Překvapení
"Tak tohle mělo být to překvapení?"
"No, vlastně ani ne," odpovídá mi Ginny, "už jen proto, že to překvapilo i mne."
V tu chvíli mě napadá, že to nemusí být úplně pravda, svetr v barvách Nebelvíru byl jen malou překážkou a dál už nebylo nic, žádná část oděvu, která by mohla utrpět škody. To já jsem dopadl hůř, několik rozhozených knoflíků jiskří na koberci a dokazují marnost boje proti síle vášně.
Ginny se ještě trochu protáhne: "Kde jsme to vlastně skončili?"
Před očima si přehrávám průběh uplynulých okamžiků, minut, nebo... Ručičky hodin dosvědčují, že od společné vzpomínky při pohledu na Bradavický hrad uplynula už skoro hodina.
"Sníš?"
"Teď už ne, ale ještě před chvilkou bych si tím nebyl jistý," odpovídám. "Vlastně jsi mě chtěla něčím překvapit a po tomhle už nevím, jak se ti to může ještě povést."
Ginny se pomalu zvedá a podvečerní slunce jí rozzářilo vlasy do tisíců plamínků: "Takhle asi ne, ale překvapení dnes ještě nekončí" a s mírným předklonem zvedá z koberce svetr. Jen ten svetr, všechno ostatní krátkým švihnutím hůlky posílá na krátkou pouť do prádelního koše. Trochu bez dechu sleduji každý její pohyb a při té nádheře mi jen velmi pomalu dochází, že všechno ostatní znamenalo i moje oblečení. Probírá mě až ťukání knoflíků o podlahu, jak se marně snaží sledovat košili.
Moje hůlka se asi za oblečení nepovažuje, takže zůstala způsobně ležet. "Accio kalhoty," bouchnutí dvířek mi naznačuje, že kouzlo nějaké našlo. Ginny mě samozřejmě tak trochu pobaveně sledovala, hlavně když jsem rozptylován jejím pohledem kalhoty nechytil. Takže mi ušla chvíle, ve které se otočila ke stolu a najednou seděla jako způsobná školačka. No skoro, málokterá způsobná školačka by u stolu seděla jen ve vytahaném svetru.
"Už tě nic nerozptyluje?" Na tenhle dotaz se nedalo nic říct, a tak se jen opírám o stůl a marně se snažím zabránit očím, aby klouzaly pohledem, kam nemají.
"Takže se vrátíme k tomu překvapení?"
"Souhlasím," odpovídám jí a jen tiše poslouchám.
Tak mi Ginny vypráví o tom, jak zkoušela zjistit, jakým způsobem vlastně funguje plánek Bradavic od Pobertů. Nepřekvapilo mě, že se jí to nepovedlo, Pobertové se dost důkladně zabezpečili. Ale pak ji napadlo něco jiného, soustředila se na onu perokresbu Bradavic, ta vlastně nebyla vůbec chráněná, a tak brzy přišla na to, jak udělat podobný obrázek. Ale to bylo pořád málo, zjišťovala, jak se dají udělat kouzelnické mapy, navštívila výrobce lotroskopů i další, někdy dost podivná místa.
Pořád netuším, co tím všechno sleduje a kdy s vyprávění skončí. Nakonec hůlkou zlehka poklepala desku stolu, musí být důkladně očarovaný, protože se na něm ukázal list pergamenu, nebo to tak aspoň zpočátku vypadalo. Při bližším pohledu rozpoznávám, že se na desce jen přeskupily a
zesvětlily léta dřeva a jakoby z hloubky se pomalu vynořuje obraz. Nejdřív to nebylo poznat, ale po chvilce rozpoznávám mapu dost širokého území kolem našeho domu. Chvíli váhám, zda to není Pobertův plánek začarovaný do stolu, ale ten zobrazuje okolí Bradavic.
"Už víš, proč alespoň zhruba vim, kde jsou zrovna děti?" Trochu nechápavě sleduji prostředek mapky a najednou mi to dochází, uprostřed mapy naprosto jasně vidím nás dva. Sice jen v podobě schématických značek, ale popisky mluví jasně o nás. Kousek dál další značky ukazují sousedy a... "Tak už vím, kde se schovávají děti." Ginny se na mě usmívá a hůlkou ukazuje na malý nápis oznamující, že se nachází v místě nazývaném Malé doupě. Vidím naznačení stěn a vzpomínám si, že v těch místech je stará děravá bouda na okraji kouzelnického palouku v lese, kde se občas konají soutěže místního spolku Kouzelnických her. Je mi jasné, proč se scházejí právě tam, palouk i okolní lesík je chráněný kouzlem na odpuzování mudlů a kromě již zmíněných akcí tam vlastně nikdo nechodí. Při bližším pohledu na mapce kolem lesíku vidím malé kolečko a marně uvažuji, o co by mohlo jít.
Po dotyku hůlkou mám jasno, z kolečka po dotyku hůlkou začal vybíhat jakoby pásek pergamenu se zápisem použitých formulí. Začal jsem text pečlivě sledovat, a tak mi něco uniklo, u Malého doupěte něco probliklo, ale kvůli soustředění jinam jsem nedokázal zaregistrovat, o co šlo. Ale protože mě zaujal další výklad funkcí začarovaného stolu a v doupěti se nic nedělo, tak jsem to bliknutí alespoň prozatím pustil z hlavy.
Pomalu jsem začínal chápat, kolik ten stůl musel dát Ginny práce a to všechno při starostech o chod domácnosti. Vždyť v okolí domu dokázal nahradit lotroskop a fungoval dokonce o něco líp, hlavně díky zobrazení přímo na mapě. Dokonce mi prozradila, že funkci lotroskopu zkoušela právě na dětech, především James byl dokonalý. Stačilo jen trochu zvýšit citlivost a stůl cinkal jako zvonkohra. Dokonce mi to i předvedla, kolečko zobrazující Jamese na mapě začalo současně s cinkáním problikávat a po chvilce ho napodobily i značky zbývajících dětí...
No, ne že bychom takový vývoj nečekali, ale naštěstí to netrvalo dlouho a značky byly zase jako předtím. Cinkání ovšem neustalo a tak jsem na mapě začal hledat dalšího "lotra". Netrvalo dlouho a našel jsem ho, tedy ji, vedle sebe. Opět mě překvapila, nebyly to jen škodolibé ohníčky v očích, ale také zašustění svetru, který dopadal kus od nás na kuchyňský stůl.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ