1. kapitola - Jméno

4. dubna 1980 - 15:30

ALBUS

Pršelo. Kouzelnická vesnice jménem Prasinky byla zahalená v mlze. Na ulicích bylo prázdno. Většina čarodějů a čarodějek se uchýlila do tepla nějakého domu. Albus Brumbál nebyl výjimkou.

K Prasečí Hlavě – hospodě jeho bratra Aberfortha - nechodil moc často... Jen zřídka... Skoro vůbec... Nikdy...

Dnes ho tam ovšem zavedly jeho povinnosti jako ředitele Bradavické školy čar a kouzel. Jakási Sibyla Trelawneyová se chtěla ucházet o místo profesorky Jasnovidectví. Upřímně, už dřív než ji poznal mu bylo jasné, že ji nepřijme. Janovidectví nikdy nefandil a vážně přemýšlel o tom, že tento v předmět v Bradavicích zruší.

A s každým dalším pohledem na Sibylu Trelawneyovou si tím byl jistější a jistější. Seděl v jejím špinavém pokoji a poslouchal, jak neúnavně vypráví o své praprababičce Kasandře, křišťálových koulích a čajových lístcích.

Už už se rozhodoval, že ji přeruší a sdělí jí, že ji neshledává vhodnou kandidátkou, když se stalo něco, co by neočekával ani ve svých nejdivočejších snech...

Sibyla Trelawneyová ztuhla a ruce se jí rozklepaly. A pak promluvila. Ale nemluvila tím svým rádoby mýtickým tónem, ale tónem šíleným a chraplavým.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce roku...“

Zpoza dveří se do pokoje začali linout naštvané hlasy, ale Albus je ignoroval a veškerou pozornost věnoval tomu, co Sibyla Trelawneyová říká.

„...a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat...“

Sibyla Trelawneyová se párkrát zakuckala a potom pokračovala ve svém výkladu o čajových lístcích, jako by se vůbec nic nestalo. Albus se tu skutečnost rozhodl ignorovat.

„Ehm, no, myslím, že to už mi stačí,“ přinutil se nakonec přerušit svůj monolog, „má sova vám přinese pracovní smlouvu a podmínky a 15. srpna vás ve dvě hodiny očekávám na profesorské poradě.“

Sibyla Trelawneyová se zatvářila, jako by spolkla Bodloše. Teprve až po chvíli kývla hlavou a Albus se s ní rozloučil...

Když sešel dolů, zastavil se na kus řeči se svým bratrem.

„Co to bylo za virvál, tam, před pokojem č. 10?“ zeptal se ho.

„To? Ále, to jenom ten mladej Snapeovic kluk si myslel, že si může v klídku špehovat za dveřma,“ mávl rukou Aberforth.

„Tak mladý Severus Snape?“ říkal si Albus Brumbál, když se vydával po cestě zpátky k Bradavicím, „asi si na něj budu muset malinko přisvítit...“

31. července 1980 – 11:15

JAMES

James Potter seděl na rozvrzané stoličce vedle postele na bradavické ošetřovně a svíral pevně ruku ženy, která tam ležela, své manželky a životní lásky – Lily Potterové.

Trpěl, když viděl tu bolest v jejím obličeji, ale odmítal vyhovět žádostem madam Pomfreyové a nechat ji tu samotnou. Nedokázal se přinutit ji opustit. Teď ani jindy, slíbil jí to. Slíbil jí, že s ní zůstane.

„A nemohla by dostat alespoň nějaký lektvar utišující bolest?“ zeptal se místo Lily madam Pomfreyové, která střídavě dohlížela na oba dva páry – je a Longbottomovy, kteří byli hned vedle. Lily by se nikdy nezeptala.

„Jamesi Pottere,“ obrátila oči v sloup bradavická ošetřovatelka, „už jsme to přece probírali. Nemůžeme lektvary zmírňovat bolest. Když je žena těhotná, nesmí se k ní dostat byť jen výpary ze slin dvouhrbce ohnivého, který je ve všech těchto lektvarech ve velkém množství. Kdyby se jí nedejbože dostal do těla, mohlo by je to stát oba život!“

„Ale-“ začal James, ale už nedopověděl to, co chtěl říct.

„Jamesi,“ přerušila ho Lily, „klid, já to zvládnu, věř mi.“

„Tak dobře, lásko, věřím ti,“ zašeptal James, políbil ji na čelo a pohladil po tváři.

Bylo to jako jeho nejhorší noční můra. Sedět tam, sledovat, jak trpí bolestmi, a nijak jí od nich nesmět pomoci. Ale přesto dělal, co mohl. Otíral Lily zpocené čelo, uklidňoval ji, když viděl její tvář zkroucenou bolestí, a povzbuzoval ji, jak to jen šlo...

Bylo to nejdelších sedm hodin v jeho životě. Ale za ten pocit, kdy mu madam Pomfreyová položila do náruče jeho dítě, to stálo.

Díval se do světlounce zelených očí své dcery a v duchu je srovnával s těmi Lilyinými. Lily je měla o něco tmavší, ale o nic méně krásné. Dítě na něj zamrkalo. James se zasmál.

„Je nádherná,“ řekl James.

„Nechám vás osamotě,“ vyhrkla rychle madam Pomfreyová, popadla nějaké ručníky a zmizela ve dveřích.

„Jak jí budeme říkat?“ zeptala se Lily.

„Ještě nevím,“ odpověděl James, „ale napadlo mě, co třeba Anna?“

„Anna Potterová?“ zašklebila se Lily, „Anna je i mezi mudly tuctové jméno.“

„Tuctové, netuctové, naše dcera se k němu bude hodit bezvadně.“

Lily se ale šklebila pořád.

„A co napadlo tebe?“ ptal se jí James a snažil se, aby to neznělo nepřátelsky.

„Mě? Terrese, mohli bysme jí říkat Terry,“ odpověděla Lily.

„Terry nezní špatně, je to hodně podobné Harrymu,“ kývl hlavou James a mrkl na ni, „ale Anna je lepší,“ trval zaníceně na svém.

Dveře se náhle otevřely a když se James ohlédl, spatřil v nich Albuse Brumbála.

„Rozhodujete se o jménu?“ zeptal se.

„Pane profesore, vy jste vševědoucí, jako vždy“ usmála se Lily, potom vzdychla a převzala od Jamese děvčátko, „je to mnohem těžší, než se zdá. Kdybychom měli chlapce, bylo by to jednoduché, na Harrym jsme se s Jamesem shodli už rok po tom, co jsme vyšli z Bradavic. Ale o holce jsme snad ani nepřemýšleli.“

„Právě jdu od Longbottomových,“ řekl jim Brumbál, „svého syna pojmenovali Neville.“

„Ať jim štěstí slouží,“ řekl James.

„Nu, já zase musím jít,“ prohlásil Brumbál. Pak se na dívenku usmál, pohladil ji po hlavě a řekl jí: „Hodně štěstí, malá Potterová. Pamatuj, že ať tě tví rodiče pojmenují jakkoliv, tvůj život bude určitě plný skvělých zážitků.“

A když domluvil, odešel úplně stejně, jako přišel.

„Brumbál,“ usmála se Lily, „šílenější génius snad po světě ještě nechodil.“

„Lily?“ James se na Lily podíval, „už vím, jak se naše dcera bude-“

Lily mu však skočila do řeči: „Terrese Anna Potterová.“

„Jak to víš?“ podivil se James.

„Zlato, po těch pěti letech, co jsme spolu, se v tobě vyznám snad lépe, než v sobě.“

James se dojatě usmál a pak je obě políbil. Nejprve Lily – pořádně na rty. A potom malou Terry, na čelo.

31. července 1980 – 22:50

ALBUS

Albus Brumbál seděl ve svém křesle, u svého stolu, ve své ředitelně, ve své škole a mračil se na Severuse Snapea, který seděl před ním.

Severus Snape se krčil na hrubé viklavé židli, kterou mu jeho hostitel vyčaroval, a zkroušeně se díval do svého klína.

„Nemám sebemenší ponětí, co by mi mohl Smrtijed chtít, v tuhle pozdní hodinu,“ řekl mu Albus.

„Nejsem tu jako Smrtijed,“ hlesl Snape.

„Ne?“ podivil se Albus, „tak co mi tedy Smrtijed, co tu není jako Smrtijed chce?“ zeptal se znovu.

„Jde – jde... Jde o to, co – co jsem tu-tuhle slyšel u - u Prasečí Hlavy,“ vykoktal ze sebe zubožený Severus.

„Ano?“

„Já – já – já mám strach,“ přiznal se.

„Strach? Z čeho by tak mohl věrný Smrtijed mít strach?“ popichoval ho Albus.

„Já už nechci být Smrtijed!“ zařval rozrušeně a nečekaně nahlas Severus Snape.

Jeden nebo dva z Brumbálových cenných přístrojů vlastní výroby spadli na zem. Nikdo si toho ale nevšímal.

„Ach, a kdy jste dospěl k takovému názoru?“

„Ve chvíli, kdy se Pán Zla rozhodl vydat se na lov toho chlapce!“

„Chlapce?“ Brumbál se zdál být překvapen.

„Nehrajte to na mně, Brumbále, vy přece moc dobře víte, kterého chlapce myslím! Chlapce, který se má narodit na konci července!“ křičel Snape a pak se rozvzlykal, „bojím se, že tím chlapcem je míněn Lilyin syn. Bojím se, že po nich Pán Zla půjde, že jim nedá chvilku klidu, než je všechny zamorduje...“ podíval se na Brumbála očima plnýma slz, „Musíte jim pomoct, pane. Lily už je několik let to jediné, co mi brání skočit z Astronomické věže. Bez ní by můj život nestál za nic... Smířil jsem se s lecčím. Smířil jsem se s Potterem. Smířil bych se klidně i s deseti Potterama. Hlavně když bude Lily šťastná. Prosím, pane. Pomozte jim.“

„To bylo dojemné,“ poznamenal Albus Brumbál, opaloval hůlkou jakýsi starý pergamen a v duchu se smál, smál a smál, když si vzpomněl, že ten chlapec, o kterém Severus mluvil, se jmenuje Terrese Anna Potterová a je to děvče.

„Dojemné!?“ Severus vypadal, že zase vybouchne vzteky, ale potom se ovládl a zklidnil, „pomozte jim, pane, prosím.“

„A co za to?“

„Udělám – udělám cokoliv,“ vydechl Severus Snape.

„Cokoliv?“ Albus Brumbál se napřímil v křesle a poprvé za ten večer projevil viditelný zájem o svého hosta, „tak tedy dobrá. Udělám, co bude v mých silách, abych jim zaručil bezpečí. A vy, na oplátku, uděláte, co vám řeknu.“

„Poslouchám.“

„Budeš odteď mým špehem v Tomových řadách. Získáš si jeho důvěru a pak se mu nabídneš, že mu budeš dělat špeha u mě. Přijmu tě jako profesora sem do Bradavic. Chápeš to, co ti říkám?“

„Snad ano.“

Na Albusově rameni se objevil jeho fénix. Fawkes - mu říkal.

„Pak tedy přísahej. Fawkes pozná, když to nebude upřímné.“

4. srpna 1980 – 2:40

LILY

Lily, James, Alice a Frank seděli v Brumbálově pracovně. Jejich děti, Neville a Terry spali pokojně ve svých postýlkách na ošetřovně.

„Albusi, proč si nás sem zavolal?“ zeptala se Alice.

„Doufám, že je to alespoň důležité, když jste nás sem vytáhl ve tři ráno,“ zabručel James.

„Domnívám se, že dokonce životně důležité,“ řekl Brumbál, „jen mi povězte, Lily a Jamesi, komu už jste stačili stačili říct, že máte dceru?“

„Jen Siriusovi, pomocí toho Jamesova zrcátka, pane,“ odpověděla mu Lily, „ale mám rozepsaný dopis pro Petunii. Proč se ale ptáte?“

Brumbál vzdychl, „je důležité, aby se nikdo další, kromě těchto dvou, nedozvěděl, že Terry je děvče. Jméno vědět smí, Terry přece může být chlapec stejně dobře, jako děvče.“

„Takže ten dopis poslat mohu?“ zeptala se Lily.

Brumbál přikývl.

„Mám důvod domnívat se, že Lord Voldemort půjde po vás a vašich dětech.“

„Proč si to myslíš, Albusi?“ zeptal se ho nakonec – po tom, co všichni nějakou chvíli mlčeli – Frank Longbottom. Nevypadal, že by jej to nějak vyděsilo, stejně jako všichni ostatní zůstal v naprostém klidu.

„Nemohu vám říct, proč. Kdybych vám to řekl, buď byste se mi vysmáli, a nebo se až příliš vyděsili. A navíc bude lepší, když o tom bude vědět co nejméně lidí,“ řekl Brumbál, „a stejné to bude s vámi. Bude nejlepší, když se ztratíte ze světa. Přestěhoval bych vás na tajná a bezpečná místa.

Alice s Frankem by se mohli přestěhovat do Dlouhého Spáru, do domu, kde jsme s rodinou bydleli, když jsem ještě byl malé dítě. Je ještě pořád velmi dobře chráněn.

A Lily s Jamesem by mohli do Godrikova Dolu. Bydlíval jsem tam, když jsem ještě nebyl ředitelem. Je chráněn podobně, jako dům v Dlouhém Spáru, jenom bychom museli obnovit Fideliovo zaklínadlo...

Ale ještě se ptám, máte všichni v rodině někoho, komu byste případně svěřili své dítě?“

„Má matka,“ vyhrkl Frank dřív, než by Alice stačila jen mávnout hůlkou, a vysloužil si od ní nepěkný zamračený pohled.

James jen smutně koukal. Lily ho pohladila po ruce. Věděla, že se se zavražděním svých rodičů pořád ještě špatně vyrovnává.

„No, já mám sestru,“ řekla nakonec Lily, „ale je to mudla a já s ní nikdy moc dobře nevycházela. A pokud vím, má vlastní dítě. Dudley je jen o několik měsíců starší, než Terry.“

„To vůbec nevadí!“ usmál se profesor Brumbál, „důležité je jen, jestli jim dostatečně věříte.“

Lily i Frank přikývli. Frank neuvěřitelně horlivě, ale Lily opatrně a pomalu. Alice se neustále mračila na Franka a James pořád smutně koukal.

„Výborně,“ zatleskal ten senilní blázen a potom je poskakujíc vykázal ze své pracovny.

„Já toho starého šílence nikdy nepochopím,“ šklebil se James, když šli opuštěnou chodbou z ředitelny zpátky na ošetřovnu.

„On to určitě myslí dobře,“ bránila Brumbála Lily.

„A k čemu mi je, že to myslí dobře, když kvůli tomu, že mu šplouchá na maják, budeme zbytek života žít odříznuti od světa,“ namítal James.

„Lepší žít odříznuti od světa, než být mrtví! Jestli nám jde Voldemort po krku, nepřežijeme bez pořádné ochrany déle, než by tobě trvalo chytit zlatonku.“

„Hele, já náhodou zlatonku chytil jednou už za dvacet minut!“

„Náhodou,“ vyplázla na něj jazyk Lily.

„Slečno Evansová, vy mě chcete naštvat?“ podíval se na ni James. Slečno Evansová jí říkal tím svým škádlivým tónem i dlouho po svatbě a Lily věděla, že když jí tak řekne, může se těšit přinejmenším na pořádný polibek.

„Samozřejmě, že chci,“ přistoupila na jeho hru.

„Tak to jste, slečno Evansová, udělala velkou chybu.“ zašeptal James a přitiskl ji ke stěně chodby vedle obrazu, na kterém starý kouzelník měnil barvu z modré na žlutou a ze žluté na modrou...