Tohle už dál nejde. Musím to ukončit, vždyť to, co po mě chtějí, už přesahuje všechny meze! Vraždit! Já! Co si o mně sakra myslí? Mladý muž chodil po pokoji v domě své matky a snažil se ovládnout svůj vztek. Mohlo mu být asi osmnáct let, před měsícem dokončil studium na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Byl poměrně vysoký, měl delší černé vlasy, černé oči a velkou chuť něco rozbít. Měl dobrý důvod mít špatnou náladu – už několik měsíců totiž patřil ke Smrtijedům, sloužil lordu Voldemortovi. Nikdy jej ale ani ve snu nenapadlo, že by jeho pán mohl chtít, aby vraždil. Samozřejmě věděl, že používá různé metody, ale tohle… Byl to první větší úkol od jeho vstupu do smrtijedských řad a měl tím dokázat, že stojí na straně Pána zla. Měl zabít svého vlastního bratra. Siriuse Blacka, který byl naopak členem Fénixova řádu a byl loajální vůči Brumbálovi. Ale on to nemohl udělat, byl to přece jeho bra-

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolal a do pokoje vstoupilo to nejohavnější stvoření, jaké znal.

„Paní vzkazuje, že večeře je na stole, pane Regulusi,“ promluvil skřítek.

„Ano, už jdu,“ znuděně odpověděl Regulus a za chvíli po skřítkovi také vyšel z pokoje a sešel do jídelny, kde u stolu seděla jeho matka a čekala na něj. Byla to už starší dáma a zpod černého čepce jí vyčuhovaly šedivé vlasy.

„Posaď se prosím,“ promluvila. Hlas měla až nepřirozeně chladný. Regulus ji poslechl a posadil se na židli naproti ní. Na stole již byla nachystaná večeře. Začala jíst a on ji napodobil. Po celou dobu jídla v místnosti panovalo ticho, které přerušoval jen zvuk jejich vidliček a nožů.

„Slyšela jsem,“ prohlásila paní Blacková když dojedli a skřítci odnesli prázdné talíře, „že jsi se přidal ke Smrtijedům. Je to pravda?“

„Ano, matko,“ odpověděl Regulus.

„Jsem na tebe hrdá,“ podívala se mu do očí. „Věřím, že i tvůj otec by byl stejného názoru, kdyby ještě žil. Jsem ráda, že alespoň jeden můj syn se zachoval rozumně.“

„Doufám tedy, že si své postavení v jejich organizaci udržíš. Můžeš odejít.“

Regulus se zvedl a odešel zpět do svého pokoje. Byl rád, že se dnes nemusel bavit na téma Sirius. Už tak ho to dobré tři hodiny pronásledovalo v myšlenkách.

Nikdy to neřekl nahlas, ale svého bratra upřímně obdivoval. Za tu odvahu, s jakou se postavil celé rodině a hájil své názory. Regulus také nikdy nesouhlasil s těmi řečmi o čisté krvi, měl na to popravdě podobné názory jako Sirius. Ale, už si to musel přiznat, byl prostě srab. Nebo, jak by řekla jeho matka, vzorný syn. Vždycky si přál být jako jeho bratr – a toho by teď měl zabít? Svůj vzor? Tady končí legrace, bude se muset rozhodnout – buď zapomene na všechny své názory a stane se loutkou v rukou Pána zla nebo konečně přestane být srabem a… Dostal skvělý nápad. Bylo jasné, že pokud Siriuse nezabije, zemře on sám. Tak proč neudělat něco, aby Voldemort pochopil, že bratři se nevraždí? Co třeba zničit nezničitelného Pána zla? Každý má někde slabinu, tak proč ji nenajít?

Regulus se usmál. Je geniální.

No jo, ale ono asi udělat to bude těžší než říct, že to udělám. Nad Pánem zla ještě nikdy nikdo nezvítězil. Regulus měl strach. Říkal si, že ještě pořád se může rozhodnout zůstat u Voldemorta. Nemůžu. Nechci zabít Siriuse. Regulus si uvědomoval, že nejdřív musí zjistit, co Voldemort udělal pro to, aby se stal nesmrtelným – pořád se přece chlubil tím, že udělal víc, než kdokoli jiný. Jediné, čím si Regulus v tomto případě byl jistý bylo, že musela být použita černá magie. A když byla použita černá magie, logicky by o tom mohl něco najít v knihovně v tomto domě, kde měl jejich rod již po dlouhá staletí knihy s touto tematikou. Na nic nečekal a okamžitě se do knihovny vydal.

Byla to velká místnost s mnoha desítkami, možná stovkami, knih. Byl tady už několikrát, ne pro vlastní potřebu, ale když potřebovali něco jeho rodiče. Sirius naopak byl v knihovně jen jednou – poté, co si na první knize, kterou vzal do ruky, přečetl název „Jak si udržet čistou krev“, okamžitě odsud odešel se slovy, že se mu udělalo extrémně nevolno, a že asi bude zvracet. Regulus se při této vzpomínce usmál a začal hledat něco, co by mu prozradilo Voldemortova opatření proti vlastní smrti. Problém byl, že vůbec nevěděl, co hledá.

Strávil tady celé odpoledne a stihl za tu dobu projít asi třicet knih, ale v žádné nenašel nic užitečného. Pokračoval tedy i v následujících dnech a třetí den, konečně, narazil na knihu, která vypadala slibně. Měla název „Největší taje velké magie, aneb jak si zajistit život“. Regulus zjistil, že téměř celá pojednává o předmětech zvaných „horcruxy“, předmětech, do kterých člověk může po spáchání vraždy uzavřít část své duše. Pokud existuje horcrux, jeho majitel nemůže zemřít. Regulus si nebyl jistý, zda Pán zla skutečně něco takového udělal, ale neměl čas zjišťovat, jestli existují i jiné způsoby. Knihu si označil, kdyby se k ní chtěl jednou vrátit, a šel si odpočinout.

Přemýšlel. Pokud Voldemort skutečně vytvořil horcrux, jak ho pozná? A pokud bude vědět, co to je, tak kde jej najde? Když tak seděl ve svém pokoji a uvědomoval si, co všechno ho čeká, měl chuť to vzdát. Proč by se měl starat o Pána zla? Proč by měl? Vzpomněl si na svého bratra a ta myšlenka jako by mu vlila do žil novou sílu. Sirius musí žít a ten, kdo si přeje jeho smrt, musí zemřít sám.

Začátek byl velmi těžký, obzvlášť když si nebyl jistý, jestli vůbec jde správným směrem. Vůbec nic o Voldemortovi nevěděl. Začal tedy o jeho životě zjišťovat co nejvíc informací, přičemž vycházel z jediné informace, kterou o svém pánovi měl – byl potomkem Salazara Zmijozela, jednoho ze slavných zakladatelů Školy čar a kouzel v Bradavicích. Postupem času získal mnoho informací o dětství Pána zla a o jeho mládí.

Pouhou náhodou se dozvěděl o jeskyni, kde jeho pán kdysi šikanoval děti ze sirotčince, v němž vyrůstal. Usoudil, že by to rozhodně bylo zajímavé místo na ukrytí horcruxu. Ode dne, kdy se rozhodl lorda Voldemorta zničit, uběhlo téměř půl roku. Celou dobu byl téměř vzorným Smrtijedem a pouze jediný příkaz, který mu byl dán – zabít svého bratra – zůstával nesplněn. Pán zla to zatím toleroval - pro způsob, kterým měl Regulus Siriuse zabít, byla nutná dlouhodobá příprava.

„Kráturo!“ zavolal Regulus jen co se přemístil do domu své matky.

„Ano, pane,“ v jeho pokoji se objevil domácí skřítek. „Krátura je připraven splnit každý pánův rozkaz.“

„Teď půjdeme pryč, Kráturo,“ promluvil na něj Regulus a v jeho očích byl vidět odpor ke stvoření před ním. Krátura si toho zřejmě nevšiml. „Nikdo se nedozví, kde jsme byli, ani že jsme někam šli a ani to, že jsi mě dnes večer viděl. Nikdo se nedozví nic z toho, co se dnes večer stane nebo co se dozvíš. Budeš se navždy chovat tak, jako bys dnešní večer strávil jako každý jiný večer. To je rozkaz. Jdeme.“

Chytil Kráturu za ruku a přemístil se s ním na skálu, kde se nacházela jeskyně, ve které chtěl Regulus hledat horcrux lorda Voldemorta.

„Kde to jsme, pane?“ zeptal se Krátura a téměř bojácně se okolo sebe rozhlížel.

„Do toho ti nic není,“ odsekl Regulus a přísně se na skřítka podíval. „Pojď za mnou a na nic se už neptej.“

Regulus sešel pomalu dolů, k místu, kde byl ve skále otvor a vešel dovnitř. Před ním bylo něco, o čem by s klidným svědomím řekl, že je to jezero, kdyby nebylo tvořeno mořskou vodou. Opatrně vstoupil do vody a přeplaval na druhou stranu. Krátura ho následoval.

Regulus přešel ke stěně jeskyně, vzal si nůž, nepatrně si řízl do ruky a přiložil ji ke stěně. Ta se rozestoupila a před sebou uviděli tmavou jeskyni, kterou téměř celou zaplňovalo velké jezero, v jehož středu byla vidět zelená záře.

„Dovnitř,“ přikázal Regulus skřítkovi. Ten se na něj tázavě díval, ale neodvážil se na nic zeptat.

„Už jsem tady jednou byl a zjistil, jak se dveře otevírají,“ vysvětlil mu netrpělivě mladý muž, aby se už nemusel dívat na skřítkův nechápající výraz.

Oba vešli dovnitř a pomalu postupovali po břehu jezera. Regulus hledal způsob, jak se dostat do středu jezera, kde tušil horcrux, pro který sem přišel. Různými kouzly zkoumal každý kousek pevniny a asi po půl hodině našel lano, za které zatáhl a na povrch jezera vyplula loďka. Regulus si do ní sedl a Krátura ho následoval. Regulus se chopil vesel a pádloval, dokud nedojeli k malému ostrůvku, ze kterého vycházela ta zvláštní zelená záře. Nebylo na něm nic než jedna jediná kamenná mísa, z níž světlo vycházelo, a malý pohárek. Byla naplněna tekutinou stejné barvy jako záře, kterou vydávala.

Regulus k ní pomalu přišel a nějakou dobu si ji prohlížel.

„Vypiješ to,“ přikázal náhle Kráturovi. Ať už byla ta tekutina cokoli, jistě v ní byla část duše Pána zla. Regulus nevěděl, jestli je nutné, aby skřítek tu tekutinu pil, ale pokud byla jedovatá, tak se aspoň zbaví nenáviděného sluhy – matka mu to jistě odpustí, když řekne, že to bylo nutné pro záležitost týkající se lorda Voldemorta.

Regulus nabral trochu lektvaru do pohárku a podal jej Kráturovi k vypití.Skřítek splnil příkaz svého pána a polkl. Regulus nabíral další a další poháry.

„Ne, prosím, ne!“ zakřičel skřítek asi po čtvrtém poháru a Regulus se na něj vylekaně podíval. Ano, ať se Krátura klidně otráví, ale ať nekřičí.

„Silencio,“ namířil Regulus na skřítka svou hůlkou a jeho křik okamžitě ustal. Po dalších několika pohárcích byla mísa s lektvarem vyprázdněna a Regulus zjistil, že jeho pátrání nebylo zbytečné – na dně byl medailon. Kdyby Regulus mohl, tak by radostně zakřičel, ale za současných podmínek to nebylo možné. Proto se jen usmál a šťastně si horcrux vzal. Potom ho něco napadlo. Měl u sebe vlastní medailon, který kdysi dostal od strýčka Alpharda, po kterém byl pojmenovaný. Rád se ho zbaví, bude to symbolické ukončení způsobu života jako vzorného Blacka. Sundal si medailon z přívěšku na krku a z kapsy vyndal pergamen, který se chystal do šperku vložit. Naposledy si útržek prohlédl, aby se ujistil, že napsal vše, co chtěl.

Na lístku stálo: „Pánovi zla. Vím, že budu mrtev dávno předtím, že si přečtete tato slova, chci ale, abyste věděl, že jsem to byl já, kdo odhalil vaše tajemství. Ukradl jsem skutečný horcrux a chystám se jej při první příležitosti zničit. Čelím smrti v naději, že až se najde někdo, kdo se vám bude moci postavit, budete znovu smrtelným. R.A.B.“ Usmál se a vložil lístek do medailonu, který položil do mísy na místo původního. Jen co to udělal, mísa se znovu naplnila zeleným lektvarem. Regulus přešel zpět k loďce a nastoupil.

„Do loďky,“ přikázal skřítkovi, který byl stále potichu. Regulus si pomyslel, že bude lepší nechat ho pod vlivem kouzla, dokud se nevrátí domů.

Připluli zpět na místo, kde předtím našli loďku, prošli jeskyní, přeplavali jezero z mořské vody a Regulus se i s Kráturou přemístil zpět do rodinného sídla Blackových a znovu vrátil skřítkovi hlas.

„Kráturo, vezmeš si k sobě tohle,“ přikázal Regulus a podal skřítkovi medailon. „Schováš ho na bezpečné místo, nikdy se o něm nikdo nedozví a nikdy ho nedáš nikomu jinému než mně. Za všech okolností se o ten medailon postaráš, ať se stane cokoli, medailon bude na bezpečném místě. Rozumíš?“

„Ano, pane.“

„V tom případě můžeš jít.“

Konečně byl Regulus sám. Brzy zničí Voldemortův horcrux a Pán zla se stane smrtelným.

To má za to, že chtěl, abych zabil brášku! No jo, bratři se nevraždí, Voldemorte. To bylo poprvé, co beze strachu pomyslel na jméno svého pána. Teď, dnes, kdy měl v hrsti i Pána zla, cítil, že by se dokázal postavit celému světu. Konečně získal odvahu.

Brzy ráno jej probudila bolest na levém nadloktí. Cítil, že ho Voldemort volá. Nevěděl, co po něm chce a jak dlouho dokáže tajit svůj čin. Okamžitě se přemístil k Pánovi zla.

„Jak je možné, že Sirius Black ještě není mrtvý? Už jsem měl trpělivosti dost, příprava na jeho smrt měla být hotová včera.“

„Pane, já se snažím,“ odpověděl Regulus. „Už brzy to bude dokončeno.“

„Brzy?“ zakřičel Voldemort. „Mělo to být včera. Včera, Blacku. Nečekám ani o den déle.“ Namířil hůlkou na Reguluse. „Nesplnění mého příkazu se trestá smrtí.“

Mladý muž viděl, že jeho život skončil. On ještě ale nechtěl zemřít. Radši ale zemřu já, než abych zabil Siriuse. Věděl od začátku, že tohle neprojde. Přestal s nitrobranou a podíval se Voldemortovi přímo do očí. Ten už vyslovoval smrtící kletbu.