Ležel tak, jak ho sem hodili, nehýbal se, všechno ho bolelo. Podlehl mu a to byla teprve ta první chyba. Nedokázal se ubránit bolesti a on za to mučil i jeho profesora lektvarů a nejspíš ještě mučí. Ležel a přemýšlel a při tom myslet nechtěl. Jak mohl neuhnout tomu kouzlu, té kletbě, co ho oslabila a oslepila,… úplně oslepila-už neviděl a… nejspíš už nikdy nic neuvidí, jen stíny ve vlastní hlavě.

Co na tom, zatím na tom byl ještě dobře. Příště to bude horší. Teď alespoň viděl, že na něj letí němá kouzla, ale příště už jim nebude moci uhýbat-vůbec je neuvidí.

Jak se vůbec jmenuje, jaké je jeho jméno? Nic, … nikdo není, proč by měl mít jméno, to přece není důležité! Nebo, že by přece? Jak jen se jmenuje? Ano,… Harry, to je jeho jméno, tak ho oslovují přátelé. Přesně tak, Harry Potter, chlapec, který přežil. Co přežil? Smrt! Smrt svých rodičů,… kmotra,… kdyby jej nebylo, žili by dál, všichni a byli by šťastní,… jen, kdyby se on sám nenarodil – tehdy odsoudil své rodiče k záhubě a nemohl udělat nic, čím by to zvrátil…vůbec nic. Už nemá nikoho,… je sám. Nebo, že by přece jen někoho měl? Ale ano, má přátele… Má vůbec nějaké přátele? Ale jistě, každý má někoho, komu se může svěřovat, ale měl někoho takového i on? A kdo je to ten profesor lektvarů, o kterém přemýšlel před chvílí? Odkud ho vlastně zná? Co jsou to vlastně ta kouzla co měl vidět? Co to vlastně znamená vidět? A kdo byl ON, kdo byl ten, komu podlehl. Kdo ho sem dovlekl?

Slabého,… zraněného,… slepého.

Nevěděl,… nechtěl vědět. Tušil, že jeho minulost je zlá, cítil v ní temnotu a smutek. Něco ztratil. Kus svého života,… srdce,… něco, kvůli čemu byl ochoten riskovat život, a TO něco nakonec riskovalo život pro něj. Pak TO zmizelo,… vypařilo se TO,… už se TO nevrátilo,… nemohlo se TO vrátit,… nebo, že by TO nechtělo?

Chtělo, samozřejmě, že chtělo.

Už nemohl přemýšlet, ať už to znamenalo cokoliv. Musel odpočívat,… spát,… nabrat nové síly. Musel být silný, aby to příště vydržel. Jen si tak vzpomenout, co měl vydržet? No co asi… asi…asi tu bolest, tu, co ho uchvátila, tu co se ho stále drží a propaluje jej skrz na skrz.

Spát… spát… spát…

V zámku zarachotil klíč a se zavrzáním se dveře otevřely. Vešly tři postavy, dvě mezi sebou vlekly třetího. Jako jediná neměla na hlavě kápi. Byl to muž, mastné černé vlasy měl rozcuchané, černé oči byly naplněny bolestí. Ti, kteří jej vlekli, ho hodili na zem, vedle téměř dospělého chlapce.

Postavy v kápích odešly a muž se pomaličku posadil, opřel se o zeď a zhluboka dýchal. Vrhl rychlý pohled na chlapce, vedle nějž seděl. Podle toho, co si muž pamatoval z proslovu Temného pána, byl teď ten chlapec slepý. Slavný Harry Potter je teď slepý. Jedině Potter může porazit Pána zla a navrátit světu zpět rovnováhu mezi Dobrem a Zlem.

Muž se ušklíbl a rozhlédl se po místnosti. Nebyl tu jenom on a Potter, u protější stěny ležel někdo další. Světle-hnědé vlasy měl protkané šedými prameny, na sobě měl ošuntělý špinavý hábit.

Znám ho? Přemýšlel muž. Ano, znám. To je Remus. Přikývl své otázce.

Jak by nemohl znát Remuse Lupina. Byl jeho spolužákem ve škole, tehdy před mnoha lety. Každý z nich byl v jiné koleji, v podstatě se nesnášeli, ale mnohem víc, jak Remuse nesnášel otce toho kluka, co ležel vedle něj. Mnohem víc nesnášel génia Jamese Pottera a jeho přítelíčka Siriuse Blacka.

Jenže Potter i Black už byli mrtví. Připomínkou jeho ne-moc šťastných studentských let je už jen Remus Lupin a syn Lily a Jamese Potterových – Harry… a také vzpomínky,… tmavé a zlé vzpomínky.

On byl Severus Snape, ten, který byl v mládí tak zaujat černou magií, ten, ze kterého si každý dělal legraci, ten, který se nechal tak snadno vytočit.

Začalo se stmívat, věžní komnatu s jedním velikým oknem začala zahalovat temnota, blížila se noc. Vyšel měsíc, nepřirozeně velký, kulatý, stříbřitý měsíc. Měsíc v úplňku… v ÚPLŇKU!!!