„Připravený?“
Harry přikývl. „Ano, pane.“
Pán zla se na něj v odrazu zrcadla usmál. „Výborně.“
Ruce položené na ramenou jako by vůbec nic nevážily. Přes čerstvě zastřižené vlasy cítil na temeni jeho teplý dech. Na moment zavřel oči a aspoň na chvíli se tak nemusel dívat na svou perfektní kopii. V jizvě mu škubalo a tepalo ale ani nemrkl. Ještě před půl rokem by Sevřel čelist, když stisk na jeho ramenech zhrubl.
„Snad nejsi unavený?“ zeptal se starostlivě hlas nad ním.
Harry otevřel oči a na Pána zla za sebou se skrz odraz pousmál. „K smrti, pane.“
Tlumený smích a svižný pohyb hůlky. Flakón přitisknutý ke rtům. Puch.
„Vypij to,“ pošeptal mu hlas do pravého ucha.
Poslechl. Zaklonil hlavu a nechal ji ležet na hrudi v slavnostním hábitu za sebou. Pootevřel ústa. Odporná tekutina mu pomalu vtekla do úst a on pohmožděným hrdlem polykal, jak nejrychleji dovedl. Byla by to ironie, kdyby se zrovna teď utopil. Lektvar ho celou cestu dolů pálil a když dorazil do žaludku, zabublalo to.
„Hodný Harry,“ pochválil ho, když byla lahvička prázdná.
Harry narovnal hlavu a zatřásl s ní. Myšlenky v hlavě se mu daly do šíleného shonu. Těkal očima ze strany na stranu a levé víčko mu začalo cukat. Zhluboka se nadechl a přitiskl si na neklidné oko prsty. Přinutil ty blázny ve své hlavě, aby se zklidnili a vrátili se do běžných kolejí.
„To bylo nějaké silné, pane,“ podotkl a pozoroval, jak se Pán zla ušklíbl, zatímco pokusně levitoval lahvičku na vyřezávaný stolek pouhým pohledem.
„Dva doušky nebo všechno,“ pokrčil rameny s očima stále upřenýma na vznášející se flakón. „Zas až takový rozdíl to není.“
„Aspoň už nebudu potřebovat kávu,“ zažertoval Harry. Směs lektvarů, která mu kolovala žilami, by na nohou udržela i mrtvého. Stejně jako Averyho káva, která, jak mu nemohl upřít, byla skutečně tou nejlepší, jakou v životě ochutnal.
Pán zla se znovu zasmál, ale pak jeho výraz zvážněl.
Harryho srdce začalo okamžitě bušit rychleji a myšlenky se zase chtěly rozutéct. Přinutil je všechny zpomalit a se zadrženým dechem čekal, co bude dál. Když přešlápl na měkkém koberci, měl chodidla jako v ohni a jeho malíčky se smáčkly ve špičkách bot. Teda…
„Budeš mi chybět, Harry,“ pronesl Pán zla, jako by tomu sám nemohl uvěřit.
Na moment se svět kolem nich zastavil. Dívali se na sebe přes zlatě zdobené zrcadlo a na chvíli, na malou chviličku, Harry cítil, jak něco uvnitř něj bude vždy Pánu zla patřit. Začaly ho pálit oči. Zamrkal, a bylo to pryč.
Nervózně se zasmál. „Nemůžeme to zrušit. Všichni už jsou tady nebo na cestě. Viděl jste tu kupu darů, co máte v jídelně?“ ukázal palcem směrem ke dveřím s těžkými fialovými závěsy.
Vážný výraz byl tentam. „Harry!“ zasmál se vysoký muž hlubokým smíchem. „Ty můj hlupáku…“ zavrtěl hlavou. „Ty jsou přeci pro tebe!“
„Pro mě?“ zarazil se Harry a nakrčil obočí. „Tomu nerozumím, pane, je to přeci vaše slavnost!“
„Ano, ale víš, co je dnes za den?“
„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou. „Bohužel jsem ztratil pojem o čase velmi brzy po mém příchodu.“
„Ach jistě,“ odmávl to Pán zla jako malou mouchu. „Dnes je třicátého prvního. Července.“ Dodal a s potěšeným úšklebkem pozoroval, jak to všechno Harrymu dochází.
„Ehm, pane,“ řezavě si odkašlal. „Ne že bych chtěl být nezdvořilý, ale co s těmi dary bude? A od koho jsou? Víte,“ rychle dodal, „na programu mám důležitější věci než rozbalování.“
„Naprosto s tebou souhlasím. Pravděpodobně to necháme na ostatních, aby se mohli po hostině nějak zabavit.“
„Děkuju pane.“ Sklonil hlavu a několikrát prohnul nohu, aby uvolnil ztuhlé koleno. Hlasitě v něm luplo. „Jen buďte prosím opatrný. Nikdy nevíte, co by tam mohlo být.“
„Ach Harry,“ potěšeně naklonil hlavu a otočil ho k sobě. „S tím přeci počítám. Proč si myslíš, že to budou dělat ostatní? A bylo by opravdu zvláštní, kdyby mezi všemi sedmdesáti třemi balíčky nebyl alespoň jeden krásně prokletý, že?“
„Sedmdesát tři?“ vydechl Harry překvapeně a vzhlédl. Kolem rudých očí se vytvořily drobné vějířky vrásek.
„Ano, zdá se, že ani tvá nepřítomnost spoustu lidí nezastavila v gratulacích. Snad nejsi překvapený?“
Polilo ho horko ale nevšímal si toho. „Nikdy jich nebylo tolik,“ bránil se Harry. „Ani loni! Loni jsem jich měl pět!“
„Nesmysl,“ převalil na jazyku Pán zla. Sykavky podrážděně protáhl. Dlouhými prsty přejel Harrymu po tváři, sjel mu pod bradu a zvedl ji tak, aby lépe viděl Harryho výraz. „Mí lidé jen zrušili poštovní embargo, které na tebe jistý ředitel vyhlásil. Nic těžkého,“ semknul rty. „Jen pár kleteb tam a povzbudivých slov tady a bylo to.“
Harry na něj zůstal zírat. V jizvě mu pulzovalo čím dál silněji a rychleji. „Chcete,“ zalkl se. „Chcete říct, že mi celé ty roky lidé posílali dárky?“
„Můj Harry,“ povzdychl si měkce Pán zla. „Jistěže ti posílali dárky. A dopisy. Přání k narozeninám, k Vánocům, kondolence pro tvé rodiče. Stovky a stovky dopisů. Dokonce i Šedý uvažoval o tom, že ti něco letos dá! Zřejmě jsi na něj udělal dojem.“
„Ale, vždyť já jsem nikdo!“ namítl Harry. A Šedý mu už dárek dal. Ujištění… nebo to snad bylo rozhřešení?
„Ano, to jsi,“ souhlasil s ním pevný hlas, a přesto se mu podařilo znít konejšivě. „Jenže ostatní to neví. Celou tu dobu věří, že jsi někdo. Ale neboj, brzy jim to dokážeme.“
Přikývl. „Ano, je načase, aby si to uvědomili.“ Sklouzl pohledem na stranu a zatnul pěsti.
„Harry? Můj Harry, copak je?“
Harry zavrtěl hlavou a podíval se zpět na děsivý obličej s hadími nozdrami a červenýma zešikmenýma očima bez jediné řasy. „Měli to čekat. Škoda, že to jejich zmatené pobíhání neuvidím.“
Pán zla se pousmál a přivinul ho k sobě. „Ještě si to můžeš rozmyslet. Má nabídka stále platí,“ pošeptal mu měkce.
Harry nechal své tělo uvolněné a vdechoval kombinaci pižma a dřeva. Kdyby se ta vůně jmenovala Zapovězený les, naprosto by to chápal. Dlouhé prsty se mu probíraly vlasy, zatímco ho druhá ruka objímala kolem zad a palcem ho hladila po jedné z jizev na zádech. Zachvěl se.
„Neboj se Harry. Všichni zaplatí. Neměli si dovolit na tebe všechno hodit. Postarám se o to, aby zapomněli, že je měl Zlatý chlapec zachránit.“
Harry, stále přitisknutý k hrudi přikývl. „To je dobře.“ Se zavřenou pusou zívl. Už ani předávkování nefungovalo tak dobře, jako dřív. Vyvrátil hlavu, aby vzhlédl, a ostrá bolest mu projela podél celé páteře. Na moment křečovitě sevřel půlky a zkroutil prsty u nohou. „Pane?“
„Ano Harry?“
Žaludek se mu stáhl a Harrymu bylo příšerné vedro. „Prosím, nezapomeňte na ten slib.“
Stisk kolem něj zhrubl. Jako když Nagini svíjí smyčky kolem svého člověka. „Jak bych mohl? Dokud ty dodržíš svoji část dohody, nemám důvod rušit tu svou.“
„Jistě pane. Nebojte, já to dodržím,“ ubezpečil ho Harry stále v pevném objetí.
Pán zla ho od sebe odstrčil na délku paží. „A ještě jednou mi řekni, co přesně máš udělat?“
„Zemřít.“ Ze rtů mu to sklouzlo snadněji než výdech.
„Výborně. A Harry?“
„Pane?“
Špičky delších a ostřejších zubů se ve světle svící zaleskly. „Všechno nejlepší k narozeninám.“
Polkl a usmál se. „Děkuji pane.“
Pán zla odstoupil a ze stolku, na kterém už stál odlevitovaný flakonek a sada nožů, vzal malou černou krabičku. Podal ji Harrymu.
Obezřetně ji přijal a nejistě zatáhl za tmavě rudou stužku. Ta se lehce odvinula a pomalu se snesla k zemi. Odklopil víčko a tam, na tmavě zelené podušce ležela nádherně zdobená jehla. Její hlavička byla ve tvaru drobné hadí hlavy, která vypadala, že spí. Harry po ní opatrně přejel prsty a podíval se na jejího dárce. „Nevím pane, co říct.“
Mávl rukou ve štědrém gestu. „Neříkej nic, i když děkuji by stačilo.“
Olízl si rty. „Děkuji pane.“
Pán zla přikývl a vzal krabičku Harrymu z upocených rukou. Vyjmul jehlici z podušky a přistoupil k Harrymu blíž, aby mu upravil zlatou vázanku z širokého pruhu látky. Harry nadzdvihnul hlavu a nechal ho naaranžovat látku dle jeho představ. Ucítil ostrou bolest v prohlubni pod krkem, ale ani necukl.
Pán zla odstoupil a spokojeně si své dílo prohlédl. „Teď je to dokonalé.“
Harry počkal na pokyn a pak se otočil k zrcadlu. Opravdu dokonalý byl. Tmavě zelený hábit, zlaté lemování, vesta, košile i vázanka a jeho zeleně zakouzlené oči za černými obroučkami známých brýlí, to vše spolu krásně ladilo. Drobný zlatý hádek byl v záhybech vázanky skoro neviditelný, dokud se Harry nepohnul a v hádkovi se neodrazil plamen voskovic.
Vypadal perfektně. Hodiny odbily tři čtvrtě na dvanáct. Jizva mu začala pulzovat ještě rychleji. Roztřeseně se nadechl a narovnal ramena.
„Můj Harry, tam venku nebudeme mít dost času,“ řekl Pán zla spěšně. „Jen,“ zaváhal a obličej se mu roztáhl v tom nejširším úsměvu, „sbohem.“
Harry se pousmál. „Sbohem, pane. A hodně štěstí.“ Nechal se naposledy obejmout a otočil se zpátky k zrcadlu. Slyšel klapnutí dveří, jak Pán zla odešel. Bude to jen otázka minut, než pro něj přijdou. Ostrá bolest mu projela celým pravým bokem a on se celý zkroutil. S rukama přitisknutýma pod žebry se nutil pomalu vydechovat. Ve své mysli ji z většiny zablokoval a když už z ní zbylo jen slabé pulzování, narovnal se. Ještě chvíli musí vydržet, a bude klid. Žádná bolavá játra ho už trápit nebudou.
Naposledy zkontroloval svůj odraz. Podrážděně si všiml, že vypadá ještě bledší, a ještě k tomu je celý pomuchlaný a orosený potem. Upravil si lemy hábitu a srovnal ho, aby mu přesně seděl na ramenou. Kapesníkem si oparně otřel čelo. Když měl tu možnost, chtěl odejít s důstojností. A v tom se s Pánem zla shodli. Jejich cíl byl stejný a mohli na tom pracovat společně. On chtěl zabít důstojného soupeře a Harry… mimoděk si urovnal manžety hábitu, aby opravdu zakryly zápěstí. Konečně může zemřít, konečně přišel jeho čas. A když už to má jisté, proč nechtít trochu luxusu a pozlátka?
Ještě jednou si uhladil hábit, rozčepýřil vlasy a usmál se na sebe. Brzy se připojí k panu Ollivanderovi, k Siriusovi, k Cedrikovi, k tátovi i k mámě. Jen ještě perfektně sehrát svou poslední úlohu.
Zlatý chlapec musí zemřít.