Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Smyčka od Birute
[Komentáře - 4] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Varování: Chaos

Jiné rytmy to zkouší. Nemají ale šanci.


Pravidelný dusot nohou po kovových schodech.
Zoufalé bušení na dveře nebo křik, případně v kombinaci.
Neodbytné, vlezlé bušení srdcí, které se nakonec ukáže být docela odbytné. Nebo v jiných případech ta ztichlá setrvačnost, s jakou někdo uvízne na prahu a čeká na další úder, který nepřijde. Od toho budou ty překvapené výrazy a zděšení v očích.
Pak tu máme plácání, kterým odměňují vaše plácání. Je to… neuvěřitelné… půvabné… neodolatelné. Vlastně ne. Tahle slova to nevystihují. Ani zdaleka ne. Z daleka ne. Jsou vlastně dost mimo. Stejně jako oni. Můžete jim nakecat cokoli a oni se usmívají, všechno odkývnou, budou zvedat preference a sami nevědí proč. Úžasný materiál. Už vím, proč tohle místo tolik miluje.
 
A pak jsou rytmy, co svou šanci měly a geniálně ji projely, na celé čáře. Je to něco, co si musíte vychutnat, protože je to delikatesa galaktických rozměrů.
Změna dýchavičného hýkání ve vytrvalé dunění. Srdce. Srdce. Z mírně zmateného chaosu vytvořit stroj na výrobu chaosu ve velkém. A chtělo by to přemalovat. Nebo aspoň změnit nasvícení. Červená? A vyždímat z té staré bedny co to dá. Srdce. Srdce. Lahoda. Jenže ono to nestačí. Je to takový menší triumf. Předkrm.
Musíme zařídit další chod, zlatíčka.
 
Anebo jejich hlásky. Sem tam přijde chvíle, kdy vás ta dětská dikce prostě dostane. Když ty malé mršky držíte v rukách a ujišťujete je, uklidňujete je: „Už to dlouho nepotrvá a budeme si moct vyhrát, děťátka!“ Na tom největším hřišti. Už jsem ten materiál chválil, ne?
 
Jenže přes všechnu roztomilost a obrovský potenciál to nestačí. Chce to něco sofistikovanějšího a ostřejšího. Něco geniálně zábavného. Něco, co vás požene vpřed spolu s krví bušící v bubíncích, co vás bude inspirovat a nutit stisknout spánky vší silou. Spánek… a vy si řeknete: „To je ono!“ A na rtech se vám objeví obzvlášť okouzlující úsměv. Nastal čas pro změnu profese.
Kdo téhle zemi vlastně velí?
 
„Nevím, jak vám mám poděkovat,“ rozplývá se stařík. Je mu sice kolem místních šedesáti, ale vypadá na osmdesát s tím svým uštvaným výrazem a prořídlými vlasy. Stisk ruky. Takové to gesto člověka, co to myslí upřímně a vážně, a vy máte co dělat, abyste nevyprskli. Místo toho vlídně (a skoro upřímně a vážně) prohlásíte, že to nestojí za řeč. Jenže on si nedá říct.
„Nadosmrti budu vaším dlužníkem.“
Ta formulace je jednoduše kouzelná.
„Prosím vás, to by na mém místě udělal každý.“ Dobrosrdečné mávnutí volnou rukou.
„Zachránil jste mě. Zachránil jste celou mou rodinu. Opravdu nevím…“ Stařík ne a ne ruku pustit, ovšem po družném poplácání po rameni, stisk uvolní a nechá cizí končetiny na pokoji. Zajímavá reakce. „Jak bych vám to je mohl oplatit?“
V tu chvíli se stačí usmát a nadhodit něco o kampani a budoucnosti národa. Vtom je ale vyruší kroky kroky kroky ozvěna kroků. Někdo běží dolů po schodišti. Raz dva tři…a váhavý krok na závěr následovaný tichým „dobrým dnem“.
„Promiňte,“ ozve se stařík, který by neměl být staříkem, ale má smůlu, „Dovolte, abych vás představil. Moje dcera Lucy.“
Lucy, blonďaté světlo, to by šlo. Vlastně mu chyběla do výbavy. Přišla chvíle na skoro upřímný úsměv číslo jedna.
 
Další rytmy nepochopíte. Třeba proč trvají na tom, aby se při obřadu místo vaší oblíbené písničky hrálo tadadadá tadadadá tádadadadadá… nebo tádádadá tádádadá… Knězi a shromážděné společnosti to oplatíte zatím jen tak, že je přimějete přečíst a vyslechnout něco o tom, že synové Boží vidouce dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali. Jasně, že jim to nedojde, ale všem to přijde hrozně poetické a jen se na ty dva podívejte, takový krásný pár… hodně štěstí... lásky… bla bla bla… dlouhý společný život…
Dlouhý. Na rozdíl od podstatné části osazenstva kostela. Ale pšt, to je překvapení!
„I dva životy. Klidně tři.“ Zrůžovělé nevěstě do ouška.
 
Á začíná hra!
 
Najde se i pár rytmů, co to dokážou přehlušit. Není jich moc, jsou vesměs krátké – dvě, tři, čtyři minuty, co to je? – proto vyžadují zvláštní dávkování a příležitost, aby pronikly do žil a hnaly se do mozku. Je to ryzí triumf. S vlastním soundtrackem. Trvá chvíli, ale melodie bývají senzační.
Here come the drums! Here come the drums! Baby, baby, baby, you are my voodoo child, my voodoo child.
 
Kdo téhle Zemi velí?
 
Je tu ovšem ten jeden rytmus, který vždycky nakonec zvítězí a o který se prostě musíte podělit. S celým zatraceným světem.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.