Večer v posteli přemýšlela o tom, jaké to zítra bude, až poprvé předstoupí před studenty. Měla trému. 

 Když ráno potkala na chodbě Amycuse, popřáli si hodně štěstí.

 Jelikož chtěla Studium mudlů přizpůsobit požadavkům nového režimu, začala ve všech ročnících téměř stejným úvodem.

 " Tento předmět musí projít důkladnou změnou! Dosud byly informace, které jste o mudlech dostávali, velmi jednostranné. Učili jste se, že mudlové jsou takoví neškodní chudáčci, kteří neumí kouzlit, a my je máme mít rádi a kamarádit s nimi. Nesmysl! Na tomhle je pravdivá jen jediná věc: mudlové opravdu neovládají žádná kouzla. Jenže oni se bohužel vůbec nedovedou vyrovnat s faktem, že existují lidé, kteří je ovládají. My. A proto od samého počátku lidských dějin docházelo ke konfliktům, při kterých byli kouzelníci a čarodějky bezdůvodně mučeni a brutálně vražděni. Jen proto, že uměli něco, co oni ne. A zdegenerovaní mudlové se s tím ve svých zdegenerovaných hlavách nedokázali smířit. 

 Roku 1689 proto vyšel Zákon o utajení. Od té doby je kouzelnický svět v maximální míře od mudlovského izolován. To ale není správné! Proč bychom měli před mudly své kouzelnické schopnosti tajit? Co je jim po tom, že se umíme přemístovat, nebo přeměnit nějakou věc v jinou? Nastal čas, abychom se přestali skrývat jako nějací zloději, a abychom i při pobytu mezi mudly mohli bez zábran používat kouzla, oblékat se, jak jsme zvyklí, a neohlížet se na to, co si o tom budou myslet. A mudlové musí vědět, že pokud na nás budou kvůli tomu útočit, tvrdě na to doplatí!

 Jak jste si během prázdnin jistě všimli, došlo v naší politice k velkým změnám. A tento nový režim, který tu začal vládnout, nám konečně umožnuje hrdě vztyčit hlavu a ukázat mudlům, že se jich nebojíme. Konečně máme ve svém středu někoho, kdo je schopen kouzelnické společenství vést a vrátit mu ztracenou sebedůvěru! Osobnost, která na to má, aby nás vedla."

 Alecto se opírala rukama o svůj stůl, jako by to byl řečnický pult na nějaké politické demonstraci. Schválně neříkala, má - li na mysli lorda Voldemorta, nebo ministra Břichnáče.

 " Važte si toho, že jste se dožili těchto časů obrození kouzelnického světa! "

 Bylo na ní vidět, jak moc to prožívá. Jak hluboce je o svých slovech přesvědčena, a že lord Voldemort má v této ženě svého nejzdatnějšího agitátora. Mluvila i o tom, jak mudlové ničí životní prostředí, což se samozřejmě dotýká i kouzelnického světa, protože je součástí stejné planety. Moc ji to bavilo, i přesto, že většina studentů se tvářila otráveně. Jen ti zmijozelští byli spokojení. To, co je ted učila, byli zvyklí slýchávat i doma.

 A ještě větší nadšení vzbudil ve zmijozelské koleji Amycus. I on se do učení vrhnul naplno, ale na rozdíl od Alecto mohl výuku zpestřit praktickými ukázkami. Snažil se studentům vysvětlit, že černá magie se od ostatních kouzelnických technik neliší tím, že by byla horší, zlá, ale že je silnější. A má tedy silnější účinky. Profesor Snape mu při přijímacím pohovoru říkal, at studenty učí jen to, co jsou reálně schopní zvládat.

 " Na některé praktiky nejsou ani sedmáci ještě dost zralí, " zdůraznoval.

 " Rozumím, pane řediteli, " ujistil ho Amycus.

 Jak již bylo řečeno, černou magii i on dobře ovládal, a znal tedy i rizika, která jsou s jejím provozováním spojená. Rozhodně nechtěl studenty vést k něčemu, co by se jim mohlo vymknout kontrole. I tak měl řadu možností, jak školní osnovy obohatit o témata, kterým se studenti bradavické školy dosud nevěnovali, nebo jen velmi okrajově. Probíral s nimi například telekinetické schopnosti, jako je pyrokinetika a psychokinetika, různé způsoby práce s vnitřní energií, vytváření amuletů, a dokonce si troufl i na to, že studentům vyšších ročníků občas předčítal z knihy Tajnosti magie nejčernější. Uznával sice, že její autor už místy zachází moc daleko, a nikdy tuto knihu žádnému studentovi nepůjčil ( pro jistotu jim ji i prezentoval pod jiným názvem) , ale některé pasáže se mu přece jen k výuce hodily.