Amycus a Alecto byli oba ve funkcích zástupců ředitele, a tak se také od samého začátku výrazně starali o to, aby studenti dodržovali školní řád, a aby nepáchali žádné rebelie. Báli se, aby ve škole nedošlo k nějakému průšvihu a oni nebyli potrestáni za to, že mu včas nezabránili. V tom ale byli, alespon z počátku, o něco méně úspěšní. I když Harry Potter ve škole chyběl, někteří jeho kamarádi se usilovně snažili nastolený režim nabourávat. Carrowovým nakonec nezbylo nic jiného, než požádat pana ředitele, aby zpřísnil pravidla školního řádu, a trestámí těch, kdo ho porušují, nechal plně v jejich pravomoci. Ostatní profesoři by jim jen přestupky hlásili.

 Tak se stalo, že ve sklepení byla zařízena místnost, které Amycus říkal Kabinet školních trestů. Připomínala středověkou mučírnu a Carrowovi tam ty největší zlobivce rádi zavírali.Být připoután řetězy ke zdi, nebo ležet přivázaný lanem k dřevěné lavici, to není nic příjemného, takže většina studentů si po nějaké době už dávala dobrý pozor, aby takový trest nemusel přijít. Tvrdé jádro rebelujících studentů, členů Brumbálovy armády, se ale nedalo zlomit ani pobyty ve sklepení.

 Proto Amycus opět zašel za ředitelem Snapem- tentokrát se žádostí, aby směl do školních osnov zařadit kletbu Cruciatus. S tím, že studenti by se ji učili používat na svých spolužácích, kteří provedli něco obzvlášt zlého. To už byl i pro Snapea dost šílený nápad, ačkoli doted nechával Carrowovým volnou ruku. Nakonec ho ale Amycus přemluvil k souhlasu, poukazujíce na to, že škola si ted absolutně nemůže dovolit žádný průšvih, a v příštím školním roce, až už tu nebudou spolužáci Harryho Pottera z jeho ročníku, se snad situace uklidní natolik, že bude možné přísnost školního řádu zase trochu zmírnit.

 I tak ale byli Carrowovi hodně pracovně vytížení. Vedle učení museli často hlídkovat na chodbách a plnit řadu úkolů, které jim profesor Snape zadával. On sám býval často pryč mimo školu, nebo dlouho zavřený ve své pracovně. Všimla si toho Alecto, která se usilovně snažila, aby s ní byl pan ředitel spokojený, ale k jejich osobnímu setkávání nedocházelo tak často, jak by si přála. Postupem času totiž zjistila, že ho začíná mít ráda. Ne, že by ji okouzlila jeho tvář- vypadal stále stejně " nedobytně" jako vždy, ale postavou by se k ní hodil, a vlastně i ta jeho povaha jí čímsi imponovala. A v neposlední řadě to byl v jejím okolí jediný muž, který by ke spřátelení mohl připadat v úvahu. Šedohřbet zůstal někde tam venku, a ona nepředpokládala, že by se s ním ještě někdy mohla sejít. Neodvažovala se si s ním ani psát, aby na to Amycus nepřišel.

 Týdny míjely, a jí se ani jednou nepodařilo zůstat s profesorem Snapem několik minut o samotě, aby s ním mohla začít nějaký přátelský rozhovor. Ve sborovně byl vždy přítomen ještě někdo další z kolegů, a do jeho pracovny se jí nechtělo chodit, protože tam na zdi visel portrét profesora Brumbála, a to ji děsilo. Nechtěla se na něj dívat. Navíc slyšela, že i podobizny bývalých ředitelů, stejně jako portréty na chodbách, umí mluvit. Nedokázala si představit, o čem by si asi profesor Brumbál mohl povídat se svým nástupcem, který ho zabil. A obdivovala profesora Snapea, že to tam vydrží.

 Občas si o svém trápení posteskla Amycusovi, ale ten jí říkal pokaždé to samé: Snape byl vždy velice uzavřený člověk, nemusí to tedy brát nijak osobně, že na její projevy náklonnosti nereaguje.

 " A skutečně v tom není něco osobního? " zeptala se Amycuse jednou večer na začátku zimy, když seděla v jeho kabinetu a nahřívala si nohy u krbu.

 " Co? Ničím jsi mu přece neublížila. "

 " Já vím, ale možná je se mnou v něčem nespokojený. Nestěžoval si ti někdy na mě? "

 " Ne. A myslím si, že kdyby proti tobě něco měl, řekl by ti to přímo. V tomhle jedná s lidmi na rovinu. "

 " To jo. Ale stejně mám pocit, že to dělá schválně. To, že si se mnou nechce nic začít. Ale proč... ? "

 Na chvíli se mlčky zahleděla do plamenů v krbu. Pak nejistě pokračovala: 

 " Hele...a není to kvůli tomu, že by věděl o tom, jak jsem tenkrát...Víš, co myslím? Jak...jsem se přátelila se Šedohřbetem."

 " Od koho by o tom věděl? Ode mně ne a nikdo jiný to asi neví. Navíc je to už dávno."

 " No jo, ale určitě by mu to jako důvod stačilo. Víš, jaký má názor na míchání ras. "

 " Ano. A ty ho máš dávno stejný jako on. Dnes už by jsi s žádným vlkodlakem na rande nešla, ne? Takže i kdyby nějakou náhodou o tom tvém tehdejším přešlápnutí věděl ( což je nepravděpodobné ) , tak se kvůli tomu na tebe nezlobí. Jinak by ti přece nesvěřil předmět Studium mudlů. On zkrátka asi potřebuje víc času, než si na někoho zvykne. Vždyt se mnou taky nikdy do hospody nešel, i když spolu vycházíme slušně. "

 " Možná má pocit, že špatně dohlížím na studenty. Pořád tu někteří provokují, a to mu jistě vadí. Musíme přitvrdit, aby byl ve škole konečně pořádek. "

 " To můžeme, ale těžko tím docílíš toho, aby tě Snape začal milovat, " zachechtal se Amycus posměšně, aby své sestře trochu zvedl náladu. Často se spolu škádlili, ale jen z legrace. Ve skutečnosti by jeden za druhého položil život. 

 Netušili, že každý z nich má v něčem pravdu. Ano, profesor Snape se záměrně vyhýbal alectiným snahám o spřátelení. A ano, nevěděl o jejím někdejším přátelství s Fenrirem Šedohřbetem. Jeho důvod, proč se ostýchal s Alecto důvěrněji sblížit, byl úplně jiný. Paradoxně dost podobný tomu jejímu. I on před ní chtěl utajit něco ze své minulosti.