

„Ano, pane,“ řekla jsem, zatímco jsem si sedala zpátky na své místo. Po zbytek hodiny jsem byla raději v tichosti a dělala jsem lektvary. Když konečně zazvonilo, tolik očekávaný signál, přede mnou přistál kus papíru. Otevřela jsem ho a četla jsem.

 

Hermiono,

Prokaž mi tu čest se s tebou setkat.

O půlnoci u jezera.

Děkuji.

D.

 

Přečetla jsem ty chaotické klikyháky. D. To byl podpis. Dobře… každopádně půjdu. Co můžu ztratit?

 

::Ten samý den, Půlnoc::

 

Přehodila jsem si přes ramena Harryho plášť a sešla jsem po elegantním mramorovém schodišti. Strčila jsem do velkých těžkých dubových dveří a otevřela jsem je. Chladné březnové počasí bodalo jako dýky. Zachvěla jsem se a zabalila se do pláště těsněji. Šla jsem po pevné zemi. Byla pokrytá nízkou vrstvou sněhu, nebyla vyšší než dva palce. Pod mými nohami to nádherně křupalo. Povzdechla jsem si, milovala jsem tento zvuk. Šla jsem k jezeru. Rozhlédla jsem se kolem, nikdo tu nebyl. Zkontrolovala jsem hodinky, byla jedna minuta po půlnoci. Znovu jsem se zachvěla v důsledku studeného větru.

„Hermiono.“ Slyšela jsem tiše. Rozhlédla jsem se kolem. Možná to byl vítr. To volání nebylo hlasitější, než šepot. Ale pak jsem to uslyšela znovu. Hlasitěji. „Hermiono.“ Rozhlédla jsem se kolem. Podívala jsem se k jezeru. Nebylo zamrzlé. Ale stála na něm osoba. „Pojď sem, Hermiono,“ nabádal mně. Byla jsem nejistá. Mohlo se mi to jen zdát. To by dávalo smysl. Ale svou nohu jsem na vodu položila, očekávajíc, že se potopí. Ale místo toho jsem po ní šla, jako by byla z ledu. Nechápala jsem to. Udělala jsem pár malých krůčků. Když jsem se konečně cítila v pořádku, začala jsem dělat větší kroky, dokud jsem se nedostala až do středu jezera. Osoba ke mně byla otočena zády, měla na sobě dlouhý plášť s kapucí, kterou měla nasazenou na hlavě.

„Kdo jsi, že se mnou chceš mluvit?“ zeptala jsem se.

„Hermiono,“ opatrně vyslovil mé jméno.

„Dobře, mohl by ses alespoň otočit, abych viděla, s kým mluvím,“ řekla jsem a založila si ruce v bok.

„Ha, Hermiono, jako vždycky panovačná. Obávám se, že ti ještě nemohu prozradit, kdo jsem. Ale až bude ten správný čas, tak ti to řeknu. Bojím se, že kdybych ti prozradil svou identitu, nechtěla bys zůstat. Mám pro tebe nabídku, Hermiono Grangerová. Nabídku, kterou doufám přijmeš,“ řekl zpěvavým hlasem. Bylo to osvěžující a uklidňující, jeho hlas, jako hedvábí, cítila jsem, jak mně to kolébá.

„Vážně? Co je to za nabídku, jestli se můžu zeptat?“ řekla jsem.

„Hermiono, vím, že jsi ve svém volném čase studovala Černou magii.“

Zalapala jsem po dechu. Jak to může vědět?

„Mám své způsoby,“ řekl, jakoby četl mé myšlenky. „Můj pán se o tebe zajímá. Chce, aby ses k němu připojila. Jsi velmi silná. S tebou na naší straně nemůžeme prohrát.“

„Proč si myslíš, že bych se přidala na temnou stranu… jen proto, že se mně nějaký cizinec zeptal uprostřed jezera?“ zeptala jsem se s jistým nádechem ironie v hlasu.

„Neřekl jsem, že bys měla… Pouze jsem se zeptal. Tohle, má drahá, je nabídka, kterou dostaneš jen jednou za život. Síla, bohatství. Všechno, svět. Může to být tvoje,“ řekl.

Stála jsem na jezeře. Vítr mi cuchal vlasy a já jsem o tom přemýšlela. Už jsem měla všechno. Přátele, rodinu. Co jiného potřebuji? Ale pak zase. Měla jsem Harryho… všichni ostatní mně opustili… a moje rodina? Má matka je mrtvá, pod studenou zemí na nějakém Londýnském hřbitově. O co víc bych mohla žádat? Je toho spousta.

„Za prvé…“ řekla jsem. „Ukaž se mi, ať vím, kdo mi tu nabídku dal.“

Ten člověk si těžce povzdychl a otočil se. Zvedl ruce a sundal si kapuci. Úplněk osvítil jeho pleť, která byla snad ještě světlejší (pokud to bylo možné).

„Malfoy.“ Zalapala jsem po dechu.

„Ano,“ řekl. „Jsem to já. Chceš s tím něco udělat?“

„Ne, ale proč ty, ze všech lidí,“ řekla jsem.

„Jsem věrný svému pánovi. Poslal mně pro tebe, aby ses k němu připojila… řekl, že budeš velkým přínosem pro naši společnost. Silná, chytrá, atraktivní… a nejlepší přítelkyně Harryho Pottera.“ Proti své vůli se otřásl. „Přemýšlej o tom, Hermiono. Všechno, co jsi kdy potřebovala. Všechno bude tvoje,“ řekl. Stála jsem tam neschopná myslet. Zahodím všechno, co jsem kdy věděla? Pro všechnu sílu, kterou mohu mít. Ale stejně, moc bych toho neztratila. Vše, co jsem kdy poznala, je téměř pryč. Moc bych toho neztratila. Ale co bych získala… ta síla, kterou bych mohla mít je přímo úděsná.

Přemýšlela jsem ještě chvilku. O tom, co jsem právě dělala.

A konečně, zahodila jsem všechno, co zbylo z mého života, a řekla jsem:

„Přijímám.“

Usmál se… „Dobře, teď pojď, představím tě tvému novému pánovi.“ Popadl mně za ruku. Byla jsem šokovaná, Malfoy, dotýkal se mých špinavých rukou. Něco zamumlal a prostředí, ve kterém jsme byli, se rozplynulo.

 

KONEC FLASHBACKU

 

Cítila jsem studené ruce, ty samé, které mně před sedmi lety poprvé vzaly k Pánovi zla (teď je mi dvacet čtyři let). Ty samé, které mně teď drží… v těchto dnech, ve válce…

„Pojď sem, lásko,“ zašeptal. „Nemůžeme nechat všechny čekat.“

Přikývla jsem a vstala.

„Vypadáš nádherně,“ řekl mi.

„Já vím,“ řekla jsem a podívala se na něj.

Draco a já jsme byli obrázkem perfektnosti. Mladí, silní, bohatí a zamilovaní.

Přesně, jak mi před roky sliboval. Budeš mít všechno, co jsi kdy potřebovala.

Měl pravdu.

Mám.

Vzal mně za ruku. Vychutnávala jsem si pocit jeho chladného dotyku… sestoupili jsme po schodech, obrázek dokonalého zla.

Perfektní…





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.