Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 773 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

AMBER od kattyV
[Komentáře - 12] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Začíná školní rok a Hermiona se potýká s nejstaršími studenty se Zmijozely. Jak ne její řešení problému zareaguje Snape a co co jeho rakce způsobí? Tajemná dívka z hloubi nejhlubšího smutku vyšle myšlenku, která najde svého adresáta. Atmosféru kapitoly vám dokreslí obrázka, které naeznete zde: http://kattyv.rajce.idnes.cz/Amber/#HRBITOV3.jpg http://kattyv.rajce.idnes.cz/Amber/#SOVA5.jpg   
 

 

 

 Když rakev spouští do země, ozve se tenké vzlykání, ale obtížné určit, odkud přichází, nebo zda to spíš není společný zvuk smíšených povzdechů, větru a přešlapujících nohou.

Déšť zesílí a mezi hroby jako houby vyraší deštníky. Provlhlá zem se brzy mění v bahno a zbytek pohřbu se urychlí, aby se přizpůsobil počasí.

Sněhobílý anděl sám stojí nad čerstvým hrobem Tary Burgessové a v jedné ruce drží jedinou černou růži. Nehýbá se, ani nemrkne. Její napudrovaný obličej zůstává zmrazený smutkem. 

Zesilující déšť z jejích křídel stahuje volné peří a přišpendluje ho do bláta pod ní. 

Erin Morgensternová, Noční cirkus 

 

Zdál se mu zvláštní sen. Smutek, ano, celého ho prostoupil obrovský smutek. Viděl nad sebou temnou oblohu, ze které hustě padal déšť. Voda smáčela hromadu hlíny a proměňovala se ve špinavé pramínky, které pomalu skapávaly do vykopané jámy. Zprudka se otřásl – to je hrob! Čerstvě vykopaný hrob. A do něho šest lidí pomalu spouští černou rakev lesknoucí se padajícím deštěm. Na tvářích se mísí kapky vody se slzami. Najednou si povšiml dívky, která stála téměř u okraje hrobu. Tak blízko, že se polekal, že uklouzne po rychle vznikajícím blátě. Ale drobná postavička stála pevně, i když jí po tvářích kanuly slzy a ramínka se otřásala divokými vzlyky. Krátké, světlé vlasy zplihlé deštěm se jí lepily na tvář. V ruce kytičku polních květů, kterou upustila na rakev. Pak, jako první, uchopila hrst hlíny a vhodila ji za květinami.

Pozoroval, jak se hrob plní hlínou. Dívka se otočila a pomalu odcházela. Z ramene setřásla ruku, která se jí pokusila utěšit. Zabolelo ho to. Neměla by být tak sama. Copak jí nikdo nepomůže? Zoufale si přál něco pro ni udělat… Zastavila se, jakoby narazila do zdi. Vylekaně se rozhlédla. Nikde nikdo? A v tom jediném, záludném okamžiku… pohlédly do jeho očí její temně modré. Ty oči mu viděly do duše.

+++++

Hermiona se pečlivě připravovala na svou první hodinu přeměňování se sedmáky. Loni je ještě učila ředitelka, ale letos Hermioně oznámila, že je přesvědčena, že je zvládne. Takže ji teď čeká čtrnáct studentů, které má připravit na OVCE. Pět z Havraspáru, dva Mrzimoři, tři Nebelvírové a čtyři zatracení Zmijozelové. Ano, dá se očekávat, že se Zmijozely budou problémy. 

Nervózně si pohrávala se zlatou sovou, která jí visela na krku. Sova – symbol moudrosti, opravdu se k ní hodí? Většinou o své inteligenci nepochybovala, ale byly dny, jako ten dnešní…

No dobře, jdeme na to. To zvládnu, pomyslela si.

 

Rozhlédla se po třídě. Uvědomila si, že Nebelvíry poznává. Ano, pamatovala si je ještě z doby, kdy si po skončení války urychleně dokončovala studium a oni patřili mezi nebelvíří potěr. Susan Carrotová, Peter Milles a Isobel Rogersová. Studenty z ostatních kolejí neznala. Jistě, jejich tváře jí byly matně povědomé z Velké síně, znala jejich jména i studijní výsledky. Pečlivě prostudovala záznamy ředitelky McGonagallové a zeptala se na ně všech jejich profesorů. Tedy, skoro všech. Profesora Snapea vynechala.

Ale ve skutečnosti je neznala. Pomyslela na Harryho varování, aby si dala pozor na Conrada Camerona ze Zmijozelu. Sama se obávala spíše Patricka Notta. Dobře si pamatovala jeho staršího bratra a byla si vědoma toho, že jeho otec patřil ke Smrtijedům a ve válce zahynul. Ale přesto, Harryho varování ji znělo v uších: „Conrad je arogantní. A zlomyslný. Není snadné ho zvládnout… na druhou stranu, pokud se ti podaří získat si jeho respekt, je velmi chytrý…“

Vnitřně si povydechla, ale navenek se dokázala ovládnout.

„Čeká nás náročný rok,“ začala. „Vím, že nejsem první, kdo vám to říká, ale OVCE nejsou žádná legrace a my všichni společně budeme muset pracovat co nejusilovněji, abychom dosáhli patřičného výsledku. Chápu, že možná nejste nadšení tím, že v tak důležitém roce došlo ke změně vašeho profesora, ale povinnosti paní ředitelky jsou značné, takže cítila nutnost se jim plně věnovat a výuku nechat na mně. Ale pevně věřím, že to zvládneme.“ Rozhlédla se kolem po svých studentech – vstřícní Nebelvírové, mírně pochybovační, ale odhodlaní Havrapárové… ano, s Mrzimory to bude taky v pohodě, co Zmijozelové? Dívky vypadaly překvapivě klidně, Nott se tvářil přísně neutrálně, ale v očích Conrada Camerona zahlédla zlomyslné jiskry. Hm, Harry měl pravdu, tady si musí dát pozor.

Pokračovala ve své řeči: „Dneska se nebudeme učit nic nového. Chci vědět, jaké jsou vaše schopnosti. Takže, před každým z vás je kousek pergamenu. Chci vidět motýla. Barevnost křídel nechávám na vás.“

 

Studenti se chopili svých hůlek a pustili se do práce. Hermiona je pozorně sledovala. Ano, výsledky většiny studentů jsou uspokojivé. Havraspáři dělali čest své koleji, dokonce i Mrzimoři byli velmi ucházející. Isobel se bude muset trochu věnovat, tam viděla rezervy. Nott, ano, to by taky mohlo být lepší, ale tady bude její pomoc patrně přijímána obtížněji. Camerona si nechala nakonec. Sledovala po očku, jak se jeho pergamen hbitě skládá do tvaru motýla, který opatrně roztahuje křídla a vzlétá.  Černá, šedá, bílá. Smrtihlav. Co jiného. Zahlédla lehce provokující pohled: Tak co na to říkáte, che? Rozhodla se na něho nereagovat.  Vrátila se zpět k ostatním. Lehce tleskla a hůlkou změnila motýly zpět v pergamen.

„Výborně, vidím, že toto je pro vás poměrně snadné. Kdo si troufne zvládnout to neverbálně?“ Pevně doufala, že to nebude Cameron, kdo se přihlásí, ale samozřejmě, její naděje se nesplnila. Pokoušela se sice vyhnout jeho vyzývavému pohledu, ale nikdo jiný se k ukázce neměl.

„Pane Camerone,“ vzdala to.

Mladík znuděně mávl hůlkou a znovu kolem něho začal poletovat motýl smrtihlav.

„Děkuji, pane Camerone, deset bodů pro Zmijozel,“ řekla rezignovaně.

„Teď všichni ostatní,“ odložila svůj přívěšek ve tvaru sovy na stůl, aby jí nepřekážel a začala obcházet učebnu. Zastavovala se u jednotlivých studentů a opravovala pohyby hůlek. Právě když upřesňovala prováděné kouzlo u Isobel, koutkem oka zahlédla Cameronův úsměšek a povědomý pohyb jeho hůlky. Okamžitě jí bylo jasné, co se děje. Prudce se otočila a viděla, jak se její přívěšek rozpadá na drobné kousky. Než jen stačila pomyslet na Reparo, druhým pohybem Cameronovy hůlky roztříštěná sova zmizela do nicoty.

„Pane Camerone, strhávám Zmijozelu 50 bodů a večer vás očekávám ve svém kabinetě. Odbudete si školní trest,“ ozvala se zvýšeným hlasem. Zaskočil ji jeho takřka vítězný výraz. To jsem tě dostal. To mi vážně stálo za to.

Pocítila potřebu ten posměšek z jeho tváře smazat. A přesně v tom okamžiku uviděla zlatý řetízek blýskající se mu na krku. Ukázala na něj. „Sundejte to!“

Úsměšek zmizel z chlapcovy tváře, jako když houbou smažeš neslušný obrázek z tabule. Měla pocit, že se až mírně zapotácel. Pod jejím ledovým pohledem strnule přetáhl řetízek přes hlavu. Houpal se na něm krásný, zjevně prastarý medailonek. Hermiona se mírně usmála a mávla hůlkou. Medailonek zmizel.

 

*****

 

Sborovnou divoce zavířil černý plášť.  K Hermioně prudkými kroky mířil rozzuřený Severus Snape.

„Jak jste si mohla dovolit takovým neslýchaným způsobem potrestat mého studenta?“ zasyčel.

„Řekla bych, že trest byl poměrně adekvátní,“ odpověděla Hermiona, která se jen s vypětím všech sil ovládla touhu zmizet pod stolem. Přinutila se narovnat záda a pohlédnout profesoru lektvarů do očí, které se blýskaly hněvem.

Neville, který seděl o pár židlí dál, se přikrčil se zcela nepředstíraným děsem. Harry naopak napůl vstal, připravený přispěchat jí na pomoc.

„Takže pan Cameron si stěžoval? A pochlubil se, proč jsem ho potrestala? A pokud jde o vaši reakci na mnou uložený trest, já jsem si vskutku NIKDY nevšimla, že byste připustil, aby se některý z vašich kolegů míchal do trestů, které jste studentům udělil vy,“ jízlivě poznamenala Hermiona.

Snape se zachmuřil.

 „Je naprosto něco jiného strhnout pár bodů a zničit něco nenahraditelného.“

„Opravdu, proč mám pocit, že si myslíte, že když pan Cameron úmyslně a z čiré zlomyslnosti zničil můj přívěšek je to v pořádku, ale to, že jsem odstranila ten jeho, v pořádku není?“ ledově se otázala Hermiona, kterou se začal zmocňovat stejný vztek, který lomcoval Snapem.

„Nejspíš jste si neuráčila povšimnout, že Cameronův medailon byl klenot nedozírné hodnoty. To zřejmě zcela přesahuje vaše schopnosti. S tou směšnou tretkou, kterou jste nosila na krku, se to nedá srovnat. Ale nejde jen o samotnou cenu. Ten medailon se dědil v Cameronovic rodině po celá staletí. Vy jste zničila nejen vzácný šperk, vy jste zpřetrhala Cameronovo spojení s jeho předky. Cameron si mi nepřišel stěžovat, téměř se z toho zhroutil.“

„Ta směšná tretka, jak jste ji nazval, měla pro mne osobně právě takovou hodnotu, jako ta Cameronova pro něho,“ ozvala se už klidně Hermiona. „A vyřiďte panu Cameronovi, že ho večer očekávám ve svém kabinetě,“ pomalu vstala a protáhla se kolem profesora, který na ni strnule hleděl. Byla si silně vědoma pohledů ostatních kolegů. Byla si vědoma i toho, že v tomto okamžiku ne všichni jsou na její straně. Ale dokázala odejít bez ohlédnutí.

 

*****

 

Severusovi se vzteky zatmělo před očima. Harry v poslední chvíli zachytil jeho rameno, dříve než se vrhl za tou strašnou ženskou.

„Počkejte, profesore. Myslím si, že byste měl něco vědět. Tedy dříve, než Hermionu rozložíte na prvočinitele.“ 

Severus zasupěl: „Nechte mne, Pottere. Copak si neuvědomujte, co ta vaše skvělá přítelkyně provedla? Trestat studenty takovým způsobem je zcela nepřípustné.“

„Ne, pane. Myslím, že naopak vy neznáte celou situaci tak, jaká je ve skutečnosti. Mohu vás s ní seznámit? Myslím, že váš pohled je poněkud jednostranný.“

„Zato ten váš bude jistě velmi objektivní,“ odsekl jedovatě Snape.

Harry se už dávno nedal zastrašit vztekem svého bývalého profesora.

 „Ano, myslím, že ano. A věřím, že mi nakonec dáte za pravdu. Vyslechnete mne?“

Severus se násilím ovládl.

 „Mluvte, pane Pottere.“

„Takže za prvé,“ začal Harry. „Cameron je nepochybně velmi inteligentní student, ale také student poměrně obtížně zvládnutelný. Umí každou situaci využít ve svůj prospěch. Řekl bych, typický Zmijozel.“

Severus si odfrkl, ale Harry neochvějně pokračoval.

„Za druhé, Cameron opravdu úmyslně zničil Hermioninu sovu. Ten přívěšek dostala od Rona, nosí ho už celé roky. Je mi jasné, že toto Cameron nevěděl, ale jeho cílem bylo Hermioně ublížit, a ukázat jí, že si na jeho hodinách bude dělat, co chce.

Ostatně, zkoušel to loni i na mých hodinách a mohu vás ujistit, že získat si jeho respekt nebylo snadné.“

Snape se už nedokázal ovládnout.

 „Vskutku si myslíte, pane kolego, že si profesorka přeměňování získá respekt právě tímto způsobem? Toho chlapce nepředstavitelně ranila. Nikdy jí to nezapomene.“

„Věřím, že si jeho respekt získá asi tak za tři hodiny. Přesně v okamžiku, kdy pan Cameron nastoupí svůj školní trest a Hermiona mu jeho medailon vrátí. Na rozdíl od vašeho studenta nikdy neměla v úmyslu medailon zničit, jen ho odeslala do svého kabinetu. Chtěla, aby si uvědomil, co člověk cítí, když přijde o něco, čeho si neskonale cení.“

Severus se rozhlédl kolem. Atmosféra se najednou změnila. Celou dobu, kdy probíhala tato prudká výměna názorů, měl pocit, že protentokrát jsou kolegové na jeho straně. Ale zase byli v normálu. Už opět byl v očích ostatních nesnesitelný. Bohužel v daném okamžiku musel s tím názorem téměř souhlasit. Proč si lépe neověřil všechny okolnosti? Teprve teď ho napadlo seslat diskrétní kouzlo, aby mohl položit další dotaz bez toho, že by ho slyšely zvědavé uši ostatních učitelů. 

„Ten přívěšek slečny Grangerové… snad by jí mohl pan Weasley koupit jiný. Není to nenahraditelná ztráta, že ne?“ pokusil se ujistit sám sebe.

„Obávám se, že nemohl,“ opáčil Harry. „Hermiona se s Ronem rozešla, takže…,“ zarazil se. „Sakra, to jsem neměl říkat, ta mne roztrhne, až se to dozví,“ zkroušeně se podíval na Severuse. “Mohl byste tu poslední větu zapomenout? To je Hermionina soukromá věc a já nemám právo o tom mluvit.“

Severus se zarazil. Takže slečna Grangerová se rozešla s Weasleym.  Zamyšleně se podíval na Harryho. A Potterovi na ní zjevně záleží. Hodili by se k sobě. Jak je to s ním a Ginny Weasleyovou? Posledně se zmínil… Najednou si neodkázal srovnat v hlavě, jaký má z toho všeho pocit.

 

*****

 

Hermiona byla rozladěná. Samozřejmě si byla jistá, že situaci s Cameronem vyřešila správně. Není jednoduché získat si respekt svých studentů, když je vám jen o pár let více než jim. Ale ona to zvládne. To řešení bylo v pořádku. Ušklíbla se pro sebe. Vlastně by Cameronovi měla být vděčná. Dávno se měla té sovy zbavit. Sama nevěděla, proč ji stále nosí. Jako vzpomínku na Rona? Spíše ne. Snad jen, že je… byla… taková krásná. A že měla pocit, že sova jako symbol moudrosti se k ní docela hodí. Ne, že by se zase tak moudrá cítila, jen přikládala inteligenci docela velký význam. I když se postupně dopracovala k tomu, že jsou i jiné vlastnosti hodné úcty. Ale vírou v její inteligenci dárek zdůvodňoval Ron, když jí přívěšek dával – Mé moudré Hermioně, moudrou sovu. Moudrá Hermiona, zasmála se sama sobě. Jistě, hloupá není, ale moudrá? Povzdechla si, do toho mám ještě daleko.

Už jen to, jak ji vyvedl z míry střet se Snapem. Přestože věděla, že je v právu, nezačala se hájit. Proč mu neřekla, jak to skutečně bylo? Nedokázala se k tomu přinutit. A nejvíce ji štvalo, že vnitřně děsně touží získat si jeho uznání a respekt. Mohla si desetkrát opakovat, že je protivný až nesnesitelný, ale byl taky nesmírně chytrý a statečný.         A ona si inteligence a odvahy opravdu vážila.

Samozřejmě se nakonec dozví, že Cameronův medailon nezničila. Ale dost pochybovala, že to přizná. Neuměla vymyslet žádný způsob, jak ho přimět, aby s ní přestal zacházet jako se studentkou.

Najednou ji napadla naprosto geniální myšlenka. Já mu ukážu. Ukážu, že nejsem malá neschopná holka, že jsem skutečně chytrá kouzelnice. Protože kolik kouzelníků se dokázalo stát zvěromágy. Na prstech by je spočítal. Ale ona by to dokázat mohla. Profesorka McGonagallová je jednou z nich. Když ji o to požádá, určitě jí pomůže.

 

„Paní ředitelko,“ Hermiona se o dva dny později při snídani obrátila na hlavu bradavické školy. „Mohla bych s vámi večer mluvit?“

Minerva se na Hermionu tázavě podívala.

„Problém s panem Cameronem jsi zjevně vyřešila. Slyšela jsem ho, jak se tě při jakési debatě se svými spolužáky velmi vehementně zastal. Problém se Severusem?“

Hermiona polkla. Ano, ředitelé Bradavic ví vždycky všechno. Nahlas ale odvětila: „Ne, tedy samozřejmě, s profesorem Snapem nevycházíme nejlépe. Ale má prosba se týká něčeho jiného. Ale je to na delší povídání.“

„Tak tedy večer. Jsem opravdu velmi zvědavá,“ souhlasila Minerva McGonagallová a věnovala Hermioně drobný úsměv.

 

Hermiona seděla v ředitelně zabořená v pohodlném křesle a rozhlédla se kolem. Brumbál na ni ze svého portrétu spiklenecky mrkl, jakoby věděl, co má v plánu. Usmála se zpátky a obrátila se na současnou ředitelku.

 „Paní ředitelko, vy víte, že jsem vždycky milovala získávání nových znalostí a dovedností. A teď, když už jsem dostudovala, tak mi to chybí. Myslím, si, že by člověk neměl ustrnout jen proto, že ukončil oficiální vzdělávání, souhlasíte se mnou?“ začala poněkud zeširoka.

Ředitelka na ni zvědavě pohlédla.

„Sice souhlasím, ale nevím, kam míříš. Chtěla bys odjet na nějaký kurz na pevninu? Obávám se, že v průběhu školního roku to nebude možné. O prázdninách jistě. Jsem vždy potěšena, když se někdo snaží doplňovat si vzdělání.“

Hermiona zaváhala, není její nápad příliš troufalý? Nebude se ředitelka zlobit? Ale už se nechtěla vzdát.

„Víte, paní ředitelko, o kurz tak docela nejde. Já vás chtěla požádat… myslíte si, že bych se dokázala stát… zvěromágem?“

Ředitelce se překvapením rozšířily zorničky, ale pak se rozzářila.

“Hermiono! Opravdu to chceš zkusit? Uvědomuješ si, že je to velmi obtížné? Ale pravdou je, že ty ses vždy snažila dosáhnout vysokých cílů. Ano, myslím, že bys to mohla zvládnout. Jsem ochotná ti s tím pomoct.“

Hermiona vydechla samou úlevou.

„Já jsem tak ráda, děkuji, vážně moc děkuji.“

Ředitelka se zamyslela.

„Už jsi uvažovala, v jaké zvíře by ses chtěla měnit? Je to potřebné důkladně zvážit. O takovém tvorovi bys měla co nejvíce vědět a mít taky k němu kladný vztah.“

„Myslím na to už dva dny,“ usmála se  Hermiona. „Přečetla jsem o zvěromázích všechno, co jsem našla ve školní knihovně,“ pohlédla na ředitelku, která se na ni dívala pohledem – Jak taky jinak. Hermiona vždycky při řešení problémů nejprve vyrazí do knihovny.

Pokračovala ve svém vysvětlování.

„Nejprve mne napadla sova – nějak v souvislosti s tím mým přívěškem. A taky, že se říká, že sovy jsou moudré. A navíc, pořád tady kolem nějaké poletují, takže je znám docela dobře.

Ale pak jsem si uvědomila, že si zase tak moudrá nepřipadám. A taky se dost bojím výšek. Létání na koštěti mi nikdy nešlo. Takže, pak mne napadla – kočka. Jednak proto, že vy…,“ pomyslela na šedou kočku, ve kterou se proměňovala ředitelka, „…a taky jsem měla celé roky Křivonožku – mého kocoura. Takže vím velmi dobře, jak se kočky chovají, jak se pohybují, co mají rády a nerady. Prostě, ráda bych se měnila v kočku.“ Hermiona hodila na ředitelku další tázavý pohled. Není už to moc? Nebude jí to připadat až drzé? Ale ředitelka se rozzářila ještě více.

„Jsem poctěna, Hermiono. Takže domluveno. Kočka. Nepochybuji, že sis přečetla vše, co jsi našla ve školní knihovně, ale dovolím si ti doporučit ještě něco z mých vlastních knih. Mávla hůlkou a z police k ní přilétla drobná knížka. Hermiona zvědavě pohlédla na titul. Na knize byl jednoduchý nápis: IMAGINACE.

„Jak jsi na tom s představivostí?“ zeptala se ředitelka.

„Docela dobře, alespoň myslím,“ pousmála se Hermiona.¨

„Tak to bude užitečné. K proměně ve zvíře potřebuješ nejen silné magické schopnosti, potřebuješ především velmi živou představivost. Musíš si co nejpřesněji představit, že vypadáš jako zvolené zvíře, musíš cítit jeho pocity…

Jak posílit svou imaginaci najdeš v této knize. Až ji prostuduješ, můžeme se pustit do praktické výuky. Myslím, že bychom se mohly scházet dvakrát týdně tady v ředitelně. Nebude to příliš často, nenaruší to tvé soukromí? Třeba se budeš chtít občas podívat za panem Weasleym?“

Hermiona si byla poměrně dost jistá, že ředitelka o jejím rozchodu s Ronem ví, ale možná chtěla, aby to řekla nahlas. Nakonec, právě jí projevila značnou důvěru, když byla ochotná ji začít učit, takže by ji důvěru měla oplatit. Pevně odpověděla: „Nebude to moc často. S Ronem jsme se rozešli, takže mám spoustu volného času.“

Ředitelka na ni zkoumavě pohlédla.

„A co Harry? S tím jsi teď docela často, ne? Řekla jsi mu o svém plánu?“

„Neřekla. Nějak se mi nechtělo. Raději bych, až to budu umět…,“ pronikavý pohled ji přiměl doplnit, „…a pokud se ptáte, zda já a Harry… tak ne. Jsme opravdu jen kamarádi.“

„Na to jsem neptala, Hermiono, to vím. Jen mne napadlo, zda nechceš přece jen něco někomu dokázat…“

Hermiona se zatvrdila. VŠECHNO přece říkat nemusí. Ani vševědoucí ředitelce. A pokud to ví, tak proč se ptá?

„Možná vám?“ hodila nevinný pohled na svou nadřízenou. Ta pokrčila rameny.

 „Mně přece nemusíš dokazovat, že jsi schopná. Já to vím… no nic.“

„Hermiono?“ napadlo ji ještě. „Nemyslíš si, že nastal čas, abys mi začala tykat?“

Hermionu to zaskočilo.

„To asi nedokážu. Přece i takový profesor Snape vám vyká,“ vydechla.

„Tak mi alespoň zkus říkat jménem, to zvládne i Severus,“ usmála se ředitelka.

„Ach, ano, to bych mohla. Nastotisíckrát děkuji, paní ředitel… Minervo.“





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.