Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

O deset let později od Bejaris
[Komentáře - 4] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Z dubové brány Bradavického hradu vyšla vysoká, štíhlá žena. Znovu za sebou pečlivě zavřela a na vstupním schodišti se na okamžik zastavila, aby se rozhlédla. Okna hájenky zářila do tmy a občas se za nimi mihl i obří stín jeho obyvatele. Vzhlédla k obloze a k úplňku, který jí té noci kraloval a nepřirozeně jasným světlem ozařoval celé školní pozemky.

,,Jen to nepřeháněj,“ zamumlala směrem k měsíci.

Sklopila hlavu, přitáhla si plášť k tělu. Přestože byla teplá červnová noc, mladou ženu rozklepala zima. Z ničeho nic ji ochromila silná bolest hlavy. Přes slzy, které jí vhrkly do očí, pohlédla na své ruce. Zdály se jí podivně tmavé, jako by pokryté krví a nějaké menší než normálně. Uslyšela náhlý křik mnoha lidí a nakonec i vlastní výkřik. Pevně zavřela oči a když je po chvíli otevřela, bylo vše zase normální. I palčivá bolest hlavy ustoupila stejně rychle, jako přišla.

Už delší dobu se jí stávalo, že se jí veškeré vzpomínky vracely i nějak živěji a tak ji tento jev nijak nevyvedl z míry. Nakonec vyrazila přes pozemky k bráně se dvěma okřídlenými kanci.

U jezera se zastavila a pohlédla na jeho stříbřitou hladinu. Dnes v noci bylo zvláštní ticho a klid.

Obří oliheň sebou neplácala ve vodě, Tesák neštěkal, ptáci a jiná stvoření v Zapovězeném lese nevydali ani hlásku, nefoukal vítr, sovy nevylétaly ze sovince...

Jako by dnes všechno ztichlo, aby uctilo jeho památku.

Pozvedla oči, zahleděla se na stín na opačném konci jezera, jež vypadal, jako by tam postával nějaký člověk a zašeptala:

,,Dobrou noc, Harry.“

Pak se odvrátila od jezera a vydala se do Prasinek.

Kráčela ztichlými ulicemi a byla ráda, že nikoho nepotkala. Ve dnech, jako je dnešek si někdy připadala jako cvičená opice. Prošla okolo hospůdky U tří košťat a minula i uličku, ve které by se dal najít hostinec u Prasečí hlavy.

Procházela okolo výloh Medového ráje, Džina v láhvi, Taškáře a ze všech sil se snažila vypudit vzpomínky, které jí začaly až příliš zatěžovat hlavu.

Mezitím už dorazila k poslednímu domku na úplném konci slepé uličky končící v lese. Vzhlédla k jeskyni ve svahu za ním a usmála se. Najednou zase posmutněla.

Kde kdo ji považoval za jednu z nejkrásnějších profesorek, jaké kdy v Bradavicích učily, ale ona si to nepřipouštěla. Stačilo jí, že se líbí svému manželovi a nikdy zbytečně netrávila dlouhé hodiny před zrcadlem.

Kdo ji neznal by i možná typoval, že zrovna vystudovala Bradavickou školu čar a kouzel a že je jí čerstvých sedmnáct. Byla pravda, že si zachovala spoustu dívčích půvabů, ale už jich mnoho nezbývalo. I tak však na krásných sedmadvacet let vypadala nezvykle mladě.

Dalo by se říci, že zrovna prožívá nejšťastnější období v životě každé ženy. Vždyť přes obří bříško, které jí narostlo – dle jejího názoru – takřka přes noc, si už ani neviděla pod nohy a často někde o něco, či dokonce někoho, zakopávala. Přestože si to nepřipouštěla, byla prostě dívkou, která v důsledku událostí příliš rychle dospěla.

Otevřela branku, prošla předzahrádkou a vešla do domu. Tiše prošla chodbou do pokoje naproti, kde se převlékla do obyčejných džínů a mikiny. Vrátila se zpět do chodby odkud vešla do kuchyně, kde si připravila svůj obvyklý večerní čaj, nasypala si do něj dvě pořádné lžíce cukru, vlila trošku mléka. Spolu s červeně puntíkatým šálkem, ze kterého stoupaly příjemně vonící výpary, se pohodlně usadila v houpacím křesle u krbu, pozorovala plameny vesele olizující polena smrkového dřeva a opatrně usrkávala oné horké dobroty. 

Rozpustila si dlouhé vlnité vlasy, prázdný šálek odložila na stolek a vstala, aby veškeré ozdoby položila na krbovou římsu. Vedle sušených lučních květin z minulého léta, postavených v miniaturní vázičce hned vedle krabičky s letaxem, si všimla dopisu v zažloutlé obálce. Znovu se posadila do křesla, otevřela jej a přečetla si jedinou větu, která pro ni však znamenala více, než kdyby byl celý list hustě popsaný:


 Miluju tě         R.
 
Usmála se a políbila ten jediný list papíru. Ve stejnou chvíli, kdy se jej dotkla rty se proměnil v krásnou rudou růži a ona se dnes poprvé upřímně rozesmála. Ron jí vždy dokázal připravit drobné překvapení či dáreček a ona nikdy nebyla s to odhadnout, kde najde další.

U okna visely vedle sebe dvě otevřené a zrovna v tuto chvíli prázdně klece. V první a také větší bydlela samice sovice sněžné, v důsledku působení let už mírně opelichaná, v druhé malinká sovička Papušík. Na podložce před krbem spala rozvalená oranžová koule.

Její kocour Křivonožka, s pomačkaným čumákem, ocasem jako štětka na lahve. Byl pro ni velmi důležitý, protože ji pojil se vzpomínkami vztahujícími se k hradu nahoře.

Se vzpomínkami na tři děti, které tam prožili dětství, první lásky, první velká dobrodružství, první úspěchy i neúspěchy, nenávist a…smrt. Se vzpomínkami na tři kamarády, z nichž dospělosti se dožili pouze dva. Se vzpomínkami, se kterými se jí těžce žilo. Věděla však, že to musí zvládnout. Už kvůli tomu, který nepřežil přechod do dospělosti. Kvůli tomu, který obětoval svůj život, pro lepší život další generace.

Kvůli Harry Potterovi, chlapci, který žil.

Znovu se zahleděla se do ohně odhodlaná nechat vzpomínky, aby vyplavaly na povrch. Ozval se šum křídel a oknem vletěla do pokoje Hedvika.

,,Ahoj krásko,‘‘ pozdravila ji a odpovědi se jí dostalo v podobě tlumeného zahoukání. Usmála se a konečně se pohroužila zpět do minulosti.  

Viděla sama sebe jako malinkou holčičku. Rozježené vlasy měla učesané do dvou culíčků, seděla mámě na klíně a před nimi na stole byl krásně nazdobený dort. Měla z něj strašnou radost a pořád se i přes varování rodičů nakláněla blíž a blíž k pěti hořícím svíčkám. Zbytek oslavy jejích narozenin se pak odehrával za vlezlého pachu spálených vlasů. Ve škole nikdy neměla mnoho kamarádů a protože si myslela, že když bude všechno bezvadně umět budou s ní děti i více kamarádit, trávila veškerý volný čas ponořená v knihách. Nakonec se právě knihy staly jejími nejlepšími přáteli.

Jednoho horkého letního dne, kdy s maminkou seděla ve stínu košaté lípy u nich na zahradě a četla si o iontové vazbě, přiletěla obrovská šedivá sova. Tatínek k nim přiběhl s dopisem a podával jí ho. Byl to první dopis, který dostala od někoho jiného než od babičky a tak z něj měla obrovskou radost.

Právě toho dne se jí nenávratně změnil celý život. Dozvěděla se, že je čarodějkou.

Žena, která se podepsala jako zástupkyně ředitele, jí v dopise vysvětlila, jak je to možné, psala o škole, kde ji naučí kouzla a čáry, o jejím řediteli, který prý je velmi váženým kouzelníkem.

Pak si vzpomínala na první nákupy učebnic na Příčné, na hledání žabáka Trevora po vlaku do Bradavic a tím pádem i na první setkání s Ronem a Harrym. Rychle se jí v myšlenkách zopakovaly veškeré významnější momenty i zbylých roků, až se dostala k událostem z 15. června před deseti lety.

Večer předtím udělaly sedmé ročníky poslední část zkoušek OVCE, takže se oslavovalo téměř do rána. Druhého dne se u oběda dozvěděli, že celý hrad obléhají Smrtijedi a že z toho pramenní dobrá a špatná zpráva.

Dobrou bylo, že oni nemohou dovnitř, špatnou, že nikdo nemůže nepozorovaně ven. Celá bývalá BA byla svolána do Pamětní síně v druhém patře a bylo jim dáno na vybranou, zda se bojů zúčastní či nikoli. Bylo vybráno deset nejlepších, kteří měli doplnit Bystrozory, pracovníky ministerstva a profesory – mezi nimi i ona a oba její kamarádi.

Celý jejich útok, jež se naplánoval a také provedl toho večera se jí zdál mírně zamlžený. Vnímala pouze výkřiky a halas okolo ní, Harryho a Rona. Postupovali zády otočeni k sobě a navzájem se tak kryli. Stejně jako Ron bojovala s jedním ze Smrtijedů, kteří se drželi okolo Voldemorta, když zaslechla to, co už dlouho očekávala – dva stejně hlasité výkřiky stejných dvou slov. Nechala Smrtijeda Smrtijedem, otočila se a jako ve snách zachytila Harryho naznak padající tělo. Pod jeho tíhou se jí podlomily unavená kolena a klesla k zemi.

Nevnímala nic z okolí, pouze bezmyšlenkovitě koukala do Harryho zelených očí a z těch jejích jí začaly jako na povel kanout slzy. Když k ní po nekonečně dlouhé době přiklekl Ron, vrhla se mu do náruče a vlastně v ní už zůstala až do dnešních dní.

O dva dny později se konal Harrryho pohřeb a přestože jim nikdo neřekl nic přímo do očí, šířily se pomluvy o tom, že jejich tolikrát propírané kamarádství asi nebylo až tak silné, když ti dva ani neobrečí smrt svého kamaráda. Jen oni tenkrát věděli, co Harrymu slíbili. ,,Žádný pláč na svém pohřbu nechci,“ řekl jim jednou ještě před lety a vynutil si jejich slib, který tímto dodrželi.

S Ronem už zůstali natrvalo spolu. Nejdříve pomáhal jeden druhému překonat rány osudu, pak spolu několik let chodili. Až pak si konečně, i přes časté hádky kvůli maličkostem, uvědomili, že bez sebe nemohou být a pořídili si společný byt. Po roce víceméně idylického soužití se zasnoubili a už to šlo ráz na ráz. Svatba, dům, společný život, dítě na cestě.

Stejně rychle, jako se jí veškeré vzpomínky zmocnily taky zmizely a ona si zase uvědomovala přítomnost i to, jak je pozdě a že zítra musí brzy vstávat.

Umyla hrníček, uhasila oheň v krbu, přivřela okno a vydala se po schodech do ložnice. Převlékla se a k smrti unavená zaplula pod přikrývku.

,,Dobrou noc,“ zašeptala zcela automaticky, aniž by očekávala odpověď.

,,Dobrou noc, Hermy,“ zašeptal Ron z druhé půlky postele.

Usmála se. Nikdy ji nezklamal…





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.