Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Ten, který zradil od Sarah
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Mnozí jsou přesvědčeni, že Severus Snape je nevinný. Já tento názor nesdílím. Pro mě je a vždy bude Severus Snape lotr jak má být.

Ten, který zradil

 

Děkuji Colleen Bawn za beta-read.

 

Severus Snape seděl v pusté místnosti svého, dalo by se říct, domu. V místnosti nebylo nic než malý umolousaný stůl a otrhané křeslo. Jediným zdrojem světla a tepla byl oheň, který hořel v krbu.

Byl sám. Nehybně seděl v křesle, popíjel jakousi tekutinu a mlčky pozoroval, jak si oheň v krbu pohrává s kusy dřeva a proměňuje je na uhel. Už je to několik hodin, co se přemístil z Bradavic. Co zavraždil nejmocnějšího kouzelníka této doby, Albuse Brumbála.

Myšlenky mu létaly hlavou jako při ohňostroji. Nevěděl, zda udělal dobře, když si zvolil tuto cestu. Cestu, která z něj udělala štvance. Svou volbou se dostal do pekelné situace. Nevěděl, jak to všechno dopadne, a bál se toho. Hrozně se bál. Tím, že zabil Brumbála, se dostal na listinu nejhledanějších kouzelníků. Pokud ho dostanou lidé z ministerstva, skončí v Azkabanu. Pokud ho dostane Pán zla, bude to ještě horší. Nesplnil jeho příkaz. Zapletl se do plánu, který měl obejít velkým obloukem. To Draco měl zabít Brumbála, ne on. Tím si zavřel brány k informacím, o které Temný pán tak stál. Proč jen dal ten slib?

Myšlenkami zabloudil hluboko do své minulosti. Znovu si připomněl svůj první úkol, který od Temného pána dostal. Pamatoval si na to, jakoby to se to stalo včera.

 

Byla už skoro půlnoc. Nad malou vesnicí se vznášel obrovský černý mrak, ze kterého vycházely hromy a blesky. Silné krupobití zanechávalo na zemi velikou spoušť a kapky deště bubnovaly do střech obytných domů. Zvedl se prudký vítr a pohrával si se vším, co bylo jen tak volně pohozené. Nadhazoval věci do výšky a posléze je nechal znovu spadnout dolů. Stromy z okolí vesnice se při silné vichřici nakláněly z jedné strany na druhou. Dalo by se říct, že krajinou se ženou všichni čerti.

Nikde nebyl ani jediný náznak něčeho živého. Bylo tam pusto a prázdno. Kdo by taky chodil do takového nečasu?

Avšak někdo se našel. Na malé silnici vedoucí k vesnici se z ničeho nic objevila postava v černé kápi a s maskou přes obličej. Porozhlédla se kolem sebe, zda ji nikdo nesleduje a potom se rychlým krokem vydala k vesnici. Právě míjela ceduli „Prasinky“, když za sebou zaslechla nějakou ránu. Prudce se otočila a pohlédla do maskované tváře další postavy.

„Severusi,“ oslovil ji nově příchozí.

„Co tady chceš, je to můj úkol,“ obořila se na něj první postava a pevně stiskla hůlku.

„Neberu ti ho, jen ti chci připomenout, ke komu patříš. Neudělej žádnou hloupost,“ sykla ledově druhá postava a chystala se k odchodu.

„Vím ke komu patřím, Luciusi. Jsem Temnému pánovi věrný. Udělám pro něj cokoliv, dokonce se stanu i špehem v Bradavicích a budu předstírat loajálnost tomu starému bláznovi,“ ušklíbl se nechutně Severus a znovu pokračoval v chůzi.

„Jen aby ti titul „bradavický učitel“ nestoupl příliš do hlavy,“ řekl mu posměšně Lucius a zmizel.

Severus si jen pohrdavě odfrkl a dal se znovu do chůze. Hlavou mu vířilo nespočet myšlenek. Představa, že se musí vetřít do přízně Albuse Brumbála a mazat mu med kolem pusy ho nijak nenadchla. Přesto věděl, že to musí udělat.

Kráčel malou pěšinkou, která vedla skrz vesnici. Počasí se stále zhoršovalo. V tuto chvíli byl neskonale rád, že je kouzelník a vlastní hůlku. Kouzlem očaroval svůj hábit a kapky deště se od něj odrážely. Avšak proti silnému větru, který mu bránil v chůzi, nic nezmohl.

Po nějaké době konečně došel ke svému cíli. Stál před zchátralou budovou. Velká cedule připevněná nade dveřmi hlásala – U Prasečí hlavy. Proboha, kdo může navštěvovat takový brloh? pomyslil si při pohledu na dřevěnou budovu, která sotva stála. Sundal si masku z tváře a vešel dovnitř. Letmo se porozhlédl po místnosti a když nenašel co hledal, zabočil do úzké chodbičky, na jejímž konci byly schody. Ještě jednou se otočil, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje a potom se vydal po schodech nahoru. Znovu se ocitl v chodbě, tentokrát neosvětlené. Už z dálky zaslechl tiché hlasy, které vycházely z místnosti na konci chodby. Došel k jediným dveřím, které na chodbě byly, ucho přiložil ke dveřím a zaposlouchal se do zvláštního rozhovoru.

„Sibylo, vyhověl jsem vaší žádosti, poněvadž jsem se domníval, že jste zdědila něco od svých předků,“ řekl hlas staršího kouzelníka.

„Ano, to taky zdědila. Já jsem na jasnovidectví jako stvořená Brumbále, věřte mi. Mám svůj vnitřní zrak, své oko. Vidím do budoucnosti,“ odpověděl nadšený hlas nějaké ženy.

„To nepochybně máte, ale…“ začal kouzelník, jenže svou větu nedokončil. Místností se rozlehl hrubý hlas. Na rozdíl od těch dvou předchozích byl jednotvárný, jakoby někdo četl báseň místo toho, aby ji recitoval.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží…“ promlouval do ticha neznámý hlas. Severusovo ucho bylo v ten moment přitisknuté na dveřích ještě více než předtím. Tušil co to je. Uvědomoval si, jaký význam ta slova mají. Dychtil po tom dozvědět se víc. Při každém slovu lapal po dechu a srdce mu samým rozrušením divoce tlouklo.

„…Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku…“

Severus tak strašně moc hltal každičké slovo, že si nevšiml někoho dalšího za svými zády. Něčí ruka ho surově chytla za rameno a trhla jím. Leknutím se otočil a koukal do vzteklé tváře hostinského.

„Tak ty tady budeš špehovat?!“ utrhl se na něj výčepní a svou hůlkou mu mířil na srdce.

„Já jsem ne to, nechtěl…nešpehoval jsem,“ zakoktal se Severus a pomalu se vysoukal na nohy.

„To vykládej holubům,“ křikl na něj a táhl ho ke schodům. Dveře místnosti se otevřely a v nich stál starý kouzelník se stříbrnými vousy sahajícími až ke kolenům.

„Stalo se něco?“ zeptal se a pohled mu padl na Severuse.

„Ano stalo, tenhleten špehoval za dveřmi,“ odpověděl mu a posunkem ukázal na Severuse.

„To se dá určitě nějak vysvětlit,“ řekl kouzelník trochu neklidným hlasem.

„Já jsem nešpehoval, jen jsem hledal záchod,“ bránil se Snape a snažil se vymanit ze sevření hostinského.

„Takovou hloupost ti nikdo neuvěří,“ štěkl po něm hostinský.

„Ale no tak, Aberforthe, každý má právo na obranu,“ přerušil ho kouzelník.

„Albusi, on poslouchal za dveřmi, viděl jsem ho,“ stále se dohadoval výčepní.

„Slyšel jsi ho přece, jen hledal záchod. No tak, už ho přece pusť,“ nařídil mu kouzelník jménem Albus.

Hostinský se ještě naposledy podíval na Severuse pohledem plným odporu a potom ho pustil. Snape na nic nečekal a zmizel jak nejrychleji dokázal. Vyběhl z hostince a přemístil se.

Vydal se rovnou za Temným pánem, aby mu mohl povědět o věštbě, kterou právě slyšel. Už se nemohl dočkat, až mu ji řekne. Dostane se mu pocty o jaké se nikomu nesnilo. Bude jeho nejvěrnějším Smrtijedem. Při tom pomyšlení mu přes obličej přejel úsměv. Chladný úsměv.

 

Severus na chvíli odtrhl oči od krbu, aby si doplnil sklenici tou záhadnou tekutinou. Pozdvihl ji až k očím a několik vteřin si ji prohlížel, potom se pořádně napil a položil na rozviklaný stůl.

Jeho nálada byla pod bodem mrazu.

Když si vzpomněl na ten okamžik, jak utíká k Pánovi se zprávou o dítěti, které bude mít moc jej zabít, projela jím vlna vzteku. Doufal, že jej za to pán odmění. Že už ho nebude posílat do Bradavic jako špeha. Mýlil se.

Avšak stalo se něco, s čím ani Temný pán nepočítal. Jakmile se Voldemort dozvěděl o věštbě a chlapci, který se má narodit, začal být čím dál tím nevrlejší a vzteklejší. Za každou cenu chtěl toho chlapce najít a zabít. Po nějaké době se mu to povedlo. Dostala se k němu zpráva, že se Lilly a Jamesovi narodil syn, Harry Potter. Nebylo žádných pochyb, že je to právě on. Pronásledoval je a nakonec zabil. Ale Harryho se mu zabít nepodařilo. Ztratil svou moc a zmizel.

Pro Severuse to byly hrozné dny. Každý věděl, že se dal k Smrtijedům. Na ně se tou dobou pořádaly štvanice. Věděl, že dříve nebo později na něj přijdou a tak udělal jedinou možnou věc, kterou mohl. Zašel za Brumbálem a vyjádřil obrovskou lítost nad tím, že jeho přičiněním zemřeli James a Lilly Potterovi.

 

Severus se vyhnul veškerým obviněním, kterými byl „poctěn“ a zůstal v Bradavicích jako učitel Lektvarů. Přesně tak, jak si to Temný pán přál.

Celou dobu musel snášet ředitelovi řeči a tvářit se,  že s ním souhlasí. Opravdu se musel hodně přetvařovat. Ale za tu cenu to opravdu stálo. Vyhnul se Azkabanu, což se mnohým Smrtijedům nepovedlo.

Už si pomalu zvykal na nový život. Dokonce se mu v Bradavicích i zalíbilo. Tedy až do doby, kdy do Bradavic přijel chlapec, který zůstal naživu. Snape ho nesnášel od prvního dne, co ho spatřil. Stejně jak nenáviděl jeho otce. Podle jeho názoru byl stejný jako on, arogantní a domýšlivý.

Dělal co mohl, aby mu udělal ze života peklo. Ale to se mu nedařilo tak, jak chtěl. Harry Potter byl už od začátku Brumbálovým oblíbencem. A tak mu nezbývalo, než mu dávat školní tresty a jen tak pro nic za nic strhávat body. Další třešničkou na dortu byl rok, kdy do školy coby učitel dorazil Remus Lupin. Jeden ze Severusových nepřátel. Dobrý přítel Jamese Pottera. A potom ten odporný Black.

Od té doby šlo všechno od desíti k pěti. Severus v sobě po celá ta léta dusil vztek. Nic se nedařilo tak, jak by mělo. Až na jeden krásný den, kdy se v Bradavicích konal turnaj Tří kouzelnických škol. Ten rok Temný pán znovu povstal a začal obnovovat svou moc.

Severus se vrátil do jeho služeb a získával pro něj velmi cenné informace, které se týkaly Fénixova řádu. Pán byl nadšený. Ze všech Smrtijedů byl Snape ten nejvěrnější. Konečně se dočkal a mohl se pomstít.

 

„Jsem rád, že jsi mě nezklamal a vrátil ses do mých služeb, Severusi,“ řekl mu Pán zla, když se Snape přemístil do jeho sídla asi dvě hodiny po jeho návratu.

„Nikdy jsem vás nezklamal, můj pane. Udělal jsem, co jste si přál. Učím v Bradavicích lektvary. Brumbál mi věří a svěřuje se mi,“ pověděl mu Severus a znovu před něj poklekl.

„Dobrá, věřím ti. Tvé informace budou pro mě přínosem. Snaž se zůstat v Bradavicích co nejdéle. Nikdo o tobě nesmí pochybovat,“ nařídil mu Voldemort a potom mu gestem naznačil, aby odešel.

„Udělám vše, co jste mi nařídil, můj Pane,“ dodal Severus a políbil mu lem hábitu. Vzápětí zmizel zpět do Bradavic.

Teď už s lepším pocitem trávil dny po boku Albuse Brumbála. Podával mu mylné informace o Temném pánovi a s potěšením svého pána informoval o činnosti řádu. Pán se mu odměňoval svou důvěrou k němu. Svěřoval se mu s každičkým plánem a Snape mu s dychtivým výrazem naslouchal.

Bylo to jednoho slunného dne. Snape se jako vždy přemístil do Pánova sídla. Došel až ke dveřím jeho pracovny a zaklepal na velké dveře se znakem hada. Chvíli čekal a posléze vstoupil dovnitř. Voldemort seděl za stolem a upřeně ho sledoval.

„Severusi, posaď se,“ nabídl mu syčivým hlasem Temný pán. Severus se nejistě usadil naproti němu a vyčkával.

„Chtěl bych ti povědět o svém plánu,“ začal a Snape se netrpělivě zavrtěl na své židli.

„Potom, co se stalo na ministerstvu, už to tak dál nejde. Brumbál musí zemřít. Úkolem zavraždit toho starého milovníka mudlů jsem pověřil Draca Malfoye,“ odmlčel se a sledoval udivený pohled svého Smrtijeda.

„Draca Malfoye? Myslíte, že je na to dost schopný?“ zeptal se nejistě Severus.

„Draco se toho úkolu zhostí s velkým nadšením. Pokud uspěje, dostane se mu poct, o jakých se mu ani nesnilo,“ řekl mu Voldemort. „Žádám tě však, aby ses do toho nepletl, Severusi. Nemůžeme si dovolit, abys odešel z Bradavic, tvé informace jsou pro mě důležité,“ nařídil mu Voldemort a změřil si jej svým odporným pohledem. Snape přikývl a odešel.

Nevěřil, že by Draco mohl zabít Brumbála. Ještě nikomu se to nepovedlo. Brumbál je opravdu mocný kouzelník. Proč to svěřil nějakému studentovi? Proč ten úkol nemohl dostat on? Byl rád, že mu Pán o svém plánu řekl, ale na druhou stranu v něm vřela krev. On by ho přece zabil, on by to dokázal.

Celý rok Draca sledoval. Nespustil ho z očí. Nevěděl, jestli je to proto, aby se neprozradil a dokázal Pánův úkol splnit, nebo protože dal slib jeho matce. Každopádně mu byl stále nablízku.

Chtěl se o tom dozvědět více. Několikrát už si ho odchytl, ale Draco mu nevěřil. Myslel si, že chce jeho slávu pro sebe. Odmítal se mu svěřit se svým plánem. Snape žil stále v nejistotě. Několik dní skoro nespal a svou náladu si vylíval na studentech. Bál se toho, co přijde. A ke všemu ten starý blázen něco chystal s Potterem.

Ještě učinil několik pokusů, aby se dozvěděl o Dracově plánu, ale nakonec toho nechal. Už se nechtěl plést do jeho věcí. Pán mu nařídil, aby se držel dál a to taky učinil. Avšak jednoho večera se dveře jeho kabinetu otevřely a dovnitř vběhl profesor Kratiknot.

„Severusi, vstávej. Potřebujeme tvou pomoc, jsou tady Smrtijedi,“ křičel Kratiknot a třásl s ním. Snape na něj vyvalil své černé oči a prudce vyskočil z postele. Vytáhl hůlku a na nebohého profesora vykřikl: „Petrificus Totalus.“ Kratiknot se skácel k zemi a Snape vystřelil jako raketa ven. Na chodbě se ještě vyhnul dvou studentkám a potom utíkal k místu činu. Nevšímal si ostatních profesorů ani členů Řádu. Proklouzl zuřivou bitvou a utíkal na astronomickou věž. Schody bral po dvou, aby tam doběhl ještě včas. Rozrazil dveře a vstoupil. Na věži už byl Draco, který na Brumbála mířil svou hůlkou a čtyři další Smrtijedi. Brumbál tam ležel tak bezmocný. Opravdu je mi ho líto, pomyslel si ironicky. Věděl však, co musí udělat. Nemohl Temného pána poslechnout. Dal slib. Slib, který ho svazoval. Tušil, že to Draco nezvládne. Koukl se na něj, klepal se jako malé dítě. Pozvedl tedy svou hůlku a naposledy se koukl do tváře člověka, kterým tak opovrhoval. Uslyšel jen „Severusi, prosím…“ a potom už pozvedl hůlku a sykl: „Avada Kedavra.“

Popadl Draca a utíkal. Ještě se mu naposledy připletl do cesty Harry Potter, ale potom už se konečně přemístil pryč. Pryč z toho hrozného místa.

 

Severus se znovu vrátil do reality. Stále ještě seděl v otrhaném křesle a zíral do krbu. Plamen už byl téměř vyhaslý a láhev s podivnou tekutinou prázdná. Svou cestu už si vybral. Dopil poslední zbytek tekutiny, která mu ve sklenici zbyla a potom už jen čekal. Čekal až lektvar zabere. Víčka mu začala těžknout a ruce slábnout. Sklenice mu z rukou vypadla a roztříštila se o zem. Střepy se rozlétly po podlaze a Severus Snape naposledy vydechl.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.