Hermiona hleděla na Harryho. Harry stál a přemýšlel, nevnímal ani Hagridův výklad o fénixech, od začátku šestého ročníku v podstatě nevnímal skoro nic. Hermiona z něj byla velmi nešťastná. Nikdo a nic ho nedokázalo přimět ke vnímání věcí kolem sebe, už ani při famfrpálu se Harry nedokázal odreagovat. Učil se celkem dobře, ale to byla ta jedna jediná věc k dobru, zbytek Harryho nových vlastností byl hrozný. Možná si to Harry neuvědomoval, ale svým chováním ničil sám sebe.

Od té doby, co se vrátil na Grimmauldovo náměstí dvanáct vzpomínal na Siriuse, určitě, tím si byla Hermiona jistá. Od Siriusovi smrti se Harry ani neusmál, byl zamlklý – s nikým nemluvil víc než bylo třeba, celé dny se ani neukázal, vídali ho jenom při jídle a společnosti se úplně vyhýbal.

Náhle se ozvalo zašustění, byli v lese, takže si toho nikdo ze studentů nevšímal. Harry ale vnímal každý zvuk co se ozval z hlubin lesa. Tiché našlapování, křupání větviček a šustění látky poslouchal už pěknou chvíli. Kroky se změnily v běh. Harry vytáhl hůlku a otočil se čelem k deseti postavám zahaleným v černých hábitech s kápěmi na hlavách a bílými maskami. Za Smrtijedy se vynořilo ještě několik mozkomorů. Harry stál nehnutě, hůlku zdviženou a mířil s ní na nejbližšího smrtijeda. Nikdo ze studentů ani nedutal.

„Pojď s námi dobrovolně, Pottere,“ vyzval ho ten nejbližší.

„Proč bych měl?“ zeptal se Harry klidně.

„Mohli bychom ublížit někomu z tvých přátel, třeba tomu, kterého jsme již dostali,“ navrhl jiný Smrtijed.

„Ne. Remusovi, ne.“ šeptl Harry.

Když se Harry dozvěděl, že Remuse Lupina, posledního z přátel Harryho otce (když tedy nepočítá Červíčka – zrádce, který se schovává za mocnější čaroděje), zajali Smrtijedi, celý den seděl a díval se před sebe, nejedl, prostě nic. Druhý den byl znovu stejný jako ty dny předchozí. To bylo před necelým týdnem.

„Ale ano, Pottere. Tvýmu vlkodlačímu přítelíčkovi se zatím daří dobře, ale mohlo by se to klidně změnit,“ odpověděl tentokrát celkem známý hlas.

„Ten o kom teď mluvíš Červíčku, býval i tvým přítelem,“ zasyčel na něj nenávistně Harry.

„Život je samá změna, Pottere, to si pamatuj,“ další známý hlas.

„Si pro vás šli až do Azkabanu, pane Malfoy? Stejně Petr zradí i vás, jen co se najde někdo silnější než je Voldemort!“ Harryho ledový hlas a poslední slovo způsobilo, že se většina studentů za ním otřásla.

„Takže, co bude?“ zeptal se Červíček.

Harry ještě chvíli stál a pak sklopil hůlku.

„Harry, nechoď s nimi, zůstaň kde jsi!“ zděsil se Hagrid

„Harry, ne, prosím…“ ozvala se za ním Hermiona.

„Mudlovšká šmejdka a poloobl chčou žachlániť pžítelíčka,“ zašišlal ženský hlas.

„Belatrix!“ sykl Harry. „Tak se znovu setkáváme, doufám, že tě Voldemort alespoň pořádně zmučil, po tom co jsi mu nedonesla tu věštbu,“ pronesl svoji tužbu Harry.

„Nejspíš tě zklamu Pottere, ale ne,“ odpověděla mu žena medovým hláskem.

„Škoda. Takže, co teď?“ zeptal se Harry klidně.

„Dej nám hůlku a dotkni se tohoto,“ vyzval ho Lucius Malfoy a natáhl před sebe ruku, ve které držel zářivou kouli. Harry mu podal svoji hůlku, zhluboka se na dechl a položil ruku na kouli.

„Harry, nééééééé…“

Mučili ho dlouho do noci, musel poslouchat smích Smrtijedů, odolávat kletbám. A pak ho zasáhla tmavě modrá kletba – vše zčernalo.

Harry klečel na zemi, před očima se mu míhaly obrazy – vzpomínky – byly rozmazané a chaotické, jeden rychle střídal druhý. Po pár minutách se zastavily a zůstala jen jedna – vzpomínka na muže s černými mastnými vlasy… V tu chvíli si Harry uvědomil, že vše zkazil. Ten muž byl Snape, teď budou mučit Snapea a to bude jen jeho – Harryho – vina. Dopadl tváří k zemi a už se ani nehnul. Nebyl v bezvědomí, prostě se už nemohl ani hnout.

Táhli ho pryč, po schodech vzhůru. Pustili ho na chladnou podlahu a byli pryč…