...
Tu se objevila liška.
"Dobrý den," řekla.
"Dobrý den," řekl zdvořile malý princ. Obrátil se, ale nikoho neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní...", řekl ten hlas.
"Kdo jsi?", zeptal se malý princ, "Jsi moc hezká."
"Jsem liška,", řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný..."
"Nemohu si s tebou hrát,", namítla liška. " Nejsem ochočená."
"Ó, promiň. ", řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal :
"Co to znamená, ochočit?"
Přitáhla kolena k bradě a levou rukou mu jemně stiskla studené prsty. Četla by dál, ale písmenka se jí podivně rozpíjela před očima. Myšlenky už zase utíkaly někam, kam je každopádně pustit nehodlala. Tak to zkrátka bylo. Jakou mělo cenu, plakat nad tím, co nemůže změnit?
Vždycky je to stejné. Vždycky tu jsou vítězové, poražení a pak ti, kteří oplakávají jedny, nebo druhé. Ti nedůležití. Herci v pozadí hrdinských eposů.
Vypadal tak klidně. Tichounce oddechoval, nezasvěcený pozorovatel by usoudil, že tvrdě spí. Jeho tvář byla křídově bílá, s temnými stíny pod očima. Občas se trochu zamračil, pohnul rty...ale pořád ještě se očividně neměl k tomu, aby se vrátil. Jeho mysl se toulala kdoví kde, a jí nezbývalo , než tu na něj počkat.
Trhla sebou, když se ode dveří ozvalo odkašlání. Vzhlédla. O veřej se opírala ta malá, tmavovlasá holka z mudlovské rodiny. Dracova bývalá spolužačka. Tvářila se trochu smutně. Jak Narcissa věděla, byla tu navštívit svého zrzavého kamaráda...
"Já...promiňte, nechtěla jsem rušit," řekla rozpačitě.
"Pojď dál, jestli chceš.", usmála se Narcissa vztřícně. Některé věci bylo na čase změnit. A také - upřímně řečeno - cítila, že zoufale potřebuje spojence. Někoho ZVENČÍ.
Hermiona nesměle přistoupila blíž.
Měla všechny důvody toho kluka nenávidět, ale...vidět ho v TOMHLE stavu, vidět jeho mámu, vyčerpanou na nejvyšší možnou mez, jak ho něžně drží za ruku a doufá, že každým okamžikem otevře oči....Něco se v ní zlomilo. Cítila, jak její ostražitost pomalu, ale jistě polevuje. Doufala, že se jí podaří nerozbrečet - poslední dny toho na ní bylo víc, než dost. Ron...a Harry - ne, nechtěla na to teď myslet. NEMOHLA.
"Tuhle knížku mám moc ráda. Naši mi z ní četli, když jsem byla malá," řekla tiše.
"Dostala jsem ji, jako dárek...když se Draco narodil. Čítávala jsem mu...ani nevím, jestli se na to pamatuje."
Usmály se na sebe. Ještě před týdnem by jim tahle situace připadala nepředstavitelná, ale teď - po bitvě - spousta věcí ztratila smysl...Celý kouzelnický svět si pomalu, ale jistě lízal rány. Už nikdy nic nebude, jako dřív.
"Jste hrozně unavená. Nechcete si alespoň na chvilku odpočinout? Zůstanu tu s ním. ", navrhla Hermiona.
"Opravdu...? Jen...jen bych si zašla pro kávu, jestli ti to nevadí."
"Klidně běžte. Ron právě usnul, bude v limbu pár hodin. Mám chvilku času.", usmála se a vzala jí knížku z ruky.
"Ty jsi Hermiona, viď?",řekla Narcissa tiše. Vztáhla ruku a jemně jí stiskla paži.
"Já vím, že jste to s ním neměli jednoduché...tenkrát u Madame Malkinové mi lecos došlo. Víš, on...má tendenci házet ramena - v tomhle je po otci - ale ve skutečnosti není ani zdaleka tak suverénní, jak by se zdálo."
"Já vím.", ujistila ji, " Teď je nejdůležitější, aby se uzdravil...Co se stane potom...."
"Díky...", usmála se Narcissa a vydala se ke dveřím.
Hermiona se posadila do křesla u jeho postele a otevřela knihu. Na první stránce bylo vepsáno věnování. Stálo tam:
Mám pocit, že tohle budeš potřebovat. Přeju hodně síly, štěstí a dobrej vítr v zádech. S láskou a respektem....Tess.
Isla del Muerte, 1979.
Usmála se. Neměla tušení, kdo se za tím skrývá , kdo daroval Narcisse Malfoyové tuhle náhernou, ale nepopiratelně MUDLOVSKOU knížku, ale tušila za tou větou příběh, jako hrom. Po bitvě, když se prach usadí, se někdy obnažují nečekané vrstvy. A někdy může být zajímavé, odkrýt onen povrch a prozkoumat příběhy v duších lidí kolem sebe.
Draco si ze spánku tichounce povzdechl. Hermiona mu v náhlém popudu ( jehož příčina jí nebyla tak docela jasná) jemně odhrnula vlasy z tváře. A začala číst.
konec