Další den, o snídani, přemýšlela o tom, co se dozvěděla. Nebylo toho moc, to nikoliv. Smith a Baker jen potvrdili její doměnku, že se na ministerstvu stalo něco podobného, jen bez bíle světélkujícího UFO. Na některých jiných místech, v sobotu a neděli, taky. Nikdo nevěděl, co to bylo ani proč to vlastně nazvali Prolnutí. No vidíte, řekla jim Eithne, nač dělat takové tajnosti, když stejně nemáte mnoho informací? Odpovědí jí bylo mlčení.

Smith včera nejspíš ještě nestihl vyžvanit tu novinku, že je dcera Markéty Eldarové shertinka. V duchu mu vyhrožovala, ať to nedělá i v budoucnu, věděla však, že už to nemůže ovlivnit.

Pomalu si balila do práce. Nakonec, když už nebylo co protahovat, přemístila se do jedné vyhlídnuté k tomuto účelu postranní uličky nedaleko univerzitní budovy.

Příští týden se nic nedělo nebo o tom nevěděla; matka jí ani jednou nepřišla nadávat, a, podle opatrného vyptávání, Smith i Baker drželi jazyk za zuby. Hm, tak to asi jsou slušní chlapi, byla jsem k nim nespravedlivá, myslela si Eithne.

Párkrát navštívila Colteye, povídali si o nedávných událostech, ale nic nového nevymysleli.

Čím dále častěji začala vídat Bottona, který buď prostě pozdravil na chodbě nebo k ní zaskočil do kabinetu, když tam zrovna byla. Většinou se bavili o kvantových počítačích. Eithne se zkusmo optala jednoho teologa (moc se s nimi nepřátelila, už proto, že podle jejich klasifikace by Eithne nejspíš spadala do démonů), jestli Botton chodí i k nim, ten přitakal a dodal, že to tak dělá hodně filozofů. Zmínil náhodou, že je Botton buddhista. Podivila se.

Přesto se cítila divně. Něco se změnilo; už se nemohla tak bezstarostně dívat lidem kolem sebe do tváře. Cyril Mozer viděl její oči. Neznala ty ostatní tři, ale on byl příliš zvědavý na to, aby to nechal plavat, jak naivně doufala předtím. Dokope se pravdy nebo polopravdy, nebo prostě něčeho. Nepříjemného. Eithne připadalo, že vše, co se týká hlubší části její osobnosti, je nepříjemné. Lidé mají světlou stránku a temnou stránku. Eithne se viděla jako velký temný stín obalený trochou světlé kůžičky. Nezasloužila si to, jak ji lidé přijímají. Hlavně mudlové – kouzelníci vždy pocítili přítomnost něčeho zlověstného, něčeho, co jim bralo sílu a život.

To jí jednou řekla matka. Že se cítí jakoby něčím vysátá, když se ji Eithne jen letmo dotkne nebo když k ní sedí příliš blízko dostatečně dlouhou dobu. Nechtěla to přiznávat. Hned nato se rozplakala – a její dcera ji nemohla obejmout, aby ji utěšila. Musely se držet od sebe dál – když sledovaly televizi, seděly na opačných stranách gauče, misku s brambůrky uprostřed, na dosah ruky každé z nich.

Eithne nedokázala popsat své pocity, když tohle uslyšela. Už takových věcí o sobě věděla spoustu – od té záležitostí s duší. Přidalo to jen další špetku do té obrovské prázdnoty uvnitř, co každodenně nosila s sebou. Občas se smála a vtipkovala se studenty, po večerech v barech s kolegy, ale jakmile lidé odcházeli, prázdnota ji naplňovala a někdy, v těch nejhorších chvílích, kdy neměla čím zaměstnat svoje vědomí, se jí začínaly třást ruce a musela se někam rychle posadit a uklidnit. Nebyla to sebelítost – tuto etapu překonala už dávno. Byl to dutý, koncentrovaný a destruktivní odpor k sobě. Neměla sílu se nenávidět – chtěla prostě odejít pryč ze svého těla, stát se někým jiným, zemřít nakonec. Při té poslední myšlence na sebevraždu se jí obyčejně vracela vůle k životu. Nešlo říct „chuť“, prostě vůle. Nemohla opustit Markétu. To by nemusela přežít. Nezasloužila si to. Byl tu ještě Coltey – naprosto stejného druhu, Eithnin stvořitel. Na nějakou chvíli začínala nenávidět jeho, ale moc dlouho to nešlo. Uvědomovala si, že ho k tomu donutili. A Voldemort byl už pod drnem, ten si svoje odpykal. Nebo odpykává; nevěděla přesně, jak je to s peklem.

A teď i ta tenká světlá obálka ji neskrývá před pronikavým, inteligentním pohledem Mozera. Její nelidská podstata už není takovým tajemstvím, které se ze všech sil snažila skrýt nebo se k němu stavět s humorem. Tohle nešlo zakecat nebo zlehčit. Tohle byla tma. Sice nezabíjela lidi a neprokusovala jim krky, ale neměla duši a všechnu škálu lidských citů, jen pár vybledlých barev. Byla horší, než zlo – byla něčím, co ani potenciálně nemohlo být zlým, protože na to nemělo dostatek... vnitřku.

Mozer ji učil ve čtvrťáku. Měla ho tehdy ráda – on ji nejspíš ani ne, ale o takové věci se moc nestarala. Pravidelně se jí stávalo, i když ještě chodila do Bradavic, že ji neměli rádi lidé, které si ona naopak oblíbila – a nešlo o to, že by za nimi dolejzala jako dotěrná fanynka, to zas ne. Prostě... zvykla si, že je jedna z těch divných a nejspíš zlých zmijozeláků, kterými ostatní koleje opovrhovaly. No, ona většina Zmijozelu zas opovrhovala těmi kolejemi a taky si s tím začala, ale za to přece Eithne nemohla. Zmijozeláci se kamarádili většinou mezi sebou, pokud vůbec.

Seděla u sebe v kanceláři a něco si v klidu počítala. Sice měla pocit, že strukturu reality zná jak svých pět prstů, ale ještě jednou se v ní prohrábnout ji docela bavilo a uklidňovalo. Kdybych nebyla shertin, myslela si Eithne v optimistickém rozpoložení ducha, nikdy bych o těhlech věcech nevěděla. Občas mezi kamením a sklíčky reality objevila pravé drahokamy. Vybírala si ty menší – nechtěla k sobě přivolávat pozornost v podobě Nobelovky (byla zajedno s Paulem Diracem, který se jí chtěl vzdát, protože ho děsila představa pronášet nějakou řeč před davem. Eithne k tomu měla ale jiný důvod, který by se dal shrnout do hypotetického rozhovoru dvou kouzelníků: „Haha, slyšel jsi to, Berte, shertin dostal nějakou mudlovskou cenu za vědu!“ „No to mě podrž, Henry, ti mudlové jsou úplně slepí!“). Ty skvostnější pak většinou někomu podhodila, aby jejich myšlenku rozvil, a tak se cítila užitečná.

Někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla Eithne.

Vešel černovlasý kluk, jeden z těch čtyř, co stáli tehdy dole před dveřmi. Měl na sobě červenobílou kostkovanou košili s krátkým rukávem, ne nepodobnou té, co měl Coltey při jejich prvním setkání. Trochu z něj ještě byla cítit radiace. Vypadal nemocně.

„Richard Harp,“ představil se a podal Eithne ruku. Poněkud zaraženě mu s ní potřásla.

„Moje jméno jste si už asi přečetl na cedulce u dveří,“ usmála se unaveně. Nebo spíš tehdy uslyšel od Mozera.

Harp se posadil.

„Chtěl jsem si... promluvit o té události,“ začal s tím, čeho se Eithne nejvíc obávala. „Nemohla byste nám vysvětlit, co to bylo?“

Aha, takže „nám“. Paktují se.

„Nemám ponětí. Můžu jen říct, že se to v poslední době stalo několikrát.“

„Byla jste u toho?“

„Ne, pověděli mi o tom.“

„Kdo?“

„Známí.“

„Máte dobré známé,“ povytáhl obočí Harp. Nezlobil se.

„Mimochodem, věděla jste, že záznamy ze všech kamer byly smazány? Mám jen to, co jsem si sám natočil na mobil, a je to dost nečitelný,“ dodal rychle, zřejmě aby Eithne nenapadlo pustit se do násilné likvidace důkazů.

„Ne,“ řekla. To zcela logicky udělalo ministerstvo.

Harp se nadechl. „Jak jste s tím spojená, slečno Eldarová? Proč jste říkala, že to můžete napravit? A co mělo znamenat tohle?“ Ukázal prostředníčkem a ukazováčkem levé ruky na svoje oči. Vzápětí nejspíš litoval, že poslední otázku nevynechal, přestože ho nejspíš hlodala nejvíc. Byl nervózní.

V takovémto případě si lidé domlouvají schůzku někde odpoledne v kavárně, Eithne to však chtěla vyřešit rychle. Napadlo ji náhodou, jestli její kabinet ministerstvo neodposlouchává. Teď už bylo pozdě. Přinejhorším mu vymažou paměť, no.

Musím rychle něco vymyslet.

Nešlo to.

Všechny varianty byly úplně nevěrohodné. Nebýt těch jejích žlutých duhovek, tak by se ještě něco dalo, tohle ale byl těžký kalibr.

Harp se trochu nachmuřil, jak tam už asi deset vteřin seděla a hypnotizovala protější roh. Nemohla nic vymyslet. Ni dřív, ni teď. Lhaní jí nikdy moc nešlo.

„Dejme tomu, že... umím měnit realitu a někteří o tom ví a -“

„Měnit realitu?“

Chvíli na sebe zírali beze slova.

„Jako celou?“ pokračoval Harp už klidněji. Zřejmě si myslel, že si z něj Eithne utahuje.

„Ne. Částečně. Podívejte se nahoru,“ pobídla ho.

Podíval se. Trhl sebou tak, že podskočil na židli, avšak nevydal ani hlásku. Pomalu převedl oči na Eithne a pak zpátky na strop.

„To jste udělala vy?“

„Jo.“

Strop byl průhledný. V kabinetu nad nimi nikdo nebyl, avšak nad hlavami Harpa a Eithne se vznášel nábytek a květináče. A taky lustr. Obrysy stropu se však daly odhadnout. Vypadal, jako kdyby byl ze skla – jen s nekonečně menším zkreslením.

„Vždycky jsem byl proti nadpřirozenu,“ řekl Harp ohromeně, „ale vy jste mě dostala. Jak jste -“

„Nevím. Nemám ani zdání. Prostě si představuju, jak se mění vlastnosti hmoty a co přesně se musí změnit a ono se to stane...“ Harp ji nepřerušoval, „Tam dole jsem... zkoušela zatáhnout tkáň prostoročasu a sešít ji, protože byla očividně roztržená, ale skrz ty dveře to nešlo. Radiace mi neškodí,“ dodala ještě. Mezi řečí vrátila strop do původního stavu.

Harp seděl a zíral do prázdna.

„Jdu se opít,“ řekl nakonec. „Chcete se mnou? Mi ještě povyprávíte.“

„Jsou teprv dvě odpoledne.“

„Nasrat,“ mávl rukou. Zřejmě se přestal ovládat, oči se mu leskly. „Člověk si myslí, že zná svět, kde žije, že se zbavil té zpropadené Ananke, že jsou jisté neměnné zákonitosti jako příčina a následek, a vy -“

„Omlouvám se. Nechtěla jsem,“ pravila Eithne tiše.

„Vy za to nemůžete. Může za to sám fakt, že existujete. Že něco takového je možné.“ Eithne se rozhodla nebýt krutá a neříkat mu, že je toho možné mnohem víc. Že existují ještě kouzelníci... I když by asi neviděl žádný velký rozdíl mezi nimi a ní.

„Jdem. K Osmi strakám,“ řekl Harp, vstávajíc ze židle. „To tu bez nás snad přežijou.“

Eithne se taky zvedla. Neměla už dneska moc práce. A i kdyby měla, nemohla Harpa v tom nechat samotného. Nejspíš se potřeboval někomu vypovídat. Proti ní nic neměl – to bylo dobře.

U Osmi strak téměř nikdo nebyl. Pro ten nevelký houf návštěvníků však oni s Harpem museli naskýtat zajímavý pohled: malý hubený chlap a dlouhá vychrtlá ženská, oba s nachlup stejným depresivním výrazem ve tváři. Sedli si vedle sebe na vysoké židle bez opěrátka, u stolku podél stěny . Když jim přinesli první piva, přiťukli si navzájem a z nějakého náhlého popudu i se zrcadlem, které měli před sebou.

„Svět se zbláznil,“ hodnotil to Harp. „Nejste náhodou nějaký mimozemský kyborg nebo tak nějak?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Nevím,“ pravila Eithne, „nejspíš ne.“

„No, nemusíte o tom vědět. Možná používáte nějaký nový technologický princip.“

Eithne se zamyslela. „Asi. Ale umím toho fakt hodně. A největší problém je v tom, kde vůbec nacházím energii.“

Harp se nevesele zasmál. „Zákony zachování v čudu?“

„Možná ne, to příliš dobře fungují mimo mě. Vždycky jsem si představovala takový... sklad baterek někde v paralelním vesmíru, odkud čerpám. Nebo docela často beru energii z nějakého jiného místa a přenáším ji tam, kam chci.“

„Hm,“ řekl Harp a zapil to.

Shertinové se špatně opíjejí. Zato Harp, pokud si vytyčil takový cíl, se zřejmě opil snadno, protože na to nebyl zvyklý. Mezi pátým a šestým pivem a po jednom panáku whisky začal mlet něco o stínech, které se vracejí a hlasech, jichž se zbavil, ale teď příjdou zas. Moc to nechápala, ale snažila se mu pomoct, protože byl v bídném stavu. Reakce mudlů na magii byla různá, avšak nečekala takovou depresi a náznaky halucinací. I když... možná, že to chápala. Možná.

Naštěstí Harp nebydlel daleko, takže ho tam mohla odvést. Otevřela mu dveře, jelikož by se nejspíš nebyl schopen strefit v polostínu klíčem do zámku. Doma se už o sebe mohl postarat sám.

Eithne se nechtěla vracet domů, proto se vydala bloumat potemnělými ulicemi. Ještě nebyla noc – Harp s tím pivem začal brzo.

Necítila nic, bylo to ale teskné nic. Nedívala se na cestu ani na lidi, co míjela. Myšlenky jí vířily v polévce vědomí jak rozvařené brambory. Byl to hloupý, rozostřený stav. Několikrát se zastavila, aby v sobě potlačila touhu maniakálně se rozesmát, beze zjevného důvodu. Pak se zase mírně shrbila a pokračovala v cestě, ruce v kapsách.

Rozsvítily se pouliční lampy. Eithne právě šla po nějakém chátrajícím sídlišti. Míjela temnou mezeru mezi domy, když odtamtud náhle něco vyskočilo.

Uhnula, pootočila se na podpadku a rozhlédla.

Stín, neforemný jako obláček temného kouře. Byl nasáklý magií. Vydal se proti ní.

Ve zlomku vteřiny zmizel, protože Eithne splaskla prostor, který ho obsahoval, na Planckovu délku.

Obrátila se k mezeře mezi domy. Byly tam popelnice. A postava s hůlkou, v tmavém hábitu.

„Avada Kedavra!!“ zaječela.

Eithne změnila dráhu paprsku tak, aby se obrátil proti čaroději. To zjevně nečekal. Vlastní kouzlo ho minulo o vlas; uskočil do nitra uličky a vyslal další kletbu.

Eithne se s ním nehodlala párat. Přemístila se za záda útočníkovi, hezky ručně mu vyrazila hůlku a sevřela loket kolem krku. Útočník, hubený šedivějící muž kolem čtyřiceti, se jí snažil vytrhnout, avšak čím déle ho držela, tím více slábl magicky i fyzicky. Po dvaceti vteřinách tichého souboje se nakonec přestal vzpírat.

„Co byste si přál?“ zeptala se Eithne kousavě.

„Co... jste... zač?“ prochraptěl útočník.

„Na to se ptám já vás. Vy jste mě chtěl zabít, co?“

Útočník polkl.

„Vždycky jsem myslela, že nájemní vrahové mají lepší výcvik a způsoby. A v žádném případě nepodceňují předběžný výzkum.“

„Nejsem... nájemný vrah. Dělám to poprvý, jasný? A vůbec, řekli mi, že nejste čarodějka!“

„Aha. A vy jste si myslel, že to znamená, že jsem mudla, co?“

„No...“

„Jste idiot. Kdo vás poslal?“

„Zadlužil jsem se jednomu chlápkovi... Leroy, hnusák jeden. On mi nabídl tenhle kšeft, samozřejmě že jsem nechtěl, ale donutil mě, mám rodinu...“

„Ticho. Neznám žádného Leroye, pokud to není přezdívka.“

„On říkal, že mu to někdo poručil... “

„Kdo?“

„Nevím! Zaslechl jsem to náhodou!“

„Tak dobře... řekněte mi, kde ho můžu najít.“

„Ne, to ne, zabije mě, když to zjistí!“

„Postarám se o to, aby ho zatkli,“ pravila pomalu Eithne, „a vy se prostě půjdete někam schovat, ne?“

Neodpověděl. Místo toho se zavrtěl.

„Prosím... přestaňte dělat to, co děláte,“

„Co že dělám?“ zeptala se Eithne, i když takřka současně jí to došlo.

„Berete mi -“ přerývaně se nadechl „Berete mi sílu.“

„Když mi povíte, kdo je Leroy a kde ho najít, pustím vás.“

„Říkal jsem, že nemůžu, že...“

„Tím pádem vás odvedu na ministerstvo,“ pravila Eithne a než útočník stihl cokoliv namítnout, přemístili se.

Zjevili se v hale u fontány. Když na sebe upoutali dostatek pozornosti, a že to netrvalo dlouho, Eithne nahlas řekla: „Tenhle chlápek se mě pokusil zabít. Zavolejte bystrozory nebo tak něco.“

Horečka jí pulzovala tělem. Začala se cítit blbě už od první vteřiny, kdy se tu objevila, a nevolnost stále narůstala. Musí to vyřídit rychle, jinak omdlí.

Než se objevili bystrozorové, povolila stisk a útočník se vyprostil. Jeho hůlku však držela skrze rukáv ve své levačce a nehodlala mu ji dávat, takže se nemohl přemístit pryč. Kromě toho, několik přihlížejících na ně mířili svými hůlkami, jen tak pro jistotu.

Přiklusali k nim dva muži ve stejných hábitech. Jeden byl vysoký a kudrnatý, druhý střední postavy a rozčepýřeně černovlasý. Potter, pomyslela si Eithne, když si všimla charakteristické jizvy.

„Hůlky, prosím,“ obrátil se na Eithne kudrnatý. Byl poměrně mladý.

Eithne mu mlčky podala tu útočníkovu, přičemž se bystrozora snažila nedotknout.

„Ehm... a ta druhá?“

„Nemám,“ pokrčila Eithne co nejlhostejněji rameny. „Myslím, že ta jeho bude stačit, poslední zaklínadlo bylo Avadou.“

„Ale jak -“

„- jsem se přemístila? To vám vysvětlím někde jinde,“ vrhla kosý pohled na shromážděné obecenstvo. Potter si už odváděl útočníka. „Můžeme jít?“ zeptala se kudrnatého nejistě. Měla dojem, že se musí trochu kývat, i když jenom stála...

Ve výtahu se jí spustila krev z nosu. Rychle si přitiskla kapesník k obličeji a odmítala průběžně nabízenou pomoc v podobě kouzel na zastavení krvácení.

Dorazili do něčí poměrně velké kanceláře. Za oknem pršelo. Třebaže to nebylo pravé okno, samozřejmě.

Eithne se zhroutila do židle. Bylo to ještě horší, než si myslela - bolelo ji naprosto všechno, měla horečku a dojem, že se každou chvíli pozvrací.

„Tak co je s vaší hůlkou?“ ptal se tentokrát Potter. „A opravdu nechcete pomoct..? Máme tu pár léčitelů.“

„Ne, díky, oni by mi asi nepomohli,“ řekla Eithne skrz kapesník. Krev podivuhodně trochu ustala, takže jí aspoň bylo rozumět. „A hůlku nemám žádnou. Tedy kdysi jsem měla, ale od jisté doby nepotřebuju.“

„Eh... nechápu, promiňte.“

„Jsem shertin,“ řekla prostě. Žádná reakce, nepochopení nezmizelo. Jak to, že ti dva z Odboru záhad hned věděli, která bije, zatímco bystrozorové jen kulí oči? „To je... druh magických bytostí. Nevím, zeptejte se někoho, kdo se v tom vyzná. Hůlku nemám a musíte se s tím smířit.“

„Hm... No dobrá, tak nám povězte, co se stalo.“

Krátce vylíčila celou událost na sídlišti. Předběžně vyslechli i útočníka (mimochodem se jmenoval Gordon Butler). Chvíli se vzpíral, ale nakonec vše potvrdil. Nezapoměl však udělat důraz na tom, že ho k pokusu o vraždu donutili vydíráním a vyhrožováním jeho rodině, a že bude velmi rád, když toho sviňáka Leroye zatknou.

„Ehm... paní Eldarová?“

„Slečno.“

„No tak slečno... teče vám krev z očí,“ informoval ji kudrnatý. Už toho fakt mám dneska dost, pomyslela si Eithne, chci domů.

„V tom případě,“ opatrně vstala, „mohu už jít? Nic dalšího vám zatím nepovím. Jestli si ještě na něco vzpomenu, napíšu vám.“

„Ovšem,“ Potter se na ní díval soucitně. „Podepište se tady dole,“ přisunul jí papír, asi protokol. Udělala, co řekl. „Pokud budou ještě nějaké další otázky, kontaktujeme vás.“

„Děkuji. Nashledanou,“ rozloučila se a vyšla na chodbu. Mohla jsem se jich zeptat, zda se nemůžu přemístit rovnou z kanceláře, pomyslela si vzápětí. Teď budu muset dolů, abych dodržela pravidla slušného chování a možná ještě něco jiného. Sakra.

Nakonec se bez větších problémů vrátila domů. Rovnou si lehla na gauč a čekala, až nevolnost, způsobená přebytkem magie, pomine. Po chvíli vstala, namočila si ručník a obtočila kolem hlavy – výborně to pomáhalo na zbytkovou bolest.

Novinky se na ministerstvu šíří rychle; Markéta se vrátila dřív, už v devět, a hnala se kontrolovat, zda je její dcera v pořádku. Eithne jí ještě jednou převyprávěla celou událost (vynechala jen, jak se dostala na ono staré sídliště, rozebírat Harpa rozhodně nehodlala).

„Promiň,“ řekla nakonec, „teď budou vědět, kdo jsem.“

Markéta mávla rukou, jako že se tím nemá zabývat. Určitě jí to je nepříjemné, myslela si Eithne, jen to nedává najevo.

„Zajímalo by mě, proč tě chtěli zabít a jak tě našli?“

„To kdybych tušila...“

Přesně, jak ji mohl najít? Nikdy dříve na tom sídlišti nebyla a neplánovala tam jít. Butler měl na sobě hábit, takže ji těžko mohl nenápadně sledovat – nebo byl nějakým způsobem neviditelný? A proč tedy útočil z postranní uličky a nepustil jí rovnou Avadu do zad? To nešlo dohromady. A co měl znamenat ten magický černý obláček? Byl vůbec Butlerův, i když vyskočil odtud, kde stál? Každopádně o něm musel něco vědět, protože nezačal útočit dřív, než onen stín zmizel, stlačen Eithne do bodu.

„Poslyš... toho chlapa asi propustí,“ pravila opatrně Markéta.

„COŽE? Za pokus o vraždu?!“ vyjekla Eithne. „Mají vůbec mozek? Vždyť se může vrátit a zkusit to znova!“

„Ano, ale jeho právník namítá, že de jure by to nebyla vražda, protože jseš... víš co...“

„On má právníka? Kde na to sehnal prachy? A jaký sakra de jure?!“

„Nevím,“ Markéta se tvářila nešťastně, „asi mu půjčili známí nebo rodina... Nebo to byl takovej ten právník zdarma. A... v zákoně píšou, je to strašně blbej zákon, já vím, a měli by ho změnit, ale je tam napsáno, že zabití neživého není vražda. Podle definice.“

„To je diskriminace.“

„Ano, je.“

„A ke všemu, zprvu nevěděl, kdo jsem.“

„Řeklas jim to?“

„Ne. A ani... nemohu to nijak dokázat.“

„Ale jo, veritasérum a chvilka trpělivosti. To oni umí, neboj.“

„Hm. Potřebuju kontaktovat bystrozory...“

„Kdo vás měl na starosti?“

„Potter a toho druhého neznám,“ odpověděla Eithne, „ale byl mladý a kudrnatý.“

„Lindsay, asi. Pracují spolu.“

„Dobře, tak zítra jim pošlu sovu. Ale tam k vám na ministerstvo už ani nepáchnu,“ informovala Markétu, „to stačilo. Ať si sjednaj schůzku někde jinde, třeba v Londýnském parčíku. Pokud mě vůbec budou chtít vidět.“

Dálnice. Byla dostatečně daleko, ale Lloyd Lindsay stále slyšel její hukot, na pokraji dunění. Kdovíproč ho to uklidňovalo. V dětství se mu zdávalo o obrovských liduprázdných městech, osvětlených tisíci halogenových lamp. Bílé záře vitrín protínaly tmu jako ostrůvky vakua; obchody postrádaly zboží, bledé manekýny stály v neměnných pózách. A na hranici slyšitelnosti - hukot, jenž vám rozechvíval každý nerv v těle. Až později si uvědomil, že je to zvuk dálnice. Od té doby ho vyhledával; a vyhledával taky blikající halogenky a neon, svítící do noci.

Seděl v ošoupané kavárně ve druhém patře starého, kdysi obytného, domu. Až na dvojici v rohu byl jediný návštěvník. Dobře se mu tady přemýšlelo.

Případ, se kterým se setkal dneska, byl poněkud divný. Zaprvé, naskakovala mu husí kůže z té údajné oběti pokušení, Eldarové. Vypadalo to, jako kdyby se kolem ní ztrácel obvyklý svět, a místo toho ho nahrazoval jiný, ostřejší a cizí. Určitě to nedělala schválně, vzhledem k tomu, v jakém stavu byla, když přišla k nim. Zeptal se koleg na shertiny a dozvěděl se, že prý je svět potřebuje k tomu, aby se nerozpadl na cucky, že podobně jako mozkomorové nemají duši a, co víc, nesnáší abstraktní magii. Něco z mozkomora na té naší slečně určitě je, pomyslel si Lloyd.

Zadruhé, Eldarová povídala něco o tom, že před samotnou Avadou Butler vypustil mihotavý černý stín, již ji zprvu napadl. Butler potvrdil, že ho viděl, ale dušoval se, že nebyl jeho a že ho zprvu považoval za klam zraku. Opravdu velmi rychle zmizel, řekl. To proto, že jsem ho zneškodnila, odpověděla Eldarová, jinak by se vrhl proti mě. Jak jste ho mohla zneškodnit, když jste nevěděla, jakého je druhu? divil se Harry. Uškrtila jsem ho prostorovou smyčkou, vysvětlovala, šlo to, protože byl nehmotný. Z toho ani Lloyd, ani Harry nebyli moudří, pečlivě si to však poznamenali.

Lloyd tušil, že Butler toho o zmíněném jevu ví víc, ale z nějakého důvodu o tom nechce mluvit. Bojí se? Čeho? Svého zaměstnavatele Leroye už asi ne, když nakrásně vyložil, kde se zdržuje a kde ho bystrozorové hned na to zatkli za přechovávání zakázaných artefaktů černé magie a za vydírání. Na otázky, proč přinutil Butlera zabít právě slečnu Eldarovou, zarytě mlčel. No nic, veritasérum jim obojím zítra rozváže jazyk; u této procedury musí být přítomni právník vyslýchaného a jisté další osoby, které nemohli tentýž den tak rychle sehnat.

Dopil čaj. Byl neskutečně hnusný, ale Lloyd v něm nacházel jakési masochistické potěšení. Už za něj zaplatil a tak se teď jen pomalu sebral a odešel.

Eithne věděla, že není zas tak strašně mladá. Koneckonců, bylo jí třicet dva, a většina jejích vrstevníků měla rodiny a kupu dětiček. Ona byla sama a taky nejspíš navždy zůstane. Občas ji to hlodalo, avšak se těch myšlenek naučila zbavovat. Nemůže milovat, nemůže mít děti. Tečka.

Proto se taky nechtěla odstěhovat od matky – představa, že by musela žít o samotě a nikdo kolem by neměl zdání o jejím tajemství, ji děsila. Viděly se jen večer a o víkendech – ráno Eithne odcházela dřív než Markéta vstávala. Občas se samozřejmě hádaly, hlavně proto, že Eithne měla neustále pocit, že se k ní její matka chová shovívavě, jako k nemocnému dítěti. Na to rozhodně nebyla zvědavá – vždyť měla víceméně dobrou práci a respekt u mudlů.

Taky občas přemítala, co bude dělat, když její kolegové zestárnou a ona se nezmění. Coltey byl o něco starší než Eithne a vypadal stále jako dvaadvacetiletý. V kouzelnické literatuře bylo zmíněno, že shertin nezemře, dokud není zabit úmyslně nebo v nějaké nehodě. Zkrátka, neumírají na stáří.

Nebo se ho nedožívají a autoři knih si to vyložili jinak... Jak často se shertinům dějí životunebezpečné nehody? V těch vesnicích, co žili, asi měli docela klid. Takže opravdu jsou věčně mladí; o šedivějících shertinech nikdo nic nevěděl.

Eithne si nebyla jistá, jestli je to dobře nebo ne. Mudlovští transhumanisté by si dali useknout obě nohy, jen aby měli takovou nesmrtelnost, ale ti taky většinou nevěřili na posmrtný život.

Když jste nesmrtelný mezi nesmrtelnými, je všechno fajn. Když mezi smrtelnými... jsou tu jisté problémy, které musíte vyřešit. Ale, koneckonců, vždycky může odejít do nějaké shertinské vesnice a ukecat tamější obyvatele, ať ji přimou mezi sebe. Tím se naplní první, fajnový scénář.

Z nějakého důvodu si na tyto své nedávné myšlenky vzpomněla, když další den ráno, v pátek, posílala sovu, jak slibovala matce. Odpověď dorazila obratem – řekli, že na všechny zmíněné otázky se dnes Butlera zeptají a že ji budou průběžně informovat, jak probíhá pátrání.

Po vyučování schválně zašla na středisko, aby vyhledala Richarda Harpa. Nebyl v práci; řekli jí, že si vzal dovolenou na dva týdny. Eithne byla zvědavá, jestli je hodlá prochlastat nebo se obrátit na psychologa. Poslední scénář by se jí nezamlouval: čím méně se mezi mudly šíří informace o magii, tím líp. Chvíli přemýšlela o tom, jestli za ním má zajít, avšak zdržovat se v neznámých končinách vzhledem ke včerejším událostem jí nepřipadalo bezpečné. Zjistila si tedy Harpovo číslo a zavolala mu.

Podle hlasu zřejmě statečně bojoval s kocovinou, ale jinak byl v pořádku. Rozchodí to, pomyslela si, už není malej.

Vrátila se domů dřív. Nic nebezpečného se nestalo. Dokonce našla nějaké jídlo v lednici.