Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
AMBER od kattyV
[Komentáře - 12] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Děj povídky dodržuje s jedinou drobnou výjimkou vše co bylo řečeno v kánonu. Začíná na její poslední starně, když pomineme epilog.

Obrázky ke kapitole naleznete zde: http://kattyv.rajce.idnes.cz/Amber/#titul3.jpg   http://kattyv.rajce.idnes.cz/Amber/#ohen2.jpg

 

AMBER

Jantar neboli Amber není ve své podstatě kamenem, ale zkamenělou pryskyřicí z pradávných časů. Třený o vlnu či hedvábí se elektricky nabíjí a jeho starořecký název jest elektron.

 Náleží projektivní energii, elementu ohně a Slunce. Jest to velmi silný uzdravující a ochranný kámen. Pohlcuje negativní energii a nastoluje rovnováhu. Výrazně zvyšuje účinky magie. Všechny toto vlastnosti činí z jantaru jednu z nejrozšířenějších a nejvíce ceněných magických substancí všech dob a míst na Zemi. V magickém světě se často užívá k různým rituálům.

Pomáhá s trpělivostí a rozhodováním. Zvyšuje sebevědomí. Uzemňuje, čistí čakry. Pomáhá při naplňování našich tužeb. Podporuje klid. Osamělým lidem pomáhá najít přátele a partnera.

Má žlutou, oranžovou až zlatavě hnědou barvu.

Magické vlastnosti kamenů, Lavinie Princeová, Londýn, 1652


 

PROLOG

Voldemort byl konečně mrtvý. Harry se cítil k smrti unavený, ještě se nedokázal radovat. Ta radost přijde později – snad. Teď viděl kolem sebe příliš mnoho padlých. Ale ještě tady byla jedna věc, kterou musel, prostě musel udělat. Pak si bude moct odpočinout…

…díky Lence se dokázal zbavit pozornosti ostatních. Teď chtěl být jen s Ronem a Hermionou. Potřeboval je s sebou, protože měl pocit, že sám by to nezvládl. A také jim dlužil vysvětlení, takže nejprve jim do poslední podrobnosti objasnil, co viděl v myslánce a co se stalo v Zapovězeném lese. Pak společně vstoupili do ředitelovy pracovny.

Kolem se ozval strašlivý hluk. Nejprve se vyděsil, že se snad Voldemort spolu se Smrtijedy vrátil, ale byl to jen ohlušující potlesk bývalých ředitelů a ředitelek Bradavic na obrazech. Všichni mu vzdávali hold. Ale Harryho zajímal jen jeden – Albus Brumbál. Tomu potřeboval říct, co chce udělat – za pomoci bezové hůlky – nejmocnější hůlky na světě - uzdravit svou vlastní hůlku s perem z Fénixe a pak se bezové hůlky vzdát. Že Ron nebude věřit svým uším, s tím počítal. Ale doufal, že od Hermiony se mu dostane podpory, takže ho vyvedlo z míry její vyjeknutí.

 „Harry!“

„Ale Hermiono, já to myslím vážně!“

„Ale ne, já vím, ale Snape!“

„Co je s ním?“

„Snape! Není tady!“, ukázala kolem dokola. „Všichni ředitelé Bradavic se po své smrti objeví na portrétu v ředitelně. A Snapea Bradavice přece uznaly jako ředitele. Ale on tu není.“

Hermiona se vyřítila z ředitelny. Harrymu to došlo o vteřinu později a rozběhl se za ní. Ron stál nechápavě na místě. Co se, u Merlina, zase děje?

 

A TAK NÁM KONČÍ PRÁZDNINY

O pět let později

Hermiona zadumaně přejela prstem po knihách ve své pracovně. Knihy jí vždycky pomáhaly najít odpovědi, ale teď měla pocit, že tu správnou ne a ne najít. Jak se to mohlo tak zvrtnout? Myslela si, že bude s Ronem šťastná. Vypadalo to tak, ne? Snažila se, nebo ne? Co udělala špatně?

Prázdniny se chýlily ke konci. Za týden začne její druhý rok na postu učitelky Přeměňování v Bradavicích. Byla chyba v tom? Záviděl jí to Ron? Ale v obchodě spolu s Georgem přece dosáhl toho, co chtěl. Konečně měl hromadu galeonů a úspěch. Přece nikdy nebyl zrovna studijní typ. Takže proč by měl závidět svým kamarádům, že se stali učiteli.

Protože i Harry byl tady – nestal se bystrozorem, jak původně toužil, byl příliš unavený bojováním. Takže teď je učitel. Učitel Obrany proti černé magii, jak jinak.  Nebo zase žárlivost? Žárlil Ron na Harryho? Ale Harry přece měl Ginny. Jenže, teď vlastně taky neměl. Začátek prázdnin totiž měli strávit v Doupěti. Hermiona, Harry, Ron i Ginny. Ale pak, po pár vcelku bezstarostných dnech, vypukla ta strašná, naprosto nesmyslná hádka s Ronem. A Harry se postavil na Hermioninu stranu. Ty nemožné věci, které na ni Ron hulákal, a které ji tak ranily, Harry zjevně považoval za nespravedlivé. Takže ho náramně seřval. A Ginny se, naprosto překvapivě, postavila na stranu svého bratra. Nebo… že by…i ona žárlila? Pitomost, pitomost, pitomost, chtělo se Hermioně  ječet. Chmurně se ušklíbla. To jsem to dospěla pěkně daleko. Já snad začnu klít. No to snad ne.

Myšlenky jí dál vířily hlavou.  A nejvíce ji děsila ta, kterou si nechtěla tak docela přiznat. Že se jí vlastně ulevilo. Že není zničená rozchodem s Ronem, jak všichni předpokládali, že to možná opravdu byla její vina. Harry ji sice utěšoval, že se to spraví, ale ona ve svém nitru věděla, že si to nepřeje. Tušila, že nedokázala Rona milovat tak, jak by on chtěl, a že to věděl. Chtěla ho milovat, ale nějak to nešlo. Zatraceně (už zase nadávám??), proč? Ne, není to proto, že by milovala Harryho. To snad ne. To nechtěla. Nebo chtěla? Ne, ne Harry byl kamarád a měl by se vrátit k Ginny. Opravdu si to přála. Chtěla věřit, že TATO roztržka není konečná.

Zabrala se do vzpomínek. Po hádce se spolu s Harrym vydali do Itálie – pronajali si domek nedaleko Sienny. Malý dům uprostřed olivových hájů a cypřišů vysoko na stráni s výhledem do údolí. Vypůjčili si auto – ještěže si udělala řidičák – to se teď náramně hodilo. Dva týdny strávili toulkami po klikatých cestách uprostřed krajiny plné vůní. Vyhýbali se známým místům, která navštěvovaly mraky mudlovských turistů, ale v této krajině měla i a sebemenší kamenná vesnička své kouzlo. Zanořené stezky, které tu zůstaly po Etruscích, dýchaly dávnou magií.

Povzdychla si. Zbytek prázdnin pak strávila s rodiči. To jí od více než měsíc starých událostí přineslo jistý odstup. Hlavně se pokusila na všechno během té doby nemyslet. Vytěsnit zmatené pocity. Předstírat, že všechno je v pořádku. Přebít to zážitky z dalšího cestování. Ale teď se tomu bude muset postavit. Všichni předpokládali, že se s Ronem na jaře vezmou. Už o jejich rozchodu ví někdo jiný než Harry? Ředitelka McGonagallová možná. Začínala nebezpečně projevovat Brumbálovu schopnost vědět o všem – takže ta asi ví. A ostatní?  Budou se vyptávat? Snad ne.

Tak jo, jdeme na večeři. Ať je to jak chce, Harry jí vždycky zvedne náladu. Ale doufala, že tam nebude Snape. Naštěstí často zůstává na jídlo ve svých pokojích. Na toho vážně hned první den po návratu nemá náladu. Ano, zachránila mu před třemi lety život, když si ještě včas uvědomila, že nemůže být mrtvý. Společně s Harrym a Ronem ho vyvlekli z Chroptící chýše. Chybělo jen pár chvil a bylo by pozdě. I tak uplynuly dva měsíce, než se probral z otravy způsobené hadím jedem.

No, možná to bylo dobře, že to trvalo tak dlouho. Bylo by se mohlo stát, že by skončil v Azkabanu. I bez Smrtijedů to bylo chmurné místo. Naštěstí se Harrymu, Hermioně a McGonagallové podařilo přesvědčit kouzelnické společenství o jeho zásadním podílu na porážce Voldemorta. Ne, že by jim byl moc vděčný. Snape přece nikdy nedokázal být vděčný.

No dobře, uznávala, že není takový zloduch, jak to během jejich školních let vypadalo, ale stejně byl neuvěřitelně protivný. Vůbec si nedokázala vysvětlit, proč věnovala tolik energie do jeho obhajoby. Její smysl pro spravedlnost nejspíš. Když si promítla uplynulý rok, který strávili jako kolegové, lehce se otřásla. Hm, to si vážně nezasloužila. Ne, nezdálo se, že by ji Snape uznal jako kolegyni. Harryho překvapivě ano. Ale Harry byl prostě Harry, že? Vždycky to tak bylo. Proč ji to vlastně tak rozčiluje. No jasně, vždycky byla ctižádostivá, vždycky se snažila o co nejlepší školní výsledky a vlastně vždycky bývala ve škole úspěšnější než Harry. Ve všem ostatním ovšem byl lepší on, to si musela přiznat, a většinou ji to nemrzelo. Teď ale cítila mírné podráždění.

Z krbu vyšlehl smaragdový plamen.

„Hermiono?“, ozval se povědomý hlas a objevily se Harryho zelené oči a černé rozcuchané vlasy.

„Vítám tě zpátky v Bradavicích. Jdeš na večeři?“

„Jasně, už jdu,“ znovu si povzdechla. Tak hlavu vzhůru, Hermiono. Pořád jsi Nebelvír, takže hrdě a statečně, pomyslela si ještě.

 

++++++++++++++

 

Severus Snape si oddechl. Konečně prázdniny končí. Musel si připustit, že se ve svých pohodlných a nečekaně útulných pokojích, cítil v uplynulých týdnech dost osaměle. Zatraceně, vždycky přece trávil většinu volného času sám. Jediný, kdo byl schopen proniknout jeho pečlivě budovanými bariérami, byl Brumbál. Samozřejmě mu chyběl, bolest ze ztráty dlouholetého přítele cítil pořád, ale kupodivu ještě více mu chyběl Harry Potter. Přátelství, které v průběhu loňského roku uzavřel s profesorem Obrany proti černé magii, bylo udivujícím způsobem uspokojivé.

Takže se v jarních měsících cítil v Bradavicích až nečekaně dobře. Jeho vnitřní běsy se do jisté míry uklidnily. Konečně dokázal pustit k sobě někoho jiného. Vlastně není tak podivné, že to dokázal právě syn Lily Evanssové. Brumbál měl pravdu. Celou dobu měl pravdu. Harry byl daleko více synem své matky než svého otce. Ach, Lily…

…vrátil se myšlenkami do přítomnosti. McGonagaloová byla dostatečně kompetentní ředitelka a profesorský sbor pod jejím vedením šlapal jako hodinky. Takže nebýt Grangerové na pozici profesorky přeměňování, nemělo by to chybu. No, nic nemůže být dokonalé. Ale možná se té chytrolínky brzy zbaví. Na jaře se prý provdá za zrzavého pitomce Weasleyho a to se pak jistě odstěhuje do Londýna. Vždyť právě v Příčné ulici měli Weasleovi veleúspěšný obchod s těmi kouzelnými nesmysly, kterými bradavičtí studenti ničili nervy svých profesorů.

Pravda, bylo jen málo silných osobností, které by si je trouflo vyzkoušet v jeho hodinách, pomyslel si samolibě, ale stejně ho popuzovalo, že někdo se zabývá tak absurdní činností jako je výroba Krvácivých kokosek, karamel Jazyk jako jelito a dalších podobných pitomostí. Ale pokud se díky závratnému úspěchu Kratochvilných kouzelnických kejklí zbaví Grangerové, tak snad uzná, že přináší i užitek. Existovalo ovšem nebezpečí, že Weasleovi otevřou pobočku svého obchodu v Prasinkách. To by pak hrozilo, že vševědka zůstane.  A to by mu notně rušilo nově získanou pohodu.

Jen nerad si přiznával, že je vcelku obstojná učitelka. (To, že ji studenti mají opravdu rádi, nebral jako plus, ale kupodivu dokázala do jejich tupých hlav vtlouci i docela slušné množství vědomostí.) Ale jinak mu lezla na nervy snad ještě více než neustále se hlásící studentka. Ta mu totiž ještě nezachránila život. A neobhájila ho před kouzelnickým společenstvím. Předstíral sice, že za to vděčí především McGonagallové, (a ano, v posledních měsících byl ochoten připustit i jistý Harryho podíl), ale dobře věděl, jak to opravdu je. Byla to Grangerová, kdo si uvědomil, že po pádu Temného pána ještě žije. A byla to Grangerová, kdo dokázal shromáždit dostatečné množství důkazů o jeho roli během války a obhájit ho před Starostolcem. Měla se věnovat kouzelnickému právu a neotravovat mu život tady. Bylo nesmírně ponižující být vděčný takové malé holce.

Protože ať se tváří jak chce přemoudřele a hraje si na profesorku, do dospělé ženské má daleko. Odfrkl si. Za pár minut bude čas jít na večeři. Mohl by si sice nechat poslat jídlo do svých pokojů, ale osamělých chvil u krbu měl plné zuby. Už se nemohl dočkat, až s Harrym povede povznášející diskuzi o možnosti, jak posílit sílu svého ochranného magického štítu za pomoci magiiposilujícího lektvaru.

 

++++++++++++++

 

Hermiona, s hlavou vztyčenou, nakráčela do společenské místnosti. Na sobě temně zelené šaty, holá ramena ji hřál modrý hábit. Koutkem oka nad sebou viděla letní podvečerní nebe plné červánků. Zlatorudé zapadající slunce zabarvilo její hnědé vlasy lehce do měděna. Po prázdninách strávených převážně pod sálajícími paprsky jižního slunce byla dokonale opálená a oči jí z tváře jemně zářily.

Bylo to nezvyklé vidět tady tak málo lidí. Během školního roku jste mohli slyšet veselý halas studentů a cinkání stovek příborů. Ale do 1. září chyběl ještě týden.

Musela se opravit. Nebylo to nezvyklé. Bylo to děsivé. U stolu totiž seděl jen Harry s profesorem Snapem a Kratiknotem. Ostatní ještě nedorazili.

„Hermiono,“ vyskočil Harry a objal ji. Od okamžiku, kdy se před měsícem vrátila za rodiči, se viděli poprvé. Psali si, to ano, ale nebylo to ono.

„Harry,“ vydechla a přitiskla se k němu. Pocítila úlevu. Konečně někdo, před kým nemusí být statečná. Před rodiči se dokonale ovládala. Na vteřinu zapomněla, že nejsou sami a zavřela oči. Když je zase otevřela, uviděla přes Harryho rameno Snapeův lehce posměšný výraz. Začervenala se a rychle se od Harryho odtáhla. Nechápala, proč by se měla cítit provinile, ale Snape jí celé roky dokázal vnuknout pocit, že právě něco provedla a čeká ji školní trest. Proč se před Snapem musí pořád cítit jako nedospělá? Raději obrátila k malému učiteli formulí. „Profesore, jak se vede? Jak jste strávil prázdniny?“

Zářivě se na ni usmál: „Skvěle Hermiono, ale jsem rád, že jsme zase tady. Jsem zvědavý, jaké talenty se objeví mezi prváky,“

„Spíše je otázka, zda počet hlupáků dosáhne jen obvyklých devadesát procent,“ ozval se jízlivě Snape. „Dobrý večer, slečno Grangerová,“ doplnil nedbale a významně si ji prohlížel. „Strávila jste příjemné léto uprostřed zrzavé pohromy?“

Aha, tak to ještě neví. No, nepochybně se časem dovtípí. Co si ale musí myslet, když ji tak vidí, jak se objímá s Harrym? Sakra. Zmohla se na poněkud násilný úsměv.

„Měla jsme se báječně, děkuji za zeptání, profesore Snape…,“ od nutnosti zabíhat do podrobností ji zachránil příchod ředitelky a…

„Neville, co tady děláš?“ vypískla a vrhla se k mírně zavalitému mladíkovi. „Dobrý večer paní ředitelko,“ dodala ještě rychle, ale už radostně objímala svého bývalého spolužáka.

„Pomona potřebuje pomoc. Bude se věnovat svým Mrzimorům jako ředitelka a učit šesté a sedmé ročníky. Pan Longbottom převezme výuku bylinkářství v prvních pěti ročnících,“ vysvětlila Minerva McGonagallová.

Snape se málem zadusil horkým čajem. No to snad ne!!! LONGBOTTON? Další NEBELVÍR!!!?? Nevěděl, která z těchto dvou faktů je děsivější.

„To snad nemyslíš vážně,  Minervo,“ zahřměl.

Sladce se na něho smála: „Pomona si Nevilla vysloveně vyžádala. Říkala, že celá léta neměla lepšího studenta.“

Hermiona Snapea vraždila pohledem, Neville se tvářil poplašeně, Harry pobaveně.

Do síně vstoupila madam Prýtová, po boku Nevillovu manželku Lenku a za ruku vedla malého Teddyho Lupina. 

„A ještě dítě,“ protočil Snape panenky. Naděje na klidný večer pro něho zjevně zmizela. Otočil se na podpatku a rázně vykráčel ven. Černý plášť kolem něho divoce zavířil. Hermiona úlevou vydechla.

Večer obíhal příjemně. Lenka si povídala s Hermionou o Teddym a zvala ji, aby se přišla podívat, kde teď budou s Nevillem bydlet. McGonagallová probírala s profesorem Kratiknotem problémy, do kterých se během prázdnin dostali při cestování v mudlovském světě, Neville debatoval s profesorkou Prýtovou o studijních plánech na příští rok, Tedy pronášel hluboká moudra, při kterých se dospělí zakuckávali smíchy… Teprve po delší době si Hermiona uvědomila, že Harry se do rozhovoru příliš nezapojuje. Tvářil se zamyšleně. Koutkem oka viděla, jak vstal a tiše pronesl směrem k bradavické ředitelce: „Zastavím se na chvíli za profesorem Snapem.“

Ředitelka se usmála: „Díky, Harry. Udělala bych to sama, ale takto to možná bude lepší.“

Hermiona se zakabonila. Proč jí to dělá? První společný večer a on jde za Snapem. Harry se na ni laskavě usmál: „Uvidíme se zítra, Miono. Posnídáme spolu?“

Vidí mi až do žaludku, pomyslela si Hermiona.

 

++++++++++++++

 

Severus seděl před krbem a zíral do plamenů. Stěny kolem byly pokryty stovkami knih na dlouhých naleštěných policích. Sám, sám… Trpce se usmál. Proč ho vlastně příchod Longbottoma tak rozladil? Ano, byl to patrně ten nejnemožnější student, kterého kdy učil. Jeho kotlíky vybuchovaly s děsivou pravidelností. Ale byl si vědom, že v bylinkářství je vskutku mimořádně talentovaný. Takže jeho volba Pomonina zástupce byla docela logická. Což ovšem nemínil připustit nahlas. No, takže to bylo o tom, že se těšil na inteligentní rozhovor s Harrym. A díky té Longbottomovic rodince se mu ho nedostalo. Směšné.

Někdo zaklepal na dveře. Zprůhlednil je a překvapeně zíral na Potterovu postavu.

„O laskavosti se nikoho neprosím,“ sykl si pro sebe. Měl chuť tvářit se, že není doma. Ale Harry zabušil znovu a daleko silněji.

„No tak, profesore, vím, že tam jste. Pusťte mne dál.“

„Co tu děláte, Pottere“ zavrčel.

„Dostal jsem chuť na vaše skvělé portské. Nenabídnete mi?“

„Mám poslední láhev, nejsem si jistý, zda se chci dělit.“ Severus se tvářil i nadále nasupeně, ale uvnitř mu proskočila jiskérka radosti. Nebude trávit večer sám.

„Longbottom už vás stačil odrovnat? Nebo vás udolalo to dítě?“

„Jmenuje se Teddy a vy to dobře víte. A je to můj kmotřenec a Nevillovi s Lenkou jsem neskonale vděčný, že se ho ujali, když zemřeli jeho prarodiče. Asi jsem to měl udělat já sám, ale takto je to lepší. Má teď oba náhradní rodiče, já bych na to byl sám. Ale trávíme spolu vždycky alespoň polovinu prázdnin. Je to fakt fajn kluk, už začíná projevovat kouzelnické schopnosti. Mám ho rád. A Neville je opravdu talentovaný bylinkář. To byste mohl jako lektvarista ocenit.“

„Myslel jsem, že si budete brát slečnu Weasleovou,“ zareagoval Snape na to, co Harry vlastně neřekl.

„Nejspíš hned tak ne,“ odtušil Harry a dál to nerozváděl. Navázal.

„A Lenka s Hermionou jsou taky prima. Proč se tváříte tak nerudně na všechny mé kamarády?“

„Nebelvíři, kdo tady má vydržet s tolika Nebelvíry?“ zasupěl Severus.

„Lenka je z Havraspáru,“podotkl Harry.

„To je jedno, stejně je tu příliš mnoho Nebelvírů.“

„Vlastně vás trochu chápu,“ zamyslel se Harry. „Nemáte tady žádné přátele svého věku. Všichni původní profesoři jsou o hodně starší a teď ta naše partička, to vám musí skutečně poněkud lézt na nervy.“

„Nemám žádné přátele, ani svého věku, ani jiné,“ odfrkl si Severus. „A nikdy jsem neměl. Jediný můj přítel byl Brumbál a…vaše matka, pane Pottere. A oba jsem zabil.“

„Brumbál už umíral a o smrt vás prosil. A matku zabil Voldemort,“ zvýšil hlas Harry.

„Vaši matku jsem zradil a …“

„…a tisíckrát jste tu zradu vykoupil. Brumbál vám odpustil. I já vám odpustil. Proč konečně nedokážete odpustit sám sobě?“ 

Po několika vteřinách ticha dodal Harry už klidněji: „Pokud se tedy nemohu počítat za vašeho přítele, musím říct, že svým nepřátelům naléváte vskutku skvostné pití.“

Severusovi probleskla v očích nečekaná zkroušenost.

 „Omlouvám se, nemyslel jsem to tak, já…“

„Já vím,“ řekl měkce Harry, „já si dovolím vás za svého přítele počítat, takže doufám, že mi mou přátelskou návštěvu brzy oplatíte. Přivezl jsem si z Itálie skvělé víno.“

Pak zamyšleně pokračoval: „Víte co je zajímavé? Když jsem nastoupil do prvního ročníku, zdál jste se mi děsně starý. To tak asi jedenáctiletým připadají všichni, kterým je přes dvacet, že? Ale vám tenkrát bylo jen o pár let více, než je dnes mně a já si rozhodně nepřipadám starý. Dneska se ten věkový rozdíl někam ztratil. Jste opravdu pořád mladý, měl byste se s naší partou dát dohromady.“

„Na nějaké kamarádíčkovaní nejsem dělaný. A připadám si stoletý,“ zasupěl Severus.

„Hm, nevím, možná přišel čas na změnu,“ pronesl zamyšleně Harry a pak obratně převedl řeč na daleko neškodnější téma týkající se nejnovějších výzkumů z oblasti lektvarů. Severusovy zjitřené emoce se pomalu utišily. V průběhu večera na Harryho zadumaně pohlédl. Najednou mu to připomnělo rozhovory s Brumbálem. Před ním už neseděl chlapec, který přežil; vyvolený; syn muže, kterého nenáviděl a ženy, kterou miloval. Seděl tu s ním muž. Dospělý, spolehlivý, snad i moudrý… přítel? Mohl by říct přítel? Přál si, aby to tak bylo, ale bál se to přiznat i sám sobě.

Hlavou mu probleskla vzpomínka na Hermionu kráčející se vztyčenou hlavou velkou síní. Merline, kdy ty děti tak vyrostly?

 






Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.