Na tváři ucítil slabý vánek. Nevěděl, jak dlouho už putuje naprostou tmou, občas nacházeje podzemní potůčky, sem tam i nějaké to jeskynní stvoření, které mu bez radosti posloužilo za občerstvení. Měřítkem času by mohlo být, že spal asi dvacetkrát, to činí zhruba dvacet dní, plus minus tak pět. Odhad stejně dobrý jako každý jiný. Byl unavený, ale jestli je blízko východu, stojí to za to se přemoci. Jen ho trochu mátlo, že nevidí ani záblesk světla. Cítil vůni trávy.
Přitáhl se za okraj drnu a vylezl na povrch zemský. Vlasy mu zavlály, foukalo. Na obloze stříbřitě zářily hvězdy. Tu svou neviděl, ale ta se objeví až koncem léta na malou chvilku nad ránem. Jitro rozhodně není, vždyť slyší veselé, rozjařené hlasy.
Vydal se za nimi, lhostejně prolézaje křoviny trhající jeho hábit na cáry. Ten už na tom hůř nebude.
Rozhrnul poslední větve a strnul.
Proti hvězdnému nebi se rýsovala důvěrně známá silueta a poblikávala gotickými a románskými sdruženými okny.
Bradavický hrad.
„Odletěla někam támhle," ozval se bujarý hlas.
„Říkal jsem ti, že už ji nemáš vytahovat. Teď se ztratila a budeš kupovat novou," strašil druhý.
„Já ji najdu."
„V týhle tmě? Jamesi, ty ses zcvoknul!"
„Díky za pomoc, Sirie," křikl ironicky James a klusal tam, kde se právě vynořil Sirius (budeme raději říkat Tichošlápek, aby se to nepletlo) hledat Zlatonku, jež mu ve tmě pláchla.
Tichošlápek se zmateně zarazil. Jména, kterými na sebe volali dva studenti, mu věru nebyla neznámá.
Neměl ovšem čas na divení ani láteření. Vzápětí totiž stanul mladému Jamesi Potterovi tváří v tvář.
Bylo mu odhadem asi šestnáct let. Na nose měl brýle, vlasy rozcuchané a v ruce nesl koště.
„Jamesi..." vypravil ze sebe Tichošlápek. „Můj Bože... Jamesi..."
James si ho všiml a couvl. „Co jste zač? Co tu děláte? Jak jste se sem dostal? A odkud mě znáte?"
„To bude na delší vysvětlování... je trochu chladno, nepůjdem dovnitř?"
„Nejdřív mi řekněte, kde jste vzal moje jméno! Ale blbost, prostě jste slyšel Siria, jak na mě volá, co? Zkuste mi říct příjmení."
„Potter, a nemusíš mi vykat."
„Vy mě vážně znáte... ale já vás ne."
„Vysvětlím ti to, když mě necháš."
„S kým se tam bavíš?" zavolal někdo a ze tmy se vynořil druhý kluk, taky tmavovlasý, ale bez brýlí.
„Hele, tak ty jsi ještě nešel spát. Přitom Zlatá už definitivně frnkla, zatímco mě tady zdržuje tenhle šílenec, a jestli nás Snape znova chytí takhle pozdě venku, tak se postará, abysme si to slízli."
Tichošlápek se pousmál ve vzpomínce na časy, kdy Severus Snape byl prefektem. Snažil se, seč mohl, aby docílil vyloučení Jamese Pottera a Siria Blacka z Bradavic, a oni se zas snažili, seč mohli (a mnohem úspěšněji), aby dostal, co si takový práskač zaslouží, podstatně méně oficiálními, a tudíž účinnějšími způsoby.
„Že zrovna ty se bojíš Snapea, Sirie," uchechtl se James.
„Ty jsi Sirius? Ale - ale takhle já jsem přece nevypadal..."
Otočili se k němu jako stereo. „Proč byste tak měl vypadat vy?" prskli.
„Moment, moment, musím si srovnat fakta," mumlal horečně, marně zakrývaje paniku. „Jsem v Bradavicích. Ty jsi James Potter. Ty jsi Sirius. Můžete bejt tak v sedmáku - "
„V šesťáku," opravil ho Sirius.
„Nic mu nevykládej!"
„V šesťáku..." To značí rok 1976/1977. Vypadá to, že je jaro... někdy touhle dobou se datoval ten jeho kanadský žertík, do kterého nezodpovědně zapletl Rema - patrně už se stalo, podle toho, jak mluvili oba kluci o Snapeovi... ještě že to tehdy Brumbál urovnal...
Brumbál! Ten jistě dokáže pochopit, co se stalo, možná mu i pomoci dostat se do své doby.
„Mohli byste mě dovíst k řediteli?"
„A proč?" zkřivil James ústa.
„Prosím, Jamesi, udělej to pro mě. Potom ti všechno vysvětlím... pro mě je to životně důležitý."
„Ani jste nám neřek, jak se jmenujete."
Neměl to v úmyslu. „To byste mi stejně nevěřili."
„Když nám neřeknete, co jste zač, tak vás Sirius odpinkne odrážečskou pálkou až do Prasinek."
„Jsem trosečník," přiznal Tichošlápek. „Ztroskotal jsem v čase. Patřím do doby asi dvacet let ode dneška - a jmenuju se Sirius."
Mladší Sirius si ho změřil od hlavy k patě. Tichošlápek viděl, jak mu hlavou běží úvahy (tak asi čtyřicet, jmenuje se stejně jako já, poznal Jamese). Nakonec ohrnul nos. „Takhle bych teda skončit nechtěl," prohlásil.
„Snad si nemyslíš, že jsem chtěl."
„Vážně takhle dopadnu?" děsil se.
„Nevím. Časový smyčky nejsou můj obor. Poslouchejte mě dobře. Tohle vám musím říct - až dojde na to, schovávat se před černokněžníkem, kterej vás chce zabít... nesvěřujte to tajemství dál. Já věřil někomu, kdo zradil - nechtěl bych vám to říkat předem, protože zatím je to váš kamarád a možná že ani nezradí - ale..."
„Co se stalo?" ptali se zvědavě.
„Tobě to neřeknu, Jamesi - tobě ne," složil hlavu do dlaní, vyřízený štvanec. „Sirie, pojď stranou."
„To tak, a zabijete mě. Prdlajs, nejsem padlej na hlavu."
„Myslíš, že by ses nedokázal ubránit neozbrojenýmu vyhladovělýmu otrhanci?"
„Třeba nejste tak ubohej, jak se děláte. A podle mýho lžete. Chtěl jste za ředitelem, tak pojďte. On už s váma zatočí."
„Ale - Sirie - "
„Pojďte, nebo vás vážně odpálím až do Prasinek."
Vedli ho jako eskorta vězně. Rád by je varoval před budoucností, ale hovořit před Jamesem o jeho vlastní smrti - ne, to by nedokázal.
Ředitelna byla tam, kde si ji pamatoval.
„Mandragoří kořen!" křikl James, zjevně obeznámený s heslem z některého ze svých provinileckých pohovorů.
„Děkuju..." špitl dojatě. Ne samozřejmě proto, že mu ukázali místnost, kterou by dokázal najít sám. Byl dojatý tím, že se po letech setkal se svým nejlepším přítelem. Co na tom, že James ho nemohl poznat, a očividně mu nevěřil, že je tím, za koho se vydává. Byl to přece James, Dvanácterák. To stačilo.
Setkání se sebou samým (ačkoliv ten chlapec mu nebyl dvakrát podobný) jím sice trochu zamávalo, ale žádný obrovský nával citu nevyvolalo. Konec konců, se sebou žije od narození.
„Tam nejsem," sykl za nimi tichý hlas. Tichošlápek se otočil a spatřil nahrbeného muže v černém hábitě, orlí nos, šedé vlasy na ramena.
Rty se mu pohnuly samy od sebe, dřív než stihl myslet. „Nazdar, Snivelly."
Řečený Snivelly nezbledl. Nebylo to ani možné. Jen zúžil tmavé oči a zasyčel šeptem: „To si vyřídíme. A vy dva," rozhodl se nejdřív potrestat studenty, „jaktože nejste takhle pozdě ještě v posteli? A košťata, jak vidím. Vaše vášeň pro famfrpál si nezadá s drogovou závislostí. Nebelvír přišel o dvakrát padesát - "
„Sto," napověděl mu Tichošlápek.
„ - bodů. Spát."
Odešli.
„Co tu děláš?" obořil se Tichošlápek (vlastně už zase můžeme říkat Sirius) na Snapea.
„Řídím bradavickou školu," pousmál se.
„Mamma mia," zaklel neslušně Sirius, „a já si myslel, že starej Phineas byl nejprotivnější ředitel v historii."
„Nikoliv, Phineas Nigellus byl až druhý v pořadí."
„Po tobě."
„Ne. Po slečně Dolores Umbridgeové, která nám naštěstí vydržela jen tři měsíce. Naskýtá se otázka: Co jsi zač?"
„Proč se na to každej tak dychtivě vyptává."
„Prosím," pobídl ho Snape do dveří. „Aby bylo jasno, ti kluci jsou dost důvěřiví. Já ne. Povíš mi, kdo jsi, za takových podmínek, abych se mohl spolehnout, že mluvíš pravdu." Sundal s police drobnou lahvičku.
„Hele nech toho, to už přeháníš. Ty přece víš, kdo jsem, poznal jsi mě."
„Skutečně?"
„Copak bys mi jinak tykal?"
„Ah, zvláštní argument. Obzvlášť od někoho, kdo mi, ač naprosto cizí, začal tykat a dokonce mne oslovovat prastarou - a velmi neoblíbenou - přezdívkou."
„Neoblíbenou - no, jak pro koho. Nám se teda líbila."
„Komu nám?"
„Přestaň ze sebe dělat pitomce! Jamesovi, mně, Remo - ne, tomu myslím ne - no a Peterovi..." dodal trochu zahanbeně. Byl by rád, kdyby Petera do okruhu svých přátel nemusel počítat. Jenže, stalo se, a co se stalo, nelze odestát.
Pro jednou sarkastický úsměv ze Snivellova obličeje zcela zmizel. Otevřel oči doširoka (oproti obvyklým štěrbinkám taky diametrální rozdíl) a zapomněl dokonce i syčet. „Black?"
„Jistě," přitakal tiše některý z portrétů na stěnách.
„Dávám přednost křestnímu jménu, jestli dovolíš," ucedil Sirius.
„Já taky, a přesto mě tak málokdo oslovuje," nabral Severus ztracenou rovnováhu. „Zvykni si. Kávu?"
„S veritaserem?"
„Přirozeně."
„Ne, díky. Co ode mě chceš slyšet? Nic nevím. A tím myslím naprosto nic. Netuším, jak jsem se tady octnul, ale zato bych rád slyšel, jak ses tu objevil ty. Ředitelem Bradavic má bejt přece Brumbál!"
„Už dávno ne," odpověděl Brumbál, kvalitní olejomalba ve zlatém rámu nalevo od krbu. „Víte, Sirie, tempora mutant, čili jak to zpívá ten Bob Zimmermann - The times they are a-changing. Nyní je ředitelem Bradavic Severus a musím říci, že jakkoli s ním v mnoha záležitostech nesouhlasím - například znovuzařazení černé magie do osnov bylo podle mého soudu krajně nevhodné - ze školy vycházejí studenti dobře připravení pro další život i kariéru."
„Znovuzařazení černý magie?" zařval Sirius a vymrštil se z křesla.
„Samozřejmě," nenechal se Severus vyvést z míry.
„Ty je učíš černokněžnictví?“
„Ó ne, já ne, mám dost práce s administrativou. Ale kolega Malfoy je velmi zručný černokněžník. Pokus se tomu porozumět, i když pro tebe to asi nebude možné… naši studenti mnohem lépe než dříve vědí, co černá magie obnáší, a dovedou se proto adekvátně chránit. Ne jako kdysi, kdy se temné umění tradovalo jen v několika rodinách – mezi něž patřili i Blackové, mohl bych dodat – a všichni ostatní byli těm privilegovaným vydáni napospas. Mimochodem, neměls jiné starosti?“
Sirius se rozhodl změnit téma. „Jak to, že ses stal ředitelem?“
„Vybrala mě školní rada, pochopitelně.“
„Mělo by ti bejt šestnáct, ne? Přepísknuls to s postaršovacím lektvarem nebo co?“
„Nikdy jsem neměnil svůj věk, ani postaršovacím lektvarem, ani elixírem mládí. Je mi padesát sedm let a právě tolik let jsem prožil.“
„Cestovals časem?“ vyhrkl Sirius. „Je to obousměrný?“
„Ne, nikdy jsem – „
„Tak co děláš v tomhle věku v roce šestasedmdesát?”
„Promiň?”
„Já se z toho zcvoknu! Potkal jsem Jamese, Jamese v šesťáku. Šestnáct let. Sebe taky. Pak tady vidím tebe a tobě je šedesát. Já jsem před třema nedělema proletěl záclonou a bylo mi šestatřicet. Co je proboha za letopočet?”
Severus mu s lehkým úsměvem sdělil prosté čtyřciferné číslo.
„Dvacet let? Do budoucnosti?" vyjekl Sirius.
„Dvacet let. Do budoucnosti," opakoval po něm Severus potěšený jeho panikou.
„Ale - ale co James?"
„Potterů tu v současné době studuje pět a očekávám, že v září nastoupí další."
„Nemůžeš mě vrátit do správný doby?"
„Nemůžu," odmítl kategoricky Severus.
„Prosím," žadonil zoufale Sirius. „Udělám cokoliv. A když mi nepomůžeš, vyvolám v Bradavicích něco jako ekvivalent ran egyptských."
„Posluž si," ohrnul Severus ret. „Nic jiného bych od tebe nečekal. Až se dostaneš k zabíjení prvorozených, bude zajímavé sledovat, jestli se odhodláš zavraždit i nejstaršího Pottera."
„A s tebou to samozřejmě ani nehne."
„Ty pitomče, myslíš si, že jsem rád, že tě zase po letech vidím? Že tě budu prosit, abys zůstal? Poslal bych tě pryč časem, jenom abych tě měl z očí, kdybych jen trochu mohl. k přemístění - odhadem - sto dvaceti liber váhy o dvacet let bys potřeboval - hm... řádově sedm set opravdu dobrých čarodějů specialisovaných na temporální magii. Tolik jich nedokážeš ani sehnat, ani zaplatit. Navíc, pravděpodobnost fatální chyby v tak velké skupině je skoro padesát procent. A to mluvím o fatální chybě, ne o tom, že skončíš jenom ve špatném tisíciletí, ale kupříkladu na Saturnu nebo v nitru Slunce, případně rozložený na elementární částice po celé Mléčné dráze a podobně. Ne že bych ti to snad nepřál, ale... zkrátka ti to nepřeju."
„Takže to nejde," shrnul Sirius vyčerpávající výklad.
„Teoreticky ano. Reálně ne."
„Co budu dělat?"
„Můžeš tu přespat. Ráno dostaneš snídani a rozhodné sbohem, to ti musí na cestu stačit. A pak si dělej, co chceš."
„Tak dobrou, Snivelly," usmál se sarkasticky.
„Dobrou," odvětil Severus stejným tónem.
„Počkejte moment, Sirie," promluvil znovu Brumbál. „Možná by se vám mohla hodit adresa na Rema Lupina. Bohužel nevím, jestli se od té doby, co jsem zemřel, nepřestěhoval..."
Večer následujícího dne již značně potemněl, když Sirius odbočil z hlavní cesty, jak mu poradili místní. Remus vždycky vyhledával obydlí stranou od lidí.
Malý domek, oprýskané dveře, na střeše mech, v okapu dokonce zakrslá břízka. Žádný zvonek, světlo za oknem. Zaklepal.
Zevnitř se nikdo neozval. Snad ho neslyšeli. Zabušil silněji.
„Už jdu, už jdu..." Po chvilce se dveře otevřely. Na prahu stál bělovlasý muž s nápadnou jizvou od nosu k pravé straně brady. Svraštil obočí. „Co chcete takhle navečer?" ptal se, ale nikoli nevraživě.
„Žijete tu sám?"
„Ano," odpověděl, zaskočený tou otázkou a zřejmě vystrašený.
„Promiňte... hledám jednoho přítele. Dřív tu bydlel, snad byste mi moh poradit, kam se odstěhoval."
Napětí polevilo. „Pojďte dál. Večer je chladno, určitě vám přijde k chuti trocha čaje." Zavedl Siria do kuchyně, kde na stole ležel román od Dostojevského a brýle na čtení, a dal vařit vodu. „Posaďte se. Ani jste mi neřekl jméno toho přítele, co sháníte."
„Remus Lupin."
„Remus Lupin jsem já," řekl tiše stařec.
„Ne, to není možný. Remus je mnohem mladší než vy - a - a čte úplně jinou literaturu!"
„V tom případě jsme dva, asi jste na základě jména dostal špatnou adresu. Ale vy mi někoho strašně připomínáte... dovolíte?" vzal ho zlehka za bradu, porostlou třítýdenním strništěm, a nasadil si brýle, aby si Siria prohlédl. Pak se usmál, jen málo, a Siriem projelo poznání jako rozžhavený nůž. Nepoznal by v tom starém člověku dávného kamaráda, nepoznal by tvář, staženou jizvou snad z některého úplňku, nepoznal by oči, zapadlé a zmatnělé, ale ten slabý úsměv, vyjadřující podle okolností radost i smutek, ten ho přesvědčil.
„Tušil jsem, že se jednou vrátíš," zašeptal Remus. „Někdo jako ty je i pro smrt příliš velké sousto, aby se dalo rozkousat najednou.“
„Moony – Moony, co se ti to stalo?“ zděsil se Sirius zároveň.
„Nic. Zestárnul jsem. Všichni stárneme. Vlkodlaci rychleji, protože proměny vyčerpávají organismus... ale ne zase o tolik.“
„Že mě to nenapadlo, když jsem viděl Snivellyho. Ach Bože. Tohle jsem si nepředstavoval.“
„Tichošlápku. Prožil jsem velký kus života, zatímco tebe to zřejmě hodilo zkratkou. Není proč mě litovat.“
„Hm…“ udělal Sirius, dumaje nad předešlým rozhovorem. Najednou vypálil: „Co jsi to říkal o soustu, který se nedá rozkousat?“
Remus ho počastoval dalším úsměvem. „Zkus udržet v ruce plamen. Nejde to. A ty… jsi jako oheň, víš? Necháváš za sebou spálenou zem, když se nehlídáš. Popáleniny třetího stupně.“
„Jestli si myslíš tohle, tak nechápu, proč jsi se mnou kamarádil.“
„Ne,“ úsměv, navlas stejný, ale tenhle byl smutný. „Hvězda nemůže chápat mráz mezigalaktický prázdnoty. Mráz pálí mnohem víc.“
„Moony…“
„To už je dávno. Strašná spousta let. Radši mi prozraď, jak jsi mě našel.“
Prozradil. „Ale nedokážu pochopit, kde se tam vzal Dvanácterák."
„To přece nebyl Dvanácterák."
„Tak kdo? Přece ho poznám, a sám mi řekl, že se jmenuje James Potter!"
„Je to zvláštní, jak se někdy dědí stejná podoba v několika generacích, viď?"
„V několika – promiň, nějak si nedokážu zvyknout, že jsem přeskočil do příštího století. Tak Harry má syna, a skoro dospělýho."
Teď se Remus doopravdy zasmál. „Kdyby jednoho. Počkej, ukážu ti fotku... tak koukej, tohle všecko je nejmladší pokolení Potterů. To je potěru, co? Vezmem to zleva. Esmeralda, škoda těch brýlí, má oči po babičce. Jane a Jessica, dvojčata, čtyři strupy na kolenou a čtyři na loktech. Cedric, takovej mrzout, teď je mu osm. Tahle zlatovláska je Lily, zrovna jde do puberty, takže je s ní jenom trápení. James a Sirius, zase dvojčata, nejstarší a nejdivočejší. Přiznám se, že je mám nejradši, připomínají mi nejlepší kamarády, co jsem kdy měl... Sirius je trochu marnivec, podle nějaký zvrácený teorie nosí kontaktní čočky, aby se líbil holkám... Ronalda se střez, hodnej kluk, ale usmyslel si, že bude hrát na housle a – rozumíš. Petunie, tady ji vidíš celou zapatlanou od čokolády, ale už jí táhne na sedm a je z ní malá slečna. Tenhle raubíř, to je moje velká prohra, Harry nevěděl nic lepšího, než mu dát jméno po mně. Ještě tu chybí Albus, protože tehdy byl ještě v peřince... Je ti doufám jasné, že jim nevěřím, že to děcko, co je zrovna na cestě, už bude poslední."
„Kde s takovou spoustou dětí bydlí?"
„Kde by bydlel, v Londýně, samozřejmě. Grimmauld Square číslo dvanáct – přejmenovali to na Square, dneska se každá křižovatka tří cest jmenuje Náměstí. Taky to má blízko do práce, víš."
„Je z něho bystrozor, jak si přál?"
„Byl. Možná tě bude zajímat, že chytil Bellatrix Lestrangeovou a zařídil jí dost přísný soud. Na obžalobě si dal záležet, a zkrátka – netrvalo dlouho od jejího dopadení a dostala poslední polibek od jednoho z mozkomorů."
„Byl? Počkej, nesnažíš se naznačit, že snad – "
„Povýšil. Je vedoucím odboru. v příštích volbách snad už bude opravdu kandidovat na ministra – je na to pořád trochu mladý, ale má obrovskou popularitu... nudím tě, viď."
„Ne, ne, vůbec ne. Jenže – mám bejt upřímnej?"
„Musíš."
„Dívám se na tebe a místo kamaráda vidím starýho dědka, kterej se mi chlubí obrázkama vnoučat. Chtěl bych zpátky Moonyho, toho, co vyl v Zapovězeným lese a děsil holky ze spaní, a co jednou, když jsme se vraceli z noční procházky přes cukrárnu, sežral tři tabulky čokolády a papírkama zasvinil celou podlahu, a co na nás křičel, že to už se Snivellym přeháníme a že se na nás teda s další esejí vykašle, a potom nám to stejně vždycky dal opsat, a - "
„Ten už se nevrátí. Je pryč. Navždycky. Všecko, co z něho zbylo, jsem já. Je mi to líto."
„Kdybys věděl, jak líto je to mně..."
„Já vím. Připadáš si jako mimozemšťan. Svět už si dávno zvyknul obejít se bez tebe a nedrží ti nikde místo... Navíc jsi zmatený ze všeho, co se změnilo. Stýská se ti po událostech, které jsi nezažil... zapomněl jsem na něco?"
„Všichni lidi, co jsem znal, jsou v lepším případě o dvacet let starší, anebo už je po nich... jinak máš naprostou pravdu," svíral Sirius oběma rukama svůj čaj, z něhož zatím ani neusrkl.
Remus jeho ruce překryl svými dlaněmi. „Kam půjdeš?" ptal se vážně.
„Netuším... na týhle planetě nejsem nikde doma, a nemám ani svrček – nebyla mezitím měnová reforma? – takže se budu jednoduše toulat po světě... až půjdu kolem Londýna, zkusím se stavit u Potterů..."
„To jsem si myslel. Když se Archimedes sháněl po pevném bodu ve vesmíru a páce nekonečné délky, netušil, o kolik to s tou první položkou bude složitější než s tou druhou... Víš co? Zůstaň tady."
Sirius zavrtěl hlavou. „Ne. To nejde."
„Proč by to nešlo? Mám nahoře dva prázdné pokoje. Děti tam sice nechaly trochu binec, ale to se za chvilku uklidí."
„O to nejde."
„Tak o co?"
„Nemůžu se na tebe ani podívat, aby mi nebylo do breku."
Remus lehce kývl.
„Promiň."
„Nedělej si starosti."
Sirius marně přemýšlel, co říci. Nakonec pronesl: „Aspoň se nemusím bát, že mě někdo pozná."
„Proč by ses toho měl bát?"
„No, jakožto třináctinásobnej vrah, co zdrhnul z basy..."
„Ale ne, já jsem ti ještě neřekl, že tě rehabilitovali? Trvalo jim to nemožně dlouho, celé dva roky, než to konečně uzavřeli, ale teď o tobě Binns učí sedmáky, že jsi byl hrdina a že tvůj případ první vrhnul pochybnost na Skrkovu politiku. Teda, ne že by Binnse někdo poslouchal, znáš jeho styl výkladu..."
„A helemese, tak Binns nešel do penze. Některý věci se neměněj," usmál se Sirius.
„Je to útěcha?"
„Moc ne. Kdy začal učit? Někdy v sedmnáctým století?"
„Co já vím."
„Tak já půjdu. Díky za čaj."
„Chceš odejít takhle na noc?"
„Radši jo."
„Jak myslíš. A nechceš ani něco na cestu? Jídlo nebo trochu peněz? Lepší oblečení?"
„Ne. Nic."
„Dobře. Sirie, chtěl bych, abys věděl, že moje dveře jsou pro tebe neustále otevřené. Kdykoliv tě rád uvidím."
„Děkuju. Jseš strašně hodnej. Moc ti přeju, aby ses měl krásně."
Remus se usmál, tentokrát smutně i radostně zároveň. „Šťastnou cestu."
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ