Odpolední slunce se opřelo do kamenné zídky lemující vyježděnou cestu. Pomalu se sklánělo k západu a jeho červenající paprsky se propletly zežloutlou travou a nafialovělými snítkami vřesu. Mladík, který zvolna kráčel po cestě, zhluboka nadechl chladný vzduch a pousmál se. Opřel se lokty o vrchol pečlivě vyskládaných kamenů, které pokrýval mech a chomáče trávy, přimhouřil jasně modré oči a zamyslel se.
Vracel se. Vracel se do míst, která mu byla víc než blízká, ale farma, která se krčila nedaleko mu byla z celého kraje nejbližší. Tam ho to táhlo nejvíc. Z celého Yorkshiru mu toto místo nejvíc přirostlo k srdci. Pamatoval si, jak po této cestě kráčel poprvé. Tehdy bylo parno, pozdní léto. Vrcholily žně a senoseč, když se po měsíci toulání od pole k poli, kde přiložil ruku k dílu za trochu jídla a pak šel zase dál, rozhodl, že zase na nějakou dobu zůstane na jednom místě. Bylo to kousek odtud. Tam za ohybem cesty stál vůz.

...

„Zdravím,“ pousmál se mladík s kaštanovými vlasy na muže, který se skláněl a pokoušel se vyprostit z pod vozu kolo. „Můžu vám pomoct?“ odložil svůj vak a svrchník, který nesl přehozený přes rameno k zídce.
Muž vzhlédl a mladík si překvapeně uvědomil, že je to skoro ještě chlapec, musel být stejně starý jako on. Zachmuřeně se narovnal, prohrábl si rozcuchané přerostlé vlasy barvy právě vymlácené slámy a zamračil se, než pomalu promluvil: „Dobrej,“ nedůvěřivě si prohlédl neznámého příchozího, „jestli nemáte nic jinýho na práci...“
„Zrovna nějakou sháním.“
„Tak jo, zkusíme to zvednout.“
Mladík jen kývl. Společnými silami se pokusili zapřít do vozu. Podařilo se jim ho sice nadzvednout, ale nebyl tu nikdo, kdo by jim pomohl vytáhnout kolo. Chlapec se zamračil a prohrábl si vlasy. „Sami s tím nic nesvedem. Díky za pomoc, ale chtělo by to ještě někoho.“
„Mám někam dojít? Nespěchám, pomůžu rád.“
„No, jestli vás to nebude obtěžovat, když se dáte na prvním rozcestí doleva a do kopce tak dojdete na farmu. Když jim tam vyřídíte, že sem tu zrušil kolo, už sem někdo dorazí. Nemůžu tu nechat vůz a koně samotný. Je to mezek starej, něco by proved, a když ho vypřáhnu, už s tim nikdo nehne.“
„Dojdu tam, to není problém,“ pousmál se mladík a sebral svoje věci, než rychle vykročil.
Zanedlouho opravdu stál na dvoře nevelké farmy a ostražitě naslouchal u otevřených dveří do stavení.
„Ty budižkničemu! Flákači jeden! Co si myslíš?! Že tě budu živit za to, že si tady válíš šunky?! Na to zapomeň!Vypadni odtud, ať už tě tu nevidim!“
Musel rychle uhnout, aby do něj nenarazil zarostlý muž, který rychle vyšel ven, za prahem si odplivl, než se otočil na podpatku a vyšel ze dvora.
„A už se tu neukazuj, bídáku!“ vyběhla za ním nevysoká podsaditá žena a zamávala vařečkou ušpiněnou od jídla. Mračila se, a když zmizel, opřela ruce v bok, než unaveně sklonila hlavu.
Když si mladík tiše odkašlal a opatrně ji pozdravil trhla sebou a upřela na něj podmračený pohled. Nakonec zhluboka vydechla: „Zdravím, co pro vás můžu udělat?“
On se nesměle pousmál: „Jen nesu vzkaz. Chlapci z vaší farmy upadlo kolo u vozu, je tady nedaleko na cestě, snažil sem se mu pomoct, ale sami to nezvládneme.“
Žena si volnou rukou přejela po čele, než kývla hlavou: „Díky. To je dneska den. Nu dobrá, budeme si s tím muset poradit sami. Nádeníka sem právě vyhnala.“
„Pomůžu vám, stejně nemám co na práci,“ usmál se mladík.
Žena si ho zkoumavě prohlédla, než se ztrápeně pousmála: „Pokud vás to nebude obtěžovat, pomoc uvítáme.“

„No, mladý muži, děkujeme, bez vás bysme to nezvládli,“ usmála se vlídně farmářka a podala mladíkovi ruku zhrublou prací. Ten ji s úsměvem stiskl.
„Není za co, stejně nemám co na práci.“
„Kam máte nemířeno?“
„Nevím, kam mě nohy ponesou, hledám práci.“
„V první řadě máte namířeno k nám, nakrmíme vás a o tý práci si taky promluvíme,“ odvrátila se od něj a mladík překvapeně vykuklil oči. Lidé v tom kraji ho stále ještě překvapovali.
„Ale to není nutný, já ještě...“
Žena se zamračeně otočila a založila ruce v bok: „Vy asi nejste zdejší, že jo? Tady totiž platí, že kdo s náma pracuje, ten s náma taky jí, tak sebou hoďte a alou na vůz!“
Mladík se pousmál a pohledem sklouzl na chlapce, který už seděl na kozlíku a svíral opratě. Ten jen kývl hlavou a ušklíbl se. Pochopil, že s farmářkou se není radno dohadovat.
„A vaše jméno mladíku?“ po straně si ho změřila žena, když už všichni seděli na voze a chlapec obratně vedl koně po cestě.
„Omlouvám se, jsem Aberforth. Aberforth Brumbál, ale lidi mi většinou říkají Abe.“
„Těší mě Abe, Swentonová a to je můj syn John,“ trhla hlavou k mladíkovi, který se jen pousmál a kývl. Zkoumavě si tmavovlasého mladíka prohlížela. Vypadal sympaticky, přátelsky, zamlouval se jí, jak jim ochotně pomohl, ale něčím byl zvláštní. Jenže čím? Vypadal úplně obyčejně, ale přesto z něj vyzařovalo něco... stáhla obočí v zamyšlení, odvrátila se a potřásla hlavou. Hlouposti.

„Jestli chcete Abe, hodila by se nám pomocná ruka, jsme tu na všechno sami, co mužskej zemřel. Nemám štěstí na nádeníky, viděj samotnou ženskou a myslej, že mě voškubou.“
To už Aberforth seděl ve světnici za stolem a z hrnku upíjel mléko, které před něj postavila farmářka. Teď už se točila kolem kamen, kde připravovala skromnou večeři.
„Rád vám pomůžu, stejně hledám místo, kde bych chvíli zůstal.“
„Peněz sice moc nemáme, ale na plat ještě něco dohromady dám, dlužna vám nezůstanu. Na podzim prodáme bejčky, letos máme dva, tak snad bude líp. Pak bych vás mohla vyplatit. Ale žádný flákání doma nesnesu.“
„O penězích nemluvte, paní Swentonová, na to je čas, to necháme na potom. Zatím mi stačí nocleh a strava,“ usmál se Aberforth, „a budu se snažit si všechno odpracovat co nejpoctivěji.“ Na farmě se mu líbilo, vždycky se radši zdržel na malé farmě, než na velkých statcích a žena byla přímá a upřímná, to měl rád. Ohlédl se a vyhlédl z okna, když zaslechl dívčí smích.
„Johne, Johne, to se může stát jenom tobě, že ztratíš kolo!“ Zahlédl plavovlasé děvče, které opřelo o stěnu hrábě a rozeběhlo se k domu.
„Hej, Malá Lucy, ty dej pozor ať zase nezakopneš o vlastní nohu,“ vyplázl na ni jazyk chlapec a zasmál se.
Farmářka si všimla Aberforthova pohledu a zavrtěla hlavou. „Pořád se kočkujou, jako malý děti. Přitom Lucy už je holka na vdávání. Jenže kdo by si vzal takovýho ztřeštěnce?“ vydechla, ale neubránila se úsměvu, když děvče téměř tanečním krokem vběhlo do kuchyně a dalo jí pusu na tvář.
„Pěkný odpoledne, maminko. Seno na louce nad domem jsem dala do kup, až večer s Johnem podojíme, doděláme ještě louku u potoka.“
Aberforth si dívku zkoumavě prohlédl. Nebyla vysoká, ale štíhlá a pružná, sukni měla vykasanou nad kolena, aby jí nevadila v trávě a rukávy jemné haleny, která jí spadla z jednoho ramene nad lokty. Byla opálená a světlé vlasy měla spletené do dlouhého copu. Neposedná bosá chodidla ušpiněná.
„No dobrá, dobrá, třeštidlo, jdi se umýt a zavolej Johna k večeři, najíme se, než půjdeme do chlíva. A málem bych zapomněla, to je Abe, náš nový pracant, po jídle mu ukážeš farmu.“
Děvče se otočilo a zářivě se usmálo na mladíka, až mu málem zaskočilo mléko, sklonilo se do hravého pukrle: „Zdravím Abe, tak snad se vám u nás bude líbit.“ Pak se smíchem vyběhlo ven.
Abe ji sledoval, než zmizela za dveřmi, a neubránil se úsměvu. Farmářka ale jen vydechla a zavrtěla hlavou, zatímco na stůl postavila velký hrnec s bramborami.

„Ty nejsi zdejší,“ zkoumavě si Aberfotha prohlížela Lucy a usmívala se.
„Jaks to poznala?“ ušklíbl se mladík, vyšel z chléva, opřel se zády o vrata a ruce zastrčil do kapes.
„Seš jinej,“ prohlásila s jistotou a zvedla bradu.
Aberforth se zachmuřil a uhnul pohledem. Lucy ho pozorně sledovala. „Nechceš o tom mluvit,“ konstatovala bez náznaku výčitky. Jen stáhl obočí a upřel na ni jasně modré oči.
„Nechceš, nechtěj, tvoje věc,“ zasmála se a zvedla jedno z věder s mlékem.
„Počkej, pomůžu ti,“ chtěl jí ho vzít z ruky. Ona se ale jen rozesmála a vykročila k domu: „Máš tam ještě další.“

„Líbí se ti.“
Aberforth sebou škubl a vzhlédl. John stál na voze se senem a šklebil se, než trhl hlavou k Lucy, která nedaleko v trávě kropila bílé prádlo rozprostřené na slunci. Mladík se zamračil, nabral na vidle další kupku sena a hodil ji nahoru na vůz. Příliš dlouho se na ni díval, zatímco se opíral o násadu. John se rozesmál až se zlomil v pase.
„Tak hele, jestli se mi tam nahoře chceš posmívat, tak si to dodělej sám,“ zavrčel Aberforth a hodil mu k nohám další seno.
„No jo, tak se nečil. Nejseš sám, kdo po ní kouká. Mladej Petterson ze statku v údolí na ní taky může oči nechat,“ ušklíbl se John.
„No a?“ jen zabručel Abe a polkl, aby uvolnil krk, který se mu nepříjemně stáhl.
„Nic, jen tak. Není to tak dlouho, co jí přines kytku.“
Tmavovlasý mladík se zamračil ještě víc.
'„Hodila mu ji na hlavu. Nikdy ho neměla ráda, jako malou ji tahal za copy a válel v blátě,“ rozhovořil se obvykle mlčenlivý John.
Aberfoth se usmál, jak si to živě představil. Když periferním viděním zaznamenal pohyb zvedl hlavu a zarazil se. Lucy šla k nim a rukou svírala džbán. Mohla je slyšet? Uhnul pohledem a i pod opálením zrůžověl.
„Johne ty toho nějak namluvíš, nezdá se ti?“ zasmála se Lucy a podala džbán Aberforthovi.
„Vždyť si to zasloužil, náfuka,“ ušklíbl se John, zapíchl vidle a sedl si na srovnané seno. Aberforth se rychle napil, aby skryl rozpaky.
„To víš že jo. Náfuka vždycky byl a taky jím zůstane,“ odhrnula si uvolněný pramen vlasů ze zpoceného čela a vydechla.
Aberforth nevěděl kam s očima, když si ho dívka zkoumavě prohlédla a podal džbán Johnovi na vůz. Mladík hltavě pil a kolem se rozhostilo ticho. Pak ho s poděkováním vrátil Lucy, znovu se postavil a zastínil si oči proti slunci. „Už toho moc nezbývá a seno budeme mít pod střechou.“
„Kdyby aspoň nebylo takový vedro,“ ušklíbl se Abe a otřel si dlaní pot, který u stékal po čele.
„Možná by ses mohl trochu zchladit,“ zaplály Lucy v očích šibalské ohníčky,a než to mladík stihl zaregistrovat chrstla mu zbytek vody ze džbánu na hlavu.
Aberforth zalapal po dechu a překvapeně zíral na děvče, které se bouřlivě rozesmálo a začalo pomalu couvat. „Počkej, tohle ti nedaruju!“ usykl, když se vzpamatoval a odhodil vidle. Lucy na nic nečekala, hodila džbán do sena a se smíchem se rozeběhla pryč.
John se ušklíbl a opřel se o násadu, když sledoval, jak se ti dva honí mezi řádky sena. Jak Lucy mrštně uhýbá, až ji Aberforth nadběhl, popadl ji do náruče a než se stihla vzpamatovat skočil s ní do tůně v nedalekém potoce. Věděl dobře, jak po sobě ti dva pokukují, a Abe mu byl mnohem bližší než zbohatlík Petterson. Rychle se spřátelili. Občas ho napadla nejapná myšlenka, že by u nich třeba mohl zůstat, uměl vzít za práci. Jenže přes zimu nebudou mít peníze na pomocnou sílu, to věděl moc dobře. Přes zimu byli rádi, když skromně uživili sami sebe. Zachmuřil se a povzdechl. A zima byla blízko, příliš blízko.

Aberforth seděl na zídce u cesty a sledoval kupící se mraky. Byl tu sám, farma byla z dohledu. Už nějakou dobu pociťoval sílící tlak magie. Věděl dobře, že bude stačit pár kouzel, aby vše dostal pod kontrolu. Nechtěl riskovat, že ho někdo z farmy uvidí, proto se po večerní práci kolem zvířat vymluvil, že jde spát a ještě před setměním zmizel ze seníku, kde přespával. Moc dobře věděl, jak by přetlak magie mohl být nebezpečný, proto bylo na čase aby s tím něco udělal. Ještě se obezřetně rozhlédl a vytáhl hůlku. Prsty ho zabrněly, když ji v nich sevřel. Zhluboka se nadechl, utrhl list jitrocele a položil si ho na dlaň. Lehce mávl a list se vznesl. Chvilku ho hůlkou udržoval ve vzduchu, než se zachmuřil a nechal ho klesnout zpět na dlaň. Mohl by zkusit něco složitějšího. Stáhl obočí v soustředění, než zamumlal zaklínadlo a mávl. List se změnil v motýla, který se neohrabaně pokusil vzlétnout. Ne, nikdy nebyl dobrý kouzelník. Možná by mohl, ale nechtěl, na kouzlech mu nikdy nezáleželo.
Sledoval, jak se motýl nakonec přeci jen vznesl a třepotavě se rozlétl. Provázel ho očima dokud mu nezmizel z dohledu, pak se zachmuřeně rozhlédl po temných mracích. Schylovalo se k bouřce. Pevně stiskl zuby a hrdlo se mu stáhlo, když si vzpomněl na svou sestru. Na svou malou sestřičku, která nemusela zemřít. Nemusela! Nechtěl na to myslet, ale přeci nedokázal zabránit tomu, aby se mu myslí prohnal ničivý vír vzpomínek na osudnou noc. Na to, co viděl. Na to, co se stalo. Co stále nedokázal pochopit. Nedokázal vysvětlit. Stále se mu žaludek stahoval odporem, když si uvědomil, že jeho bratr a ten muž... pevně stiskl ruce v pěst. Merline! Vždy, když si na to vzpomněl, mísil se v něm děs, vztek, odpor, soucit. Jeho bratr se za něj postavil, proti muži, na kterém mu muselo... Dobře si pamatoval, jak za ním vyběhl a jak pak vypadal, když se vrátil. Ale v tu chvíli nedokázal pocítit lítost, v tu chvíli cítil jen nenávist, krutou, sžíravou a díl své vlastní viny, kterou ale nedokázal přijmout. Bylo jednodušší ji všechnu vykřičet na bratra, všechnu hodit na něj.
Cítil sílící tlak v hrudi a nakonec se podvolil. Tady ho nikdo neuvidí. Nechal všechny své zmatené pocity vystoupit do očí v podobě slz, které nedokázal zadržet. Které se vykutálely na tváře.
Proč jen Albus musel být takovej mezek paličatej! Proč ho kruci nenechal doma, postaral by se o Arianu a on by si mohl v klidu jít, kam ho srdce, nebo co to bylo, táhlo! A Ariana mohla žít! Mohla žít kdyby... Stiskl zuby a vzhlédl. „Tohle ti nikdy neodpustim! Rozumíš?! Nikdy!“ procedil mezi sevřenými zuby k mrakům nad hlavou, do vzdáleného úderu hromu. Nepřemýšlel, seskočil ze zídky, švihl hůlkou a kouzlem roztříštil velký kámen u cesty, a pak další. Potřeboval nějak vybít svůj vztek, svoji bezmoc.
Když se uklidnil, zůstal stát se sklopenou hlavou, z očí mu stále stékaly slzy. Popotáhl nosem a otřel si tvář. Pak utrhl květ, který se krčil mezi kameny zídky, a smutně se usmál. Jenže čas nevrátí. Ariana se nevrátí. Nikdy. Mávl hůlkou a nechal květ poletovat ve vzduchu.
„Jaks to udělal?“
Aberforth zalapal po dechu a ztuhl. Krucinál, Lucy! Rychle se otočil a hůlku schoval za záda. Květ se ale stále tiše vznášel ve vzduchu, proto rychle natáhl ruku a chtěl ho sevřít v dlani. Ale dívka se ho ve stejnou chvíli chtěla dotknout. Jejich prsty na sebe narazily a květina spadla na zem.
Aberforth zadržel dech a zachvěl se. Nedokázal kontrolovat zmatenou smršť pocitů, nevysvětlitelnou radost, z jejího doteku, z toho, že je tady, že ji vidí, a zároveň hrůzu z toho, co viděla, co jí řekne, jak jí všechno vysvětlí.
Trvalo to jen pár vteřin, než dívka sklopila pohled a stáhla ruku. „Kdo jsi?“ zeptala se ho tiše a vzhlédla s novým zájmem smíseným s obavou.
Aberforth zatnul zuby a odvrátil se, při tom schoval hůlku do kapsy kalhot. Byl zmatený. Tolik toužil jí všechno říct. To, kdo je, proč je tady, ale zároveň věděl, že nesmí. Zuřivě potlačoval touhu znovu sevřít její ruku v dlaních. Sevřít a nikdy nepustit. Kruci, co je to s ním? Nikdy přítomnost děvčat nevyhledával, jediná dívka, která ho kdy zajímala byla Ariana. Tak co je to, co ho táhne k Lucy? Když si plně uvědomil, že jsou tu sami, pod mraky plnými vody, polilo ho horko a v hrudi vybuchla bláznivá smršť, bláznivá touha ji sevřít v náručí. Kruci, kruci, kruci! Stiskl ruce v pěst, zaskřípal zuby a pevně zavřel oči. Co má dělat? Co má, u Merlina, dělat?!
Lucy ho chvíli zkoumavě pozorovala, než se osmělila a prsty se dotkla jeho ramena. Zatlačila na něj, a on se podvolil. Podvolil se jejímu jemnému doteku a otočil se. Oči pevně zavřené, tvář strnulou. Chvíli pozorovala jeho obličej. Tolik toho o něm nevěděla, vlastně nic. Ale bylo na něm něco podmanivého, něco, co ji k němu táhlo. To, co viděla, ji překvapilo. V první chvíli pocítila strach, ale ten zmizel. Vlastně nevěděla, jestli chce znát vysvětlení. Všimla si slz na jeho tvářích a stáhla obočí. Co ukrývá? Vždycky byl usměvavý, veselý, tak co? Byl tak blízký, a zároveň vzdálený. Plachý dospělý kluk, silný, s podmanivým nesmělým úsměvem. Nedokázala odolat a konečkem prstu lehce setřela jednu slanou kapku z opálené tváře.
Trhl sebou a otevřel jasně modré oči Zíral na ni překvapeně, zmateně, s těžko potlačovanou bolestí, s touhou, kterou se snažil ze všech sil potlačit.
„Aberforthe, co se stalo?“ zeptala se tiše.
Zhluboka se nadechl a skousl si ret. Mlčení se prodlužovalo. Chtěl být kdekoliv jinde, než tady, a zároveň si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila. Všechno to protichůdné se v něm pralo.
Když jim nad hlavami zaburácel hrom a sjel klikatý blesk oba vzhlédli.
„Bude pršet...“ zachraptěl tiše Aberforth a polkl, aby si uvolnil hrdlo.
„Já vím,“ šeptla Lucy a usmála se, „mě to nevadí, nejsem z cukru, ty snad jo?“
Jen se pousmál a ona zvážněla. „Vím, že máš tajemství,“ odmlčela se a sledovala jak sklopil pohled. „Ale jestli o něm nechceš mluvit, nemluv. Vlastně nevím, jestli bych to chtěla slyšet.“ Ne, nechtěla ho znát, dokud jí ho sám nebude chtít říct. Chtěla, aby zůstal tajemný, možná proto ji tolik lákal.
Překvapeně zvedl oči a usmál se. Čekal, že se bude vyptávat. Nevěděl, co s rukama, jak se zachovat, co říct, kruci! Připadal si jak malý kluk nachytaný na švestkách! A Lucy ho s úsměvem pozorovala. Jeho rozpaky, nervozitu, nejistotu. Pak, ač nevěděla proč to dělá, sevřela v ruce jeho mozolnatou dlaň. O zem začaly pleskat první velké kapky.
„Pojď, půjdeme domů, než úplně promokneme.“

Aberforth zachmuřeně vyhlédl z vrat stodoly a stáhl si čepici do čela, přitáhl svrchník těsněji k tělu. Venku hustě pršelo a foukal ostrý vítr. Zamračil se. Léto bylo nenávratně pryč a s ním i slunečné dny. A s podzimem přišla podivná nervozita, něco nevysvětlitelného, co ho rozptylovalo. Nechtěl na to myslet, nechtěl myslet na tiché volání, na neklidný spánek. Stiskl rty a rychle vyšel do deště. Slíbil, že naštípe dříví, aby ušetřil farmářce práci. Nic moc jiného nemohl, sezóna byla u konce. John dnes odvedl do vesnice na trh oba býčky, které celé léto vykrmovali a stejně pečlivě rozmazlovali.
Když vešel do domu s náručí plnou polínek, ve dveřích do světnice se zarazil. U stolu seděl tmavovlasý mladík ve svátečním kabátci, pohodlně se opíral o opěradlo židle a samolibě se usmíval. Na stole stála konvice s čajem a několik šálků, talíř s domácími koláči. Lucy seděla na lavici za stolem s nepřístupným výrazem v obličeji, nezvykle vážná.
„Abe, díky, dej to dříví prosím ke kamnům a přijď pak na koláč, až pan Petterson odejde,“ probral ho ze strnulosti hlas farmářky.
Petterson?! Aberforth zamrkal očima a kývl hlavou. Několika dlouhými kroky přešel přes světnici, složil dříví a bez ohlédnutí odešel. Cítil na sobě jeho opovržlivý pohled.
Všechno v něm vřelo, ač pořádně nechápal proč. Tušil, že ten náfuka přišel za Lucy! Za dívkou, jejíž úsměv mu rozechvíval útroby a smích podlamoval kolena. Za dívkou, kterou toužil sevřít v náručí a už nikdy nepustit. Za dívkou... kruci! Stiskl ruce v pěst, jak stál v dešti na dvoře, než se rázně otočil, vrátil se do dřevníku, kde znovu popadl velkou sekeru. Na špalek postavil poleno, rázně se rozehnal. Nedokázal si na místo něj nepředstavovat jeho tvář. Do teď byl jen jménem. Kýmsi bez podoby, na jehož účet sourozenci vtipkovali. Ale teď už měl tvář. Zatraceně pohlednou tvář!
Kruci! Proč má chuť se tam vrátit a pěstí rozbourat ten samolibý úsměv?! Proč se chvěje zlostí? Znovu se rozehnal sekyrou. Poleno se rozlétlo do stran a ostří se zaseklo hluboko do špalku. Sakra! Musel silou trhnout, aby ho dokázal vyprostit. Natáhl se pro další poleno, sevřel topůrko a chtěl ho rozštípnout, když v zádech ucítil něčí pohled. Letmo se ohlédl a strnul, polilo ho horko a vzápětí se roztřásl jako v zimnici. O rám dveří se opírala Lucy a se zájmem ho pozorovala. Vypadala jinak, ve svátečních šatech, zabalená do teplého šálu, vlasy stažené do uzlu. Stiskl zuby a znovu se rozehnal sekerou.
„Jsi naštvaný,“ v jejím hlase tušil hloubavý úsměv. Neodpověděl, jen rázně odkopl rozštípnutý kus dřeva a natáhl se pro další.
„Možná by Petterson mohl chodit častěji, za chvíli by nebylo, co štípat.“ Šlehl po ní vzteklým pohledem a sekera znovu zasvištěla vzduchem.
„Co se stalo, Abe?“
Rázně zasekl sekeru do špalku a chtěl se kolem ní prosmýknout, odejít pryč, sebrat svých pět švestek a zmizet. Zmizet než se neudrží a... Ale Lucy mu zastoupila cestu. Zarazil se a ustoupil o krok.
„Petterson mě přišel požádat o ruku,“ řekla tiše a Aberforth vzhlédl, stiskl rty do tenké škvíry a sevřel ruce v pěst.
Lucy ho zkoumavě pozorovala, než znovu promluvila: „Nikdy si ho nevezmu a taky jsem mu to řekla!“ Vzdorně zvedla hlavu a zamračila se.
Zaryl si nehty do dlaní a skousl si ret. Co má krucinál dělat? Nejradši by... ale něco mu říkalo, že by neměl. Neměl by si nic začínat s dcerou na farmě, kde je zaměstnaný. Proč mu to ale říká? Krotil zrychlený dech a odvrátil pohled.
Ještě ho chvíli pozorovala, než sklopila hlavu a přitáhla si šál těsněji k tělu. „Přijď na koláče, už je pryč, urazil se,“ pak se otočila na patě a zmizela ze dveří.
Kruci, proč mu vždycky dojdou slova?! Proč si připadá jak idiot? Albus ho zastínil nejen v čarování ale i ve výřečnosti. Albus... někde v hrudi ho píchlo a znovu pocítil tu nezvladatelnou touhu podívat se domů. Hloupost! Beztak tam nikdo není! Stiskl zuby a zhrublými dlaněmi si promnul obličej. Než se usmál. Nechce si ho vzít!

„Kruci drž, ať to můžu dodělat!“ zavrčel tmavovlasý mladík na kozla, kterému se snažil uvázat provaz kolem krku. Stiskl zuby, ale prsty se mu chvěly. Poslední dobou se mu nic nedařilo. Všechno mu padalo z rukou. Tolik ho to táhlo domů. Nedokázal chvíli nemyslet na Godrikův Důl. Krucinál, co se to děje?! Zamračil se a vzhlédl. Z težkých ocelově šedých mraků se začínal snášet sníh. Pevněji stiskl rty a sklonil se ke kozlovi, kterého potřeboval zavést do chléva. Byl rád, že ho zahnal do kouta ohrady. Za celé léto venku pěkně zdivočel. Teď strnule stál a čekal až mu Aberforth uváže kolem krku smyčku.
Konečně se mu podařilo uvázat ucházející uzel a chtěl se zvednout, když zvíře se zamečením prudce zvedlo hlavu a zároveň vyrazilo dopředu. Aberofrth nečekal pohyb a už vůbec ne náraz do boku. Špička kozlových rohů se mu zaryla do tváře. „Krucinál, parchante jeden!“ stihl ještě zaklít, než spadl do bláta. Kozel s vítězně zvednutou hlavou utekl z dosahu.
Aberofrth se s klením vyhrabal na nohy. Taková hloupost! Taková pitomost! To si nemohl dávat větší pozor! Ve tváři mu tepala ostrá bolest a v ústech ucítil pachuť krve. Musel se škrábnout o roh. Hřbetem ruky si otřel zvlhlou tvář a překvapeně zíral na to, kolik krve na ní zůstalo. To už ale cítil, jak mu stéká po krku. Nedokázal kontrolovat myšlenky, pohyby, před očima se mu zatmělo. Krucinál, snad se tady nesloží jak nějaká padavka! Udělal několik kroků dozadu a opřel se o kamennou zídku, kterou tušil za sebou. Třesoucí se rukou rozvázal šátek, který nosil na krku a přitiskl si ho na tvář. Zhluboka dýchal vlhký studený vzduch a snažil se najít ztracenou rovnováhu. Proč jen tu nemá svou hůlku?! Hojivé kouzlo uměl... teoreticky. Stiskl zuby a sklonil hlavu. Musí dojít na farmu, tam si ránu vyhojí! Sebral všechny síly a vrávoravě vykročil k brance.
„Proboha Abe!“ dívčí výkřik ho probral z letargie. Opřel se o stěnu stodoly a rozostřeně sledoval, jak Lucy odhodila ošatku, až se zrní rozsypalo po dvoře a rozeběhla se k němu.
„Probůh, co se ti stalo?!“ vytřeštěně zírala na šátek nasáklý krví, která špinila i jeho svrchník na rameni.
„To nic, to je jen...“ zachraptěl a kolena se mu roztřásla.
„Ticho. Pojď, podepřu tě,“ rázně ho zarazila Lucy.
„Ne, to je dobrý, já...“
„Mlč a pojď!“
Nakonec se neochotně nechal podepřít. V duchu si nadával. Přece není takovej slaboch! Snažil se o dívku, která ho cílevědomě vedla k domu, neopírat, ale moc se mu to nedařilo, kolena měl jak z hadru. Kruci, kdyby tak stihl dojít pro hůlku aniž by ji potkal!
„Šmarna, co se stalo?“
Lucy na vyděšenou otázku své matky neodpověděla a složila Aberfortha na lavici, než se otočila a pevně sevřela jeho ruku, kterou si tiskl šátek k tváři a odtáhla ji. Překvapeně vydechla. Přes levou tvář od ucha až na bradu se mu táhla dlouhá rozšklebená rána, která hojně krvácela. Aberforth jen usykl bolestí, opřel se o opěradlo lavice a zavřel oči. Úporně se snažil neomdlít. Kruci!
„Lucy, dojdi pro Johna, ať zapřáhne a dojede pro doktora!“
„Ne... to přece...“ zachraptěl Aberforth a vzepřel se. Věděl, že doktor je drahá záležitost.
Lucy se na chvíli zamyslela: „Ne, maminko, dojedu tam já. John je v lese, než by se vrátil a zapřáhl trvalo by to moc dlouho.“
„Ale to není...“ znovu se pokusil vzepřít Abe.
„TICHO!“ ozvalo se hned z dvojích ženských úst, proto stiskl zuby a neúspěšně se pokusil zamračit. Ve tváři mu zaškubalo. Připadal si jako neschopný hlupák. Budižkničemu!
„Ne, Lucy, zbláznila ses?!“ zamračila se farmářka, ale to už dívka pustila mladíkovu ruku a vyběhla z místnosti.
„Lucy! Počkej!“ zavolala za ní ještě žena a bezmocně rozhodila rukama. Ale na dvoře zaklapala koňská kopyta. Aberforth se pootočil a oknem zahlédl jak se Lucy vyšplhala na neosedlaný hřbet nevysokého mohutného koně a vrazila mu paty do slabin.
„Ztřeštěnec jeden, jednou mě přivede do hrobu!“ mračila se farmářka, než se vzpamatovala a přistoupila k mladíkovi.
Zachmuřeně si ho prohlédla. „Netvař se jak deset čertů. Ukaž, omejeme to, než dorazí doktor. Tohle bysme sami nezvládli.“
Aberforth jen uhnul pohledem. Už nemělo cenu se dohadovat. Jak by jim mohl vysvětlit, že on by to zvládl? I když zranění evidentně bylo horší, než myslel.

„Tak mladý muži a tvář budete mít jako novou, jen vám zůstane jizva,“ pousmál se nevysoký podsaditý muž, když dokončil poslední steh a potřel ránu ohavně páchnoucí tekutinou.
„Děkuju,“ zabručel Aberforth a ve tváři mu bolestivě škubalo. Výborně!
„Děkujeme doktore,“ pousmála se farmářka, než stočila pohled na Aberfortha a odvedla muže pryč.
Abe zhluboka vydechl a protřel si oči. Sklopil pohled a pozorně studoval prkna pod nohama. Lucy ho zkoumavě pozorovala od kamen, kam postavila velký hrnec s vodou.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše a přišla blíž.
Aberforth zvedl pohled a tiše zachraptěl: „Kozel.“ Se sešitou tváří se mu špatně artikulovalo.
Lucy se pousmála a kývla. Víc říkat nemusel. Pak na něj znovu upřela oči, v prstech nervózně žmoulala cíp zástěry: „Víš, poslední dobou se s tebou něco děje a já přemýšlím co.“
Aberforth stáhl obočí a odvrátil pohled. Co by jí asi mohl říct? Co ho užírá?
„Abe,“ promluvila měkce a dotkla se prsty jeho ramena, „co tě trápí?“
Trhl sebou, vzhlédl a pak bez rozmýšlení vyhrkl: „Měl bych se podívat domů.“
„Chceš odejít?“ posmutněla.
Skousl si ret. Nechtěl, zoufale odtud nechtěl, ale nervozita a neklid byly čím dál naléhavější.
Chvíli ho pozorovala, když mlčel, nedokázala nevyslovit další otázku: „Koho máš doma?“
„Bratra, ale nevím jestli tam je, nejspíš je pryč,“ odpověděl tak tiše, že ho stěží slyšela.
„Nemáš rodiče?“
Jen zavrtěl hlavou a zadíval se do prázdna. A pak už se najednou nedokázal udržet: „Ne nemám, zemřeli. Otec už dávno, když mi bylo devět ,a matka... před rokem a půl. Zbyl mi jen starší bratr a...“ víc už říct nedokázal. Zuřivě zamrkal očima a stiskl ruce v pěst. Bylo to vůbec poprvé, co o tom s někým mluvil. Byl pevně rozhodnutý o své rodině nikde nemluvit, jenže Lucy dokázala s lehkostí sobě vlastní proniknout za jeho hradbu.
„Abe, to je hrozné,“ dřepla si k němu a sevřela jeho ruku v dlaních. Upřel na ní modré oči plné bolesti. „To ještě není všechno, že?“
Zhluboka se nadechl, než znovu promluvil: „Měl jsem ještě... sestru. Brzy co to bude rok, co... zemřela.“
Chvíli ho pozorovala, než si skousla ret: „A co tvůj bratr?“
Jeho pohled ztvrdl, ruce sevřel ještě pevněji. „Nevim, pak sem odešel.“
Chvíli ho pozorovala, než se postavila a odešla ke kamnům. Netušila, jak bolestivé tajemství ukrývá, co ho trápí. Ráda by mu pomohla, ale nevěděla jak. Mrzelo ji, že otevřela bolavé rány. Podle jeho výrazu usoudila, že to všechno asi nebylo jen tak. Tolik smrti v jedné rodině! Dobře si pamatovala jak všichni těžce nesli smrt jejího otce. Ona, John, ani maminka se s tím ještě stále nedokázali vyrovnat. Jemu zemřeli skoro všichni. Proč? Jakou roli v tom asi hrál on? Jakou jeho bratr? Byla zvědavá, ale cítila, že by se neměla víc vyptávat.
„Víš...“ promluvila tiše aniž by se otočila, to ale už vešla do světnice její matka a zachmuřeně se rozhlédla.
„Aberforthe měl by ses umýt, jsi samá krev. Lucy přines nějakou Johnovu košili a pak jdi nakrmit králíky.“
Dívka jen vzdychla a rychle vyklouzla dveřmi. Farmářka zachmuřeně sledovala mladíka. Nelíbilo se jí, jak se motá kolem její dcery, a ještě víc se jí nelíbilo, jak se ona motá kolem něj. Ale byl pracovitý, hodně toho zastal. Lepšího pracanta ještě neměli. Ale její dcera si zasloužila něco lepšího, než skončit jako žena nádeníka. I když sympatického, skromného a pracovitého, stále nádeníka. Ještě potřebovali připravit dřevo, pak se s ním rozloučí. Pak už nebude tolik práce. Pevně stiskla rty a vytáhla velký lavor, do kterého nalila vodu.
Aberforth vstal a začal si pomalu sundávat košili. Byl ještě neohrabaný. Rozepnul si několik knoflíků a stáhl si ji přes hlavu: „Omlouvám se, měl jsem si dát větší pozor. Způsobil sem vám akorát problémy,“ zamumlal.
Žena se neubránila úsměvu, ač se jí leccos nelíbilo, nemohla popřít, že i ona si ho oblíbila, s jejími dětmi byli veselá sebranka. „To se může stát každému.“
„To, co ste zaplatila doktorovi si vezměte z mého platu,“ sledoval ji pozorně, namočil ruce do vody a promnul je, aby se zbavil zaschlé krve.
„To nech bejt, zranil ses u nás, my se o tebe postaráme,“ sebrala jeho košili a zachmuřeně si ji prohlédla. „Tohle ani nemá cenu prát, necháš si tu Johnovu.“ Než stihl cokoliv udělat hodila ji do kamen a za ní letěl i zakrvácený šátek. Pak se natáhla pro jeho svrchník. „Kabát ti Lucy vyčistí, není to tak zlý.“ Odložila ho na židli a podala Aberforthovi mýdlo. V tu chvíli vpadla do světnice Lucy. V ruce svírala košili a zarazila se na prahu. Zamrkala očima. Věděla, že by měla odejít. Hned! Tohle ctnostná, dobře vychovaná dívka nedělá, ale... Nedokázala se pohnout, jen civěla na mladíka před sebou. Poprvé ho viděla bez košile, nikdy si ji nesundal, ani když pražilo slunce. Poprvé si mohla prohlédnout jeho štíhlý pas, široká pevná ramena. Záda měl světlá a ostře kontrastovala s do hněda opálenými předloktími, jak si vykasával rukávy, s krkem a obličejem, ve kterém překvapeně zajiskřily dvě jasně modré oči, když se otočil. Jejich pohledy se střetly a ona zrudla až po konečky vlasů.
„Lucy, jdi nakrmit králíky!“
Matčin hlas ji ihned probral ze strnulosti. Sklopila oči, položila košili přes opěradlo židle a urychleně vyběhla ven.
Aberforth se musel zhluboka nadechnout. Nepřemýšlel, nabral do dlaní vodu a prudce si ji šplíchl na obličej. Její pohled ho snad připravil o rozum, ale bolest ve tváři ho zase vrátila nohama na zem. Tiše zaklel a zamračil se, ale to ho rána zabolela ještě víc.
Žena mu podala ručník a on provinile zvedl pohled. Cítil se provinile, ač netušil proč. Možná kvůli tomu, že se na něj mračila. Polkl, rychle se otřel a oblékl si čistou košili. Ještě poděkoval, než se vytratil ven. Potřeboval nutně na vzduch.

Mladík s kaštanovými vlasy zatáhl a zavázal šňůru svého pytle a pomalu vzhlédl. Tady vydržel nejdéle. Tady strávil téměř půl roku a chtěl zůstat. Ale něco v něm už nešeptalo, ale zoufale křičelo, že musí domů, hned, ač netušil proč. Jen se přesvědčí, že je všechno v pořádku, a pak by se třeba mohl vrátit. I když na farmě pro něj patrně práce nebude, třeba ji najde někde poblíž. Poblíž Lucy. A třeba by pak... zatřásl hlavou, aby zahnal neodbytné představy a ušklíbl se. Ve tváři mu škublo. Rána už se sice zahojila, ale ještě byla citlivá. Lékař mu před několika dny vytahal stehy. Povzdechl a sebral pytel. Je čas se rozloučit.
Lehce zaklepal a vešel do světnice. Všichni Swentonovi se před chvílí vrátili z kostela. Trojice očí se na něj zkoumavě upřela.
„Já...“ vydechl a zarazil se. Nikdy nevěděl, jak se v takových situacích chovat. „Přišel jsem se rozloučit, budu muset jít.“
John se nevesele pousmál, ale ten smutek, jaký zahlédl v očích děvčete, než sklopila hlavu, ho bolel přímo fyzicky. Skousl si ret. Farmářka se pousmála a sundala si čepec.
„Lucy, Johne, jděte se převléknout ze svátečních šatů,“ vyzvala své děti a sama se otočila k příborníku.
John napřáhl k Aberforthovi ruku a ten ji mlčky stiskl. Usmáli se na sebe. Nebylo třeba slov. Lucy na něj upřela oči, které se leskly potlačovanými slzami. Vypadalo to, že chce něco říct, nakonec ale jen sklopila hlavu a rychle odešla. Mladík ji sledoval dokud nezmizela za dveřmi. Doufal... věřil, že ji zase brzy uvidí.
„Děkujeme Abe, odvedl jsi kus práce, opravdu jsi nám pomohl,“ usmála se na něj vlídně farmářka a podávala mu několik bankovek a mincí.
„Ne, to ne, já...“ najednou měl pocit, že si peníze nemůže vzít. Nechtěl je.
Farmářka tázavě zvedla obočí. Pak sevřela jeho dlaň a vmáčkla mu peníze do ruky. „Pracoval jsi za dva, odměnu si zasloužíš.“
Aberforth jen tiše poděkoval a sklopil hlavu. Nějak se nedokázal odhodlat odejít. Žena ještě přešla ke stolu, kde odkrojila kus chleba a sýra, vše zabalila do utěrky. Položila mu balíček do rukou a povzbudivě se usmála.
„Šťastnou cestu, Abe, a Pánbůh tě opatruj.“
„Děkuju, za všechno. Sbohem.“ ještě se pousmál. Pomalu se otočil a odešel.
Žena si skousla ret. Nemohla popřít, že si ho oblíbila. Možná udělala chybu, když ho nechala jít. Možná... Ne, to ne! To ne. Takto to bude lepší.
Aberforth pomalu vyšel ven. Rozvázal pytel a uložil do něj balíček s jídlem. Zachmuřeně se rozhlédl po známém dvoře a polkl, aby uvolnil stažené hrdlo. Pak se zhluboka nadechl a konečně vykročil. Lehce se prsty dotkl otevřené brány a vyšel z ní ven. Odnikud se mu neodcházelo tak těžko.
„Aberforthe!“
Strnul, když uslyšel známý dívčí hlas. Hrdlo se mu stáhlo ještě pevněji, dech se zadrhl někde v podbřišku. Ohlédl se. Lucy k němu běžela, sváteční sukně jí vlála kolem kotníků. Boty klapaly po dvoře. A dřív než se nadál, měl její paže omotané kolem krku. Neváhal. Pevně ji stiskl rukama. Drtil ji v sevření a obličej zabořil do vlněného šálu, který měla kolem ramen. V hrudi mu explodovala nepředstavitelná divoká směs smutku a radosti. Tohle si přál udělat už dávno, ale nikdy k tomu nenašel odvahu. Musel pevně zavřít oči a stisknout zuby. Lucy neplakala, jen ho objímala, prsty křečovitě svírala jeho svrchník.
„Slib mi, že se vrátíš! Slib mi to!“ zašeptala do jeho ramena.
„Slibuju!“ zachraptěl. Víc říct nedokázal.
Uvolnila ruce, vymanila se z jeho sevření, sklopila hlavu a z vlasů si sundala červený šátek. Rozechvělýma rukama mu ho uvázala kolem krku. „To, abys nezapomněl,“ pousmála se a zamrkala očima, aby udržela slzy.
Nadechl se a chtěl ještě něco říct, ale slova uletěla. Chtěl sevřít její obličej v dlaních. Chtěl palcem setřít slzu, která se přeci jen vymanila a proti její vůli stékala po tváři. Chtěl ochutnat její rty, ale věděl, že kdyby to udělal nedokázal by odejít. Proto stiskl zuby, ustoupil o krok a rychle odešel. Rychleji, než si to stihne rozmyslet.

....

Mladík vydechl a usmál se. Konečně se mohl vrátit. Těšil se, nevýslovně. Těšil se jako malý, až znovu zahlédne známé stavení. Jakmile Albus odjel do Bradavic, prodal kozu i s kozlíkem, sovu nechal dočasně u Bathildy a vyrazil do Yorkshiru. Vlastně nevěděl, proč to bratrovi neřekl, když se loučili, možná si chtěl zachovat malé tajemství.
Měl v plánu se ještě chvíli toulat, ale jeho kroky jako by samy nabraly směr, automaticky zamířil sem. Narovnal se, hodil si na rameno svůj vak a vykročil. Snažil se kráčet pomalu, zvolna jako tehdy, ale tolik toužil ji znovu vidět! Tolik mu chyběla! Byla jedna z mála lidí, kteří mu doopravdy rozuměli. Jen ona a Ariana. Musel se té myšlence pousmát. Obyčejná mudla a dívka nezvládající svou magii mu byly na světě nejbližší.
Už viděl rozcestí a za ním stoupající cestu. Už se v dálce otvírala brána do dvora. Přidal do kroku a srdce mu bušilo až v krku. Nemohl skoro dýchat, když vstoupil mezi hospodářské budovy. Usmál se a pohledem pohladil známá stavení, stodolu a chlév. Mladík s rozcuchanými slámovými vlasy zrovna vynesl ven vědro s mlékem. Vykročil k němu. On zaslechl kroky a vzhlédl.
„Abe,“ promluvil tiše.
Aberforth jen kývl a napřáhl k němu pravici, a mladík ji pevně stiskl. „Rád tě vidím,“ usmál se ale v očích se mu mihl smutek.
„Johne, ani nevíš, jak rád jsem tady.“
John ale pustil jeho ruku a uhnul pohledem. Aberforth se zarazil. Něco bylo špatně. Zkoumavě ho pozoroval. Jak si protřel dlaně, zachmuřil se. „Co se stalo?“ zeptal se potichu.
John vzhlédl. „Víš, hodně se toho změnilo, co jsi tu nebyl.“
Aberforthovi se zadrhla radost v krku. Snad se nestalo něco Lucy! Mluv krucinál! Jak měl jeho mlčenlivou povahu rád, teď by ho nejradši poháněl.
„Maminka zemřela,“ polkl mladík a ruce zastrčil do kapes. Aberforthovi se ulevilo, tolik se bál, že je něco s Lucy! Soucitně se pousmál a stiskl mu rameno. „To je mi líto.“
„Bylo to náhlý, když jsme skládali seno spadla z patra a ošklivě se potloukla o žebřiňák. Za dva dny byl konec. Letos byl špatnej rok, zašlo nám jedno tele, nebyly peníze na pomocnou sílu, museli jsme všechno zvládat sami. Zadlužili sme se, aby sme ji mohli důstojně pohřbít.“
Aberforth sklopil hlavu, styděl se za svou prvotní úlevu. Věděl, jak Johnovi je, znal to. Příliš dobře to znal. Jen svého bratra vyrval ze spárů smrti a v poslední okamžik.
Chvíli vládlo ticho, než Aberforth znovu promluvil. „Johne, kdybych vám mohl nějak pomoct...“
Mladík jen zavrtěl hlavou: „Musel jsem prodat většinu dobytka, tak abych to zvládl sám.“
Sám? Aberforth stáhl obočí, něco mu nehrálo. „Kde je Lucy?“
John si skousl ret: „Je ve chlívě. Dojí.“
Jen se pousmál a chtěl vykročit, když ho mladík neohrabaně zadržel. „Myslím, že bys tam neměl chodit.“ Aberforth na něj jen zůstal zaraženě zírat. Když se John neměl k pokračování zamračil se. „Proč?“
John vzhlédl: „Už tu nebydlí, chodí mi jen pomáhat.“
„Co to říkáš?“ nevěřícně zavrtěl hlavou. Co to znamená?! Proč tak otálí s odpovědí?!
John se ošil, než pomalu vydechl: „Vdala se.“
Aberforth zalapal po dechu a země pod jeho nohama se zhoupla. VDALA SE! Rezonovalo mu v hlavě. Měl sto chutí se otočit na podpatku a odejít. Místo toho jen polkl a nevěřícně zíral na mladíka před sebou, než stiskl zuby a pevně sevřel rty.
„Bylo to maminčino poslední přání,“ vysvětloval tiše John. „Chtěla, aby byla zaopatřená a Petterson díky tomu odkoupil většinu našeho dobytka, budu ho moct postupně vykoupit zpátky, až se trochu seberu.“
Petterson! Namyšlenej parchant! Náfuka, kterýho nechtěla! Kterýho neměla ráda! Aberfortha popadl nezvladatelný vztek. Měl sto chutí něco rozbít.
„Je mi líto,“ sklopil hlavu John a Aberforth jen prudce kývl hlavou. Pochopil, proč nechtěl, aby za ní šel. Chtěl ji chránit. Zatoužil být pryč, co nejdál od místa, na které se tolik těšil.
„To je v pořádku. Hodně štěstí,“ zachraptěl, ale význam slov nevnímal. Otočil se a rázně vykročil pryč. John si promnul dlaní čelo. Víc trápení si jeho malá sestřička už nezasloužila. Jenže ona proběhla kolem něj. Kruci! Musela je slyšet! Nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale nechal ji jít a pomalu se vrátil do chléva.
„Aberforthe, stůj!“ zavolala zoufale od brány.
Tmavovlasý mladík se zastavil a sklopil hlavu mezi ramena. Pevně zavřel oči a přál si znovu vykročit, ale nedokázal zvednout nohy. Její hlas ho přikoval na místě spolehlivěji, než kouzlo úplného spoutání. Tiše stál a poslouchal její kroky.
Jak se k němu pomalu blížila, sledovala jeho záda. Vlastně nevěděla, proč za ním vyběhla. Najednou netušila, co říct. Tak ráda ho viděla, ale zároveň si přála, aby se nikdy nevrátil, aby ji nechal v jejím neutěšeném životě. Zastavila se na dva kroky od něj, skousla si ret a znovu měkce vyslovila jeho jméno. Snad jen chtěla cítit, jak jí splývá ze rtů. Jen ještě jednou, naposled.
„Aberforthe...“
Její hlas hladil a zraňoval zároveň. Pevně stiskl ruce v pěst a s hořkostí tiše procedil mezi sevřenými zuby: „Hodně štěstí, Lucy!“ Vzápětí by si ale nejradši ukousl jazyk. Kruci! Chtěl všechno, jen ne jí ublížit! Přes rameno se ohlédl a viděl jak sklopila hlavu. Konečně se k ní otočil čelem: „Omlouvám se, nechtěl jsem...“ Co vlastně nechtěl? Nechtěl se vracet? Nechtěl ji vidět? Obojí byla stejně hloupá lež. Když si ji prohlédl bolestivě, ho bodlo u srdce. Jako by od jejich loučení neuteklo tři čtvrtě roku, ale dlouhé věky. Tvář měla pohublou, pod očima stíny. Byla bledá a vypadala mnohem starší. Kde jsou veselé ohníčky v jejích očích? Kde je dívčí bezstarostnost? Na čelisti měla už sotva znatelnou modřinu. Když si jí všiml pevně sevřel rty.
„To ti udělal on?“ zvedl ruku a chtěl se dotknout tmavého místa na její tváři. Na poslední chvíli se ale zarazil. Vzhlédla a ihned uhnula pohledem. Prsty si přejela po kůži na obličeji a zavrtěla hlavou. Věděla moc dobře, co myslí. „Ne, to kráva,“ zamumlala, a on věděl, že neříká pravdu, ale milosrdnou lež, kterou příliš lehce prokoukl. Do hlavy se mu nahrnula nová vlna vzteku. Nejradši by jí popadl a utekl s ní pryč, přemístil se daleko od toho všeho, ale to udělat nemohl. Věděl, že by nezůstala. Nenechala by tu Johna. Moc dobře znal silné pouto mezi sourozenci.
„Proč jsi nepřišel dřív?“ vydechla spíš pro sebe.
„Nešlo to, ale kdybych věděl...“
„Nemohl jsi vědět. Nikdo nevěděl,“ přerušila ho a očima studovala zídku podél cesty. „Jsi pro mě jako sen. Jako kouzelník, který mě očaroval, aby mi ukázal, jak krásný by mohl život být.“
Aberforth sebou trhl a upřeně ji sledoval. Ani netušila jak blízko je pravdě, jenže on ji neočaroval. Spíš ona jeho, i když nebyla nadaná magickými silami, očarovala ho svým bezstarostným smíchem, svou upřímností.
„Jenže sen musí někdy skončit. Musela jsem se probudit. Ale nikdy na svůj sen nezapomenu.“
Tolik ji chtěl obejmout, sevřít v náručí. Jenže to bylo přesně to, co udělat nesměl, už by ji nedokázal pustit, nedokázal by se jí vzdát. Proto vrazil ruce hluboko do kapes.
Stáli a mlčeli, ona i on. Nemuseli mluvit, věděli. Po nekonečně dlouhé době Aberforth tiše zachraptěl: „Sbohem Lucy.“ Pak od ní konečně téměř násilím odtrhl pohled a chvatně odcházel.
Cítil, že ho sleduje, každý jeho krok a ještě přidal. Neohlédl se. Nemohl.
Co si kruci myslel? Byl nekonečně naivní! Vždyť, co by jí mohl nabídnout? Pár mudlovských šilinků, co měl v kapse? Několik galeonů, co zůstalo v Godrikově dole?! Pracovité ruce? Srdce na dlani? Lásku? Co sakra byl? Kam patřil? Chvíli si bláhově myslel, že by mohl žít mezi mudly, jenže jejich svět byl stejně krutý, stejně neúprosný, stejně nespravedlivý, jako svět kouzel. Měl to vědět! Všichni jsou stejní, jak kouzelníci, tak mudlové. Všichni jsou přeci lidé, nemůžou být jiní, ani lepší, ani horší. Jenže koho vinit ze svého neštěstí? Lucy, která plnila poslední přání své matky? Umírající ženu, která chtěla zajistit svoje děti? Nabubřelého floutka, který jen dosáhl svého? Albuse za jeho zdlouhavé léčení? Sebe? Za obětavost a starostlivost, se kterou se staral o Albuse, Arianu, která ho ale vždycky zraňovala, bolela k nesnesení?! Merline! Vztekle nakopl kámen na cestě, až se odrazil od zídky a odletěl daleko dopředu.
Nikoho nelze vinit. Viník není. Jakkoli je vše hořké, jako život sám. Život! Jen on v něm musí stále hledat své místo. Najde ho někdy? A kde?