„Proboha, ať už to skončí," zasténala Hermiona, „mám strašný hlad..."
„Ššš!" okřikli ji Harry s Ronem, svorně zírající na dívku, která stála mezi prváky, ačkoli prvačka to docela určitě nebyla. Rysy obličeje se na tu vzdálenost rozeznat nedaly, ale měla neuvěřitelně bohaté vlasy barvy třešňového dřeva, dlouhé snad až ke kolenům, a postavu, ehm... tedy... Venušinu.
„Sansfauteová, Marie Suzan!" vyvolala profesorka McGonagallová a chlapecká polovina Velké síně vydechla naráz, takže plameny svic lustru se silně zatřepetaly a bouchly dvoje dveře. To je Ona! Kluci zatajili dech a všichni si úpěnlivě přáli: K nám, k nám!
„Nebelvír!" ohlásil Moudrý klobouk.
Tři čtvrtiny studentů zamručeli zklamáním, čtvrtina se dala do jásotu. Ze studentek nejásala žádná.
Harry postupně bledl a rudl, zatímco se dívka ladně přivlnila přímo k nim. Zblízka si konečně mohl prohlédnout její zlatavě jantarové oči a plné, rudé rety. „Ahoj," pozdravila hlasem, v němž znělo smyčcové kvarteto, „můžu si přisednout?"
„Eh -" vypravil ze sebe Harry.
„Oh -" vypravil ze sebe Ron.
Raději beze slova, na něž se stejně nezmohli, se odsunuli jeden od druhého a udělali jí tak mezi sebou místo.
„Díky," usmála se na ně - Harry polkl - a posadila se.
„Ehm -" uvědomil si Harry, že by měl s novačkou začít rozhovor, „kdyžtak, já jsem Harry."
Kratičce se uchichtla smíchem loretánských zvonků. „To je legrační - máme podobné jméno. Já jsem Marie. Můžeš mi říkat Máňa."
„Jak - jak si přeješ." Mnohem raději by ji však oslovoval nezdrobněle - líbil se mu zvuk toho jména: Marí.
„A tvůj kamarád?"
„Ron," zachraptěl Harry a dobrou čtvrthodinu nezdvihl zrak od talíře, než se zeptal: „Máňo -"
„Hm, ano?"
„Ty nejdeš do prváku, viď?"
„Jasně že ne! V létě jsem si dodělala zkoušky, abych mohla přestoupit z Beaux-Batons."
„A... do kterého ročníku?"
„Do šestého," odložila příbor a nabrala si ještě trochu zeleninového salátu. Harry ji fascinovaně sledoval, jak napichuje na vidličku kousek rajčete a vkládá si jej do úst. Na bradě jí ulpěla kapka jogurtové zálivky a leskla se v měkkém světle jako perla. „A ty?"
„Já... jsem taky... v šesťáku," dostal ze sebe.
„Máňo," rudnul statečně o dva dny později, „nechtěla bys - totiž - už víš, s kým budeš ve dvojici na lektvary?"
„Ještě ne," pokrčila půvabnými rameny, „a ty?"
„Já taky ještě nikoho nemám..." zalhal, nechávaje Rona napospas Hermioně.
„Tak co kdybychom vařili spolu?" navrhla.
„To by bylo... skvělé." Harryho mozek se ztrácel v ulepené růžové mlze.
„Navzdory mým argumentům," snažil se jemu i ostatním zkazit náladu profesor Snape, „trvá ředitel Brumbál na tom, že vás naučím připravovat takzvaný vlkodlačí lektvar." Harrymu poskočilo srdce - už se viděl, jak hrdě přivazuje výsledek svého snažení v pečlivě uzavřené lahvi k Hedvičinu pařátu. Remus bude mít radost, až se zase stočí v křesle a usne, místo aby si celou noc ubližoval. Zbytek třídy se tvářil otráveně, jediní Ron s Hermionou vypadali zaujatě a Marie Suzan tiše poslouchala s neutrálním úsměvem, který však nikoho nemohl nechat lhostejným. „Nedomníváte se doufám," pokračoval profesor, jehož mrazivý klid snad ani Marie Suzan nedokázala rozpustit, „že ty vaše výtvory budete moci předložit svému známému vlkodlakovi. Tento lektvar je nesmírně náročný a sotva lze předpokládat, že se vyhnete chybám; sebemenší chybička však z léčiva může učinit prudký jed. Proto po skončení výuky všechny vaše pokusy osobně zneškodním a důrazně vás žádám, abyste se nepokoušeli ilegálně získat některé přísně kontrolované přísady a vyrábět vlkodlačí lektvar na vlastní pěst. Rozuměli jste mi všichni?"
Třída váhavě zahučela souhlasem.
„Rozuměl jste mi i vy, Pottere?" zastavil se Snape asi deset centimetrů od Harryho.
Bezděčně se mu sevřely pěsti bezmocným vztekem. Musí ho ten mizera ponižovat i před Marie Suzan?
„Rozuměl jste mi?" tázal se znovu Snape.
„Rozuměl," procedil Harry mezi zuby.
„Dále vás všechny varuji, abyste lektvar za žádných okolností neochutnávali a po skončení práce si pečlivě umyli ruce," hovořil už zase k celé třídě, jako by byli úplně pitomí, „neboť i správně uvařený vlkodlačí letvar způsobí člověku, který by jej požil, vážné zdravotní potíže. Je to jasné?"
Ještě jednou se ze všech lavic ozvaly znuděné variace na „no jo". Marie Suzan s grácií primaballeriny zdvihla ruku. „Pane profesore, ale copak vlkodlaci nejsou lidi?"
Snape se na ni zamračil. „Zdržujete hodinu," odbyl ji. „Tak jako ostatní otázky, které máte," rozhlédl se po žactvu, „a mnoho těch, které nemáte, i tu vaši, Sansfauteová, zodpovím, až budou vaše kotlíky bublat nad plamenem. Na tabuli," mávl hůlkou, „si přečtěte postup. Neobvyklé nebo nedostupné přísady jsou přichystány na katedře. Pusťte se do práce."
Bylo slyšet štrachání vybalovaného nádobí. Marie Suzan si odhodila z čela pramen, jenž víře vzduchem vykreslil secesní ornament, a otevřela svou sadu závažíček. „Dojdeš pro ty chameleoní jazyky?"
„Už běžím!" ujistil ji Harry, a skutečně běžel.
Snape opatrně nabral do zkumavky trochu fialové tekutiny z Hermionina a Ronova kotlíku a přilil do ní něco nažloutlého z kádinky, kterou držel v druhé ruce. Po několika vteřinách a krátkém protřepání se obsah zkumavky ustálil na brčálově zelené. „I geniální Grangerová se utne," utrousil. „Zřejmě jste byla příliš nedočkavá a přidala jste netopýří očka dříve, než se směs dostatečně podusila." Ron se slabě začervenal. Profesor si ho nevšímal a přistoupil k další dvojici, jejíž dílo svítilo oranží weasleyovských kadeří. Jak si Harry povšiml, ani dva lektvary nevypadaly podobně, kotlíky hrály všemi barvami. Všechny krom jediného však již stály na stolech, čekajíce na posouzení.
Marie Suzan se sklonila nad kotlíkem a naposledy lektvar zamíchala. Když se zas napřímila, zahleděla se na Harryho s očekáváním.
Připamatoval si její hodinky ve své dlani. „Čtyři, tři, dva, jedna, teď!"
Marie urychleně zhasla kahan. „Stihla jsem to," oznámila vítězně. Byli dohodnuti, že Harry bude počítat od deseti.
„Hotovo?" ujišťoval se Harry.
„Hotovo," přikývla spokojeně s úsměvem, pro nějž by vyplulo tisíc lodí. Snape mezitím přešel k Levanduli s Parvátí, které vyrobily lektvar temně rudý.
„Máňo..."
„Ano?"
„Chtěl jsem ti jen říct, že... že to bylo báječné, jak ses ho ptala ještě jednou, když ti předtím odmítl odpovědět... a že... jsi hrozně hodná, že se zastáváš vlkodlaků," vysypal ze sebe.
„Že se jich zastávám? Ale to je přece biologický fakt, ne můj názor!"
„Vážně?" Připadal si jako hlupák. „Tak jste se o tom učili v Krásnohůlkách?"
„Mhm." Začala sbírat závaží, rozestavěná porůznu po lavici, a uklízet je do krabičky. „To nám říkal monsieur le professeur Isengrim."
Snape se mezitím octl nad pampeliškově žlutou hladinou, kolem níž se po cínových stěnách plazily temně hnědé vlny. „Tedy Malfoyi! Vám se podařilo ten lektvar takhle připálit? Nenapsal jsem vám jasně, že jej máte vařit pozvolna na mírném ohni?" Zatímco bral vzorek, vrazil Draco Vincentovi pořádný pohlavek. Po přidání testovací látky se lektvar zbarvil téměř do černa. „Vy jste tam dal snad trojnásobné množství oměje! Neslyšel jste mě, když jsem upozorňoval, že přesné odvážení oměje je v celém procesu naprosto klíčové? Touhle břečkou byste svému vlkodlakovi bezpečně přivodil smrtelnou otravu!"
„A to vadí?" podivil se Draco.
„To v žádném případě není účel, za jakým byl tento komplikovaný lektvar vynalezen," vyhnul se Snape přímé odpovědi. „Zklamal jste mě, Malfoyi. Očekávám, že v mé příští hodině dostojíte svému standardu nadaného studenta. Evanesco!" A s tím, rozezlený neúspěchem svého oblíbence, stanul u Harryho a Marie Suzan. Když Harry před chvílí pozoroval, jak jejich lektvar získává špinavě modrou barvu, říkal si, že by se mohl i povést; jakmile ale slyšel profesorovy připomínky k produktům spolužáků, doufat přestal.
„Ukažte, Pottere." Zkouška potvrdila správný obsah nejdůležitější složky. Snape došel ke skříním pokrývajícím zadní stěnu učebny, vzal si odtamtud snad tucet lahviček, do několika zkumavek pipetou odměřil malé množství lektvaru a vždy přidal pár kapek z některé lékovky. Chvíli se díval na probíhající reakce. „Vyhovuje ve všech parametrech," uzavřel nakonec. „Bravo, Sansfauteová, předvedla jste se."
Vyhovuje! Harry se zdráhal tomu uvěřit. Uvařili opravdový, fungující vlkodlačí lektvar! „Pane profesore!" vyhrkl, než mu Snape jeho pýchu nechá zmizet jako ostatním. „Když jsme to zvládli, nemohl bych si ten lektvar nechat?"
„K čemu vám bude, jste snad vlkodlak? Ach tak, málem bych zapomněl - váš nevlastní kmotr... Ne, obávám se, že byste nemohl. Nemohu dopustit, abyste si takový nebezpečný přípravek odnesl do své ložnice, kde by jej mohl nedopatřením vypít Longbottom. Váš lektvar zabavuji." Sebral Harryho kotlík a zamkl jej ve svém kabinetě vedle učebny.
„Ten mizera mizerný," hleděl za ním navztekaně Harry a když se Snape vrátil, propaloval ho pohledem.
„Proč neuklízíte, Pottere?"
Otočil se k Snapeovi zády, jen proto, aby viděl, jak Marie Suzan zvedá celý stojan s použitými zkumavkami. „Nenávidím mytí nádobí," posteskla si.
„Já to udělám!" nabídl se okamžitě.
„No jasně," mrmlal Ron, „jakmile máme Prasinky, samozřejmě se s počasím stane tohle," zaškaredil se na vysoké okno, do jehož tabulek hlasitě bubnoval slejvák. „Viděl bych to tak, že zapadnem k Rosmertě a dáme si pár ležáků - co ty na to, Harry?"
„Já?" budil se Harry. „Ale jo, klidně jděte, to zní dobře... myslím s Hermionou... nebo s Ginny..."
„- a se mnou," vpadl Dean.
„Copak tobě se nechce do Prasinek?"
„Ale chce! Když už to musíš vědět... pozval jsem Máňu do čajovny paní Pacinkové."
Dean hvízdl.
„A ona to přijala?"
„Přijala."
„No teda..." rovnal si to Ron pomalu v hlavě.
Až příliš záhy si Harry uvědomil, že sice dokáže na Marie Suzan smysluplně promluvit, jedná-li se o splnění zadaného školního úkolu, ale jakmile se s ní má jen tak bavit, není schopen dát dohromady kloudnou větu. Ostatně i za poklidných večerů před krbem v nebelvírské věži si s Marie Suzan povídala vždy Hermiona, zatímco Harry jen poslouchal.
Marie Suzan si pohybem, který vidět, zbledly by závistí nejlepší turecké tanečnice, svlékla plášť. Harrymu se naskytl pohled na zánovní značkové džíny, těsně obepínající její sošné křivky, a svetřík v barvě jarního listí, tak měkoučký, že zatoužil dotknout se té nádherné pleteniny, svírat ji v dlaních... Namísto toho pověsil její plášť na věšák u dveří a vedle něj svůj. Zastyděl se za své ošoupané manšestráky - ale mohlo to být i horší. Letos konečně teta Petunie zaregistrovala, že Dudleyho kalhoty jsou mu nejen poněkud volnější v pase, nýbrž mu z nich navíc silně lezou kotníky. V místním second-handu se jí podařilo objevit dokonce přesně padnoucí velikost, jen ta fialová barva Harryho dvakrát nenadchla.
Marie Suzan se uvelebila v křesílku v rohu, přímo proti vchodu, a přehodila si nohu přes nohu. Dvě či tři vteřiny se kochal odlesky lampičky v jejích hustých řasách, než mu došlo, že by si mohl taky sednout.
Objednání proběhlo celkem hladce. Opět - měl-li problém k vyřešení a Marie Suzan po boku, vyřešil problém velice dobře. Potíže se objevovaly při konversaci na volné téma.
„Ehm... počasí se nám zrovna moc nevyvedlo, viď," začal nesměle.
Zasmála se a zase, zase to znělo jako zvonkohra. „Je jediná věc, která vylepší chuť dobrého čaje ještě víc, než déšť, co prší někam jinam - dlouhá procházka zasněženou zimní krajinou." Usrkla indického čaje ochuceného irskou whiskey z tenoučkého porcelánového hrnečku malovaného jabloňovými kvítky. Ten zvuk připomínal cáknutí, když nad hladinu vyskočí pstruh z horské bystřiny. „Nejsme přece na hřišti."
Marie Suzan totiž hned zkraje roku posílila nebelvírský famfrpálový tým coby výtečná střelkyně. Během ani ne půlhodinového zápasu před týdnem uštědřila Zmijozelu pět gólů z celkových sedmi; na zbývající dva perfektně nahrála. Její přítomnost kupodivu neoslabovala ani Harryho chytačskou zručnost, ba naopak, na pozadí jejích poletujících vlasů postřehl Zlatonku mnohem spolehlivěji.
„To nejsme," souhlasil.
Nejradši ze všeho by si tu dál hověl a obdivně civěl na Marie Suzan, jak si s loktem na područce podpírá oblou bradu rukou, již mohl z mramoru vytesat Rodin, a prohlíží si obrázky na stěnách - dřevěné altány s nadzvednutými okraji střech, rozkvetlé stromy, vysoké hory se zasněženými vrcholky, pokroucené borovice... Jediné, co ho snad trochu rušilo, byly nepřátelské pohledy některých kluků.
„Přestalo pršet," zjistil. „Co kdybychom se šli projít?"
„Máňo," oslovil svou krásnou společnici, zatímco si na svahu pod větvemi břízy šumícími ve vlahém větru dopřávali vyhlídku na vesnici, „chtěl bych... já... totiž... ty jsi nádherná, jsi tak chytrá - a hodná, jsi bezvadná... a já... já tě... já..." koktal zoufale.
„Všimla jsem si," podotkla.
„Aha." Všechny jeho naděje, všechno, o čem sníval při ospalých přednáškách z historie, všechno fuč, zmařeno, spáleno na popel.
„Do takových podniků, jako je ta čajovna, si kluci asi nezvou kamarádky."
„Ne."
„Harry," přistoupila k němu, tak blízko, že ucítil její parfém - vůni divokých orchidejí. „Šla jsem tam s tebou. Potřebuješ to slyšet jasněji?" Položila dlaň na jeho nadloktí, jemně, jako když usedne motýl. A druhou, když se k ní otočil.
Polibek chutnal medem a skořicí.
Náhle padla na zem a strhla ho na sebe.
Moment absolutního zmatení, a než se stačil začít obávat, zdali svou lebkou nezlomil některý z jejích rozkošných drobných bělostných zoubků, přitáhla si jeho hlavu k levému rameni a zvolala: „Mdloby na tebe! A na tebe taky mdloby!" Bez otálení se pak i s Harrym překulila, takže ležela ona na něm. Zakryla mu levačkou ústa, aby nemohl mluvit, a bez hnutí tiše setrvala bezmála minutu. Mezitím je oba zasypalo suché březové listí. Po chvilce se zvedla do pokleku, bedlivě se rozhlédla. Konečně vstala.
Harry se sebe střásal listí a marně přemýšlel, jak jen vyčistí záda a pravý bok svého pláště od té spousty bahna. Přemýšlení ho však rychle přešlo, když uviděl Marie Suzan stát nad dvěma zakuklenci v černých kápích.
„Mobilicorpus!" přenesla jednoho z nich k bříze a kouzlem mu spoutala ruce okolo kmene. Totéž provedla s druhým a oběma jim strhla kápě. Prvým smrtijedem byl Theodor Nott, druhého, o poznání mladšího, Harry dosud neviděl. „Enervate!" probudila neznámého. „Imperio!"
„Ty ovládáš Neodpustitelné kletby?" zděsil se Harry.
„Jenom tuhle jednu," odtušila ledabyle. „Kolik vás je?" střelila po mladém smrtijedovi otázkou.
„Dva," řekl nevýrazně.
„Po pravdě!"
„Dva," opakoval.
„Kde je nejbližší další smrtijed?"
„V Bradavicích."
Ohlédla se na Harryho. Toho zpráva nijak neznepokojila, o Snapeovi dávno dobře věděl. „Tak dobře. Finite Imperius! Mdloby na tebe!" uspala ho znovu. „Snad nám tady tu chvilku vydrží. Sesbírej ty jejich hůlky, prosím. Chudák strom," politovala nebohou břízu.
„Co se mu stalo?"
„Zabila ho smrtící kletba. Tak pojď."
„Ale kam?"
„Na poštu. Musíme přece dát zprávu ministerstvu."
„Máňo..."
Chtěl toho tolik říci, na tolik věcí se zeptat, zmapovat bouři svých protichůdných citů, vylít jí srdce, nechat se smířit s její znalostí zakázané magie, ubezpečit se, že je skutečně na jeho straně... a pak pokleknout na kolena pln vděčnosti za záchranu života a složit jí k nohám všechnu svou lásku...
„Ano?" zahrálo smyčcové kvarteto.
„Máš ve vlasech list," sáhl do jejích úžasných hedvábných pramenů a vytáhl poslední ostatek mrtvé rostliny.
Ještě před výzvou k usednutí si Lucy kecla do židle v Moodyho kanceláři a položila si kotník pravé nohy na stehno levé, čímž obzvlášť vynikla díra na koleni jejích prodřených džín.
„Máte výborné výsledky, slečno Greyová," pochválil ji její nadřízený. „Tři bojové akce, celkem čtyři zneškodnění smrtijedi -"
„A jeden kapsář," skočila mu do řeči. „V únoru," připomněla, kdyby se náhodou nepamatoval.
„A jeden kapsář, když na tom trváte - zejména oceňuji, jak jste ho vyvedla z vřavy při tom velkém střetnutí teď na konci června. Letošek byl snad první rok, kdy ten mládenec nestrávil na ošetřovně víc než dva týdny."
„To byla angína," zavrčela.
„Ano, angína - uchránila jste ho všech možných nebezpečenství. Bezvadná práce, slečno Greyová."
„Díky," usmála se Lucy, až ukázala trochu zkřivené zuby.
„Jak víte, teď se o něho postarají jiní - ale na podzim... Co byste říkala tomu, kdybych vás požádal, abyste se stejného úkolu ujala i pro příští rok?"
„Řekla bych trhněte si tím svým dračím spárem!"
„Je to rozkaz, slečno Greyová."
„Stejně si trhněte polenem!" rozkřikla se. „Vy vůbec nemáte páru, jaký to je, když na člověka den za dnem čumí pět set pitomejch puberťáků jak na výstavní krávu na dobytčím trhu! A i s každým z těch pěti stovek bych se dala dohromady radši než s tímhletím vohroženým chudáčkem, co jste mi přidělili! Najděte si na to někoho jinýho! Ty praštěný pačesy si dokáže vyrobit i plešatec, nikdo ani nepozná, že jsme se vyměnili." Sama měla nevýrazné světlé vlasy stažené do krátkého culíčku.
„Nikoho jiného nemáme," upozornil ji Pošuk. „Agentem musí být žena, dosud neprovdaná, absolventka nebelvírské koleje. Jinými slovy, vy."
„Tak mu pořiďte jinou vochranku."
„Jak ho může jiná ochranka střežit na osamělé schůzce s děvčetem?" namítl. „Mluvme rozumně, slečno Greyová. Kolik byste si představovala?"