Sluneční paprsky si teprve hledaly svou cestu skrz závoj noci a vzduch byl zatím jen milosrdně teplý, namísto obvyklé žhavé výhně. Pod mírným svahem, v přírodním výklenku, skrytá před prašným větrem, spala Hermiona Grangerová, zachumlaná do vzdušného plátna s červeno-žlutými ornamenty. Místo měkké matrace, jakou měly bradavické postele s nebesy, ležela na něčem, co vypadalo jako zbytek jejího školního hábitu. Vedle dívčina těla ležel, do klubíčka stočený středně velký pes s krátkou písčitou srstí s rezavým podtónem na zádech a hlavě. Jakmile pes na svém hřbetu ucítil teplé paprsky, probudil se, protáhl své šlachovité běhy a začal čmuchat a strkat čenichem do svého společníka.

,,Hmf, nech toho, Ami..." zabručela rozespale Hermiona a podrbala psa za uchem, neslintej na mě, už vstávám! Převalila se z bohu na záda, odkryla svou přikrývku a před obličej zdvihla zápěstí se starými hodinkami, které se sami přizpůsobovaly časovému pásmu.

,,Je teprve půl šesté, potvoro," zamumlala, než se zvedla ze země a rozhlédla se po krajině. Pouštní písek se vlnil až do dáli, kde splýval s vycházejícím sluncem a tvořil tak nekonečné zlaté moře. Hermiona se nasála čerstvý ranní vzduch a do vysušených očí se jí při tom pohledu vehnala vlhkost. Tohle nádherné a nekonečné zlaté moře pro ni znamenalo další den boje o vodu, potravu a život. O nohu se jí otřelo lehké psí tělo a mezi svými prsty ucítila známou srst, usmála se a nedočkavému zvířeti nalila do uříznutého, plastového dna od lahve jeho ranní příděl vody. Sama pak započala své obvyklé rituály, mezi které patřilo kusem drátku vyrýt čárku do ploché kamenné destičky, kterou nosila ve svém tlumoku. Když si sbalila svých pár věcí, vypila pár doušků vody (prozatím jen pár, kdyby se jí náhodou nepodařilo dnes nebo zítra žádnou najít), snědla tři zbylé sladké plody kaktusu, hodila si tlumok na záda a vydala se na cestu, směrem k východu.

Amicus ji neúnavně doprovázel a klusal několik stop od ní. Hermiona šla pomalu, oděná pouze v kalhotkách a vzdušné tunice, kterou jí darovali mudlové ve vesnici a na nohách měla prochozené tenisky na levé noze dva kožené pásy, obtočené kolem stehna a na vnější straně připnuté přezkou. Na nich byla upevněná čtyři pouzdra s noži. Své dlouhé vlnité vlasy si už před nějakým časem uřízla na pohodlnější délku po ramena a původně hnědá kaštanová hříva se jí vlivem slunce vyšisovala na téměř plavou. Kůži měla suchou, špinavou od potu a prachu, na tvářích a rukách se jí dělaly hnědé opálené mapy a na ramenech a zádech červené spáleniny. Ze začátku jí bolely, teď už si ale zvykla. Dívka v duchu počítala dny dnešek by měl být její 76. den v poušti, to znamená, že zhruba před čtrnácti dny se Hermiona vrátila v čase, díky obraceči času, který jí Brumbál spolu s instrukcemi přenechal ve své závěti. Obě věci, obraceč i svitek s instrukcemi, měla pořád u sebe- pergamen tolikrát přečtený a ohmataný, že text se už skoro ztrácel a obraceč nenávratně poškozený.

Dnes měla štěstí, po mnoha hodinové chůzi narazila na skupinu buclatých kaktusů, jejich zelené kmeny plné kaktusové šťávy a na vrcholících kaktusové plody. Hermiona nahmatala svou sadu nožů, vybrala jeden a pečlivě odřezala z vrchních konců kaktusu jejich trny, aby pak mohla slizké vnitřky zabalit do kusu látky- původně rukáv košile, kterou měla na sobě, když se po nepovedeném přemístění ocitla v poušti. Nad miskou z kaktusových vnitřků vyždímala šťávu a naplnila s ní lahve. Spokojená se ona i Amicus napili a udělali si přestávku ve stínu vysušeného keře, na jehož větve uvázala Hermiona svoje plátno s ornamenty aby vytvořila stín. Slunce bylo vysoko na obloze a cestovat bylo v tuto dobu zbytečně namáhavé.

        Ležíc na zemi, se zavřenýma očima, si vybavila své dva přátele, a jestli jim bude chybět. Budou ztrácet čas jejím hledáním, nebo budou pokračovat na cestě za viteály? Uvidí někdy znovu kouzelnickou společnost nebo zemře v poušti? Bude někdy znovu držet v ruce hůlku a bude vůbec schopná znovu kouzlit?  Její poslední myšlenka patřila jejímu mentorovi, muži, který se neustále ocital na hraně, od kterého dostala sadu nožů a o kterém stále nevěděla, co si myslet. Nebo spíš, co si on myslí o ní. Severus Snape.