Nikdo se na ni nedívá, až na Marca, a ona na jevišti stojí dokonale bez hnutí a trpělivě čeká. A pak se, velmi pomalu, začnou její šaty proměňovat.
Nejprve u výstřihu, pak jakoby odshora celé šaty tmavly prosakujícím inkoustem a ze zeleného hedvábí se stávala šerá, půlnočně černá látka.
Marco zalapá po dechu. Chandresh a madam Padva se po tom zvuku otočí právě včas, aby stali svědky toho, jak plížící se čerň na spodku sukně bledne ve sněhově bílou, dokud nezmizí veškeré důkazy, že šaty byly někdy zelené.
„Tím se moje práce značně usnadňuje,“ pronese madam Padva. „Ale troufla bych si říct, že vlasy máte příliš světlé.“
Celia zatřese hlavou a její hnědé kadeře ztmavnou téměř do černa, jsou teď stejně lesklé a ebenové jako křídla jejího krkavce.
Erin Morgensternová, Noční cirkus
Zase ta dívka. Tentokrát už nebyla tak smutná. Seděla na zemi a dívala se do krajiny. Mírná povlovná stráň, boží muka a na obzoru hory. Jako by ji znal i neznal současně. Cítil i necítil se tam doma. Zvláštní. Najednou si uvědomil, z čeho ty pocity plynou. To ta dívka. S překvapením zjistil, že cítí každou její myšlenku. To ona tady byla doma. Jí ta krajina přinášela útěchu a uvolnění. Najednou také věděl, proč byla minule tak smutná a kdo jí umřel - babička. Poslední blízký člověk, kterého měla. Rodiče jí zemřeli už dávno. Cítil s ní podivnou spřízněnost. Byla osamělá. Ano, měla kamarády, ale nikdo už tady nebyl opravdu pro ni. Všichni ji měli rádi, ale nikdo ji nemiloval. Po smrti babičky už pro nikoho nebyla ta první a nejdůležitější. Ale věděl taky, že přes to všechno se v ní pozvolna rozlévá klid a vrací se jí její vrozená radost ze života. Nabírala sílu z pohledu na krajinu před sebou. Tichounce si začala zpívat, ale najednou jí nerozuměl. Pak pochopil. Dokázal rozumět jejím myšlenkám, ale ne tomu, co říkala. Nezpívala si anglicky. Napadlo ho, zda uslyší ona jeho.
„Kdo jsi?“ zeptal se, jako poprvé. A ona ho znovu uslyšela. Poplašeně se rozhlédla.
„Je tady někdo?“
„Ne, myslím, že tam nejsem. Vlastně ani nevím, kde jsi ty. Můžeme se jen slyšet. Řekneš mi kdo jsi?“
„Sam,“ vydechla. „Jmenuji se Samuela. Ale já tomu nerozumím. Jak se můžeme slyšet, když tady nejsi?“
„Sám nevím. Nikdy jsem to nezažil. Ale zvláštní věci se někdy stávají, ne?
Usmála se.
„Ano, asi ano. Mně se občas dějí věci vážně podivné. Ale toto je asi to nejpodivnější, co se mi kdy stalo. Posledně… tam na hřbitově… to jsi byl také ty?“ zeptala se váhavě.
„Ano, to jsem tě viděl poprvé.“
„Ty mne vidíš? Já tě jen slyším… i když, posledně jsem viděla tvé oči. Docela ráda bych je viděla znovu, škoda, že je tentokrát nevidím,“ trochu posmutněla.
„Možná, že když budeš opravdu chtít, tak je zase uvidíš. Zkus se OPRAVDU dívat.“
Jejich oči se spojily. Zatočila se mu z té modré propasti hlava.
„Já tě vidím,“ slyšel ještě, ale pak už přišla temná prázdnota. Probral se sedíce ve svém křesle. Co to bylo? Takhle snít za bílého dne.
*****
Severus spěchal chodbami hradu ke svým sklepením. Konečně pátek. Poměrně náročný týden, kdy téměř každá hodina lektvarů znamenala alespoň jeden výbuch kotlíku, se chýlil ke konci. Rozhodl se pro tentokrát neudělit studentům na páteční večer žádné školní tresty. Ne, že by se cítil opravdu unavený, ale měl připravený zajímavý experiment ve své podzemní laboratoři a rozhodně neměl náladu na to, aby ho od jeho realizace zdržoval nějaký nezletilec.
Prudce zahnul za roh a narazil do drobné postavičky. Hodil po ní vražedným pohledem a ledově se zeptal.
„Co tady provádíte, pane Longbottome? Kdo vás sem pustil?“ Chlapec kupodivu vůbec nevypadal vyděšeně a to obávaného profesora poněkud vyvedlo z míry. Byl zvyklý, že se před ním mladší studenti strachy třesou a i ti nejstarší s ním jednali se značnou ostražitostí.
„Víte, já nejsem Longbottom. Jmenuji se Teddy. Teddy Lupin. Neville s Lenkou se o mně jen starají. Protože máma s tátou umřeli. A babička s dědou taky. Lenka říkala, že nemá cenu, abych jí říkal mámo a Nevillovi táto. Že rodiče jsem měl jen jedny, a že bych na to neměl zapomenout. Já na to teda nezapomínám, ale vůbec si je nepamatuju. Umřeli, když mi byl rok. Bojovali proti Voldemortovi, víte? Pane profesore, vy jste je náhodou neznal? Lenka s Nevillem je znali, ale ne moc dobře. O tátovi mi trochu povídal Harry, ale říkal, že ho vlastně taky znal méně, než by chtěl. Vy jste je neznal?“ opakoval chlapec svůj dotaz. Severus polkl. Co na to říct? Že Teddyho otce celá léta nesnášel, protože byl blízký přítel jeho nepřátel? To při pohledu do těch očí nedokázal ani on. Začal opatrně.
„Tvou maminku jsem moc neznal. Potkali jsme se až během války proti Voldemortovi. Byla bystrozorka. A moc statečná. Byla metamorfomág, to bylo pro ni jako bystrozorku dost užitečné. Nikdy se nemusila trápit s převleky. Jednoduše si změnila barvu vlasů nebo délku nosu a bylo to. Ale to asi víš, že? A vlastně,“ s údivem se díval na chlapce, který se ještě před chvíli velmi podobal Lence, jak jeho světlounké vlasy tmavnou a drobná postava se lehce zakulacuje. Najednou před ním stál malý Longbottom.
„Vlastně vidím, že ty jsi taky metamorfomág, že?“
„Hm,“ souhlasil chlapec. „Ale ještě mi to moc nejde. Neumím to dělat na povel. Spíše se mi to tak nějak stane. A umím se proměňovat jen do těch, které mám rád.
Řekněte mi, pane profesore, tátu jste znal taky?“
„Ano, tvého tátu jsem znal od doby, co jsem začal chodit do Bradavic. Byli jsme spolu v jednom ročníku. Jenže tvůj otec byl Nebelvír a já Zmijozel,“ pátravě se na chlapce podíval. Už mu jeho adoptivní rodiče vštípili nenávist ke Zmijozelům? Ostatně, když o tom tak přemýšlel, bylo vůbec s podivem, že dítě, které vychovává, Neville Longbottom, nezačne při pohledu na Severuse Snapea divoce křičet a prchat. Měl pocit, že jeho bývalý student se takovému jednání ještě dnes brání jen s největším úsilím. Ale Teddy ho sledoval s neochvějným klidem. Buď je mimořádně statečný po rodičích, nebo mu doma prostě nic neřekli. Překvapivé. Najednou věděl, jak pokračovat.
„Tvůj tatínek byl mimořádně statečný člověk. Ale současně i nesmírně laskavý. A dokázal vzdorovat nepřízni osudu lépe, než kdokoli jiný, koho jsem ve svém životě potkal.“
Teddy se tiše rozzářil.
„Byli jste kamarádi? Teda, když jste chodili do školy?“
„Bohužel ne,“ odvětil Severus.
„Proč ne?“
„Byl příliš dobrým kamarádem těch, se kterými jsem se neměl rád. A mně trvalo léta, než jsem poznal, jaký doopravdy je.“
„Ale to je škoda, ne?“ zeptal se chlapec posmutněle.
„Ano, asi ano. Ale jsou věci, které změnit nedokážu.“
Malý Teddy se zamyslel.
„Ale možná, třeba byste teď mohl kamarádit se mnou. To by nešlo?“
Severus polkl. Nechápal, jak se tohle mohlo stát. Jak ho mohlo takové dítě tak zaskočit. Chraplavě ze sebe vypravil.
„Ano, to by možná šlo.“ Pak dodal takřka proti své vůli: „A co kdybys mne pro začátek doprovodil do mé laboratoře a pomohl mi s vařením hojivého lektvaru? Na ošetřovně už ho mají nedostatek.“
Čert vezmi experiment, to počká. Nějak měl pocit, že věci vhodné pro léčení by se chlapci mohly líbit.
Měl pravdu. Strávili spolu v laboratoři několik hodin. Severus nečekaně trpělivě ukazoval chlapci, jak správně krájet kořínky mučenky a devětsilu, a ve kterém okamžiku přidat rozdrcené klíněnky. Nepřekvapovalo ho, že chlapec dobře znal všechny bylinné přísady, ale byl potěšen tím, že projevuje i značnou obratnost a chápavost při vaření lektvarů. Měl by se mu občas věnovat i nadále. Takové nadání by se nemělo zanedbávat.
Konečně bylo hotovo. Pomocí magie lektvar zchladil a dovolil Teddymu nalít ho do jednotlivých lahviček. Teddy pozorně rozděloval lektvar a nakonec se zeptal.
„Bylo to správně?“
„Ano, velmi správně. Zdá se, že máš pro lektvary talent,“ poznamenal Severus. Neměl tušení, co jeho slova způsobí. Teddy se rozzářil a najednou už nebyl tak baculatý, jeho tvář světlala a oči tmavly. Před Severusem stála jeho dokonalá mladší kopie.
„Teddy,“ vydechl. „Ty vypadáš, jako já.“
„Vážně?“ spokojeně se uculil chlapec. „To jsem rád, že se to povedlo.“
„Ale říkal jsi, že se proměňuješ jen v lidi, které máš rád,“ zachraptěl Severus.
„No tak to tě asi mám rád,“ uchichtl se mrňavý Severus a chytil toho velkého za ruku.
„Mám hlad, neměli bychom jít na večeři?“
Severus strnul. Uvědomil si, že chlapce patrně už hezky dlouho někdo postrádá.
„To bychom určitě měli. Tak rychle. Už jsi cestoval letaxem?“
Vypadli z krbu ve sborovně. Teddy se zapotácel, ale Severus ho pevně zachytil. První, na co mu padl pohled, byly vylekané tváře Lenky a Nevilla. Bylo na nich vidět, že se v nich sváří pocity úlevy z toho, že se Teddy objevil a zděšení z toho, s kým se objevil. A zcela největší šok jim zjevně způsobila Teddyho současná podoba. Viděl, že Nevillovi dělá obrovský problém obejmout někoho, kdo vypadá jako malý Snape. Lenka měla menší zábrany. S velkou úlevou popadla Teddyho do náruče.
„Teddy, kde jsi byl? Proč jsi nikomu nic neřekl?“
„Vařili jsme se Severusem hojivý lektvar,“ oznámil klučina pyšně.
SE SEVERUSEM? viděl profesor úžas snad na všech tvářích ve sborovně. Byl tady patrně celý profesorský sbor. Mírně provinile se dovtípil, že se po Teddym sháněli úplně všichni. Harry vypadal jako obvykle pobaveně, ředitelce se ulevilo, pohled slečny Grangerové byl nečitelný, Nevillův ohromený.
Severus nasadil na obličej svůj oblíbený nerudný výraz – co na mně všichni zíráte - kterým se mu podařilo většinu kolegů přimět k tomu, aby svůj zrak odvrátili. Ani ho nenapadlo něco vysvětlovat nebo se dokonce omlouvat. Přistoupil k Harrymu a pokusil se navázat rádoby nenucený rozhovor. Ve skutečnosti nastražil svůj vycvičený sluch a poslouchal, co si povídá Teddy s Lenkou a Nevillem. Ze svého pohledu sice šeptali, ale on slyšel každé slovo.
Neville konečně Teddyho objal. Lenka mu domlouvala.
„Teddy, přece nemůžeš takto zmizet a nikomu nic neříct. Měli jsme o tebe opravdu starost.“
Chlapec vypadal zkroušeně.
„Promiň, Lenko, mně to nenapadlo. Ale víš, bylo to skvělé. Vařili jsme lektvar pro ošetřovnu. Krájel jsem devětsil. A Severus říkal, že mám na lektvary talent. Slíbil mi, že můžu zase přijít. Můžu, Lenko? Já ti to příště řeknu,“ než se stačila Lenka nadechnout, vpadl do rozhovoru Neville.
„Ty tam chceš jít znova? Vždyť by se ti tam mohlo něco stát? A víš vůbec, jak vypadáš? Vypadáš jako profesor Snape!“
Chlapec se uculil.
„To je prima, viď?“
„Slovo prima mne vážně nenapadlo. Spíše… Teddy, myslel jsem, že nikdy na sebe nebereš podobu lidí, které nemáš rád,“ zakoktal se Neville.
„No, ale já ho mám rád. Mně to moc bavilo s ním vařit lektvary.“
„Jak ho můžeš mi rád? Vždyť je strašný,“ zvedl se Nevillovi rozčílením hlas.
„Neville,“ mírnila ho Lenka. „Neříkej takové věci, to přece není tak úplně pravda.“
„Vůbec to není pravda,“ řekl Teddy už trochu plačtivě. „Je náhodou moc hodný. On se jen tak tváří, že je zlý. Já to přece poznám. Já přece vždycky poznám, jací lidi jsou. To přece víš, Neville.“
V tom okamžiku si Severus uvědomil, že zapomněl sledovat, co mu říká Harry. Zkusil se soustředit a zaostřil svůj pohled do zelených očí, které na něho hleděly s nečekaným pochopením. Uvědomil si, že i Harry slyšel Teddyho slova a konečně dokázal vnímat, co mu mladý kolega říká.
„Teddy opravdu vždycky ví, jací lidé opravdu jsou. Tam někde uvnitř, kam nikoho nepustí. Teddymu nemůžete lhát, nemůžete nic předstírat, on to prostě pozná. Taková speciální magická schopnost,“ mírně se pousmál. „Ostatně, já taky už před nějakým časem našel pod tou vaší nepřátelskou maskou docela fajn chlápka… Nepůjdeme na večeři? Tím pátráním po Teddym mi vyhládlo.“
Severus strnule přikývl. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že nikdo jiný nezachytil, co se právě stalo. Většina kolegů už ale opustila sborovnu a zamířila na večerní jídlo do Velké síně. Oddechl si, ale pak si znepokojeně uvědomil slečnu Grangerovou, která na něho a Harryho hleděla pohledem, ve kterém se mísil mírný zmatek s pochybovačností. Co všechno asi mohla slyšet?
*****
Hermiona se hluboce soustředila. Pomalu se jí měnil tvar těla, které začala pokrývat hebká hnědá srst. Blop. Na podlaze seděla sametová kočka. Blop. Opět se objevila Hermiona.
„Výborně Hermiono,“ pochválila ji Minerva. „Ta podoba je už dokonalá.“
„Ale moc dlouho nevydrží. Nedokážu udržet kočičí podobu více než minutu. A proměna mi trvá moc dlouho.“
„Hermiono, vždyť na tom pracuješ teprve dva měsíce. Neviděla jsem nikoho, kdo by tak brzy dosáhl tak skvělých výsledků. Myslím si, že do Vánoc už to bude úplně dokonalé. Začátkem příštího roku požádám o tvou registraci, abychom tomu dali i správnou právní normu.“
„Opravdu si to myslíte? Zkusím to ještě jednou.“ Hermiona se šťastně usmála.
Blop, tentokrát se jí přeměna povedla daleko rychleji a vydržela déle. Ano, ono to půjde.
*****
Minerva řekla Severusovi, že se po zprávách, které ji přinesl Kingsley Pastorek, rozhodla sezvat na poradu některé členy bývalého Fénixova řádu. Zprávy ji znepokojily.
Severus se rozhlédl se po ředitelně. Minerva za svým stolem, kolem v pohodlných křeslech Kingsley, Arthur Weasley a z těch mladších, kteří v původním řádu nebyli, Harry a slečna Grangerová – jejich tváře mu najednou připadaly až absurdně mladé.
Minerva si povzdechla si a začala: „Přátelé, svolala jsem vás, protože se s vámi potřebuji poradit o vážné věci. Omlouvám se, pokud budu trochu rozvláčná, ale potřebuji vám to všechno pořádně osvětlit.
Když před pěti lety padl Voldemort, opravdu jsem věřila, že věci budou už jen lepší. Ale tak to nikdy nechodí, že? Když vyprchá euforie z vítězství, přijde rozčarování a realita všedního dne. Do čela se pak derou kariéristé, kteří byli za války příliš zbabělí, aby se účastnili boje. Dokonce i ti, ke kterým jsme byli shovívaví a omlouvali jsme jejich účast na opačné straně. Měli jsme se poučit, protože to tak prostě vždycky bývá. Ale neudělali jsme to. A tak se to zase stalo.
Doufali jsme, že jako ministr kouzel nastoupí tady Kingsley, ale podcenili jsme to. Nedostatečně jsme ho podpořili a ti totálně tupě zaslepení členové Starostolce zvolili znovu do čela ministerstva Popletala. Prostě se zalekli toho, že by se ministrem mohl stát někdo schopný a rázný. A aby toho nebylo dost, házeli mu klacky pod nohy i jako šéfovi bystrozorů, když se snažil dostihnout uprchlé Smrtijedy. Takže, ne všechny se povedlo dostihnout, a ne všichni dostižení byli odsouzení. A bohužel to vypadá, že to byla velká chyba. Kingsley, mohl bys prosím říct ostatním to, co jsi řekl mně?“
Černý, mohutný kouzelník si lehce odkašlal a začal.
„Jak už řekla Minerva, mnozí z bývalých Smrtijedů unikli potrestání. Ty, kteří uprchli, se můžeme pokoušet vypátrat. Momentálně to ale je ta menší půlka problému. Horší je to s těmi, kteří se z různých důvodů potrestání vyhnuli. Ti žijí mezi námi, a jak to vypadá, pomalu se chystají znovu získat co největší vliv. Problém je v tom, že mnozí z nich mají značný majetek. Nemohu zmínit nic konkrétního, ale cítím na ministerstvu nejrůznější tlaky a vlivy, které se mi nelíbí. Nemohu přímo dokázat, že některé lidi podplácí, ale nepochybuji o tom. Podle nejrůznějších náznaků se zdá, že v pozadí toho všeho je Lucius Malfoy.“
Severus si povzdechl. Opravdu doufal, že bude život trochu poklidnější, ale jak to tak vypadalo, nebylo mu to přáno. Na druhou stranu, probudily se v něm instinkty lovce a špiona. Hladce navázal.
„Vypadá to, že budete opět potřebovat špiona. Asi nebudu mít větší problém si znovu získat Malfoyovu důvěru. Nakonec, po válce mne bezmála odsoudili, takže… Bylo by užitečné zkusit získat přesnější informace,“ rozhlédl se a s mírným překvapením zjistil, že od posledních setkávání Fénixova řádu se situace změnila. Tehdy mu důvěřoval jen Brumbál. Ostatní ho pouze trpěli, protože byl užitečný. Dnes na tvářích kolem viděl směs jiných pocitů – pevnou důvěru v něho u Minervy, Kinsleyho a Arthura, znepokojení, že se znovu vydává do nebezpečí u Harryho. Výraz u mladé profesorky přeměňování přečíst nedokázal. Byl v něm neklid, nedůvěra, pochybnosti? Nevěděl.
*****
Hermiona se rozhodla, že si musí nutně promluvit s Harrym. Nevypadal dobře. Navenek ano, bez problému se vyrovnával s výukou, žertoval s kolegy, Teddyho učil létat na koštěti. Ale Hermiona ho znala příliš dobře. Velmi jasně viděla tmavé kruhy, které se mu rýsovaly pod očima. Byla si jistá, že trpí nespavostí. Mohlo to být způsobeno zprávami od Pastorka, ale měla pocit, že je to osobnější. Věděla, že se s Ginny nevídá. Přestože celý podzim doufala, že jejich vztah spraví. Bylo by dobré jim pomoct roztržku urovnat. Pamatovala si, že Ginny dokázala Harryho často rozesmát a to by teď Harry opravdu potřeboval.
„Harry, co se děje?“ skočila rovnou po hlavě do problému. Obvykle bývala taktnější, ale v poslední době ztratila trpělivost. Už se několikrát pokusila dostat z Harryho, jak se cítí, ale vždycky se jí dostalo jen neurčitě vyhýbavé odpovědi. Takže teď šla rovnou na věc. Bohužel nebyla o moc úspěšnější.
„Neděje se vůbec nic, Hermiono. Teda až na to, že nám svět zase krapet černá. Ale to je jistě drobný detail,“ Harry se pokusil odvést řeč od svých osobních problémů. Hermiona mu na to neskočila.
„Jsem si jistá, že víš, o čem mluvím. Pořádně nejíš, každou chvíli vypadáš jako duchem nepřítomný, vím určitě, že nemůžeš spát. Nikam nechodíš…“
Harry ji přerušil.
„To, že se necpu, jako Ron ještě neznamená…“ zarazil se. „Promiň, o Ronovi jsem mluvit nechtěl.“
„To je jedno,“ odsekla Hermiona. „O mne nejde, teď mluvíme o tobě. Harry, jsem si úplně jistá, že když za Ginny zajdeš, tak…,“ Harry ji varovně přerušil: „Hermiono, o tomhle mluvit nechci, jasný?“
Hermiona si povzdechla: “Jasný.“
Ale nebyla by to ona, kdyby neměla plán.
Poznámka: Křestní jméno Samuel pochází z hebrejštiny. Vyvinulo se z hebrejského „šmúel/šemúel” v překladu „jméno boží” (hebrejsky „šém” − „jméno”, „él” − „Bůh”). Jméno má doslova posvátný význam, objevuje se již v Bibli jako jméno židovského proroka. Objevuje se i jeho ženská obdoba Samuela, kterou v přesnějším významu vnímám spíše jako "bohem obdarovanou".