V tomto podzemí strávila snad už týden. Je těžké počítat dny, když nemáte k dispozici okna; vnitřní hodiny se zblázní, protože se nemají s čím porovnávat. Serotonin na minimu – vždyť k jeho výrobě je potřeba světlo. Výsledek: deprese.

Eithne Eldarová seděla na špinavé matraci a kývala se sem a tam, z čiročiré nudy a beznaděje. Matrace byla vybledle růžová. To věděla proto, že se občas dveře ve stěně, ke které byla přiražena její provizorní postel, otevřely po zachrastění klíčů a nějaký Smrtijed či smrtijedský poslušník vhodil na podlahu cely misku žrádla (no, opravdu to bylo žrádlo). Samozřejmě se při tom do jejího vězení dostalo světlo, i když, pokud mohla soudit, umělé. To nevadilo, protože by se ta cháska přece neobtěžovala ji krmit v noci (pokud ovšem nezaměstnávali upíry), takže aspoň měla hrubý odhad, kdy tak může být den. Ovšem poměrně často jí zapomínali tu hnusnou kaši vůbec dát. Zdálo se, že nikoho zvlášť nezajímala.

Což byl paradox. Od té doby, co ji unesli, se ji ani neobtěžovali vyslýchat nebo tak něco. Ne že by měla nějaké převratné informace, ale co slyšela, tak Smrtijedi lidi zabíjí rovnou, když po nich nic nechtějí, a v žádném případě je neplení. Eithne se počítala za obzvláště nezajímavou osobu. To samé si nejspíš myslela i ta cháska. Tak na co kurňa tu ještě sedí?

Přede dveřmi zachrastěly klíče. To jdou brzo, pomyslela si. Ovšem žádná kaše nenásledovala. Místo toho do cely vstoupily dva vysoké stíny – oba se musely značně předklonit, aby se skrze ten trpasličí průchod vůbec dostaly dovnitř. První, pokud mohla soudit, byl v mudlovkém oblečení , druhý, co prvnímu mířil do zad hůlkou, měl na sobě hábit. Dveře se zabouchly.

„Rozsviť!“ řekl někdo z nich velmi nepříjemným vřeštivým hlasem, až skoro nadskočila. Asi to byl ten druhý, to on měl hůlku a tudíž velel.

Zachytila pohyb ve tmě, to asi první mávl rukou. Následovalo kouzlo, které nikdy dříve neviděla. Mezi podlahou a dveřmi byla tenká škvíra, co propouštěla jen velmi málo světla. To se najednou zvedlo – nedokázala to přesně popsat – a stočilo se do prstence u stropu, přičemž další světlo, které proudilo škvírou, se k němu postupně přidávalo. Zjevně se kouzelník nechtěl obtěžovat tvořit nějaké nové světlo a používal jen to, co měl k dispozici. Zvláštní přístup. Avšak cíl byl dosažen – místo toho, aby se neškodně rozptýlilo u protější stěny, světlo najednou, byť mdle, ozářilo celou místnost.

Eithne odtrhla oči od zvláštního prstence a podívala se na nově příchozí. Potlačila výkřik. Ten s hůlkou byl určitě Voldemort, nikdo jiný takový ksicht snad mít ani nemůže. Chvíli na něj němě zírala, ona však mu nejspíš za pohled nestála.

Ten druhý byl asi stejně vysoký a hubený, ale ani zdaleka tak bledý jako Pán Zla. Měl krátké hnědé vlasy, tmavé oči a vypadal jako mudla – měl na sobě staré džíny a kostkovanou košili. Jak mohl provést tak netypické kouzlo bez hůlky? napadlo ji náhle. Už z toho okounění tady byla naprosto otupělá.

„Dělej co máš, ty zmetku,“ utrousil Voldemort. Neznámý se podíval Eithne do očí, poněkud omluvně. Všimla si, že má neuvěřitelně malé zorničky, jakoby se zpříma díval do silného světla, třebaže kolem bylo přítmí. („Nebo jako kdyby se zfetoval heroinem,“ prolétlo jí hlavou. „To je ale blbá myšlenka...“)

„Vstaň,“ přikázal Voldemort, zřejmě Eithne. Poslechla. Neznámý dodal, o poznání mírněji: „Podej mi prosím obě ruce.“ Eithne věrně imitovala zombie, jak napřáhla obě paže kupředu. „Dlaněmi nahoru,“ dodal ještě a vzal ji za zápěstí. Dovolila si krátký pohled na Voldemorta, který se mezitím přesunul blíž a teď stál po boku neznámého, přičemž ho nezapomínal dloubat hůlkou do žeber. Neznámému to zjevně moc nevadilo, nebo to spíše nedával najevo.

„Jakže se to jmenujete?“ zeptal se Eithne. Zjevně si celkem často obměňoval tykání a vykání.

Odpověděla mu. Měla předtuchu, že se tady musí za chvíli udat cosi zlověstného a odporně vynalézavého, z Voldemortovy strany.

„Ehm... takže... Eithne Eldarová, přísaháte, že budete chránit a napravovat strukturu světa?“

Vyvalila na něj oči. Buď se zbláznila nebo tu má právě vystoupení absurdní divadlo. Zachytila však výhružný Voldemortův pohled, polil ji studený pot a nezbylo ji nic jiného než říct: „Ano.“

„Jste si vědoma všech omezení vašich práv, která tato služba nese?“

Co zas mělo znamenat tohle? Jaká práva? Jaká služba? Co se tu sakra děje?! Nic pěkného, jelikož z neznámého přímo čišel pocit viny a nejspíš by se pustil do omluv, kdyby mohl. Přesto se však Eithne pevně díval do očí.

„Ano.“

„A vy, budete jí v službě pomáhat?“ zjevně se obrátil na Voldemorta. Ten nečekal: „Ano.“

„Tak budiž,“ řekl neznámý a přitlačil palce na vnitřní stranu Eithniných zápěstí. Pocítila strašlivou bolest, jako kdyby jí neznámý chtěl vypálit kůži až na kost... Když se jí podařilo vytrhnout ruce ze sevření, zahlédla dvě malá černá znamení na svých zápěstí, snažila si je prohlédnout... ale nedokázala to, nedokázala zaostřit. Cítila, že ztrácí vědomí. Vše pohltila tma.

Probudila se ležící na studené podlaze. Stále byla ve své mdle osvětlené cele – avšak jediný, kdo byl ještě při smyslech, byl onen neznámý. Voldemort seděl na zemi opřen o zeď a zjevně byl naprosto mimo, protože by normálně v takové nedůstojné poloze dlouho nezůstal.

Pomalu se zvedla. Probodla pohledem neznámého, který jí podával ruku. Co jí to provedl..? Neznámý začal: „Nečekal, že taky omdlí... To je dobře, můžeme vzít nohy na ramena. Měl v plánu nás oba zabít, po tom, co provedu rituál. Aspoň mi to tak přišlo.“

„Jakej rituál? A jak se odsud chcete dostat? Hůlku mi tedy sebrali,“ řekla to takřka bez intonace, rovným hlasem. Stále jí bylo trochu špatně.

„Potom. Chyť se mě, přemístíme se.“

„Bez hůlky...“

„Jo, teď to není problém ani pro tebe,“ zašklebil se. „Vítej v klubu.“

Byť nerada, ale poslechla. Spolkla otázku o přemisťování, protože kdyby se Voldemort teď probudil, bylo by po srandě. Chytila neznámého za ruku.

Přemisťování bylo jiné. Lehčí, než se to učila ve škole, lehčí, než jaké obvykle bývá při asistenci. Nechtěla to teď ale řešit...

Objevili se někde v lese u polorozpadlé chatrče.  Neměla ani zdání, kde jsou, ale konečně se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Celý týden strávený v podzemí doufala, že se jí podaří nějak utéct, ale v posledních dnech naděje začínala pohasínat, protože neviděla žádné východisko. Smrtijeda, co jí nosil jídlo, by asi nepřeprala, a jinudy se odtud dostat nedalo. Občas se sama sobě divila, že se už takřka naprosto přestala bát smrti, která, zcela logicky, na ni čekala na konci jejího věznění. Z té nekonečné tmy jí začalo být všechno jedno...

„Jak se jmenujete?“ zeptala se neznámého mdle.

„John,“ řekl prostě.

„A dál? Vy přece víte celé moje jméno.“ Neměla jsem na něj být tak příkrá, pomyslela si vzápětí. Přece jen mě z toho vytáhl... Ale co mi za to provedl? Taky si všimla, že se celkem rychle probrala z otupění. Adrenalin.

„John Coltey, jestli ti to pomůže. Nechtěl jsem s tím mít nic společného, donutil mě, vždyť víš...“

Neposlouchala ho. Pod paprsky slunce v ní začala rašit panika. Nechápala, naprosto nechápala, co se stalo, když se to událo tak rychle. Věděla, že to špatné ještě neskončilo. Unikli jim – ale kde se proboha mají schovat? Domů jít nemůže, určitě ví, kde bydlí... A mamka, co se stalo s ní? Nezajímala je? Smrtijedi obvykle zabíjí ty, co je nezajímají... Strach jí probodl ledovým ostnem srdce. Mamka! Myslela na ni neustále, když ještě byla schopná myslet a tma a předzvěst smrti jí nesebraly veškeré city.

Chytila se za hlavu a začala si to rázovat sem a tam po trávě. Coltey ji mlčky pozoroval. Snažila se utřídit myšlenky, nepoddat se strachu; teď potřebuje jasnou mysl a co nejvíce informací.

„Takže... od začátku. Co to bylo za rituál?“

„Zasvěcení v shertina.“

Zastavila se: „A to má být sakra kdo?“

„No, třeba já. Formálně máme chránit realitu, tak se to říká, ale nikdo doopravdy neví, co to znamená,“ pokrčil rameny. „Není to zas tak špatné.“ Coltey se opřel o strom. Vypadal podivně, i když by nemohla říct, v čem přesně to spočívá. Byl asi o hlavu vyšší, než Eithne, a to si nikdy nemyslela, že je drobná. Měl velmi úzký obličej a propadlé tváře, nažloutlou pleť. Asi Voldemortovi nějakou chvíli trvalo, než mu domluvil. Najednou jí přišlo Colteye líto.

„Hm... Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Je to... jste... nějaký druh kouzelných tvorů?“

„Kdyby v tom byla aspoň špetka magie, tak ano.“

„Jak to myslíte?“

„Kouzelných, to je to slovo. Ono se sice zdá, že děláme magii, ale není to tak, aspoň ne magii toho obvyklého druhu – já jí říkám vysokoúrovňová. Vlastně... Když si představíte takovou stupnici magie,“ zase jí nevědomky začal vykat, „kde uprostřed, na nule, jsou mudlové a vpravo kouzelníci, tak shertinové budou vlevo – v záporu.“

„Záporná magie?“ ptala se Eithne vyjeveně.

„Asi. Nevím. Ovládáme přímo realitu. Prostor, čas, fyzikální zákony... Nemůžeme stvořit život, aspoň zdánlivý a nevidíme mozkomory... je to dost popletené a ošemetné, takže bys radši měla přečíst nějakou knížku,“ mávl rukou. „Já jsem byl mudla, takže pro mě je to každopádně výhoda. Pro tebe – nevím. Jde o to, že jsme na obvyklou magii dokonce alergičtí, nemluvě o tom, že jí nemůžeme dělat. Jo, řeknu ti to rovnou: vyhýbej se kletbám jak jen to bude možné. Skoro jakákoliv černá magie, jako nejvíce vysokoúrovňová, shertina rovnou zabije. I kdyby to nebyla Avada.“

Eithne to docházelo velmi pomalu. Žádná magie? To se už nevrátí do školy? Ne že by to tam měla moc ráda, zbýval stejně jen poslední rok a to ve Zmijozelu (kde většina studentů byla iritující, ne-li víc), ale i tak, byl to poměrně šok. Bát se a naříkat nad svým osudem budeš potom, pomyslela si. Teď je hlavní otázkou, jak přežít a jak najít matku. Stejně jí to ale nedalo a zeptala se:

„A co tím chtěl Vy-víte-kdo dosáhnout? Řekl něco o tom, že mi má pomáhat, ale to asi není pravda, že?“

„To byla formálnost. Tímhle způsobem dostal část schopností shertina bez jakýchkoliv nevýhod. Nejspíš chtěl umět létat nebo tak nějak,“ pokrčil Coltey rameny. „Jde to takhle provést jen s příbuznými. Ale vzhledem k tomu, jak ho to odrovnalo -“

„Příbuznými?!“

„- si moc příbuzní zrovna nejste. Asi nějaké deváté koleno,“ pokračoval.

Eithne mlčela; šťastná z toho určitě nebyla. Nejdřív nějací shertini a teď strejda Voldy. Panebože, to je den.

„Nedivil bych se, kdyby ten psychopat většinu svý rodiny dávno vyvraždil, jestli nedokázal najít nikoho bližšího, když ho potřeboval na pokusy...“

Eithne si sedla do trávy a chytla se za hlavu: „Přestaňte. To už je na mě moc.“

„No dobře,“ pravil Coltey a posadil se vedle. Eithne se od něj odsunula. Coltey to přešel mlčky.

Někde v křoví zpíval kos. Slunce zářilo skrze listí stromů, které vrhalo pohyblivé stíny na mýtinu a chatrč. Bože, jak dříve snila o slunci! Týden před jejím unesením neustále lilo a týden strávený v cele by nejradši zapomněla. Tyhlety střapaté, neurčitého tvaru stopy slunce na trávě se jí zdály krásné, jako kdyby pocházely z pohádky. Avšak se nemohla radovat. Teď ne. Příliš mnoho věcí jde špatně. Fyzickou tmu zanechala v podzemí, ale tma osudu, tma, obsažená v její realitě, zůstala a zůstane nadlouho. Jak to řekl ten chlap – ovládat realitu? Uchechtla se.

„Máte kam jít?“ zeptal se Coltey. Eithne by byla ráda, kdyby se už sakra rozhodl, jestli jí vyká nebo tyká.

„Nevím,“ vtom ji něco napadlo. „Možná do Bradavic... Brumbál by teoreticky měl vědět, co dělat v takových situacích. Příbuzné, aspoň ty normální, nemám, kromě matky, a ta byla doma, když mě přepadli v naší vesnici, takže nevím, jestli...“ polkla. „Každopádně, asi půjdu tam. Jestli tam ředitel bude.“

„Tak to si musíte pospíšit. Alergie na magii... Teď ještě nejste úplně shertin, to až za týden, a bude to nepříjemná záležitost, říkám rovnou. Já už třeba na místa tak nabitá magií nemůžu vkročit. Vy s tím asi budete mít jen menší problémy.“

„Jaké problémy?“

„Nevím, nezkoušel jsem to.“

Eithne si vzpomněla na další otázku.

„Když jsme tak leví na kouzla“ opravdu použila „jsme“, „tak proč nám stále jde přemisťování?“

„Přemísťování bylo vždycky shertinskou magií. Kouzelníci to od nás přejali. Je to pro ně stále obtížné kouzlo, co jsem slyšel. Pro nás – jedno ze základních.“ usmál se. „I spoustu jiných věcí mají vlastně od nás. Některé principy, co pohánějí košťata... Tamto není jen jednoduchá levitace. A obraceče času – ty udělali shertinové na zakázku, kdysi dávno.“

„Hm. A létání? Řekl jste, že Vy-víte-kdo chtěl létat...“

„To taky. Mohl bych ti to vlastně ukázat,“ řekl Coltey. A zmizel v závanu větru. Eithne se vyděšeně dívala na místo, kde před chvílí seděl.

„Ehm!“ uslyšela Colteyův hlas odkudsi zeshora. Stál na tlusté větví dubu na druhém konci mýtiny, asi čtyři metry vysoko. Když zachytil její pohled, pomalu se snesl na zem. Nohy se mu přitom jakoby ztrácely - od kolen dolů byly napůl průhledné. Sám taky nebyl zcela neprůsvitný. Trávy se ale dotkl naprosto pevnými podrážkami kožených bot.

„To je jeden způsob. Změnit skupenství na plynné,“ komentoval to nevzrušeně. „Druhý způsob je vyrušit gravitaci, to ale hned poletuje i všechno okolo.“

Eithne na něj chvíli zírala. Zcela nesouvisle ji napadl výraz, který někde slyšela: „zlít se až ke změně skupenství“. Asi byl ze stejné sady jako „zlít se v nulu“. Zatřásla hlavou, aby se zbavila dětinských myšlenek.

„Dobře. Tím pádem se teď pokusím přemístit do Prasinek a dojít si do hradu...“

„Doprovodím vás, aspoň k hranicím. Jestli vám to nevadí, samozřejmě. Možná tam budou Smrtijedi. Není to tam naprosto bezpečně chráněno, ne? Myslím v té vesnici,“ dodal.

„Asi jo, nevím jistě. Je to dobrý nápad. Nebude vám... blbě?“

Mávl rukou. „Doufám že ne, aspoň ne mimo pozemky školy.“

Ještě probrali pár detailů. Eithne se cítila neskutečně – jako kdyby jí veškerý svět ujel pod nohama. Ten pocit byl něco jako vleklý šok – neberete realitu vážně, nýbrž jen jako absurdní hru, za kterou průběžně dostáváte body. Další bod v jejím případě byl za Bradavice.

K bráně hradu zbývalo ještě něco přes půl kilometru. Eithne měla dojem, že se každou chvíli pozvrací, i když asi v jejím žaludku na to nebylo dost materiálu. Její nohy podivně ztěžkly, jakoby jí někdo do bot nalil olovo. Ke všemu ji začala bolet hlava v oblasti zátylku.

Naštěstí žádné Smrtijedy nepotkali. Co víc, než s Colteyem došli až k vstupu na pozemky, stihli probrat jeho minulost. Dozvěděla se tak, že shertinové většinou žijí pohromadě v malých vesničkách dostatečně daleko od lidí. Kolem těchto vesniček je nechutně zakřiven časoprostor tak, aby se nikdo nepovolaný do nich nedostal. Příliš zvědaví lidé z okolí prostě zabloudí v lese (většinou je kolem shertinckých sídel les, protože jsou rozšířená hlavně na severu) a vrátí se domů až za týden, i když by sami přísahali, že byli pryč jen několik hodin. Toť relativita v praxi, řekl Coltey. Eithne jako správná bradavická studentka ovšem nevěděla, co to znamená.

V jedné z takových vesniček Coltey rostl. Sám byl ze sirotčince, takže když během jedné z nočních toulek zabloudil a odvedli si ho shertinové, moc neprotestoval. Tehdy mu bylo deset a už si začínal uvědomovat, že příliš velkou budoucnost nemá, jestli zůstane tam, kde doposud žil. Byl problémové a hysterické dítě, a tak si v sirotčinci nejspíš přece jen oddechli, že ho mají z krku (tomu Eithne příliš nevěřila, ale ani sám Coltey to asi nemyslel vážně). Shertinové ho učili, hlavně tomu, čemu teď říkal praktická fyzika. Zasvětili ho, když mu bylo patnáct. Několik let žil s nimi dál, ale pak si uvědomil, že je v té díře strašlivá nuda, rozhádal se s polovinou obyvatel vesnice a odešel, jak se říká, do světa. Teď si vydělává programováním; z domu příliš nevychází, většinu přátel má na internetu (o tom Eithne taky věděla jen chabě, co to je), ale i přes to, že se snažil co nejvíc utajit svůj „původ“, Voldemort si ho našel. A dál už to znáš, řekl jí.

Mezitím se Eithne blížila k hradu. Bolest hlavy narůstala, teď to vypadalo, jakoby její lebku sevřeli do rozpálené obruče a periodicky trochu utahovali. Začaly se jí dělat mžiky před očima. Tak jestli tohle vydržíš, jsi absolutní borec, řekla si povzbudivě. Moc to nepomohlo.

Nevěděla, jak vešla do hradu. Byl skoro absolutně prázdný, jak to taky o prázdninách obvykle bývá. Kdyby tak natrefila na nějakého učitele...Dokonce nezahlédla ani jediného ducha. Může je vůbec vidět? Heslo od Brumbálovy pracovny samozřejmě nevěděla a představovala si jen přibližně, kde se samotná ta místnost nachází. Dopotácela se do sborovny. Nikdo tam nebyl. Eithne se otočila, aby se vydala náhodným směrem, prošla si pár metrů a na konci chodby málem vrazila do Snapea. Ten se zastavil, jako kdyby do něj uhodil blesk, chvíli jí zíral do očí, načež zařval:

„ELDAROVÁ!“

Eithne sebou trhla. Doneslo se k ní něco o tom, že byl Snape Smrtijed. Jak to, že nevěděl..? Ale možná se Voldemort příliš nechlubí, odkud nabývá své neobyčejné schopnosti.

„K řediteli!“ vůbec mu to nebylo podobné. Většinou na studenty mluvil jedovatě-tiše, to kromě zmijozelských, a na zmijozelské jenom tiše. Občas vlídně. Ovšem Eithne na lektvarech pravidelně něco vybuchlo, takže by se nesázela, že ji má nějak zvlášť rád.

„O to se právě snažím,“ bránila se chabě. Snape ji chytil za loket a takřka odvláčel celou cestu k chrliči, na který vyštěkl heslo, které si Eithne ani nedokázala zapamatovat, jak jí třeštěla mozkovna.

Vyjeli po schodech nahoru. Brumbál tam naštěstí byl; prohlížel si Eithne, která se málatně chytila opěradla židle a pak se opatrně na tu židli posadila, bez vyzvání. Díval se jí do očí. Ne, opravila se, zkoumal její oči. Coltey přece měl strašně malé zorničky, že skoro nebyly vidět... Na jeho tmavých očích to ale nebylo tolik patrné. Eithne měla modré duhovky.

„Vy-víte-kdo -“ začala.

„Voldemort vás unesl, vím o tom. Psalo se to dokonce v novinách,“ usmál se tím svým milým způsobem.

„A co se stalo s -“

„Paní Eldarovou? Ta je v bezpečí.“

Eithne si viditelně oddechla. Otřela si z čela pot, který však neměl co dělat se strachem o matku. Imaginární rozpálená obruč se nechystala povolit.

„A ještě... on za mnou do hradu nemohl, ten druhý, co utekl,“ pokusila se vyslovit myšlenku „John Coltey se myslím jmenoval. Asi na mě ještě čeká v Prasinkách.“

„Nebojte se, najdeme ho. Myslím, že teď bude nejlepší vás dopravit k rodině. Veškeré vyprávění o vašem zázračném útěku si odložíme napotom.“

„Čtete mi myšlenky,“ pokusila se usmát.

„To bych,“ pravil Brumbál, „už nedokázal.“

Nepamatovala si, jak ji Snape odvedl za školní pozemky. Bylo jí tehdy tak špatně, že se vzpomínky omezily jen na určité záblesky, obrazy zmražené v čase. Tady vyšli z hradu, tady minuli Vrbu-mlátičku... Když už Eithne byla bezpečně mimo školu, bolest začala povolovat. Colteye se zatím hledat neobtěžovali – doufala, že to Brumbál zařídí co nejdřív, opravdu tomu chlápkovi byla vděčná, že ji zachránil, - a rovnou se přemístili.

Stále byla v málatném stavu, když se objevili někde snad v Londýně. Málatně si přečetla nějaký papírek s adresou, který jí podstrčil Snape a málatně pozorovala, jak se na jednom špinavém náměstíčku objevil další barák. Za vydatné pomoci ředitele své koleje se dopotácela ke dveřím, vlezla dovnitř a sedla si na nějakou strašidelnou stoličku. Snape vydusal po schodech nahoru. Pár vteřin na to odtamtud vyběhla její matka – srdce Eithne nadskočilo a pokusila se vstát – a pláčící se jí vrhla kolem krku tak, že si musela zase sednout.

„Co... sakra... co... po tobě... chtěli?“ vzlykala Markéta Eldarová své dceři na ramenou. Eithne si všimla, že se to snaží dělat co nejtišeji.

„Ale... mami... už je všechno v pořádku, už jsem tady,“ snažila se ji uklidnit. Cítila se trochu nesvá. Ona ještě neví, prolétlo Eithne hlavou.

Markéta se od ní odlepila a zadívala se jí do očí. Vykřikla a přitlačila si pěst k ústům. Co je sakra s mýma očima, pomyslela si Eithne, že na ně všichni tak zírají?

Výkřik byl zjevně příliš hlasitý, protože cosi najednou začalo ječet. Nadávky. Adresované všemu vesmíru. V tu chvíli by se Eithne nejradši přidala, kdyby měla sílu. Jakého čerta..? Vtom však odněkud vyběhl Snape, udělal něco, co znělo jako zatahování vzpírajících se závěsů a byl klid.

Eithne se stále chtěla jít vyřvat. Místo toho se ovládla, vstala a sebevědomě si to namířila ke schodům, v půli cesty však zakopla a jen tak tak udržela rovnováhu. Tiše vzlykající Markéta ji podržela a spolu vystoupaly do patra. Další bod mé hry, pomyslela si Eithne, je najít zrcadlo.

Na odpočívadle v patře bylo několik dveří. Zamířili si to do té nejvíc vpravo a vešli do ošuntělé ložnice. V jednom z protějších rohů místnosti stálo zrcadlo. Eithne přiskočila k němu a opřela se rukama o rám. Konečně uviděla své oči.

Byly žluté. Zářivě žluté. A zorničky měla úplně jako Coltey.

„Kurva!!“ zařvala a málem rozbila zrcadlo, jak do něj udeřila. Pak si sedla na postel, přitáhla si kolena k tělu a jala se zírat do protější stěny. Dneska je strašný den. Nejhorší den v mém životě. Den, kdy se všechno zpackalo.

Markéta si sedla vedle ní. Ne všechno je špatně, pomyslela si náhle Eithne, ne všechno, jsem pryč z té cely, vždyť ještě ráno jsem tam byla a nevěděla, zda-li vůbec někdy ještě uvidím světlo... Objala mamku a rozvzlykala se. Ona ji pohladila po hlavě a řekla: „Hlavně, že jsi naživu.“

John Coltey dorazil několik hodin po Eithne, v poměrně chmurné náladě. Hned si vzal Markétu stranou a začal jí něco vysvětlovat, přerušován výkřiky „Tak to vy za to můžete!“, „Co mám dělat?“ a „To nechápu! Copak realita potřebuje chránit?“. Pod tím posledním by se Eithne podepsala, kdyby měla sílu udržet pero. Coltey říkal, že následující týden bude veselý. Tomu věřila. A taky se divila, proč se její život poslední dobou začal měřit na týdny.

První den měla horečku a strašlivý hlad. Přicházel Coltey, něco povídal, nerozuměla mu. Markéta seděla na posteli, držela ji za ruku, za co jí Eithne byla neskonale vděčná, protože měla strach. Strach z budoucnosti. Nechtěla, aby se jí něco takového dělo, nevěděla pořádně, kdo to jsou ti shertinové a proč se má jedním z nich stát.

Druhý, třetí i čtvrtý dny byly podobné. Markéta jí třikrát denně nosila jídlo, které Eithne v lepších chvílích hltala s nadsvětelnou rychlostí. Potom upadala do zapomnění. Začínala vidět halucinace – něco nepersonifikovatelného, bledého a co nedokázala popsat, ba ani říct, jakou to má barvu. Obličeje lidí vypadaly jinak, byly zvláštně barevné, i když by z druhé strany přísahala, že se ani o chlup nezměnily. Potom v nich začala rozlišovat rysy lebky a něčeho, co vypadalo jako tok krve po kapillárům, takže se lidé stali poloprůhlednými, ale byly to ty stejné obličeje – stejná barva očí a pokožky.

Něco se dělo s jejím vnímáním prostoru – cítila, že se jakoby nachází na hranici, membráně něčeho neskonale většího, ale nemůže se podívat dovnitř, jako postavy nikdy nemůžou vystoupit z kouzelnického obrazu. A cítila čas – jako led. Nevěděla, proč použila to přirovnání. Jako led. Nebo jako želé. Průhledná kostka...

Poslední tři dny ji bolela hlava. Ne tak, jak ji někdy bolela doposud, i když přičteme tu bolest, co zažila v Bradavicích. Byly to jakoby rány elektřinou, které vypínaly jednotlivé části mozku a občas i vědomí – náhlé, oslepující, nelítostné. Mezi nimi se probouzela v slzách a studeném potu, bez naděje, že to utrpení někdy skončí. Potom přicházela další rána a svět náhle temněl nebo se naopak rozzařoval bílým světlem; halucinace ji neopouštěly, staly se naléhavějšími a způsobovaly pocit závratě.

Ve středu v noci to skončilo. Otevřela oči a zaposlouchala se do ticha; polštář i veškeré povlečení měla propocené, protože jí ho nikdo nemohl vyměnit, když nevstávala z postele. Útržky halucinací poletovaly vzduchem – nevěděla, zda se jich vůbec někdy zbaví, ale aspoň ji teď tolik neobtěžovaly. Naplnila ji úleva, že to všechno skončilo, že teď už ji nic takhle nebude mučit, že může vstát a jít... Nechtěla spát, byla plná života. Nadzvedla se, aby se mohla posadit, a v tom jí pohled padl na její ruku.

Která se zdála být absolutně cizí.

Rychle si ji přiblížila k očím (mimochodem si všimla, že začala vidět mnohem líp) a prohlédla. Tak zaprvé, tahle ruka byla větší. Za druhé, mnohem hubenější, než kdy Eithne měla. Dlaň byla protáhlá a úzká, prsty jakbysmet. Nehty bledé. Z nějakého popudu vytáhla i druhou a porovnala je. Stejné. Co taky čekala?

Opatrně si osahala obličej. Nos, oči, ústa na místě. Nic z toho si za ten týden nerozmlátila o opěradlo nebo o stěnu. To je dobře. Špatné je, že taky nejspíš nebyly její, i když to se nedalo hmatem zas tak snadno zjistit.

Vstala. Zakymácela se a sedla si zpátky. Pak se pokusila znovu. Něco tady bylo špatně. Strávila týden v posteli, takže asi stačila zapomenout, jak svět vypadá z téhle perspektivy, avšak přece jen tu něco zůstávalo... Podívala se pod nohy. Podívala se na strop. Ohlédla se a změřila si dveře pohledem. Kurva, pomyslela si. Musela být minimálně stejně vysoká jako Coltey.

S pocitem čirého zhrození se došourala před zrcadlo. Kde, zcela očekávaně, uviděla naprosto cizí ksicht. Tedy – tvar obočí, očí a nosu byl Eithnin, tvar lebky však těžko. Všechno se divně protáhlo a zaostřilo. A zhublo. Obličej v zrcadle měl propadlé tváře a špičatou bradu. A nějak bledá ústa. A ty žluté heroinové oči nikam nezmizely.

Takže všechno, co jí připadalo divné na Colteym, byly společné rysy shertinů.

Shertinů.

Upřeně zírala do zrcadla. Shertin z druhé strany jí pohled oplácel. Musela se přemáhat, aby mu jednu nevrazila.

Někde u žaludku se jí začal roztahovat pocit chladu a cizoty. Otřásla se. Nechtěla, aby přišlo ráno, nechtěla, aby ji takhle někdo viděl... Tohle nebyla ona, tohle určitě ne. Mohl snad ten vyzáblý ksicht vůbec vyjadřovat emoce? Mohl vůbec vypadat mile?

Colteyi. Mohls mě rovnou zabít. Každopádně, ráno zabiju já tebe.

Eithne zatla pěsti. Pak je povolila, když si uvědomila, že to dělají ty cizí kostnaté ruce, které nehodlala uznat za své. Znovu se otřásla odporem a bezmocí. Sedla si na postel a schovala obličej do dlaní. Nohavice pyžama jí byly zoufale krátké, rukávy taky, ale snažila se na ta fakta nemyslet, snažila se odpoutat, odejít od reality, pryč, tam, kde bylo všechno dobře, všechno fajn... Kde byl ještě naživu otec, Thomas, kde ještě mohla chodit po Bradavickém hradu a nezemřít přitom na vnitřní krvácení, kde měla ještě nějaké přátele, kde jezdili s rodinou do Walesu na prázdniny... Vzpomněla si na minulé Vánoce a začala kňučet. Nebyl to pláč, nedokázala ze sebe vymáčknout ani slzu, jen tiché kník, kník, škyt, kník. Věděla, že je to nejspíš legrační pohled, ale jí do smíchu rozhodně nebylo. Přitom se ještě začala houpat, dopředu-dozadu, dopředu-dozadu, jako děcko na houpacím koni...

Nevěděla, jak dlouho tady proseděla. Okno začalo mírně šedivět, na znamení blížícího se úsvitu. Chtěla zatavit čas, aby sem nikdo nepřišel, aby nikdo neviděl, čím se stala, jakou zrůdou... Vztekle se praštila do kolena. Zvláštní je, pravil ironický hlásek někde uvnitř Eithniny lebky, že bys ten čas nejspíš mohla zastavit. Prostor, čas, fyzikální zákony... Chránit realitu. Dokázala bys ji zbortit?

Cože? A zabít všechny okolo? – zařvala na něj v duchu Eithne, - jdi s tím do hajzlu, jo? Tak rozčílená ještě nejsem.

Opravdu se najednou cítila míň rozčílená. Někde uvnitř se spustil pud psychické sebezáchovy – povztekala sis a stačí, řekl konejšivý hlásek. Kašli na všechno. Na vzhledu zas tak moc nezáleží. Colteyovi rozbiješ hubu, až na něj příjdeš. A pak se usmíříte, jelikož jedete v tom samém. Matka pochopí. V Bradavicích ti zůstával poslední rok a ještě by ses musela šprtat na OVCE, kterými bys těžko prolezla. Spolužáky jsi měla hnusné, až na pár lidí. Přátelé byli spíš známí, nikdy opravdoví přátelé. Bavila ses s nimi jenom o učení a o tom, co odporného by se dalo provést jednomu z mnoha smrtijedských dětiček, co okouněly ve společenské místnosti. Vždycky jsi byla bezcitná, pomstychtivá mrcha, teď to ale můžeš změnit. Nikdy jsi neměla zvláštní talent na čarování a co víc, bylas odporně líná se cokoliv učit kromě astronomie a věštění z čísel. Můžeš začít znova. Ať tě Coltey naučí tu svoji praktickou fyziku a relativitu a kdovíco ještě...

Vstala a začala přecházet sem a tam. Stále se stydím za to, jak teď vypadám, pomyslela si. Mamka mě ale musela vidět v průběhu proměny – jak odporné to slovo –, takže to zas nebude takový šok a Colteye tím jen těžko vylekám, když je stejnej. Zůstává Snape, ale kdo se stará o Snapea? Přežije to, má i horší věci naložené ve formalínu u sebe v kanceláři. Do Bradavic se už nevrátím.

Uslyšela zaskřípění vedlejších dveří. Mamka, pomyslela si, a rychle zalezla pod přikrývku. Vešla Markéta a sedla si na kraj postele.

„Už je ti líp?“ zeptala se s účastí. Beze stopy odporu. Oči však měla zarudlé – pláčem nebo spaním?

„Jo. Už to skončilo,“ mávla rukou Eithne. Zbytky halucinací však nikam neodešly, pomyslela si. Jsou-li to vůbec halucinace? Není to jen skrytá pravda, kterou jiní nevidí? Bude se muset zeptat Colteye.