„Takže tvá odpověď zní ne?“ ozval se rozhněvaný chladný hlas, který se po celém sklepení rozléhal.

     „Nikdy bych ti to neřekla! Klidně slibuj, co chceš, ale já ti to neřeknu nikdy! Nikdy! Slyšíš? Nikdy!!“ rozhodný hlas patříl rozhněvané osobě, která klečela na zemi v kruhu černých zakuklených postav.

     „Mohla bys zachránit své přátele i samu sebe,“ řekl chladný hlas.

     „Oni by také nepřijali! Raději by zemřeli, než aby ti to řekli! Stejně jako já…“ hlas se zlomil.

     Lord Voldemort zvolna přešel ke klečící postavě a násilím ji postavil. Jednou rukou ji pevně držel za předloktí, druhou jí shodil kápi z hlavy. Na hábitu se rozprostřely dlouhé husté hnědé vlasy.

     „Co po mně chceš?“ vyjekla se zaťatými zuby, když jí jeho stisk zabolel.

     „Ty to víš. Přesto raději zemřeš?“ podíval se jí do očí. Věděl, co odpoví.

     „Nebojím se smrti jako ty. Zemřu ráda a pro dobrou věc. Klidně mě zabij!“

     „Odvážná slova patřící odvážné ženě. Jak myslíš. Nechť zemři.“ Pak řekl pár slov okolo stojícím postavám. Ty přikývly.

     Zanedlouho žena ležela na zemi v nějaké kobce, naproti sobě těžké zamčené dveře. Zakřičela bezmocností. Ne, neplakala. Slzy jí na její bolest nestačily. Nebála se, to ne. Alespoň ne o sebe. Ale o své přátele.

     Dveře kobky se otevřely. Nevěděla, kolik času uplynulo. V té kobce žádný čas neexistoval. Ale postavy ano. Byl to On. A usmíval se.

     „Opravdu sis to nerozmyslela? Nerad bych ti ublížil…“

     „Nikdy! Nikdy ti to neřeknu!“ zakřičela.

     „Však ani nemůžeš! Bylo to pěkně zařízené…Ale já na to přišel! Chceš vědět, díky koho? Dobře, ukážu ti ho. Pojď sem!“ pobídl někoho za dveřmi.

     „Neville, ty?!“ zašeptala, když spatřila postavu, která je všechny zradila.

     „Ano, já, Hermiono. Doufám, že teď nelituješ, že jsi jim navrhla, aby místo tebe učinili Strážcem tajemství mne. Díky mne může Pán zla splnit většbu, která byla opět vyřčena. Ale jen já, ty a Pán zla ví, že to malé dítě už nic nezachrání.“

     „Proč, Neville?“ zeptala se omráčená jeho slovy. Nemohla je pochopit. Nechtěla je pochopit.

     „Neexistuje dobro ani zlo. Je pouze moc. A ti, kdo jsou příliš slabí, aby o ni usilovali zaslouží smrt. Sbohem, Hermiono…“ a odešel.

     Voldemort se na ni chlasně usmál a vyřkl ta dvě slova, která rozhodla o jejím životě…o smrti…

      V prostorném pokoji hučel oheň. Hladové plameny stravovaly polena. Muž i žena seděli na pohovce, žena kolébala ve svém náručí sotva jednoročního syna.

     Najednou se ozval hluk, jako by se někdo vloupal do domu. Nějaký kouzelník…

     „Ginny, seber Jamese a utíkejte! To je on! Utíkej!“

     Ryšavá dívka se snažila rychle utéct. Ale kam? Utíkala do prvního patra. Uslyšela křik. A pak tupý náraz…Harry Potter se zhroutil mrtvý na zem.

     Voldemort dohnal Ginny.

     „Uhni, uhni ty hloupá holko!“

     „Ne, Jamese ne!“

     „Uhni! Můžeš žít!“

     „Ne, prosím, Jamese ne!“

     „Avada kedavra!“ Žena se zhroutila na zem.

     Voldemort pomalu přešel k malému dítěti v matčině náručí. Chladně se usmál a vyslovil smrtící kletbu, toho večera již potřetí.

     „Avada kedavra!“

     Tentokrát se ovšem kletba neodrazila na toho, kdo ji vyřkl. Tentokrát dítě nehyzdila jizva ve tvaru blesku. Na zemi leželo mrtvé tělíčko, ležící stále v matčině náručí. Ani láska jej neochránila.

     Tak je zde, ve vypáleném, domě, našel zoufalý zrzavý chlapec, kdysi nejlepší přítel mrtvých manželů…

                      Smrt!