Kapitola 2) Tápání ve tmách

„Dostal jste ho?!“ zeptal se muž s kapitánskou páskou na rukávu v dresu Tornád.

„Nevím,“ přiznal Harry. „Mohl a nemusel jsem ho zasáhnout, ale Přemístil se odtud pryč.“

„Proč jste nezkusil hůlku a nějaké kouzlo?!“ zeptal se muž ještě.

„Nevím, co bych dostal skrz bariéru na druhou stranu. O stříbrné munici to vím,“ připustil Harry.

Ještě jednou se rozhlédl a když nic podezřelého nebo neočekávaného neviděl, uložil pistoli a vytáhnul zas hůlku. Poklepal si s ní zespodu na krk.

„Sonorus!“ zvýšil hlasitost svého hlasu. „Žádám všechny návštěvníky, aby zůstali na svých místech, dokud vás bystrozorové, nebo jimi pověřená ochranka, nepropustí! Prosím, předložte ke kontrole veškeré komunikační prostředky, vysílačky, mobilní telefony, dvoustranná zrcátka… Dále vás prosíme o dočasné vydání vašich fotoaparátů a všechnohledů. Veškerý váš majetek vám bude po provedené kontrole neprodleně na náklady Ministerstva kouzel navrácen. Vyšetřujeme tu vraždu, ta vás prosíme o spolupráci… Pokud je mezi přítomnými léčitel nebo lékař, který by spěchal za pacienty nebo někdo, kdo by se dovolával urychlené péče léčitele, dejte to vědět některému z bystrozorů. Jinak vás prosím ještě jednou o trpělivost.“

Zdálo se, že lidi z ochranky byli šťastní, že tohle nepříjemné a obtěžující rozhodnutí na sebe vzal sám Harry a pro ně bylo jednodušší řídit se jednoznačnými příkazy.

„Quietus!“ ztišil zas svůj hlas na normální úroveň a šel se podívat, jestli jsou nějaké stopy nebo svědci.

Lidé reptali, ale nakonec zůstali na svých místech tak dlouho, dokud je pět členů místní ochranky neobešlo, nezakreslilo jejich polohu v plánku hlediště a nevyslechlo si víceméně očekávané odpovědi typu:

„Ne, nikam a nikomu jsem během zápasu nevolal(a), ne neviděl(a) jsem nic podezřelého, dokud ten chudák nespadnul z koštěte…“

Zběžná kontrola neprokázala žádné volání mudlovskými ani magickými prostředky z hlediště ven. Pokud vůbec byl v hledišti nějaký vrahův spolupachatel, musel být dohodnutý buď na časové shodě nebo určité situaci. Harry si ale myslel, že to bude ztráta času a že žádného spolupachatele nikdy nenajdou.

Hermiona s Ginny kontrolovaly záznamy z donesených všechnohledů a s Ronovou pomocí dělaly poziční model situace na hřišti a polohy neznámého ostřelovače.

„Nepotěším tě, Harry!“ řekla mu Hermiona a podala mu jeden všechnohled.

Harry by byl v téhle situci krajně překvapen, kdyby to bylo nějak jinak. Podíval se do magického přístroje. Uviděl v nich sám sebe zezadu, jak letí k předpokládané vrahově pozici. Neviditelný plášť sice všechnohled poznal, ale nebylo v něm pochopitelně vidět, kdo je pod ním. Tak jednoduché to přeci jen nebylo… Uviděl vyčnívající hlaveň a zkusil všechnohled dodatečně přeostřit.

‘Útočná puška, typ Famas F1, ráže 5.56 ´ 45 mm NATO,‘ tvrdil titulek ve všechnohledu. Pro případ, že by ji snad neznal ze školení, nabídnul mu všechnohled dokonce obrázek celé zbraně.

„Harry, tímhle střílel,“ dodala Hermiona a podávala mu notně pomačkanou kulku. Podle hlubokých vrypů vyplněných hlínou hádal, že to bude některý z projektilů, které střelec vypálil po něm. I tak ale poznal po chvíli prohlížení zbytky křížku a kusu oceli vyčnívajícího z deformovaného stříbra…

„To je dva-dva-tři Remington,“ konstatoval Harry. „Vypadá to a stříbro a obávám se, že…“

„Obáváš se správně, Harry!“ ujistila ho Hermiona. „Je to munice pro M-šestnáctku vod Matěje Vandrovce.“

„Matěj Vandrovec je holt obchodník,“ řekl na to. „Prodá tomu, kdo mu zaplatí…“

Problém byl, že před tím byli jedni z prvních v Anglii, kdo se s tímhle dodavatelem spojil a domnívali se tak nějak samozřejmě, že nebude zásobovat jejich rivaly nebo potížisty… Ti si většinou vystačili s obyčejnou municí z olova potaženého mosazí.

„Myslíš, že by byl ochotnej nám říct, kdo si to u něj koupil?!“ zeptala se Ginny.

„Kdyby to udělal, už neprodá ani špuntovku…“ ujistil ji Harry. „Bude ochotnej nám prodat větší zásoby nebo ‘neprůstřelnou vestu‘, ale tohle projde vestou skoro jak máslem…“

To už věděli všichni dobře. Harry měl podivný pocit neskutečna. V okamžiku, kdy stříleli po Voldemortovi, vypadalo to jako nejlepší možné řešení. Ale i čarodějové, kteří byli tak nějak od přirozenosti věci až šíleně konzervativní, pochopili všechny výhody použití zbraní oproti magii.

„A co ten model?“ zeptal se Harry, aby odvedl pozornost vlastní mysli od nepříjemných myšlenek.

„No, nejsme si jistí, jestli chtěl opravdu odstřelit toho chytače, nebo někoho jiného, nejspíš Rona…“ říkala Hermiona zamyšleně. „Sice to není moc pravděpodobné, Ron měl být celou dobu na střídačce. Někdo si ale mohl pohrát s náhodou…“

„Hermi!“ odporoval Harry. „Kdyby někdo tak dobře překonal tu protipřemisťovací bariéru, aniž by si toho někdo na hřišti nebo v hledišti všimnul, tak by spíš zabil rovnou toho, koho by chtěl a zaranžoval to jako náhodu. Takhle by to bylo moc komplikované a vrazi málokdy uvažují tak komplikovaně.“

„Voldemort ano…“ odporovala mu na oplátku Ginny.

„Voldemort byl dokonalý magor, to se naštěstí tak často nevidí,“ snažil se všechny, včetně sebe samého uklidnit Harry. „Budem držet tu možnost, že chtěl zabít zrovna Rona, jako vedlejší verzi na paměti. Po mně vystřelil dvakrát a netrefil…“

„Tys na něj vyjel rychle a trochu nečekaně,“ řekla Hermiona. „Asi počítal s tím, že nikdo neprokoukne, odkud střílí, když bude mít neviditelný plášť. To je jedna dobrá zpráva,“ ukázala mu zkumavku s krví. „Trefils. Nevím kam, nevím jak těžce, ale ta krev měla ještě devětadvacet stupňů. Takže musela vytéct z živého těla. Zkusím, jestli tam nenajdu nějaké stopy po manipulaci, že by to mohlo pocházet z krevní konzervy, ale nemyslím si to. Pokud mi přivedeš podezřelého, udělám DNA fingerprint a řeknu ti, jestli to je jeho krev.“

Fajn, pomyslel si Harry. Teď ještě najít toho podezřelého… Musí nechat urychleně vyhlásit pátrání po postřeleném čaroději jednak v Nemocnici u svatého Munga, ale tak hloupý nikdo nebude a taky připomenout bystrozorským agentům mezi policisty, aby sledovali postřelené stříbrnou municí 40 SW…

Harry si vybral pár diváků, kteří by podle plánku hlediště teoreticky mohli něco vidět.

„Já už musím odejít!“ ječel pomenší chlapík. „Dneska mě čeká ministr k obědu…“

Harryho napadlo, že pokud by měl ministr Globus Ardaile sníst všechny ty obědy a večeře, které bude mít dnes nebo zítra podle výhrůžek nesčetných netrpělivých diváků, musel by svou postavou odpovídat svému křestnímu jménu.

„Kdo z nich nejvíc ječí?“ zeptal se jednoho vytřeštěného člověka z ochranky.

„Asi tamhle ten,“ ukázal opatrně prstem. „Je mezi těmi, co je chcete vyslechnout…“

„Fajn, postarejte, se s kolegy prosím o navrácení zapůjčených věcí a začněte mi sem ty lidi posílat. Toho křiklouna jako posledního…“

„A v jakém pořadí ty ostatní?“

„Vy si poradíte…“ ujistil ho Harry a ‘neviděl‘ ani zlomyslný záblesk v oku strážníka, ani Hermionu, která dala oči vsloup.

„Ginny, lásko, chvíli vydrž, snad se domů dostanem brzo,“ zaprosil Harry.

Ginny jako bystrozorka si myslela svoje, ale kývla hlavou.

„Jak se ten chlap vlastně jmenoval?“ uvědomil si Harry, jak málo zná famfrpálovou ligu.

„Samuel Dodson,“ informoval ho Ron. „Byl docela dobrej…“

*

O pár hodin později měl Harry hlavu jako balón. Od nikoh z diváků se nedozvěděl naprosto nic užitečného, zřejmě začaly v čarodějném společenství degenerativní mutace, protože nikdo z nich nic ani neviděl, ani neslyšel…

„Ty hajzle!“ ozvalo se najednou ve dveřích. Dovnitř se hnala nevysoká černovláska, kterou Harry poznal až za chvíli.

„Ty zatracenej hajzle! Ty můžeš za to, že je po smrti!“ ječela hystericky Cho Changová. „Kdybys mezi nás čaroděje nepřines pistole, tak ještě žije!“

„Cho Changová, co se děje?!“ zaburácel vztekem z únavy a zjevné nespravedlnosti. „Já ho ani nestřelil, ani si na to nikoho nezjednal. Jestli si myslíš něco jiného, můžeš si stěžovat na centrále a možná mě odvolají z případu. Aspoň si budu moct vybrat volno jako náhradu za dnešek!“

„Já jsem Cho Dodsonová!“ zaječela Cho.

A do prdele! pomyslel si Harry. Další možný motiv k jeho zabití!

Zkoušel vymyslet, komu mohla Dodsonova smrt prospět, jestli nedlužil někomu peníze, nebo naopak někdo nedlužil peníze jemu, jestli to není součást sázkařské hry, když se zhorší kurz sázek na Tornáda, jestli někomu nechodil za ženou, jestli po něm někdo nebude dědit… Teď přibyla možnost nějakého Choina milence, případně někoho, kdo doufá, že by po smrti manžela mohl ‘utěšovat‘ vdovu.

„Nic neříkáš?!“ zeptala se bývalá chvilková Harryho ‘chyba‘.

„Proč bych se namáhal?!“ zeptal se Harry. „Ty si s ječením vystačíš bohatě sama. Mimochodem, kde jsi byla v době výstřelu?“

Naštvaná Cho dodusala ke stolu, kde si zařídil prozatímní výslechovku.

„Tady!“ zapíchla prst do mapky hlediště. „Jediné, co jsem viděla, bylo, jak mi někdo zastřelil manžela!“

Harry něco zamumlal a s využitím co nejlepších diplomatických schopností, kterých moc neměl. Pomyslel si, že některé otázky bude muset nechat Cho položit někým jiným. Ginny a Hermionu může rovnou vynechat, těm by asi neodpověděla nebo by se tomu nedalo moc věřit.

Zkusí se zeptat Tonksové, jestli nebude ochotná ji vyslechnout a prověřit, jestli s tím nemá něco společného. Mimoděk ho napadlo, jestli náhodou Cho není prokletá nebo nepřináší prokletí svým partnerům. Nakonec i její předchozí partner Cedrik Diggory byl zabit, i když s tím mohl mít cos společného i sám Harry…

Když ji dostal konečně ven ze dveří, chvíli tiše klel.

K tomu měl mít brzy další důvod…

S Hermionou, Ronem a Ginny postával velitel Dawlish s Tonksovou.

„Pane Pottere!“ přivítal ho s podivným výrazem v obličeji. „Nesu vám zprávu. Ministr si přeje, abych vás z případu bez prodlení odvolal. Vzhledem k tomu, že mohli střílet na vašeho švagra, nebudete nestranný a nezaujatý. To platí nakonec i pro vaši manželku neb paní Hermionu Weasleyovou. Krom toho, ministr má k zvládnutí úkol, na kterou si vyžádal speciálně vás. Máte se k němu neprodleně dostavit!“

Harry zastavil pravou ruku kousek od své hlavy, za kterou se chystal chytit.

„Kdo přebírá tenhle případ?“ zeptal se a ukázal své poznámky.

„Tady Tonksová-Lupinová,“ kývnul hlavu Dawlish. „Nejsem úplný pitomec. Vím, že s tou budete ochoten v případě potřeby spolupracovat.“

Harry beze slova podal Tonksové své poznámky.

„Myslel jsem na to, že budu potřebovat její výpomoc. Jeho manželka je moje bývalá známá z Bradavic,“ poznamenal ještě.

„Kdo?!“ zeptala se Ginny.

„Cho Changová je teď Cho Dodsonová!“ informoval je.

„Dobře veliteli,“ kývul Harry na Dawlishe. „Doprovodím manželku domů a zaskočím k ministrovi.“

„S tím zaskočením se laskavě moc nezdržujte. Jinak vám ukážu názorně, jak funguje princip zákonu padajícího hovna.“

Harry si celkem dobře uměl představit, o co jde. Kývnul na pozdrav všem okolo, vzal Ginny lehce okolo ramen a vyšel s ní ven, aby došli za protipřemisťovací zábrany. Přemístili se do Godrikova dolu, v domě Harry ze zvyku vše obhlédl, nic nevypadalo podezřele, tak políbil manželku a rozloučil se.

„Dej na sebe pozor!“ požádala ho Ginny.

„Vždyť to je jen ministr, ne Voldemort,“ namítnul.

„Já vím, ale zbytečně na něj neřvi! Prosím!“ Ginny se skoro smála. „Už znám tenhle tvůj obličej.“

„Dobře, budu se krotit,“ zabručel Harry, vzal si špetku Letaxu a dopravil se do Ministerstva kouzel, aby si vyslechl, co mu může chtít ministr Globus Ardaile…