Kapitola 2. – Godrik Nebelvír 

Harry se ocitl před nádherným domem, jaký ještě v životě neviděl, byla to několika patrová vila postavena z bílého mramoru. Okolo celého domu byla rozsáhlá zahrada se spoustu květin a krásných stromů tvarovaných do podoby gryffina. Chlapec cítil přítomnost velkého množství magie, která sálala odevšad. Přísun magie byl však tak silný, že najednou ztratil vědomí a začal se propadat do slastné bílé tmy.

Když se probudil, zaslechl dívčí, pisklaví hlásek.

„Dobrý den pane. Co si dáte k snídani?“

Harry otevřel oči, ležel ve veliké pohodlné posteli s rudými nebesy a zlato rudými závěsy. Vedle postele stál noční stolek, na kterém nahmatal své brýle, okamžitě si je Harry nasadil na nos, jak to dělával už několik let. Ale hned vzápětí zjistil, že přes ně nevidí, sundal je a s velkým překvapením zjistil, že brýle, na které byl od malička zvyklý, nepotřebuje. Rozhlédl se po velkém zlatočerveném pokoji a hledal hlásek, který ho probudil. Byla to malá domácí skřítka, v čistých a pěkných červenozlatých šatičkách.

 „Ahoj, kde to jsem? A kdo jsi ty?“

 Optal se Harry.

„Promiňte, pane, já jsem Elizabet, ale klidně mi můžete říkat Eli, jinak jste ve vašem domě, který jste zdědil o narozeninách“

 "Páni, já mám vlastní dům." Pomyslel si, pak si vzpomněl na dopis od Godrika a začal si dávat věci dohromady.

„Eli, jak dlouho jsem tady?“

„Už čtyři dny pane, já jsem se tady o Vás starala, nevypadal jste zdravě.“

„Moc Ti děkuji Elí.“

Harry se posadil v posteli. V té chvíli mu hrozivě zakručelo v břiše a skřítka se usmála.

„Pojďte, pane, zavedu vás do kuchyně a tam Vám dám snídani.“

Mladík už na nic nečekal a vyrazil za Elizabetou, která ho vedla do kuchyně. Dům byl nádherný, byla v něm velká spousta obrazů, zlatého zdobení. Schodiště bylo široké, stvořené z bílého mramoru, zlatým zábradlím, na jehož koncích byly Gryfové. V každém rohu byla zlatá, nebo rudá váza a v ní vždy krásné a čerstvé květiny. V kuchyni se Harry posadil ke stolu a Eli mu ihned začala chystat snídani, objednal si míchaná vajíčka se slaninou, toasty a máslem.

„Dá si pán kávu nebo čaj?“

optala se stále se usmívající skřítka

„Dám si kávu, děkuji.“

 Harry měl takový hlad, že si nechal přidat, a to dokonce dvakrát. Harry si to užíval, ale vadilo mu, jak mu Eli neustále říká pane. Jaký já jsem pán. Říkal si.

„Eli, na slovíčko.“

„Dělám něco špatně, pane?“

 „ Ne, ne, všechno je perfektní, jen mi neříkej prosím tě, pane, jestli máme bydlet v jednom domě, ustanovíme si pravidla, ano?“

skřítka přikývla

„Tak zaprvé“ Pokračoval Harry „Budeme si tykat, ty mě budeš oslovovat jenom Harry, dále Ti budu dávat plat, jeden galeon týdně, a nechci slyšet žádné námitky.“

Dodal Harry, když viděl její překvapený výraz.

„Ano Harry“ skřítka se nakonec zase spokojeně usmála a chlapec pokračoval

„Dále chci, abys mi řekla, když budu dělat něco špatně, nebo něco co se Ti nebude líbit.“

Skřítka zase přikývla. Harry se na ni usmál a oba si uvědomili, že nají dalšího přítele.

„Harry až budeš po snídani, mám tě doprovodit za panem Godrikem“

Řekla Harrymu Eli.

„Pán říkal, že Tě bude muset něco naučit a také se s tebou seznámit.“

Harry do sebe nasoukal poslední toast s máslem a vydal se za skřítkou, která mu zase ukazovala cestu. Dovedla ho do přízemního pokoje, který vypadal jako ředitelna v Bradavicích, na stěně byli tři obrazy, dva z nich byly prázdné, v tom prostředním seděl muž s dlouhými, jako uhel černými vlasy, které byly rozpuštěné a sahali mi až pod lopatky. Měl milou a veselou tvář, kterou zdobila hustá bradka a pronikavé hnědé oči. Když si muž všiml příchozích, pozdravil je jako první.

„Dobrý den Harry Jamesi Pottere, jsem rád, že tě konečně poznávám.“

Řekl a vřele se na osloveného usmál.

„Dobrý den, pane, také vás rád poznávám. Už jsem toho o Vás moc slyšel.“

„Harry, Harry, jak je možné, že ve vlastním domě nedodržuješ ani svá vlastní pravidla.“

Harry se zarazil a chvíli přemýšlel nad slovy jedno ze zakladatelů, po chvilce mu to došlo.

„Promiň Godriku, nenapadlo mě to.“

„Harry nemusíš se omlouvat.“

Harry jen souhlasně pokynul hlavou.

„Harry, nyní si vyslechni, co Ti chci říct, bude toho hodně, tak se zatím usaď do tohoto křesla.“

Nebelvír pokynul Harrymu k pohodlnému křeslu s vysokou opěrkou. Chlapec se usadil a byl připraven muže poslouchat.

„Nejprve Tě musím poprosit, abys mě během vyprávění nepřerušovat a jen mě poslouchal.“

Hoch opět přikývl, že rozumí a Godrik pokračoval.

„Harry Jamesi Pottere, dovršením sedmnáctého roku, ti připadlo tvé dědictví, tento dům, pozemky, letní sídlo ve Francii a velké mění, které se už přičetlo k tvému účtu u Gringotových, abys měl přesný odhad, kolik to je, tak ti to povím, finanční obnos, který byl připsán k tomu, co už máš, je jedna miliarda osm set devadesát pět milionů devět set padesát tisíc. Jsi tímto nejbohatší kouzelník v celé Anglii. Ale aby toho nebylo málo, nedostal jsi jenom materiální věci. Ve tvém odkazu budou i rodové vědomosti a schopnosti, které měli tvoji předkové. Tím se dostávám k tomu, kdo je tvým předkem, patříš do mocného rodu Nebelvírů. A jako Nebelvíruv dědic se u tebe projeví všechny mé schopnosti“

Godrik ukázal na stůl před Harrym, na kterém se objevila kniha v deskách z rudé dračí kůže, zdobená zlatým lemováním a uprostřed zlatým gryfinnem v erbu.

„Toto je kniha rodu, dozvíš se v ní všechno, co budeš potřebovat. Ale je zapotřebí, než se u tebe projeví mé schopnosti, abys zesílil, sám jsi viděl, co s tebou udělala magie, a to jsi ji jenom vnímal. Protože čím silnější je fyzička, tím více magie dokážeš přijmout a také budeš moci dělat složitější kouzla. Naučíš se používat bezhůlkovou magii, ovládat živly, kouzlit neverbálně, naučíš se také zvěromágství, teleportaci, to je nejvyšší stupeň přemísťování, není u něho žádný vedlejší efekt, jako je třeba hluk, navíc se můžeš, teleportovat i do míst jako jsou Bradavice. Déle se získáš schopnost telepatie, což je nejsilnější nitrozpyt, naučíš se jak svoji mysl uchránit i proti jiným telepatům. Také se staneš empatikem, to znamená, že rozpoznáš jakéhokoli kouzelníka a jeho magický potenciál, to jak je ten kouzelník silný. Dále se pod mým vedením naučíš lektvary, používání bílé magie a starodávnému jazyku kouzelníků. Nyní se ještě vraťme k tvému dědictví, jako každý Nebelvír získáš svého fénixe, který ti bude Přítelem, rádcem i ochráncem.“

Harry seděl nevěřícně v křesle a stále nemohl uvěřit, co se právě dozvěděl. Vstřebával nové informace, kterých nebylo málo. Z tohoto rozjímání ho vytrhl hlasitý zvuk, doprovázený ostrým světlem. Když se Harry vzpamatoval, uviděl na stole, hned vedle knihy rohu, malé smaragdově zelené vajíčko, ze kterého se začal klubat malý ptáček, holátko bez peří, s jasně zelenými oči, jako má on sám.

„Toto bude tvůj fénix, bude mít zelenou barvu, protože tato barva je i tvojí, každý kouzelník má nějakou svoji barvu, barvu, která je jeho duší, zelená znamená lásku, odvahu, přátelství a věrnost.“

Pověděl mu Jeho předek. Chlapec se na holátko usmál a opatrně jej vzal do dlaní a pohladil jej, potom ho schoval do kapsy svého hábity, aby bylo v teple.

„Harry dnešním dnem začíná tvůj výcvik, odedneška budeš každý den běhat pět kilometrů, budeš dělat kliky, sedy lehy, a jiné cviky, až budeš dostatečně silný, tak tě začnu učit bojovým sportům a všemu o čem jsem mluvil. Zatím se měj Harry Jamesi Pottere-Nebelvíre“