„Jsi tak nádherná,“ šeptal jí něžně do ouška a hladil všude tam, kde to bylo možné, aby to na autobusové zastávce nebudilo veřejné pohoršení.
„Jsi fakt boží. Ostatní kluci sou líný, jen by vysedávali v hospodě, ale ty ne, ty přijdeš z práce a ještě pomáháš vašim.“
„Brontosauři hrajou na Strahově, pojedeme, že jo, zlato,“ tetelila se nadšením.
„Nemůžu, musím tatovi pomoct s tým plotkem. A mama postonává, nemožu ju nechat samu doma.“
„Pořád jen skáčeš okolo vašich. Ať jim pomůže brácha! Nevidíme se, leda v nedělu. Jen sa maminých sukní držíš.“
Už se nesešli. A taková to byla láska...