Konečně doma...

Ginny už na mě čeká u dveří, docela by mě zajímalo, jak vždy ví, kdy dorazím. Normálně bych se ani nedivil, přemístění se obvykle přeslechnout nedá. "Ahoj miláčku" vítá mě, "jak jsi se dnes měl?"
"Vlastně to docela šlo, i když se zase řešily obletníky." Ginny se málem rozesmála, "To se ale dalo čekat, vždyť už je přece používá každý."
No, to se tedy trefila, není sice jasné, nakolik se o jejich vynesení z ministerstva zasloužil George, ale rozhodně je pořádně vylepšil. Vlastně se dá říct, že jejich prodej přesáhl zisky ostatního sortimentu Kratochvilných kejklů, a to už je co říct.

Není divu, oproti těm původním už není potřeba používat kouzlo na složení vlaštovky (případně šipky a kdo ví, jak je vlastně dnes nabízí), nepotřebujete brk na napsání odpovědi, protože ji obletník napíše sám a klidně vaši odpověď odříká vaším hlasem. A to nemluvím o dalších funkcích, po pravdě mě George docela vyděsil ukázkou obletníku který pohodlně unesl bombu hnojůvku, byť prý může přenášet i další a voňavější věci.

"Tak to je právě ten problém," odpovídám s úsměvem, "dokud přiváděly k šílenství jen školníka a pár učitelů v Bradavicích, tak se to ještě dalo. Jenže teď už je spousta kouzelníků začala používat místo sov a mudlové zas tak hloupí nejsou."
Teď už se Ginny s konečnou platností rozesmála: "Doufám, že je někdo nezkusil začarovat kouzlem na odpuzování mudlů?"
"No, právě že zkusil a prodal  pár set kusů v Příčné ulici, jen zatím nevíme kdo a ministerstvo z toho velkou radost nemá. George s tím naštěstí nemá nic společného, zrovna v tu dobu zkoušel novou verzi, která je začarovaná kouzlem neviditelnosti."
"A následky?"
"Vlastně to nebylo až tak vážné, pár malých havárií a mudlové před obletníky prchali na všechny strany," odpovídám Ginny už trochu vážněji, "ale i tak se to bude muset řešit. Nakonec to snad vyřeší prodej těch neviditelných."

Pak jsem Ginny ukázal dopis od bratrance, docela ji překvapil, i když spíš tím, že vůbec dorazil. Také tím, že ho dřív nenašly děti, zdá se, že branku používají opravdu docela často. Ginny to samozřejmě musí vědět, branka reaguje jen na hůlku. Ale v tu chvíli mě vyvedla z omylu, protože děti domů rozhodně moc často pouštět nemusela, a přesto tu zadní branku používají docela často.

Tohle mě opravdu docela zarazilo, tedy ne ty hůlky, ale: "Ginny, jak vlastně víš, že tamtudy chodí tak často?"
Trochu se začervenala: "Vím, že jsem ti to měla říct už dřív, ale mám pro tebe dvě překvapení..."
"Opravdu? Já sice vím, že u Weaslyů jsou dvojčata tak nějak běžná..."
Znovu se rozesmála, "Tak tohle překvapení to opravdu není, snad příště," dodala s trochou škodolibých ohníčků v očích.
"Po pravdě bych ti chtěla něco ukázat, něco, s čím si už nějaký čas po chvilkách hraju."

Tak ona tomu říká hraní, spousta létání po knihovnách, návštěvy čarodějek a tak dál.
Ginny pomalu přešla k pracovnímu stolu, který stál na pomezí kuchyně a obývacího pokoje a vlastně se jen podle něj dalo poznat, kde začíná která místnost. Občas jsem u něj sedával já, ale poslední dobou si ho zabrala Ginny.
Nad stolem je pověšená malá památka na Bradavice, kouzelnická perokresba hradu s nejbližším okolím. Na obraze se ženou nečetná oblaka a občas můžete spatřit někoho z žáků či učitelů a slunce z obrázku jakoby osvětlovalo dva lesknoucí se galeony zasazené do jeho rámu. Najednou jsme oba trochu zasnění a rozmluva jako by byla zapomenuta. Vzpomínky zakleté v obrázku nás přitiskly do těsného objetí a nedovolily našim tělům a rtům odloučení. Teprve po chvilce, po dlouhé, ale nádherně ubíhající chvilce se dokážeme odtrhnout. Ale jen na chvilku, úžasný okamžik ještě neskončil a hluboké hnědé oči mě vtáhly do dalšího objetí...