2. Who are you?

Trhnul sebou.
,,To tady nenecháte člověka ani chvilku v klidu přemýšlet?!“ křikl do hluku, který k němu doléhal otevřeným oknem ze zahrady.
Strýc Vernon se patrně dal do zvelebování trávníku.
Vzápětí rachot způsobený sekačkou přestal. Jeho slova zřejmě doletěla tam, kam neměla.
,,Říkal si něco, ty kluku mizerná?“ zaburácel obézní muž s knírem připomínající kartáč na boty.
,,Ne, nic,“ zalhal brýlatý chlapec.
,,To bych ti taky radil,“ ozval se znovu strýc.
Tím považoval debatu za uzavřenou, protože se znovu začal věnovat své práci.
Harry ukázal směrem k oknu vztyčený prostředníček, strčil si Verdad do kapsy a vyběhl z pokoje.
Ani si nestačil všimnout, že budík na nočním stolku ukazuje už 16:30, takže netušil, že poslední 2 hodiny prospal. A už vůbec nemohl vědět, že se mu zdálo o neznámé dívce, která vzhledem připomínala anděla, ale duší ďábla. O dívce, která v jeho životě jednou bude hrát velkou roli.

Na každý schod, jen tak pro jistotu, našlapoval opatrně. Nestál o to, aby mu jeho teta zabránila v odchodu a místo toho mu uložila domácí práce. Teď vážně neměl chuť čistit záchod.
Když otevíral vchodové dveře, na tváři se mu objevil vítězoslavný úšklebek, který mu zase stejně rychle zmizel, když dveře hlasitě zavrzaly.
,Sakra!´ zaklel v duchu.
,,Kam jdeš?“ zavřískala na něj z kuchyně teta.
,,Projít se,“ odsekl a byl venku dřív, než stačila něco namítnout.

Bezcílně bloumal po prázdných ulicích. Všichni obyvatelé Kvikálkova byli za těchto parných dnů raději schovaní v domech, takže ho z jeho myšlenek nikdo nevyrušoval. Aniž si to uvědomil, nohy ho automaticky donesly na staré dětské hřiště.

Spíš ze zvyku se rozhlédl. Jak tušil, široko daleko nebylo ani živáčka. Sedl si na houpačku, která vytvářela aspoň nějakou iluzi zdánlivé stability, a z kapsy u kalhot vytáhl Verdad. V tu chvíli by přísahal, že se v jejím středu něco modře zablýskalo. Upřel zrak přímo do koule. Ta mu vzápětí  vypadla z ruky a zmizela někde v trávě. Ve stejném okamžiku neslyšně dopadl na zem. Oči zavřené, na tváři nepřítomný výraz.

Pomalu otevřel oči a zamžoural do tmy. Ležel na zemi bez jediné potuchy, jak se tam ocitl. Přetočil se na záda a zaskučel, když mu tělem projela vlna bolesti způsobená několika hodinovým povalováním se na tvrdém povrchu. Vzápětí zaskučel znovu, když jeho pokus posadit se zmařila houpačka, ze které předtím spadl. Rukou si promnul místo na čele, kam se uhodil a pod prsty ucítil teplou tekutinu.
,Do hajzlu!‘ zaklel a z kapsy si vydoloval kus látky, který mu sloužil jako kapesník, a přitiskl si ho na ránu.

S námahou se vydrápal na ochablé nohy a až teď mu došlo, že se Verdad při jeho pádu musela zakutálet někam do trávy. Přimhouřil oči a rozhlédl se po okolí. Trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že tahle metoda asi nebude mít valný úspěch. Proto si klekl na všechny čtyři a rukama šmátral ve tmě, doufaje, že mimo stébla zalitá rosou nahmatá i hladký povrch koule.

Po několika minutách ho z jeho hledání vyrušil zvuk tříštícího se skla následovaný rachotem padajících popelnic. Bleskově vyskočil na nohy a v tu chvíli ho bolest v celém těle jakoby zázrakem přešla. Možná proto, že na její místo nastoupil strach. Pomalými kroky zamířil k uličce vedoucí z hřiště, ve které se nepochybně nacházel strůjce hluku. Nehodlal tady strávit ani jednu další minutu aniž by věděl, kdo nebo co to způsobilo. Ze zadní kapsy u kalhot vytáhl pro jistotu hůlku a v duchu se radoval, že ji všude nosí s sebou. Kdo ví, co tam na něj může čekat.

Opatrně došel až k lampě, která na celou uličku vrhala chabé světlo a mu v tu chvíli poskytovala alespoň nějaký výhled. Vydechl si, když se ujistil, že kromě bílé kočky sedící na plotě kousek od něj tam nikdo není.
,,To se dělá, takhle mě vyděsit,co?“ prohodil směrem ke kočce a pohladil ji po hlavě.
V duchu se sám sobě nadával, že se  z něho stal paranoik.

Jenže v tu chvíli za sebou zaslechl něco vzdáleně připomínající kroky. Prudce otočil hlavou, až mu křuplo za krkem a ruka s hůlkou mu instinktivně vystřelila vzhůru. Kočku jeho neočekávané gesto tak vyděsilo, že s mňoukáním přeskočila plot a zmizela ve tmě. Jenže to ho teď vůbec nezajímalo, protože totožný zvuk uslyšel znovu, tentokrát z druhé strany. A znovu. Znovu. Pokaždé odjinud. Takhle to pokračovalo snad minutu a on se za tím otáčel jako káča. Slyšel to všude, ale jediné co viděl byl míhající se stín, který nemohl identifikovat. Žaludek měl až v krku a strachy ani nedýchal, aby mu náhodou něco neuniklo. Hůlku stále držel v útočné pozici a v duchu si opakoval zaklínadla, která by mohl použít.

,,Přestaň tady máchat tím kusem dřeva nebo si ublížíš.“
Harry leknutím nadskočil, ale nenechal se tím vyvést z míry. Okamžitě se obrátil k temnému koutu kousek od něj, kam nedosahovalo světlo lampy, a kde nepochybně někdo stál.
,,To určitě! Nebudu  vám usnadňovat práci!“ Bylo mu jasné, že jestli teď sklopí hůlku, může se se svým životem prakticky rozloučit.
,,Kdybych ti chtěla ublížit, už bys byl dávno mrtvej,“ odfrkla si postava.
,,No jistě! Chcete mě zabít pomalu. Určitě si to chcete pořádně vychutnat.“
,,Nechci ti ublížit,“ zopakovala postava s ledovým klidem.
,,Tak ste špeh. Sledujete mě a předáváte informace Voldemortovi!“ změlnil názor, protože se zdálo, že postava mluví pravdu.
Na to mu byl odpovědí jen pronikavý, pobavený smích.
,,Jenom nechápu, jak mohl poslat právě vás. Evidentně svou práci neděláte moc dobře, když při ní natropíte tolik hluku. To by slyšel i hluchej,“ odsekl Harry, kterého tahle reakce maximálně vytočila.
Jenže v tom okamžiku pocítil následek svých slov. Postava rychle vyběhla ze svého úkrytu a než stačil cokoli udělat, ocitl se odzbrojený a přimáčklý na stěně. Postava, která byla celá zahalené v černém plášti, ho jednou rukou pevně držela kolem krku a druhou na děj mířila jeho vlastní hůlkou.

,,Musíš být buď hodně hloupý nebo hodně odvážný, že se v noci potuluješ venku a ještě urážíš neznámé osoby,“ zasyčela.
,,Já bych se přiklonila k tomu prvnímu,“ dodala.
,,A já bych zase řekl to druhý,“ vydal ze sebe přiškrceně.
 I když jí do obličeje, který byl sotva deset centimetrů vzdálený od toho jeho, neviděl, její pohled zřetelně cítil.
,,Možná…“ řekla a k jeho překvapení, sklonila hůlku a pustila ho, ale svojí pozicí ho stále nutila zůstat u zdi.

Nahnula se k němu ještě trochu víc a hlasem tak tichým, že musel nastražit uši, aby ji vůbec slyšel, zašeptala:
,,Poslouchej mě dobře. Ode mě ti žádné nebezpečí nehrozí, ale všichni nejsou jako já. Měl bys mít víc rozumu a přestat tropit hlouposti, protože je tu spousta lidí, a dokonce nejenom lidí, kteří ti jdou po krku. A ty jim takhle jenom dáváš možnost ublížit ti. A to bys neměl dělat, protože toho určitě někdo využije. Dřív, nebo později.“
,,Díky za radu,“ na víc se nezmohl.
Potom mu do ruku vtiskla hůlku.
,,Děláš dobře, že ji nosíš u sebe. Nikdy není na škodu být opatrný.“
Potom se postava otočila a bez jediného slova se vydala na hřiště.
Harry sebral všechnu odvahu, kterou v sobě našel, aby konečně vyslovil tu otázku, která mu posledních pár minut vrtala hlavou.
,,Počkej!Kdo vůbec si?“
Postava se zastavila a znovu se na něj otočila.
,,Tvoje chůva,“ odpověděla a z jejího tónu bylo zřetelné, že se usmívá.
Než stačil Harry cokoli jiného říct, odkráčela do tmy. Bylo mu jasné, že i kdyby se za ní rozběhl, nenašel by ji. Ne pokud by ona nechtěla.

Postava v černém plášti pomalu kráčela přes staré dětské hřiště. Ohlédla se k uličce, ze která vyšla, aby se ujistila, že ji nikdo nenásleduje. Jak tušila, ne. Po nočním vánku poslala tím směrem pár tajemných slov a slabý bílý záblesk ji ujistil, že splnily svůj úkol. Sundala si kapuci a posadila se na houpačku. V šeru, které sem dopadalo z ulic okolo, se nejasně rýsovala tvář mladé dívky. Nohama se odrazila od země a párkrát se zhoupla. Potom ale v trávě zahlédla modré světélko. Seskočila z houpačky a na oči ji okamžitě přišla malá skleněná kulička, která to světlo vydávala. Natáhla k ní ruku a sotva se jí dotkla, oslepila ji jasná, modrá záře…