Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Návrat Siria Blacka od Sothis Blue
[Komentáře - 4] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Úvodní odstavce napsali Occlumencyman (*) a Aděnka (**).
Bohužel už se zánikem harrypotter.cz jsem na ně ztratila veškeré kontakty, takže uveřejnění není autorizováno.
Kolem Siria byla tma a ticho, které bylo jen občas přerušené zašustěním černého závoje. Sirius otevřel oči: „Kde to jsem?" zakřičel, když si uvědomil, že je v naprosté tmě. Poslední, na co si vzpomínal, byl obličej jeho sestřenice Bellatrix.
Vtom se kolem rozlehl chladný chichotavý hlas: „Jsi lapen, Blacku. Jsi ve mně - v závoji. Jsi mrtvý."
Sirius se však cítil jako normální člověk, až na to, že vůbec nevěděl, kde se ocitl.
„Tady budeš uvězněn na věky, Blacku," ozval se znovu ten chladný hlas. „Stejně jako další, kteří se odvažovali kdy v životě odporovat temným silám."
(*)

Sirius dostal dopal. Odjakživa nenáviděl, když mu kdokoli nařizoval, co bude dělat. A tahle zpráva byla více než zneklidňující. Sirius zařval do tmy: „Ne, máš smůlu. Já nejsem mrtvej, protože si tak ani trochu nepřipadám. Jsem dost živej na to, abych se zvedl z týhle zasmrádlý podlahy a taky abych dal přes hubu každýmu, kdo mi říká podobný nesmysly." v jeho hlase sice zazníval podtón paniky, na jeho odhodlání se nic nezměnilo. Když se však ze tmy neozvala žádná odpověď, rozhodl se Sirius vyplnit alespoň jeden bod ze svého proslovu. Podepřel se rukama a za chvíli již stál pevně na nohou.
„Vidíš!“ vzkřikl do tmy. „Jestli mne odsuď okamžitě nepustíš, rozhodnu se splnit i svoji druhou výhružku.“
Ticho. Sirius netušil, co má nyní dělat. Tma kolem mu nedovolovala téměř nic. Nehodlal se však tak lehce vzdát. Chtěl se dostat ven za každou cenu. Natáhl tedy ruce před sebe a jako slepec vykročil kupředu.
(**)

Rána zasáhla jako blesk. Sirius se ve zlomku vteřiny ocitl opět na tvrdé, studené zemi.
„Jsi ňáko moc drzý, nezdá se ti?“ ozval se výstražně onen hlas. Hezky zůstaň ležet a nehýbej se. Někde se stala chyba. Máš pravdu. Mrtvý nejsi, i když si dost dobře nedovedu představit proč. Nic se však nemění na tom, že tu zůstaneš . Tady jsem pánem já a nikdo se mi tu nebude stavět na odpor. Slyšel si dobře, Sirie Blacku? Nikdo. Odveďte ho.“
Siria náhle popadly dva páry rukou. Držely ho železným stiskem a vláčely tmou někam pryč z místnosti.
Ušli asi padesát kroků. Sirius, který sebou celou dobu cloumal a pokoušel se jim všelijak vytrhnout, však ve svém snažení nezaznamenal úspěch. Náhle odněkud zařinčely řetězy a už měl okovy na rukou. Pokusil se rozběhnout k místu, kde tušil dveře. Tvrdá ocel ho však nesmlouvavě stáhla zpět.
(**)

Že já vůl jsem si ten nůž radši nenechal! nadával si. U Harryho v kapse mu byl platný asi jako - asi jako mrtvému zavírací nůž v cizí kapse. A navíc by s ním Harry nebyl vyvedl tyhle maléry, měl přece zrcátko, no ne?
„Hééj!" zařval jen tak do vzduchu. Vrátila se ozvěna. Zvláštní, jeden by si myslel, že ty řetězy budou ukotveny ve zdi. Zdi tohohle sálu - kde se vážně nepřiměřeně dbá na ekologii a šetří na osvětlení - byly tak trochu daleko.
Každopádně aspoň ví, kde není. Není v závoji. Je v obrovském sklepě, který možná patří největší světové korporaci vínozpracujícího průmyslu, ale možná taky ne, protože tu, do Prčice práce, není ani soudek, ani flaška.
Mrkne se, jak pevně ty řetězy drží v podlaze nebo v čem.
Aha, takže to nepůjde. Jeden mu brání v tom, aby se podíval na zoubek druhému, a naopak. Chytré. Primitivní, ale chytré.
Zápěstí, jež si před chvílí odřel o okovy, ho pěkně pálilo. Cha, vsadím se, že to tu bude s hygienou asi tak na úrovni Azkabáně.
Zkusil ještě jednu věc: popadl každou rukou jeden řetěz a veškerou silou zatáhl. Stejně dobře by se mohl pokusit vzít Himaláje a odtáhnout je do Evropy.
Kecnul si na podlahu a jal se sprostě nadávat.

Po chvíli zjistil, že ozvěna je hlasitější než on sám.

„ - do *****, ten ******, ta z ***** dcera, ****** mizernej!" (S ohledem na nejmladší generaci jsem příslušné výrazy vynechala, aby si je mohl každý doplnit dle vlastní fantasie.)
„ -ie!"
„Je snad na tomhle ****** místě ještě někdo?"
„To ti teda pěkně děkuju," ozvalo se. „Nepoznat vlastního bráchu."
„****** hnusnej!"
„Pořád mi vyčítáš těch pár zničených vláčků a snědených čokolád?"
„Co?"
„Věř mi, že kdybych je měl, hned bych ti je dal."
„Tady se někdo těžce plete, já žádnýho bráchu nemám."
„Jistě. Samozřejmě. Zřekl ses mě, když jsem se přidal... k nim."
„Hele, tohle je omyl na ntou. Víš, kolik je Blacků? Takže my jsme jmenovci, jo? No, vzhledem k tomu, že se vodsaď jen tak nedostanem, můžem si zatím pokecat. Jak dlouho jseš tady?"
„Kolik je ti let?"
„Něco přes třicet, proč?"
„No tak to jsem tady něco přes deset let."
„A kdyby mi bylo padesát?"
„Třicet..."
„Nebuď tak třeskutě vtipnej, nemám na to nervy."
„Sirie, ty nemáš nervy nikdy na nic."
Sirius vytáhl z kapsy cigarety, ale míval ve zvyku zapalovat je magicky. „Nemáš voheň?"
„Ne. Ale tobě nesebrali hůlku..."
„To bude tím, že mi vylítla z ruky, jak jsem padal."
„Předtím, než jsi proletěl skrz, nebo potom?" ožil druhý zajatec.
„Jak to mám vědět? Dostal jsem paprskem, sletěl jsem a přitom jsem ji pustil. Pěkně pitomej reflex, zažaluju Pavlova."
„Při troše štěstí spadla někam sem," rachotily řetězy, jak druhý prohmatával podlahu.

„To není možné! Mám ji!"
„Tak ji sem hoď!"
„Blázníš? Abychom ji zase ztratili? Prosím tě... prosím tě, poraď mi, už jsem všechno zapomněl."
„Zkus Lumos."
„Á, díky, to je světlo, že jo? Lumos!"
V temném kamenném sále, jehož stěny světlo hůlky stále nedokázalo osvítit, zíral Sirius Black na tvář ze své vlastní poslední vězeňské fotografie.

Chvíli ze sebe nedokázal vypravit slovo.
„Neznáš nějaké zaklínadlo," nedal mu ten, jenž mu vzal podobu, pokoje, „kterým bych mohl otevřít ta pouta?"
„Normálně se vodemyká Alohomora," odpověděl nepřítomně, „ale tak pitomej snad - " znovu mu selhaly hlasivky, když spoluvězni spadl s levého zápěstí okov, chřestě jako motorka padající se skály. Dovedl si ten zvuk snadno představit, jednou se mu to stalo a trvalo kolik dní, než ji dal zase do pucu - a pochopitelně sebe, ačkoliv nemagická zranění všeho druhu dokázali u Sv. Munga léčit vcelku snadno. A to měl ještě štěstí blížící se zázraku, neboť kdyby se mu nebylo podařilo honem přeřadit na vzlet, tedy sbohem, krční páteři...
Dosti vzpomínek. Ten druhý se vyprostil úplně a s ne zcela zjevnými úmysly spěchal přímo k němu, mírně šejdrem, protože on na Siria neviděl.
Taky si to uvědomil.
„Kde jsi?"
On má hůlku. Moji hůlku, dodal v duchu naštvaně. Nevím, kdo to je. Zůstanu chvíli zticha a schválně, co udělá.
„Sirie, neblázni!"
„Jak víš – " začal, ale zmlkl, jakmile si uvědomil, že si umínil přesný opak. Ten, co neznámo jak dokázal oslovit Siria jeho vlastním křestním jménem, si to namířil přesně.
Sirius pohlédl na svá pouta. Nikdy, ani ve snu, by si nepředstavoval, že budou natřená nazeleno.
Teď už mě musí vidět.
Druhý se zastavil. „Sirie..." zašeptal. „Ty vypadáš..." načež poklekl a objal ho natolik impulsivně, až se vleže na podlaze – tady se snad neuklízelo od Cromwellovy revoluce – zamotali do řetězů. Taky Siriovi lehce přiškvařil vlasy, ale to jen proto, že zapomněl, co drží v ruce.
„Regu – Regu, jsi to vážně ty?" přisvojil si starší z bratrů monopol na blbé otázky. „Myslel jsem, že jseš..."
„Co?"
„No mrtvej..."
„Ono to tady vyjde dost nastejno," přetahoval si přes hlavu smyčku řetězu ve snaze se vyprostit. Hůlka ležela asi dvacet čísel od nich, stále svítíc.
Regulus byl úspěšný. Sirius, maje problém komplikován skutečností, že byl dosud spoután, nikoliv.
„Do ******!"
Regulus se natáhl pro hůlku. „Dej mi ruku."
„Kterou?"
„Na tom nezáleží. Jednu a pak druhou."
„Co chceš – "
„Alohomora!"
„Díky." Vstal, doprovázen zvukem, jenž se dá popsat jako „zbrusu čerstvá zřícenina železářství". „Bráško..."
Porozhlédli se kolem. Místnost byla kruhová, patrně podzemní, strop v pravidelném, až ornamentálním uspořádání podpíraný masivními sloupy (k nim byly připevněny konce řetězů). Pořádně velká a dokonale prázdná. Být to ve slušném dračáku s alespoň trochu talentovaným pánem jeskyně, byli by našli alespoň meč, svačinu, panzerfaust anebo tajné dveře. Dveře sem – a hlavně odsud - však vedly pouze jediné, dubové, pobíjené železem a dokonale obyčejné. Sirius si neuměl vysvětlit, jak se sem v tom případě vlastně dostal.
Udělali inventuru vybavení. Moc toho nebylo. Dva lidé, dva potrhané hábity, jedny polobotky, patřící ještě ke všemu Remu Lupinovi (Regulus byl bos), sedm pomačkaných cigaret v papírové krabičce, jeden napůl použitý kapesník (naprosto bezvýznamná položka) a jedna jediná kouzelná hůlka, která po zralé, leč krátké úvaze připadla zpátky Siriovi.
„Tak co teď?" zastavil se Regulus u dveří, jediné to cesty ven.
„No co asi. Alohomora!"

Žádná rozumně uvažující bytost na světě by to nečekala, ale zámek skutečně cvakl. Octli se v chodbě. Jediným vylepšením oproti sklepení byla naděje, že chodba někam vede. Světlo tu taky nebylo, a navíc stáli před dilematem: Vlevo či vpravo?
Sirius se tázavě podíval na Regula. Neměl ani tolik optimismu, ani tolik naivity, aby si myslel, že se tady vyzná, ale proč to nezkusit. Bratrův tip nebude o nic horší než jeho, vždyť sám neměl ani ponětí.
„Měli bychom jít tudy," zamumlal Regulus, ukazuje doleva.
„Tak jdem."
Mladší a zarostlejší se k tomu však neměl.
„Co je? Proč nejdeš?"
„Měli bychom..."
Sirius pochopil a vrhl se napravo. Regulus, rozhodnuvší se v témže okamžiku, se držel sotva půl metru za ním.
Používá se sprint jen na krátké vzdálenosti? Každý, kdo kdy zoufale dobíhal autobus, ví, že ne. A což teprv ten, kdo už někdy běžel o život.
Trochu je zpomalilo až příkré schodiště, na němž si logicky vybrali směr vzhůru.
„Sirie – já už – nemůžu..."
„A co mně je – " výdech, nádech, „ - po tom?"
„Siri..." opožďoval se.
Vršek schodů a další zamčené dveře. „Alo... aloho... a – alohomo..."
Nemá šanci, dokud nepopadne dech. Stál v předklonu a s vyplazeným jazykem oddechoval. Regulus, ve tváři rudý, ho mezitím dostihl.
„Siri – prosím – přece bys..." umlkl nedostatkem kyslíku.
„Kam jsi mě měl – zatáhnout – ty ****** smrto – smrtožroutská?"
„Ani nevím – měla to být – moje šance – napravit – co jsem prve – "
„To ale nedává – sebemenší – smysl..."
„Ciss říkala..."
„Ciss?"
„Nenechávej mě tu..."
„Alohomora!" vzchopil se konečně Sirius.

Tyhle dlaždičky poznává. Vždycky to říkal, že Popletal nemá vkus. Ono je to těžké, mít vkus, když má jeden, dá-li si k obědu květákový mozeček, víc neuronů v žaludku než v hlavě.
Zdrhali dál. Přinejmenším si už ale nepotřebovali svítit.
Na ministerstvu kouzel člověk potká různé lidi. Kupříkladu bystrozory.
Někdy i tři najednou.
Nejstarší z nich, jménem Dawlish, zalapal po dechu. „Zatknout Blacka!" přikázal svým dvěma podřízeným.
„Kterýho?" zašklebil se drze Sirius, přičemž do bratra strčil, naznačuje mu tak, že se rozdělí. Rozběhli se každý na jinou stranu.
Sirius po nějaké době nalezl východ a vystartoval do nočního Londýna. Vrazil do jakéhosi double-deckeru ve chvíli, kdy se rozjížděl (ne ze stanice – od semaforu), zakličkoval ulicemi Soho a jakmile si byl jist, že už ho nikdo nesleduje, změnil podobu, vkradl se do opuštěného dvora, kde, schován za léta rezavějícím vrakem volkswagenu Brouka, tvrdě usnul.
Co se stalo s Regulem, nevěděl.

„Cože?" nechápal Kingsley Shacklebolt. „Siria Blacka? Na ministerstvu? Do Azkabanu? Co?" Násilím se přinutil vzpamatovat. „Kdy? Proč jste mi to neřekli hned ráno? To nemůžete spát, když na to je čas? Tak tenhle tón si laskavě nedovolujte! Když to musíte slyšet, ano, probděl jsem už stovky nocí, když bylo třeba! Vyslechnu ho zítra. Zařiďte mi loď."

„Nebudete mi věřit, co se mi dneska stalo v práci," vykládal Kingsley Removi a Billovi u večeře. „Řekli mi, že... že prý v noci sebrali Siria."
Bylo mu jich opravdu líto, hlavně Rema, který mu visel na rtech očima rozzářenýma nečekanou nadějí, již se ani neodvažoval vyslovit, aby to nezakřiknul, a již bude Kingsley nutně muset zklamat.
„Zítra tam jedu. Je to moje povinnost, přesvědčit je, aby toho člověka pustili, ať je to kdokoliv."
„Jseš si jistý, že – "
„Jsem," přerušil Billa Kingsley důrazně. „Je to omyl, jakých už jsem zažil spousty. Viděl jsem to na vlastní oči. Neexistuje šance, že by - "
„Dobrou noc," opustil Remus spěšně kuchyň.

„Mdloby na tebe!"
Zloděj se cítil trochu provinile, když sebral strážníkovi uniformu a neměl nic, co by mu mohl nechat náhradou.

Druhý den jim byl černý bystrozor schopen říci víc, Bill však nebyl příliš ochotný poslouchat déle než jen základní informaci znějící „je to omyl". Zuřil. „Šlohli mi motorku!"
„Jaks to mohl dopustit?"
„Normálně jsem ji zaparkoval před bankou jako vždycky a když jsem šel z práce, už tam nebyla!"
„Přece je na heslo... leda že by ji naložili na náklaďák." Čarodějové mají hluboce zakořeněnou nedůvěru ke klíčům. Takový klíč se může snadno ztratit nebo padnout do špatných rukou, říkají. Podivné, jak málo přemýšlejí o tom, že heslo může ještě snadněji padnout do špatných uší.
„Náklaďák na Příčnou neprojede."
„Kdo to heslo znal?" zeptal se Kingsley jako správný policajt.
„Kromě mě? Sirius a Hag – teda – jenom Hagrid."
„A já," doplnil Remus. „Ale neumím řídit. Kingsley, ten vězeň, určitě to nebyl Tichošlápek?"
„Sirius nemá – neměl dredy až do pasu a plnovous," odfrkl Kingsley.
„Ale nikdo ve skutečnosti nepřinesl zprávu z druhé strany portálu," nevzdával se Remus, tonoucí se stéblem. „Kdyby se dostal do časově nekoherentní nadroviny..."
„Tenhle nebyl starší, spíš mladší. A, napadá mě... ty si určitě pamatuješ, jakou měl Sirius barvu očí, viď? Já ti nevím proč, ale mám dojem, že tmavěhnědá to nebyla."
„Ne... taková modrá se jen tak nevidí... Kingsley, netrap mě."
„Jistě, modrá... vypadalo to dost podivně... víš, on byl jinak Siriovi vážně strašně podobný."
„Víš, kdo to byl?" zajímal se Bill.
„Netuším."
„A pustili ho?"
„Ne. Pitomci. A celé ministerstvo nemá jedinou barevnou fotku, abych mohl dokázat, že je to někdo jiný."
„Mudlové mají takovou věc, říkají tomu... pterodaktyloskopie, snad," nebyl si Remus jistý. „Poznají člověka podle otisků prstů."
„Kdyby tak kouzelníci nebyli sto let za opicema."

„Pane řediteli? Je tu jakýsi mudlovský – jaksetojenom – prostě mudlovský strážce zákona, major Šan nebo jak se ten chlap jmenuje. A chce našeho vězně."
„Jakým právem?" rozlítil se nejvyšší šéf azkabanské věznice.
„Má zatykač... myslel jsem, že byste s ním měl promluvit vy."
„To si pište, že s ním promluvím, to si za rámeček nedá."
Zaklepání na dveře, dosti důrazné.
„Vstupte," usekl ředitel. „Co jste zač?"
„Major Chien," zvedl příchozí na pozdrav ledabyle pravici k helmě. „Dostali jsme zprávu, že jste zatkli jednoho – ehm, našeho zločince. Žádám, abyste mi ho vydali."
„Naše vězně nevydáváme, leda za velmi vyjímečných okolností."
„Chápu. Přesto na tom musím trvat."
„Co provedl tak zvláštního?"
„Richard Dritte? Vlastně nic. Několik vloupaček, sem tam ublížení na zdraví, když ho někdo načapal... normálka. Jenže, pochopte mě – shodou okolností je to můj... můj švagr. Jestli ho nepřivedu před soud, budou si vo mně myslet, že ho kreju. Přijdu o práci i o reputaci..."
„No, snad se můžem nějak dohodnout. Poslyšte, majore, víte vy vůbec, že je tady?"
„Vlastně ne," přiznal Chien. „Zatím jsem neměl možnost ho vidět."
„Tak se pojďte podívat, jestli je to on."
Ředitel vedl návštěvníka chodbami. Mimo veškerou pochybnost to na něho zapůsobilo – až se třásl děsem.
„Tak tady máme toho nového."
„Jednu blbou poznámku, Lví srdce," varoval Chien hned zkraje, „a bude pořádnej malér."
„Tak co, je to ten váš Richard – jak jste to – "
„Richard Dritte, alias Lví srdce. Na beton. Tak co, dáte mi toho mizeru?"
„To si musím ještě rozmyslet. Majore, vy jste si vážně vzal jeho sestru?"
„Jasně že ne. To on svedl moji sestru. Oblbnul jí hlavu kradenýma šperkama."
„Ale vzal si ji."
„No, sestra měla outěžek, já pistoli a Richard plný gatě. Žádná příbuzenská láska, to mi teda věřte. Chci se postarat, aby dostal, co si zaslouží. Dáte mi ho nebo ne?"
„Deset minut," pravil ředitel a odspěchal.
„Co tady děláš?" valil oči Dritte.
„Zjednávám ti spravedlnost," odpověděl Chien.

„Shacklebolt taky říkal, že to není von," krčil rameny bachař. „Jestli je to ten Drajcén nebo jak, tak tady nemá co zaclánět. Ať si ho ten mudla odveze do jejich basy."

„Nastav ruce."
„Cože? To přece nemyslíš – "
„Nekecej a nastav ruce, Richarde Dritte." Major Chien zacvakl želízka na vězňových zápěstích.
„Moment, majore, ještě tohle musíte podepsat."
„******* byrokracie," ulevil si policista a do příslušné kolonky naškrábal: Mjr. Lajka Chien.
Po celou cestu lodí na pevninu spolu nepromluvili ani slovo. Každý z nich měl své vlastní tíživé myšlenky.

„Major Chien?"
„Původně to mělo bejt Canis, ale to mně přišlo už moc nápadný. Nebejt to Azkabáň, nejspíš bych to bejval nevydržel a chechtal se nahlas. Ten idiot!"
„A jak jsi přišel na Richarda Dritteho?"
„Lví srdce. Dritte je německy třetí."
„Ale s tou sestrou jsi to trochu přeháněl."
„To byla majorova sestra, ne moje," mávl rukou a vytáhl cigarety. „Tu si neber osobně. Dáš si?"
„Ne, já nekou – vlastně – díky... Tys tam byl už předtím..."
„Jo," kopl do blíže neurčeného odpadku ležícího na cestě.
„A přesto ses na to strašlivé místo vrátil... kvůli mně..."
„Měl jsem tě nechat ve štychu?"
„Promiň, ale musím se tě zeptat... proč jsi ty lidi zabil?"
„Major" ho popadl za řetízek od pout. „Nikdy jsem nikoho nezabil. To si jednou provždycky zapamatuj."
„Nerozčiluj se, nevěděl jsem to. Proč mi nesundáš tuhle věc?"
„Protože jsem si myslel, že bude bezpečnější nechat ji tady."
„Koho?"
„Tuhle krasavici jako proutek," vytáhl z děravého sedla ukrytou kouzelnou hůlku. „Nastav ruce."

Sirius stáhl policejní helmu a s rozkoší nechal své dlouhé vlasy, ať se mu rozletí na záda. Co to dalo práce, stočit je bez jediné sponky tak, aby nevykukovaly...
„Nevidím dům."
„Je schovanej. Zavři oči a neotvírej, dokud ti neřeknu." Zabušil na dveře.
„Kdo je to?"
„Neblbni a pusť mě dovnitř."
Vrznutí.
Břinknutí, které mohlo být způsobeno například hrnkem, jenž se rozbil na zemi.
„Nazdar, Moony. Můžu domů?"
„Ti – Tichošlápku!" padl mu Remus kolem krku. „Ty žiješ..."
„Vidíš. Proboha, Moony, snad nebrečíš?"
„Ne, ale skoro. Nejradši bych ti dal pusu."
„To můžeš."
„Tak úplně doslova jsem to zas nemyslel," přejel očima k druhé postavě, o níž mu jeho vlkodlačí instinkty řekly, že to Sirius není, kteroužto informaci zrak poskytnout nedokázal. „Koho jsi to přivedl?"
„To je Regulus. Brácha."
„Aha, aha. Rád tě poznávám."
Regulus otevřel oči, což neměl dělat. Stál na prahu a bavil se s dvěma lidmi, z nichž jeden nevykročil ze dveří. Umístění domu bylo však chráněno Fideliovým zaklínadlem a proto jej nemohl vidět.
Jeho mozek se s nenadálým náporem vyrovnal klasicky. Nouzově se vypnul.
„Ach jo, tys byl odjakživa blbej. Pomůžeš mi, Moony?"

Harry Potter (neboť na titulního hrdinu série neradno zapomínat) seděl u sebe v pokoji, listoval malou zelenou knížkou a snažil se nepředstavovat si, jak by to bylo úžasné, kdyby mohl letošní prázdniny prožít se svým kmotrem, jak si celý rok plánoval. Jenže k tomu by musel nějakého kmotra ještě mít.
Byl doma sám a proto, když se rozezněl zvonek, musel chtě nechtě odložit Famfrpál v průběhu věků a jít zjistit, kdo to přišel a co chce.
Otevřel domovní dveře a zarazil se. Sirius? Nemožné...
Ne, nebyl to Sirius, ale bolestně ho připomínal. Kdyby měl Sirius nakrátko ostříhané vlasy, tmavé oči, úzké rty a mezeru mezi obočím, skončila by každá hra typu „najdi tolik a tolik rozdílů" nutně fiaskem.
„Co chcete?" utrhl se na neznámého Harry. Dost ho to vyvedlo z míry.
„Promiňte, neobtěžoval bych, ale zaběhl se mi k vám na zahradu pes."
A ještě ke všemu pes.
„Máte ho mít na vodítku, když leze do cizích zahrad," odsekl.
„To on se nenechá," usmál se ten muž.
„No tak si pro něj pojďte." Ach bože, jestli polámal tetě Petunii květiny, to bude randál... radši se hned podívá, kolik škod zahrádka utrpěla. Pes, který dokázal přeskočit tetin živý plot, nebyl žádný mopslík.
Skutečně to nebyl mopslík. Ze všeho nejvíc vypadal jako černý medvěd brtník, pohyboval se však mnohem hbitěji. Pěkně s rozběhem na Harryho skočil, ušpinil mu tričko, povalil ho na trávník a olizoval mu obličej drsným a především strašně mokrým jazykem. Jeho majitel se přitom hlasitě smál.
Harrymu to hrozně vadilo, dokud si neuvědomil, co se ve skutečnosti děje.
Pak už mu vadilo jen to, že v celém příběhu neměl víc než štěk.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.