Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Soud Eärendilův od Sothis Blue
[Komentáře - 1] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Poznámka o výslovnosti

„EA a EO tvoří dvě slabiky; tato spojení se píší ëa a ëo (nebo na počátku jmen jako a : Eärendil, Eönwë).“ [Silmarillion, MF 1992, str. 267]
Spojení ëa či tedy čteme jako ve slovech meandr, realita, seance; spojení ëo či jako teorie, geolog, leopard.
Užití rozlučníku je artefaktem skutečnosti, že písemnosti z Ardy se k nám prvně dostaly skrze anglický překlad; v české transkripci bychom mohli zcela přirozeně psát bez diakritiky Earendil, Eonwe.

Poslyšte nyní příběh, přátelé,
jejž v kratičké jen chvíli započne
vám Lindiriel Ómalaurë pět;
příběh o pyšné, drzé smělosti,
s níž připlul s ostrým větrem východním
ze zemí dalekých, jež zatměl stín,
a v Alqualondë na břeh vyskočil,
jak by mu Valinor byl domovem,
pirátský kapitán, jenž porušil
ne jednu, leč hned dvojí zápověď –
syn vykázaných vrahů noldorských
a přece přitom z krve smrtelné.

                        *

Vždy spravedlivě ve své moudrosti
nám vládnou Valar, páni nad Ardou,
však Eärendil vlastní hlavu měl
a odjakživa hledal záminku,
proč zákony pro něho neplatí,
když potloukal se podél pobřeží
v korábu s šedou plachtou čtvercovou,
skryt nocí bouřlivou či mlčící,
by nepříteli úder zasadil
a sebe obohatil kořistí.
Tak vypravil se nepokojně v dál
a vést se nechal sluncem večera;
rok bloudil od ostrova k ostrovu
a v širých mořích ptal se příboje,
kde otec jeho Tuor přebývá
a matka, Idril Celebrindal, s ním,
však vlny mumlaly si šepotem
a Ulmův hlas z nich nikdy nezazněl
a nedal Mořeplavci odpověď,
až stanul Eärendil na březích
Tol Eressëi, hledě toužebně
přes vodu na bělostné útesy
tušené v jiskrotřpytném oparu
halícím něžně země blažené.
Však neodvážil se tam ještě plout
a teskně obrátil se k domovu,
zpět za šerem kalného svítání,
zpět za svou Elwing, kterou opustil,
když vydával se na tu dlouhou pouť,
a dosud nevzpomněl na její žal.
A ještě ani v dáli Středozem
se nevyhoupla v mlhách nad obzor,
vtom divné světlo přilétlo mu vstříc,
na ráhně přistál racek zemdlelý
a zřítil se na prkna paluby.
Chtěl nejprv hodit ptáka do moře,
ten ale znovu jasně zazářil,
a když odvrátil Eärendil zrak,
tu změnil racek náhle podobu
a stal se ženou, spící ve mdlobách.
On odhrnul jí vlasy zcuchané
a s překvapením spatřil známou tvář,
vždyť ležela tu Elwing, jeho choť,
k níž spěchal přes rozlehlý oceán.
I pověděla mu, když procitla,
co událo se, zatímco byl pryč,
ve vodách vzdálených se toulaje
a lid svůj opuštěný zanechav,
když na severu sílil nepřítel
a vůkol rozprostíral temnotu,
a v srdcích synů Fëanorových
hořela touha dobýt silmaril,
jenž zdobil bílou šíji Lúthien
a Beren vykoupil jím lásku svou.
Teď marně hledal v Arvernienu
by Eärendil ještě sídlo své,
teď marně volal v lesích březových
by jména Elrose či Elronda.
A pozdě bylo plavby litovat
a pozdě bylo hnát se k domovu,
chtít bránit lid a zemi svěřenou,
chtít hájit malých synů bezpečí.

                        *

Uchýlil se pak s Elwing na Balar
a žil tam z Círdanovy milosti,
a v jeho službách býval posílán
daleko na jih nebo na sever
rozsévat kradmo škodu po mořích,
kde nepřítel už dobyl pobřeží.
A mnoho lodí viděl odplouvat,
jak Melkor útočil a sílil víc;
sám občas uprchlíky převážel
ze Středozemě na Eressëu.
Když vídal strach a slzy každý den
a kruté zprávy slýchal z pevniny,
tu spílal Valar slovy prudkými,
že dopouštějí tolik bolesti,
a lál, proč dosud nepřispěchali
trpící Středozemi na pomoc;
ba nechal se prý slyšet dokonce,
že kdyby věděl, jak k nim proklouznout,
vytmavil by to Valar do očí
a pranic nedbal, jak ho ztrestají.
A vskutku touha, jíž tak litoval,
když ztratil kdysi dům a rodinu,
zas v jeho srdci doutnat začala;
a nejen doutnat, hořet plamenem,
dnes ne už, aby hledal rodiče,
spíš na své syny nyní pomýšlel,
jak stojí proti silám temnoty,
slabí a skoro osamocení,
ač v nouzi pod příkrovem mnoha hrůz
stali se spojenci i z nepřátel.
I začal tajně chystat výpravu,
ač nevěřil, že spatří její cíl;
když od Elwing k ní žádá svolení,
ta vidí v jeho plánech slabinu:
„Až překonáš ty vody zakleté,
čím chceš pak Valar získat pro svou věc?
Jen slova, hádám, stačit nebudou;
můj poklad snad je ale obměkčí.
Pojedu s tebou; nenamítej nic.
Chci po tvém boku stát až do konce –
buď zahyneme spolu na moři,
anebo dojdeme až před Valar.“

                        *

Už hotovil se skoro k vyplutí,
když po molu šel pozdě zvečera;
spatřil tam stát bosého cizince
a foukat na píšťalu z rákosu
tóny až překvapivě hluboké.
Tu teskná píseň náhle ustane:
„Zastav se chvíli, Eärendile.“

„Hledáš snad práci někde na lodi?
Nepopírám, že přišlo by mi vhod
mít na palubě o pár rukou víc;
neměl bych ale, čím ti zaplatit.“

Cizinec zurčivě se zasměje:
„Ach ne, mám práce víc než dostatek.
Hovořit s tebou se mi zachtělo;
vždyť s Manwëm nepohne snad vůbec nic.“

„Neseš mi vskutku čerstvou novinu,“
chechtá se Eärendil, „tak jen pojď –
budeme pít a žehrat na Valar,
dokud nám nezbude jen prázdný džbán.“

„A co si místo toho promluvit
o trase tvojí plavby k Amanu?“

Tu Eärendil si ho přeměří
pohledem podmračeně zkoumavým.
„Ty znáš snad cestu mezi ostrovy?
Pátral jsem po ní kdysi před lety
a nezjistil nic užitečného.“

„Znám nejen cestu,“ praví neznámý;
„dovedu tě i mlhou tiše skrýt
a proudem pronést mezi skalami.“

„Kdo jsi, že nabízíš mi zázraky,
jež dokázal by snad jen Ulmo sám?“

„Tak proč se ptáš, když zjevně víš, kdo jsem?
Zvaž ale rozhodnutí pečlivě;
na souši už tě chránit nemohu.
Ty břehy jsou ti zapovězené
a ani já ten zákaz nezruším.
A jestli se snad Manwë dovtípí,
že měls mou pomoc při tom podniku,
tím víc se proti tobě zatvrdí.“

„Kdy jsem se staral o nebezpečí?“
durdí se Eärendil. „Povídej,
čím chceš mě na té cestě pověřit.“

Tu Ulmo praví: „Ničím; proč bych měl?
Jen umožním ti, po čem toužíš sám;
vždyť záměr, jenž v tvém srdci vyklíčil,
mým přáním vyhovuje výtečně.“

Pak Eärendilovi požehná
a dá mu mapu moří zakletých,
však nabádá ho znovu k rozvaze
a před Manwëho hněvem varuje.
„Buď opatrný, Eärendile.
Rozmýšlej dobře, co chceš podstoupit.“

A s těmi slovy zmizí ve vlnách.

                        *

Loď bývala by brzy přistála
zas v Avallónë jako tolikrát,
však Eärendil zvolil jiný směr,
Tol Eressëu zdáli obeplul
a podle mapy mířil stále dál. 
Než vplul do moří začarovaných
a mezi jejich přísná skaliska,
tu hustá mlha padla dokola,
že ani vlastní ruce neviděl
na kormidelním kole spočívat.
A jako zdáli volá Erellont:
„Vždyť na hladinu nedohlédneme!
Měli bychom se vrátit raději,
než roztříštíme se tu na kusy.“

Však Eärendil nehodlá se vzdát
a kdyby chtěl snad, ani nemůže;
kýlu se pevně chopil mocný proud
a osudu ho nese rychle vstříc,
ať v bílých mlhách čeká cokoli.
„Skasejte plachtu,“ cedí přes zuby.
„Už není možné se teď obrátit.
Ať Ulmo ukáže, jak splní slib.“

„Kéž alespoň by lampa na přídi
dokázala tou mlhou proniknout,“
přeje si Aerandir toužebně.

A Elwing místo lodní lucerny
jim větším světlem běží posvítit,
pak ale místo toho vrhne se
přes borty kamsi do té běloty,
a kolem stěžně záře zakrouží
jak jasná, obrovitá světluška
nebo snad pták podivně zářivý 
a na průzkum se vydá kupředu;
občas se vrací, křikne tu a tam,
a tehdy Eärendil za rackem
vždy trochu pootočí kormidlo.
Až stejně náhle, jak je přikryla,
zas mlha vytratí se najednou;
loď sedí vprostřed volné hladiny,
tak klidné jako horské jezero,
jež třpytí se tu v záři sluneční;
a znovu pohled se jim naskytne
na skály špičaté a hrozivé,
jak vystupují z vody k obloze;
všechny však daleko jsou za zádí.

                        *

Zní vody šumění a racků křik
a voní mateřídouška a sůl
a fouká stále vánek chladivý,
jenž s pískem bělostným si pohrává,
a pažit na vrcholcích útesů
se štědře skvěje kvítky sedmikrás
a jemné plátky z růží šípkových
až k hladině se z výšin snášejí.
Tam stojí hrdé město královské;
a štíhlé bílé věže z opuky
vždy za svítání sluncem zrůžoví.
Se svahů shlíží klidně na záliv,
vyčkává, odkud lodě připlují
a zakotví tu v rušném přístavu –
droboučké čluny místních rybářů,
již přišli prodat ranní úlovek,
či džunky eressëjských kupčíků,
co plátno přivezli a zrcadla
a pestře malované nádobí,
anebo zdali z jihu Vanyar
dnes vyloží tu bedny koření,
zda ze severu kolem zrádných skal
připluje birlin lidu Nerdanel,
jenž přiveze nám umné nástroje
a flétny jemně vyřezávané,
ba možná dokonce tu přistane
jedna ze středozemských karavel,
a ač nebude nic mít na prodej,
přec milým shledáním nás potěší.

Kdo Alqualondë prvně spatří dnes,
ten pohled na veselý, čilý shon
a květy tulipánů za okny
a sladká hudba louten v ulicích
a na náměstích kašny zurčivé
a stánky, kolem kterých voní med
a do pohárů nalévá se čaj –
to všechno jeho oku zatají,
že celé město lehlo popelem,
když zrádně napadl je Fëanor.
Že místo světla Stromů měkkého
z temnoty vyšlehly tu plameny;
že uličkami v strouhách tekla krev
a tiše do písku se vpíjela;
že řinčela tu čepel o čepel
a rozléhal se vyděšený křik,
zmařeny byly četné životy
a zbylým uloupena obživa,
když všechny lodě útočník si vzal.
To připamatuje jen vzpomínka,
stojící v osiřelé zátoce,
kde kdysi žilo srdce přístavu,
dnes ale u mola se kolébá
jen jediná loď s přídí líbeznou,
jež na moře se nikdy nevydá.
Palubu z bílého má mramoru
a stejně tak i plachty svinuté,
a jejím nákladem, jenž nezná cíl,
jsou malované podobizny těch,
kdož zhynuli v tom krutém střetnutí.

                        *

Tu jednou v alqualondském přístavu
se z večerního šera vynoří
a kotvu vyhodí loď vrzavá;
je z dřeva bledého jak stará kost,
vysokou příď má v husí podobě
a potrhanou plachtu šedivou,
na stěžni pleská vlajka neznámá.
Namísto celé četné posádky
jen jeden muž z ní na břeh vystoupí:
hranatá brada, plece široké,
nos masitý a husté obočí;
má ošoupaný kabát z brokátu,
v uchu mu visí těžký zlatý kruh
a temný vrkoč šedí prokvétá.
Vyskočí z lodi, na nic nečeká,
ani se neohlédne na pomník
pobitých telerijských plavčíků,
jejichž krev jeho předci prolili,
jen zamračeně si to rázuje
z přístavu do města, pak za bránu,
a podpatky na cestě dlážděné
tak klapou, až se vrací ozvěna.
A za ním žena tiše pospíchá,
urputně drží se mu po boku
a jeho ruku sevře do dlaně;
sukně má mořskou vodou zmáčené,
však ramena jí halí teplý plášť,
hluboko plynou vlasy havraní,
tvář vrásčitá se přeci sličnou zdá,
jak by jí z očí hvězdy zářily,
a její krok je krokem tanečním.
Tak zamířili spolu do kopců
a ztratili se ve tmě soumraku,
a od té chvíle znovu na zemi,
ba ani na vodě už nespatřil
je nikdo nežli věrný Eönwë
a sami Valar, páni Západu.

                        *

Dosupěl Eärendil na Túnu
a u Manwëho žádá přijetí,
že prý mu nese naléhavou zvěst.

Leč Eönwë ho dovnitř nevpustí:
„Co pohledává poutník nezvaný
až v síních Valar, pánů vznešených,
a nadto o svátečním večeru?
Nikoho z oslav rušit nebudu,
tím méně samotného Manwëho.
Přijď ráno, pak snad tvoje slyšení
na vhodný brzký termín zařadím.“

S tím Eärendil smířit nechce se:
„Na otálení nezbývá nám čas.
Být-li to musí, počkám do zítřka,
však dlouhé týdny čekat nemohu.
 Pak hrozí totiž, že už nezbude,
o čem bych s Valar ještě hovořil,
že nebezpečí, jež se stahuje,
než vyslechnou mě, dávno zvítězí.“

„O jakém nebezpečí hovoříš?“
Eönwë ptá se podezíravě.
„Což stalo se snad něco nového,
čím by se měli znepokojovat?“

„Nového, to jsem přeci netvrdil,“
trpce se Eärendil ušklíbne,
„ach ne, nového neděje se nic.
To celé je už dosti stará věc,
ba věru, starší nežli matka má!
Jenomže, nesmlouvavý dveřníku,
celé ty stovky let se zhoršuje,
pomalu nejprv, potom rychleji
stahuje Melkor mračna nad zemí,
až celičkou ji hrozí pohltit.
Konečně jsme se všichni spojili,
kdo za mořem mu ještě čelíme,
však naše zbraně dávno nemají
temného vládce sílu zastavit.
Už brzy, brzy Melkor zadupe
poslední smutné jiskry odporu
a tmou zahalí celou Středozem.
Pak rozplyne se pro nás naděje
a důvod ještě prosit o pomoc.“

„Nemluvíš zrovna jako prosebník,“
Eönwë zamračí se káravě.
„Vždyť měl bys klečet s hlavou skloněnou,
svá slova opatrně zvažovat,
pokorně žádat Valar o milost.“

Prosebníkovi v očích zablýskne
a rozezleně hlas mu burácí:
„Nehledám milost, hledám spojence!
I sami Valar měli by se bát,
že jestli Melkor příliš zesílí,
přinese zkázu přes moře až sem.
Před Valar klidně třeba pokleknu,
jestli jen to je pohne k soucitu –
ty ale nejsi Vala, Eönwë.
Jen zařiď mi to jedno slyšení,
a nade všechno, zařiď mi je včas.
A ještě něco: pověz Manwëmu,
že mám pro něho něco hezkého.“

„Co hezkého by mohl Manwë chtít,
co měl by dostat právě od tebe?
Věř, Manwë nestará se o zlato
a pomíjivé světské poklady.“

Tu Elwing, dosud mlčky stojící,
vpřed vykročí a rozhrne svůj plášť;
kolem se jasné světlo rozlije,
jež hebkým stříbrem duši konejší,
hřejivým zlatem srdce pozvedá
a měkkou září vzbouzí naději.
Eönwë couvne v němém úžasu.

Do ticha Elwing klidně promlouvá:
„Co může choť můj Valar nabídnout,
že oči nade všechny vznešené
spočinou na tom se zalíbením?
Jen tohle, malou cetku blyštivou.
Nuž, jestli o ni Manwë nestojí,
snad bude ji chtít získat Yavanna –
má, myslím, trochu slabost pro stromy.
Anebo Aulë mohl by se ptát,
kdo vytepal ten řetěz ze zlata
a jak se daří jeho národu.
Či ozdobit svou šíji zatouží
kamennou hvězdou Varda Elbereth.
Nebo snad, doufám, Ulmo bude dbát
víc o bezpečí četných ostrovů,
rozsetých různě všude po mořích.
Snad podpoří nás Vairë Tkadlena,
jež vidí, co je nevyhnutelné
a kam se vinou nitě osudu.
Snad rozpustilá Vána přehlédne,
že nedržíme přesně protokol,
a nepožene nás hned ze dveří.
Snad vzpomene si ještě Oromë,
že na východě našel přátele;
snad hřmotný Tulkas podá ochotně
pomocnou ruku lidem smrtelným.
Snad Nessa učiní svět šťastnějším
pro děti dosud nenarozené;
snad Estë daruje nám naději.
A jestli selže všechno ostatní,
ať zapláče pak pro nás Nienna
a ponechá si tichou památku.
Pojď, choti milý, marníme tu čas,
a ten, jaks řekl, je nám nejdražší –
raději navštívíme Lórien,
vždyť Irmo nejspíš z Valar přijme nás
na přímluvu prabáby Melian.
A Náma měli bychom varovat,
že brzy bude nával v Mandosu,
ať přijde z hořké bitvy vítězné,
anebo z ještě trpčí porážky.
Žij blaze, Eönwë! Buď s Eruem.“

A Elwing otočí se na patě
a obrací se k cestě zpáteční;
Eärendila táhne za sebou.

Tu Eönwë jak ze sna procitl,
když jasnou zář vzácného kamene
zahalil závoj černých kadeří.
„Pro světlo Stromů, to je silmaril!
Ach, počkej, Elwing, nechoď, prosím, stůj!
I ty se zastav, Eärendile,
a přijmi omluvu mou upřímnou.
Při Ilúvatarově nápěvu,
hned zítra budou Valar zasedat
a všechno, co chceš říci, uslyší.
Dnes ale skutečně se nehodí
oslavy rušit věcí závažnou,
vždyť uctíváme právě vzpomínku
na Laurelin a na Telperion,
na vyzvednutí loďky sluneční
a na vyplutí člunu Měsíce.
Však jestli chcete se snad připojit,
tedy jen pojďte, zvu vás srdečně.“

„Na veselení nemám náladu,“
odmítne Eärendil pozvání,
„pokud se neurazíš, Eönwë,
raději odpočinku přednost dám,
leda by Elwing jinak přála si.“

I Elwing ale hlavou zavrtí:
„Ne, bude lépe, když si silmaril
nebude zatím kdekdo prohlížet,
než předstoupíme zítra před Valar.
Pojďme se tiše od všech odloučit,
ustlat si pod něžnými hvězdami
a do rána jen spokojeně spát.“

„Tak,“ krčí Eärendil rameny,
„Eönwë, slyšels; nuže, dobrou noc.“

A odešli si s Elwing vyhledat
poklidné lůžko vřesem vonící,
kde leželi si spolu po boku
a naslouchali písni slavíků,
a jeden ani druhý nevěděl,
že je té noci navždy naposled,
co obejmout se mohou ve spaní.

                        *

Ač zahalen je mlhou Ulmovou
všem nenechavým očím z údolí,
na plochém vršku Taniquetilu
Manwëho vítr zčerstva povívá.
Tu Yavannina tráva šustící
Aulëho skálu místy odkryje.
Pod volnou klenbou nebes Vardiných
tyčí se patnáct trůnů zdobených
sevřených v mlčenlivém půlkruhu.
Sem chodí rada Valar rokovat.
Hned zkraje nepokojně vrtívá
se Vána v nekončícím rozpuku,
již neopouští nikdy zvědavost
a její srdce nezná únavu;
po jejím boku drahý Oromë,
potulný pěvec, básník, vypravěč,
nejhlubší přítel lidu elfího,
si protahuje nohy znavené.
Za ním pak matka stromů Yavanna
naslouchá vážně, čelo věnčené
má květy chrp a hrozny jeřabin,
občas se láskyplně otočí
na muže, který sedí vedle ní
a s mocným kladivem si pohrává –
valarský kovář Aulë, tvůrce hor
a otec trpaslíků podzemních.
Další má v řadě místo Nienna,
ta přelaskavá paní truchlení,
jež veškerý žal světa přebírá
a vzpomíná na krásu ztracenou.
Tou nejsličnější mezi Valier
je Varda Elentári, paní hvězd;
to ona našim očím přináší
zářivé světlo, hebké, útěšné;
pod klenbou její modré oblohy
své říši vládne Manwë, větrů pán,
jak orkán dovede být strašlivý
i slitovný jak vánek nejtišší.
Osmý trůn stojí prázdný – Melkorův.
Tkadlena Vairë, paní osudu,
přísně a nesmlouvavě pohlíží
na propletená vlákna příběhů
všech obyvatel Ardy celičké;
choť její ale, Námo z Mandosu,
pro každou duši slitování má,
jež přichází do jeho království
vyléčit těžké strázně života.
A vedle něho Irmo, vládce snů,
s pohledem dodaleka upřeným,
jako by jeho duch se procházel
v rozkvetlých lórienských zahradách;
s ním usměvavá Estë sedává
a zdá se skromnou v šatu prostičkém,
však její srdce kypí bohatstvím,
jež štědře rozdává nám, nadějí.
Bos bývá Ulmo, ať jde kamkoli,
a dlouho mlčívá, než promluví,
hovoří rozvážně a ve sporech
je nestranný jak mořská hlubina.
Nakonec Tulkas s hlasem divokým,
jenž oblíbil si Druhorozené,
jeho smích halasný i lítý hněv
se vždy až do údolí rozléhá;
a láskyplná Nessa mateřská,
půvabná v plné, sladké zralosti,
vždy připravená chránit bezbranné
a vlídným slovem dobře poradit.
Tak zasedají Valar pospolu,
tak rokují o světa osudech,
tak radí se, co třeba učinit
a jaké velké věci vykonat,
a tak také i soudí viníky.

                        *

Sotva se ranní slunce rozbřesklo
a pozlatilo kámen ostrohu,
sotva se rosa v listech ostřice
zaleskla stříbrem a začala schnout,
sotva se hvězdy s nebes ztratily
a teplý vítr zavál od moře,
sešli se Valar spolu k jednání
a pokynuli, aby Eönwë
dychtivé žadatele předvolal.

První se slova jako obvykle
ujímá Manwë, vítá příchozí:
„Jen předstupte před radu valarskou,
Eärendile, synu Tuorův,
a Elwing, dcero Diorova, též.
Však vysvětlete napřed laskavě,
jaké si právo osobujete
do zemí zakázaných proniknout.
Mladší děti Ilúvatarovy
pozvány nejsou s námi přebývat.“

„Vždyť nechystáme se tu usadit,“
zakoulí Eärendil očima,
„jen pohovořit potřebujeme
si s vámi o problému nezměrném,
jenž sužuje dnes celou Středozem.
Jakmile skončí tohle jednání,
hned odplujeme nazpět na východ,
bránit svůj domov, snad v něm dál i žít.“

„To není důvod ani omluva,“
poví mu Vairë s přísným pohledem.
„Ani jen pro chvilkovou návštěvu
otevřen není lidem Valinor.“

„A pokud člověk musí zoufale
s Valar se setkat, přednést prosbu svou
ve jménu Eldar, Naugrim, Atani –
jak nalezne vás, jestli nesmí sem?“

„Nemá nás hledat,“ Manwë poradí.

Zlostně se Eärendil naježí
a cosi chystá se mu odseknout,
dřív ale Nessa ruku pozvedne.
„Jen zadrž, Manwë, počkej okamžik,
a vyjasni mi svoje tvrzení,
že Eärendil k lidem náleží.
Není snad Tuorovým dítětem
o nic víc, nežli syn je Idrilin.“

„Moje řeč, Nesso,“ Námo přisvědčí,
„sám nevěděl bych, zda ho v Mandosu
do síní uvést elfům určených,
či poslat za svět jako člověka.“

„No dobrá,“ kývne Manwë, „připusťme,
že Eärendil může být i elf.
Není však elf i člověk zároveň –
nemůže vstoupit k tobě do síní
a přitom k Eruovi odejít.
Nakonec musíš tedy rozhodnout.
Jak vyřešil bys tuhle otázku?“

„Jen jeden způsob,“ praví Námo, „znám.
Musel bych ptát se jeho samého.“

„Jeho se ptát?“ Manwë se podiví.
„Co na to povíš, Eärendile?
K jakému plemeni chceš náležet?
Která smrt je tvé duši souzena,
až jednou její chvíle nastane?“

Však Eärendil se jen navzteká.
„Záleží na tom? O svém původu
jsem se sem dohadovat nepřišel!
Až zemřu, ať si Námo Mandoský
naloží se mnou, jak jen bude chtít,
o to se ani trochu nestarám.
Teď konečně se vraťme k tématu –
či spíš je zmiňme vůbec poprvé!“

„Vlastně ne,“ praví smutně Nienna,
„máš pravdu, stěží na tom záleží,
kým jsi nebo kým být se prohlásíš:
po otci člověk, Noldo po matce.
Tak jako tak pro tebe Valinor
zůstává zemí zapovězenou.
Tys nikdy neměl před námi tu stát.“

„Mám rozumět snad, Valar vznešení,“
málem si Eärendil odplivne,
„že odmítáte mě jen vyslechnout?
Než byste dovolili promluvit
někomu, kdo nemá tu správnou krev,
necháte padnout celou Středozem
a na ní všechno mladší plemeno,
jež nesmí u vás hledat ochranu,
zahynout nebo krutě zotročit?“

A Manwë zostra kývne. „Přesně tak;
namluvils, myslím, toho už až dost,
a není přeci naším posláním
poslouchat nehorázné drzosti.
Buď spolkni svoji zpupnost, nebo mlč!
A důsledky jen sobě přičítej.“

Tu Eärendilovi položí
na paži Elwing něžnou ruku svou
a zadrží ho v dalším výbuchu.
„Odpusťte, prosím, mému milému
horlivost zbrklou, Valar velicí.
Tak mučivá ho jímá obava
o osud lidí ve Středozemi,
o osud elfů, kteří nesmějí
či nestačí na západ uprchnout,
o osud trpaslíků veselých –
že na zdvořilost ani nemyslí.
A nechcete-li jeho vyslyšet,
tedy vás žádám, nechte mluvit mne!
Mám plné právo do Amanu plout.
Jsem totiž elfka z rodu Telerů,
jako můj drahý otec Dior byl,
jako má bába, sličná Lúthien
a jako Elwë Thingol, praděd můj,
bratr Olwëho Alqualondského.
Mám plné právo stanout před vámi.“

„Neříkáš pravdu,“ Irmo podotkne,
„Lúthien Tinúviel zvolila,
že chce být počítána k Atanům,
a bylo jí to přání splněno.
Proto pak také Dior, otec tvůj,
jakožto syn dvou lidských rodičů
byl jasně za člověka pokládán
a k Eruovi cestu nastoupil.
To však nic podstatného nemění.“

„Zůstávám stále dcerou matky své,“
naváže Elwing bez zaváhání,
„Nimloth, jež jiné předky neměla
než Lalitha a Taiwë, oba Telery
patřící k lidu krále Elwëho,
zrozené u vod cuiviénenských.
K jejímu rodu nejspíš náležím
v životě a potom i ve smrti.
Snad platí dosud pro mne pozvání,
jež přinesl jim tehdy Oromë.“
A Irmo kývne na ni pochvalně.

„Pozvání nepozbylo platnosti,“
potvrdí Oromë, však Varda dí:

„Přesto jsi porušila zákony.
Kdo prvně do Amanu připlouvá,
ten na Tol Eressëi vylodit
se musí, a před cestou k pevnině
přihlásit žádost o povolení.
Tys ale, Elwing, spolu s chotěm svým,
jenž vůbec není vítán v Amanu,
se schválně v hustých mlhách skrývala,
abyste ostrovu se vyhnuli.“

Tu Vána ve svém křesle nadskočí
a škaredí se netrpělivě.
„Tolik to vadí? Na Eressëi
čeká se roky na rozhodnutí!
Copak jsem slyšela z nás jediná,
že Eärendil s Elwing žádají,
abychom vyslechli je ve věci,
jež nesnese tak dlouhé odklady?
A že nepřišli žádat za sebe,
že žádají za celou Středozem
a všechny národy, co žijí tam?
Nechej je mluvit, Manwë. Oba dva.
A zbytečně už schůzi nezdržuj.“

Hned Irmo hbitě Vánu podpoří:
„Nechej je mluvit. Nežeň pýchou svou
celý svět do velkého neštěstí.“

A Ulmo nezůstává pozadu:
„Nechej je mluvit. Jen je vyslechni,
a jestli musíš, suď je později.“

Oromë zamyšleně přikývne.
„Nechej je mluvit. Jejich poselství
má větší cenu nežli poslové.“

I Estë připojí svůj jasný hlas:
„Nechej je mluvit. Nedus naději,
než vyklíčit by mohla v temnotách.“

Tesklivě, tiše praví Nienna:
„Nechej je mluvit. Nepřivolávej
slzy a žal, kde nemusely být.“

To Tulkas málem by ji překřičel:
„Nechej je mluvit. Teď snad nebudeš
lhostejně Mladší děti přehlížet.“

Přidá se Aulë s čelem chmuřivým:
„Nechej je mluvit. Pro můj malý lid,
jenž také nesmí přijít na západ.“

„A pro můj velký, krásné Onodrim.
Nechej je mluvit,“ praví Yavanna.

Ba dokonce se Vairë připojí:
„Nechej je mluvit. Je to nezbytné.“

„Tak budiž,“ Manwë ruce pozvedne.
„Kolik vás oroduje? Devět už?
Nechám je mluvit; oba. Myslím však,
že začnete svých přímluv litovat,
jakmile Eärendil otevře
znovu svá ústa nevymáchaná.“

Dotčeně Eärendil zabručí:
„Ve slaných vodách moří leckterých
má ústa tolikrát se máchala,
že z vašich jedině ta Ulmova
jim vymáchaností se rovnají.“
A Vána zahihňá se vesele
a povzbudivě žertu zatleská.

Manwë se ani trochu nebaví.
„Nechám tě mluvit, Eärendile.
Neřekl jsem, že tvoje přestupky
přehlédnu a že ujdeš bez trestu;
jen prozatím je stranou odložím.
Nechám tě mluvit. Ještě předtím však –
položil jsem ti prve otázku,
a chci konečně slyšet odpověď.“

„Zda mám být elfem nebo člověkem?
Nesejde na tom. Elwing zvolila,
že má být elfkou; ať i já jsem elf.
Tak, vyřízeno? Teď mě poslouchej.“

                        *

Přejede Valar vážným pohledem.

„Snad nesedíte líně v Amanu
k ostatním krajům světa lhostejní,
snad neschováváte se bázlivě
za hradbou neprostupných ostrovů,
abyste z toho, co je za nimi,
nic neviděli, neslyšeli zvěst.
Snad všimli jste si, kolik připlouvá
z východu lodí na Eressëu;
snad pověděli vám ti poutníci,
od jakých nebezpečí prchají
a jaká bolest už je postihla.
A to jsou dosud jen ti šťastnější:
musejí praskat brány Mandosu.
Snad víte tedy v hrubých obrysech,
jaká je situace za mořem.
Že Melkor sílí, že už každým dnem
dobývá další nová území,
že padly všechny velké pevnosti,
stavěné po tisíce dlouhých let –
Nargothrond, Brithombar a Eglarest,
Menegroth, Ephel Brandir, Gondolin.
Že v každé bitvě více ztrácíme
než nepříteli zasadíme škod,
ať na životech nebo na věcech.
Elf stojí bok po boku s člověkem;
jdou stranou spory s Naugrim ze slují;
synové otců znepřátelených
dnes záda chrání jeden druhému.
Každý, kdo není ve Středozemi
otrok či přívrženec Melkorův,
snaží se ze všech sil ho zastavit
anebo v beznaději utíká.
Nic z toho ale stačit nemůže.
Snad příliš pozdě jsme se spojili;
snad nikdy bychom neměli dost sil.
Vždyť je to Vala, moc má ohromnou,
a za ten čas, co sídlí v Angbandu,
dobře ji strategicky využil
a zesílil tak mnohonásobně.
Jisté je, že se neudržíme –
a že bychom snad osvobodili
ty, kteří trpí v jeho žalářích,
na to se dávno nedá pomýšlet.
Středozem padne, a už zakrátko,
leda by zvenčí přišly posily,
větší než vojsko, které zbývá nám.
A není jiné místo na světě,
kde hledat dost silného spojence,
než právě tady – ve Valinoru.
Proto jsem přišel, Valar, žádat vás,
abyste propůjčili svoji moc,
pomohli porazit ten temný stín,
jenž rozpíná se nad Středozemí
a většinu už drží ve spárech.
Nesejde-li vám na ní, uvažte:
Až Melkor přisvojí si Středozem
a svými stvůrami ji zaplní,
kdo se mu postaví, ty pobije,
kdo ne, ty bude mučit v otroctví,
myslíte, že se potom zastaví?
Že spokojí se se světadílem,
když uvidí, že na dosah má svět?
Když necháte ho získat Středozem,
budete dříve nebo později
s ním válčit o svá sídla v Amanu –
nejen o Alqualondë, Tirion
a další elfská města v okolí,
nýbrž i o své vlastní domovy,
o vzdušný palác v horách pelórských
a korálové síně pod mořem,
rozkvetlý divukrásný Lórien,
ba hádám, nakonec i o Mandos.
Není se lépe postavit mu dřív?
Už dlouho přihlížíte nečinně,
zatímco Melkor stvůry vytváří
a sklízí plody práce otroků,
to ale vítězství vám nezíská,
jen jemu dáváte čas posílit.
Radím vám i vás prosím zároveň:
Přestaňte se už od nás odvracet,
připojte v boji proti temnotě
své síly k chabým silám našich vojsk.
Společně porazme tak Melkora,
od stínu osvoboďme Středozem,
a odvrátíme hrozbu pro Aman.
Přiznávám, je to troufalost, vždyť vím,
že nejsme pro vás velkým spojencem;
stěží kdy stejně oplatíme vám.
Sám nemám vůbec, čím se odvděčit –
mým majetkem a panstvím jediným
je malý, otřískaný Vingilot;
však Elwing může cosi nabídnout.“

„Tak je,“ potvrdí Elwing s úsměvem
a s ramen nechá k zemi spadnout plášť;
na jejím srdci září silmaril,
že zastínil i slunce polední
a sami Valar zadrželi dech.
„Jen jeden ze tří,“ řekne; „zbylé dva
má dosud Melkor ve svém držení.
Tohle je cena, kterou splatíme,
jestli ho pomůžete porazit:
silmaril a s ním celý Nauglamír.“

                        *

Na pár chvil vůkol ticho zavládlo,
znělo jen v trávě větru šumění,
když každý Vala vážil myšlenky.
Konečně Varda první promluví:
„Nabízíš snadno, co ti nepatří.
Odevzdej kámen, komu náleží;
pak posoudíme tvoji odměnu.“

„Vrátit jej synům Fëanorovým?“
táže se Eärendil nejistě.
„Takový cíl bych od vás nečekal,
však jestli chcete, tak jej splníme.“

„O Fëanorovcích řeč nebyla,“
Aulë se zamračí, „vždyť silmaril
je plodem Yavannina umění
a jeho světlo dílem Vardiným.“

„Je dílem rukou Fëanorových,“
dí Eärendil, „dnes však náleží
po právu Berenově dědičce,
když byl to její děd, kdo vysekl
drahokam z Melkorovy koruny.“

Leč Manwë nesouhlasně odvětí:
„Když lupič vezme kořist zloději
a hraničář obere lupiče,
tím ani lupič, ani hraničář
nestal se právoplatným vlastníkem.
Když potom vlastník žádá vrácení
a hraničář mu poklad nevydá,
sám není víc než mrzkým zlodějem.“

„Fëanor bezectný byl, krutý vrah
a podlý zrádce vlastních příbuzných,
uloupil lodí celou flotilu
a zapříčinil nespočetný žal –
však silmarily nevzal nikomu,
ty stvořil sám, jen prací rukou svých;
ani z Dvou stromů neukradl nic,
vzal si jen světlo, jež z nich zářilo.
Může být sporný nárok Berenův;
tvůj se však nezakládá na ničem:
zatímco on šel do Thangorodrim
a s Melkorem tam svedl těžký boj,
tys nikdy ani prstem nepohnul,
a ani dřív ti kámen nepatřil.“

A Yavanna se hněvat začíná:
„Nabývám dojmu, Eärendile,
že příliš dychtíš po silmarilu,
než aby ses s ním vůbec rozloučil.“

Tu Eärendil zrudne ve tváři:
„Že po něm dychtím? Tenhle lesklý šmuk
mi přinesl jen bolest, stesk a žal!
Vždyť stál mě dětství obou synů mých;
neviděl jsem je dlouhých třicet let,
než Maglor na příměří přistoupil
a konečně jim vrátil svobodu.
Zbavím se silmarilu ještě rád;
však vědom si, jak cenná je to věc,
nehodlám se jej zbavit lacino.
Když porazíte s námi Melkora,
pak bude váš, na to vám přísahám.“

Tu Vairë pohlédne mu do očí:
„Stejný slib už jsi, myslím, jednou dal.“

To Eärendil ani nepopře:
„Dal, jenže svoji stranu dohody
Fëanorovci splnit nesvedli,
a tudíž vázán se jím necítím.
Jestli jsem na to hrdý? Vůbec ne;
přál bych si moci jednat čestněji
než jako pašerák, co prodává
své zboží za nejvyšší nabídku –
však moje čest a hrdost neváží
nic vedle tisícovek životů.“

„Doznáváš nečestnost, a vzápětí
se na tvé slovo máme spoléhat?“
zní Ulmo hlasem rozbouřených vln.
„Dovedeš věru vzbudit důvěru!
Dost toho hraní. Dej nám silmaril;
pak poradíme se, co s Melkorem.“

„Když dám vám nyní silmaril, co pak
vás přiměje nám pomoc poskytnout?“

„My nejsme pašeráci jako ty!“
hřmí Manwë jako oblak bouřkový.
„Nehandlujeme někde na trhu!
Jsme Valar! Ty nám vydáš silmaril
a žádné podmínky klást nebudeš!“

                        *

„To stačí!“ okřikne ho Oromë.
„Taková hádka nikam nevede
a ke všemu je zcela zbytečná.
Raději vyjevme teď každý z nás,
co o vznesené prosbě soudíme.
Sám přiznám, že jsem trochu na vahách,
ne proto, že bych nechtěl pomoci,
leč vyšleme-li vojska přes moře,
pak naši elfi budou umírat
a žádné z hradeb, jež jsme vztyčili,
ať chrání před Melkorem Valinor,
jim na východě neposkytnou štít.“

„No samozřejmě, to jsi celý ty,“
zaprská Tulkas všecek znechucen,
„elfové ať se skrčí v bezpečí,
a lidi bez milosti v temnotách
necháme Melkorovi napospas.
Což oni v bitvách neumírají?
Rozhodně říkám: Braňme Středozem!
A chce-li Eärendil podvádět,
vypořádáme se s ním později:
však nemá, kam by z Ardy utekl,
když jednou prohlásil se za elfa.“

„Proč myslíš, že by měl chtít podvádět?“
nakrčí Vána nosík pihatý.
„Jen proto, že nám nedůvěřuje?
Nedivím se mu; jak s ním mluvíte –
ty nejvíc, Manwë – to je ohavnost.
Jen klacky házíte mu pod nohy,
než vůbec dostane se ke slovu,
pak sápete se po silmarilu,
silou a hrozbami jej uchvátit.
A přitom jeho prosbu odmítnout
nemůže nikdo s trochou soucitu.
Mně nemusíš nabízet úplatu,
Eärendile. Braňme Středozem!“

„Nabízet nemusí-li, nedá nic,“
bručivě Aulë Vánu poučí.
„A já bych rád, aby nám kámen dal.
Svým dětem neupírám záchranu,
chvíli však vydrží, jsou odolné.
A samy budou se mnou souhlasit,
že velký poklad jako silmaril
či Nauglamír, do nějž je zasazen,
stojí i za krvavé oběti.
Obranu Středozemě podpořím –
jakmile ovšem vydáš silmaril.“

„Rozumná řeč,“ chválí ho Yavanna.
„Bylo by dozajista bláznovství
nechat si příležitost proklouznout,
a když i Eärendil s výsměchem
sám lehce váží svoji vlastní čest,
musíme žádat pevnou záruku.
Ať tedy nejprv vydá silmaril –
pak pojďme Středozemi na pomoc.“

„Ať hlavně nejprv vydá silmaril,“
povzdechne Nienna, „a mezitím
dál zuří boje ve Středozemi,
hroutí se města, hoří osady,
stvůry se prohánějí po lesích,
pole jsou podupána armádou,
duše i těla zbraně mrzačí
a smrti propadají životy.
Pojďme jim na pomoc, ať silmaril
nám Eärendil chce či nechce dát.
Je cena, za kterou už nestojí.“

„Životy nejsou nikdy ztracené,“
odvětí Námo, „duše zemřelých
se přicházejí ke mně vyléčit
nebo se odeberou blaženě
přebývat navždy s Ilúvatarem.
Jen ti, kdo zatím živi zůstanou,
pro odloučení slzy prolijí.
Nevidím tolik důvod ke spěchu,
abychom neměli čas přesvědčit
Eärendila vydat silmaril.“

„Prozatím,“ praví Vairë; „pravda je,
že Eärendil správně odhadl,
kam vedou Melkorova vítězství.
Ač v okamžení se to nestane –
na chvíli, dobude-li Středozem,
pak soustředí se na opevnění,
sháňku a vyzbrojení nových vojsk;
nakonec na Valinor vytáhne.
Jistě mu dokážeme vzdorovat,
však konečného zúčtování s ním
dosáhnout bude velmi obtížné.
Zatím však, ještě chvíli, máme čas;
a Eärendilovi nezbývá.
Snad povzbudí nás vhodným způsobem
na cestu bez odkladů vyrazit.“

„A bez odkladů neznamená hned,“
Varda ji zamyšleně doplní.
„Potrvá týdny, snad i měsíce,
než shromáždíme vojsko k vyplutí.
Měl by nás tedy rychle povzbudit,
ať rozjedou se s výzvou poslové.“

„A pak že nejsme žádní trhovci,“
 Estë se rozhořčeně zamračí,
„jak handrkujeme se, kupčíme,
jak dovedeme smlouvat o cenu!
Copak je život zboží na prodej?
Svoboda, štěstí, mír a naděje?
Vyrazme Středozemi na pomoc,
vraťme jim, co jim Melkor upírá,
a pak žádejme Eärendila,
ať z vlastní vůle dá nám silmaril.“

„Jako vždy s Estë zcela souhlasím,“
odtrhne Irmo pohled od dálav,
„snad nemusel bys, Námo, v Mandosu
pak léčit tolik těžkých ran,
kdybys je zasadit dřív nenechal.
Nečiní Melkor ve Středozemi
jen smrt; už řekla ti to Nienna.
Především ničí totiž život sám,
den za dnem utrpení rozsévá,
jak odpůrcům svým, tak svým otrokům,
rány, jež sice nezabíjejí,
však právě o to bolí přeci víc,
že nepřichází konec za chvíli.
A tyhle rány nevyléčíme,
ani když porazíme Melkora,
tak nestavme se k nim tak lhostejně
a pojďme ihned bránit Středozem.“

„Rozumím, Irmo, vašim obavám,“
přikývne Manwë, „nezdá se mi však
patřičné odměňovat pyšný vzdor
a hloupé sváry do posledních chvil;
vždyť je to teprve jen krátký čas,
co svářili se dnešní spojenci
ve válkách o nic méně krvavých
než Melkorových armád útoky.
Chci věřit, že už došli k poznání,
jak zlé jsou cesty, po nichž kráčeli,
a žádám proto Eärendila,
ať podá důkaz svojí pokory
a neprodleně vydá silmaril.“

„Zdá se mi, Manwë, že tě pověřil
sám Ilúvatar, ať mu vychováš
ty jeho milé děti nezbedné,“
dí Nessa s potutelným úsměvem.
„Tak se však nerozumnost netrestá!“
a náhle děsivý je její hlas.
„Když dítě v ohrožení upadne,
pak nejdřív od něj hrozbu odvrátíš;
až později je můžeš vyplísnit,
když bezpečně je držíš v náruči.
Teď chránit děti chvíle nastala,
ať neposlušné jsou a zlobivé;
na přísnost bude ještě času dost.“

Tu Valar obrátí se k Ulmovi,
jenž dosud nepromluvil poslední.
„Můj názor všichni dávno znáte už;
kolikrát jsem vás žádal o totéž?
Zůstává stejné moje mínění,
jak bylo při minulé poradě,
i při té před ní, a té ještě dřív…
Chci Melkora co nejdřív zastavit
a vypráskat ho z Ardy nadobro.
Nechci se hádat o kus kamene
a přitom zdržovat cíl skutečný;
a také věřím, Eärendile,
že slovo jednou dané dodržíš –
jsi čestnější, než sám se sobě zdáš.“

„Ty věříš? Já bych příliš nevěřil,“
opáčí Oromë, „a řekl bych,
že mnoho elfů s námi nepůjde,
když doslechnou se, že vnuk Turgonův
nabízel, že nám vrátí silmaril,
pro který Noldor tolik běsnili,
a my si jej od něho nevzali.“

                        *

Tak vyslovili Valar úradky:
sedm jich chtělo prosbě vyhovět
a sedm silmaril dřív žádalo.
To nahněvalo Eärendila:
„Vy mému slovu věřit nechcete
a já vám musím věřit bez výhrad?
Vždyť je to tak, jak Tulkas povídal:
kdybych se vás snad podvést pokoušel,
vám stačí silou na mne udeřit;
kdybyste ale chtěli lhát vy mně,
mně žádné dovolání nezbývá.“

Elwing ho ale chytí za ruku
a naléhavě k sobě otočí.
„To riziko je nutno podstoupit,
vždyť jinak nakonec nám odmítnou.
Odvahu ještě chvíli, milý můj –
já věřím pevně, že jsme uspěli.“
Pak odepne si s šíje Nauglamír
a svému choti spustí do dlaně;
když jeho prsty sevřou silmaril,
jako by oblak zastřel oblohu,
ač dosud slunce stálo vysoko.

„Jak soudíš,“ Eärendil přikývne;
„nakonec, vždyť je přeci tvůj.“

A třemi kroky stojí před Manwëm
a Nauglamír mu hodí do klína.
„Silmaril žádáš, Manwë Súlimo?
Tolikou krví kámen zbrocený?
Tady jej máš – a doufám ze srdce,
že tu věc prokletou už nespatřím!“

                        *

„Ale to víš, že spatříš silmaril,
Eärendile,“ Varda odvětí,
prohlížejíc si klenot pozorně,
jak leží jí a svítí na dlani.
„Budeš jej vídat znovu každou noc.
Máme-li jeden, je pro jeho zář
jediné možné vhodné užití:
po nebi musí putovat a plout,
ta nejjasnější mezi hvězdami;
kdykoli zvedneš oči k obloze,
až budeš hledat cestu po mořích,
pokaždé jej tam někde uhlídáš.
Zbývá jen jedno – nalézt pro něj člun,
jenž poveze jej proudy vzdušnými.“

„O vhodné lodi něco věděl bych,“
upírá Manwë pohled významný,
až Eärendil se ho poleká.

„Ach ne – ty mi chceš sebrat Vingilot?“

Pomalu Manwë hlavou zavrtí.
„Vingilot vzít ti, Eärendile?
Nic takového; právě naopak,
nechám jej navždy pod tvým velením.
Dosud jsme ale nehovořili
o přestupcích a proviněních tvých;
vždyť Noldor z rodu těch, kdo odešli,
když vzepřeli se spravedlnosti,
se do Amanu vracet nesmějí.“

„Jsem souzen za to, co jsem nespáchal –
a na rozdíl od těch, kdo spáchali,
nemohu vinu ani odčinit?“

„Můžeš, vždyť to ti právě nabízím.
Vyslechni nyní, co ti ukládám:
Svévolně opustil jsi Středozem;
už nikdy se tam nazpět nevrátíš.
Do Valinoru neměls právo plout;
teď musíš tedy opustit i ten.
Přebývat budeš v mořích západních
a se soumrakem večer vyplouvat,
putovat budeš s proudem větrným
a k východu povezeš silmaril
zazářit jasně nad Středozemí;
domů zas za úsvitu připluješ.“

„A posádka? Z nich nikdo, pokud vím,
snad není Noldo; potrestáš i je?
A jestli ne, kdo se mnou sloužit má?
Vingilot potřebuje veslaře,
nemá-li při přistání ztroskotat.“

„Posádku, tu ti snadno vyberu;
vždyť mnozí z lidu Finarfinova
nevykonali dosud pokání
za alqualondské krveprolití
a touží konečně je vykonat.“

„A já?“ táže se Elwing s obavou.
„Dovolíš, Manwë, ať smím provázet
Eärendila v jeho vyhnanství?“

„Ty, Elwing, nejsi za nic trestaná;
promíjím tvoje drobné prohřešky.
Smíš jít, kam jít se sama rozhodneš –
jdi tedy, chceš-li, s Eärendilem.
Někdo by měl pro něho zažehnout
v majáku nad domovským přístavem
lucernu, jež ho správně povede.“

„Tak počkej, Manwë,“ Ulmo zahučí,
„nepřeháníš to trochu, přeci jen?
Snad Eärendil zasluhuje trest –
chceš mu však uložit trest bez konce?“

Manwë však oblomit se nenechá,
ani když mezi Valar někteří
horují přímo pro odpuštění;
a spor se mezi nimi rozhořel,
až varuje pak tiše Nienna,
že nesmějí se hlavně znesvářit,
jinak je v ohrožení Středozem
a rozhodnutí jít jí na pomoc;
ať tedy podvolí se Manwëmu.

„Není to spravedlivý rozsudek,“
mračí se Eärendil, „dobrá však.
Přijímám, Manwë, cos mi uložil.
Ač zírat na silmaril zlé je dost,
od tebe čekal jsem i horší trest.
Jen jedné věci ještě lituji:
že zachránit jsem toužil Středozem
a nebudu té bitvy účasten.“

„Potřebujeme v boji každou zbraň
a každou paži, jež ji udrží –
i Melkor všechny síly povolá
a proti jeho drakům ve vzduchu
byla by škoda nemít záštitu.
Bitvy se rozhodně smíš účastnit;
tak jako každý, kdo se přihlásí.“

Je u konce soud Eärendilův;
tu Ulmo vlídně k němu přistoupí:
„Tak pojď; musíš se vydat na cestu.
Je třeba Aman z jihu obeplout,
abys byl na svém místě připraven,
až přijde chvíle dát ti znamení.“

                        *

Vytáhlo velké vojsko na východ
a v jeho čele Valar samotní:
Žene se Manwë větru na křídlech
a za ním orlů hejna nesčetná;
snad každá loď z celého Amanu
v Ulmově flotě plachty nadouvá.
Kde byla helcaraxská úžina,
tam Aulë výš vyzvedl mořské dno
a po tom pásu země s huorny
sveřepě pochoduje Yavanna
a Tulkas vede mocné medvědy.
Strašlivá je teď Nessa ve zbroji,
již následují šiky pěchoty;
zlověstně létá písek od kopyt,
když s jízdou kolem kluše Oromë;
za Aulëm v dlouhých řadách hrkají
ohromné trebušety, balisty,
katapulty a vozy válečné;
za Vánou kráčí lučištníků voj.
Tisíce ze všech koutů Amanu
ochotně vyslyšely volání:
Ingwë má srdce plné soucitu
a důvěřuje Valar bezmezně;
Finarfin přímo dychtí podpořit
ty, které zradil kdysi Fëanor;
Olwë zas postavil se za Elwing,
pro její syny míří do boje
a pro lid svého bratra Elwëho;
ba dokonce i z mrtvých v Mandosu
někteří hlásili se Námovi.
Jako by ani nikdy nebylo
hrozného elfů elfy vraždění,
jdou všichni vedle sebe pospolu,
dvojhlasně zpívajíce do kroku,
jak Irmo s Estë nápěv začali.
Docela vpředu, nejvýš nad tím vším,
pak na obloze září silmaril
a jako maják ukazuje směr.

                        *

A byla bitva slavná, veliká,
o níž se v mnohých písních vypráví,
jež jindy pro vás ráda zazpívám.
O hradbách černých tvrzí angbandských,
na písek rozervaných kořeny;
o věrných Maiar v službách Ulmových
hasících ohně krutých balrogů;
o orlech shazujících balvany
na nejpyšnější věže temnoty;
medvědech trhajících na kusy
zuřivé skřety, marně běsnící.
O vlnách vysokých jak strážní věž,
smetnuvších nepřátele s pobřeží;
o světle, kterým oslepovala
nestvůry z temnot Varda Tintallë;
Manwëho orkánech a o bouřích
vystřelujících blesky do zbrojí;
Aulëho kladivu, jež roztřáslo
a rozbořilo samu pevnou zem;
a o Vaiřině prozíravosti,
s níž silám celé bitvy velela.
A ovšem také o nepřátelích,
jež nemožné se zdálo překonat:
o nespočetných lidských kohortách
a skřetů nedozírných zástupech,
o zlobrech s kyji zkázonosnými
a vzteklých vrrcích věčně hladových,
o šupinatých dracích ohnivých
a o plamenných důtkách balrogů.
A nejčastěji písně zpívají
o činech mnoha různých hrdinů,
statečných skutcích i těch zoufalých,
vítězstvích silou získaných i lstí,
i o nešťastných dílčích porážkách
a čestně položených životech;
však znáte sami dobře nazpaměť
jména těch reků opěvovaných.
Jak zbytečné je připomínat vám
vylodění na březích Falasu,
veliký pochod přes Dorthonion
a dlouhé obléhání Angbandu
či vleklé boje o Eriador.
O čem však bardi mlčí stydlivě,
jsou tisíce těch, kteří z vítězství
už nemohli se s námi radovat,
těch, které místo do Valinoru
si Námo do své říše odvedl,
a kteří místo domů k rodině
museli za Eruem odejít.
A další tisíce pak byly těch,
kdo k rodině se sice vrátili,
ne ale k předchozímu životu:
vždyť těžko za pluhem jít bez nohy,
na harfu stěží lze hrát bez prstů
a zvěř se nedá střílet bez očí.
Dívky, jež přišly spolu s Niennou,
raněné obětavě léčily,
jsou však i rány, jež se nezhojí.
A celé kraje, kdysi rozlehlé,
byly v těch lítých bojích ztraceny
a propadly se navždy do moře.

Strašlivá byla cena vítězství,
a přesto dobře byla splacena;
vždyť Melkor přestal zemi sužovat
a jednou provždy je teď poražen,
a žádné zlo už nikdy nezíská
tak hroznou sílu a tak strašnou moc.
Úlevou vydechla si Středozem,
uzdravovat se zvolna začala.
A z Melkorových krutých žalářů
ven vyšli utýraní otroci,
cítili déšť a vítr na tvářích
a mezi Vardinými hvězdami
je něžnou září zdravil silmaril.

                        *

Když z Thangorodrim draci vylétli,
stál Eärendil na své palubě
a zkušeně je kopím odrážel
jak mořské hady, které tolikrát
už potkal na svých plavbách po mořích;
až udolal i Ancalagona,
jenž poslední už zbýval z nepřátel.

Pak doma, v dálných vodách západních
u samotného světa okraje,
prohlíží zamračeně Vingilot
a utrpěné škody počítá.
„Jsou na pevnině velké oslavy,“
prohodí k Elwing, ráhno zkoumaje.
„Zpívá a tančí celý Valinor.
Já nesmím, ale ty bys mohla jít.“

Elwing však radovat se netouží.
„Nemyslím, že by se mi líbilo
poslouchat tolik chvály na Valar.
Mám stále na Manwëho hroznou zlost –
vždyť uložil ti pomstu a ne trest.“

Na to on prudce, tvrdě odpoví:
„Co chtěl jsem získat, to jsme získali.
Pro sebe nežádal jsem laskavost,
a že jsem ani žádnou nedostal,
pro to se jistě hněvat nebudu.
Jen tobě byl bych lepší úděl přál;
prosil jsem tě, ať se mnou nechodíš.“
Pak ale sklopí pohled někam tam,
kde narážejí vlny na skálu,
a krotce přizná: „Byl bych neuspěl.
To tys je přesvědčila a ne já;
nikdy ti nepřestanu děkovat.
- A podívej se, slunce zapadá.
Jak nerad tě dnes večer opouštím.“

A Elwing políbí ho na čelo
a k jeho údivu se usmívá.
„Už čekala jsem víc než jednu noc,
zda živ se vrátíš ze svých dlouhých cest.
Jen připluj s jitrem domů bezpečně
a budeme pak spolu celý den.“

Smutně se Eärendil usměje:
„Vrátím se unavený; budu spát.“

Pak křikl pokyn plachtu rozvinout,
do rukou chytil kolo kormidla
a zpěvem udal tempo veslařům;
a Vingilot se vydal na svou pouť.

                        *

Tak brázdí oblohu noc za nocí
a jedinou z nich nemá na oddech.
Se silmarilem žhoucím na přídi
a v plachtě s čerstvým větrem příznivým,
pokaždé stejně tam a zase zpět;
na něm se námořníci střídají,
když odslouží svůj vyměřený čas,
kapitán ale stále zůstává,
až do chvíle, kdy Arda zanikne.
Častokrát tíží Eärendila
ortel, jejž Valar nad ním vynesli,
však ani Elwing by to nepřiznal.
Jen stojí s ocelovým pohledem
a pevně kormidluje Vingilot
po vzdušných proudech mezi hvězdami.
A pod ním v hloubce žije celý svět,
do nějž on nesmí znovu zasáhnout,
ať třeba trpí jeho vnukové;
a jehož štěstí sdílet nemůže.
Smí se jen dívat; musí dokonce.

A my když pohlédneme na nebe,
když nocí září pro nás silmaril,
vidíme jasně, kam až přivedla
Eärendila smělost nezkrotná –
a musí jistě každý souhlasit,
že dostal vskutku, co si zasloužil!





                        * * *







Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.