Kuchyně i jídelna byly ve sklepě. Divné rozpoložení, pomyslela si Eithne. Ale nestěžovala si, dokud tam nějaké jídlo bylo. Té kaše, co jí dávali Smrtijedi, měla pokrk.

Ještě tam byl neskutečně protivný domácí skřítek, který, zdá se, od nikoho nepřijímal rozkazy. Komu patří tenhle dům? přemítala Eithne. Zdá se, že byl tak nějak společný.

Lidé přicházeli a odcházeli, a, pokud se jí nepodařilo včas schovat (měnit skupenství nebo vlastnosti světla, aby se stala neviditelnou, si ještě netroufala), zírali na Eithne jak na zjevení. I na Colteye, jestli tam byl. Jednoho dne přišel Snape a dal jí lahvičku se slovy: „Kapat do očí, to ti neuškodí.“ A taky papírek s receptem. Obsah lahvičky fungoval jako instantní barevné čočky – měnil barvu duhovek na inkoustově černou, takže panenky nebyly vidět. Oči po tom vypadaly divně, ale furt to bylo lepší, než je mít žluté.

Coltey, ač nerad, ji začal učit. Pedagogickým talentem zrovna neoplýval, takže si Eithne spoustu věcí musela domyslet sama, používajíc přitom mudlovské učebnice chemie a fyziky. Šlo to jednodušeji, než si to představovala, každopádně věci tam napsané se daly pochopit. A přeonačit. Ráda si hrála s pravděpodobností – zmrazit třetinu sklenky s vodou, druhou třetinu ponechat stejnou a tu třetí nechat vařit (aneb Eithne jako Maxwellův démon), to byla oblíbená zábava po ránu. Potom – vrátit molekuly vody, která se vypařila ze třetí třetiny, zpět do sklenky. Sice si ani zdaleka nebyla jistá, že to jsou ty samé molekuly a ne jedny z těch, co běžně poletují vzduchem jako vodní pára, každopádně sklenka byla na konci vždy plná.

Taky zjistila, že prostoročas je nekonečně tvárný a roztrhnout se dá, jen když se záměrně snaží, před čím ji však důrazně varovali. Udělala si malou černou díru místo odpadkového koše – měla ji tam den, avšak byla dost nestabilní a nakonec zkolabovala, vyvrhnuv bývalé odpadky v podobě šedé hmoty neurčitých vlastností. Coltey se smál a říkal, že se to vždycky stane, pokud na to zakřivení pořád nemyslíš. Eithne se velmi divila, protože počítala, že se veškerý obsah černé díry, pokud skolabuje, se má proměnit v záření. Měla dojem, že za ty zbytky šedivé hmoty – téměř plastelíny – na stropě nějak může Coltey.

Nic většího zatím nedělali, z obavy zbortit barák. Coltey se občas chlubil, že umí měnit počasí dle libosti, ne však nadlouho a ne nad dostatečně velkou plochou. Eithne si to představovala tak, že John jde po ulici za slejváku a nad ním je díra v mracích, odkud na něj jako na jediného svítí sluníčko.

Zjistila, že měla pravdu, co se halucinací týče – některé z nich byla magnetická pole, která nějakým způsobem cítila (přísahala by, že je nevidí, ale ví o nich), ty zvláštní nepopsatelné barvy byly barvy, které lidé nevnímají a přesto existují (ultrafialová a infračervená, různé odstíny). Co se týče toho ostatního, rozhodla se to ignorovat jako vadu zraku.

Blížil se školní rok. To by Eithne nemělo zajímat, ale přesto zajímalo; ví se mezi spolužáky, že se našla? A v jakém stavu? Byla by ráda, kdyby se to moc nerozkřiklo.

Jednou přišel Lupin a přitáhl několik knížek z kouzelnické knihovny pro Eithne. Všechny se tak či onak týkaly shertinů. V jedné z nich narazila na takovou definici: „Shertinové – jediné z nezávisle myslících bytostí, které nemají duši,“ musela si to přečíst dvakrát, „i když dříve se počítalo, že totéž platí pro upíry. Tento předpoklad se ukázal být mylným; upíři se mohou stát duchy, třebaže se to neděje často. Shertinové při smrti opravdu umírají. Ve své přísaze se nepřímo vzdávají nároku na posmrtný život,“ tak to velmi nepřímo, pomyslela si Eithne, že o tom nevím; věděl to Coltey? Jako patnáctiletý mudla se o tyhle věci těžko zajímal. Ale – „omezení práv, která tato služba nese“... Že ji dosud nenapadlo se na to zeptat? Tak velké „ale“! Kurňa, tak teď se budu muset snažit nezemřít.

Nemají duši. O mozkomorech se taky říká, že nemají duši, avšak jsou nezávisle myslící? Jsou vůbec myslící? To tedy pochybovala. Nejspíš měli jednoduché vědomí typu najít-sežrat-rozmnožit se, inteligentní zvířata, nic víc.

Našla si nějakou klasifikaci, kde do jedné tabulky „Neživí“ byli zapsáni mozkomoři, shertinové a kupa dalších lidiček s podivnými názvy, které neznala. Neživí... Nemrtvé znají všichni, tohle je ale něco nového.

Duše, jak se pozná duše nebo její absence? Jenom smrtí nebo nějak jinak?

Když tu pasáž ukázala Colteyovi, zíral značně vyjeveně. Takže nevěděl.

Jsme zavázáni s realitou, došlo Eithne. Navždy. Nemůžeme se jí vzdát, nemůžeme odejít; bez ní neexistujeme. Existuje ale ona bez nás? Z metafyzické stránky to byly smutné myšlenky.

Další úryvek, co ji potěšil, zněl takto: „...shertinové myslí jinak, než lidé, proto je někdy těžké pochopit jejich motivaci. Není to jen kulturní odlišnost; jejich mozek má jinou strukturu, protože plní jiné účely. Například, shertinové se nerozmnožují jinak než zasvěcením nových lidí. Z tohoto pohledu je to spíše něco jako kult či tajná společnost. Ale jelikož život kultu je pro ně jediným životem, neví, co to je láska. Netvoří páry, žijí buď komunitou nebo jednotlivě. Druhá odlišnost je neobvykle silné logické myšlení a prostorová představivost, oboje je pevně vázáno na kontrolu okolní reality a její bezpečnou změnu. Hloupý shertin je mrtvý shertin, protože se mu  příliš mnoho věcí může vymknout z rukou...“ A tak dále. A bylo tam něco o čtvrtém rozměru, že si ho prý může představit. Zkusila to. Se zaskřípěním se jí ve vědomí zjevila hyperkostka. Chvíli si ji obracela sem a tam, aby si na ten podivný útvar zvykla. Čtvrtý rozměr prostoru vypadal jinak, než čtvrtý rozměr času, jak si ho představovala jako želé. (A/N: Pseudoeuklidová metrika, to se Eithne ještě neučila. Ale my víme.)

No, prostě homo matfyzákis, pomyslela si Eithne hořce. Rozmnožuje se dělením a hraje si s infračervenými hyperkostkami.

Z druhé strany, omílala Eithne dál otázku s duší, nemusím se bát mozkomorů. Možná mohou způsobit depku, avšak polibek je technicky nemožný. Vrána vráně oko nevyklovne. A nemusím na ně koukat, protože je nevidím. Kouzelné. Ale... zase, nejsou příliš magičtí, aby způsobovali nevonost? Obyčejní kouzelníci, ani ti mocní, problém shertinům nedělají. Dokud ovšem nezačnou provozovat magii... Je to všechno složité a ošemetné, Coltey měl pravdu. A ani knížky toho dost neví.

Byla zvědavá, jak dlouho ještě v tomhle baráku zůstanou. Byl tmavý a pomalu lezl Eithne na nervy. Ke všemu, byl docela silně magický, i když zdaleka ne tolik jako Bradavice, a tak se v něm cítila celkem nesvá. Mamka o novém bydlišti nic nevěděla. Brumbál se poměrně dlouho neobjevil, a když konečně ano, tak na nějaké obsáhlé rozhovory neměl čas. Řekl ale, že jen co zajistí dům Eldarových Fideliovým zaklínadem, tak se tam mohou vrátit. I s Colteyem. Který se z toho asi zblázní, zaryla si Eithne v duchu, už dva měsíce sedí bez internetu, a když zjistí, že konec jeho utrpení je v nedohlednu, tak asi rozmlátí, co mu příjde zrovna pod ruku.

V průhledné kostce času zmizelo několik let.

Věděla, že teď  je relativní, že čas neplyne, že vše, co kdy existovalo, stále existuje; avšak nahlédnout do budocnosti jí bylo zapovězeno. Bylo tu příliš mnoho variant, příliš mnoho paralelních vesmírů a nevěděla, který scénář se uskuteční – přesněji, který z vesmírů si vybere její vědomí pro svůj další život.

Šla nočním lesem, jen zlehka se dotýkajíc stebel trávy, pokrytých jinovatkou.  Jinovatka. Zvýrazňovala... dálku. Ne prostor, který znala a který jí byl klecí, byť poddajnou.

Chlad. Nemusela cítit chlad. Ale přesto chtěla. Chtěla... už konečně rozpohybovat své city. Čím byla starší, tím méně jich měla. Dříve... tu vždycky byla dálka, suchá, pálila v ústech jako žízeň a dávala cíl životu. Teď zmizela. Mohla jen lovit její náznaky, chabou vzpomínku na ten stesk, co kdysi byl schopen přenášet hory.

Viděla strukturu vesmíru. Znala ji do nejmenšího detailu. Ale její základy jí stále zůstávaly utajené. Nechtěla se však k nim probojovat, pochopit za každou cenu. Nechtěla nic. To byl ten problém.

Nekonečno ztrácelo smysl. Dívala se do nebe, pozorně se dívala na hvězdy v podzimním nebi, ale neviděla nic než jen tečky na obloze. Žádná závrať. K jakékoliv z nich by se mohla přemístit – ale mělo by to smysl? Viděla několik planet v jiných slunečních soustavách – nic zajímavého, když ji přestala ohromovat jejich velikost. Kamenité pouště a meteoritní krátery; ze života – maximálně nějaké trepky. Fermiho paradox v akci – nenašla jedinou rozumnou civilizaci kromě lidí. Vzhledem ke ztřeštěnosti tohoto světa to nebylo nic divného...

Vesmír byl příliš malý, to bylo to, co ji mučilo. Příliš malý... A i kdyby jí dali možnost dostat se do vyšších dimenzí, tam, kam odcházejí lidé po smrti, tak měla dojem, že by i to bylo málo. I zbytky stesku po dálce bylo těžké nakrmit; byla schopna se dostat do jakéhokoliv bodu vesmíru a proto dálka neexistovala – byl to jen prostor, starý dobrý prostor.

Strašlivě se nudila. Ne, to nebylo to správné slovo: nenudila se, protože neměla motivaci cokoliv dělat. Její duševní stav by se dal popsat jako absolutní prázdnota, vysoké vakuum, hluboká rezignace.

Lidé mají lásku, ctižádost, zvědavost, hrdost, zlost, štěstí. Eithne neměla nic. Tím se taky vyznačuje bytost bez duše – bezduchostí.

Dostanete-li nekonečnou svobodu, seberou vám samotný pojem nekonečna.

Měsíc svítil. Asi světelnou vteřinu daleko. Vrcholky jehličnatých stromů, většinou borovic, se vyznačovaly na pozadí o něco světlejší oblohy. Někde houkala sova; les byl plný obvyklých chaotických nočních zvuků.

Nic. Nic. Nic. Na věky věků.

Země z vesmíru vypadala stejně nesmyslně. Modře, oblakovitě a nesmyslně.

Když se vrátila domů, matka spala. To se dalo čekat – jednoduše nerušeně pokračovala v tom, co dělala, když Eithne odešla. Přemístila se tiše do svého pokoje; naučila se tlumit zvukovou vlnu, která byla způsobená náhlým vytěsněním vzduchu tělem a zněla jako charakteristické prásknutí. Poslední dobou jí nebylo do spánku a tak často chodila ven, třebaže nedokázala vysvětlit, proč to dělá, když necítí krásu jasné noci. Možná tam v té díře po duši ještě něco zůstalo, možná ty nepatrné zbytky stesku...

Každopádně, kdyby se zoufale potřebovala vyspat do školy, vždycky mohla zpomalit čas.

Nyní Eithne chodila na univerzitu. Po stěhování a několika měsících sezení doma ji to rozhodně přestalo bavit. Pohádala se s matkou o tom, jesli může pravidělně vycházet z domu, když je strejda Voldy na svobodě, spor vyhrála s tím, že ji Coltey naučí několik ochranných taktik (třeba zmrazit čas kolem sebe nebo zakřivit prostor tak, aby k ní nemohly doletět paprsky kleteb zvenku). Divila se, jak se jim tedy podařilo ho chytit, když toho tolik umí. Dozvěděla se, že se prý Smrtijedi neslyšně prokradli do Colteyova domu, když John nerušeně sledoval nějaký film ve sluchátkách a namířili mu hůlkou na zátylek. Z míň jak třiceticentimetrové vzdálenosti. A měli několik speciálních kouzel, které ho dokázaly zdržet. Ta kouzla taky fungují, jen když je čaroděj dostatečně blízko, zmínil Coltey. Jeho hlavním problémem bylo, že nevěděl, že ho někdo hledá a tudíž nečekal napadnutí. To v Eithninom případě nehrozilo. Koneckonců, mohla chodit po ulicím neviditelná nebo se rovnou přemístit na místo určení.

Začala se učit na zkoušky. Byla líná, strašně líná, zvláště na matiku, ze které prostě žádné užitečné kouzlo nevykřesáte (vyjma termodynamické pravděpodobnosti aj., ale to nepočítala), a ani to nepřipomínalo její kdysi oblíbené věštění z čísel, protože v tom posledním vždycky nakonec hledáte nějaký smysl. Tady – nikoliv. Ale musela se učit, jestli chtěla odsud někdy vypadnout.

Na konci školního roku složila přijímačky. Podle všeho jimi prolezla a vzali ji na fyzikální fakultu. Za vydatné pomoci mamky: obstarala jí mnoho nutných papírů, bez kterých mudla není člověkem a tudíž nemůže ani na vejšku. Přitom se Eithne dozvěděla, že Bradavice byly obsazené Smrtijedy a přitom Brumbál byl zabit Snapem. Hajzl, pomyslela si. Je však dobře, že teď už na kouzelnické škole nebyla a takřka nijak se s tím světěm nestýkala, mimo mamku, která pracovala na ministerstvu a říkala, že jim tam teď dělaj dusno různí divní lidé, co vypadají jako smtijedští špehové. Díkybohu, Markéty Eldarové si nejspíš nevšímali. Eithne doufala, že i na ni s Colteyem Voldemort už zapomněl – vždyť pro něj nepředstavovali žádnou hrozbu, byli jen pokusní králíci, použitý materiál. Pokud ovšem netrpěl nutkáním zabít všechny své, byť vzdálené, příbuzné a všechny, kdo zná aspoň malý kousek jeho tajemství. Vzhledem k tomu, jaký to byl psychopat, nebylo by to u něj nic divného.

Naštěstí ji během prváku nikdo nepřepadl; skoro neustále byla ve střehu, což bylo celkem vyčerpávající. Spolužáci si poměrně rychle zvykli na její neobvyklý vzhled a chovali se k ní v rámci možností přátelsky. Metrem a podobnými dopravními prostředky nejezdila, takže nemusela snášet zkoumavé pohledy spolujezdců, což byl taky plus. Chlap-shertin typu Coltey je ještě v pořádku, ale ženská výšky kolem sto devadesáti holt vzbudí pozornost.

Občas iritovala své spolužáky a učitele, když v nějaké úloze věděla odpověď dřív, než ji vůbec začala řešit. Jednou se k ní takhle o písemce otočila holka, co seděla vpředu. Jmenovala se Trisha, měla černé vlnité vlasy a Eithne jí viděla každou žilku v obličeji a rovné zuby skrze třešňové rty. Obyčejně se své skoro-rentgenovské vidění snažila ignorovat, ale tenhle obličej byl příliš blízko, takže ji to mírně vyvedlo z míry. Trisha si zřejmě nevšimla jejího zhrozeného pohledu a zeptala se: „Co ti vyšlo v tom posledním?“ K tomu se Eithne ještě nedostala, protože pečlivě přepisovala načisto všechny předešlé úlohy. Ne že by jí to nějak šlo, stejně nakonec to vypadalo křivě, ale aspoň se snažila. Kdyby nestíhala do konce hodiny, jednoduše si roztáhne svůj relativní čas. Rychle se koukla na spodek tabule, přečetla si zadání a řekla: „čtyřicet dva na druhou“. Trisha: „Jakýho čerta? Proč na druhou?“ Eithne si vždycky myslela, že říkat „To je očividné“ je nefér, proto prostě odpověděla „nevím.“ Trisha vztekle mávla rukou a otočila se zpátky ke svému papíru.

Nakonec byly obě odpovědi dobře, fyzicky se však realizovala většinou ta Eithnina. Tak proto, pomyslela si. Intuice.

Každopádně po prvním semestru se ji všichni naučili moc nevyptávat na to, kde bere ty správné výsledky. To bylo dobře, jelikož o tom sama neměla ani zdání.

Na konci prváku se dozvěděla, že Potter Voldemorta přelstil a zabil. Hurá! Nemuseli se už schovávat! Ale zkouškové ji poměrně rychle zase vrátilo k realitě.

Jakmile se tuto novinku dozvěděl Coltey, přinutil Markétu, která byla strážcem tajemství co se jejich domu týče, aby zavolala lidem, co nastavují internet a pevnou linku, a řekla adresu Eldarových. Stejně to nakonec nevyšlo příliš hladce, protože se k jejich domu samozřejmě nevydal samotný operátor, co přijímal objednávku, takže Markéta musela počkat venku na zbloudilé techniky a dovést si je na práh sama. Nakonec však Coltey měl co chtěl a náramně se radoval. Naznačovali mu, že by se mohl vrátit tam, kde bydlel, než ho Voldemort unesl, John ale řekl, že pronajímal byt a že jeho majitelé už tam nejspíš mají někoho jiného. Ke všemu, musel by přesvědčivě zalhat, kde byl ty dva roky, protože ti paranoikové nejspíš jeho zmizení ohlásili na policii. Zkrátka se z domu Eldarových nedal vystrnadit žádným způsobem. To Eithne narozdíl od její matky nevadilo. Přestože byl John nejspíš bůh všech bordelářů, a aby ten chaos aspoň částečně skryl od Markéty, periodicky dělal některé ponožky a hrníčky, co stály na zemi, neviditelnými (takže pokud jste vcházeli na půdu, která byla nyní Colteyovi domovem, museli jste být velmi opatrní), byla s ním docela legrace. A byl, tak říct, stejného druhu s Eithne. Nikdy už neviděla žádného dalšího shertina, ani koutkem oka někde v Londýně. Nechtěla v tom jet sama.

Jednoho slunečního odpoledne, o čtrnáct let později, se Eithne vracela domů z práce. V pátek měla krátký den, jen jeden seminář a dvouhodinovku kvantů u třeťáků. Veškerá zajímavá data z laboratoře si brala domů, třebaže v budově výzkumného střediska měla vlastní kabinet. Nikdo ji příliš akutně nepotřeboval; pokud by se experimentátorům tam ve sklepě zjevila černá díra a sežrala polovinu personálu, vždycky mohli Eithne najít na Skypu.

Tenhle den si hodlala vychutnat. Obyčejně se přemisťovala domů z nejbližší zapadlé uličky, ale v pátek ne, v pátek začínalo zasloužené volno. Slunce svítilo skrze koruny stromů, vysázených podél vozovky. Míjela vybílené domy s velkými okny a zahrádkami se živými ploty. Sem tam viděla jejich obyvatele sedící na verandě nebo kočky vyhřívající se na sluníčku. Těsně nad chodníkem proletěl motýl a sedl si na kopretinu, která rostla ze škvíry mezi dlažebními kostkami. Eithne měla vyjímečně dobrou náladu – to se nestávalo často. Obvykle se cítila nijak. Asi takhle: „jak se máš?“ – „nijak“. Nebyla to moc zdvořilá odpověď, ale nejlíp vystihovala její nejčastější stav.

Ulice Křížová ústila v malé náměstíčko kosočtvercového tvaru. Kašna s neurčitou sochou, lavičky, kavárničky. Všechno malé, všechno útulné. Vždycky jí připadalo divné rčení „co je malé, to je hezké“, protože většinou neslo perverzní dvojsmysl, a, koneckonců, nikdo se nikdy nezajímal o elektrony z estetické stránky. Avšak tady projednou souhlasila.

Zašla do jedné čajovny a objednala si horký jablečný džus se zázvorem. Vytáhla spisy a hodila je na stůl; mírnou úpravou setrvačnosti a tření jim zamezila možnost spadnout na podlahu, když se vějíř papírů příliš rozletěl. Uvědomila si, že je to až moc familiární gesto a není u sebe doma, a tak si papíry rychle srovnala. Takové věci se Eithne stávaly často; nebrala ohled na to, kdo si co o ní pomyslí, s takovým vzhledem se to naučíte rychle. Jediné, o co se v životě snažila, bylo nechovat se k lidem jako svině, a to ostatní jí bylo lhostejné.

Pomalu se prohrabávala daty. Občas si něco napsala do bloku, zaškrtala to, napsala pod to něco dalšího, zaškrtala to jiným způsobem, začala okusovat tužku a nakonec pět minut kreslila kytičky.

V jedné takové kytičkové fázi vysoce intelektuálního zaneprázdnění si k ní někdo přisedl. Zvedla oči. Nově příchozího znala od vidění z práce. Co věděla, tak pracoval v oboru filozofie, kamarádil se ale s někým z fyziků a nejspíš u něj často sedával v kabinetě. Byl střední výšky, světlovlasý a nosil brýle bez obrouček.

„Vy jste slečna Eldarová, že?“ Přikývla. Jako valná většina lidstva, nejspíš taky nevěděl, jak se vyslovuje její křestní, když ho viděl jen napsané.

„Nick Botton, těší mne.“ Potřásli si rukou přes stůl.

„Slyšel jsem, že se zabýváte kvantovou mechanikou,“ začal.

„Jen malým kouskem z ní, je to velmi obsáhlá oblast. Přesněji kvantovými výpočty. A občas zalezu i do částic,“ ušklíbla se, „nic extra zajímavého.“

„No, mě to naopak zajímá,“ pravil Botton, „právě píšu knihu o fundamentálních rozdílech různých druhů logiky,“

„Vždycky jsem měla dojem, že logika je jen jedna.“

„V jistém smyslu každý máme svou,“ usmál se Botton. „Beru to z širšího hlediska. Vy asi myslíte tu klasickou formální, že?“

„Asi. A... že píšete tu knihu, to je taky důvod, proč vás tak často vidím v našem oddělení?“

Botton nadzvedl jedno obočí. „Věřte, že lidem od informatiky a teologie lezu na nervy mnohem víc.“ Eithne se rozesmála.

Stihli se pobavit ještě o mnoha věcech, nejen o kvantových počítačích, které jejího nového známého hlavně zajímaly, než se Botton sebral s tím, že na něj doma čeká manželka. Eithne si uvědomila, že musí být něco kolem pěti, a tak urychleně pokračovala číst nějaké ty své články, vytisklé z arXivu, a popisy experimentů. Ještě v tašce měla kupu písemek nešťastných třeťáků, ale do těch se snad pustí zítra. Džus, kterého byla na začátku celá konvička, trochu vychladl, tak si ho ohřála energií, zapůjčenou z elektrické sítě. Žárovky přitom blikly, ale nikdo si toho nevšiml. Snažila se netvořit novou energii, když to nebylo nezbytně nutné – pak začínaly nějaké problémy s časoprostorem. Nechtěla pít džus, ve kterém by plavaly velké zašmodrchance skrytých dimenzí.

Nechápala ale, odkud bere energii na svá obvyklá kouzla, při kterých se nic dalšího nepokazí. Možná ze stejného místa, odkud čerpají obyčejní kouzelníci – z nějaké pandimenzionální elektrárny či co. Shertinové však narozdíl od nich k ní mají jen omezený přístup. A proto potřebují používat mozek.

Když přišla domů, Markéta se ještě nevrátila. Eithne otevřela lednici, nešťastným pohledem si prohlédla její poloprázdný vnitřek, usoudila, že večeře je dneska na ní a potřebuje na to nějaké další organické sloučeniny, než byly tady k dispozici, zavřela dvířka a přemístila se co nejblíž k supermarketu. Skoro náměsíčně koupila vše, co potřebovala, a vrátila se zpět. Tak, dneska budou špagety. Ať si mamka nestěžuje, jestli chtěla něco jiného.

John Coltey se od nich odstěhoval před deseti lety do vlastního bytu v Cardiffu. Nechápala, jak vydělal potřebnou částku, když celé dny seděl u nich na půdě. Ale jakmile mu Markéta řekla, že buď jede pryč nebo platí nájemné, přiznal se, že už dávno šetří na byt někde ve městě, a že ať mu dá ještě půl roku. Nakonec to bylo osm měsíců, které strávil zuřivým programováním a zasíláním výsledků zákazníkům (Eithne ho podezřívala, že zpomaloval svůj osobní čas, aby to všechno stihl). Každopádně, teď ho Eldarovi každé dva týdny zvali na čaj, jelikož si na něj za těch pár let, co s nimi žil, přece jen zvykli. Eithne sama Johna občas navštívila v Cardiffu. Bylo to hezké město.

Matka se vrátila kolem devíti, s vyprávěním o tom, jak se těm blbcům z Odboru záhad zase něco vymklo z rukou. Začalo to tím, že po třetí hodině budovu ministerstva postihlo něco jako chvilkové zemětřesení. Všichni se zákonitě polekali. Pak se zjistilo, že zdrojem otřesů není nic jiného, než nejnižší patra budovy, a že už to prý mají pod kontrolou. Samozřejmě se neobtěžovali řadovým občanům vysvětlit, co že to chtějí kontrolovat. Vyrojily se různé hypotézy: od malých chlupatých tvorečků po experimenty s obraceči času. Sami pracovníci Odboru záhad se chovají záhadně a nijak to nekomentují. Markéta přišla k závěru, že se jim tam dole nejspíš nevyvedl večírek s ohňostrojem, taky že jejich vedoucí má mít dneska narozeniny.

Eithne ji poslouchala v půl ucha; myslela na to, jestli si má kazit sobotu třeťáckými písemkami nebo je ještě stihne opravit dneska. Nakonec se rozhodla to nechat plavat a pustili si s Markétou film na dvd, Blade Runner. Eithne ho viděla už několikrát, její matka však na mudlovské sci-fi moc nekoukala, a tak z něj byla nadšená. Eithne četla pár knih od Phillipa Dicka, ale skoro všechny jí připadaly poněkud zhulené. Avšak film byl natočen dobře.

Neměla ráda pondělky. Kdysi si dokonce koupila náramek s nápisem „I survived Monday“, ale nenosila ho moc často. Nešlo o to, že by se Eithne nevyspala nebo přecházela kocovinu. V pondělí měla tři dvouhodinovky u různých druhů studenstva a potřebovala se vypořádad s papíry za předešlý týden. Vždycky si dávala předsevzetí, že se s nimi popere o víkendu, nikdy však to nedokázala splnit, když je má odevzdat teprve v pondělí večer. Šest hodin vtloukala do studentů, pro které ta kocovina a nevyspání byly akutní, nějaké vědomosti o nějaké fyzice. Skoro mrtvá a neskutečně ochraptělá dolezla do kanceláře, kde si ze všeho nejprve uvařila čaj, zalila ho mlékem a v klidu vypila. Čas zpomalovat si netroufala z vědecké solidarity – co když její lenost v druhém patře ovlivní experimenty ve sklepě? Potom si s povzdechem přisunula papíry a zapla počítač a tiskárnu, která na pozdrav přívětivě zazpívala.

Dopíjela zbytky čaje, naťukávala něco do Wordu, průběžně si to tiskla. Mezi papíry na podepsání objevila pár psychoušských dotazníků. Psycholožští magistranti většinou své výzkumné testy zveřejňovali na internetu. Zvláště neodbytní je strkali do vnitřní univerzitní korespondence. Většina jejích kolegů je jednoduše vyházela, Eithne však z nějaké zlomyslnosti vyplňovala všechny a vracela je autorům. Věděla, že se jim se svým shertinským mozkem nejspíš nabourává do statistiky. Kromě toho, byla to pěkná oddechovka, něco jako luštění křížovek.

Asi za hodinu, zrovna když Eithne čekala, až další výpis vyleze z tiskárny, se podlaha začala lehce chvět. Vzápětí se rozezvučel požární poplach. Chvíli ho celá budova zarytě ignorovala, ale po tom, co vnitřní rozhlas oznámil, že se nejedná o tréninkovou evakuaci, na chodbách zazněly spěšné kroky mnoha nohou. Eithne se k nim přidala.

Na trávníku před budovou střediska se už shromáždilo poměrně mnoho evakuovaných a další stále přibývali. Všude se šuškalo; téměř nikdo nepochyboval, že něco pokazili experimentátoři, občas se objevila hypotéza s kuchyní a kouřením na záchodě. Z nějakého nepopsatelného důvodu Eithne věděla, že ty dvě poslední nemají nic společného s pravdou. Teď, když se zastavila, začala cítit, že je něco v nepořádku. Časoprostor nebyl zakřiven (mimo gravitační pole), nikde nic nesmrdělo radiací, neviděla žádné neobvyklé záření, co by vycházelo z budovy. Ale přesto ji to táhlo zpátky. Divné.

Zamířila si to proti proudu evakuovaných, sem tam do někoho vrazila. Asi v půli cesty ji napadlo, že by se mohla jednoduše přemístit do nějakého přístěnku pro uklízečky, už ale bylo pozdě. Jo, budou se ptát, proč tam sakra lezla, teď to ale není podstatné.

Konečně se dostala do chodby, vedoucí k laboratořím. Seběhla železné točité schodiště, jedno z těch, které nechutně rachotí pod nohama. Rozrazila jedny dveře, druhé, na rozcestí to vzala do leva. Urychlovač, pomyslela si. Seběhla ještě o patro níž a na konci nízké chodby objevila čtveřici fyziků, kteří se lepili na sklo obrněných olověných dveří, zpoza kterých v krátkých záblescích proráželo gamma-záření.

„Vypadněte odtud, sakra, je to radioaktivní jak svině!!“ zařvala Eithne, zatímco si to k ním rázovala svými dlouhými kroky.

Nikdo se ani nehnul. Kromě jednoho – poznala v něm Mozera, který měl kabinet o dvoje dveře dál od Eithne. Byl asi šedesátiletý, bělovlasý, měl vlídnou tvář a kozí bradku. Otočil se a vyslovil: „Eldarová? Pojď se na to podívat.“

A Eithne přistoupila k dveřím jako pátá.

Uvnitř něco zářilo bílým mihotavým světlem. Když na ten předmět zaostřila, zjistila, že to byl nepravidelný elipsoid, vysoký asi metr a široký dvacet centimetrů. Vznášel se nad podlahou a otáčel se. Něco na něm bylo divné. A nejen na něm. Prohlédla si celou místnost. Byla bílá, jasná, čistá. Zářila. Předměty uvnitř, židle, něčí zapomenutá pantofle byly jakoby ploché. Něco tady bylo navíc, něco...

Čtvrtý rozměr.

Trhla sebou. Uvědomila si, že by lidé kolem to nemuseli pochopit, vždyť jsou zvyklí vnímat jen tři rozměry, ale koneckonců to byli... radši se zeptala:

„Víte, co to je?“

„Jo, první kino v 4D,“ zazubil se černovlasý kluk zprava. „Matematici by si dali useknout pravou ruku, jen aby to mohli vidět.“

„Jde odtud gamma-záření,“ varovala ho Eithne podruhé.

„Jo, víme. Ale ten pohled stojí za rakovinu, nemyslíte?“

„Pusťte mě tam,“ řekla najednou. Všichni na se na ni vyjeveně obrátili.

„Přeskočilo ti?“ vyslovil všeobecnou myšlenku Mozer.

„Můžu to... dát do pořádku,“ vydechla Eithne.

Kluk zprava nadzvedl obočí, ale nekomentoval to. Mozer zcela věcně pravil: „Vsadím se, že to samo za nějakou dobu zkolabuje. Jinak by takových míst bylo víc.“

„Aha, tak za nějakou stovku let,“ zaryla si Eithne. „Jak to vůbec vzniklo?“

„Nevím. Nedělali jsme nic neobvyklého,“ pokrčil rameny světlovlasý dlouhán.

Jo, ale teď je tam trhlina a zdemolovaný prostor, tak, že ti sem svítí světlo z jiných dimenzí, pomyslela si Eithne. Nemluvě o tom, co je sakra ta blikavá věc. Mimozemšťan?

Zkusila se na to zaměřit skrz dveře a zavřít trhlinu. Chytit imaginární kraje, přitáhnout k sobě a zalepit izolepou. Nic. Tak, druhý pokus. Zavřela oči...

„Něco se tam děje!“ vyjekl dlouhán.

Trochu se to stáhlo, všimla si, ale ne dostatečně. Kurňa, nemá to snad v popisu práce? Chránit realitu před takovými hovadinami? A tihle čtyři jí překáží v plnění jejích přímých povinností...

„Řekněte mi kód od toho zámku a padejte odsud,“ zavelela.

„Proboha, Eldarová...“

„Kód!“

„Osm-čtyři-devět-čtyři.“

„Díky.“

„Jste sebevrah, slečno.“ Ten světlovlasý na to kápl. Nemám zavolat Colteyovi? napadlo ji náhle. Ve dvou by to bylo jednodušší... vytáhla mobil.

Stále tváří ke dveřím začala vytáčet číslo. Cítila nechápavé pohledy na svých zádech.

„Komu to voláte?“

Otočila se. „Jen...“ Vtom si všimla, jak na ni všichni zírají. Aha, prolétlo Eithne hlavou, barvící lektvar přestává působit, jakmile se moc namáhám. Žluté heroinky.

Radši se znova obrátila ke dveřím. Coltey to furt nebral.

„Jděte nahoru k ostatním,“ řekla tiše čtveřici, stále zády k nim. Tentokrát poslechli bez jakýchkoliv otázek. Prima, měla bych ten démonický pohled zkoušet na studenty, pomyslela si Eithne kysele. Uslyšela vzdalující se kroky a pomalé stoupání do schodů.

„Prosím?“ ozval se z telefonu Colteyův hlas.

„Poslyš, potřebuji tvoji pomoc a hned. Je tu díra v prostoru... Přemisť se prosím ke mně,“ řekla, ukončila hovor a odstoupila asi patnáct kroků ode dveří. Vzápětí se zjevil Coltey, v županu.

„Co? Kde to jsem?“ rozhlédl se.

„U mě v práci,“ odpověděla prostě.

„Copak, objevili jste něco zajímavýho? Jo, vidím, pěkně to svítí rentgenem,“ vydal se Coltey ke dveřím.

„Gammou.“

„To je věc vkusu. Růžová nebo šeříková... Co jste dělali?“

„Prej nic.“

Coltey chvíli pozoroval děj za dvojitým sklem. Pak pravil:

„Takže... zkusíme to ve dvou skrz tohle a potom, když to nepůjde, tak vevnitř. Víš, jak to otevřít? Neriskoval bych se tam přemisťovat.“

„Jo.“

„Fajn. Tři-dva-...“ Eithne rychle přiskočila ke dveřím, „... jedna - teď!“

Soustředili se na trhlinu. Začala se zatahovat, podivná záře mizela, ale ten zvláštní útvar se nehnul z místa. Nesmí ho tady nechat. Nepatřil sem.

„Musíme se zbavit té nudle,“ vyslovil její myšlenku Coltey.

„Tak dovnitř?“

„Jo.“ Odněkud shora zazněly kroky. Eithne rychle namačkala kód, zámek zabzučel, železné tyče vyjely ze zdi a dveře se otevřely. Vkročila dovnitř, v těsném závěsu za Colteyem. Zabouchla dveře a přinutila je zase se zavřít, pro případ, že by ti lidé nahoře směřovali k nim.

„Tak ještě jednou.“

Eithne se snažila myslí odtlačit elipsoid do trhliny. Vzpíral se. Zatlačila víc a ta věc se nakonec posunula podél osy čtvrtého rozměru, pryč. Jakmile už v jejich trojrozměrném světě nebyla (třebaže ji stále viděli), začali stahovat a slepovat prostor. Šlo to jednodušeji, když byli blíž a měli lepší rozhled.

Za minutu laboratoř dostala svůj původní 3D vzhled.

„Teď by mě zajímalo, co to mělo znamenat,“ pravila Eithne.

„Mě taky.“

Chvíli pozorovali zbytkové trhliny a malé nerovnosti prostoročasu. To za nějakou dobu zmizí samo, řekla si Eithne. Ale ten předmět... Udělal to on? Záměrně? A proč zrovna tady? Mohli ho experimentátoři nějak vyprovokovat? Ne že by jejich urychlovač byl nějak zvlášť velký, spíš ho používali jako továrnu na izotopy než na něco jiného.

„Poslyš, Johne... Mamka říkala, že se v pátek stalo něco divného na ministerstvu kouzel, v Odboru záhad,“ začala Eithne opatrně.

„Myslíš, že to bylo něco podobného?“

„Nevím, tam s tím dělají strašné tajnosti. Ale tady to začalo takovým menším zemětřesením a tam prej taky.“

„To je milé,“ ušklíbl se Coltey „čtyři-dé se otevírá jen o pracovních dnech.“

„Co ty víš, možná se tyhle věci děly i včera a předevčírem...“

„A všechno v nějakých laboratořích. Ten Odbor záhad, ten taky něco zkoumá, ne?“

„Jo, ale...“

Někdo tlumeně zaklepal na dveře. Oba shertinové se k nim poplašeně otočili. Bylo slyšet, jak na ně někdo zpoza nich řve, nerozuměli však slovům. Ozval se druhý hlas, zřejmě domlouvající tomu prvnímu. Chvíli bylo ticho. Pak se zapnul reproduktor u kódového zámku.

„Vylezte odtud, vy dva. Nemáte oprávnění se tam nacházet.“

Eithne zmáčkla knoflík, čímž otevřela dveře. Snad poprvé v životě byla ráda, že se na ty dva nově příchozí může dívat shora dolů. A výhružně.

Byli to kouzelníci. Sice se snažili zamaskovat pod mudly, tomu jednomu to ale moc nešlo, a ten druhý měl na sobě celkem padnoucí oblek, ale v oku monokl. Kromě toho, oba dva měli vytažené hůlky. Tak na tyhle dveře Alohomora nefungovalo, co? pomyslela si Eithne jedovatě.

„Ehm...“ protáhl ten s monoklem. Otevřeně si Eithne prohlížel.

„Problém vyřešen,“ oznámila jim, „můžete jít domů.“

„Ne,“ řekl menší, divně oblečený, „to vy půjdete s námi. A povíte nám, kdo vás viděl.“

„Já tady pracuju,“ pravila Eithne klidně, „to smažete paměť všem studentům, co učím?“

„Dobře, tak tedy...“ divný vypadal nervózně, „kdo vás viděl... při práci? A kdo viděl samotnou tu věc?“

„Nikdo,“ zalhala Eithne, přičemž se pevně dívala divnému do očí. Na shertiny nitrozpyt nefunguje. Divný se pod jejím pohledem otřásl.

Monoklovatý znuděně koukal kamsi za její rameno, asi na Colteye.

„Ale... někdo musel vyhlásit poplach,“ nevzdával se divný.

„Utekli, jakmile pochopili, že je něco v nepořádku a zapečetili dveře,“ vyprávěla. „Bylo to tu celkem radioaktivní,“ zachytila nechápavý pohled divného, „no...životu nebezpečné.“

„Aha,“ řekl divný a už byl zticha.

„Potřebujeme vědět, co jste viděli,“ vložil se do rozhovoru monoklovatý, „musíte nás následovat na ministerstvo.“

On asi ví, že mi tam nejspíš bude blbě, zmetek jeden. Eithne se cítila rozhořčená. Vyslýchat nás může i jinde, než na jednom z nejmagičtějších míst Británie. Nedala to však najevo.

„Nemyslím si, že je nutné tam být. Můžete zapsat naše svědectví i tady,“

„Nemáme na to oprávnění, měli jsme jen odstranit Prolnutí.“

„Prolnutí? Čeho?“

„To není vaše věc.“

Eithne tiše soptila. Naštěstí promluvil Coltey:

„Poslyšte, můžete přivést oprávněné osoby i sem nebo někam jinam, na vaše přání. Odvést nás na ministerstvo... by nebylo fér, nemyslíte? Rádi vám popíšeme vše, co jsme viděli. A samozřejmě by nás zajímalo, co to bylo zač, když už jsme s tím měli co do činění.“

Monoklovatý vypadal zamyšleně. „Nemohu vás zasvětit do všech detailů, přece jen to mám zakázané, ale... můžu se zeptat,“ usmál se, „co se týče protokolu, tak ano, je možné ho sepsat mimo ministerstvo, pokud na to je zvláštní důvod.“

Eithne se podívala dozadu na Colteye. Ten na ni šibalsky mrkl.

„Bakere, zůstaňte tady. Já to půjdu zařídit,“ řekl monoklovatý a přemístil se dřív, než Baker stačil otevřít ústa.

„Hmm,“ pravil po chvíli, „mohu se aspoň podívat, jestli tam něco zbylo? Kolega se těmito věcmi ani zabývat neměl,“ dodal jakoby na omluvu. Eithne mu ustoupila z cesty, totéž udělal Coltey. Baker opatrně vešel do laboratoře a pozorně si ji prohlédl.

„Zůstalo tu... trochu zbytkové magie,“ řekl. „Ale jinak – čistá práce.“

„Díky. Jak jste zjistili, co se tady stalo? Mudlové vám asi nezavolali, že?“ ptala se Eithne.

„Máme své způsoby. Po vašem – asi detektory, speciální přístroje, které se pokaždé zblázní, když -“

„Takže se to stalo už dřív?“ chytla ho Eithne za slovo. Byla dneska nějak zlá. Baker vypadal nešťastně.

„No dobře, nemusíte odpovídat,“ dodala mírněji.

„Ne, to nevadí... Jo, stalo se to. A na víc se mě prosím neptejte,“ říkal Baker. „Být po mém, tak vám vyložím celou teorii, ale víte, jak na nás tlačí shora,“ povzdechl si, „a vašemu... vám se nedá mazat paměť. Takže už radši mlčím.“

Několikrát zamával hůlkou a zamumlal nesrozumitelné formule. Eithne i Coltey od něj instinktivně poodstoupili. Baker si toho zřejmě nevšiml. Asi pět minut strávili v soustředěném tichu.

Poté se ozvala dvě prásknutí. Do dveří nahlédl monoklovatý a zeptal se: „Všechno v pořádku?“ Baker přikývl. „Tak dobře, mám tu sekretářku a razítko,“ zazubil se, „můžeme začít. Mimochodem, jmenuju se Ted Smith.“

„John Coltey.“

„Eithne Eldarová.“

„Sean Baker,“ řekl Baker, aby nebyl pozadu.

„Eldarová?“ divil se Smith. „Nejste příbuzná Eldarové ze Styku s mudly?“

„Jo, je to moje matka,“ ušklíbla se Eithne. Smith si hvízdl.

„Nechlubila se, že...“

„Vy byste se taky asi nechlubil,“ pronesla Eithne podrážděně. Smith její tón přešel bez povšimnutí. Sakra, co to se mnou dneska je, myslela si Eithne, oni jsou na mě poměrně milí a já na ně takhle štěkám... Asi jsem furt vedle z té díry v prostoru. Nebo Prolnutí či jak. A toho, že mě viděl Mozer a ostatní. Tak to jsem zvědavá, jak se z toho vysekám. Je to moje chyba, nenechám jim všem přece kvůli mně mazat paměť! Oni si mozkem vydělávají. Ne, prostě si s nimi promluvím a bude to. Nebo můžu předstírat, že se nic nestalo, a oni to nikomu neřeknou. Jo, to bude nejlepší.

Mezitím znovu vyšli na chodbu. Mladá sekretářka po nich s Colteyem nervózně střelila pohledem. „No,“ pravil Smith, který už definitivně převzal velení, „můžeme začít. Kdo bude první?“ obrátil se na Colteye.

„Já,“ řekla Eithne, „byla jsem tady dřív a zavolala jsem mu, aby mi pomohl.“

„Aha. No, takže... Jste připravena psát, Marie?“

Když se pozdě večer vrátila, cítila se nekonečně vyčerpaná. Markéta ještě nebyla doma. To se stávalo často a teď Eithne vlastně byla ráda, že ji nevidí. Měla už dneska dost i bez toho, že vyzradila Smithovi, kdo je Markétina dcera. Stejně by se to dozvěděl, jakmile slyšel její příjmení, vždyť je vzácné. Narozdíl od jeho.

Našla si ten náramek s přežitím pondělka, zacvakla si ho na zápěstí a šla spát.