Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ
Dr.Chaaron od kopapaka
Autorská poznámka:
Původně úvod k delší povídce, ale dopadlo to jinak.Hezké čtení.
Za betaread děkuji: homo sapiens tupiens z piste-povidky.cz
Za betaread děkuji: homo sapiens tupiens z piste-povidky.cz
Okno nemocničního pokoje příliš vábný výhled nenabízelo a ještě víc to platilo, pokud pacient nezvládl ani těch několik kroků od lůžka k parapetu. Oba muži na pokoji č.63 už týden neopustili lůžko vlastními silami, a tak jim musel stačit pohled na malý kousek oblohy a stěnu výškové budovy tyčící se nedaleko. David Aaron na tom byl přeci jen o trochu lépe. Jeho rodina si návštěvy u něj pečlivě rozdělila, mohl se tak skoro každý den těšit z vítaného rozptýlení. Nejmladší dcera s dětmi odešla před hodinou a alespoň část dne díky ní příjemně utekla.
K sousedovi nechodil nikdo, možná právě proto byl den ze dne zamlklejší. Většinu času sledoval kresbu dřeva na stropě a právě jen při návštěvách´trošku ožíval. Jinak mezi nimi nebylo rozdílů, jejich stav se s každým úsvitem zhoršoval, každé ráno už po tři týdny. Léčba nezabírala a David se už několik dní pomalu smiřoval s nevyhnutelným koncem. Proto si právě užíval pohled na hru stínů, kterou rozpoutalo zapadající slunce. Světlo odražené protější budovou obarvilo pokoj do oranžova a na chvilku oslabilo stín z předzvěsti konce. Vydržel by snít ještě dlouho, ale vtíravý klapavý zvuk hluk ho vrátil do reality.
Jan, jeho soused na pokoji, ležel bez pohnutí a strnule zíral do stropu. Pohyboval jen jediným prstem a s každým nádechem stiskl tlačítko na přivolání sestry. Davida při tom pohledu zamrazilo. Pokusil se trochu otočit, ale šlo to hrozně ztěžka a navíc cítil, že mu nemůže nijak pomoct. Možná i on sám bude za pár hodin takhle... Vlastně si tím byl jistý. Měli stejnou diagnózu, jen ta Janova se příznaky projevovala o dvě hodiny dřív. Dokázal jediné. Nahmatal a stiskl své vlastní nouzové tlačítko. Nic, žádná odezva. Nečekal nic jiného, a přesto ho zklamání skoro zlomilo. I on sám bude nejspíš o pomoc volat marně. Zkusil to znovu, tentokrát tlačítko rovnou držel a nakonec i prudce trhnul jeho kabelem.
"Opravdu nemáme rádi, když se nám pacienti pokouší poškodit zařízení ústavu," řekl tiše pichlavý hlas za jeho zády.
Doktor Krysa, pomyslel si David. Volal o pomoc, věděl, že nepřijde nikdo jiný, ale přesto... Neměl chuť v posledních hodinách vidět právě jeho obličej se špičatým, skoro krysím nosem orámovaný krátkými šedivými vlasy. Nadechoval se ke stížnosti, ale nebyla mu přána. Rytmické klapání nouzového tlačítka zmizelo a Janova ruka zůstala bezvládně natažená podél těla. David zavřel oči a ponořil se do hlubin mysli. Dvě hodiny, ta dvě slova si hodnou chvilku opakoval jako šílenou mantru. Nevnímal doktora pečujícího o bezduché tělo na vedlejším lůžku ani tiché zvuky přicházející zpoza stěn. Ani nepostřehl, že z lhůty ubylo už třicet minut, když znovu uslyšel onen pichlavý hlas.
"Děláte mi tu v tom nepořádek, pane Aarone, už jste měl být připravený na Odchod, a zatím jste čilý jako rybička..."
Usedl na kraj lůžka a z kapsy vytáhl černou plastikovou krabičku vyloženou rudým sametem. Uvnitř doslova zářil naleštěný injektor a několik ampulek s čirou kapalinou.
"Normálně by mi na tom až tak moc nezáleželo, ale mám zanedlouho jisté jednání a nerad bych z něj odcházel kvůli něčemu malichernému jako je vaše smrt. Takže to trochu urychlíme... K mé lítosti to ovšem bude znamenat jistou dávku bolesti, ale jen na krátko."
Injektor pípnul a pohltil první ampulku.
"Bude to zajímavá schůzka, možná vás bude zajímat, že na ní domluvím prodej roků, o které přijdete díky předčasné smrti. Zajímavé ovšem je, že kupujícím bude vaše nejmladší dcera. Zaplatí roky, na které by vlastně měla mít nárok. To jsem jí ovšem jaksi pozapomněl sdělit," zasmál se doktor.
Injektor znovu zapípal, ale David ten zvuk vlastně vůbec nevnímal. Do značné míry něco podobného tušil. Vládě se už dlouho dařilo udržovat populaci v neměnném stavu a lidé z nějakého důvodu umírali v průměrném věku sta let. Alespoň většina. Pár lidí se to netýkalo, umírali sešlostí věkem a skoro pokořili dvojnásobnou míru. Jiní kvůli nim museli Odejít dřív a jen málokdo mohl něco takového udělat dobrovolně.
Zalapal po dechu.
Jeho žena zemřela už před dvaceti lety, o čtyřicet let dřív, než na kolik měla nárok a.... Právě díky tomu mohla mít třetí dítě, to, na které už nárok mít neměla. Třetí dcera, ta nejmladší, už musela vyžít většinu z těch čtyřiceti darovaných let. Klidně by jí přenechal svá zbývající léta, rád a třeba okamžitě, ale ne přes tohodle podvodníka, ne přes doktora Krysu...
"Ne," zařval, "to ti nikdy nedovolím."
Doktorova odpověď začala i skončila dlouhým zabubláním. Smyčka z kabelu nouzového tlačítka obtočila krysí krk a nepustila k plicím ani jedinou molekulu vzduchu. Pořád bojoval, ale skoro hned mu podklouzly nohy. Ještě chvilku lapal po dechu a bez jediného slova prosil o pomoc.
Marně.
David po tom vypětí jen ležel a nemohl pomoct, dokonce i kdyby snad chtěl. A... nechtěl, ne po tom, co mu doktor hodlal provést. Netušil kdy někdo přijde, na pomoc a nebo vykonat ortel. Nebylo mu to jedno, ale měl alespoň možnost předat své roky dceři a ne je jen tak nechat ve spárech šíleného podvodníka. Nakonec dorazila sestra, vypískla údivem a ještě napůl ve dveřích prchla. Vystřídala ji vrchní sestra, s úšklebkem odřízla dráty držící doktorovu hlavu ještě pořád nad zemí a s viditelným zadostiučiněním naslouchala, jak udeřila o zem. Teprve při odklízení těla se jí vrátila profesionalita, ale onen úšklebek neodhodila ani na kratičký okamžik. S tělem odešla jen na chvilku, viditelně spěchala, snad aby neprovedl nějakou hloupost.
"A co já sestro," řekl David, "Zabil jsem a...""Ano, máte pravdu," odpověděla, v ruce bílý plášť a zbytek doktorského oblečení. "Vaší přezdívkou jsem si s určitostí jistá doktore Chaarone a nebojte se. Zpočátku to možná nebude moc snadné, ale časem se do toho dostanete..."
David na okamžik znehybněl a nechal si hlavou projít všechna její slova, " Ne, to nemůžu... Nejsem..." "Nejste doktor, ale Krysa, ten jím také nikdy nebyl. Máte ovšem jiné přednosti, poctivost, dnes tak vzácnou a mravní sílu na rozdávání."
Na chvilku se odmlčela a po tichém odkašlání dodala, "Navíc, Odešel jste našeho převozníka, a tak vám nezbude, než ho vystřídat či následovat. Je to jen na vás."
S přezdívkou měla naprostou pravdu.O týden později už mu tak říkali všichni.