V obchodě bylo šero. Neviděl ani na krok. Nos se mu plnil podivným, ale velmi známým  pachem, když se za majitelkou obchodu opatrně proplétal mezi regály. Konečně našel, co hledal. Ve velké, ohavné kleci v nejtemnějším koutě...

"Nekoušou?" ujistil se. "Víte to určitě?"

"Jistě, mladý pane," usmála se vstřícně. "Jsou to velice milá, inteligentní zvířátka."

Přece jen si pro jistotu stáhl rukáv co nejníž, než sáhl do klece. Ta malá, sněhobílá věc se choulila v rohu. Maličko se třásla.

"Ahoj..." zabroukal tím nejpřívětivějším hlasem, jehož byl schopen. Zvířátko nemělo tušení, že ví PŘESNĚ, jak se teď cítí. Že už zjistil, jaké to je, když se nad vámi tyčí les nohou a vy nemáte daleko k tomu, strachy si učurnout. Když hrůzou zapomenete, že vás příroda obdařila zuby a drápy.

Zvířátko mu zvědavě očichalo prsty. Nevoněl špatně a tak se přece jen nechalo vytáhnout z klece.

"Je to holka, nebo kluk?" položil poslední důležitou otázku.

"Je to sameček."

"Tak fajn," usmál se a podrbal fretku na zádech. "Myslím, že už vím, jak ho pojmenuju."

Zaplatil a vyšel z obchodu. S prvním skutečným kamarádem v náručí.

                                                  Konec