Plavovlasý mladík se prosmýkl vysokými dvoukřídlými dveřmi, rázně přešel rozlehlou halou a pružně vyběhl po schodech. Nevyhledal otce. Setkání s ním bylo v tuto chvíli poslední, co by si přál. Potřeboval být sám a přemýšlet. Potřeboval si srovnat v hlavě vše, co se událo včera večer. Vše, co předcházelo jeho návratu sem.
Vpadl do svého pokoje, s prásknutím za sebou zavřel a chvíli zůstal stát se sklopenou hlavou. Stiskl zuby a kufr odhodil stranou. Kruci! Kruci! Kruci!
Z ramen shodil cestovní plášť a nechal ho spadnout na zem, jeho klobouk rychle následoval svrchník.
Kruci, všechno je v háji! Všechno, co tak dlouho připravoval, všechno, na čem tak pečlivě pracoval. Všechno, co chtěl, co potřeboval k uskutečnění svých plánů, bylo pryč, a přitom to měl na dosah ruky. V dlani, jen stačilo sevřít prsty, stisknout a všechno mohlo být jeho. Jenže to všechno mu uniklo ve chvíli, kdy si byl jistý, že uspěl. Všechno mu proteklo mezi prsty a zmizelo v nenávratnu. I s ním. S ním, se spojencem, kterého právě naplno získal, kterému důvěřoval, kterého chtěl, potřeboval... po kterém toužil. Bolelo to, u všech proklatých kouzelníků, bolelo a on sám nechápal, kde se jeho bolest vzala. Nebyl to vztek, nebyla to nenávist, hořkost. Tak co to bylo? Lítost? Smutek? Prázdnota? Proč to neumí pojmenovat? Bolest beze jména! Jak poetické! Jenže na zmatených neuchopitelných emocích nebylo pranic poetického! Bylo to špatně! Všechno bylo špatně! Nechtěl to cítit! Bránil se! Zuřivě jako šelma zahnaná do kouta. Ale marně.
Byl zmatený sám ze sebe. Stále kdykoliv zavřel oči, viděl tmavovlasého mladého muže, jeho tázavý bolestný pohled, jeho smutek, jeho bezvládné tělo, ležící mu u nohou. Život, který měl v rukou a chtěl uhasit. Proč to nedokázal? Proč? Copak byl takový slaboch? Nikdy slaboch nebyl! Nikdy!
Tak proč mu vzpomínky na jeho jasně modré živé oči, nesmělý úsměv, gesta, blízkost zrychlují tep?! Proč se mu zadrhává dech, když v myšlenkách zabloudí do včerejšího večera, kdy... NE! DOST! Nesmí na to myslet. Nesmí myslet na něj! Zradil ho! Věřil mu, a on ho zradil! Zahodil všechno, co mu nabízel. A kvůli čemu? Kvůli drzému spratkovi? Vyšinuté holce? Nechápal to. Nemohl to chápat. Nabízel mu přeci mnohem víc, než oni. Moc, slávu, spojenectví. Tak proč?
Stiskl ruce v pěst a rázně přešel po pokoji k oknu, oběma dlaněmi sevřel jeho rám a čelo opřel o chladné sklo. Snažil se umlčet tichý hlas, který vtíravým šepotem promlouval v jeho hlavě o lásce, o poutu mezi sourozenci, o hodnotě soucitu, pochopení, úcty, pokory, důvěry. Nechtěl ho poslouchat! Neznal, nic z toho neznal! Nechtěl znát! Nebo chtěl? Chtěl by to znát? Chtěl by mít sourozence, za kterého by se nebál nasadit život? Chtěl by pocítit, jaké je to milovat? Nebo to ví? Je snad láska ta bezejmenná bolest? Je snad láska to, co mu svírá plíce, naplňuje jeho hlavu k prasknutí a nutí ho litovat? Litovat svého bezhlavého vzteku, nelogického zbabělého útěku bez jediného slova? Bez vysvětlení? Bez rozloučení? Ale nebyla to přeci jeho chyba! Nebyla to jeho vina! Nebo byla? Pravda, nedokázal ovládnout svůj vztek. To udělal špatně. Ale to ostatní? Kdyby ten kluk nebyl drzý! Kdyby se ho Albus tak bezhlavě nezastával! Kdyby, samé kdyby bez významu! Nic nejde vrátit! NIC! Je to pryč a lítost nemá smysl! Lítost není na místě!
Téměř násilím potlačoval bouři pocitů v sobě, nutil mozek k činnosti a zašlapával bolest, smutek, touhu. Byla to slabost. Věděl to. Dobře to věděl. Oslabil se. Nechal žít někoho, kdo by mu mohl stát v cestě a to byla chyba, kterou nesmí nikdy zopakovat. Chyba byla vůbec někomu věřit. Hořce se usmál. Teď už to věděl. Poučil se. Nesmí nikomu věřit, nesmí se nikomu otevřít tolik jako jemu! Nesmí se nechat ovládat pocity, ty do jeho hry nepatří, nikdy nepatřily, a on se jimi v bláhově pošetilé touze nechal strhnout, nechal se oslabit a přišel tak o příliš mnoho! City se nevyplácí, city zrazují a zatemňují rozum a nutí lidi dělat věci, které by normálně nedělali. Oslabují je a on nesmí být slabý! Nesmí se nechat ovládnout! On je přeci ten, kdo má ovládat. On je ten, kdo jednou v rukou bude svírat moc. City dávají moc lidem, kteří je nepociťují. Pomocí citů lze ovládat. Věděl to. Sám toho využíval, ale teď sklouzl do něčeho, co nechtěl a málem se sám nechal spoutat. Hlupák! Byl hlupák a blázen! Nikdy se to nesmí opakovat! Nikdy!
Hledal ztracenou rovnováhu, hledal klid a snažil se vymyslet východisko. Snažil se najít řešení. Jak se teď má dostat k relikviím? Možná kdyby zůstal, dokázal by vše změnit, dokázal by ještě zachránit své plány, ale takhle? Kruci, udělal chybu! Ale kdo ví, jak Albus vysvětlil smrt sestry. Nevěděl, jak zemřela. Netušil, co ji zabilo, ale jemu to mohlo způsobit nemalé problémy. Návrat do Británie momentálně nebyl možný. Nechtěl další popotahování s úřady, které by nepochybně následovalo. Stačilo mu vyloučení ze školy, další vroubek si nemohl dovolit. Bulharské úřady by už nemusely být tak shovívavé a hrozit mu jen zdviženým prstem.
Ale veškeré informace zůstaly u něj, kruci! Měl všechno v rukou! Má se snad s relikviemi rozloučit? Prsty si přiložil na spánky a horečnatě přemýšlel. Může začít hůlkou a za pár let, až všechno utichne, se pokusí najít ty ostatní. Základní informace znal, za ten půl rok udělal obrovský pokrok. Ale co, když ho Albus předběhne? Co, když je vyhledá sám? Ale bude mu chybět ta nejmocnější, ta, po které on sám nejvíc toužil. Bezová hůlka, a ta je v Evropě. Křivě se usmál a spustil ruce. Ano, nejdříve vyhledá hůlku a časem se do Británie vrátí. Pokusí se najít relikvie, a pokud je nenajde u jejich dědiců, najde je u něj. Mezitím se dokáže zbavit pošetilé náklonnosti, která jej donutila jednat jako blázen. Odstraní z cesty svou překážku a získá to, o čem snil. Musí být trpělivý! Musí zklidnit své rozhárané emoce a jednat s klidem a rozhodností! Zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Už vymyslí způsob, jak hůlku najít a získat. Jak uskutečnit své plány. Ale sám! Nikoho už do nich nezasvětí! Nikomu nebude důvěřovat! Už nesmí dělat stejné chyby!
Trhl sebou, když se za ním s lupnutím objevila stařičká domácí skřítka. „Pane, vaše skřítka netušila, že se mladý pán vrátil! Připravila by vám pokoj! Skřítka zaslouží trest! Pán domu tu není a nemůže mladého pána uvítat!“ hořekovala a spínala ruce.
Mladík se otočil a sjel ji tvrdým pohledem. „Přestaň! Kde je otec?“ štěkl tak ostře, až se přikrčila.
„Pán si vzal zbraň a šel ven. Říkal, že se vrátí do oběda a skřítka neví, zda může připravovat stůl, když ještě není zpátky!“
„Připrav oběd, nemusím na něj čekat a hni sebou,“ zavrčel a sledoval, jak se skřítka uklonila a s puknutím zmizela. Pak přešel po pokoji a vyšel ven. Seběhl po schodech a chtěl otevřít dveře jídelny, když od zadního vchodu zazněly rázné kroky a v chodbě se objevil vysoký muž s plavými krátkými vlasy prokvetlými prvními šedinami. V ruce svíral mudlovskou loveckou pušku a teplý jezdecký kabátec měl pokrytý bílými vločkami. Neobtěžoval se oklepat z vysokých bot sníh, který se za ním měnil v loužičky vody.
Mladík spustil ruku z kliky a zastrčil ji do kapsy. Se sevřenými rty sledoval, jak se muž zastavil a s tázavě zvednutým obočím se nevesele pousmál, než tiše promluvil: „Ale, mladý pán se uráčil vrátit domů!“
„Ano, otče, také vás rád vidím,“ odpověděl chladně mladík. „Byl jste na lovu?“ měřil si muže podmračeným pohledem.
„Ano, Gellerte, byl. Přemnožila se škodná,“ přimhouřil muž světle modré oči a hodil pušku skřítce, která za ním úslužně otírala mokré stopy.
„Jak koukám, nic se za dobu mé nepřítomnosti nezměnilo,“ odpověděl uštěpačně Gellert a zvedl bradu. Muž pevně stiskl rty a sundal si kabátec, který odložil na křeslo v hale.
„Ne, nic důležitého se nestalo, ale to bys nejspíš věděl lépe, pokud by ses za celou dobu alespoň jednou ozval! Kdyby ses trochu zajímal o to, zda tu nejsi potřebný!“
„Kdybyste mě potřeboval, ozval byste se, o tom nepochybuji,“ ušklíbl se Gellert a uhnul, když jeho otec popadl kliku a rázně otevřel dveře. Ještě šlehl po synovi podmračeným pohledem, než vešel do rozlehlé místnosti. Gellert ho pomalu následoval. Od smrti matky neměli s otcem zrovna vřelé vztahy. Po jeho vyloučení z Kruvalu se nepříjemně vyhrotily a očividně ještě zcela nevychladly.
„Předpokládal jsem, že když ses nechal vyloučit ze školy, budeš se snažit napravit svou reputaci a zapracuješ na rodinném podniku! Ale ty ses flákal v Británii, aniž bys cokoliv udělal a ještě sis odvezl dost vysokou finanční částku!“
„Jistě, otče, měl jsem tam nemalé výlohy. Málem bych zapomněl, pozdravuje vás tetička,“ usmál se Gellert a pohodlně se usadil do jednoho z křesel u krbu v jídelně, kde plápolal oheň. Skřítka začínala připravovat na stůl bohatý oběd.
„To je smůla. Připíši ti je k tvému dluhu. Jak předpokládám, dostal jsi konečně rozum a přijel ses zapojit do obchodů. Potřebujeme sjednat nové styky na východě,“ otočil se k synovi zády, nalil si z broušené karafy čirou tekutinu do malé sklenky na nožce a sevřel ji v prstech, než se znovu otočil a probodl Gellerta zlobným pohledem.
„Vážně? To je smůla, brzy zase odjíždím do Evropy,“ křivě se usmál mladík a opřel se o měkké polstrování.
„Nu dobrá, ale pak si sežeň nového mecenáše, já tě už podporovat nebudu. Je na čase, aby ses začal živit sám. Už tak jsi mě stál víc než dost,“ oplatil jeho křivý úsměv muž a na ráz vypil obsah sklenky, odfrkl si a postavil ji zpátky na stolek.
Gellertovi ztuhl úsměšek na rtech: „To nemůžeš! Co moje dědictví po matce?!“
Muž se ušklíbl: „Dědictví? Na rentu nemáš nárok, dokud nedokončíš školu, nebo nedosáhneš osmadvaceti let, na to jsi zapomněl?! A na pozemky nesáhneš! Nenechám tě rozházet rodinné jmění! Jestli chceš peníze, budeš se muset snažit! Když jsi takový hlupák a nechal ses vyloučit ze školy, nebudu tě podporovat, to dobře víš! Už tak máš z ostudy kabát a ještě žiješ jako příživník! Házíš špínu na celý rod! Že se nestydíš!“
Gellert sevřel ruce v pěst a pevně stiskl rty. Kruci, že sem vůbec lezl! Ale peníze potřeboval. Syčivě vydechl a vstal. „Už jste domluvil? Rád bych se najedl, od rána jsem neměl v ústech.“
„Rač si posloužit, dnes je to naposledy z mého. Od zítřka se postarej sám,“ křivě se usmál muž a pokynul ke stolu.
Gellert zaskřípal zuby a sedl si na polstrovanou židli. Svému otci už nevěnoval jediný pohled a pustil se do jídla. Ne, dnes mu opravdu nechutnalo!

Gellert rázně vešel do rozlehlé, bohatě zařízené pracovny: „Chtěl jste se mnou mluvit, otče?“
„Ano, Gellerte, jsem rád, že jsi konečně dostal rozum a rozhodl jsi se pracovat,“ zvedl hlavu od kupičky pergamenů na stole, pousmál se a odložil brk.
„Mám snad jinou možnost?!“ zvedl mladík tázavě obočí a sedl si do jednoho z křesel.
„Vždycky jsou i jiné možnosti, ale jsem si jistý, že tato je pro tebe v současné situaci nejvhodnější.“
Mladík si jen odfrkl a odvrátil pohled. Muž vytáhl ze zásuvky složku pergamenů a obešel stůl, než mu ji podal. „Zde máš vše, co budeš potřebovat, včetně dokladů. Na zítřek jsem ti zařídil přenášedlo do Petěrburgu. Tam tě bude čekat Ronilov a uvede tě do obchodní společnosti jako mého zástupce.“
Gellert se zamračil, neochotně sevřel složku v ruce a vstal: „Ještě něco?“
„Ne, to je vše.“ Když se jeho syn odvrátil a chtěl odejít, ještě ho zastavil: „Počkej, máš tu dopis z Británie.“
Gellert sebou trhl a otočil se. Jeho otec se natáhl na stůl a podal mu zapečetěnou obálku. Nepatrně si vydechl, když zjistil, že není úřední, ale od Bathildy. Její písmo poznal. Stiskl rty, chvíli v sobě přemáhal touhu ji otevřít, než několika dlouhými kroky došel ke krbu a hodil ji do ohně. Nechtěl nic vědět. Za pobytem v Británii mínil udělat tlustou čáru. Muž ho jen zkoumavě pozoroval opřený o desku psacího stolu, ruce založené na prsou.
„Ještě něco?“ zvedl Gellert pohled od plápolající obálky a upřel medové oči na otce.
„Už nic, snad jen šťastnou cestu a dobré pořízení. Očekávám od tebe zprávy,“ lehce se pousmál muž.
Mladík stiskl zuby a beze slova vyšel z pracovny. Jeho otec se za ním ještě dlouho díval s náznakem smutku v očích.„Sbohem,“ promluvil tiše k zavřeným dveřím. Musel to udělat. Jeho syn potřeboval dospět, zapomenout na hloupé sny a začít se starat sám o sebe. Zjistit, že peníze nepadají z nebe. Věřil, že uspěje, je velmi inteligentní a teď měl šanci své nadání využít k dobré věci. Na to ho celý život připravoval. Byl jediný, kdo mohl převzít rodinný podnik. Nakonec zhluboka vydechl, zavrtěl hlavou a vrátil se zpátky za stůl.